Religionistická encyklopedie - Příspěvky uživatele [cs]

Marek Vlastimil

2026-01-08T09:02:50Z

JD: odkaz na Zenovou školu Kwan Um

= Marek Vlastimil =
<br /><span class="PERSON_BORN"><time datetime="1946-08-23">23. srpna 1946</time> v Krnově (okr. Bruntál)</span>
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2021-03-16">16. března 2021</time> v Mšeně (okr. Mělník)</span>

Buddhista, popularizátor hnutí Nového věku (New Age). Živil se jako hudebník, muzikoterapeut, publicista, v době vlády komunistické strany pracoval jako úředník a v dalších zaměstnáních. Na počátku jeho duchovní cesty byla jóga; od konce šedesátých let přednášel a popularizoval indickou hudbu především v oddílech jógy. V sedmdesátých letech byl ovlivněn [[Tomáš Eduard|Eduardem Tomášem]], ale hlavně zenovým buddhismem, jehož texty překládal a kvůli němuž cestoval do Japonska a Polska. V osmdesátých letech přednášel o hudbě new age a osobnostním rozvoji, vydával samizdatové překlady i vlastní práce a byl v kontaktu s alternativní náboženskou scénou v cizině. Roku 1986 byl kvůli pořádání mírového gongového koncertu vazebně stíhán a podmíněně odsouzen. Ve svobodných poměrech pořádal semináře a kurzy meditace, hry na tibetské mísy, šamanského zpěvu a na další témata hnutí Nového věku a vydával hudební alba. Duchovní cestu v období nesvobody popsal v knize ''Český zen a umění naslouchat'' (1994). V letech 1995 a 1996 byl šéfredaktorem „časopisu rozšířeného vědomí“ ''Mana,'' v letech 1996–2002 šéfredaktorem „časopisu pro Nový věk“ ''Baraka.'' Je autorem knih o duchovním a terapeutickém významu hudby ''Hudba je lék (budoucnosti)'' (1996), ''Tajné dějiny hudby'' (2000), ''Hudba jinak'' (2003), knih fejetonů ''Něco v síti'' (1999), ''Každá maminka je Mozart'' (2007), ''Co je za hudbou'' (2009), ''Budouc(t)nost duchovnosti'' (2011) a dalších, knih o duchovnosti a základech meditace ''Návod na použití člověka'' (2004), ''Zen pro každého'' (2014). Na začátku 21. století otevřel téma „přirozeného porodu jako cesty ke společnosti bez násilí“, jak zní podtitul jeho knihy ''Nová doba porodní'' (2002). Na jeho činnost navazuje [[Zenová škola Kwan Um|Zenová škola Kwan Um]].

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]''<br />

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Kolíbal Lumír

2026-01-08T09:01:46Z

JD: odkaz na Zenovou školu Kwan Um

= Kolíbal Lumír =
<br /><span class="PERSON_BORN"><time datetime="1954-01-04">4. ledna 1954</time></span>

Buddhista a popularizátor buddhismu. S buddhismem (v tradici korejského zenu) se setkal roku 1979 v Polsku, tam také v osmdesátých letech jezdil do buddhistických center a pod hlavičkou nakladatelství L-Books šířil samizdatová vydání duchovních textů. Roku 1990 inicioval založení Buddhistické společnosti a stál v jejím čele; roku 1991 společnost krátce vydávala pod jeho vedením časopis ''Střední cesta,'' její činnost ale brzy ustala. Lumír Kolíbal se vedle [[Mazánek Jiří|Jiřího Mazánka]] do roku 2002 podílel jako redaktor na přípravě časopisu ''Dotek'' (vycházel v letech 1991–2004). Po cestě do Spojených států založil roku 1992 nakladatelství DharmaGaia původně pro vydávání buddhistických spisů; zájem nakladatelství se ale časem rozšířil na celé spektrum alternativní kultury a náboženství. Na jeho činnost navazuje [[Zenová škola Kwan Um|Zenová škola Kwan Um]].

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]''<br />

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Hazlbauer Jiří

2026-01-08T09:00:20Z

JD: odkaz na Zenovou školu Kwan Um

= Hazlbauer Jiří =
<br /><span class="PERSON_BORN"><time datetime="1975-03-06">6. března 1975</time> v Praze</span>

Buddhista. Vyučený truhlář, mistr dharmy ve škole zenového buddhismu [[Zenová škola Kwan Um|Kwan Um]]. Ve škole Kwan Um praktikuje od roku 1999, roku 2016 obdržel oprávnění k samostatnému vyučování zenu (inka). Podílel se na provozu několika zenových center ve světě, byl i opatem hlavního kláštera školy Kwan Um v Cumberlandu (USA). V současnosti (2025) vedoucí učitel české sanghy (společenství buddhistů) školy Kwan Um a opat kláštera ve Vrážném. Spolupráce na programech s duchovními [[Církev římskokatolická|katolické]] i [[Církev československá husitská|československé husitské]] církve.

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]''<br />

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Soubor:Zenová škola Kwan Um mapa1.jpg

2026-01-08T08:57:39Z

JD:

Zenová škola Kwan Um

2026-01-08T08:57:07Z

JD: založena stránka podle požadavku ZRN 07.01.2026 8:58

= Zenová škola Kwan Um =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Zenová škola Kwan Um_mapa1.jpg|480px]]

</div>

Škola Kwan Um je součástí [[čchan (Buddh)|zenového buddhismu]], tedy jedné ze škol [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] buddhismu. Jinou školou mahájány je škola Čisté země (v České republice ji reprezentuje [[Společenství buddhismu v České republice|Společenství buddhismu v ČR]]). Mahájánový buddhismus je jednou ze tří velkých větví buddhismu vedle buddhismu [[théraváda (Buddh)|théravádového]] (zastoupeného společenstvím [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]]), a buddhismu [[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánového]] (jehož v tibetskou podobu reprezentuje [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü]]). Zenová škola Kwan Um byla v České republice registrována roku 2025.

== Historie Zenové školy Kwan Um ==

Zenový buddhismus má kořeny v Indii, ale konstituoval se v Číně na začátku 6. století pod názvem ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (v Japonsku „zen“ a v Koreji „son“). Legendárním zakladatelem se stal indický učenec [[Bódhidharma (Buddh)|Bódhidharma]]. Od samého počátku pronikal do království na Korej¬ském poloostrově a zakořenil v této oblasti v období Sjednocené Silly (668–935) zvláště díky 38. patriarchovi Lin-ťi I-süanovi († 866/867). Dalším významným zenovým [[mnich (Buddh)|mnichem]] byl mistr Podžo Činul (1158–1210), který překlenul rozdíly mezi různými pojetími buddhismu v Koreji, a stal se tak jakýmsi otcem korejské tradice zenu („son“). V období království Čoson (1392–1910) byl buddhismus potlačován a zenoví mniši byli společensky marginalizováni. To se změnilo v následujícím období, ale korejský zenový buddhismus čelil v důsledku obsazení Korejského poloostrova Japonci v letech 1910–45 tlaku na posílení japonské školy zenového buddhismu sótó. Odpor některých korejských buddhistů proti japanizaci byl roku 1935 vyjádřen založením korejské zenové školy čogje. Roku 1941 ji uznala okupační japonská vláda.

Právě k zenovému buddhismu školy čogje konvertoval ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století Seung Sahn, pozdější zakladatel tradice Kwan Um. Seung Sahn se narodil jako Sungsan Hengwon (Seung-Sahn Haeng Won) roku 1927 v protestantské rodině v severní Koreji. V mládí se zapojil do osvobozeneckého boje proti okupaci Koreje. Po válce studoval v jižní Koreji, ale brzy rezignoval na společenské angažmá a pod vlivem Diamantové sútry se v horách stal mnichem ve škole korejského buddhismu čogje. Vysvěcen byl roku 1948. Jeho učitelem se stal Ko Bong (1890–1962), 77. patriarcha v korejské linii zenového buddhismu. Ko Bong mu následujícího roku „předal dharmu“, a tak se Seung Sahn stal ve 22 letech zenovým mistrem a 78. patriarchou v této linii. V korejské válce byl vojenským kaplanem a po propuštění z armády se stal opatem pěti klášterů. Prostřednictvím jím založeného laického Spojeného buddhistického sdružení se zasloužil o obnovu buddhismu v Jižní Koreji. Od roku 1962 (podle jiných zdrojů 1965) působil v Japonsku a roku 1972 přesídlil do Spojených států amerických. Usadil se v městě Providence (ve státě Rhode Island) a při práci v manuálních profesích vyučoval zenový buddhismus. Jeho prvními žáky se stali studenti místní Brownovy univerzity.

Na základě Seung Sahnova působení vzniklo postupně několik center po celých Spojených státech. Roku 1983 byla tato centra spojena do zenové školy Kwan Um, a ta se již následujícího roku stala mezinárodní. Zároveň se kvůli laickému charakteru společenství a dalším inovacím organizačně oddělila od korejské školy čogje a vytvořila samostatnou školu západního zenového buddhismu Kwan Um. Seung Sahn považoval zenovou praxi, a zvláště praxi, vedoucí k „mysli nevím“, za univerzální metodu, která je nadřazena všem náboženským a filosofickým tradicím. Tyto tradice (včetně buddhismu a jeho větví) mají oprávnění jen tehdy, pokud jejich stoupenci dospějí k „odetnutí“ lpění na nich a k praxi „nevím“.
V době smrti Seung Sahna roku 2004 bylo po světě již několik desítek center této školy. Její hlavní chrám stojí v Cumberlandu, severní části aglomerace Providence. Podle časopisu školy Primary Point bylo roku 2025 v jedenadvaceti zemích světa 95 center školy. Zenová centra školy Kwan Um jsou administrativně rozdělena do tří oblastí: americké, evropské a asijské. Česká jsou začleněna do evropské oblasti, již reprezentuje zapsaný spolek The Kwan Um School of Zen / Europe, e. V. se sídlem v Berlíně.

== Religionistická charakteristika Zenové školy Kwan Um ==

Přesvědčení, obvyklá ve škole Kwan Um, vycházejí z nauky, kterou formuloval Seung Sahn a která je dostupná ve spisech, tvořených z jeho promluv či dopisů a editovaných a zveřejněných jeho žáky. Česky jsou k dispozici téměř všechny.

Základem nauky Zenové školy Kwan Um je předpoklad o stejné podstatě všeho ve vesmíru. Tuto původní bezrozpornou skutečnost je možné pojímat jako prvotní bod, prvotní přirozenost, prázdnotu, Boha či jako zdroj univerzální energie. Každý takový pojem je ovšem zavádějící, protože názvy, jména a výrazové formy provázejí konceptuální myšlení, a nutně tak vedou k vnímání protikladů a ztrátě vědomí jednoty všeho. Přitom právě ve vědomí této jednoty bez protikladů spočívá pravé Já a pravá přirozenost člověka.

Stav běžného člověka je ovšem s konceptuálním myšlením poznamenán. V jeho důsledku se tvoří jeho [[karma (Hind)|karmická]] připoutanost člověka ke [[pudgalamárga (Buddh)|koloběhu života a smrti]]. Vysvobození z tohoto pouta nevědomosti je možné zbavením se („odetnutím“) veškerého konceptuálního myšlení. Tím se lidská mysl navrací do stavu před myšlením, tedy do původní prázdnoty. Taková mysl je „čistá“, je v jednotě s vesmírem a je absolutní. Žádné myšlení znamená žádné jednání, a tím i žádné vytváření karmy.

Způsobem, jak dosáhnout mysli, která je před myšlením, a jak si takovou mysl udržet, je praxe zenového buddhismu. V korejské škole čogje a v mezinárodní škole Kwan Um je tato „zenová mysl“, „prázdná mysl“, „čistá mysl“ nebo „nemyslící mysl“ často nazývána „mysl nevím“, protože základním nastavením této mysli je odpověď „Nevím“ na otázku „Co jsem?“. Právě tato otázka a odpověď na ni zbavují mysl konceptů a přemýšlení o nich, a tak činí mysl prázdnou. V důsledku toho soustřeďuje „mysl nevím“ svou veškerou energii do bodu, který je „před myšlením“ a v němž je možné nahlédnout a prožít jednotu s vesmírem. Tím praxe zenového buddhismu nejen že nevytváří novou karmu, ale i odstraňuje karmu, která byla dosud nahromaděna.

Cestu „zenové mysli“ či „mysli nevím“ Seung Sahn rozdělil na čtyři etapy v tzv. zenovém kruhu. První začíná běžným myšlením, které je zpočátku ještě připoutáno k pojmům a konceptům, ale na konci etapy tuto připoutanost ztrácí a mysl nahlíží vše jako prázdné formy a vnímá jednotu všeho. V další etapě je pro mysl vše stejné, neboť vše je téže podstaty, a myšlení se proto vytrácí. Mysl je přístupná už nikoli pojmům, ale překvapivým gestům (výkřiku, úderu, zvednutí prstu apod.), jejichž prostřednictvím se v ní probudí vědomí buddhovské přirozenosti. V závěru třetí etapy vstupuje mysl do svobodného prostoru „magie a zázraků“, v níž jednotlivosti a jejich vlastnosti vnímá jako proměnné a vzájemně zaměnitelné. V poslední etapě je mysl zcela otevřená, všechno je pro ni přirozeně takové, jaké je, a jedná vůči všem bytostem s moudrým soucitem. Mysl se ocitá v nekonečném čase a nekonečném prostoru, kde není život ani smrt, a nemá žádné touhy, které by se týkaly jí samé. Jediným přáním je vysvobodit všechny živé bytosti z koloběhu životů a umírání. Být v cíli zenové praxe znamená stát se [[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvou]].

Koncept bódhisattvy je obvyklý v celém mahájánovém buddhismu; jedná se o lidskou či transcendentní bytost, která by díky trvalému stavu ''[[bódhi (Buddh)|bódhi]]'' (stavu probuzení) mohla vstoupit do [[nirvána (Buddh)|nirvány]], ale ze soucitu tento vstup odkládá a věnuje se vysvobození ostatních bytostí, které ještě trpí. Ve škole Kwan Um je obzvlášť ctěna bytost zvaná Kwan Seum Bosal (což se vykládá jako „bódhisattva vnímající zvuky světa“), ženská podoba indického bódhisattvy [[Avalókitéšvara (Buddh)|Avalókitéšvary]], známá též jako bódhisattva Kuan-jin v čínské kulturní oblasti nebo jako Kannon v Japonsku. Jméno tohoto bódhisattvy tvoří nejdůležitější [[mantra (Buddh)|mantru]] ve škole Kwan Um a samo jméno školy je od něj odvozeno (vykládá se jako „vnímej zvuk světa“). „Zvuk světa“ přitom asociuje pláč či nářek a jeho vnímání znamená soucit s trpícími bytostmi. Právě soucit je hlavní charakteristikou bódhisattvy.

[[mantra (Buddh)|Mantra]] ''Kwan Seum Bosal'', stejně jako další, níže popsané prvky praxe jsou pouhými pomůckami k získání a udržení „mysli nevím“. Vedou k „odetnutí“ konceptuálního myšlení a k získání soustředěné pozornosti k tomu, co je vykonáváno. Podobně je pomůckou cesta „mysli zenu“ (zenový kruh), stručně interpretovaná výše, i nauka, již lze odvodit ze Seung Sahnových promluv a která je naznačena výše. Pomocnou roli mají klasické buddhistické texty, především ''Diamantová sútra'' a ''Sútra Srdce'', ale i ''Maháparinirvána sútra'', ''Lotosová sútra'' a případně i další. Tyto texty anebo části z nich jsou zpívány, případně recitovány jako mantry. Stejně jako jiné pomůcky ale nejsou nezbytné. Mohou se dokonce stát překážkou, pokud praktikující na nich ulpívá. Neulpívání ovšem neznamená nedbalost či lhostejnost. Naopak, ve škole Kwan Um třeba opravdového vytrvalého úsilí, které může být posíleno právě pomůckami, a také přesného dodržování pravidel zenové praxe.

Praxi školy Kwan Um tvoří několik technik, prováděných společně nebo – pokud je to možné a potřebné – i soukromě jednotlivými buddhisty. Základní technikou je [[meditace (Buddh)|meditační]] sezení, které zpravidla trvá 30–40 minut. Pomůckou pro udržení soustředěné a prázdné mysli bez myšlení je například pozorování dechu, mantra ''Kwan Seum Bosal'', případně jiná mantra, otázka „Co jsem?“ a odpověď „Nevím“ apod. Mezi dvěma nebo třemi sezeními bývá zařazena meditace v chůzi v délce asi 10 minut. Další technikou je zpěv [[sútra (Buddh)|súter]] nebo jiného posvátného textu. Samostatně nebo ve společenství jsou prováděny poklony, které tvoří sled přesně určených tělesných pohybů. Celek tvoří 108 poklon a praktikující jsou motivováni k provádění několika těchto celků poklon denně.

Příležitostí pro intenzivní zenovou praxi jsou meditační ústraní. Je to různě dlouhý (dvoudenní až třináctitýdenní) pobyt skupiny buddhistů v [[klášter (Buddh)|klášteře]] nebo v zenovém centru. Obvyklé je tří až sedmidenní ústraní zvané Jong Meng Džong Džin (JMDD), koná se též ústraní zaměřené na zpěv nebo na společnou fyzickou práci. Možné je ovšem i ústraní pro jednotlivého buddhistu, do něhož samozřejmě nemohou být zařazeny některé techniky běžné při společných ústraních.

Při ústraních jsou dodržována přesná pravidla. Nevztahují se jen na výše zmíněné techniky, ale i na chování v sále dharmy, kde se týkají hlavně oltáře a úkonů s ním spojených, nebo na uctivé jednání zvláště s těmi, kdo mají v hierarchii školy vyšší postavení, a na společné aktivity. Kromě technik, zmíněných v předchozím odstavci, ústraní obsahuje i společné jídlo a společnou práci. Jednotlivé úkony společných činností i předměty (oděv, oltář apod.) a zacházení s nimi jsou detailně a promyšleně předepsány tak, aby byl zajištěn harmonický průběh činností a aby jejich účinek na mysl praktikujícího byl co největší. Meditační technikou je také mlčení, které je při ústraních dodržováno. K praxi na ústraní patří i možnost rozhovoru s učitelem. Jeho součástí může být i kóan (kong an), tvrzení, otázka nebo příběh, které překračují běžné logické myšlení a které mají žáka vytrhnout z myšlenkových stereotypů či případně mají vyzkoušet stav žákovy mysli.

Kong-any jsou pro školu Kwan Um velmi důležitou technikou. Zakladatel školy Seung Sahn je často používal a často o jejich použití hovořil. Vznikaly především v době vlády čínské dynastie Tchang (618–907). Do současnosti se jich v tradici školy čogje zachovalo asi sedmnáct set; Seung Sahn jich vybral deset, které zastupují jejich různé druhy. Jsou uvedeny v knihách ''Deset bran'' a ''Zenový kompas''. Širší škálu kong-anů představuje kniha ''Celý svět je jedna květina''. Příběhy, jimiž Seung Sahn ilustroval své promluvy, obsahují i údery či kopnutí, určené – podobně jako kong-any – k probuzení mnišských žáků.

Kromě pravidelné praxe ve škole Kwan Um, k níž nevyhnutelně patří i meditační ústraní, jsou doporučovány i příležitostné individuální liturgické úkony, např. pamětní obřad za zemřelé, umísťování kartiček se jménem nemocného nebo jinak potřebného člověka na oltář, obřad lítosti, svatební obřad, slavnost narození dítěte apod. Společně jsou slaveny výroční dny: svátek narození Buddhy, připomínka koupání malého Buddhy, svátek Buddhova probuzení a oslava narození Seung Sahna. Kromě toho se mohou konat i příležitostné obřady, spjaté s přijímáním slibů a dosažením vyšších stupňů v hierarchii společenství, s otevřením zenového centra, zasvěcením nového oltáře apod.

Vůle jednotlivého žáka školy Kwan Um konat praxi a směřovat k „čisté mysli“ je vyjádřena touhou přijmout sliby, a zavázat se tak k dodržování odpovídajících předpisů. Úroveň takto přijatých slibů, dodržování předpisů a naplňování s nimi spojených kompetencí vytváří ve společenství Kwan Um přirozenou hierarchii, a to ve dvou duchovních liniích.

Základním stupněm hierarchické struktury společenství je členství v ''[[sangha (Buddh)|sanze]]'' (společenství buddhistů), jehož hlavní podmínkou je přijetí pěti slibů (předpisů). Při obřadu přijetí pěti předpisů získává nový člen sanghy kromě jiného také buddhistické jméno. Vyšších stupňů pak může dosáhnout v tzv. předpisové linii. Do nich jsou uváděni při přijetí dalších slibů (předpisů), a to to buď jako laici, nebo jako mniši. Stupni „učitel dharmy ve výcviku“ odpovídá adept mnišství, vyššímu stupni „učitel dharmy“ odpovídá mnišský novic, „starší učitel dharmy“ je na stejném stupni hierarchie jako mnich či mniška. Na vrcholu předpisové linie ve větvi laiků je učitel bódhisattva. Členové ''sanghy'' v předpisové linii jsou odpovědni za běžné fungování náboženského provozu společenství.

Na stejné úrovni pravomocí a odpovědnosti jako učitelé bódhisattvové jsou příslušníci ''sanghy'' v tzv. učící linii. Jsou odpovědni především za duchovní směřování ''sanghy''. Ten, jemuž bylo obřadně předáno oprávnění k samostatnému vyučování zenového buddhismu (tzv. inka) spolu se zenovou holí jako viditelným odznakem tohoto oprávnění, se stává mistrem dharmy. Náleží mu korejský uctivý titul Dži Do Pop Sa Nim (JDPSN). Jako zenový mistr je nazýván ten mistr dharmy, komu byla obřadně „předána dharma“, a kdo se tak stal držitelem linie v postavení 79. patriarchy (po Seung Sahnovi jako 78. patriarchovi). Jedním ze současných zenových mistrů je žena, a do terminologie společenství Kwan Um se tedy dostává výraz „matriarcha“. Ze zenových mistrů je na pětileté období zvolen hlavní zenový mistr školy. V současnosti je hlavní zenovou mistryní Barbara Rhodesová (*1948), buddhistickým jménem Soeng Hyang.

Vedle struktury duchovních hierarchií existuje ve společenství Kwan Um též struktura administrativní. Na jejím nejvyšším stupni je vedoucí učitel, který spravuje sanghu zpravidla v jedné zemi. Může se jím stát jen mistr dharmy nebo zenový mistr. Představeným lokálního zenového centra nebo zenové skupiny je opat. Jeho funkce může vykonávat vedoucí učitel. V zenovém centru dále působí zástupce opata, hospodář, ředitel kanceláře a účetní. Záležitosti praxe zenového centra či skupiny jsou v kompetenci hlavního učitele dharmy.

Všechny pozice ve struktuře společenství jsou přístupné mužům i ženám, a to bez preferencí. Pro mezinárodní společenství školy Kwan Um jsou typické časté návštěvy zahraničních učitelů v jednotlivých zenových centrem a bohaté mezinárodní styky. V dokumentech školy Kwan Um je věnována velká pozornost etice zvláště v hierarchických vztazích a jsou stanoveny mechanismy, jak na porušování etických pravidel reagovat.

Podobně jako některá jiná společenství zenového buddhismu vstupují někteří vedoucí představitelé školy Kwan Um do intenzivních vztahů s křesťany, zvláště římskokatolickými, a učí je technikám školy Kwan Um (především meditačním) a sdílejí s nimi své zkušenosti. Tyto vztahy bývají chápány jako oboustranně obohacující, a jsou tedy příkladem prakticky vedeného mezináboženského dialogu.

== Historie a organizace Zenové školy Kwan Um v České republice ==

České společenství školy Kwan Um se začalo tvořit tajně v období komunistické vlády. Čeští zájemci o zenový buddhismus se koncem sedmdesátých let 20. století orientovali na Polsko, které bylo buddhismu daleko přístupnější. Tam roku 1978 vzniklo první zenové společenství školy Kwan Um v sovětském bloku a ve Falenici, okrajové části Varšavy, bylo roku 1983 zřízeno zenové centrum Do Am Sa (v současnosti se jmenuje Wu Bong Sa). Se Seung Sahnem se ve Falenici setkali také jeho první čeští stoupenci. Mezi nimi byl hudebník a pozdější publicista a spisovatel [[Marek Vlastimil|Vlastimil Marek]] (1946–2021) a nakladatel [[Kolíbal Lumír|Lumír Kolíbal]] (*1954). První českou učitelkou dharmy se stala historička umění Milena Slavická (*1949). Na základě kontaktů s polskou sanghou přijížděl v osmdesátých letech do Československa opat zenového centra ve Falenici Do Am Sunim (Andrzej Czarnecki). Od roku 1986 sloužil českým stoupencům Seung Sahna bývalý statek v Kaňku na předměstí Kutné Hory jako tajné a dočasné zenové centrum. Milena Slavická byla jeho opatkou. Díky překladům Lumíra Kolíbala a Vlastimila Marka a díky samizdatovému nakladatelství Lumíra Kolíbala se mezi českými zájemci tajně šířily první překlady Seung Sahnových spisů ''Odklepávání popela na Buddhu'' a ''Pouze „nevím“''.

Ačkoliv ve svobodných po¬měrech roku 1991 uspořádala česká sangha návštěvu Seung Sahna v Praze a byla tímto osobním setkáním povzbuzena, v následujících letech se rozpadla. Vznikala v podstatě znovu zásluhou Jiřího Šmejkala (*1956) a Věry Hrůšové (*1961). Výrazem impulsu ke vzniku nového společenství bylo založení občanského sdružení Česká zen-buddhistická společnost Čogje – škola Kwan Um roku 1995, které má v současnosti status zapsaného spolku pod názvem Zenová škola Kwan Um. Na půdě tohoto spolku začala být připravována registrace stejnojmenné náboženské společnosti, k jejímž schválení ministerstvem kutlury došlo v srpnu 2025.

Už v devadesátých letech pěstovalo české společenství Kwan Um bohaté styky se zahraničními učiteli: například roku 1996 přednášela na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy mistryně dharmy Dorota Krzyżanowska (*1959) a roku 1999 navštívil Českou republiku zenový mistr Wu Bong (Jacob Perl, 1950–2013). Časté návštěvy učitelů z jiných zemí se konaly i v dalších letech a pokračují i nyní.

Roku 2001 vzniklo první zenové centrum v Praze, roku 2002 v Brně a postupně se zenová centra nebo skupiny ustavily v Děčíně, Hodoníně, Liberci, Litoměřicích, Olomouci, Svitavách, Táboře, Zlíně a Lichnově u Nového Jičína. Asi osm let od poloviny devadesátých let do začátku 21. století společenství vydávalo občasník ''Katz!'' (obvykle dvakrát do roka). Funkci časopisu pak převzaly internetové prezentace. Úspěchem české sanghy bylo získání budovy a postupné budování kláštera Seon Mun Sa ve Vrážném (okres Svitavy). V současnosti fungují zenová centra či skupiny v Praze, Brně, Vrážném, Olomouci, Liberci, Hodoníně, Děčíně, Táboře a ve Zlíně. Je pozoruhodné, že pouze ve dvou zemích (ve Spojených státech a v Polsku) je více zenových center školy Kwan Um než v Česku. Vedoucím učitelem české sanghy je nyní mistr dharmy [[Hazlbauer Jiří|Jiří Hazlbauer]]; inka mu roku 2016 předal zenový mistr Dae Kwang (*1944).

== Počet věřících ==

Zenová škola Kwan Um byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2021 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 5 049 (vedle samostatně sčítaných konkrétních společenství, čítajících 708 osob), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou.

== Literatura ==

HYON GAK SUNIM (ed.): ''Zenový mistr Seung Sahn. Zenový kompas''. DharmaGaia, Praha 2006.<br />
Dušan LUŽNÝ: „Czech Republic.“ In: Laurence COX – Ugo DESSÌ – Lukas K. POKORNY (eds.): ''East Asian Religiosities in the European Union: Globalisation, Migration, and Hybridity''. Brill, Leiden 2024, s. 87.<br />
J. Gordon MELTON: ''Melton‘s Encyclopedia of American Religions’'. Gale, Farmington Hills 2009, s. 1096–1097.<br />
Stephen MITCHELL (ed.): ''Odklepávání popela na Buddhu. Učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 1996.<br />
Charles S. PREBISH: ''Luminous Passage. The Practice and Study of Buddhism in America''. University of California Press, Berkeley, 1999, s. 32–34.<br />
Richard SEAGER: ''Buddhism in America''. Columbia UP, New York 1999, s. 171–173.<br />
SEUNG SAHN: ''Celý svět je jedna květina. 365 kong-anů pro každodenní život''. Charles E. Tuttle, Boston 1992.<br />
SEUNG SAHN: ''Deset bran. Kong-anové učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 2001.<br />
SEUNG SAHN: ''Pouze „nevím“. Vyučující dopisy zenového mistra Seung Sahna''. O. G. M. E., Praha 1991.<br />
WU BONG: ''Zen – žít v tomto okamžiku. Učení zenového mistra Wu Bonga s poděkováním od studentů''. Volvox Globator, Praha 2014.

Oficiální internetové stránky: https://www.kwanumzen.cz<br />
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/Default.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]''<br />
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
----
<div class="see-also">[[CNO|České náboženské osobnosti 20. a 21. století]]: [[Hazlbauer Jiří|Hazlbauer Jiří]], [[Kolíbal Lumír|Kolíbal Lumír]], [[Marek Vlastimil|Marek Vlastimil]]</div>
[[Kategorie:CCNS]]

Soubor:Tibet obalka 1.jpg

2025-12-13T17:40:07Z

JD:

Soubor:Logo Strategie V3 1.png

2025-12-13T17:33:53Z

JD:

Soubor:Logo Kalich 1.jpg

2025-12-13T17:32:52Z

JD:

Soubor:CNO obalka 1.jpg

2025-12-13T17:27:07Z

JD: JD přesunul stránku Soubor:obalka CNO.jpg na Soubor:CNO obalka 1.jpg bez založení přesměrování

Soubor:CNO obalka 1.jpg

2025-12-13T17:24:47Z

JD:

ʻurf (Islam)

2024-11-15T16:49:17Z

JD: řadící klíč v kategorii Islám

<span id="entry">ʻurf</span> – zvykové právo (též ''ʻadát''). V jednotlivých regionech „světa islámu“ bylo pevně zakořeněné již od předislámských časů (''[[džáhilíja (Islam)|džáhilíja]]''), v mnohém přetrvalo příchod nového náboženství a udržuje se dodnes. V přístupu k němu sehrál klíčovou roli [[imám (Islam)|imám]] Abú Hanífa (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]''), zakladatel nejstaršího a dnes nejvíce rozšířeného právního směru (''madhhab''), který zastával názor, že zvykové právo je zcela legitimní, pokud není výslovně ve sporu se ''[[šaríʻa (Islam)|šaríʻou]]''. K tomuto tolerantnímu postoji jej přivedla vlastní obchodní praxe, kdy pravidelně zjišťoval, že řada otázek ekonomické povahy ([[ekonomie (Islam)|ekonomie]]) není islámským právem dostatečně řešena, takže se sám začal zabývat formulací „islámských“ zásad pro uzavírání smluv. Zvykové právo se uplatňuje kromě obchodu též při udržování pořádku v komunitě, svatebních či pohřebních obřadech ([[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrt a pohřební obřady]]) aj. Velkou ránu mu v poslední době zasadil především rozvoj moderních informačních technologií (internet), které zmenšují vzdálenosti a v mnohém „nivelizují“ islámskou společnost a civilizaci.

<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
* Bezoušková, Lenka. ''Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské''. Praha: Leges, 2013;
* Osina, Petr. ''Základy islámského práva''. Praha: Leges, 2012;
* Philips, Abu Ameenah Bilal. ''Vývoj islámské právní vědy''. Přel. Robert Hýsek. Praha: Ústředí muslimských obcí, 2024;
* Potměšil, Jan. ''Šaríʻa: Úvod do islámského práva''. Praha: Grada, 2012.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám|urf (Islam)]]

ʻulamáʼ (Islam)

2024-11-15T16:48:37Z

JD: řadící klíč v kategorii Islám

<span id="entry">ʻulamáʼ</span> - muslimští učenci. Islám nezná duchovenstvo v tom křesťanském slova smyslu, neboť odmítá představu jakéhokoliv prostředníka či zprostředkovatele mezi člověkem a Bohem ([[Alláh (Islam)|Alláh]]). Tento bod hraje též jednu ze stěžejních rolí v islámské kritice křesťanství. Přestože islám učí, že před Bohem jsou si všichni věřící rovni, v průběhu [[dějiny (Islam)|dějin]] se přece jen vyvinula určitá vrstva náboženských vzdělanců, kteří byli s věroukou, právem (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') a [[teologie (Islam)|teologií]] obeznámeni více než ostatní muslimové. Těmto osobám se obecně říkává ''[[šajch (Islam)|šajch]]'' (starší ctihodný muž) či ''ʻálim'' (plurál ''ʻulamáʼ''). Tito lidé se však z většinové společnosti nevydělovali na základě svého postavení, ale pouze na základě [[vzdělání a vzdělanost (Islam)|vzdělání]], tj. kompetentnosti. ʻUlamáʼ ve středověku představovali velmi nesnadno definovatelnou vrstvu, o jejímž vymezení i sociálních funkcích byla napsána nejedna studie. Obecně můžeme konstatovat, že tito lidé hráli roli jistého zprostředkujícího mechanismu mezi vládci a ovládanými, mohli tlumočit vůli mocných lidu, ale též zcela obráceně mohli představovat jistý hromosvod nepokojů širokých mas lidu proti vládnoucí moci. ʻUlamáʼ rozhodně nebyli homogenní vrstvou; patřili mezi ně totiž jak významní právníci působící na dvoře vládce, tak i zcela bezvýznamní recitátoři Koránu či učitelé v koranických (základních) [[škola (Islam)|školách]] (''kuttáb'') v těch nejzapadlejších koutech. Mezi tyto muže náboženství patřili jak významní právníci kompetentní k vydávání právních dobrozdání (''[[fatwa (Islam)|fatwa]]''), kteří mohli významně zasahovat do politiky (''muftí''), právníci (''faqíh''), soudci (''qádí''), teologové, exegeti (viz ''[[exegeze (Islam)|tafsír]]'') a specialisté v dalších oborech islámských náboženských věd (souhrně pak ''ʻálim'', učenec), vedoucí [[modlitba (Islam)|modliteb]] jednotlivých [[mešita (Islam)|mešit]] (''[[imám (Islam)|imám]]''), přičemž pod pojmem ''imám'' si můžeme představit jak vedoucího jakékoliv modlitby, kdy se společně modlí více než dva muslimové, tak i institucionalizované představitele větších mešit. Kolem mešit se shromažďovala i řada dalších funkcí, jako byli např. recitátoři [[Korán (Islam)|Korán]]u (''qáriʼ''), kazatelé v tom nejobecnějším slova smyslu, kteří často působili i v rolích učitele (''wáʻiz''), „páteční“ kazatelé (''chatíb'') a především muezzinové (''muʼadhdhin''), svolávající věřící k pěti pravidelným denním modlitbám (''[[azán (Islam)|azán]]'').

<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
* Eliade, Mircea. ''Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem''. Přel. Milan Lyčka, Jiří Našinec, Filip Karfík. Praha: Oikoymenh, 2019;
* Hourani, Albert. ''Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost''. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
* Lewis, Bernard. ''Dějiny Blízkého výhodu''. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
* Mendel, Miloš. ''Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu''. Brno: Atlantis, 1994;
* Robinson, Francis. ''Svět islámu''. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''

<span class="section_title">Viz též:</span> [[ulamá (JKI-I)|ulamá (JKI-I)]]<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám|ulamá (Islám)]]

ʻÍsá (Islam)

2024-11-15T16:47:28Z

JD: řadící klíč v kategorii Islám

<span id="entry">ʻÍsá</span> (Ježíš Kristus) – podle islámu nejvýznamnější z [[prorokové a profécie (Islam)|proroků]] před [[Muhammad (Islam)|Muhammadem]]. Jeho osobnost se objevuje na mnoha místech [[Korán (Islam)|Korán]]u; islámské vnímání této velevýznamné postavy se však v mnohém liší od toho křesťanského. V Koránu vystupuje Ježíš pod jménem ʻÍsá nebo též al-Masíh („Pomazaný“) a bývá označován celou řadů uctivých přívlastků (např. „Slovo Boží“, ''kalimatuʼlláh'').

Je nazýván též „synem Mariiným“ (''Ibn Marjam'') a o jeho zázračném početí se hovoří ve verších 3:40–48: „A hle pravili andělé: ‚Marie, Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu, jež od něho pochází, jehož jméno je Mesiáš, Ježíš syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblíženi. A bude mluvit s lidmi již v kolébce i jako dospělý a bude patřit mezi bezúhonné.‘ Pravila: ‚Pane můj, jak bych mohla mít syna, když se mne smrtelník žádný dosud nedotkl?‘ Pravil: ‚Takto Bůh tvoří to, co chce; když o věci nějaké rozhodne, řekne toliko ›Staniž se!‹ a stane se. A naučí jej Bůh Písmu a Moudrosti a Tóře a Evangeliu.‘ A byl poslán k dítkám Izraele: ‚Přišel jsem k vám se znamením Pána vašeho. Utvořím pro vás z hlíny něco podobného ptáku a vdechnu tomu život, a stane se to skutečným ptákem z dovolení Božího. A vyléčím slepého i malomocného a vzkřísím mrtvé z dovolení Božího. A sdělím vám, co jíte a co shromažďujete v příbytcích svých. A věru je v tomto pro vás znamení, jste-li věřící. A přišel jsem, abych potvrdil pravdivost toho, čeho se vám dostalo přede mnou z Tóry, a aby vám byla dovolena část z toho, co vám bylo zakázáno. A přicházím k vám se znamením od Pána vašeho – bojte se Boha a poslouchejte mne! Zajisté Bůh je pánem mým i Pánem vašim, uctívejte jej tedy – a to je stezka přímá!‘ A když Ježíš pocítil nevíru jejich, pravil: ‚Kdo budou pomocníky mými na cestě Boží?‘ I odpověděli apoštolové: ‚My pomocníky Božími budeme, my v Boha věříme, a ty podej svědectví, že do vůle Jeho odevzdáni jsme! Pane náš, uvěřili jsme v to, cos nám seslal, a následujeme posla; zapiš nás tedy mezi ty, kdož pravdu dosvědčují!‘ I strojili mu úklady, avšak i Bůh strojil lest – a Bůh nejlépe umí strojit lest. A hle, pravil Bůh: ‚Ježíši, nyní tě odvolám a povznesu tě k Sobě a očistím tě od (špíny) těch, kdož neuvěřili. A ty, kdož tě následovali, učiním vyššími než ty, kdož nevěřili, až do dne zmrtvýchvstání. A pak se ke Mně všichni navrátíte a rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli…‘“ Přestože pro muslimy zůstává Ježíš tím zdaleka nejvýznamnějším prorokem před Muhammadem, rozhodně popírají, že by mohl být synem Božím. Argumentují přitom slovy Koránu, jež jsou věnována právě Bohu ([[Alláh (Islam)|Alláh]]): „Nezplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo by mu byl roven.“ Na podporu tohoto postoje ostatně může být citována celá řada koranických veršů, mezi nimiž svou jednoznačností vyniká ten 169. ze súry ''Ženy'': „Vlastníci Písma (tedy křesťané – pozn. autora)! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly jeho a neříkejte: ‚Trojice!‘ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem.“ Stejně tak, jako muslimové nemohou přijmout křesťanské (či přesněji řečeno – křesťanská) vnímání Ježíšovy podstaty, rovněž je pro ně naprosto nepřijatelná představa jeho [[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrti]] na kříži a vykupitelského poslání. Kříž tedy představuje pro muslimy symbol ponížení, nikoliv vykoupení. K Ježíšově smrti na kříži se vyjadřují verše 154–156. súry ''Ženy'': „A pak prokleli jsme je (židy – pozn. autora) za to, že porušili úmluvu svou, neuvěřili ve znamení Boží, zabíjeli nespravedlivě proroky, a také za slova jejich: ‚Srdce naše jsou neobřezána.‘ Ba ano, Bůh jim je zapečetil kvůli nevěrectví jejich a jen málo z nich uvěřilo; a za nevěrectví jejich a za slova jejich o Marii, jež nehoráznou byla pomluvou, a za slova jejich: ‚Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!‘ Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě, naopak Bůh jej k sobě pozdvihl, neboť Bůh je mocný a moudrý.“ Muslimové všeobecně věří, že Ježíš mluvil již v kolébce, konal četné [[zázraky (Islam)|zázraky]], uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Jeho život a dílo se stalo vděčným tématem pro autory pozoruhodného středověkého „žánru“ náboženského písemnictví, zvaného vyprávění o prorocích (''qisas al-anbijáʼ''), kteří rozvádějí celou řadu témat, jež nemají zjevnou koranickou oporu. Muslimové sice popírají Ježíšovo vykupitelské poslání, avšak teologové a exegeti (např. al-Bajdáwí, viz ''[[exegeze (Islam)|tafsír]]'') jej již dávno zařadili do svých eschatologických vizí [[konec světa (Islam)|konce světa]], které předznamenává jeho druhý příchod na zemi, neboť podle převažujícího mínění Ježíš nezemřel na kříži, ale byl vzat na nebesa ([[ráj (Islam)|ráj]]), odkud se jednou vrátí, aby bojoval proti [[Antikrist (Islam)|antikristu]] Dadždžálovi, a teprve poté, co naplní své pozemské poslání, zemře a bude pochován v Prorokově [[mešita (Islam)|mešitě]] v Medíně (viz [[svatá místa (Islam)|svatá místa]]) na volném místě mezi [[hroby (Islam)|hroby]] [[chalífa (Islam)|chalífů]] Abú Bakra a ʻUmara.

<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
* ʻAbd al-ʻÁtí, Hammúda. ''Zaostřeno na islám''. Přel. Robert Hýsek. Praha: Islámská nadace v Praze, 2010;
* Van Ess, J., Küng, H. ''Křesťanství a islám: Na cestě k dialogu''. Přel. Jiří Hoblík, Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 1999;
* Kropáček, Luboš. ''Duchovní cesty islámu''. Praha: Vyšehrad, 2006;
* Kropáček, Luboš. ''Súfismus: Dějiny islámské mystiky''. Praha: Vyšehrad, 2008.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''

<span class="section_title">Viz též:</span> [[Ísá, sajjiduná Ísá (JKI-I)|Ísá, sajjiduná Ísá (JKI-I)]], [[Ježíš (JKI-I)|Ježíš (JKI-I)]]<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám|Ísá (Islam)]]

ʻifríti (Islam)

2024-11-15T16:46:30Z

JD: řadící klíč v kategorii Islám

<span id="entry">ʻifríti</span> – rozšířená a velmi svérázná kategorie [[džinnové (Islam)|džinnů]]. Jedná se o mocné a zlé bytosti, jímž by se měl člověk raději vyhnout. E. W. Lane v ''Arabské společnosti ve středním věku'', což je prakticky jeho komentář k příběhům ''[[Tisíc a jedna noc (Islam)|Tisíce a jedné noci]]'', o nich mj. píše: „Ubližování, kterými, jak se vykládá, stíhají zlí džinnové bytosti lidské, jest rozmanitého druhu. Džinnové – vypravuje se – často unesli krásné dívky, jež pak násilně drželi jako své ženy nebo souložnice. Dále se ujišťuje, že zlomyslní nebo znepokojující džinnové často se postaví na střechy nebo do oken domů a házejí dolů cihly a kamení na osoby mimojdoucí. Když usadili se v neobydleném domě, zřídka opominou pronásledovat strašením osobu, která přichází, aby bydlila v něm. Jsou též náchylní krást zásoby apod. Mnozí učení a zbožní lidé, aby zajistili svůj majetek před podobným vylupováním, opakují slova: ‚Ve jménu Boha milosrdného, slitovníka‘, když zavírají dvéře svých domů, místností nebo kabinetů a když přikrývají koše s chlebem nebo vůbec něco, v čem bývá uložena potrava. Má se za to, že v měsíci ramadánu jsou zlí džinnové zavřeni ve vězení a tedy poslední noci tohoto měsíce volají ženy slova uvedená za tímž účelem a sypou sůl na podlahy u světnic ve svých domech…“ ʻIfríti se často objevují v muslimském folkóru, mimo jiné i ve zmíněných ''Příbězích Tisíce a jedné noci''. Zde mají často podobu zlomyslných bytostí, které děsí lidi. Mezi oblíbené příbytky ʻifrítů patří [[lázně (Islam)|lázně]], studny, pece, zbořené [[dům (Islam)|domy]], [[trh (Islam)|trhy]], křižovatky cest či osamělá skaliska v pustinách. Lidé proto při návštěvě lázní, použití toalety, před spuštěním okovu do studny a při jiných příležitostech volají ''Dastúr!'' (''Dovolení!'') nebo ''Dastúr, ja mubárakín!'' (''Dovolení, ó vy požehnaní!''). Zlovolné působení ʻifrítů může být přímé, fyzické povahy, ale traduje se, že jsou též schopni lidi očarovat. Ovšem ne všichni ʻifríti se vyznačují takto démonickými vlastnostmi, někteří bývají spíše neškodnými (leč neposednými) tvory, kteří svými vlastnostmi vzdáleně připomínají naše pohádkové čertíky či rarášky.

<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
* Lane, Edward William. ''Arabská společnost ve středním věku: Studie k „Tisíc a jedné noci“''. Přel. Josef Mrkos. Praha: V. Kotrba, 1905;
* Mendel, Miloš. ''Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu.'' Praha: Dingir, 2015;
* Tauer, Felix, překl. ''Tisíc a jedna noc''. Praha: Odeon, 2011. (8 dílů);
* Tomek, Jiří. ''Král světla. Arabské mýty, legendy a pohádky''. Praha: Argo, 2016.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám|ifríti (Islam)]]

ʻataba (Islam)

2024-11-15T16:45:53Z

JD: řadící klíč v kategorii Islám

<span id="entry">ʻataba</span> – šíitské ([[šíʻa (Islam)|šíʻa]]) poutní místo, ať již se jedná o [[hroby (Islam)|hroby]] alíjovských [[imám (Islam)|imámů]] nebo o místa spjatá se životem či [[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrtí]] dalších významných osobností z rodu [[prorokové a profécie (Islam)|Prorokova]] (''[[ahluʼl-bajt (Islam)|ahluʼl-bajt]]''), jimž šíité tradičně věnují horlivou oddanost a úctu. Jedná se především o místa na území dnešního Iráku a Íránu, mezi nimiž vynikají především rozsáhlé pohřební komplexy imáma ʻAlího v Nadžafu, jehož prestiž však překonala hrobka jeho syna Husajna v Karbaláʼ. Další významné cíle šíitského kultu se nacházejí v Sámarrá, Kázimajnu, Qomu či Mašhadu. Všichni šíité, ať žijí kdekoliv, považují za velmi důležité vykonat návštěvu místa posledního odpočinku ostatků ([[navštěvování hrobů (Islam)|navštěvování hrobů]], ''zijárát'') nejen prorokova vnuka al-Husajna i dalších šíitských imámů. Ačkoliv taková návštěva nikdy neměla stejný povinný statut jako [[pouť (Islam)|pouť]] do Mekky, v praxi ji šíité považovali za stejně závaznou. Hlavní šíitské ''ʻatabát'' byly pokládány téměř za druhou ''[[qibla (Islam)|qiblu]]'', neboli směr, kterým se obraceji muslimové na celém světě při svých [[modlitba (Islam)|modlitbách]] (''salát''). Šíité, na rozdíl od většinových sunnitů, rovněž věří v přímluvu a zprostředkovatelskou moc svých imámů před Bohem ([[Alláh (Islam)|Alláh]]).

Jedna z populárních šíitských tradic (''achbár'') vypráví, že vykonat pouť do města Karbaláʼ v den obřadného stání na planině ʻArafat (tedy v den, kdy probíhají poutní obřady poblíž Mekky) se rovná „tisíci poutí, tisíci malých poutí a tisíci vojenských výprav po boku Proroka“. Šíité tedy obecně kladli na rituál ''zijáry'' mnohem větší důraz než sunnité, což vyvrcholilo nejen ve vytváření rozsáhlých poutních center, jako jsou ta v Iráku či v Íránu, ale též v mnohem vzdálenějších oblastech, kam patří kupříkladu Damašek (hrobka sajjidy Zajnab), ale též srdce arabského světa, Káhira, kde našla místo posledního odpočinku celá řada členů rodu Prorokova.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám|ataba (Islam)]]

Soubor:Islam obalka 1.jpg

2024-11-14T14:52:44Z

JD: JD načetl Soubor:Islam obalka 1.jpg

Soubor:Schema Hinajana 1.png

2024-10-24T17:19:35Z

JD:

Buddh:Doporučená literatura

2024-10-24T17:14:50Z

JD: založena stránka Buddh:Doporučená literatura

'''Doporučená literatura'''

Āyukusala Thera [Frýba, Mirko]: ''Abhidhamma a Abhivinaya'', Boskovice: Albert, 2019.

Barreau, André: ''Le bouddhisme indien'', in: ''Les religions de l’Inde III'', Paris: Payot, 1966, str. 7–246.

Bhikkhu Bódhi: ''Buddhova slova: Antologie rozprav z pálijského kánonu'', přeložil Libor Válek, Praha: DharmaGaia, 2024.

Boisselier, Jean: ''Buddha – cesta probuzení'', přeložila Barbara Škopová, Praha: Slovart, 1997.

Bondy, Egon: ''Indická ﬁlosoﬁe'', k vydání připravili Petr Kužel a Jiří Holba, Poznámky k dějinám filosofie, sv. 1, Praha: DharmaGaia, 2021.

''Buddhovy rozpravy'', sv. 1, přeložil Miroslav Rozehnal, Praha: DharmaGaia, 1994.

''Buddhovy rozpravy'', sv. 2, ''Základní texty o etice'' (''Sigalóvádasutta''), přeložil Josef Marx, Praha: DharmaGaia, 1995.

''Buddhovy rozpravy'', sv. 3, viz Nyanaponika Thera: ''Jádro buddhistické meditace''.

''Buddhovy rozpravy'', sv. 4, ''Velká rozprava o Buddhově úplné nibbáně'' (''Maháparinibbána sutta''), přeložil Miroslav Rozehnal, Praha: DharmaGaia, 1995.

''Buddhovy rozpravy'', sv. 5, ''Lví řev'', přeložil Jakub Bartovský, Praha: DharmaGaia, 1996.

''Buddhovy rozpravy'', sv. 6, ''Nidána-samjutta: Buddhovy řeči o závislém vznikání'', přeložil Jakub Bartovský, Praha: DharmaGaia, 1998.

''Buddhovy rozpravy'', sv. 7, ''Čtrnáct rozprav z Madždžhimanikáji'', přeložil Jakub Bartovský, Praha: DharmaGaia, 1999.

Carrithers, Michael: ''Buddha'', přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková, Praha: Odeon/Argo, 1994.

Conze, Edward: ''Stručné dějiny buddhismu'', Brno: Jota, 1997.

''Diamantová sútra'', přeložil Jiří Holba, 2. rozšířené vydání, Praha: DharmaGaia, 2017.

''Dhammapadam: Buddhistická sbírka průpovědí správného života'', přeložil Vincenc Lesný, Praha: Symposion, 1947.

''Dhammapadam neboli Cesta k pravdě'', přeložil Karel Werner, Praha: Odeon, 1992; 2. vydání: předmluva Jan Filipský, Bratislava: CAD Press, 2001.

''Džátaky: Příběhy z minulých životů Buddhy'', přeložil Dušan Zbavitel, 2. rozšířené vydání, Praha: DharmaGaia, 2007.

Fišer, Ivo: ''Filosoﬁcká koncepce nejstaršího buddhismu'', Praha: DharmaGaia, 1992.

Fišer, Zbyněk [Bondy, Egon]: ''Buddha'', Praha: Orbis, 1968; 2. opravené a doplněné vydání: Praha: DharmaGaia, 1995.

Hánová, Markéta a Zdenka Klimtová (vyd.): ''Buddha zblízka'', Praha: Národní galerie, 2021.

Holba, Jiří: ''Apóha: Nominalismus a poznání v buddhistické filosofii'', Praha: OIKOYMENH, 2024.

Holba, Jiří: ''Kauzalita v buddhistickém myšlení'', Praha: OIKOYMENH, 2020.

Holba, Jiří (vyd.): ''Nágárdžuna: Filosofie střední cesty'', Praha: OIKOYMENH, 2012.

''Jádro transcendentální moudrosti'' (''Pradžňápáramitáhrdajasútra''), přeložil Josef Kolmaš, Praha: Dharma Gaia, 1992.

Kolmaš, Josef: ''Buddhistická svatá písma: Šestnáct arhatů'', Praha: Práh, 1995.

Kolmaš, Josef: ''Svět tibetského buddhismu'', Praha: Slovart, 1996.

Küng, Hans – Bechert, Hans: ''Křestanství a buddhismus: Na cestě k dialogu'', přeložili Jiří Hoblík a Dušan Zbavitel, Praha: Vyšehrad, 1998.

Lesný, Vincenc: ''Buddhismus'', Praha: Samec, 1948; 2. vydání: Olomouc: Votobia, 1995.

Lester, Robert C.: ''Buddhismus: Cesta k osvícení'', přeložila Kateřina Hronová, předmluva Jan Filipský, Praha: Prostor, 1997.

''Lexikon východní moudrosti: Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen'', přeložili Jan Filipský, Helena Heroldová, Josef Kolmaš, Vladimír Liščák, Stanislava Vavroušková, Praha: Victoria Publishing, Olomouc: Votobia, 1996.

Lopez, Donald S.: ''Příběh buddhismu: Průvodce dějinami buddhismu a jeho učením'', přeložila Lenka Borecká, Brno: Barrister & Principal, 2003.

Lowenstein, Tom: ''Buddhova vize'', přeložil Dušan Zbavitel, Praha: Knižní klub/Práh, 1998.

Mahási Sayadó: ''Meditace všímavosti a vhledu (Satipatthána-Vipassaná): Základní a pokročilé stupně'', přeložili Mirko Frýba a Josef Tillich, Praha: Stratos, Praha 1993.

McGreal, Ian P.: ''Velké postavy východního myšlení: Slovník myslitelů'', přeložili Jan Filipský, Vladimír Liščák aj., Praha: Prostor, 1998 (Buddha, s. 194–201; Nágárdžuna, s. 223–228; Vasubandhu, s. 229–234).

Miltner, Vladimír: ''Buddhismus'', Ostrava: Scholaforum, 1997.

Miltner, Vladimír: ''Vznik a vývoj buddhismu'', Praha: Vyšehrad, 2001.

Nágárdžuna: ''Strom moudrosti'', Prameny staroindického myšlení, přeložil Pavel Poucha, přebásnil Pavel Eisner, Praha: Melantrich, 1952; 2. vydání: Praha: Garamond, 2000.

Nyanaponika Thera: ''Jádro buddhistické meditace'', přeložil Karel Werner, Praha: DharmaGaia, 1995.

Nyanasatta Thera: ''Základy buddhismu'', přeložil Dušan Zbavitel, Praha: Alternativa, 1992.

Nyanatiloka Thera: ''Buddhistický slovník: Příručka buddhistických pojmů a nauky'', přeložil Jan Honzík, Praha: DharmaGaia, 2009.

Nyánatiloka: ''Slovo Buddhovo'', přeložil Mirko Frýba, Praha: Stratos, 1993.

Olcott, Henry Steel: ''Buddhistický katechismus'', přeložil Jan Filipský, Praha: Impreso Plus, 1996.

''Otázky Milindovy'', přeložil Vladimír Miltner, Praha: Supraphon/Lyra Pragensis, 1988.

Rádhákrišnan, Sarvapalli: ''Indická ﬁlosoﬁe I'', přeložil Adolf Janáček, Praha: Nakladatelství ČSAV, 1961, str. 335–464 a 568–686.

Sangharakšita: ''Lidské osvícení: Setkání s ideály a metodami buddhismu'', přeložil Ratnóttara, Praha: DharmaGaia, 1993.

Schumann, Hans Wolfgang: ''Svět buddhistických obrazů: Ikonografická příručka buddhismu mahájány a tantrajány'', přeložil Jan Filipský, Praha: Academia, 2008.

''Sútra o rozvázání uzlů (Sandhinirmóčanasútra)'', přeložil Dhammadípa, Bobov: Nadace Dhammadipa, 2018.

Šántidéva: ''Uvedení na cestu k probuzení (Bódhičarjávatára)'', přeložil bhikkhu Dhammadípa, Praha: DharmaGaia, 2000.

''Vimalakírtiho sútra: Učení o nepředstavitelném vysvobození'', přeložil Jan Vihan, Praha: DharmaGaia, 2023.

Wanguová, Madhu Bazaz: ''Buddhismus'', přeložil Vladimír Miltner, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996.

Warder, A. K.: ''Indian Buddhism'', 2. vydání, Delhi: Motilal Banarsidass, 1980.

Werner, Karel: ''Náboženství jižní a jihovýchodní Asie'', Brno: Masarykova univerzita, 1995.

Williams, Paul: ''Mahájánový buddhismus: Základy nauky'', přeložil Michal Synek, Praha: DharmaGaia, 2017.

Williams, Paul a Anthony Tribe: ''Buddhistické myšlení: Úplné uvedení do indické tradice'', 2. opravené vydání, Praha: ExOriente, 2023.

Zbavitel, Dušan (vyd.): ''Raný indický buddhismus'', Základní texty východních náboženství, sv. 2, Praha: Argo, 2008.

Zotz, Volker: ''Buddha'', přeložila Eva Bosková, Olomouc: Votobia, 1995.

(Seznam doporučené četby byl aktualizován pro vydání v rámci ''Religionistické encyklopedie'').

Buddh:Původní předmluva

2024-10-24T17:13:41Z

JD: založena stránka Buddh:Původní předmluva

'''Duchovní prostředí vzniku buddhismu'''

Severní Indie a zejména Poganží a podhůří Himálaje se v 7.–5. století před n. l. staly podivuhodným kadlubem silného intelektuálního vření ﬁlozoﬁckého, vědeckého i náboženského. Dychtivá žízeň po poznání, nepotlačitelný sklon k abstraktním spekulacím a systematické klasiﬁkaci všech pozorovaných jevů, úžasná schopnost logického rozumování, naprostá svoboda názoru a jeho vyjádření, nejčistší úmysly dobrat se skutečné pravdy, to jsou charakteristické rysy tohoto slavného období mocného vzepětí indického ducha.

Tehdejší duchovní myslitele trýznily závažné otázky: Je vesmír konečný, nebo nekonečný? Je věčný, nebo nikoli? Je lidské ego (duše, osobnost) věčné, nesmrtelné, nebo ne? Vznikly vesmír, svět a ego z vůle a činu nějaké bytosti, nebo vznikly jen tak samy o sobě? Anebo existují bez počátku a bez konce? Je lidský duch schopen dospět k dokonalému poznání věcí, procesů a jevů? Pokračuje ego ve svém bytí i po smrti? A jestli ve svém bytí pokračuje, je si toho vědomo, nebo nikoli? Má nějaký tvar jako před smrtí, nebo je beztvaré, nehmotné? Je toto posmrtné bytí konečné, nebo nekonečné? A mění se nějak? Anebo je ego smrtí zničeno jako tělo?

Takové a podobné to byly otázky, jež se myslitelé tehdejších věků snažili tak či onak rozlousknout. Disputovali o nich vášnivě a jejich argumenty byly pádné a logicky trefné, byť poplatné své době a současnému vývoji věd. Vznikaly velice zajímavé hypotézy a teorie o vzniku vesmíru a hmoty a o podstatě lidského vědomí a myšlení.

Ústředním problémem, kolem nějž kolotaly všechny drobnější jednotlivosti, byla ovšem sudba člověka, jeho postavení ve světě a ve vesmíru a jeho budoucí osud. Co se stane s bytostí po smrti? Lze ovlivnit průběh lidského života a nasměrovat ho ke štěstí a blahu? Lze si i po smrti zajistit nějakou přijatelnou existenci? Především tato otázka zajímala před tolika staletími duchovní elitu Indie, kterou tvořily dvě velké skupiny: oﬁciální ''bráhmani'' a nezávislí ''šramani''. Ti první byli příslušníci nejvyššího ze čtyř společenských stavů, kněží a duchovní inteligence, lidé vzdělaní ve vědách a znalí posvátných textů, především véd a upanišad. ''Bráhmani'' stáli na pozici ortodoxní a jen oni mohli a směli konat předepsané náboženské obřady; oni byli strážci a vykonavateli védského rituálu. Osud člověka zcela závisel na dokonale přesném provádění příslušných obřadů, na přísném zachovávání všech předepsaných rituálních úkonů védského náboženství – bráhmanismu. Nicméně i mezi ''bráhmany'' se vyskytovali svérázní myslitelé, kteří zastávali názory méně či více rozdílné, leckdy až protikladné, a to zejména ti, kteří zanechali rodinného života a stali se askety a poustevníky věnujícími se téměř výhradně rozjímání.

''Šramanové'', „snaživci, kteří usilují“, to byli potulní asketové a žebraví kazatelé; také se jim říkalo tuláci či obejdové (san. ''parivrádžaka'', pál. ''paribbádžaka''). Potulovali se Indií, žili z almužen a z toho, co poskytla matka Příroda, a se vší nezávislostí ducha a myšlení se snažili vyřešit základní a věčné otázky bytí vesmíru a jedince v něm. Původem pocházeli hlavně ze stavu bráhmanského a kšatrijského. Protože opustili své společenské postavení, vytvořili zvláštní společenskou vrstvu mimo kastovní systém. Mezi lidem se těšili o to větší úctě, neboť se věřilo, že díky své asketické ukázněnosti a zvláštnímu způsobu života ovládají nadpřirozené síly. ''Šramanové'' zcela bez zábran a bezostyšně hlásali ty nejpodivnější, ba výstřední názory, a to i takové, jež byly vůči ortodoxnímu učení bráhmanismu v rozporech nejpříkřejších. Mnozí z nich zcela samozřejmě a veřejně páchali věci nevídané neslýchané, někdy jen podivné, jindy i odporné a nemravné, chodili úplně nazí, potřeni popelem sebraným na místě, kde se spalují mrtvoly, zdržovali se rádi na pohřebištích a žárovištích, napodobovali různá zvířata a chovali se jako ona, strašlivě se zmrzačovali a vystavovali se na odiv. Určitě mezi nimi byli i mnozí podvodníci a šarlatáni, povaleči, profesionální žebráci, zločinci uhýbající před zákonem, avšak většinou to byli bezpochyby svatí muži ducha upřímně toužícího po poznání a po vnitřním klidu, kteří byli znechuceni světskou marností a nestálostí vezdejšího bytí; opustili všechno, co měli, a začali žít sami, opuštěni, v odříkání, oprostivše se ode všeho lnutí a lpění. Právě mezi nimi vytryskalo to velkolepé vzepětí ducha, z něhož mimo jiné nauky vzešly vznešený buddhismus i o něco starší džinismus.

Jednou z nejrozšířenějších představ ve staroindických ﬁlozoﬁckých a náboženských naukách byla víra ve znovuzrozování – reinkarnaci. Každý lidský jedinec se po své smrti narodí znova jako jiný, znovuzrozený člověk, bůh, démon (a těch bylo nespočet druhů, dobří i zlí, laskaví i zlomyslní, šlechetní i škodliví, ba hrozivě nebezpeční) nebo nějaký živočich, a jednotlivé životy každé bytosti tak tvoří nekonečný řetězec bytí v různých formách. Tato představa byla obecně hodnocena a přijímána kladně, a to jak mezi lidem, tak i v kruzích bráhmanských. Stačilo totiž jen řádně přinášet oběti božstvům a chovat se pokud možno mravně. Smrt potom neznamenala konec všemu, nýbrž se stávala jen jakýmsi přestupem do jiného, dalšího života, přestupem duše (san. ''átman'', pál. ''attan'') do jiného těla. Avšak potulní asketové, kteří se vzdali světa a odvrátili se od jeho plytkých marností, se přímo děsili strašné perspektivy nekonečného znovuzrozování ve stále dalších bytích a všemožně se snažili najít nějaké východisko, účinný prostředek, jak tento nekonečný řetězec zcela přetít. To záviselo především na pojetí podstaty bytí a žití člověka a jejich sřetězení.

Mimo bráhmanský názor, že jakost každého dalšího znovuzrození závisí toliko na způsobu provádění bohoslužeb a dalších rituálních úkonů v životě minulém, stála soﬁstická doktrína, oblíbená zejména mezi neortodoxními askety a jejich přívrženci, podle níž sřetězení lidských bytí, to jest ten nekonečný řetězec znovuzrozování, je řízeno především mravní hodnotou činů (san. ''karman'', pál. ''kamma'') každého jedince. To tedy znamená, že každý je v současném životě vědomě nebo nevědomky strůjcem svého osudu v životě příštím.

Co se týče samé podstaty člověka, většina myslitelů věřila tomu, že jedinec je složen z prvků fyzických a prvků psychických, jež jsou pomíjivé a hynou v okamžiku smrti, a z jednoho prvku základního, osobního a věčného, zvaného duše (san. ''átman'', pál. ''attan''), život (''džíva''), člověk (san. ''puruša'', pál. ''purisa''), osobnost (san. ''pudgala'', pál. ''puggala'') ap., který z dřívějšího bytí přechází do bytí následujícího. Staroindičtí materialisté však tento věčný prvek putující z bytí do bytí urputně popírali tvrdíce, že člověk se skládá výlučně z prvků hmotných a že smrtí člověka jeho život, a tudíž bytí, nenávratně končí. Pro materialisty problém znovuzrozování ani posmrtné spásy neexistoval.

Mezi prostředky k osvobození z tohoto osudového sřetězení stále dalších a dalších znovuzrozování, z koloběhu životů, byla nejoblíbenější a nejrozšířenější jóga ve svých nejrůznějších podobách od čisté meditativní ﬁlozoﬁe až po temné proudy tantrismu. Smyslem bylo dosáhnout očištění onoho věčného a nepomíjivého v člověku od pomíjivých hmotných prvků hlubokým soustředěním mysli. K tomu ovšem bylo nezbytno projít dlouhou a přísnou průpravou, kázněním těla i ducha. Záleželo na vůli a síle osobnosti duchovního Mistra (''guru''), jak vedl své učedníky a jakou metodu zvolil. Záleželo také na adeptovi, kterého Mistra si vybral.

Myslitelé některých ﬁlozoﬁckých škol, zejména bráhmanských, věřili v existenci jakéhosi nejvyššího boha, absolutního ducha, nehmotného, nadosobního a věčného, přímo vesmírného, jejž zvali Brahma. A podle učení upanišad tkvělo dosažení „spásy“, či přesněji „osvobození“ (san. ''mókša'', pál. ''mokkha''), v tom, že si člověk hluboce uvědomil, že jeho osobní ego je naprosto totožné s vesmírným ''brahma'', jehož symbolickým představitelem je Brahma, totiž že mikrokosmos jedince a makrokosmos Brahmův jedno jsou. Jiní však tvrdili, že ego se s ''brahma'' nikdy neztotožní, třebaže se člověk osvobodí od svého bytí. Nechyběli učitelé, a to i mimo materialisty, kteří existenci jakéhokoli boha či božstva nebo vesmírného ducha zásadně popírali; tak i Buddha, neboť on ve své nauce boha vůbec nepotřeboval, natož duši. Proto je buddhismus někdy zván „bezbožné náboženství“.

Takové zhruba bylo duchovní prostředí doby, v níž pod vlivem nejrůznějších názorů vznikl buddhismus, heterogenní humanistický eticko-ﬁlozoﬁcký systém, jehož vnitřní rozmanitost, bohatost a hloubka z něj činí snad nejmocnější myšlenkový proud staré Indie vyjma upanišady.

Buddha patřil k novému a širokému ﬁlozoﬁckému hnutí, jež vzniklo a rozvíjelo se ve změněných společenských podmínkách. ''Bráhmani'', to bylo dědičné kněžstvo; a dávní ﬁlozofové a básníci, jejichž tvorba se nám dochovala v bráhmanské slovesnosti, byli buď ''bráhmani'', nebo jedinci pobráhmanštění aspoň posmrtně tím, že skrze své dílo byli přijati mezi pravověrné. Nové neortodoxní hnutí, jakkoli nejednotné a víceméně individualisticky roztříštěné, mělo jeden společný rys: jeho vůdčí osobnosti byli ''nebráhmani'' a pocházeli ze všech ostatních společenských stavů a vrstev, vzdalovali se bráhmanských škol a institucí a vytvářeli si školy vlastní. Někteří z ''bráhmanů'' se k novým směrům připojili, čímž se ovšem vymkli dogmatické bráhmanské tradici, odbráhmanštili se, protože v těchto školách se nedbalo společenských stavů ani třídního původu; tu záleželo jen na síle osobnosti.

Místo dogmatické bráhmanské tradice se ''šramanové'' snažili najít uspokojivá rozumná vysvětlení běhu všehomíra a života objektivním výzkumem a logickým uvažováním a usuzováním. Věřili, že mohou odhalit přírodní zákony vlastní usilovnou snahou, aniž by se museli opírat o pochybnou autoritu bráhmanských vševědů nebo očekávat nadpřirozená vnuknutí, a že odhalené zákony budou obecně platné a obecně uznávané, neboť si je kdokoli bude moci ověřit vlastním zkoumáním a zkušenostmi. Domnívám se zcela vážně, že lze přijmout názor, že s přihlédnutím k tehdejší dávné době byl přístup ''šramanů'' ke zkoumání přírodních i společenských jevů docela racionální a vědecký, byť byl veden praktickým záměrem využít získaného poznání k dosažení osobní blaženosti.

Stejně jako upanišadovský mudrc Uddálaka před nimi, přispěli ''šramanové'' k pozoruhodnému pokroku ve vývoji přírodních věd. Zvláště se zabývali matematikou a astronomií, někteří i lékařstvím. V jejich naukách hrál významnou úlohu vesmír; zmiňovali se o něm v souvislosti s prvky či praprvky, z nichž se skládá, klasiﬁkují je a popisují vznik a vývoj světa a postavení člověka v něm. Podle jejich pojetí je vesmír přírodní jev, který se vyvíjí sám v souladu s přírodními zákony, jež lze zjistit a vyjádřit; vesmír nepodléhá řízení bohů a nebyl stvořen žádnou nadpřirozenou mocí. Pokud bohové existují, a někteří ze ''šramanů'' to jako jistou možnost připouštěli, potom to musejí být přirozené bytosti jako lidé a jiní živočichové; sídlí sice někde jinde, ale podléhají týmž přírodním zákonům jako lidé a nejsou nesmrtelní, nýbrž rodí se, žijí a umírají jako všichni ostatní.

Je hodno zmínky, že většina ''šramanů'' věřila v nějaký druh převtělování, transmigrace, a to v převtělování duše nebo vědomí z umírajícího těla do těla nově počatého. V tomto období tento názor přijaly do své tradice i védské či bráhmanské školy. Víra v převtělování možná vyplývala z nechuti trpně přijímat zdánlivě náhodné a libovolně se střídající prožitky štěstí a neštěstí, dobra a zla, jak v životě člověčím přicházejí a mizí, a na té nechuti založeném předpokladu o působení jakéhosi „spravedlivého“ přírodního zákona odplaty za chování a konání na tomto světě. Zároveň ovšem většina myslitelů oné doby považovala život za záležitost veskrze žalostnou a bídnou, prodchnutou samým trápením, a smyslem jejich snažení nebylo ani tak znovuzrodit se do lepších životních podmínek, nýbrž spíše neznovuzrodit se už vůbec.

Z těchto více či méně vědeckých a více či méně spekulativních ideologických hnutí vyniklo aspoň pět velkých a dobře organizovaných myšlenkových směrů, jež se úspěšně prosadily a sehrály významnou úlohu v dějinách ﬁlozoﬁe v severní Indii a někdy i mimo ni po dobu dalších nejméně dvou tisíciletí. Tyto školy ovšem podléhaly různým vývojovým změnám, štěpily se na menší celky, časem pozměňovaly své doktríny. Nehledě na postupný vznik menších škol zcela nových, byly to právě ty, jež povstaly v Buddhově době, které nadále určovaly zásadní rozvoj indické ﬁlozoﬁe a skýtaly plodorodnou půdu pro vášnivé diskuse a disputace i doktrinářské spory. Projevoval se tu věčně platný dialektický zákon vývoje: teze – antiteze – synteze. Je samozřejmé, že ani ''bráhmani'' nemohli zůstat stranou a museli tak či onak reagovat, totiž pozměňovat, upravovat a rozvíjet své vlastní dogmatické systémy a s ohledem na šířící se nové ideje přičesávat své staré doktríny.

Hlavními a nejrozšířenějšími dobře organizovanými šramanskými ﬁlozoﬁckými školami byli tehdy kromě buddhistů ''ádžívakové'', „hledači [zvláštního způsobu] žití“; ''lókájatové'' či ''lókájatikové'', „zaměření na [tento] svět“, tedy materialisté; džinisté, pojmenovaní tak podle svého „budovatele brodu (na onen svět)“ Mahávíry, zvaného Džina, Vítěz; a ''adžňánikové'', agnostici. Během delšího časového údobí, tedy nikoli hned a naráz, se největšího úspěchu a významu dobrala škola, kterou jako řád žebravých mnichů založil Buddha, zpočátku jen jeden z mnoha potulných učitelů-kazatelů na území konfederace Vrdždži, v Magadhském království a v okolních krajinách severní Indie snad někdy v 5. století před n. l. Shromáždil dosti početný houfec učedníků a hlásal učení, jež mělo všechny hlavní charakteristické rysy typického šramanského hnutí, aspoň při povrchním, zběžném pohledu. Buddha odmítal jakoukoli autoritu vyjma pokus a zkušenost; učedník měl sám pokusem a z něj vyplývající zkušeností poznat a zjistit, že Mistrovo učení je správné a pravdivé, a nikoli je slepě přijímat jen proto, že to Mistr tvrdí. Vesmír podléhá toliko přírodním zákonům, jejichž studiem a pozorováním lze dosíci blaha a osvobození. Nejdůležitějšími zákony jsou zákony příčinnosti, a to jak mravní, tak i fyzické. Převtělování je umožněno a zajištěno tak, že vědomí putuje ze života do života podle zákonů mravní příčinnosti. Konečným a kýženým cílem a smyslem lidského bytí je vymanit se ze sřetězení transmigrací a dospět k setrvalému klidu a míru. Velmi charakteristickou a podstatnou součástí Buddhovy nauky je přesně vypracovaná osnova cvičení a konání k jistému dosažení tohoto cíle. Sám Buddha prohlašuje, že snahou všech bytostí je dosažení blaha a štěstí a že jeho nauka ukazuje cestu k dosažení tohoto cíle buď absolutně a konečně osvobozením od dalšího převtělení a převtělování, nebo relativně a dočasně převtělením a znovuzrozením v příznivějších podmínkách. Správné chování a konání jedince tedy vyplývá z touhy po blahu a štěstí, jsou-li správně pochopeny zákony mravní příčinnosti; není tedy žádnou danou a stanovenou povinností, jak tvrdili ''bráhmani''. Jako základní pozadí svého učení Buddha vyjmenoval a utřídil jednotlivé tvůrčí prvky všehomíra. V soustavě cvičení a ukázňování není tím nejdůležitějším takové či onaké chování a konání, jež, byť nepostrádá podstatného významu, zůstává jen předběžným a přípravným, nýbrž jsou to meditace o podstatě všehomíra a o vlastním bytí, jimiž se vědomí postupně odpoutává a osvobozuje.

Trýznivou otázku po příčině poutání bytostí do sřetězení stále pokračujících znovuzrození, do koloběhu životů a po možném způsobu, jak se z toho zdárně vymanit, což byl ústřední problém vší indické ﬁlozoﬁe v jeho době, zodpověděl „roztočením kolesa ''dharmy''“ a vyhlášením čtyř ušlechtilých pravd. To je pravé jádro buddhismu, které je společné všem buddhistickým školám a směrům, ať kdekoli po širém světě.

<div style="text-align: center">* * *</div>

Poměrně velké množství odkazů v této malé encyklopedii je dáno tím, že jsou tu obsaženy termíny a jména ze dvou jazyků – sanskrtu, kterému je dávána přednost, a páli. O jednotlivých částech či dílech spisů je jednáno pod souhrnným názvem nebo jsou názvy spisů odkázány na autora a mnoho jiných jednotlivin je odkázáno na souhrnný název.

Odkazy abecedně blízké nejsou uváděny, např. ''ádarša'' – ''ádassa'', ''lakšana'' – ''lakkhana'' ap. Sanskrtské tvary jsou označeny zkratkou san., pálijské zkratkou pál.; je-li pro oba jazyky tvar týž nebo je-li z kontextu jasné, o který jazyk se jedná, pak označen není. Při abecedním řazení se nedbá čárek označujících délku samohlásky s výjimkou případů jako ''mana'' – ''mána'', ''samudaja'' – ''samudája'' ap. Háčky jsou brány v úvahu, neboť v přepisu sanskrtu a páli plní speciﬁckou funkci. Proto je ň zařazeno až za n. Časovými údaji se zde šetří, neboť většinou bývají nejisté. Spoléhám též na čtenáře, že bude-li v některém hesle číst např. o ''sthaviravádinech'', najde si podrobnější údaje pod heslem ''sthaviraváda''. Psaní některých indických jmen a názvů se vědomě liší od tvarů doporučovaných v ''Pravidlech českého pravopisu''.

''[[:Kategorie:Aut: Miltner Vladimír|Vladimír Miltner]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Miltner Vladimír]]

Buddh:Buddh

2024-10-24T17:12:23Z

JD: založena stránka Buddh:Buddh

'''Slovník buddhismu''' je založen na druhém, doplněném vydání publikace ''Malá encyklopedie buddhismu'' Vladimíra Miltnera (1933–1997). Prvně tato příručka vyšla v roce 1997 v nakladatelství Práce a ihned se stala nepostradatelnou pomůckou jak pro studenty různých oborů, tak pro všechny zájemce o buddhismus. Druhé vydání publikované v roce 2002 v nakladatelství Libri se od toho prvního v mnoha ohledech lišilo. Krom několika drobných změn (např. zařazení chronologie buddhismu a přehledu hínajánských škol na konec knihy či aktualizace doporučené literatury) byla encyklopedie obohacena o fotografie převážně indické buddhistické architektury, jejichž autorem byl Miloslav Krása, a o ilustrace z tibetských buddhistických dřevořezů. Nejpodstatnější změnou však bylo doplnění textové části o téměř sto hesel, která omylem nebyla zařazena do původního vydání.

Publikace knihy, v níž schází téměř desetina jejího obsahu, se může zdát nepochopitelná, leč souvisí s okolnostmi, za nichž byla připravována a nakonec vydána. Dělo se tak již bez účasti autora, neboť Vladimír Miltner na počátku prosince 1996 odjel do Indie, kde pak v lednu 1997 zemřel. Nemohl tedy dohlédnout na redakční přípravu své knihy, která tak žel vyšla v neúplné podobě. Naštěstí díky aktivitě jeho ženy Marie Miltnerové bylo toto opomenutí napraveno v druhém vydání, které tak již odpovídá původnímu rukopisu encyklopedie.

Ačkoli byla Malá encyklopedie buddhismu určena širokému okruhu čtenářů a plně se tak zařadila do tradičně kvalitní produkce populárně-naučné literatury z per českých indologů, současně se jedná o značně odbornou práci, neboť byla primárně založena na důkladné znalosti pramenných textů v sanskrtu, páli i dalších jazycích indického buddhismu, a nikoli na pouhé kompilaci ze sekundárních zdrojů. Po svém návratu do akademického světa v roce 1990 se totiž Vladimír Miltner pustil do intenzivního studia buddhismu, výsledkem čehož byla nejen tato příručka, ale též obsáhlá monografie ''Vznik a vývoj buddhismu'' (Vyšehrad 2001 ISBN 80-7021-410-4, druhé vydání 2012 ISBN 978-80-7429-156-2). K Miltnerovým buddhologickým aktivitám je třeba připočítat přednášky o indickém buddhismu na Filosofické fakultě UK v první polovině devadesátých let, překlad z angličtiny přehledové knihy ''Buddhismus'' od Madhu Bazaz Wanguové (Nakladatelství Lidové noviny 1996 ISBN 80-7106-184-0) a několik drobnějších časopiseckých článků.

''Malá encyklopedie buddhismu'' je přes svůj poměrně skromný rozsah (heslář v knize zabírá necelých 250 stran nikterak nahuštěného textu) překvapivě obsažným dílem. Důkladně pokrývá jak raný indický buddhismus, tak indickou mahájánu, ale i buddhismus tantrický; krom toho se neomezuje pouze na buddhistické autory, díla a pojmy, nýbrž uvádí i významné indické historické postavy a geografická místa spjatá s buddhismem. Výsledkem je úctyhodných 1366 hesel, k tomu navíc téměř dalších 1300 vnitřních odkazů, které usnadňují vyhledání kýženého hesla. Jediné podstatné omezení této příručky, které je třeba mít při jejím používání na paměti, je skutečnost, že vzhledem k autorově odbornosti zahrnuje pouze buddhismus indický (s občasnými přirozenými přesahy do Tibetu). Nelze zde tedy například očekávat hesla vztahující se k dálněvýchodním formám buddhismu (tedy k buddhismu čínskému, korejskému a japonskému) či k buddhismu v zemích jihovýchodní Asie.

Naše zásahy do Miltnerova textu byly minimální. Po obsahové stránce je největší změnou aktualizace dat textů a různých postav (především autorů děl, ale i některých panovníků a cestovatelů). Od doby, kdy Vladimír Miltner pracoval na této příručce, uplynulo třicet let a světové buddhologické bádání učinilo během těchto tří desetiletí v otázce datací význačný pokrok. Někdy jde jen o drobný posun o několik málo let, často o zpřesnění dříve širšího časového intervalu, jsou ale i opačné případy, kdy naše předchozí jistota byla hodnověrně zpochybněna a kdysi přijímaný exaktní údaj byl rozvolněn. Při aktualizaci dat jsme vycházeli zejména z postupně vycházející mnohasvazkové ''Brill’s Encyclopedia of Buddhism'' (hlavní editor Jonathan A. Silk, svazky 1, 2 a 4 publikované v letech 2015, 2019 a 2023). V případech, kdy patřičné heslo nebylo dosud v této encyklopedii publikováno, čerpali jsme z posledních prací autorů, kteří se zabývají danou tradicí či postavou.

Druhou obsahovou změnou jsou dvě terminologické úpravy. Předně, Vladimír Miltner navrhoval překládat sanskrtský pojem dharma archaickým českým příčestím „držmo“. Tento sympatický pokus se neujal a nakonec sám autor se ve svém deníku z putování po Indii od snahy prosadit tento neobvyklý termín svým způsobem distancoval, když tuto svou snahu označil s vtipem sobě vlastním za stařecký vrtoch. Všechny výskyty slova držmo jsme tedy ve slovníku nahradili pojmem dharma, ponechávajíce tak tento sanskrtský termín nepřeložený, jak je zvykem v buddhologické literatuře. Druhá úprava se týká sanskrtského pojmu bódhičitta, který Miltner většinou překládal jako „duch procitnutí“. To však nevystihuje význam tohoto výrazu nejlépe, takže jej nahrazujeme překladem „mysl procitnutí“, který ostatně sám autor jednou použil.

Další změny jsou již veskrze formální. Zaprvé, u všech sanskrtských a pálijských hesel doplňujeme odborný přepis, takže zájemce neznalý těchto jazyků si může snadno dohledat další informace k danému heslu v mezinárodní vědecké literatuře, která tento způsob přepisu standardně používá. Zadruhé, sanskrtská a pálijská feminina zakončená na dlouhé /-ā/ přepisujeme do češtiny též s dlouhým /-á/ (píšeme tedy například ''[[avidjá (Buddh)|avidjá]]'', ''[[avidždžá (Buddh)|avidždžá]]'', ''[[májá (Buddh)|májá]]'', ''[[šúnjatá (Buddh)|šúnjatá]]'' apod.). Zatřetí, poněkud rozšiřujeme užití kurzívy a to tak, že v kurzívě jsou názvy textů (indických originálů i překladů do češtiny) a taktéž všechna sanskrtská a pálijská podstatná jména krom toponym a vlastních jmen osobních i skupinových; odvozená přídavná jména však v kurzívě nejsou (píšeme tedy ''mahájána'' a mahájánský).

Krom výše uvedených změn jsme opravili nečetné překlepy a různá přehlédnutí (zejména v pálijských ekvivalentech sanskrtských pojmů). Jedno heslo jsme odstranili (''sánvrtasatja''), neboť nebylo věcně správné a ve skutečnosti bylo synonymické s heslem jiným (''[[sanvrtisatja (Buddh)|sanvrtisatja]]''). Z původních příloh encyklopedie ponecháváme [[Buddh:Původní předmluva|autorovu předmluvu]] a [[Buddh:Doporučená literatura|doporučenou literaturu]], kterou jsme aktualizovali (s ohledem na obsah hesláře pouze o tituly vztahující se k indickému buddhismu). Nezařazujeme zde stať „Mistr Šankara kontra buddhismus“, která původně vyšla v časopise ''Religio'' a je dostupná [http://hdl.handle.net/11222.digilib/124742 online], a chronologii, která by při panující nejistotě v dataci mnoha postav a textů byla poněkud nepřehledná (jak konstatujeme výše, všechny aktualizované časové údaje jsou uvedeny u patřičných hesel). Nezasahovali jsme do Miltnerova charakteristicky hravého jazyka, takže uživatel příručky se krom poučení tu a tam i pobaví.

''[[:Kategorie:Aut: Ondračka Lubomír|Lubomír Ondračka]]''
[[Kategorie:Aut: Ondračka Lubomír| O slovníku Buddhismu]]

<span class="section_title">Viz též:</span>
*[[Buddh:Původní předmluva|Autorova předmluva k prvnímu knižnímu vydání]]
*[[Buddh:Doporučená literatura|Doporučená literatura]]

Soubor:Logo Libri 1.png

2024-10-24T17:11:14Z

JD:

Soubor:Buddh obalka 1.jpg

2024-10-24T17:10:41Z

JD:

Buddh

2024-10-24T17:09:56Z

JD: založena stránka Buddh

<h2><span style="font-size: larger;">Slovník buddhismu</span> (1997)<br/>
Vladimír Miltner</h2>

<div id="photo">
<div>[[Soubor:Buddh_obalka_1.jpg|370px]]</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Libri_1.png|87px|link=https://libri.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>

Slovník, který je jednou ze základních českých buddhologických prací, původně vyšel pod titulem ''Malá encyklopedie buddhismu'' v nakladatelství Práce (Praha 1997), přílohou byla autorova studie „Mistr Šankara kontra buddhismus,“ publikovaná v časopise ''Religio'' (4, 1996, 1). Autor obou textů byl v té době již mrtev († 13. ledna 1997), což patrně zapříčinilo některé tiskové chyby, včetně chybějících částí textu hesel. Tyto chyby pro druhé vydání ''Malé encyklopedie buddhismu'' (Libri, Praha 2002) odstranila autorova manželka Marie Miltnerová, do textu se však vloudily některé další. Základem naší edice je toto druhé vydání (obálku přebíráme z vydání prvního), jehož úpravu a doplnění provedl Lubomír Ondračka. Provedené změny jsou zaznamenány níže v oddíle „Více o Slovníku buddhismu“.

Internetové vydání připravili Lubomír Ondračka a Zdeněk R. Nešpor.

Knižní vydání: Libri, Praha 2002. ISBN 80-7277-111-6 (1. vyd. Práce, Praha 1997, ISBN 80-208-0394-7).

[[:Kategorie:Buddhismus|Všechna hesla]]

[[Buddh:Buddh|Více o Slovníku buddhismu]]

Hlavní strana

2024-10-23T22:58:41Z

JD: nezlomitelné mezery

<div id="mainpage">
<div id="mainpage-content">
<ul id="main-roster">
<li>[[CCNS|České církve a náboženské společnosti]] (CCNS, 2020)</li>
<li>[[JKI|Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám]] (JKI, 2003)</li>
<li>[[Hind|Slovník hinduismu]] (Hind, 2008)</li>
</ul>

<span id="entry">Religionistická encyklopedie</span> je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vznikla v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR. Jde o mladší sestru dnes již etablované ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]'', zkušební verze byla spuštěna na podzim 2020. K nově zpracovanému slovníku ''České církve a náboženské společnosti'' v roce 2021 dále přibyly aktualizované podoby "trojslovníku" ''Judaismus – Křesťanství – Islám'' a ''Slovníku hinduismu'' Karla Wernera. Ztráta dosavadních zdrojů financování v roce 2022 vedla k zastavení dalších prací na encyklopedii, autoři o své újmě provedli jen dílčí doplňky slovníku českých církví a náboženských společností. Další rozvoj encyklopedie od roku 2024 umožňuje nový program Strategie AV21 Identity ve světě válek a krizí, v jehož rámci bylo dílo v prvním roce rozšířeno o aktualizované podoby ''Slovníku buddhismu'' Vladimíra Miltnera a ''Slovníku islámu'' Bronislava Ostřanského. Budeme velmi rádi, [[Religionistická_encyklopedie:Kontakty|sdělíte-li nám]] svá doporučení a upozorníte-li nás na nedostatky tohoto díla.
</div>

<div id="mainpage-nav">
[[Religionistická encyklopedie:Hesla|Všechna hesla]]

[[Religionistická encyklopedie:Autoři|Všichni autoři]]

Více o [[Religionistická_encyklopedie:Religionistická_encyklopedie|Religionistické encyklopedii]]
</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>
</div>

Křesťanská církev esejská

2024-10-07T21:20:14Z

JD: opravena velikost písmen odkazovaných hesel

<span id="křesťanská-církev-esejská"></span>
= Křesťanská církev esejská =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Křesťanská církev esejská_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou [[Církev římskokatolická|římskokatolickou tradici]], ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, [[liturgie (JKI-K)|liturgii]] či [[etika křesťanská (JKI-K)|etice]] a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.

<span id="historie-křesťanské-církve-esejské"></span>
== Historie Křesťanské církve esejské ==

Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský [[rabín (JKI-J)|rabín]], dva katoličtí [[biskup (JKI-K)|biskupové]] i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský [[imám (JKI-I)|imám]] a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem [[Kumrán (JKI-J)|svitků]] na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.

Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšovi]] napsáno v [[evangelium (JKI-K)|evangeliích]], ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou [[bohoslužba (JKI-K)|bohoslužbu]]. Tím bylo nutné ustanovit [[kněz (JKI-K)|kněze]] a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.

Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.

Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.

Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět [[anděl (JKI-K)|anděly]] a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.

Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu [[anděl (JKI-K)|andělů]] sepsal a roku 1988 vydal knihu ''Andělé Atlantidy'' (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih ''Vědění mistrů z Atlantidy'' (1993), ''Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení'' (1996) a ''Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími'' (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).

V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]. Na pokyn [[Maria (JKI-K)|Marie]] pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.

<span id="religionistická-charakteristika-křesťanské-církve-esejské"></span>
== Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské ==

Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu [[Církev římskokatolická|římského katolictví]], ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života [[kněz (JKI-K)|kněžím]] i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním [[misie (JKI-K)|misie]] nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí [[New Age (JKI-K)|Nového věku]].

Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo [[mesiáš (JKI-J)|mesiášské naděje]] a očekávalo [[apokalypsa (JKI-K)|apokalyptické děje]]. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané [[Kumrán (JKI-J)|Kumrán]] nedaleko Mrtvého moře.

Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil [[Ježíš (JKI-K)|Ježíš]], oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]], jakými jsou Maria, [[Josef „Tesař“ (JKI-K)|Josef]], Ježíš či [[apoštol (JKI-K)|apoštolové]], byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky [[kataři (JKI-K)|katarům]], [[templáři (JKI-K)|templářům]] a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.

Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její [[liturgie (JKI-K)|liturgii]]. Pro církev jsou důležitá [[evangelium (JKI-K)|evangelia]] (součásti křesťanského kánonu [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]]), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma ''Úplné evangelium'' upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.

Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho [[Bůh (JKI-K)|Boha]], který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.

[[Bůh (JKI-K)|Bůh]] je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a [[Duch svatý (JKI-K)|Duch svatý]]. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.

Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „[[karma (Hind)|karma]]“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).

V učebním procesu člověka hrají velkou roli [[anděl (JKI-K)|andělé]]. Přesvědčení o [[reinkarnace (Hind)|reinkarnaci]] jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s [[Bůh (JKI-K)|Bohem]] tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova a královna andělů.

Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.

Také [[etika křesťanská (JKI-K)|etika]] je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.

[[bohoslužba (JKI-K)|Bohoslužba]] Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její [[liturgie (JKI-K)|liturgie]] je pevná s variantami [[modlitba (JKI-K)|modliteb]]. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou [[homiletika (JKI-K)|kázání]] a různé typy [[požehnání (JKI-K)|požehnání]]. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty ([[Otčenáš (JKI-K)|Otčenáš]], [[Ave Maria (JKI-K)|Zdrávas Maria]]). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou [[eucharistie (JKI-K)|eucharistii]] a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. [[mudrá (Hind)|mudry]]) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.

Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.

V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: [[křest (JKI-K)|křest]], léčivá [[modlitba (JKI-K)|modlitba]] s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena [[sukcese apoštolská (JKI-K)|apoštolskou sukcesí]]; tedy že [[biskup (JKI-K)|biskupové]] stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.

V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.

<span id="křesťanská-církev-esejská-v-českých-zemích"></span>
== Křesťanská církev esejská v českých zemích ==

Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.

<span id="organizace-církve"></span>
== Organizace církve ==

Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.

Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.

Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.

Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.

Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.

Křesťanská církev esejská zřídila dva [[řády a kongregace (JKI-K)|řády]]. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.

<span id="počet-věřících"></span>
=== Počet věřících ===

Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.

<span id="literatura"></span>
== Literatura ==

''Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu''. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017.<br />
Marianna KOCÁKOVÁ: ''Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť''. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020.<br />
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ ''Materialdienst'' 8/2012, s. 292–300.<br />
Eckhard STROHM, ''The Complete Gospel'', ''accoding to John''. Christan Essenian Church, Erfurt 2003.<br />
Eckard [Eckhard] STROHM: ''Príručka ke kursu REIKI I''. Reiki Association International, Komárno: 1996.<br />
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ ''Dingir'' 17, 2014, 2, s. 45–46.<br />

Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz<br />
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15040&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Soubor:Slované mapa1.jpg

2022-11-23T09:08:02Z

JD: JD načetl Soubor:Slované mapa1.jpg

Soubor:Křesťanská církev esejská mapa1.jpg

2022-11-23T09:07:20Z

JD: JD načetl Soubor:Křesťanská církev esejská mapa1.jpg

CCNS

2021-12-11T21:53:22Z

JD: menší obálka a loga

<h2><span style="font-size: larger;">České církve a náboženské společnosti</span> (2020)<br/>
Zdeněk R. Nešpor & Zdeněk Vojtíšek</h2>

<div id="photo">
<div>[[Soubor:CCNS_obalka_1.jpg|350px]]</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|52px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|67px|link=http://av21.avcr.cz/]] [[Soubor:Logo_Karolinum_1.png|123px|link=http://www.cupress.cuni.cz/]]</div>
</div>

Encyklopedie registrovaných (ve starší terminologii státem uznaných) církví a náboženských společností je první, pilotní částí ''Religionistické encyklopedie''. Nevznikla ovšem „na zelené louce“. Základem se stala knižně vydaná ''Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice'' týchž autorů (Karolinum, Praha 2015, ISBN 978-80-246-3315-2), která obsahuje základní informace o 27 náboženských společenstvích. Část těchto informací (religionistické charakteristiky církví a skupin, jejich světová i české historie, informace o sociálním rozšíření) byla do ''Religionistické encyklopedie'' převzata a aktualizována. Část informací byla záměrně ponechána pouze v původním knižním vydání. Také v případě dalších náboženských společenství jsme mohli vyjít z již existujících děl Zdeňka Vojtíška (''Encyklopedie náboženských směrů v České republice''. Portál, Praha 2004, ISBN 80-7178-798-1) a Zdeňka R. Nešpora (''Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska''. Kalich, Praha 2009, ISBN 978-80-7017-129-5), v těchto případech však úpravy a doplňky mnohonásobně překročily podíl převzatého textu. Zhruba čtvrtina hesel byla pro ''Religionistickou encyklopedii'' zpracována úplně nově a další čtvrtina byla velmi výrazně přepracována, současně byly vytvořeny vzájemné odkazy a základ pro budoucí složitější navigační struktury. V publikované podobě tak encyklopedie ''České církve a náboženské společnosti'' přináší základní informace o všech 42 aktuálně (2020) v České republice registrovaných církvích a náboženských společnostech.

Spoluautory všech hesel jsou Zdeněk R. Nešpor a Zdeněk Vojtíšek.

Původní knižní vydání Encyklopedie menších křesťanských církví v ČR lektorovali (†) prof. ThDr. Pavel Filipi a doc. (dnes prof.) PhDr. Dana Hamplová, Ph.D.

[[:Kategorie:CCNS|Všechna hesla]]

JKI

2021-12-11T20:25:01Z

JD: menší obrázek

<h2><span style="font-size: larger;">Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám</span> (2003)<br/>
eds. Helena Pavlincová & Břetislav Horyna</h2>

<div id="photo">
<div>[[Soubor:JKI_obalka_1.jpg|300px]]</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>

Slovník věnovaný dějinám, nejvýznamnějším představitelům, věrouce a projevům zbožnosti tří velkých monoteistických náboženství, který umožňoval také jejich elementární vzájemnou komparaci, poprvé vyšel v roce 1994 jako dílo 18 autorů pod vedením Heleny Pavlincové. Po deseti letech (2003) byl slovník vydán podruhé, ve verzi, která doznala značných rozsahových a obsahových změn – slovník byl podstatně rozšířen, doplněn o nová hesla a řada těch stávajících byla přepracována tak, aby vynikl srovnávací záměr slovníku. Na nové podobě slovníku, kterou prezentujeme také zde, se podílelo 14 autorů (včetně čtyř nových).

Rozšířené, doplněné a upravené vydání slovníku ''Judaismus – Křesťanství – Islám'' redakčně připravili Helena Pavlincová a Břetislav Horyna ve spolupráci s Milošem Mendelem a Daliborem Papouškem. Dalšími autory byli Pavel Boček, Lenka Karfíková, (†) Jiří Kejř, Attila Kovács, Zdeněk Müller, Bedřich Nosek, (†) Petr Pokorný, Noemi Rejchrtová, (†) Vladimír Sadek a Pavel Spunar.

Lektorovali: (†) prof. ThDr. Jan Heller, prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc., a doc. ThDr. Odilo (Ivan) Štampach.

Internetové vydání připravili Zdeněk R. Nešpor, Helena Pavlincová a Olga Vodáková. K roku 2020 byla přitom doplněna data o náboženském vyznání z českých censů, sociální dokumenty římskokatolické církve, seznam papežů a roky úmrtí osob zmiňovaných ve slovníku. Naskenované obrázky pocházejí z původní knižní podoby slovníku, prosíme uživatele o omluvu jejich nižší technické kvality.

Knižní vydání: Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003. ISBN 80-7182-165-9. (1. vyd. Mladá fronta, Praha 1993, ISBN 80-204-0440-6).

'''Tematické okruhy:'''
* [[:Kategorie:JKI/Judaismus|Judaismus]]
* [[:Kategorie:JKI/Křesťanství|Křesťanství]]
* [[:Kategorie:JKI/Islám|Islám]]

Více o [[JKI:JKI|slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám]]

[[JKI:Zkratky|Seznam zkratek]]

[[JKI:Výběrová literatura|Výběrová literatura uvedená v knižním vydání slovníku]]

Hind

2021-12-11T20:21:24Z

JD: menší obrázek

<h2><span style="font-size: larger;">Slovník hinduismu</span> (2008)<br/>
Karel Werner</h2>

<div id="photo">
<div>[[Soubor:Hind_obalka_1.jpg|300px]]</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>

Základem slovníku je anglický ''A Popular Dictionary of Hinduism'' (Curzon Press, Richmond 1994; 2. vyd. 1997), který autor pro české vydání upravil jako ''Malou encyklopedii hinduismu'' (Atlantis, Brno 1996). Česká verze byla ovšem oproti anglickému originálu rozsáhlejší: obsahovala více hesel, některá hesla byla rozšířena, doplněna byla literatura a poměrně obsáhlý úvod. Tato internetová verze ''Malé encyklopedie hinduismu'' vychází z dále rozšířeného a aktualizovaného druhého českého vydání, jež vyšlo v roce 2008 v bratislavském nakladatelství CAD Press. Editorské úpravy jsou zaznamenány níže v oddíle „Více o Slovníku hinduismu“, pro čtenáře nejviditelnější je vypuštění autorova úvodu a seznamu použité literatury. V prvním případě v souladu s koncepcí ''Religionistické encyklopedie'' i s ohledem na některé dnes již neudržitelné hypotézy, ve druhém proto, že příslušná literatura byla doplněna přímo k jednotlivým heslům encyklopedie.

Internetové vydání připravili Lubomír Ondračka a Zdeněk R. Nešpor.

Knižní vydání: CAD Press, Bratislava 2008. ISBN 80-8896-936-5 (1. vyd. Atlantis, Brno 1996, ISBN 80-7108-129-9).

[[:Kategorie:Hinduismus|Všechna hesla]]

[[Hind:Hind|Více o Slovníku hinduismu]]

Soubor:Hind obalka 1.jpg

2021-12-11T18:44:40Z

JD: JD načetl Soubor:Hind obalka 1.jpg

Soubor:JKI anděl Gabriel.jpg

2021-12-11T11:02:31Z

JD: JD načetl Soubor:JKI anděl Gabriel.jpg

Anděl Gabriel přináší Muhammadovi Boží zjevení se slovy: „Čti ve jménu Pána svého…“

Soubor:JKI mešita 1.jpg

2021-12-11T11:02:31Z

JD: JD načetl Soubor:JKI mešita 1.jpg

Mešita v iráckém Sámarrá z let 848-852, jedna z nejstarších dochovaných sakrálních staveb islámu. Vyznačuje se strohou účelovostí a spirálovitým minaretem připomínajícím babylonské zikkurraty.

Soubor:JKI ráj.jpg

2021-12-11T11:02:31Z

JD: JD načetl Soubor:JKI ráj.jpg

Muslimská představa ráje (perská miniatura, 16. stol.)

Soubor:JKI obalka 1.jpg

2021-12-11T11:02:31Z

JD: JD načetl Soubor:JKI obalka 1.jpg

Soubor:JKI papežské schizma.jpg

2021-12-11T11:02:31Z

JD: JD načetl Soubor:JKI papežské schizma.jpg

Papežské schizma. Trojhlavá církev je vyobrazena jako ďáblův nástroj, pevně svírající ve svém náručí papeže, kardinála a biskupy (Jenský kodex, 1490-1510)

Soubor:JKI Jeruzalém.jpg

2021-12-11T11:02:31Z

JD: JD načetl Soubor:JKI Jeruzalém.jpg

Jeruzalém (dřevoryt z Schedelovy Liber Chronicarum, Norimberk 1493)

Soubor:JKI tfilin.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI tfilin.jpg

Modlící se Žid s modlitebními řemínky (tfilin), tradiční pokrývkou hlavy (kipa) a modlitebním pláštěm (talit)

Soubor:JKI reformace.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI reformace.jpg

Wittenberg (rytina, 16. stol.)

Soubor:JKI Bea.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI Bea.jpg

Kardinál Augustin Bea

Soubor:JKI korán.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI korán.jpg

Stránka koránu, v pásku název súry a pod ním basmala. Jednotlivé verše jsou odděleny čísly v ozdobném šestihranu.

Soubor:JKI Ježíš.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI Ježíš.jpg

Proroci Ísá a Jahjá (Ježíš a Jan Křtitel – vlevo a vpravo dole; turecký malíř pozdně osmanského období)

Soubor:JKI Zwingli.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI Zwingli.jpg

Ulrich Zwingli (rytina, 16. stol.)

Soubor:JKI mešita 3.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI mešita 3.jpg

Soubor:JKI mnišství.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI mnišství.jpg

Zakladatel východního mnišství Basilios Veliký (mozaika, Palermo, 12. stol.)

Soubor:JKI Jan Pavel II 1.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI Jan Pavel II 1.jpg

Jan Pavel II. (kresba Irio Fantini)

Soubor:JKI Innocenc III.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI Innocenc III.jpg

Papež Innocenc III. s donační listinou kláštera San Benedetto v Subiacu (freska, 13. stol.)

Soubor:JKI mešita 2.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI mešita 2.jpg

Vlevo: Turecké (osmanské) mešity mají většinou velkou centrální kopuli a soustavu nižších kopulí, jimiž bývá zastřešeno podloubí určené k odpočinku nebo modlitbám. Typické jsou „tužkovité“ minarety s 1–3 ochozy. Vpravo: 19) Oblouky córdobské mešity jsou jedním z projevů islámského vyumělkovaného slohu, tzv. mudéjavského stylu.

Soubor:JKI judaismus v českých zemích 1.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI judaismus v českých zemích 1.jpg

David ben Avraham Oppenheimer

Soubor:JKI ikonostas.jpg

2021-12-11T11:02:30Z

JD: JD načetl Soubor:JKI ikonostas.jpg

Ikonostas kostela sv. Antonína (Řím). Dvoukřídlé svaté dveře jsou otevřeny a umožňují pohled do oltářního prostoru se svatým prestolem. Nad dveřmi je obraz poslední večeře, vpravo od nich obraz Ježíše Krista, jižní dveře s obrazem světce a na kraji ikona sv. Antonína, kterému je zasvěcen chrám. Vlevo od svatých dveří je obraz Bohorodice, severní dveře s ikonou anděla a vedle nich další obraz světce. V horní řadě vedle poslední večeře jsou postavy andělů a apoštolů. Na svatých dveřích bývá vyobrazeno zvěstování Panně Marii a ikony čtyř evangelistů.