Religionistická encyklopedie - Příspěvky uživatele [cs]

Kalač Petr

2026-05-06T16:17:26Z

ZRN:

= Kalač Petr =
 <time datetime="1973-12-08">8. prosince 1973</time> v Praze

Knihovník Národního muzea, hermetik, člen esoterních společností (Universalia, Univerzalia, Horev, Epona a dalších). Vůdčí osobnost Dokumentačního centra českého hermetismu (založeno 2001). Spoluautor prvního svazku série ''České tajné společnosti'' (spolu s Martinem Jůnou, 2017) a ''Lexikonu českého tarotu'' (spolu s Bohumilem Vurmem a Pavlem Langerem, 2020). Autor výstav ''Hvězda záhrobní'' a ''Jan Kefer'' (Národní muzeum, 1998 a 2014), ''Český tarot'' (galerie DOX, 2019, a Vlastivědné muzeum v Jesenici, 2019), ''Adolf Franz Hermann Karl baron Leonhardi – otec novodobého českého hermetismu'' (zámek Stráž nad Nežárkou, 2020), ''Alchymie a tarot na Letenském Montmartru'' (galerie Scarabeus, 2021). Bohatá osvětová a publikační činnost (semináře Šťastná hodina, v letech 2012–20 stálá rubrika v revui ''Logos''), spolupráce s filmem, rozhlasem a televizí. Provázání české hermetické tradice se zahraničím.

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Graubner Jan

2026-04-13T10:46:45Z

ZRN:

= Graubner Jan =
 <time datetime="1948-08-29">29. srpna 1948</time> v Brně

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, olomoucký a pražský arcibiskup. Dětství a mládí prožil ve Strážnici, po maturitě v roce 1967 byl kvůli „buržoaznímu původu“ odmítnut ke studiu teologie, a proto rok pracoval jako dělník v Gottwaldově (dnes Zlín). V roce 1968 byl přijat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci, po jejímž absolutoriu přijal kněžské svěcení (1973). Působil jako kaplan ve Zlíně a Valašských Kloboukách, poté jako farář ve Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. V roce 1990 byl jmenován pomocným biskupem olomouckým a titulárním biskupem tagarijským, v roce 1992 se stal arcibiskupem olomouckým. V této funkci působil až do roku 2022. V letech 2000–10 a opět od roku 2020 je předsedou České biskupské konference. Významně se zasloužil o dohodu římskokatolické církve a dalších církví s Českou republikou o restituci církevního majetku neoprávněně zabaveného komunistickým režimem, provedenou zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (2012). Po odstoupení [[Duka Dominik|Dominika Duky]] byl v roce 2022 jmenován 37. pražským arcibiskupem a primasem českým, patrně jako dočasný kompromisní kandidát. V úřadu jej v dubnu 2026 nahradil [[Přibyl Stanislav (II.)|Stanislav Přibyl]]. Je známý svou konzervativní orientací a důrazem na tradiční hodnoty. V roce 2008 obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy za zásluhy o demokracii a lidská práva. Autor výbor z promluv a listů ''Proste Pána žně…'' (1999).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Graubner Jan

2026-04-13T10:46:15Z

ZRN:

= Graubner Jan =
 <time datetime="1948-08-29">29. srpna 1948</time> v Brně

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, olomoucký a pražský arcibiskup. Dětství a mládí prožil ve Strážnici, po maturitě v roce 1967 byl kvůli „buržoaznímu původu“ odmítnut ke studiu teologie, a proto rok pracoval jako dělník v Gottwaldově (dnes Zlín). V roce 1968 byl přijat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci, po jejímž absolutoriu přijal kněžské svěcení (1973). Působil jako kaplan ve Zlíně a Valašských Kloboukách, poté jako farář ve Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. V roce 1990 byl jmenován pomocným biskupem olomouckým a titulárním biskupem tagarijským, v roce 1992 se stal arcibiskupem olomouckým. V této funkci působil až do roku 2022. V letech 2000–10 a opět od roku 2020 je předsedou České biskupské konference. Významně se zasloužil o dohodu římskokatolické církve a dalších církví s Českou republikou o restituci církevního majetku neoprávněně zabaveného komunistickým režimem, provedenou zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (2012). Po odstoupení [[Duka Dominik|Dominika Duky]] byl v roce 2022 jmenován 37. pražským arcibiskupem a primasem českým, patrně jako dočasný kompromisní kandidát. V úřadu jej v dubnu 2026 nahradil [[Přibyl Stanislav II.|Stanislav Přibyl]]. Je známý svou konzervativní orientací a důrazem na tradiční hodnoty. V roce 2008 obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy za zásluhy o demokracii a lidská práva. Autor výbor z promluv a listů ''Proste Pána žně…'' (1999).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Přibyl Stanislav (II.)

2026-04-13T10:45:00Z

ZRN:

= Přibyl Stanislav (II.) =
 <time datetime="1971-11-16">16. listopadu 1971</time> v Praze

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] biskup, redemptorista. Vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou v Praze, poté absolvoval noviciát redemptoristů v polské Lubaszowé (1990–91) a teologická studia na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (1991–96). V roce 1995 složil věčné sliby, 1996 byl vysvěcen na kněze. Nejprve působil jako vikář, poté farář na Svaté Hoře v Příbrami (1996–2008), zároveň byl v letech 2002–11 provinciálem pražské provincie redemptoristů. V letech 2004–08 byl prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Roku 2008 se stal členem kněžské rady pražské arcidiecéze. V letech 2009–16 vykonával funkci generálního vikáře litoměřické diecéze a spravoval farnosti Horní Police, Jezvé a Žandov. Roku 2012 získal licenciát teologie (ThLic.), roku 2014 doktorát na Katolické teologické fakultě UK (PhD.). Roku 2019 završil také magisterské studium financí a managementu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V letech 2016–24 působil jako generální sekretář České biskupské konference. Papež František jej 23. prosince 2023 jmenoval litoměřickým biskupem, biskupské svěcení přijal 2. března 2024. Je místopředsedou České biskupské konference, členem Stálé rady, předsedou Komise pro prevenci a ochranu před zneužíváním, členem komisí pro nauku víry a pro liturgii a delegátem v několika dalších radách. Aktivně se věnuje hudbě – varhaníkem byl již v mládí i během formace. 2. února 2026 byl jmenován pražským arcibiskupem, úřadu se ujal 25. dubna 2026.

''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]'' 

[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]
[[Kategorie:CNO]]

Štampach Ivan O(dilo)

2026-01-11T10:26:24Z

ZRN:

= Štampach Ivan O(dilo) =
 <time datetime="1946-02-14">14. února 1946</time> v Praze
 <time datetime="2026-01-10">10. ledna 2026</time> v Praze

Teolog a religionista, dříve [[Církev římskokatolická|římskokatolický]] a [[Starokatolická církev|starokatolický]] kněz. Narozen, resp. adoptován jako Ivan Štampach, na přelomu osmdesátých a devadesátých let dával přednost užívání řádového jména Odilo. V letech 1963–67 studoval Pedagogickou fakultu v Trnavě (absolv. 1967), pak 1968–70 filosofii a pedagogiku na Filosofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Studium nedokončil a v letech 1970–74 byl vězněn, pak pracoval v Praze jako programátor. Zároveň v letech 1978–83 neoficiálně studoval římskokatolickou teologii a v roce 1983 byl v Berlíně vysvěcen na kněze. V roce 1987 tajně vstoupil do dominikánského řádu. Své teologické vzdělání legalizoval po roce 1989 (ThLic. 1992 v Krakově, ThDr. 1994 v Poznani), v roce 1996 se habilitoval na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. V letech 1990–96 přednášel na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity, dostal se však do sporu s vedením fakulty a později i řádu a církve; v letech 1998–2000 byl jedním z mluvčích církevně reformní iniciativy Kairos 98. V tomto období Štampach vystoupil z řádu a v roce 1999 přestoupil do Starokatolické církve (1999–2002 pomocný duchovní v Praze, zároveň člen synody). Ve Starokatolické církvi se přestal angažovat v roce 2002, nadále se však považuje za křesťana. Ve druhé polovině devadesátých let krátce učil na Vyšší odborné škole teologické a sociální Jabok a na Evangelické teologické fakultě UK, od roku 2000 vedl katedru religionistiky Filosofické fakulty Univerzity Pardubice. Zároveň byl od roku 1993 předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Politicky se angažoval v České straně sociálnědemokratické, za Stranu zelených neúspěšně kandidoval do parlamentu, byl mluvčím levicové iniciativy ProAlt a jedním z členů vydavatelského konsorcia ''Literárních novin''. Vydal biografické rozhovory (''Snění v plné bdělosti'', 1998; s J. Hanušem). Publikačně se uplatnil především na pomezí teologie a religionistiky, jako autor prolegomenálních přehledů a esejů věnovaných soudobé náboženské scéně a západním alternativám vůči církevnímu křesťanství (''Malý přehled náboženství'', 1992; ''Život, duch a všechno'', 1993; ''Sekty a nová náboženská hnutí'', 1994; ''Nástin ekumenické teologie'', 1995; ''Náboženství v dialogu'', 1998; ''Anthroposofie'', 2000; ''A nahoře nic'', 2000; ''Tušili světelné záplavy'', 2001; ''Přehled religionistiky'', 2008; ''Na nových stezkách ducha'', 2008). Časopisecky a v kratších textech se věnoval i filosofii náboženství a politickým tématům.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

Štampach Ivan O(dilo)

2026-01-11T10:25:59Z

ZRN:

= Štampach Ivan O(dilo) =
 <time datetime="1946-02-14">14. února 1946</time> v Praze
 <time datetime="2026-01-10">10. ledna 2026</time> v Praze

Teolog a religionista, dříve [[Církev římskokatolická|římskokatolický]] a [[Starokatolická církev|starokatolický]] kněz. Narozen, resp. adoptován jako Ivan Štampach, na přelomu osmdesátých a devadesátých let dával přednost užívání řádového jména Odilo. V letech 1963–67 studoval Pedagogickou fakultu v Trnavě (absolv. 1967), pak 1968–70 filosofii a pedagogiku na Filosofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Studium nedokončil a v letech 1970–74 byl vězněn, pak pracoval v Praze jako programátor. Zároveň v letech 1978–83 neoficiálně studoval římskokatolickou teologii a v roce 1983 byl v Berlíně vysvěcen na kněze. V roce 1987 tajně vstoupil do dominikánského řádu. Své teologické vzdělání legalizoval po roce 1989 (ThLic. 1992 v Krakově, ThDr. 1994 v Poznani), v roce 1996 se habilitoval na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. V letech 1990–96 přednášel na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity, dostal se však do sporu s vedením fakulty a později i řádu a církve; v letech 1998–2000 byl jedním z mluvčích církevně reformní iniciativy Kairos 98. V tomto období Štampach vystoupil z řádu a v roce 1999 přestoupil do Starokatolické církve (1999–2002 pomocný duchovní v Praze, zároveň člen synody). Ve Starokatolické církvi se přestal angažovat v roce 2002, nadále se však považuje za křesťana. Ve druhé polovině devadesátých let krátce učil na Vyšší odborné škole teologické a sociální Jabok a na Evangelické teologické fakultě UK, od roku 2000 vedl katedru religionistiky Filosofické fakulty Univerzity Pardubice. Zároveň je od roku 1993 předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Politicky se angažoval v České straně sociálnědemokratické, za Stranu zelených neúspěšně kandidoval do parlamentu, byl mluvčím levicové iniciativy ProAlt a jedním z členů vydavatelského konsorcia ''Literárních novin''. Vydal biografické rozhovory (''Snění v plné bdělosti'', 1998; s J. Hanušem). Publikačně se uplatnil především na pomezí teologie a religionistiky, jako autor prolegomenálních přehledů a esejů věnovaných soudobé náboženské scéně a západním alternativám vůči církevnímu křesťanství (''Malý přehled náboženství'', 1992; ''Život, duch a všechno'', 1993; ''Sekty a nová náboženská hnutí'', 1994; ''Nástin ekumenické teologie'', 1995; ''Náboženství v dialogu'', 1998; ''Anthroposofie'', 2000; ''A nahoře nic'', 2000; ''Tušili světelné záplavy'', 2001; ''Přehled religionistiky'', 2008; ''Na nových stezkách ducha'', 2008). Časopisecky a v kratších textech se věnoval i filosofii náboženství a politickým tématům.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

Štampach Ivan O(dilo)

2026-01-11T10:25:12Z

ZRN:

= Štampach Ivan O(dilo) =
 <time datetime="1946-02-14">14. února 1946</time> v Praze
 <time datetime="2026-01-10">10. ledna 2026</time> v Praze

Teolog a religionista, dříve [[Církev římskokatolická|římskokatolický]] a [[Starokatolická církev|starokatolický]] kněz. Narozen, resp. adoptován jako Ivan Štampach, na přelomu osmdesátých a devadesátých let dával přednost užívání řádového jména Odilo. V letech 1963–67 studoval Pedagogickou fakultu v Trnavě (absolv. 1967), pak 1968–70 filosofii a pedagogiku na Filosofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Studium nedokončil a v letech 1970–74 byl vězněn, pak pracoval v Praze jako programátor. Zároveň v letech 1978–83 neoficiálně studoval římskokatolickou teologii a v roce 1983 byl v Berlíně vysvěcen na kněze. V roce 1987 tajně vstoupil do dominikánského řádu. Své teologické vzdělání legalizoval po roce 1989 (ThLic. 1992 v Krakově, ThDr. 1994 v Poznani), v roce 1996 se habilitoval na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. V letech 1990–96 přednášel na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity, dostal se však do sporu s vedením fakulty a později i řádu a církve; v letech 1998–2000 byl jedním z mluvčích církevně reformní iniciativy Kairos 98. V tomto období Štampach vystoupil z řádu a v roce 1999 přestoupil do Starokatolické církve (1999–2002 pomocný duchovní v Praze, zároveň člen synody). Ve Starokatolické církvi se přestal angažovat v roce 2002, nadále se však považuje za křesťana. Ve druhé polovině devadesátých let krátce učil na Vyšší odborné škole teologické a sociální Jabok a na Evangelické teologické fakultě UK, od roku 2000 vedl katedru religionistiky Filosofické fakulty Univerzity Pardubice. Zároveň je od roku 1993 předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Politicky se angažoval v České straně sociálnědemokratické, za Stranu zelených neúspěšně kandidoval do parlamentu, byl mluvčím levicové iniciativy ProAlt a jedním z členů vydavatelského konsorcia ''Literárních novin''. Vydal biografické rozhovory (''Snění v plné bdělosti'', 1998; s J. Hanušem). Publikačně se uplatnil především na pomezí teologie a religionistiky, jako autor prolegomenálních přehledů a esejů věnovaných soudobé náboženské scéně a západním alternativám vůči církevnímu křesťanství (''Malý přehled náboženství'', 1992; ''Život, duch a všechno'', 1993; ''Sekty a nová náboženská hnutí'', 1994; ''Nástin ekumenické teologie'', 1995; ''Náboženství v dialogu'', 1998; ''Anthroposofie'', 2000; ''A nahoře nic'', 2000; ''Tušili světelné záplavy'', 2001; ''Přehled religionistiky'', 2008; ''Na nových stezkách ducha'', 2008). Časopisecky a v kratších textech se věnuje i filosofii náboženství a politickým tématům.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

madhjamaka (Buddh)

2025-08-04T12:12:29Z

ZRN:

madhjamaka [madhyamaka] – „škola středu“, ''mádhjamikové'' [mādhyamika], zastánci středu. Jejich prvním velkým Mistrem byl [[Nágárdžuna (Buddh)#1|Nágárdžuna1]], který žil asi ve 2. století n. l. Počátky madhjamacké dialektiky můžeme sledovat až do raného buddhismu, ale nikdo nedovedl tento názor do té důslednosti jako Nágárdžuna a jeho žáci. Tady na světě je vše podmíněno. Má-li vůbec něco existovat, musí to nejdříve vzniknout. Ale vzniknout to může jen v nějakém čase, to jest v minulosti, v přítomnosti nebo v budoucnosti; jiná možnost není, neboť mimo čas nelze. Ale to, co vzniklo v minulosti, nevzniká v přítomnosti, protože to tady už je, a ani v budoucnosti to nevznikne, protože to tu ještě není. A v přítomnosti nemůže nic vzniknout, neboť přítomnost je jen okamžikový přechod mezi minulostí a budoucností – je to časový bod nulový. Tento postoj dodává ''mádhjamikům'' nádech negativismu. A vskutku, sám Nágárdžuna formuloval čtyři dvojice dialektických opozit takto: ani zánik (san. ''niródha'') – ani vznik (san. ''utpáda''), ani konečno (san. ''uččhéda'') – ani nekonečno (san. ''šášvata''), ani jedinost (san. ''ékártha'') – ani mnohost (san. ''nánártha''), ani příchod (san. ''ágama'') – ani odchod (san. ''nirgama'').

''[[:Kategorie:Aut: Miltner Vladimír|Vladimír Miltner]]'' 
[[Kategorie:Aut: Miltner Vladimír]]
[[Kategorie:Buddhismus]]

Hlavní strana

2024-11-20T07:14:36Z

ZRN:

<div id="mainpage">
<div id="mainpage-content">
<ul id="main-roster">
<li>[[CCNS|České církve a náboženské společnosti]] (CCNS, 2020)</li>
<li>[[JKI|Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám]] (JKI, 2003)</li>
<li>[[Hind|Slovník hinduismu]] (Hind, 2008)</li>
<li>[[Buddh|Slovník buddhismu]] (Buddh, 1997)</li>
<li>[[Islam|Slovník islámu]] (Islam, 2009)</li>
</ul>

Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vzniká v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR od roku 2020, jde o mladší sestru dnes již etablované ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]''. Encyklopedie obsahuje nově zpracovaný slovník ''České církve a náboženské společnosti'' (2020, dále doplňován) a aktualizované podoby "trojslovníku" ''Judaismus – Křesťanství – Islám'' (2021), ''Slovníku hinduismu'' Karla Wernera (2021), ''Slovníku buddhismu'' Vladimíra Miltnera (2024) a ''Slovníku islámu'' Bronislava Ostřanského (2024). Rozvoj encyklopedie umožňuje nový program Strategie AV21 Identity ve světě válek a krizí, v jehož rámci připravujeme další rozšiřování encyklopedie. Budeme velmi rádi, [[Religionistická_encyklopedie:Kontakty|sdělíte-li nám]] svá doporučení a upozorníte-li nás na nedostatky tohoto díla.
</div>

<div id="mainpage-nav">
[[Religionistická encyklopedie:Hesla|Všechna hesla]]

[[Religionistická encyklopedie:Autoři|Všichni autoři]]

Více o [[Religionistická_encyklopedie:Religionistická_encyklopedie|Religionistické encyklopedii]]
</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>
</div>

Ústředí muslimských obcí

2024-11-15T13:12:20Z

ZRN:

= Ústředí muslimských obcí =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Ústředí muslimských obcí_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Ústředí muslimských obcí je zastřešujícím orgánem společenství [[muslim (JKI-I)|muslimů]] – vyznavačů [[islám (JKI-I)|islámu]] v České republice. V roce 2004 získalo status registrované náboženské společnosti, bez tzv. zvláštních práv. Islám přitom patřil mezi státem uznaná náboženství už dřív, v předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1912–18 a v Čechách a na Moravě znovu v období protektorátu v letech 1941–45. Existence malé komunity muslimů, většinou zahraničního původu, přitom těmto aktům předcházela a trvala i v obdobích, kdy islám legální status neměl; jednalo se ovšem o početně nevelkou a personálně velice proměnlivou skupinu, v níž čeští [[konverze (JKI-I)|konvertité]] k islámu tvořili menšinu.

== Stručná historie islámu ==

Islám vznikl na Arabském poloostrově v 7. století v nábožensky pestrém prostředí, kde se víra v astrální božstva, v božstva přírodních sil a v různé démony vyskytovala vedle [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] a [[křesťanství (JKI-K)|ikřesťanství]] v několika jeho podobách. Podobně jako jinde v semitském prostředí bylo i zde povědomí o nejvyšším Bohu. Právě on jako jediný Bůh (''[[Alláh (JKI-I)|al Láh]]'') údajně začal roku 610 promlouvat prostřednictvím anděla Džibríla ([[anděl Gabriel (JKI-I)|Gabriela]]) k [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadovi Ibn Abdulláhovi]] (?570–632) na místě, kam se Muhammad uchyloval k rozjímání. Bylo poblíž města [[Mekka (JKI-I)|Mekky]], kde Muhammad žil se svou manželkou Chadídžou. Muhammad prý pochyboval o pravosti svých zjevení, ale po čase je přijal jako proroctví a sděloval je v malém okruhu posluchačů. Teprve po třech letech s nimi vystoupil veřejně. Cítil se jako [[proroci (JKI-I)|prorok]], který svým poselstvím o jediném Bohu navazuje na předchozí proroky, jejichž slova ovšem nebyla (plně) přijata nebo byla zapomenuta. Postupem času narůstal v Mekce odpor proti jeho výlučné [[jedinost boží (JKI-I)|monoteistické zvěsti]] a když v roce 619 zemřela Chadídža i Muhammadův vlivný strýc Abú Tálib, který jej podporoval a chránil, musel Muhammad Mekku tajně s několika svými druhy opustit. Roku 622 využil pozvání obyvatel Jathribu, kteří mu nabídli ochranu a slíbili poslušnost jeho prorockým slovům.

Odchod do Jathribu znamenal přelom, později vyznačený i tím, že začátek roku, v němž se udál, se stal počátkem muslimského [[kalendář (JKI-I)|kalendáře]]. Obec se přejmenovala na ''Madínat an-nabí'' (Město Prorokovo, [[Medína (JKI-I)|Medínu]]), Muhammad ji politicky i vojensky konsolidoval a s vojskem muslimů roku 630 po několika střetech definitivně porazil nepřátelskou Mekku a slavně se do ní navrátil. Než roku 632 zemřel, podařilo se muslimům ovládnout a sjednotit celý Arabský poloostrov. Muhammad po sobě zanechal zjevení, která jeho stoupenci znali zpaměti a která byla nedlouho po jeho smrti shrnuta do souboru, nazvaného [[korán (JKI-I)|Korán]] (ve významu „přednášení“, „recitace“, popř. „čtení“).

Společenství muslimů vedli po Muhammadově smrti „náměstkové posla božího“ – [[chalífa (JKI-I)|chalífové]]. K vládě prvních čtyř se muslimové vztahují jako k ideálnímu věku jednotného a vítězného islámu. Abú Bakr as-Siddíq (vládl v letech 632–634) zvládl zmatek po Muhammadově smrti a zabránil rozpadu obce muslimů. 'Umar ibn al-Chattáb (v čele od roku 634 do roku 644) pak vedl rychlou expanzi islámu díky vítězství nad byzantskou a perskou říší. Třetí idealizovaný chalífa 'Uthmán ibn 'Affán (vládl 644–656) se sice zasloužil o vznik kanonického textu Koránu, ale preferencí příbuzných ze svého rodu Umajjovců ještě zvýšil napětí kolem způsobu volby mužů do čela muslimské pospolitosti. Po jeho násilné smrti byl zvolen chalífou [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|'Alí ibn Abí Tálib]] (vládl 656–661), Muhammadův bratranec a zeť (manžel jeho dcery [[Fátima (JKI-I)|Fátimy]]), zastupující to křídlo muslimů, které si za chalífy přálo Muhammadovy mužské příbuzné. Po vraždě 'Alího se k moci dostali Umajjovci. Do čela odporu proti jejich málo příkladnému způsobu života se postavil 'Alího syn [[Husajn (JKI-I)|al-Husajn]]; padl ale roku 680 v boji dříve, než došlo k válce Umajjovci. Jeho smrtí se obec muslimů definitivně rozdělila na následovníky 'Alího, [[ší‘a (JKI-I)|ší'ity]], a hlavní proud muslimů, jenž byl později nazván [[sunna (JKI-I)|sunnity]].

Umajjovci přenesli sídlo [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]] z Medíny do Damašku. Roku 750 byla jejich dynastie vyvrácena vzbouřenci, kteří ustavili chalífát v Baghdádu a předali vedení do rukou dynastie Abbásovců. Nezávisle na Abbásovcích existoval v 10. a 11. století na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe Cordóbský chalífát. Po vyplenění Baghdádu mongolskými vojsky roku 1258 byl chalífát přenesen do Egypta. Už za Abbásovců byla moc chalífů omezována a v Egyptě se chalífát stal už spíše formální institucí. Skutečnou moc měli v rukou vládcové jednotlivých muslimských států. Mezi nimi byli i ší'ité; vrchol moci ší'itských dynastií nastal v 10. století. Na konci 15. století byli muslimové vytlačeni z Pyrenejského poloostrova. Po roce 1517 nosili titul chalífy osmanští sultáni a po vzniku Turecké republiky byl chalífát roku 1924 zrušen. Mezitím se islám stále šířil také bez mocenských zásahů, a to hlavně díky obchodním stykům, především do jihovýchodní Asie, Číny a subsaharské Afriky. Na Indický poloostrov muslimové přicházeli už od 8. století, ale ve větší míře se mocensky prosazovali od 13. století a v 16. a 17. století zde vytvořili silnou mughalskou říši. Počet muslimů na světě je v současnosti odhadován na asi 1,8 miliardy.

(Pozn.: ráz (''hamza'') v celém hesle přepisujeme apostrofem).

== Religionistická charakteristika islámu ==

[[islám (JKI-I)|Islám]] je monoteistické náboženství a poddanost člověka [[jedinost boží (JKI-I)|jedinému Bohu]] je jeho základem i cílem. Kromě víry v jediného Boha předpisuje islám [[muslim (JKI-I)|muslimům]] (těm, kteří jsou Bohu poddáni) také víru v předchozí [[proroci (JKI-I)|proroky]] (včetně proroka '''Ísy'' – [[Ježíš (JKI-I)|Ježíše]]), zjevené knihy, [[andělé (JKI-I)|anděly]] a [[džinnové (JKI-I)|džinny]] a víru ve všeobecné [[zmrtvýchvstání (JKI-I)|zmrtvýchvstání]] a [[poslední soud (JKI-I)|poslední soud]]. K tomu se někdy přidává i víra v to, že Bůh vše řídí a vše (předem) ustanovuje.

Výše zmíněnými zjevenými knihami, dochovanými až dosud, jsou Tóra (zjevená [[Mojžíš (JKI-I)|Mojžíšovi]]), Žalmy (Davidovi), [[evangelium (JKI-I)|Evangelium]] (Ježíšovi) a [[korán (JKI-I)|Korán]], zjevený Muhammadovi. Korán má mezi těmito knihami jedinečné postavení, neboť je posledním a dokonalým zjevením, které předchozí knihy nahrazuje. Kromě úvodního textu, jenž je [[modlitba (JKI-I)|modlitbou]] (''súra'' [[Fátiha (Islam)|Fátiha]]), je mluvčím v ostatních súrách sám [[Alláh (Islam)|Bůh]]. V těch, které jsou označeny jako mekkánské, často a naléhavě volá lidi k poslušnosti, připomíná jim příběhy předchozích proroků, obvykle v jiné podobě známých i z kanonických textů judaismu a křesťanství, a líčí budoucí odměny a tresty. V medínských súrách převažují řešení praktických otázek života muslimů a jejich společenství. Při redakci za 'Uthmána bylo celkem 114 súr seřazeno od nejdelší po nejkratší (s výjimkou Fátihy) a uvozeno formulí „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ (tzv. ''[[basmala (JKI-I)|basmala]]''). Ve zbožnosti muslimů má Korán ústřední a zcela zásadní postavení: pasáže z něj jsou součástí modliteb, je hojně recitován a čten, muslimové ho umějí i nazpaměť, s kaligraficky provedenými verši z něho se setkávají v muslimských zemích téměř všude, jeho [[arabština (JKI-I)|arabština]] slouží jako jazyková norma.

Vzhledem k tomu, že vztah muslima k [[Alláh (Islam)|Bohu]] má především podobu poslušnosti, zaobírá se islámské myšlení spíše otázkami právní povahy než otázkami věroučnými. Soubor právních norem (''[[šarí‘a (JKI-I)|šarí'a]]''), kodifikujících povinnosti člověka k Bohu i jeho vztahy k jiným lidem, má základ v Koránu a ve [[hadíth (Islam)|výrocích]], které jsou více či méně věrohodně připisovány Muhammadovi a jeho druhům, ale po celou historii je s použitím stanovených pravidel rozpracováván a aktualizován v nových výkladech a aplikacích. Nachází se ve čtyřech základních podobách podle právních škol (''madhabů'', některé další madhaby přitom již zanikly), které se vyvinuly v odlišných historických a geografických podmínkách. Účelem islámské [[právní věda (JKI-I)|právní vědy]] vědy je přiřadit každý čin člověka do jedné z pěti kategorií: mezi činy povinné, doporučené, indiferentní (nepřikázané ani nezakázané), zavrženíhodné a zakázané (a tedy trestné).

Jádrem souboru povinností muslima vůči Bohu je tzv. [[pět sloupů víry (JKI-I)|pět pilířů]] či sloupů islámu. Především plněním těchto povinností se projevuje poddanost člověka Bohu, a tedy jeho příslušnost k islámu. Prvním pilířem je [[vyznání víry (JKI-I)|vyznání víry]], které zní: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je poslem božím“. Tímto vyznáním je dovršena konverze k islámu a toto vyznání muslima provází při každé modlitbě a (spolu s ''[[basmala (JKI-I)|basmalou]]'') mu připomíná jeho náboženství v mnoha všedních situacích. [[modlitba (JKI-I)|Modlitba]] je dalším pilířem islámu; její platnost je ovšem vázána na řadu podmínek v rozsahu od upřímnosti srdce až k čistotě těla. Povinných je pět modliteb denně, přičemž muži mají za povinnost přijít ke společné páteční polední modlitbě do mešity či modlitebny a vyslechnout kázání. Tradičně je na třetím místě mezi pilíři islámu jmenována [[almužna (JKI-I)|almužna]]. Její základ, povinný pro muslima disponujícího majetkem v určité výši, se v muslimských společnostech stával státní daní. Výše povinné almužny byla u každého zemědělského produktu jiná; v peněžní ekonomice je stanovena na 2,5 %. Sociální cítění, na jehož rozvinutí islám dává velký důraz, vede muslimy i k dobrovolným almužnám. Čtvrtým pilířem je [[půst (JKI-I)|půst]] během celého měsíce ''[[ramadán (JKI-I)|ramadánu]]'', a to od jídla, pití a pohlavního styku v době od východu do západu slunce. Pátým pilířem je (obvykle) šestidenní [[pouť do Mekky (JKI-I)|pouť do Mekky]], vykonaná nejméně jednou za život v určený čas a společně s ostatními poutníky. K těmto pilířům se více či méně těsně přimyká i zásada usilovat o šíření islámu (''[[džihád (JKI-I)|džihád]]''), která může mít běžnou podobu snahy o prohloubení vlastní zbožnosti, ale výjimečně i podobu společné násilné aktivity.

S pilíři islámu jsou spojeny dva nejvýznamnější [[svátky (JKI-I)|svátky]] muslimů. V době, kdy vrcholí společná [[pouť do Mekky (JKI-I)|pouť do Mekky]], nastává svátek obětování (velký svátek), jímž si muslimové připomínají víru [[Ibráhím (JKI-I)|Ibráhíma]], s níž byl připraven obětovat svého syna [[Ismá‘íl (JKI-I)|Isma'íla]] (v judaismu a v křesťanství vystupuje v tomto [[Abraham (JKI-J)|Abrahamově]] příběhu jeho syn [[Izák (JKI-J)|Izák]] a nikoliv Izmael). Druhým svátkem je období po ukončení půstu v měsíci ''ramadán'' – oslavy konce půstu mohou trvat i tři dny. Kromě Nového roku se dalšími svátky připomínají události z [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadova]] života: jeho narození, začátek zjevování či jeho cesta do nebes a zpět. [[ší‘a (JKI-I)|Ší'ité]] si navíc připomínají smrt [[Husajn (JKI-I)|Husajna]], jejž považují za mučedníka, nebo ustanovení [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|Alího]] Muhammadovým nástupcem. Existuje ovšem mnoho dalších lokálních svátků a významných dnů.

Společenství muslimů se během své historie bohatě diferencovalo. Jedna osa této různosti je na jedné straně vyznačena střízlivou a přísnou ortodoxií, zaměřenou na poslušnost, a na druhé straně otevřeností k vnitřnímu prožívání Boží existence. Islámská [[mystika (JKI-I)|mystika]] – ''[[súfismus (Islam)|súfismus]]'' – je velmi různorodý proud, který tvoří [[bratrstva mystická (JKI-I)|bratrstva]] a řády obvykle nábožensky horlivých muslimů, ochotných i k [[askeze (JKI-I)|askezi]] a toužících po osobním vztahu k Bohu. Do své mystické praxe jsou schopni integrovat prvky jiných kultur a náboženství, a ''súfismus'' se tak stává podkladem pro lidovou, často ne zcela ortodoxní, ale misijně velmi úspěšnou zbožnost. V [[lidový islám (JKI-I)|lidové zbožnosti]] s její úctou ke [[světci (JKI-I)|světcům]] a jejich hrobům, s pověrečností či vírou v [[zázrak (JKI-I)|zázraky]] nacházejí přísně ortodoxní muslimové případy porušování zásadního požadavku na uznání jedinnosti boží, což může vést ke konfliktům. Jinou osu různosti tvoří již zmíněné počáteční rozdělení muslimské obce na menšinové ší'ity a většinové sunnity a množství schizmatických skupin v minulosti i současnosti. Další osa různosti je samozřejmě dána etnickou příslušností muslimů.

== Islám v českých zemích ==

Nepočítáme-li ojedinělé kupce ve středověku, k prvním kontaktům českých zemí s „Turky“, „Tatary“, „machometány“ či „musulmany“ (korektní výraz „muslimové“ tehdy vůbec nebyl znám) došlo v souvislosti s invazí Osmanské říše na Balkán a do střední Evropy v 16. a 17. století. Válečná konfrontace, třebaže pro Habsburskou říši (s výjimkou většiny Uher) nakonec úspěšná, posílila starší negativní a konfrontační stereotypy vnímání muslimů. Stejně jako dlouhodobý zábor Uher a řady dalších balkánských zemí Osmanskou říší a národně osvobozovací boje tamních etnik proti turecké nadvládě, trvající v některých případech až do první světové války. K nové rakousko-turecké konfrontaci došlo po protitureckém povstání v Bosně (1875), kdy byla země obsazena rakouským vojskem a prohlášena protektorátem (1878). Po třiceti letech (1908) byl tento stav „legalizován“ formální anexí Bosny, která se tak stala „plnohodnotnou“ součástí Rakouska-Uherska. Výrazem změny stavu bylo uznání islámu „hanafitského ritu“ (sunnitského islámu podle hanafijského/hanífovského madhabu) jako jednoho z povolených náboženství v roce 1912. České země se s ním však prakticky nesetkaly, i když příležitostně docházelo k migraci jednotlivců muslimského vyznání z Bosny a odjinud, nebo k dočasné přítomnosti jiných muslimů (obchod, lázně).

Tato situace trvala bez velkých změn i po první světové válce. Zatímco prakticky všechna ostatní v Předlitavsku uznávaná vyznání byla bez dalšího recipována Československou republikou (situace v někdejších Uhrách byla složitější), islám mezi státem uznaná náboženství nepatřil. Delší čas to nikomu nevadilo, iniciativy se však začali chápat někteří zahraniční diplomaté působící v Československu spolu s (nemnoha) českými konvertity k tomuto „exotickému“ náboženství. Významnou osobností rodící se muslimské obce se stal publicista Bohdan, novým jménem Mohamed Abdalláh Brikcius (1903–1959). V prosinci 1934 se konala ustavující schůze Moslimské náboženské obce pro Československo, která začala rovněž vydávat periodikum ''Hlas MNO'' a žádala ministerstvo školství a národní osvěty o legalizaci ve smyslu obnovy platnosti původního předlitavského uznání. Ministerstvo se tomu z různých důvodů (včetně údajného praktikování polygamie českými muslimy) vzpíralo, a ani tlak početně nevelké muslimské obce nebyl soustavný, proto se do konce první republiky nic nezměnilo. Na druhou stranu, muslimům nebylo ani nikterak bráněno v jejich náboženském životě a muslimská náboženská obec fungovala jako spolek – podobně jako řada menších křesťanských společenství, která z různých důvodů o státní uznání nestála.

Vzhledem k tomu, že nacisté v rámci svého protižidovského tažení podporovali Araby (stejně jako pro ně bylo výhodné podporovat národněosvobozovací boje proti koloniálním velmocím – Francii a Spojenému království), někteří čeští muslimové inklinovali k rétorické a publicistické podpoře nacistického Německa ještě před okupací českých zemí. V protektorátu tyto tendence pokračovaly, do té míry, že Hadži Brikcius, působící i jako redaktor ''Vlajky'', mohl být po válce právem odsouzen jako kolaborant. Současně byla za příznivějších podmínek obnovena jednání o legalizaci islámu, resp. Moslimské náboženské obce, k němuž došlo nařízením prezidia ministerské rady 18. prosince 1941. Na činnosti obce, k níž se podle některých pramenů údajně hlásilo až 700 věřících většinou nečeského původu, se tím však mnoho nezměnilo, nejsou doloženy ani její další kontakty s protektorátními či okupačními úřady. Byl-li Brikcius jako nejviditelnější představitel (ne vždy předseda) muslimské obce podporovatelem nacistického režimu, o všech českých muslimech to rozhodně neplatilo. K islámu přitom nezávisle na politických poměrech přestupovali další zájemci, včetně úředníka a pozdějšího středoškolského učitele Přemysla (Mohameda Aliho) Šilhavého (1917–2008) a orientalistů a překladatelů Ivana (Ahmeda) Hrbka (1923–1993) a Jiřího (Abdallláha) Bečky (1916–2004).

Protektorátní uznání muslimské obce přestalo platit anulováním všech protektorátních zákonů, vyhlášek a nařízení jedním z prezidentských dekretů Edvarda Beneše, Brikcius byl zatčen a odsouzen za kolaboraci (ve vazbě již od května 1945, vězněn 1946–53) a ostatní muslimové raději veřejně nevystupovali. Skrytá činnost výrazně zmenšené obce však trvala, i když není jasné, jak výrazně a jak dlouho se jí účastnili intelektuálně nejvýznamnější členové jako Hrbek a Bečka; oba dali přednost spíše akademické kariéře. Neúspěšný pokus o novou legalizaci byl podniknut v letech 1968–69. V období tzv. normalizace se do popředí miniaturního nepovoleného společenství dostal Šilhavý, který stál od roku 1990 v čele obnovených snah. V květnu 1991 se konala ustavující schůze Ústředí muslimských obcí, jehož byl Šilhavý zvolen předsedou. Jeho úloha však už zůstala spíše deklarativní, stejně jako dalších českých konvertitů k islámu – arabisty Petra Pelikána (* 1964) nebo geologa Vladimíra Sáňky (* 1959). Většinu členů několika muslimských společenství začali tvořit nově příchozí cizinci, případně jejich rodinní příslušníci (české manželky, které přestoupily na islám, viz [[manželství (JKI-I)|manželství]]).

Postupně se vytvořilo několik muslimských center s vlastními modlitebnami či [[mešita (JKI-I)|mešitami]] (prosazení jejich povolení nebo stavby se stalo předmětem konfliktů se vzrůstající protimuslimsky naladěnou částí společnosti), z nichž nejvýznamnější jsou v Brně, Praze (nejméně dvě) a Teplicích. Většinu jejich uživatelů a často i vedoucí představitele přitom tvoří cizinci, islám v české společnosti výraznější kořeny zatím nezapustil. Vzájemné vztahy těchto komunit, nezřídka dost malých, jsou ovšem komplikované a zdaleka ne všechny se hlásí k registrovanému Ústředí muslimských obcí. To bylo jako formální zastřešující orgán muslimů v ČR v roce 2004 registrováno jako náboženská společnost, bez tzv. zvláštních práv. O dva roky později Ústředí požádalo o výjimku v podobě přiznání některých zvláštních práv, avšak bezúspěšně. Desetiletí po oficiální registraci, kdy by teoreticky mohli žádat (při splnění dalších podmínek, především členstva odpovídajícího 1 promile české populace), což neučinili, naopak využili protiislámští aktivisté k mediálním útokům na islám i společenství muslimů.

Ústředí muslimských obcí v České republice je organizací (části) sunnistkých muslimů, jeho aktivit se ale patrně účastní i někteří ší'ité. Ti ovšem mají v Brně také svou vlastní organizaci. Podobně se k páteční modlitbě samostatně scházejí turečtí a někteří kuvajtští nebo malajští, nedávno například i kazašští muslimové. Ze schizmatických skupin u nás samostatně působí [[bahá‘ismus (JKI-I)|bahá'í]] (Bahá'í společenství); [[ahmadíja (JKI-I)|ahmadíjští]] muslimové se na začátku devadesátých let pokusili o misii (její součástí byl i nepříliš kvalitní překlad Koránu do češtiny), nebyli ale úspěšní.

== Organizace náboženské společnosti ==

Ústředí muslimských obcí je formálně zastřešující organizací organizačně i ideově samostatných místních náboženských obcí, tvořenou výkonnou radou a několika dalšími orgány. Jeho reálný (i koordinační) vliv je ovšem dosti omezený kvůli komplikovaným vztahům mezi různými skupinami muslimů a jejich centry. Praktický náboženský život muslimských komunit v České republice je tak vázán právě na místní obce, včetně těch které zastřešující charakter Ústředí neuznávají. Oficiální sídlo Ústředí je v Praze.

Někdejší Moslimská náboženská obec vydávala časopis ''Hlas MNO'' (měsíčník 1937–45), obnovený jako samizdat v roce 1983. V letech 1990–2009 časopis ''Hlas'' vycházel legálně jako dvoj/měsíčník péčí Ústředí muslimských obcí. Toto společenství i jednotlivé náboženské obce vydávají další náboženskou literaturu, která vychází i v dalších spřízněných nakladatelstvích – např. Dar ibn Rushd Šarífa Bahbnúha (* 1941).

=== Počet věřících ===

{| class="wikitable" style="border-collapse:collapse"
!
! sčítání lidu
|-
|
|
|-
| 1880
|align="right"| 3
|-
| 1890
|align="right"| 8
|-
| 1900
|align="right"| 3
|-
| 1910
|align="right"| 33
|-
| 1921
|align="right"| --
|-
| 1930
|align="right"| --
|-
| 1940
|align="right"| --
|-
| 1950
|align="right"| --
|-
| 1960
|align="right"| --
|-
| 1970
|align="right"| --
|-
| 1980
|align="right"| --
|-
| 1991
|align="right"| 495
|-
| 2001
|align="right"| 3699
|-
| 2011
|align="right"| 3358
|-
| 2021
|align="right"| 5244

|}

Tabulka zahrnuje všechny osoby, které se v příslušném sčítání lidu hlásily k islámu či muslimskému náboženství; výsledky sčítání lidu z období první republiky a vlády komunistického režimu tyto kategorie samostatně neevidovaly. V rámci posledního censu (2011) je možné rozlišit muslimy hlásící se k Ústředí muslimských obcí (1 437 osob) a ostatní muslimy (1 921 osob), v roce 2021 to bylo 112 vs. 5132 osob.

== Literatura ==

Frederick M. DENNY: ''Islám a muslimská obec''. Prostor, Praha 1999. 
Jakub HAVLÍČEK: „Kritika islámu na českém internetu – možnosti interpretace. Případ facebookové stránky Islám v České republice nechceme.“ ''Lidé města'' 17, 2015, 3, s. 475–511. 
Luboš KROPÁČEK: ''Duchovní cesty islámu''. Vyšehrad, Praha 1993 (několik dalších vydání). 
Adéla KŘIKAVOVÁ – Miloš MENDEL – Zdeněk MÜLLER: Islám – ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990 (také další vydání). 
Miloš MENDEL – Jiří BEČKA: Islám a české země. Votobia, Olomouc 1998. 
Miloš MENDEL – Bronislav OSTŘANSKÝ – Tomáš RATAJ: Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007. 
Bronislav OSTŘANSKÝ: ''Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti''. Libri, Praha 2009. 
Bronislav OSTŘANSKÝ: Islamofobie po česku. Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy. Vyšehrad, Praha 2017. 
Daniel TOPINKA (ed.): Muslimové v Česku. Etablování muslimů a islámu na veřejnosti. Barrister & Principal, Brno 2016. 

Oficiální internetové stránky: http://www.umocr.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=8497&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Ústředí muslimských obcí

2024-11-15T13:09:50Z

ZRN:

= Ústředí muslimských obcí =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Ústředí muslimských obcí_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Ústředí muslimských obcí je zastřešujícím orgánem společenství [[muslim (JKI-I)|muslimů]] – vyznavačů [[islám (JKI-I)|islámu]] v České republice. V roce 2004 získalo status registrované náboženské společnosti, bez tzv. zvláštních práv. Islám přitom patřil mezi státem uznaná náboženství už dřív, v předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1912–18 a v Čechách a na Moravě znovu v období protektorátu v letech 1941–45. Existence malé komunity muslimů, většinou zahraničního původu, přitom těmto aktům předcházela a trvala i v obdobích, kdy islám legální status neměl; jednalo se ovšem o početně nevelkou a personálně velice proměnlivou skupinu, v níž čeští [[konverze (JKI-I)|konvertité]] k islámu tvořili menšinu.

== Stručná historie islámu ==

Islám vznikl na Arabském poloostrově v 7. století v nábožensky pestrém prostředí, kde se víra v astrální božstva, v božstva přírodních sil a v různé démony vyskytovala vedle [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] a [[křesťanství (JKI-K)|ikřesťanství]] v několika jeho podobách. Podobně jako jinde v semitském prostředí bylo i zde povědomí o nejvyšším Bohu. Právě on jako jediný Bůh (''[[Alláh (JKI-I)|al Láh]]'') údajně začal roku 610 promlouvat prostřednictvím anděla Džibríla ([[anděl Gabriel (JKI-I)|Gabriela]]) k [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadovi Ibn Abdulláhovi]] (?570–632) na místě, kam se Muhammad uchyloval k rozjímání. Bylo poblíž města [[Mekka (JKI-I)|Mekky]], kde Muhammad žil se svou manželkou Chadídžou. Muhammad prý pochyboval o pravosti svých zjevení, ale po čase je přijal jako proroctví a sděloval je v malém okruhu posluchačů. Teprve po třech letech s nimi vystoupil veřejně. Cítil se jako [[proroci (JKI-I)|prorok]], který svým poselstvím o jediném Bohu navazuje na předchozí proroky, jejichž slova ovšem nebyla (plně) přijata nebo byla zapomenuta. Postupem času narůstal v Mekce odpor proti jeho výlučné [[jedinost boží (JKI-I)|monoteistické zvěsti]] a když v roce 619 zemřela Chadídža i Muhammadův vlivný strýc Abú Tálib, který jej podporoval a chránil, musel Muhammad Mekku tajně s několika svými druhy opustit. Roku 622 využil pozvání obyvatel Jathribu, kteří mu nabídli ochranu a slíbili poslušnost jeho prorockým slovům.

Odchod do Jathribu znamenal přelom, později vyznačený i tím, že začátek roku, v němž se udál, se stal počátkem muslimského [[kalendář (JKI-I)|kalendáře]]. Obec se přejmenovala na ''Madínat an-nabí'' (Město Prorokovo, [[Medína (JKI-I)|Medínu]]), Muhammad ji politicky i vojensky konsolidoval a s vojskem muslimů roku 630 po několika střetech definitivně porazil nepřátelskou Mekku a slavně se do ní navrátil. Než roku 632 zemřel, podařilo se muslimům ovládnout a sjednotit celý Arabský poloostrov. Muhammad po sobě zanechal zjevení, která jeho stoupenci znali zpaměti a která byla nedlouho po jeho smrti shrnuta do souboru, nazvaného [[korán (JKI-I)|Korán]] (ve významu „přednášení“, „recitace“, popř. „čtení“).

Společenství muslimů vedli po Muhammadově smrti „náměstkové posla božího“ – [[chalífa (JKI-I)|chalífové]]. K vládě prvních čtyř se muslimové vztahují jako k ideálnímu věku jednotného a vítězného islámu. Abú Bakr as-Siddíq (vládl v letech 632–634) zvládl zmatek po Muhammadově smrti a zabránil rozpadu obce muslimů. 'Umar ibn al-Chattáb (v čele od roku 634 do roku 644) pak vedl rychlou expanzi islámu díky vítězství nad byzantskou a perskou říší. Třetí idealizovaný chalífa 'Uthmán ibn 'Affán (vládl 644–656) se sice zasloužil o vznik kanonického textu Koránu, ale preferencí příbuzných ze svého rodu Umajjovců ještě zvýšil napětí kolem způsobu volby mužů do čela muslimské pospolitosti. Po jeho násilné smrti byl zvolen chalífou [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|'Alí ibn Abí Tálib]] (vládl 656–661), Muhammadův bratranec a zeť (manžel jeho dcery [[Fátima (JKI-I)|Fátimy]]), zastupující to křídlo muslimů, které si za chalífy přálo Muhammadovy mužské příbuzné. Po vraždě 'Alího se k moci dostali Umajjovci. Do čela odporu proti jejich málo příkladnému způsobu života se postavil 'Alího syn [[Husajn (JKI-I)|al-Husajn]]; padl ale roku 680 v boji dříve, než došlo k válce Umajjovci. Jeho smrtí se obec muslimů definitivně rozdělila na následovníky 'Alího, [[ší‘a (JKI-I)|ší'ity]], a hlavní proud muslimů, jenž byl později nazván [[sunna (JKI-I)|sunnity]].

Umajjovci přenesli sídlo [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]] z Medíny do Damašku. Roku 750 byla jejich dynastie vyvrácena vzbouřenci, kteří ustavili chalífát v Baghdádu a předali vedení do rukou dynastie Abbásovců. Nezávisle na Abbásovcích existoval v 10. a 11. století na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe Cordóbský chalífát. Po vyplenění Baghdádu mongolskými vojsky roku 1258 byl chalífát přenesen do Egypta. Už za Abbásovců byla moc chalífů omezována a v Egyptě se chalífát stal už spíše formální institucí. Skutečnou moc měli v rukou vládcové jednotlivých muslimských států. Mezi nimi byli i ší'ité; vrchol moci ší'itských dynastií nastal v 10. století. Na konci 15. století byli muslimové vytlačeni z Pyrenejského poloostrova. Po roce 1517 nosili titul chalífy osmanští sultáni a po vzniku Turecké republiky byl chalífát roku 1924 zrušen. Mezitím se islám stále šířil také bez mocenských zásahů, a to hlavně díky obchodním stykům, především do jihovýchodní Asie, Číny a subsaharské Afriky. Na Indický poloostrov muslimové přicházeli už od 8. století, ale ve větší míře se mocensky prosazovali od 13. století a v 16. a 17. století zde vytvořili silnou mughalskou říši. Počet muslimů na světě je v současnosti odhadován na asi 1,8 miliardy.

(Pozn.: ráz (''hamza'') v celém hesle přepisujeme apostrofem).

== Religionistická charakteristika islámu ==

[[islám (JKI-I)|Islám]] je monoteistické náboženství a poddanost člověka [[jedinost boží (JKI-I)|jedinému Bohu]] je jeho základem i cílem. Kromě víry v jediného Boha předpisuje islám [[muslim (JKI-I)|muslimům]] (těm, kteří jsou Bohu poddáni) také víru v předchozí [[proroci (JKI-I)|proroky]] (včetně proroka '''Ísy'' – [[Ježíš (JKI-I)|Ježíše]]), zjevené knihy, [[andělé (JKI-I)|anděly]] a [[džinnové (JKI-I)|džinny]] a víru ve všeobecné [[zmrtvýchvstání (JKI-I)|zmrtvýchvstání]] a [[poslední soud (JKI-I)|poslední soud]]. K tomu se někdy přidává i víra v to, že Bůh vše řídí a vše (předem) ustanovuje.

Výše zmíněnými zjevenými knihami, dochovanými až dosud, jsou Tóra (zjevená [[Mojžíš (JKI-I)|Mojžíšovi]]), Žalmy (Davidovi), [[evangelium (JKI-I)|Evangelium]] (Ježíšovi) a [[korán (JKI-I)|Korán]], zjevený Muhammadovi. Korán má mezi těmito knihami jedinečné postavení, neboť je posledním a dokonalým zjevením, které předchozí knihy nahrazuje. Kromě úvodního textu, jenž je [[modlitba (JKI-I)|modlitbou]] (''súra'' [[Fátiha (Islam)|Fátiha]]), je mluvčím v ostatních súrách sám [[Alláh (Islam)|Bůh]]. V těch, které jsou označeny jako mekkánské, často a naléhavě volá lidi k poslušnosti, připomíná jim příběhy předchozích proroků, obvykle v jiné podobě známých i z kanonických textů judaismu a křesťanství, a líčí budoucí odměny a tresty. V medínských súrách převažují řešení praktických otázek života muslimů a jejich společenství. Při redakci za 'Uthmána bylo celkem 114 súr seřazeno od nejdelší po nejkratší (s výjimkou Fátihy) a uvozeno formulí „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ (tzv. ''[[basmala (JKI-I)|basmala]]''). Ve zbožnosti muslimů má Korán ústřední a zcela zásadní postavení: pasáže z něj jsou součástí modliteb, je hojně recitován a čten, muslimové ho umějí i nazpaměť, s kaligraficky provedenými verši z něho se setkávají v muslimských zemích téměř všude, jeho [[arabština (JKI-I)|arabština]] slouží jako jazyková norma.

Vzhledem k tomu, že vztah muslima k [[Alláh (Islam)|Bohu]] má především podobu poslušnosti, zaobírá se islámské myšlení spíše otázkami právní povahy než otázkami věroučnými. Soubor právních norem (''[[šarí‘a (JKI-I)|šarí'a]]''), kodifikujících povinnosti člověka k Bohu i jeho vztahy k jiným lidem, má základ v Koránu a ve [[hadíth (Islam)|výrocích]], které jsou více či méně věrohodně připisovány Muhammadovi a jeho druhům, ale po celou historii je s použitím stanovených pravidel rozpracováván a aktualizován v nových výkladech a aplikacích. Nachází se ve čtyřech základních podobách podle právních škol (''madhabů'', některé další madhaby přitom již zanikly), které se vyvinuly v odlišných historických a geografických podmínkách. Účelem islámské [[právní věda (JKI-I)|právní vědy]] vědy je přiřadit každý čin člověka do jedné z pěti kategorií: mezi činy povinné, doporučené, indiferentní (nepřikázané ani nezakázané), zavrženíhodné a zakázané (a tedy trestné).

Jádrem souboru povinností muslima vůči Bohu je tzv. [[pět sloupů víry (JKI-I)|pět pilířů]] či sloupů islámu. Především plněním těchto povinností se projevuje poddanost člověka Bohu, a tedy jeho příslušnost k islámu. Prvním pilířem je [[vyznání víry (JKI-I)|vyznání víry]], které zní: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je poslem božím“. Tímto vyznáním je dovršena konverze k islámu a toto vyznání muslima provází při každé modlitbě a (spolu s ''[[basmala (JKI-I)|basmalou]]'') mu připomíná jeho náboženství v mnoha všedních situacích. [[modlitba (JKI-I)|Modlitba]] je dalším pilířem islámu; její platnost je ovšem vázána na řadu podmínek v rozsahu od upřímnosti srdce až k čistotě těla. Povinných je pět modliteb denně, přičemž muži mají za povinnost přijít ke společné páteční polední modlitbě do mešity či modlitebny a vyslechnout kázání. Tradičně je na třetím místě mezi pilíři islámu jmenována [[almužna (JKI-I)|almužna]]. Její základ, povinný pro muslima disponujícího majetkem v určité výši, se v muslimských společnostech stával státní daní. Výše povinné almužny byla u každého zemědělského produktu jiná; v peněžní ekonomice je stanovena na 2,5 %. Sociální cítění, na jehož rozvinutí islám dává velký důraz, vede muslimy i k dobrovolným almužnám. Čtvrtým pilířem je [[půst (JKI-I)|půst]] během celého měsíce ''[[ramadán (JKI-I)|ramadánu]]'', a to od jídla, pití a pohlavního styku v době od východu do západu slunce. Pátým pilířem je (obvykle) šestidenní [[pouť do Mekky (JKI-I)|pouť do Mekky]], vykonaná nejméně jednou za život v určený čas a společně s ostatními poutníky. K těmto pilířům se více či méně těsně přimyká i zásada usilovat o šíření islámu (''[[džihád (JKI-I)|džihád]]''), která může mít běžnou podobu snahy o prohloubení vlastní zbožnosti, ale výjimečně i podobu společné násilné aktivity.

S pilíři islámu jsou spojeny dva nejvýznamnější [[svátky (JKI-I)|svátky]] muslimů. V době, kdy vrcholí společná pouť do Mekky, nastává svátek obětování (velký svátek), jímž si muslimové připomínají víru [[Ibráhím (JKI-I)|Ibráhíma]], s níž byl připraven obětovat svého syna [[Ismá‘íl (JKI-I)|Isma'íla]] (v judaismu a v křesťanství vystupuje v tomto [[Abraham (JKI-J)|Abrahamově]] příběhu jeho syn [[Izák (JKI-J)|Izák]] a nikoliv Izmael). Druhým svátkem je období po ukončení půstu v měsíci ''ramadán'' – oslavy konce půstu mohou trvat i tři dny. Kromě Nového roku se dalšími svátky připomínají události z [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadova]] života: jeho narození, začátek zjevování či jeho cesta do nebes a zpět. [[ší‘a (JKI-I)|Ší'ité]] si navíc připomínají smrt [[Husajn (JKI-I)|Husajna]], jejž považují za mučedníka, nebo ustanovení [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|Alího]] Muhammadovým nástupcem. Existuje ovšem mnoho dalších lokálních svátků a významných dnů.

Společenství muslimů se během své historie bohatě diferencovalo. Jedna osa této různosti je na jedné straně vyznačena střízlivou a přísnou ortodoxií, zaměřenou na poslušnost, a na druhé straně otevřeností k vnitřnímu prožívání Boží existence. Islámská [[mystika (JKI-I)|mystika]] – ''súfismus'' – je velmi různorodý proud, který tvoří [[bratrstva mystická (JKI-I)|bratrstva]] a řády obvykle nábožensky horlivých muslimů, ochotných i k [[askeze (JKI-I)|askezi]] a toužících po osobním vztahu k Bohu. Do své mystické praxe jsou schopni integrovat prvky jiných kultur a náboženství, a ''súfismus'' se tak stává podkladem pro lidovou, často ne zcela ortodoxní, ale misijně velmi úspěšnou zbožnost. V [[lidový islám (JKI-I)|lidové zbožnosti]] s její úctou ke [[světci (JKI-I)|světcům]] a jejich hrobům, s pověrečností či vírou v [[zázrak (JKI-I)|zázraky]] nacházejí přísně ortodoxní muslimové případy porušování zásadního požadavku na uznání jedinnosti boží, což může vést ke konfliktům. Jinou osu různosti tvoří již zmíněné počáteční rozdělení muslimské obce na menšinové ší'ity a většinové sunnity a množství schizmatických skupin v minulosti i současnosti. Další osa různosti je samozřejmě dána etnickou příslušností muslimů.

== Islám v českých zemích ==

Nepočítáme-li ojedinělé kupce ve středověku, k prvním kontaktům českých zemí s „Turky“, „Tatary“, „machometány“ či „musulmany“ (korektní výraz „muslimové“ tehdy vůbec nebyl znám) došlo v souvislosti s invazí Osmanské říše na Balkán a do střední Evropy v 16. a 17. století. Válečná konfrontace, třebaže pro Habsburskou říši (s výjimkou většiny Uher) nakonec úspěšná, posílila starší negativní a konfrontační stereotypy vnímání muslimů. Stejně jako dlouhodobý zábor Uher a řady dalších balkánských zemí Osmanskou říší a národně osvobozovací boje tamních etnik proti turecké nadvládě, trvající v některých případech až do první světové války. K nové rakousko-turecké konfrontaci došlo po protitureckém povstání v Bosně (1875), kdy byla země obsazena rakouským vojskem a prohlášena protektorátem (1878). Po třiceti letech (1908) byl tento stav „legalizován“ formální anexí Bosny, která se tak stala „plnohodnotnou“ součástí Rakouska-Uherska. Výrazem změny stavu bylo uznání islámu „hanafitského ritu“ (sunnitského islámu podle hanafijského/hanífovského madhabu) jako jednoho z povolených náboženství v roce 1912. České země se s ním však prakticky nesetkaly, i když příležitostně docházelo k migraci jednotlivců muslimského vyznání z Bosny a odjinud, nebo k dočasné přítomnosti jiných muslimů (obchod, lázně).

Tato situace trvala bez velkých změn i po první světové válce. Zatímco prakticky všechna ostatní v Předlitavsku uznávaná vyznání byla bez dalšího recipována Československou republikou (situace v někdejších Uhrách byla složitější), islám mezi státem uznaná náboženství nepatřil. Delší čas to nikomu nevadilo, iniciativy se však začali chápat někteří zahraniční diplomaté působící v Československu spolu s (nemnoha) českými konvertity k tomuto „exotickému“ náboženství. Významnou osobností rodící se muslimské obce se stal publicista Bohdan, novým jménem Mohamed Abdalláh Brikcius (1903–1959). V prosinci 1934 se konala ustavující schůze Moslimské náboženské obce pro Československo, která začala rovněž vydávat periodikum ''Hlas MNO'' a žádala ministerstvo školství a národní osvěty o legalizaci ve smyslu obnovy platnosti původního předlitavského uznání. Ministerstvo se tomu z různých důvodů (včetně údajného praktikování polygamie českými muslimy) vzpíralo, a ani tlak početně nevelké muslimské obce nebyl soustavný, proto se do konce první republiky nic nezměnilo. Na druhou stranu, muslimům nebylo ani nikterak bráněno v jejich náboženském životě a muslimská náboženská obec fungovala jako spolek – podobně jako řada menších křesťanských společenství, která z různých důvodů o státní uznání nestála.

Vzhledem k tomu, že nacisté v rámci svého protižidovského tažení podporovali Araby (stejně jako pro ně bylo výhodné podporovat národněosvobozovací boje proti koloniálním velmocím – Francii a Spojenému království), někteří čeští muslimové inklinovali k rétorické a publicistické podpoře nacistického Německa ještě před okupací českých zemí. V protektorátu tyto tendence pokračovaly, do té míry, že Hadži Brikcius, působící i jako redaktor ''Vlajky'', mohl být po válce právem odsouzen jako kolaborant. Současně byla za příznivějších podmínek obnovena jednání o legalizaci islámu, resp. Moslimské náboženské obce, k němuž došlo nařízením prezidia ministerské rady 18. prosince 1941. Na činnosti obce, k níž se podle některých pramenů údajně hlásilo až 700 věřících většinou nečeského původu, se tím však mnoho nezměnilo, nejsou doloženy ani její další kontakty s protektorátními či okupačními úřady. Byl-li Brikcius jako nejviditelnější představitel (ne vždy předseda) muslimské obce podporovatelem nacistického režimu, o všech českých muslimech to rozhodně neplatilo. K islámu přitom nezávisle na politických poměrech přestupovali další zájemci, včetně úředníka a pozdějšího středoškolského učitele Přemysla (Mohameda Aliho) Šilhavého (1917–2008) a orientalistů a překladatelů Ivana (Ahmeda) Hrbka (1923–1993) a Jiřího (Abdallláha) Bečky (1916–2004).

Protektorátní uznání muslimské obce přestalo platit anulováním všech protektorátních zákonů, vyhlášek a nařízení jedním z prezidentských dekretů Edvarda Beneše, Brikcius byl zatčen a odsouzen za kolaboraci (ve vazbě již od května 1945, vězněn 1946–53) a ostatní muslimové raději veřejně nevystupovali. Skrytá činnost výrazně zmenšené obce však trvala, i když není jasné, jak výrazně a jak dlouho se jí účastnili intelektuálně nejvýznamnější členové jako Hrbek a Bečka; oba dali přednost spíše akademické kariéře. Neúspěšný pokus o novou legalizaci byl podniknut v letech 1968–69. V období tzv. normalizace se do popředí miniaturního nepovoleného společenství dostal Šilhavý, který stál od roku 1990 v čele obnovených snah. V květnu 1991 se konala ustavující schůze Ústředí muslimských obcí, jehož byl Šilhavý zvolen předsedou. Jeho úloha však už zůstala spíše deklarativní, stejně jako dalších českých konvertitů k islámu – arabisty Petra Pelikána (* 1964) nebo geologa Vladimíra Sáňky (* 1959). Většinu členů několika muslimských společenství začali tvořit nově příchozí cizinci, případně jejich rodinní příslušníci (české manželky, které přestoupily na islám, viz [[manželství (JKI-I)|manželství]]).

Postupně se vytvořilo několik muslimských center s vlastními modlitebnami či [[mešita (JKI-I)|mešitami]] (prosazení jejich povolení nebo stavby se stalo předmětem konfliktů se vzrůstající protimuslimsky naladěnou částí společnosti), z nichž nejvýznamnější jsou v Brně, Praze (nejméně dvě) a Teplicích. Většinu jejich uživatelů a často i vedoucí představitele přitom tvoří cizinci, islám v české společnosti výraznější kořeny zatím nezapustil. Vzájemné vztahy těchto komunit, nezřídka dost malých, jsou ovšem komplikované a zdaleka ne všechny se hlásí k registrovanému Ústředí muslimských obcí. To bylo jako formální zastřešující orgán muslimů v ČR v roce 2004 registrováno jako náboženská společnost, bez tzv. zvláštních práv. O dva roky později Ústředí požádalo o výjimku v podobě přiznání některých zvláštních práv, avšak bezúspěšně. Desetiletí po oficiální registraci, kdy by teoreticky mohli žádat (při splnění dalších podmínek, především členstva odpovídajícího 1 promile české populace), což neučinili, naopak využili protiislámští aktivisté k mediálním útokům na islám i společenství muslimů.

Ústředí muslimských obcí v České republice je organizací (části) sunnistkých muslimů, jeho aktivit se ale patrně účastní i někteří ší'ité. Ti ovšem mají v Brně také svou vlastní organizaci. Podobně se k páteční modlitbě samostatně scházejí turečtí a někteří kuvajtští nebo malajští, nedávno například i kazašští muslimové. Ze schizmatických skupin u nás samostatně působí [[bahá‘ismus (JKI-I)|bahá'í]] (Bahá'í společenství); [[ahmadíja (JKI-I)|ahmadíjští]] muslimové se na začátku devadesátých let pokusili o misii (její součástí byl i nepříliš kvalitní překlad Koránu do češtiny), nebyli ale úspěšní.

== Organizace náboženské společnosti ==

Ústředí muslimských obcí je formálně zastřešující organizací organizačně i ideově samostatných místních náboženských obcí, tvořenou výkonnou radou a několika dalšími orgány. Jeho reálný (i koordinační) vliv je ovšem dosti omezený kvůli komplikovaným vztahům mezi různými skupinami muslimů a jejich centry. Praktický náboženský život muslimských komunit v České republice je tak vázán právě na místní obce, včetně těch které zastřešující charakter Ústředí neuznávají. Oficiální sídlo Ústředí je v Praze.

Někdejší Moslimská náboženská obec vydávala časopis ''Hlas MNO'' (měsíčník 1937–45), obnovený jako samizdat v roce 1983. V letech 1990–2009 časopis ''Hlas'' vycházel legálně jako dvoj/měsíčník péčí Ústředí muslimských obcí. Toto společenství i jednotlivé náboženské obce vydávají další náboženskou literaturu, která vychází i v dalších spřízněných nakladatelstvích – např. Dar ibn Rushd Šarífa Bahbnúha (* 1941).

=== Počet věřících ===

{| class="wikitable" style="border-collapse:collapse"
!
! sčítání lidu
|-
|
|
|-
| 1880
|align="right"| 3
|-
| 1890
|align="right"| 8
|-
| 1900
|align="right"| 3
|-
| 1910
|align="right"| 33
|-
| 1921
|align="right"| --
|-
| 1930
|align="right"| --
|-
| 1940
|align="right"| --
|-
| 1950
|align="right"| --
|-
| 1960
|align="right"| --
|-
| 1970
|align="right"| --
|-
| 1980
|align="right"| --
|-
| 1991
|align="right"| 495
|-
| 2001
|align="right"| 3699
|-
| 2011
|align="right"| 3358
|-
| 2021
|align="right"| 5244

|}

Tabulka zahrnuje všechny osoby, které se v příslušném sčítání lidu hlásily k islámu či muslimskému náboženství; výsledky sčítání lidu z období první republiky a vlády komunistického režimu tyto kategorie samostatně neevidovaly. V rámci posledního censu (2011) je možné rozlišit muslimy hlásící se k Ústředí muslimských obcí (1 437 osob) a ostatní muslimy (1 921 osob), v roce 2021 to bylo 112 vs. 5132 osob.

== Literatura ==

Frederick M. DENNY: ''Islám a muslimská obec''. Prostor, Praha 1999. 
Jakub HAVLÍČEK: „Kritika islámu na českém internetu – možnosti interpretace. Případ facebookové stránky Islám v České republice nechceme.“ ''Lidé města'' 17, 2015, 3, s. 475–511. 
Luboš KROPÁČEK: ''Duchovní cesty islámu''. Vyšehrad, Praha 1993 (několik dalších vydání). 
Adéla KŘIKAVOVÁ – Miloš MENDEL – Zdeněk MÜLLER: Islám – ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990 (také další vydání). 
Miloš MENDEL – Jiří BEČKA: Islám a české země. Votobia, Olomouc 1998. 
Miloš MENDEL – Bronislav OSTŘANSKÝ – Tomáš RATAJ: Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007. 
Bronislav OSTŘANSKÝ: ''Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti''. Libri, Praha 2009. 
Bronislav OSTŘANSKÝ: Islamofobie po česku. Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy. Vyšehrad, Praha 2017. 
Daniel TOPINKA (ed.): Muslimové v Česku. Etablování muslimů a islámu na veřejnosti. Barrister & Principal, Brno 2016. 

Oficiální internetové stránky: http://www.umocr.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=8497&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Ústředí muslimských obcí

2024-11-15T13:08:09Z

ZRN:

= Ústředí muslimských obcí =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Ústředí muslimských obcí_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Ústředí muslimských obcí je zastřešujícím orgánem společenství [[muslim (JKI-I)|muslimů]] – vyznavačů [[islám (JKI-I)|islámu]] v České republice. V roce 2004 získalo status registrované náboženské společnosti, bez tzv. zvláštních práv. Islám přitom patřil mezi státem uznaná náboženství už dřív, v předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1912–18 a v Čechách a na Moravě znovu v období protektorátu v letech 1941–45. Existence malé komunity muslimů, většinou zahraničního původu, přitom těmto aktům předcházela a trvala i v obdobích, kdy islám legální status neměl; jednalo se ovšem o početně nevelkou a personálně velice proměnlivou skupinu, v níž čeští [[konverze (JKI-I)|konvertité]] k islámu tvořili menšinu.

== Stručná historie islámu ==

Islám vznikl na Arabském poloostrově v 7. století v nábožensky pestrém prostředí, kde se víra v astrální božstva, v božstva přírodních sil a v různé démony vyskytovala vedle [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] a [[křesťanství (JKI-K)|ikřesťanství]] v několika jeho podobách. Podobně jako jinde v semitském prostředí bylo i zde povědomí o nejvyšším Bohu. Právě on jako jediný Bůh (''[[Alláh (JKI-I)|al Láh]]'') údajně začal roku 610 promlouvat prostřednictvím anděla Džibríla ([[anděl Gabriel (JKI-I)|Gabriela]]) k [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadovi Ibn Abdulláhovi]] (?570–632) na místě, kam se Muhammad uchyloval k rozjímání. Bylo poblíž města [[Mekka (JKI-I)|Mekky]], kde Muhammad žil se svou manželkou Chadídžou. Muhammad prý pochyboval o pravosti svých zjevení, ale po čase je přijal jako proroctví a sděloval je v malém okruhu posluchačů. Teprve po třech letech s nimi vystoupil veřejně. Cítil se jako [[proroci (JKI-I)|prorok]], který svým poselstvím o jediném Bohu navazuje na předchozí proroky, jejichž slova ovšem nebyla (plně) přijata nebo byla zapomenuta. Postupem času narůstal v Mekce odpor proti jeho výlučné [[jedinost boží (JKI-I)|monoteistické zvěsti]] a když v roce 619 zemřela Chadídža i Muhammadův vlivný strýc Abú Tálib, který jej podporoval a chránil, musel Muhammad Mekku tajně s několika svými druhy opustit. Roku 622 využil pozvání obyvatel Jathribu, kteří mu nabídli ochranu a slíbili poslušnost jeho prorockým slovům.

Odchod do Jathribu znamenal přelom, později vyznačený i tím, že začátek roku, v němž se udál, se stal počátkem muslimského [[kalendář (JKI-I)|kalendáře]]. Obec se přejmenovala na ''Madínat an-nabí'' (Město Prorokovo, [[Medína (JKI-I)|Medínu]]), Muhammad ji politicky i vojensky konsolidoval a s vojskem muslimů roku 630 po několika střetech definitivně porazil nepřátelskou Mekku a slavně se do ní navrátil. Než roku 632 zemřel, podařilo se muslimům ovládnout a sjednotit celý Arabský poloostrov. Muhammad po sobě zanechal zjevení, která jeho stoupenci znali zpaměti a která byla nedlouho po jeho smrti shrnuta do souboru, nazvaného [[korán (JKI-I)|Korán]] (ve významu „přednášení“, „recitace“, popř. „čtení“).

Společenství muslimů vedli po Muhammadově smrti „náměstkové posla božího“ – [[chalífa (JKI-I)|chalífové]]. K vládě prvních čtyř se muslimové vztahují jako k ideálnímu věku jednotného a vítězného islámu. Abú Bakr as-Siddíq (vládl v letech 632–634) zvládl zmatek po Muhammadově smrti a zabránil rozpadu obce muslimů. 'Umar ibn al-Chattáb (v čele od roku 634 do roku 644) pak vedl rychlou expanzi islámu díky vítězství nad byzantskou a perskou říší. Třetí idealizovaný chalífa 'Uthmán ibn 'Affán (vládl 644–656) se sice zasloužil o vznik kanonického textu Koránu, ale preferencí příbuzných ze svého rodu Umajjovců ještě zvýšil napětí kolem způsobu volby mužů do čela muslimské pospolitosti. Po jeho násilné smrti byl zvolen chalífou [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|'Alí ibn Abí Tálib]] (vládl 656–661), Muhammadův bratranec a zeť (manžel jeho dcery [[Fátima (JKI-I)|Fátimy]]), zastupující to křídlo muslimů, které si za chalífy přálo Muhammadovy mužské příbuzné. Po vraždě 'Alího se k moci dostali Umajjovci. Do čela odporu proti jejich málo příkladnému způsobu života se postavil 'Alího syn [[Husajn (JKI-I)|al-Husajn]]; padl ale roku 680 v boji dříve, než došlo k válce Umajjovci. Jeho smrtí se obec muslimů definitivně rozdělila na následovníky 'Alího, [[ší‘a (JKI-I)|ší'ity]], a hlavní proud muslimů, jenž byl později nazván [[sunna (JKI-I)|sunnity]].

Umajjovci přenesli sídlo [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]] z Medíny do Damašku. Roku 750 byla jejich dynastie vyvrácena vzbouřenci, kteří ustavili chalífát v Baghdádu a předali vedení do rukou dynastie Abbásovců. Nezávisle na Abbásovcích existoval v 10. a 11. století na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe Cordóbský chalífát. Po vyplenění Baghdádu mongolskými vojsky roku 1258 byl chalífát přenesen do Egypta. Už za Abbásovců byla moc chalífů omezována a v Egyptě se chalífát stal už spíše formální institucí. Skutečnou moc měli v rukou vládcové jednotlivých muslimských států. Mezi nimi byli i ší'ité; vrchol moci ší'itských dynastií nastal v 10. století. Na konci 15. století byli muslimové vytlačeni z Pyrenejského poloostrova. Po roce 1517 nosili titul chalífy osmanští sultáni a po vzniku Turecké republiky byl chalífát roku 1924 zrušen. Mezitím se islám stále šířil také bez mocenských zásahů, a to hlavně díky obchodním stykům, především do jihovýchodní Asie, Číny a subsaharské Afriky. Na Indický poloostrov muslimové přicházeli už od 8. století, ale ve větší míře se mocensky prosazovali od 13. století a v 16. a 17. století zde vytvořili silnou mughalskou říši. Počet muslimů na světě je v současnosti odhadován na asi 1,8 miliardy.

(Pozn.: ráz (''hamza'') v celém hesle přepisujeme apostrofem).

== Religionistická charakteristika islámu ==

[[islám (JKI-I)|Islám]] je monoteistické náboženství a poddanost člověka [[jedinost boží (JKI-I)|jedinému Bohu]] je jeho základem i cílem. Kromě víry v jediného Boha předpisuje islám [[muslim (JKI-I)|muslimům]] (těm, kteří jsou Bohu poddáni) také víru v předchozí [[proroci (JKI-I)|proroky]] (včetně proroka '''Ísy'' – [[Ježíš (JKI-I)|Ježíše]]), zjevené knihy, [[andělé (JKI-I)|anděly]] a [[džinnové (JKI-I)|džinny]] a víru ve všeobecné [[zmrtvýchvstání (JKI-I)|zmrtvýchvstání]] a [[poslední soud (JKI-I)|poslední soud]]. K tomu se někdy přidává i víra v to, že Bůh vše řídí a vše (předem) ustanovuje.

Výše zmíněnými zjevenými knihami, dochovanými až dosud, jsou Tóra (zjevená [[Mojžíš (JKI-I)|Mojžíšovi]]), Žalmy (Davidovi), [[evangelium (JKI-I)|Evangelium]] (Ježíšovi) a [[korán (JKI-I)|Korán]], zjevený Muhammadovi. Korán má mezi těmito knihami jedinečné postavení, neboť je posledním a dokonalým zjevením, které předchozí knihy nahrazuje. Kromě úvodního textu, jenž je [[modlitba (JKI-I)|modlitbou]] (''súra'' [[Fátiha (Islam)|Fátiha]]), je mluvčím v ostatních súrách sám [[Alláh (Islam)|Bůh]]. V těch, které jsou označeny jako mekkánské, často a naléhavě volá lidi k poslušnosti, připomíná jim příběhy předchozích proroků, obvykle v jiné podobě známých i z kanonických textů judaismu a křesťanství, a líčí budoucí odměny a tresty. V medínských súrách převažují řešení praktických otázek života muslimů a jejich společenství. Při redakci za 'Uthmána bylo celkem 114 súr seřazeno od nejdelší po nejkratší (s výjimkou Fátihy) a uvozeno formulí „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ (tzv. ''[[basmala (JKI-I)|basmala]]''). Ve zbožnosti muslimů má Korán ústřední a zcela zásadní postavení: pasáže z něj jsou součástí modliteb, je hojně recitován a čten, muslimové ho umějí i nazpaměť, s kaligraficky provedenými verši z něho se setkávají v muslimských zemích téměř všude, jeho [[arabština (JKI-I)|arabština]] slouží jako jazyková norma.

Vzhledem k tomu, že vztah muslima k [[Alláh (Islam)|Bohu]] má především podobu poslušnosti, zaobírá se islámské myšlení spíše otázkami právní povahy než otázkami věroučnými. Soubor právních norem (''[[šarí‘a (JKI-I)|šarí'a]]''), kodifikujících povinnosti člověka k Bohu i jeho vztahy k jiným lidem, má základ v Koránu a ve [[hadíth (Islam)|výrocích]], které jsou více či méně věrohodně připisovány Muhammadovi a jeho druhům, ale po celou historii je s použitím stanovených pravidel rozpracováván a aktualizován v nových výkladech a aplikacích. Nachází se ve čtyřech základních podobách podle právních škol (''madhabů'', některé další madhaby přitom již zanikly), které se vyvinuly v odlišných historických a geografických podmínkách. Účelem islámské [[právní věda (JKI-I)|právní vědy]] vědy je přiřadit každý čin člověka do jedné z pěti kategorií: mezi činy povinné, doporučené, indiferentní (nepřikázané ani nezakázané), zavrženíhodné a zakázané (a tedy trestné).

Jádrem souboru povinností muslima vůči Bohu je tzv. [[pět sloupů víry (JKI-I)|pět pilířů]] či sloupů islámu. Především plněním těchto povinností se projevuje poddanost člověka Bohu, a tedy jeho příslušnost k islámu. Prvním pilířem je [[vyznání víry (JKI-I)|vyznání víry]], které zní: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je poslem božím“. Tímto vyznáním je dovršena konverze k islámu a toto vyznání muslima provází při každé modlitbě a (spolu s ''[[basmala (Islam)|basmalou]]'') mu připomíná jeho náboženství v mnoha všedních situacích. [[modlitba (JKI-I)|Modlitba]] je dalším pilířem islámu; její platnost je ovšem vázána na řadu podmínek v rozsahu od upřímnosti srdce až k čistotě těla. Povinných je pět modliteb denně, přičemž muži mají za povinnost přijít ke společné páteční polední modlitbě do mešity či modlitebny a vyslechnout kázání. Tradičně je na třetím místě mezi pilíři islámu jmenována [[almužna (JKI-I)|almužna]]. Její základ, povinný pro muslima disponujícího majetkem v určité výši, se v muslimských společnostech stával státní daní. Výše povinné almužny byla u každého zemědělského produktu jiná; v peněžní ekonomice je stanovena na 2,5 %. Sociální cítění, na jehož rozvinutí islám dává velký důraz, vede muslimy i k dobrovolným almužnám. Čtvrtým pilířem je [[půst (JKI-I)|půst]] během celého měsíce ''[[ramadán (JKI-I)|ramadánu]]'', a to od jídla, pití a pohlavního styku v době od východu do západu slunce. Pátým pilířem je (obvykle) šestidenní [[pouť do Mekky (JKI-I)|pouť do Mekky]], vykonaná nejméně jednou za život v určený čas a společně s ostatními poutníky. K těmto pilířům se více či méně těsně přimyká i zásada usilovat o šíření islámu (''[[džihád (JKI-I)|džihád]]''), která může mít běžnou podobu snahy o prohloubení vlastní zbožnosti, ale výjimečně i podobu společné násilné aktivity.

S pilíři islámu jsou spojeny dva nejvýznamnější [[svátky (JKI-I)|svátky]] muslimů. V době, kdy vrcholí společná pouť do Mekky, nastává svátek obětování (velký svátek), jímž si muslimové připomínají víru [[Ibráhím (JKI-I)|Ibráhíma]], s níž byl připraven obětovat svého syna [[Ismá‘íl (JKI-I)|Isma'íla]] (v judaismu a v křesťanství vystupuje v tomto [[Abraham (JKI-J)|Abrahamově]] příběhu jeho syn [[Izák (JKI-J)|Izák]] a nikoliv Izmael). Druhým svátkem je období po ukončení půstu v měsíci ''ramadán'' – oslavy konce půstu mohou trvat i tři dny. Kromě Nového roku se dalšími svátky připomínají události z [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadova]] života: jeho narození, začátek zjevování či jeho cesta do nebes a zpět. [[ší‘a (JKI-I)|Ší'ité]] si navíc připomínají smrt [[Husajn (JKI-I)|Husajna]], jejž považují za mučedníka, nebo ustanovení [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|Alího]] Muhammadovým nástupcem. Existuje ovšem mnoho dalších lokálních svátků a významných dnů.

Společenství muslimů se během své historie bohatě diferencovalo. Jedna osa této různosti je na jedné straně vyznačena střízlivou a přísnou ortodoxií, zaměřenou na poslušnost, a na druhé straně otevřeností k vnitřnímu prožívání Boží existence. Islámská [[mystika (JKI-I)|mystika]] – ''súfismus'' – je velmi různorodý proud, který tvoří [[bratrstva mystická (JKI-I)|bratrstva]] a řády obvykle nábožensky horlivých muslimů, ochotných i k [[askeze (JKI-I)|askezi]] a toužících po osobním vztahu k Bohu. Do své mystické praxe jsou schopni integrovat prvky jiných kultur a náboženství, a ''súfismus'' se tak stává podkladem pro lidovou, často ne zcela ortodoxní, ale misijně velmi úspěšnou zbožnost. V [[lidový islám (JKI-I)|lidové zbožnosti]] s její úctou ke [[světci (JKI-I)|světcům]] a jejich hrobům, s pověrečností či vírou v [[zázrak (JKI-I)|zázraky]] nacházejí přísně ortodoxní muslimové případy porušování zásadního požadavku na uznání jedinnosti boží, což může vést ke konfliktům. Jinou osu různosti tvoří již zmíněné počáteční rozdělení muslimské obce na menšinové ší'ity a většinové sunnity a množství schizmatických skupin v minulosti i současnosti. Další osa různosti je samozřejmě dána etnickou příslušností muslimů.

== Islám v českých zemích ==

Nepočítáme-li ojedinělé kupce ve středověku, k prvním kontaktům českých zemí s „Turky“, „Tatary“, „machometány“ či „musulmany“ (korektní výraz „muslimové“ tehdy vůbec nebyl znám) došlo v souvislosti s invazí Osmanské říše na Balkán a do střední Evropy v 16. a 17. století. Válečná konfrontace, třebaže pro Habsburskou říši (s výjimkou většiny Uher) nakonec úspěšná, posílila starší negativní a konfrontační stereotypy vnímání muslimů. Stejně jako dlouhodobý zábor Uher a řady dalších balkánských zemí Osmanskou říší a národně osvobozovací boje tamních etnik proti turecké nadvládě, trvající v některých případech až do první světové války. K nové rakousko-turecké konfrontaci došlo po protitureckém povstání v Bosně (1875), kdy byla země obsazena rakouským vojskem a prohlášena protektorátem (1878). Po třiceti letech (1908) byl tento stav „legalizován“ formální anexí Bosny, která se tak stala „plnohodnotnou“ součástí Rakouska-Uherska. Výrazem změny stavu bylo uznání islámu „hanafitského ritu“ (sunnitského islámu podle hanafijského/hanífovského madhabu) jako jednoho z povolených náboženství v roce 1912. České země se s ním však prakticky nesetkaly, i když příležitostně docházelo k migraci jednotlivců muslimského vyznání z Bosny a odjinud, nebo k dočasné přítomnosti jiných muslimů (obchod, lázně).

Tato situace trvala bez velkých změn i po první světové válce. Zatímco prakticky všechna ostatní v Předlitavsku uznávaná vyznání byla bez dalšího recipována Československou republikou (situace v někdejších Uhrách byla složitější), islám mezi státem uznaná náboženství nepatřil. Delší čas to nikomu nevadilo, iniciativy se však začali chápat někteří zahraniční diplomaté působící v Československu spolu s (nemnoha) českými konvertity k tomuto „exotickému“ náboženství. Významnou osobností rodící se muslimské obce se stal publicista Bohdan, novým jménem Mohamed Abdalláh Brikcius (1903–1959). V prosinci 1934 se konala ustavující schůze Moslimské náboženské obce pro Československo, která začala rovněž vydávat periodikum ''Hlas MNO'' a žádala ministerstvo školství a národní osvěty o legalizaci ve smyslu obnovy platnosti původního předlitavského uznání. Ministerstvo se tomu z různých důvodů (včetně údajného praktikování polygamie českými muslimy) vzpíralo, a ani tlak početně nevelké muslimské obce nebyl soustavný, proto se do konce první republiky nic nezměnilo. Na druhou stranu, muslimům nebylo ani nikterak bráněno v jejich náboženském životě a muslimská náboženská obec fungovala jako spolek – podobně jako řada menších křesťanských společenství, která z různých důvodů o státní uznání nestála.

Vzhledem k tomu, že nacisté v rámci svého protižidovského tažení podporovali Araby (stejně jako pro ně bylo výhodné podporovat národněosvobozovací boje proti koloniálním velmocím – Francii a Spojenému království), někteří čeští muslimové inklinovali k rétorické a publicistické podpoře nacistického Německa ještě před okupací českých zemí. V protektorátu tyto tendence pokračovaly, do té míry, že Hadži Brikcius, působící i jako redaktor ''Vlajky'', mohl být po válce právem odsouzen jako kolaborant. Současně byla za příznivějších podmínek obnovena jednání o legalizaci islámu, resp. Moslimské náboženské obce, k němuž došlo nařízením prezidia ministerské rady 18. prosince 1941. Na činnosti obce, k níž se podle některých pramenů údajně hlásilo až 700 věřících většinou nečeského původu, se tím však mnoho nezměnilo, nejsou doloženy ani její další kontakty s protektorátními či okupačními úřady. Byl-li Brikcius jako nejviditelnější představitel (ne vždy předseda) muslimské obce podporovatelem nacistického režimu, o všech českých muslimech to rozhodně neplatilo. K islámu přitom nezávisle na politických poměrech přestupovali další zájemci, včetně úředníka a pozdějšího středoškolského učitele Přemysla (Mohameda Aliho) Šilhavého (1917–2008) a orientalistů a překladatelů Ivana (Ahmeda) Hrbka (1923–1993) a Jiřího (Abdallláha) Bečky (1916–2004).

Protektorátní uznání muslimské obce přestalo platit anulováním všech protektorátních zákonů, vyhlášek a nařízení jedním z prezidentských dekretů Edvarda Beneše, Brikcius byl zatčen a odsouzen za kolaboraci (ve vazbě již od května 1945, vězněn 1946–53) a ostatní muslimové raději veřejně nevystupovali. Skrytá činnost výrazně zmenšené obce však trvala, i když není jasné, jak výrazně a jak dlouho se jí účastnili intelektuálně nejvýznamnější členové jako Hrbek a Bečka; oba dali přednost spíše akademické kariéře. Neúspěšný pokus o novou legalizaci byl podniknut v letech 1968–69. V období tzv. normalizace se do popředí miniaturního nepovoleného společenství dostal Šilhavý, který stál od roku 1990 v čele obnovených snah. V květnu 1991 se konala ustavující schůze Ústředí muslimských obcí, jehož byl Šilhavý zvolen předsedou. Jeho úloha však už zůstala spíše deklarativní, stejně jako dalších českých konvertitů k islámu – arabisty Petra Pelikána (* 1964) nebo geologa Vladimíra Sáňky (* 1959). Většinu členů několika muslimských společenství začali tvořit nově příchozí cizinci, případně jejich rodinní příslušníci (české manželky, které přestoupily na islám, viz [[manželství (JKI-I)|manželství]]).

Postupně se vytvořilo několik muslimských center s vlastními modlitebnami či [[mešita (JKI-I)|mešitami]] (prosazení jejich povolení nebo stavby se stalo předmětem konfliktů se vzrůstající protimuslimsky naladěnou částí společnosti), z nichž nejvýznamnější jsou v Brně, Praze (nejméně dvě) a Teplicích. Většinu jejich uživatelů a často i vedoucí představitele přitom tvoří cizinci, islám v české společnosti výraznější kořeny zatím nezapustil. Vzájemné vztahy těchto komunit, nezřídka dost malých, jsou ovšem komplikované a zdaleka ne všechny se hlásí k registrovanému Ústředí muslimských obcí. To bylo jako formální zastřešující orgán muslimů v ČR v roce 2004 registrováno jako náboženská společnost, bez tzv. zvláštních práv. O dva roky později Ústředí požádalo o výjimku v podobě přiznání některých zvláštních práv, avšak bezúspěšně. Desetiletí po oficiální registraci, kdy by teoreticky mohli žádat (při splnění dalších podmínek, především členstva odpovídajícího 1 promile české populace), což neučinili, naopak využili protiislámští aktivisté k mediálním útokům na islám i společenství muslimů.

Ústředí muslimských obcí v České republice je organizací (části) sunnistkých muslimů, jeho aktivit se ale patrně účastní i někteří ší'ité. Ti ovšem mají v Brně také svou vlastní organizaci. Podobně se k páteční modlitbě samostatně scházejí turečtí a někteří kuvajtští nebo malajští, nedávno například i kazašští muslimové. Ze schizmatických skupin u nás samostatně působí [[bahá‘ismus (JKI-I)|bahá'í]] (Bahá'í společenství); [[ahmadíja (JKI-I)|ahmadíjští]] muslimové se na začátku devadesátých let pokusili o misii (její součástí byl i nepříliš kvalitní překlad Koránu do češtiny), nebyli ale úspěšní.

== Organizace náboženské společnosti ==

Ústředí muslimských obcí je formálně zastřešující organizací organizačně i ideově samostatných místních náboženských obcí, tvořenou výkonnou radou a několika dalšími orgány. Jeho reálný (i koordinační) vliv je ovšem dosti omezený kvůli komplikovaným vztahům mezi různými skupinami muslimů a jejich centry. Praktický náboženský život muslimských komunit v České republice je tak vázán právě na místní obce, včetně těch které zastřešující charakter Ústředí neuznávají. Oficiální sídlo Ústředí je v Praze.

Někdejší Moslimská náboženská obec vydávala časopis ''Hlas MNO'' (měsíčník 1937–45), obnovený jako samizdat v roce 1983. V letech 1990–2009 časopis ''Hlas'' vycházel legálně jako dvoj/měsíčník péčí Ústředí muslimských obcí. Toto společenství i jednotlivé náboženské obce vydávají další náboženskou literaturu, která vychází i v dalších spřízněných nakladatelstvích – např. Dar ibn Rushd Šarífa Bahbnúha (* 1941).

=== Počet věřících ===

{| class="wikitable" style="border-collapse:collapse"
!
! sčítání lidu
|-
|
|
|-
| 1880
|align="right"| 3
|-
| 1890
|align="right"| 8
|-
| 1900
|align="right"| 3
|-
| 1910
|align="right"| 33
|-
| 1921
|align="right"| --
|-
| 1930
|align="right"| --
|-
| 1940
|align="right"| --
|-
| 1950
|align="right"| --
|-
| 1960
|align="right"| --
|-
| 1970
|align="right"| --
|-
| 1980
|align="right"| --
|-
| 1991
|align="right"| 495
|-
| 2001
|align="right"| 3699
|-
| 2011
|align="right"| 3358
|-
| 2021
|align="right"| 5244

|}

Tabulka zahrnuje všechny osoby, které se v příslušném sčítání lidu hlásily k islámu či muslimskému náboženství; výsledky sčítání lidu z období první republiky a vlády komunistického režimu tyto kategorie samostatně neevidovaly. V rámci posledního censu (2011) je možné rozlišit muslimy hlásící se k Ústředí muslimských obcí (1 437 osob) a ostatní muslimy (1 921 osob), v roce 2021 to bylo 112 vs. 5132 osob.

== Literatura ==

Frederick M. DENNY: ''Islám a muslimská obec''. Prostor, Praha 1999. 
Jakub HAVLÍČEK: „Kritika islámu na českém internetu – možnosti interpretace. Případ facebookové stránky Islám v České republice nechceme.“ ''Lidé města'' 17, 2015, 3, s. 475–511. 
Luboš KROPÁČEK: ''Duchovní cesty islámu''. Vyšehrad, Praha 1993 (několik dalších vydání). 
Adéla KŘIKAVOVÁ – Miloš MENDEL – Zdeněk MÜLLER: Islám – ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990 (také další vydání). 
Miloš MENDEL – Jiří BEČKA: Islám a české země. Votobia, Olomouc 1998. 
Miloš MENDEL – Bronislav OSTŘANSKÝ – Tomáš RATAJ: Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007. 
Bronislav OSTŘANSKÝ: ''Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti''. Libri, Praha 2009. 
Bronislav OSTŘANSKÝ: Islamofobie po česku. Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy. Vyšehrad, Praha 2017. 
Daniel TOPINKA (ed.): Muslimové v Česku. Etablování muslimů a islámu na veřejnosti. Barrister & Principal, Brno 2016. 

Oficiální internetové stránky: http://www.umocr.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=8497&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Ústředí muslimských obcí

2024-11-15T13:03:07Z

ZRN:

= Ústředí muslimských obcí =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Ústředí muslimských obcí_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Ústředí muslimských obcí je zastřešujícím orgánem společenství [[muslim (JKI-I)|muslimů]] – vyznavačů [[islám (JKI-I)|islámu]] v České republice. V roce 2004 získalo status registrované náboženské společnosti, bez tzv. zvláštních práv. Islám přitom patřil mezi státem uznaná náboženství už dřív, v předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1912–18 a v Čechách a na Moravě znovu v období protektorátu v letech 1941–45. Existence malé komunity muslimů, většinou zahraničního původu, přitom těmto aktům předcházela a trvala i v obdobích, kdy islám legální status neměl; jednalo se ovšem o početně nevelkou a personálně velice proměnlivou skupinu, v níž čeští [[konverze (JKI-I)|konvertité]] k islámu tvořili menšinu.

== Stručná historie islámu ==

Islám vznikl na Arabském poloostrově v 7. století v nábožensky pestrém prostředí, kde se víra v astrální božstva, v božstva přírodních sil a v různé démony vyskytovala vedle [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] a [[křesťanství (JKI-K)|ikřesťanství]] v několika jeho podobách. Podobně jako jinde v semitském prostředí bylo i zde povědomí o nejvyšším Bohu. Právě on jako jediný Bůh (''[[Alláh (JKI-I)|al Láh]]'') údajně začal roku 610 promlouvat prostřednictvím anděla Džibríla ([[anděl Gabriel (JKI-I)|Gabriela]]) k [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadovi Ibn Abdulláhovi]] (?570–632) na místě, kam se Muhammad uchyloval k rozjímání. Bylo poblíž města [[Mekka (JKI-I)|Mekky]], kde Muhammad žil se svou manželkou Chadídžou. Muhammad prý pochyboval o pravosti svých zjevení, ale po čase je přijal jako proroctví a sděloval je v malém okruhu posluchačů. Teprve po třech letech s nimi vystoupil veřejně. Cítil se jako [[proroci (JKI-I)|prorok]], který svým poselstvím o jediném Bohu navazuje na předchozí proroky, jejichž slova ovšem nebyla (plně) přijata nebo byla zapomenuta. Postupem času narůstal v Mekce odpor proti jeho výlučné [[jedinost boží (JKI-I)|monoteistické zvěsti]] a když v roce 619 zemřela Chadídža i Muhammadův vlivný strýc Abú Tálib, který jej podporoval a chránil, musel Muhammad Mekku tajně s několika svými druhy opustit. Roku 622 využil pozvání obyvatel Jathribu, kteří mu nabídli ochranu a slíbili poslušnost jeho prorockým slovům.

Odchod do Jathribu znamenal přelom, později vyznačený i tím, že začátek roku, v němž se udál, se stal počátkem muslimského [[kalendář (JKI-I)|kalendáře]]. Obec se přejmenovala na ''Madínat an-nabí'' (Město Prorokovo, [[Medína (JKI-I)|Medínu]]), Muhammad ji politicky i vojensky konsolidoval a s vojskem muslimů roku 630 po několika střetech definitivně porazil nepřátelskou Mekku a slavně se do ní navrátil. Než roku 632 zemřel, podařilo se muslimům ovládnout a sjednotit celý Arabský poloostrov. Muhammad po sobě zanechal zjevení, která jeho stoupenci znali zpaměti a která byla nedlouho po jeho smrti shrnuta do souboru, nazvaného [[korán (JKI-I)|Korán]] (ve významu „přednášení“, „recitace“, popř. „čtení“).

Společenství muslimů vedli po Muhammadově smrti „náměstkové posla božího“ – [[chalífa (JKI-I)|chalífové]]. K vládě prvních čtyř se muslimové vztahují jako k ideálnímu věku jednotného a vítězného islámu. Abú Bakr as-Siddíq (vládl v letech 632–634) zvládl zmatek po Muhammadově smrti a zabránil rozpadu obce muslimů. 'Umar ibn al-Chattáb (v čele od roku 634 do roku 644) pak vedl rychlou expanzi islámu díky vítězství nad byzantskou a perskou říší. Třetí idealizovaný chalífa 'Uthmán ibn 'Affán (vládl 644–656) se sice zasloužil o vznik kanonického textu Koránu, ale preferencí příbuzných ze svého rodu Umajjovců ještě zvýšil napětí kolem způsobu volby mužů do čela muslimské pospolitosti. Po jeho násilné smrti byl zvolen chalífou [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|'Alí ibn Abí Tálib]] (vládl 656–661), Muhammadův bratranec a zeť (manžel jeho dcery [[Fátima (JKI-I)|Fátimy]]), zastupující to křídlo muslimů, které si za chalífy přálo Muhammadovy mužské příbuzné. Po vraždě 'Alího se k moci dostali Umajjovci. Do čela odporu proti jejich málo příkladnému způsobu života se postavil 'Alího syn [[Husajn (JKI-I)|al-Husajn]]; padl ale roku 680 v boji dříve, než došlo k válce Umajjovci. Jeho smrtí se obec muslimů definitivně rozdělila na následovníky 'Alího, [[ší‘a (JKI-I)|ší'ity]], a hlavní proud muslimů, jenž byl později nazván [[sunna (JKI-I)|sunnity]].

Umajjovci přenesli sídlo [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]] z Medíny do Damašku. Roku 750 byla jejich dynastie vyvrácena vzbouřenci, kteří ustavili chalífát v Baghdádu a předali vedení do rukou dynastie Abbásovců. Nezávisle na Abbásovcích existoval v 10. a 11. století na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe Cordóbský chalífát. Po vyplenění Baghdádu mongolskými vojsky roku 1258 byl chalífát přenesen do Egypta. Už za Abbásovců byla moc chalífů omezována a v Egyptě se chalífát stal už spíše formální institucí. Skutečnou moc měli v rukou vládcové jednotlivých muslimských států. Mezi nimi byli i ší'ité; vrchol moci ší'itských dynastií nastal v 10. století. Na konci 15. století byli muslimové vytlačeni z Pyrenejského poloostrova. Po roce 1517 nosili titul chalífy osmanští sultáni a po vzniku Turecké republiky byl chalífát roku 1924 zrušen. Mezitím se islám stále šířil také bez mocenských zásahů, a to hlavně díky obchodním stykům, především do jihovýchodní Asie, Číny a subsaharské Afriky. Na Indický poloostrov muslimové přicházeli už od 8. století, ale ve větší míře se mocensky prosazovali od 13. století a v 16. a 17. století zde vytvořili silnou mughalskou říši. Počet muslimů na světě je v současnosti odhadován na asi 1,8 miliardy.

(Pozn.: ráz (''hamza'') v celém hesle přepisujeme apostrofem).

== Religionistická charakteristika islámu ==

[[islám (JKI-I)|Islám]] je monoteistické náboženství a poddanost člověka [[jedinost boží (JKI-I)|jedinému Bohu]] je jeho základem i cílem. Kromě víry v jediného Boha předpisuje islám [[muslim (JKI-I)|muslimům]] (těm, kteří jsou Bohu poddáni) také víru v předchozí [[proroci (JKI-I)|proroky]] (včetně proroka '''Ísy'' – [[Ježíš (JKI-I)|Ježíše]]), zjevené knihy, [[andělé (JKI-I)|anděly]] a [[džinnové (JKI-I)|džinny]] a víru ve všeobecné [[zmrtvýchvstání (JKI-I)|zmrtvýchvstání]] a [[poslední soud (JKI-I)|poslední soud]]. K tomu se někdy přidává i víra v to, že Bůh vše řídí a vše (předem) ustanovuje.

Výše zmíněnými zjevenými knihami, dochovanými až dosud, jsou Tóra (zjevená [[Mojžíš (JKI-I)|Mojžíšovi]]), Žalmy (Davidovi), [[evangelium (JKI-I)|Evangelium]] (Ježíšovi) a [[korán (JKI-I)|Korán]], zjevený Muhammadovi. Korán má mezi těmito knihami jedinečné postavení, neboť je posledním a dokonalým zjevením, které předchozí knihy nahrazuje. Kromě úvodního textu, jenž je [[modlitba (JKI-I)|modlitbou]] (''súra'' Fátiha), je mluvčím v ostatních súrách sám Bůh. V těch, které jsou označeny jako mekkánské, často a naléhavě volá lidi k poslušnosti, připomíná jim příběhy předchozích proroků, obvykle v jiné podobě známých i z kanonických textů judaismu a křesťanství, a líčí budoucí odměny a tresty. V medínských súrách převažují řešení praktických otázek života muslimů a jejich společenství. Při redakci za 'Uthmána bylo celkem 114 súr seřazeno od nejdelší po nejkratší (s výjimkou Fátihy) a uvozeno formulí „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ (tzv. ''[[basmala (JKI-I)|basmala]]''). Ve zbožnosti muslimů má Korán ústřední a zcela zásadní postavení: pasáže z něj jsou součástí modliteb, je hojně recitován a čten, muslimové ho umějí i nazpaměť, s kaligraficky provedenými verši z něho se setkávají v muslimských zemích téměř všude, jeho [[arabština (JKI-I)|arabština]] slouží jako jazyková norma.

Vzhledem k tomu, že vztah muslima k Bohu má především podobu poslušnosti, zaobírá se islámské myšlení spíše otázkami právní povahy než otázkami věroučnými. Soubor právních norem (''[[šarí‘a (JKI-I)|šarí'a]]''), kodifikujících povinnosti člověka k Bohu i jeho vztahy k jiným lidem, má základ v Koránu a ve výrocích, které jsou více či méně věrohodně připisovány Muhammadovi a jeho druhům, ale po celou historii je s použitím stanovených pravidel rozpracováván a aktualizován v nových výkladech a aplikacích. Nachází se ve čtyřech základních podobách podle právních škol (''madhabů'', některé další madhaby přitom již zanikly), které se vyvinuly v odlišných historických a geografických podmínkách. Účelem islámské [[právní věda (JKI-I)|právní vědy]] vědy je přiřadit každý čin člověka do jedné z pěti kategorií: mezi činy povinné, doporučené, indiferentní (nepřikázané ani nezakázané), zavrženíhodné a zakázané (a tedy trestné).

Jádrem souboru povinností muslima vůči Bohu je tzv. [[pět sloupů víry (JKI-I)|pět pilířů]] či sloupů islámu. Především plněním těchto povinností se projevuje poddanost člověka Bohu, a tedy jeho příslušnost k islámu. Prvním pilířem je [[vyznání víry (JKI-I)|vyznání víry]], které zní: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je poslem božím“. Tímto vyznáním je dovršena konverze k islámu a toto vyznání muslima provází při každé modlitbě a (spolu s ''basmalou'') mu připomíná jeho náboženství v mnoha všedních situacích. [[modlitba (JKI-I)|Modlitba]] je dalším pilířem islámu; její platnost je ovšem vázána na řadu podmínek v rozsahu od upřímnosti srdce až k čistotě těla. Povinných je pět modliteb denně, přičemž muži mají za povinnost přijít ke společné páteční polední modlitbě do mešity či modlitebny a vyslechnout kázání. Tradičně je na třetím místě mezi pilíři islámu jmenována [[almužna (JKI-I)|almužna]]. Její základ, povinný pro muslima disponujícího majetkem v určité výši, se v muslimských společnostech stával státní daní. Výše povinné almužny byla u každého zemědělského produktu jiná; v peněžní ekonomice je stanovena na 2,5 %. Sociální cítění, na jehož rozvinutí islám dává velký důraz, vede muslimy i k dobrovolným almužnám. Čtvrtým pilířem je [[půst (JKI-I)|půst]] během celého měsíce ''[[ramadán (JKI-I)|ramadánu]]'', a to od jídla, pití a pohlavního styku v době od východu do západu slunce. Pátým pilířem je (obvykle) šestidenní [[pouť do Mekky (JKI-I)|pouť do Mekky]], vykonaná nejméně jednou za život v určený čas a společně s ostatními poutníky. K těmto pilířům se více či méně těsně přimyká i zásada usilovat o šíření islámu (''[[džihád (JKI-I)|džihád]]''), která může mít běžnou podobu snahy o prohloubení vlastní zbožnosti, ale výjimečně i podobu společné násilné aktivity.

S pilíři islámu jsou spojeny dva nejvýznamnější [[svátky (JKI-I)|svátky]] muslimů. V době, kdy vrcholí společná pouť do Mekky, nastává svátek obětování (velký svátek), jímž si muslimové připomínají víru [[Ibráhím (JKI-I)|Ibráhíma]], s níž byl připraven obětovat svého syna [[Ismá‘íl (JKI-I)|Isma'íla]] (v judaismu a v křesťanství vystupuje v tomto [[Abraham (JKI-J)|Abrahamově]] příběhu jeho syn [[Izák (JKI-J)|Izák]] a nikoliv Izmael). Druhým svátkem je období po ukončení půstu v měsíci ''ramadán'' – oslavy konce půstu mohou trvat i tři dny. Kromě Nového roku se dalšími svátky připomínají události z [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadova]] života: jeho narození, začátek zjevování či jeho cesta do nebes a zpět. [[ší‘a (JKI-I)|Ší'ité]] si navíc připomínají smrt [[Husajn (JKI-I)|Husajna]], jejž považují za mučedníka, nebo ustanovení [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|Alího]] Muhammadovým nástupcem. Existuje ovšem mnoho dalších lokálních svátků a významných dnů.

Společenství muslimů se během své historie bohatě diferencovalo. Jedna osa této různosti je na jedné straně vyznačena střízlivou a přísnou ortodoxií, zaměřenou na poslušnost, a na druhé straně otevřeností k vnitřnímu prožívání Boží existence. Islámská [[mystika (JKI-I)|mystika]] – ''súfismus'' – je velmi různorodý proud, který tvoří [[bratrstva mystická (JKI-I)|bratrstva]] a řády obvykle nábožensky horlivých muslimů, ochotných i k [[askeze (JKI-I)|askezi]] a toužících po osobním vztahu k Bohu. Do své mystické praxe jsou schopni integrovat prvky jiných kultur a náboženství, a ''súfismus'' se tak stává podkladem pro lidovou, často ne zcela ortodoxní, ale misijně velmi úspěšnou zbožnost. V [[lidový islám (JKI-I)|lidové zbožnosti]] s její úctou ke [[světci (JKI-I)|světcům]] a jejich hrobům, s pověrečností či vírou v [[zázrak (JKI-I)|zázraky]] nacházejí přísně ortodoxní muslimové případy porušování zásadního požadavku na uznání jedinnosti boží, což může vést ke konfliktům. Jinou osu různosti tvoří již zmíněné počáteční rozdělení muslimské obce na menšinové ší'ity a většinové sunnity a množství schizmatických skupin v minulosti i současnosti. Další osa různosti je samozřejmě dána etnickou příslušností muslimů.

== Islám v českých zemích ==

Nepočítáme-li ojedinělé kupce ve středověku, k prvním kontaktům českých zemí s „Turky“, „Tatary“, „machometány“ či „musulmany“ (korektní výraz „muslimové“ tehdy vůbec nebyl znám) došlo v souvislosti s invazí Osmanské říše na Balkán a do střední Evropy v 16. a 17. století. Válečná konfrontace, třebaže pro Habsburskou říši (s výjimkou většiny Uher) nakonec úspěšná, posílila starší negativní a konfrontační stereotypy vnímání muslimů. Stejně jako dlouhodobý zábor Uher a řady dalších balkánských zemí Osmanskou říší a národně osvobozovací boje tamních etnik proti turecké nadvládě, trvající v některých případech až do první světové války. K nové rakousko-turecké konfrontaci došlo po protitureckém povstání v Bosně (1875), kdy byla země obsazena rakouským vojskem a prohlášena protektorátem (1878). Po třiceti letech (1908) byl tento stav „legalizován“ formální anexí Bosny, která se tak stala „plnohodnotnou“ součástí Rakouska-Uherska. Výrazem změny stavu bylo uznání islámu „hanafitského ritu“ (sunnitského islámu podle hanafijského/hanífovského madhabu) jako jednoho z povolených náboženství v roce 1912. České země se s ním však prakticky nesetkaly, i když příležitostně docházelo k migraci jednotlivců muslimského vyznání z Bosny a odjinud, nebo k dočasné přítomnosti jiných muslimů (obchod, lázně).

Tato situace trvala bez velkých změn i po první světové válce. Zatímco prakticky všechna ostatní v Předlitavsku uznávaná vyznání byla bez dalšího recipována Československou republikou (situace v někdejších Uhrách byla složitější), islám mezi státem uznaná náboženství nepatřil. Delší čas to nikomu nevadilo, iniciativy se však začali chápat někteří zahraniční diplomaté působící v Československu spolu s (nemnoha) českými konvertity k tomuto „exotickému“ náboženství. Významnou osobností rodící se muslimské obce se stal publicista Bohdan, novým jménem Mohamed Abdalláh Brikcius (1903–1959). V prosinci 1934 se konala ustavující schůze Moslimské náboženské obce pro Československo, která začala rovněž vydávat periodikum ''Hlas MNO'' a žádala ministerstvo školství a národní osvěty o legalizaci ve smyslu obnovy platnosti původního předlitavského uznání. Ministerstvo se tomu z různých důvodů (včetně údajného praktikování polygamie českými muslimy) vzpíralo, a ani tlak početně nevelké muslimské obce nebyl soustavný, proto se do konce první republiky nic nezměnilo. Na druhou stranu, muslimům nebylo ani nikterak bráněno v jejich náboženském životě a muslimská náboženská obec fungovala jako spolek – podobně jako řada menších křesťanských společenství, která z různých důvodů o státní uznání nestála.

Vzhledem k tomu, že nacisté v rámci svého protižidovského tažení podporovali Araby (stejně jako pro ně bylo výhodné podporovat národněosvobozovací boje proti koloniálním velmocím – Francii a Spojenému království), někteří čeští muslimové inklinovali k rétorické a publicistické podpoře nacistického Německa ještě před okupací českých zemí. V protektorátu tyto tendence pokračovaly, do té míry, že Hadži Brikcius, působící i jako redaktor ''Vlajky'', mohl být po válce právem odsouzen jako kolaborant. Současně byla za příznivějších podmínek obnovena jednání o legalizaci islámu, resp. Moslimské náboženské obce, k němuž došlo nařízením prezidia ministerské rady 18. prosince 1941. Na činnosti obce, k níž se podle některých pramenů údajně hlásilo až 700 věřících většinou nečeského původu, se tím však mnoho nezměnilo, nejsou doloženy ani její další kontakty s protektorátními či okupačními úřady. Byl-li Brikcius jako nejviditelnější představitel (ne vždy předseda) muslimské obce podporovatelem nacistického režimu, o všech českých muslimech to rozhodně neplatilo. K islámu přitom nezávisle na politických poměrech přestupovali další zájemci, včetně úředníka a pozdějšího středoškolského učitele Přemysla (Mohameda Aliho) Šilhavého (1917–2008) a orientalistů a překladatelů Ivana (Ahmeda) Hrbka (1923–1993) a Jiřího (Abdallláha) Bečky (1916–2004).

Protektorátní uznání muslimské obce přestalo platit anulováním všech protektorátních zákonů, vyhlášek a nařízení jedním z prezidentských dekretů Edvarda Beneše, Brikcius byl zatčen a odsouzen za kolaboraci (ve vazbě již od května 1945, vězněn 1946–53) a ostatní muslimové raději veřejně nevystupovali. Skrytá činnost výrazně zmenšené obce však trvala, i když není jasné, jak výrazně a jak dlouho se jí účastnili intelektuálně nejvýznamnější členové jako Hrbek a Bečka; oba dali přednost spíše akademické kariéře. Neúspěšný pokus o novou legalizaci byl podniknut v letech 1968–69. V období tzv. normalizace se do popředí miniaturního nepovoleného společenství dostal Šilhavý, který stál od roku 1990 v čele obnovených snah. V květnu 1991 se konala ustavující schůze Ústředí muslimských obcí, jehož byl Šilhavý zvolen předsedou. Jeho úloha však už zůstala spíše deklarativní, stejně jako dalších českých konvertitů k islámu – arabisty Petra Pelikána (* 1964) nebo geologa Vladimíra Sáňky (* 1959). Většinu členů několika muslimských společenství začali tvořit nově příchozí cizinci, případně jejich rodinní příslušníci (české manželky, které přestoupily na islám, viz [[manželství (JKI-I)|manželství]]).

Postupně se vytvořilo několik muslimských center s vlastními modlitebnami či [[mešita (JKI-I)|mešitami]] (prosazení jejich povolení nebo stavby se stalo předmětem konfliktů se vzrůstající protimuslimsky naladěnou částí společnosti), z nichž nejvýznamnější jsou v Brně, Praze (nejméně dvě) a Teplicích. Většinu jejich uživatelů a často i vedoucí představitele přitom tvoří cizinci, islám v české společnosti výraznější kořeny zatím nezapustil. Vzájemné vztahy těchto komunit, nezřídka dost malých, jsou ovšem komplikované a zdaleka ne všechny se hlásí k registrovanému Ústředí muslimských obcí. To bylo jako formální zastřešující orgán muslimů v ČR v roce 2004 registrováno jako náboženská společnost, bez tzv. zvláštních práv. O dva roky později Ústředí požádalo o výjimku v podobě přiznání některých zvláštních práv, avšak bezúspěšně. Desetiletí po oficiální registraci, kdy by teoreticky mohli žádat (při splnění dalších podmínek, především členstva odpovídajícího 1 promile české populace), což neučinili, naopak využili protiislámští aktivisté k mediálním útokům na islám i společenství muslimů.

Ústředí muslimských obcí v České republice je organizací (části) sunnistkých muslimů, jeho aktivit se ale patrně účastní i někteří ší'ité. Ti ovšem mají v Brně také svou vlastní organizaci. Podobně se k páteční modlitbě samostatně scházejí turečtí a někteří kuvajtští nebo malajští, nedávno například i kazašští muslimové. Ze schizmatických skupin u nás samostatně působí [[bahá‘ismus (JKI-I)|bahá'í]] (Bahá'í společenství); [[ahmadíja (JKI-I)|ahmadíjští]] muslimové se na začátku devadesátých let pokusili o misii (její součástí byl i nepříliš kvalitní překlad Koránu do češtiny), nebyli ale úspěšní.

== Organizace náboženské společnosti ==

Ústředí muslimských obcí je formálně zastřešující organizací organizačně i ideově samostatných místních náboženských obcí, tvořenou výkonnou radou a několika dalšími orgány. Jeho reálný (i koordinační) vliv je ovšem dosti omezený kvůli komplikovaným vztahům mezi různými skupinami muslimů a jejich centry. Praktický náboženský život muslimských komunit v České republice je tak vázán právě na místní obce, včetně těch které zastřešující charakter Ústředí neuznávají. Oficiální sídlo Ústředí je v Praze.

Někdejší Moslimská náboženská obec vydávala časopis ''Hlas MNO'' (měsíčník 1937–45), obnovený jako samizdat v roce 1983. V letech 1990–2009 časopis ''Hlas'' vycházel legálně jako dvoj/měsíčník péčí Ústředí muslimských obcí. Toto společenství i jednotlivé náboženské obce vydávají další náboženskou literaturu, která vychází i v dalších spřízněných nakladatelstvích – např. Dar ibn Rushd Šarífa Bahbnúha (* 1941).

=== Počet věřících ===

{| class="wikitable" style="border-collapse:collapse"
!
! sčítání lidu
|-
|
|
|-
| 1880
|align="right"| 3
|-
| 1890
|align="right"| 8
|-
| 1900
|align="right"| 3
|-
| 1910
|align="right"| 33
|-
| 1921
|align="right"| --
|-
| 1930
|align="right"| --
|-
| 1940
|align="right"| --
|-
| 1950
|align="right"| --
|-
| 1960
|align="right"| --
|-
| 1970
|align="right"| --
|-
| 1980
|align="right"| --
|-
| 1991
|align="right"| 495
|-
| 2001
|align="right"| 3699
|-
| 2011
|align="right"| 3358
|-
| 2021
|align="right"| 5244

|}

Tabulka zahrnuje všechny osoby, které se v příslušném sčítání lidu hlásily k islámu či muslimskému náboženství; výsledky sčítání lidu z období první republiky a vlády komunistického režimu tyto kategorie samostatně neevidovaly. V rámci posledního censu (2011) je možné rozlišit muslimy hlásící se k Ústředí muslimských obcí (1 437 osob) a ostatní muslimy (1 921 osob), v roce 2021 to bylo 112 vs. 5132 osob.

== Literatura ==

Frederick M. DENNY: ''Islám a muslimská obec''. Prostor, Praha 1999. 
Jakub HAVLÍČEK: „Kritika islámu na českém internetu – možnosti interpretace. Případ facebookové stránky Islám v České republice nechceme.“ ''Lidé města'' 17, 2015, 3, s. 475–511. 
Luboš KROPÁČEK: ''Duchovní cesty islámu''. Vyšehrad, Praha 1993 (několik dalších vydání). 
Adéla KŘIKAVOVÁ – Miloš MENDEL – Zdeněk MÜLLER: Islám – ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990 (také další vydání). 
Miloš MENDEL – Jiří BEČKA: Islám a české země. Votobia, Olomouc 1998. 
Miloš MENDEL – Bronislav OSTŘANSKÝ – Tomáš RATAJ: Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007. 
Bronislav OSTŘANSKÝ: ''Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti''. Libri, Praha 2009. 
Bronislav OSTŘANSKÝ: Islamofobie po česku. Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy. Vyšehrad, Praha 2017. 
Daniel TOPINKA (ed.): Muslimové v Česku. Etablování muslimů a islámu na veřejnosti. Barrister & Principal, Brno 2016. 

Oficiální internetové stránky: http://www.umocr.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=8497&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)

2024-11-15T06:50:18Z

ZRN:

Muhammad Ibn Abdulláh (asi 570-632) Prorok a tvůrce islám. věrouky, soc. a polit. reformátor, zakladatel islám. [[obec věřících (JKI-I)|obce věřících]]. Pocházel z rodu Banú Hášim, patřícího k mekkánskému kmeni Kurajš. Ve věku 25 let se oženil s vdovou Chadídžou, s níž do její smrti žil v monogamním svazku a jež mu dala materiální zázemí a psychicky ho podporovala v době, kdy vystoupil jako prorok ([[proroci (JKI-I)|proroci]]) a byl za to v [[Mekka (JKI-I)|Mekce]] nenáviděn a opovrhován. Ve věku 40 let (snad 610) měl prožít první zjevení od Boha. M. vystoupil jako prorok nové víry – [[islám (JKI-I)|islámu]]. Mezi jeho první posluchače patřila Chadídža, bratranec [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|Alí]] a hrstka lidí nespokojených s polit. praxí Kurajšovců. Po deseti letech se postavení islám. obce v Mekce stalo neudržitelným. 622 Muhammadovi stoupenci ukončili odchod ([[hidžra (JKI-I)|hidžra]]) do oázy Jasrib ([[Medína (JKI-I)|Medína]]), jejíž představitelé M. přislíbili ochranu a přijetí jeho učení.

Hidžra byla později vzata za počátek nové muslim. éry ([[kalendář (JKI-I)|kalendář islámský]]). Obec se začala dělit na staré stoupence z Mekky ([[muhádžirún (JKI-I)|muhádžirún]] – emigranti) a Medínské ([[ansár (JKI-I)|ansár]] – stoupenci, pomocníci). V Medíně byly tradičně příznivé podmínky pro přijetí monoteismu. Arabští vyznavači [[polyteismus (JKI-I)|polyteismu]] zde žili spolu s třemi žid. kmeny a stýkali se s příslušníky kř. sekt a syrskými mnichy. Po období tolerance, kdy M. zapojoval mnohé žid. a kř. zásady do svého učení, došlo k roztržce. [[Židé (JKI-I)|Židé]] odmítli uznat loyalitu vůči M. jako vůdci obce věřících (ummy) a města. Dva kmeny byly téměř úplně z Medíny vyhnány, muži kmene Banú Kurajza byli 627 popraveni. Jako posel boží (rasúlulláh) se M. stal tvůrcem základů nové koncepce společ. a polit. uspořádání, kodifikátorem zákl. zásad státu, práva a [[etika křesťanská (JKI-K)|etiky]]. Za duch. centrum islámu nakonec zvolil Mekku, do níž 630 bez boje vstoupil po sérii bitev, šarvátek a razií se svými mekkánskými odpůrci, ale také po několika pokusech o uskutečnění pouti ke [[Ka‘ba (JKI-I)|Ka‘bě]] ([[Hudajbíja (JKI-I)|Hudajbíja]]). Po obsazení Mekky ušetřil téměř všechny své odpůrce, nechal zničit sošky kurajšovských rodových božstev ([[džáhilíja (JKI-I)|džáhilíja]], [[satanské verše (JKI-I)|satanské verše]]) a vykonal slavnostní [[pouť do Mekky (JKI-I)|pouť ke svatyni Ka‘ba]], když předtím tento v zásadě pohanský rituál učinil součástí své věrouky a obohatil ho o monoteistické prvky se silným vlivem [[judaismus (JKI-J)|judaismu)]]. M. zemřel nečekaně 8. 6. 632 v domě své ženy [[Á‘iša Bint Abí Bakr (JKI-I)|Á‘iši]] jako vůdce obce, která už kontrolovala celou stř. Arábii. Ve svém učení nikdy neřešil otázku nástupnictví, což předznamenalo složitý ideový a polit. vývoj obce po jeho smrti ([[chalífát (JKI-I)|chalífát]], [[proroci (JKI-I)|proroci]] arabští, [[odpadlictví (JKI-I)|odpadlictví]], [[ší‘a (JKI-I)|ší‘a]]). M. sám nikdy své výroky nesebral ani je nezamýšlel kanonizovat. Jejich formálně i obsahově rozmanitý ráz byl dán růzností podmínek 610-632, kdy své učení hlásal ([[korán (JKI-I)|korán]], [[eschatologie (JKI-I)|eschatologie]], [[tradice prorocká (JKI-I)|tradice prorocká]], [[pět sloupů víry (JKI-I)|pět sloupů víry]]).

<div id="photo">[[Soubor:JKI_Muhammad.jpg|upright=0.8|Prorok Muhammad přednáší svou chutbu na rozloučenou (středoasijský rukopis, 17. stol.)]]</div>Život M. se stal předmětem kodifikace, byla vytvořena jeho závazná interpretace ([[tradice prorocká (JKI-I)|tradice prorocká]]), stal se však i látkou pro obecně respektované lit. zpracování (Ibn Ishákův životopis z 8. stol. nazvaný ''Sírat an-Nabí''), předmětem lidových legend ([[zázrak (JKI-I)|zázraky]]) a heretických, resp. racionalistických výkladů ([[hereze (JKI-I)|hereze]], [[mu‘tazila (JKI-I)|mu‘tazila]]). Práv. autority učinily osobu M. takovým pilířem dogmatu, že ji nikdy (ani v době [[reformismus (JKI-I)|reformismu]]) nebylo možné podrobovat kritickému rozboru, podobnému metodám kř. [[biblistika (JKI-K)|biblistiky]], ale ani deifikovat; M. by se neměl stát ani hrdinou soudobého lit. útvaru, filmu, výtvarného díla apod. M. býval ovšem terčem kritiky z judaistických a kř. pozic (nástroj [[Antikrist (JKI-I)|Antikrista]], plagiátor žid. a kř. věrouky, epileptik, šílenec, opilec, sexuální deviant, antisemita apod.). Muslim. duch. kruhy jsou velmi citlivé i na výsledky věd. bádání záp. arabistů a islamistů o počátcích islámu.

''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]'' 

Viz též: [[Muhammad (Islam)|Muhammad (Islam)]] 
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]]
[[Kategorie:JKI/Islám]]

Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)

2024-11-15T06:49:58Z

ZRN:

Muhammad Ibn Abdulláh (asi 570-632) Prorok a tvůrce islám. věrouky, soc. a polit. reformátor, zakladatel islám. [[obec věřících (JKI-I)|obce věřících]]. Pocházel z rodu Banú Hášim, patřícího k mekkánskému kmeni Kurajš. Ve věku 25 let se oženil s vdovou Chadídžou, s níž do její smrti žil v monogamním svazku a jež mu dala materiální zázemí a psychicky ho podporovala v době, kdy vystoupil jako prorok ([[proroci (JKI-I)|proroci]]) a byl za to v [[Mekka (JKI-I)|Mekce]] nenáviděn a opovrhován. Ve věku 40 let (snad 610) měl prožít první zjevení od Boha. M. vystoupil jako prorok nové víry – [[islám (JKI-I)|islámu]]. Mezi jeho první posluchače patřila Chadídža, bratranec [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|Alí]] a hrstka lidí nespokojených s polit. praxí Kurajšovců. Po deseti letech se postavení islám. obce v Mekce stalo neudržitelným. 622 Muhammadovi stoupenci ukončili odchod ([[hidžra (JKI-I)|hidžra]]) do oázy Jasrib ([[Medína (JKI-I)|Medína]]), jejíž představitelé M. přislíbili ochranu a přijetí jeho učení.

Hidžra byla později vzata za počátek nové muslim. éry ([[kalendář (JKI-I)|kalendář islámský]]). Obec se začala dělit na staré stoupence z Mekky ([[muhádžirún (JKI-I)|muhádžirún]] – emigranti) a Medínské ([[ansár (JKI-I)|ansár]] – stoupenci, pomocníci). V Medíně byly tradičně příznivé podmínky pro přijetí monoteismu. Arabští vyznavači [[polyteismus (JKI-I)|polyteismu]] zde žili spolu s třemi žid. kmeny a stýkali se s příslušníky kř. sekt a syrskými mnichy. Po období tolerance, kdy M. zapojoval mnohé žid. a kř. zásady do svého učení, došlo k roztržce. [[Židé (JKI-I)|Židé]] odmítli uznat loyalitu vůči M. jako vůdci obce věřících (ummy) a města. Dva kmeny byly téměř úplně z Medíny vyhnány, muži kmene Banú Kurajza byli 627 popraveni. Jako posel boží (rasúlulláh) se M. stal tvůrcem základů nové koncepce společ. a polit. uspořádání, kodifikátorem zákl. zásad státu, práva a [[etika křesťanská (JKI-K)|etiky]]. Za duch. centrum islámu nakonec zvolil Mekku, do níž 630 bez boje vstoupil po sérii bitev, šarvátek a razií se svými mekkánskými odpůrci, ale také po několika pokusech o uskutečnění pouti ke [[Ka‘ba (JKI-I)|Ka‘bě]] ([[Hudajbíja (JKI-I)|Hudajbíja]]). Po obsazení Mekky ušetřil téměř všechny své odpůrce, nechal zničit sošky kurajšovských rodových božstev ([[džáhilíja (JKI-I)|džáhilíja]], [[satanské verše (JKI-I)|satanské verše]]) a vykonal slavnostní [[pouť do Mekky (JKI-I)|pouť ke svatyni Ka‘ba]], když předtím tento v zásadě pohanský rituál učinil součástí své věrouky a obohatil ho o monoteistické prvky se silným vlivem [[judaismus (JKI-J)|judaismu)]]. M. zemřel nečekaně 8. 6. 632 v domě své ženy [[Á‘iša Bint Abí Bakr (JKI-I)|Á‘iši]] jako vůdce obce, která už kontrolovala celou stř. Arábii. Ve svém učení nikdy neřešil otázku nástupnictví, což předznamenalo složitý ideový a polit. vývoj obce po jeho smrti ([[chalífát (JKI-I)|chalífát]], [[proroci (JKI-I)|proroci]] arabští, [[odpadlictví (JKI-I)|odpadlictví]], [[ší‘a (JKI-I)|ší‘a]]). M. sám nikdy své výroky nesebral ani je nezamýšlel kanonizovat. Jejich formálně i obsahově rozmanitý ráz byl dán růzností podmínek 610-632, kdy své učení hlásal ([[korán (JKI-I)|korán]], [[eschatologie (JKI-I)|eschatologie]], [[tradice prorocká (JKI-I)|tradice prorocká]], [[pět sloupů víry (JKI-I)|pět sloupů víry]]).

<div id="photo">[[Soubor:JKI_Muhammad.jpg|upright=0.8|Prorok Muhammad přednáší svou chutbu na rozloučenou (středoasijský rukopis, 17. stol.)]]</div>Život M. se stal předmětem kodifikace, byla vytvořena jeho závazná interpretace ([[tradice prorocká (JKI-I)|tradice prorocká]]), stal se však i látkou pro obecně respektované lit. zpracování (Ibn Ishákův životopis z 8. stol. nazvaný ''Sírat an-Nabí''), předmětem lidových legend ([[zázrak (JKI-I)|zázraky]]) a heretických, resp. racionalistických výkladů ([[hereze (JKI-I)|hereze]], [[mu‘tazila (JKI-I)|mu‘tazila]]). Práv. autority učinily osobu M. takovým pilířem dogmatu, že ji nikdy (ani v době [[reformismus (JKI-I)|reformismu]]) nebylo možné podrobovat kritickému rozboru, podobnému metodám kř. [[biblistika (JKI-K)|biblistiky]], ale ani deifikovat; M. by se neměl stát ani hrdinou soudobého lit. útvaru, filmu, výtvarného díla apod. M. býval ovšem terčem kritiky z judaistických a kř. pozic (nástroj [[Antikrist (JKI-I)|Antikrista]], plagiátor žid. a kř. věrouky, epileptik, šílenec, opilec, sexuální deviant, antisemita apod.). Muslim. duch. kruhy jsou velmi citlivé i na výsledky věd. bádání záp. arabistů a islamistů o počátcích islámu.

''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]'' 
Viz též: [[Muhammad (Islam)|Muhammad (Islam]] 
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]]
[[Kategorie:JKI/Islám]]

Hlavní strana

2024-11-15T06:47:46Z

ZRN:

<div id="mainpage">
<div id="mainpage-content">
<ul id="main-roster">
<li>[[CCNS|České církve a náboženské společnosti]] (CCNS, 2020)</li>
<li>[[JKI|Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám]] (JKI, 2003)</li>
<li>[[Hind|Slovník hinduismu]] (Hind, 2008)</li>
<li>[[Buddh|Slovník buddhismu]] (Buddh, 1997) ← v přípravě</li>
<li>[[Islam|Slovník islámu]] (Islam, 2009) ← v přípravě</li>
</ul>

Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vzniká v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR od roku 2020, jde o mladší sestru dnes již etablované ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]''. Encyklopedie obsahuje nově zpracovaný slovník ''České církve a náboženské společnosti'' (2020, dále doplňován) a aktualizované podoby "trojslovníku" ''Judaismus – Křesťanství – Islám'' (2021), ''Slovníku hinduismu'' Karla Wernera (2021), ''Slovníku buddhismu'' Vladimíra Miltnera (2024) a ''Slovníku islámu'' Bronislava Ostřanského (2024). Rozvoj encyklopedie umožňuje nový program Strategie AV21 Identity ve světě válek a krizí, v jehož rámci připravujeme další rozšiřování encyklopedie. Budeme velmi rádi, [[Religionistická_encyklopedie:Kontakty|sdělíte-li nám]] svá doporučení a upozorníte-li nás na nedostatky tohoto díla.
</div>

<div id="mainpage-nav">
[[Religionistická encyklopedie:Hesla|Všechna hesla]]

[[Religionistická encyklopedie:Autoři|Všichni autoři]]

Více o [[Religionistická_encyklopedie:Religionistická_encyklopedie|Religionistické encyklopedii]]
</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>
</div>

Společenství buddhismu v České republice

2024-10-25T13:01:10Z

ZRN:

= Společenství buddhismu v České republice =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Společenství buddhismu_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Společenství buddhismu v České republice je tvořeno cizinci vietnamské národnosti s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu v České republice, jednak českými občany, které k Vietnamu váží rodinné či kulturní kořeny. Někteří z vietnamské menšiny jsou buddhisty [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] směru, který je většinově přítomen ve Vietnamu a který jako tzv. vietnamský buddhismus tvoří jeho lokální verzi. Registrací této náboženské společnosti roku 2020 vznikl zajímavý stav, kdy každá ze tří v České republice registrovaných buddhistických náboženských společností patří k jinému ze tří základních směrů buddhismu: společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]] navazuje na ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánu]]'', společnost [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]] odkazuje na svůj buddhistický směr již v [[théraváda (Buddh)|názvu]] a Společenství buddhismu v České republice reprezentuje ''mahájánový'' směr buddhismu.

== Nástin historie buddhismu ve Vietnamu ==

Buddhismus je na území současného Vietnamu přítomen podle legend nejpozději již od 3. století př. Kr., tedy již před počátkem čínské vlády na severu země. Buddhistická ''[[sangha (Buddh)|sangha]]'' (pospolitost v čele s [[mnich (Buddh)|mnichy]]) hrála v některých obdobích významnou, ne-li rozhodující kulturní a politickou úlohu v zemi. Jedná se především o dobu vlády dynastií Pozdní Ly (1010–1225) a Tran (1225–1400). Buddhismus byl dobře zakořeněn ve společnosti i v době, kdy politický vliv mnichů byl slabší. [[théraváda (Buddh)|Théravádoví]] buddhisté tvoří ve Vietnamu menšinu žijící v podstatě jen v jižní části země. Se vzrůstajícím vlivem Číňanů, jejichž vláda nad Vietnamci trvala od 2. stol. př. Kr. do 10. století, se totiž od severu stále více prosazoval [[mahájána (Buddh)|mahájánový]] buddhismus čínského charakteru. Naprostá většina Vietnamců žijících v České republice a jejich potomků má přitom své kořeny na severu země.

Čínskou a v důsledku i vietnamskou podobu mahájánového buddhismu charakterizuje její prolínání s duchovními tradicemi taoismu a konfucianismu. Toto prolínání je vyjadřováno výrazem „tři cesty“ nebo spíše „trojí cesta“ ve smyslu paralelního praktikování tří učení či tří náboženství. Na území Vietnamu přitom mahájánový buddhismus pronikl ve dvou školách: ve škole ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (vietnamsky ''thiền'', na Západě známější v japonské podobě jako zen), praktikované v [[klášter (Buddh)|klášterech]], a ve škole Čisté země buddhy [[Amitábha (Buddh)|Amitábhy]], oslovující široké vrstvy obyvatelstva. Právě k této škole Společenství buddhismu v České republice patří.

Školu Čisté země reprezentuje v současném Vietnamu hlavně zastřešující organizace nazvaná Buddhistická sangha Vietnamu (VBS, též Národní buddhistická sangha Vietnamu), založená roku 1981 a patřící k pětici nejvýznamnějších náboženství registrovaných vietnamským státem (spolu s římským katolicismem, protestantismem, islámem a hinduismem). Původně nepřátelský postoj vietnamských komunistů k buddhismu a k náboženství vůbec se začal v devadesátých letech v případě Buddhistické sanghy Vietnamu měnit ve smyslu tolerance a spolupráce. Ve druhém desetiletí 21. století je tento postoj už zřetelně pozitivní a státní úřady podporují prostřednictvím této organizace buddhismus jako součást národního kulturního dědictví. K buddhismu se formálně hlásí asi polovina obyvatelstva, počet praktikujících i mimo svátky a kulturní příležitosti je ovšem odhadován na celkem asi 10–14 milionů z asi devadesátimilionové populace, tedy asi na 12–16 procent obyvatelstva. Asi 80 procent buddhistů ve Vietnamu přitom patří ke škole Čisté země.

== Religionistická charakteristika vietnamského buddhismu ==

[[mahájána (Buddh)|Mahájánový]] buddhismus charakterizuje – kromě jiného – úcta k [[buddha (Buddh)|buddhům]] a [[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvům]], tedy k duchovním bytostem, které reprezentují aspekty Buddhy a ctnosti buddhovství. Nejoblíbenější školou mahájánového buddhismu je v Číně i ve Vietnamu škola čisté země buddhy Amitábhy, založená asi v 6. století. V této škole se o Amitábhovi předpokládá, že vládne dáleko na západě a umožňuje svým ctitelům zrodit se v jeho čisté zemi, odkud je možné již snadno dosáhnout cíl (''[[nirvána (Buddh)|nirvánu]]''). V jeho soucitné pomoci všem trpícím bytostem ho provází bódhisattva [[Avalókitéšvara (Buddh)|Avalókitéšvara]], a to v ženské podobě jako Kuan Jin. Historickému [[Buddha (Buddh)|Buddhovi]] (Sidhártovi Gautamovi žijícímu v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem), buddhovi budoucího věku [[Maitréja (Buddh)|Maitréjovi]], [[Amitábha (Buddh)|Amitábhovi]] a Kuan-jin je prokazována v této škole největší úcta.

Je to patrné i na posvátných místech vietnamských buddhistů v České republice, přičemž výraz „pagoda“ bývá používán pro větší chrám, který obsahuje i zázemí pro přítomnost [[mnich (Buddh)|mnicha]], zatímco „svatyní“ se rozumí spíše menší a jednodušeji zařízený posvátný prostor, než je prostor chrámu. Všechny výrazy jsou ale v běžné řeči používány záměně. Na hlavním oltáři posvátného prostoru mohou být sochy, reprezentující buddhu minulosti (Amitábhu), buddhu Přítomnosti (historického Buddhu Šakjamúniho) a buddhu budoucnosti (Maitréju). Na oltáři též bývá socha Kuan-jin, někdy v podobě s mnoha rukama připravenýma k pomoci trpícím bytostem, socha historického Buddhy v ''[[parinirvána (Buddh)|parinirváně]]'' (v okamžiku opuštění hmotného těla), socha Buddhy v podobě dítěte, sochy buddhů – léčitelů apod. Po stranách oltáře mohou být sochy trestajících, respektive milostivých buddhů či bódhisattvů. V chrámě též mohou být obrazy či sochy Amitábhy a jeho nebeských průvodců a pomocníků a mnoho jiných zpodobení duchovních bytostí. Na oltáři jsou položeny obětní dary: především květiny, ovoce, sladké potraviny a další. V řadách na zemi před tímto oltářem jsou umístěny polštářky pro účastníky obřadů se zpěvem [[sútra (Buddh)|súter]] (hlavně Lotosové sútry a Amitábhasútry), poklonami, vzýváním Amitábhova jména a modlitbami přání a požehnání všem živým bytostem. Takové bohoslužby se konají – pokud se shromáždí dostatek účastníků – obvykle ráno i večer.

Jiný oltář slouží k uctění předků, zakladatelů chrámu, významných panovníků (např. krále Trần Nhân Tônga, prezidenta Ho Či Mina nebo i prezidenta Václava Havla), národních hrdinů a podobně. Vedle fotografií těchto lidí může být i socha bódhisattvy Kšitigarbhy, který vysvobozuje živé bytosti z [[peklo (Buddh)|pekla]]. Celý posvátný chrámový prostor střeží dva strážci po stranách dveří nebo blízko vchodu. Do chrámu přichází více lidí především během prvého a patnáctého dne každého lunárního měsíce a na tři hlavní svátky: na první den nového lunárního roku, na svátek Buddhova narození Vésak a na svátek zemřelých předků Vu Lan. Během svátků se konají také jiné obřadní úkony: např. se zapalují svíčky či lampiony, je polévána socha Buddhy – dítěte (na svátek Vesak) a tak podobně. Zvláště o svátcích je důležitá přítomnost mnicha, který může příchozí poučit o nauce a odpovědět na jejich otázky.

Vietnamská podoba školy Čisté země se liší od čínské podoby jen minimálně: texty jsou sice ve vietnamštině, náboženskou autoritu mají vietnamské [[klášter (Buddh)|kláštery]] a připomínáni jsou vietnamští hrdinové, zasloužilí panovníci a další významné osobnosti, ale v liturgii není praxe významně odlišná.

Náboženský život vietnamských buddhistů se odehrává také doma či na pracovišti, a to za pomoci oltáře se soškami buddhů, bódhisattvů a ochranných bytostí, s obrazy, posvátnými předměty, fotografiemi předků a podobně. Ke zbožnému životu patří i půst, a to především na nov a úplněk. Uctívání u oltáře zahrnuje modlitby, prosby o ochranu, zdraví i prosperitu, vzývání buddhy Amitábhy a dalších duchovních bytostí, přinášení a obnovování obětních darů a pálení vonných tyčinek. Prostřednictvím jejich dýmu se potřebné dary včetně modelů předmětů užívaných na zemi dostávají k duchům zemřelých. Úcta k mrtvým je ovšem pro některé Vietnamce pouhou vzpomínkou a nechápou ji jako náboženský úkon.

== Historie Společenství buddhismu v České republice ==

První známky veřejného působení vietnamských buddhistů byly zaznamenány v souvislosti s pozváním mnicha Thích Thanh Phúce. Z Vietnamu přijel roku 2005 a zasloužil se o otevření první pagody ve Varnsdorfu. Do tamního Chrámu nebeského milosrdenství byly v prosinci roku 2007 slavnostně přivezeny sochy a v lednu následujícího roku byly zasvěceny. Mezitím (roku 2006) vzniklo občanské sdružení pod názvem Společenství vietnamského buddhismu v České republice. Od roku 2014 má právní subjektivitu jako zapsaný spolek. Jeho jméno je ovšem často komoleno, a to i jeho členy ve veřejných projevech a dokumentech. Nejčastěji se setkáváme s názvem Svaz buddhistických Vietnamců v ČR, Svaz vietnamských buddhistů, Sdružení vietnamských buddhistů a podobně.

Brzy po pagodě ve Varnsdorfu následovalo otevření dalších posvátných prostorů: v Praze–Písnici v areálu tržnice „Sapa“, v Praze–Malešicích, v Chebu a Chebu-Svatém Kříži, v Karlových Varech, Mostě, Teplicích, Chomutově, Plzni, Ostravě, Brně a Strážném. Kromě těchto již etablovaných míst se některé svátky slaví i v improvizovaných modlitebnách na jiných místech České republiky. V Praze-Písnici je plánována stavba nového chrámu, respektive celého chrámového komplexu. Také v Karlových Varech se staví nový chrám. Někteří členové opustili spolek Společenství vietnamského buddhismu, roku 2019 založili vlastní Vietnamský budhistický spolek (v úředních materiálech je uvedeno jedno „d“ ve slově „buddhistický“) a otevřeli nový chrám v Praze–Písnici (ovšem mimo areál tržnice „Sapa“). Dále se obřady mahájánového buddhismu příležitostně konají na soukromých pozemcích v Praze–Kolodějích, Vestci nebo v Horních Jirčanech (součást obce Jesenice u Prahy) a snad i jinde.

== Organizace církve ==

Nad rámec uvedeného spolku a neformálních, často rodinných a příbuzenských pout se Náboženská společnost Společenství buddhismu v České republice se formuje teprve v současnosti v návaznosti na oficiální státní registraci. Podle slov představitelů svého přípravného výboru počítá s tím, že v jejím rámci budou působit společenství s chrámy v Chomutově, Ostravě, Praze–Libuši, Dubí u Teplic a ve Strážném. Předpokládá se ovšem, že další chrámy se připojí a že Společenství buddhismu v České republice zahrne většinu veřejně působících vietnamských buddhistů v Česku. Zapsaný spolek Společenství vietnamského buddhismu v České republice se pak pravděpodobně rozpustí.

=== Počet věřících ===

Počet věřících hlásících se k vietnamskému buddhismu v České republice nelze prozatím určit, zavádějící by přitom bylo jak odkazování na počet osob, které se k buddhismu přihlásily v rámci sčítání lidu, tak na počet osob hlásících se k vietnamské národnosti. Počet praktikujících vietnamských buddhistů však zřejmě dosahuje několika stovek, ne-li tisíc osob. V rámci sčítání lidu v roce 2021 se ke společenství přihlásila 1 osoba.

== Literatura ==

Tereza FREIDINGEROVÁ: ''Vietnamci v Česku a ve světě''. Sociologické nakladatelství, Praha 2014. 
Ján IČO: ''Náboženství ve Vietnamu''. Muzeum hlavního města Prahy, Praha 2010. 
Barbora JIRKOVÁ: „Spiritualita Vietnamců u nás.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 19–21. 
Jiří MOTL: „Religiozita Vietnamců v ČR.“ ''Dingir'' 10, 2007, 4, s. 118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Oživení vietnamského buddhismu v Česku.“ ''Dingir'' 20, 2017, 4, s. 116–118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK – Pavel HOŠEK: „Vietnamský Vesak.“ ''Dingir'' 14, 2011, 2, s. 41. 

Náboženská společnost nemá oficiální internetové stránky. 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14663&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Buddhismus Diamantové cesty

2024-10-25T12:58:41Z

ZRN:

= Buddhismus Diamantové cesty =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Buddhismus Diamantové cesty_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Buddhismus Diamantové cesty je náboženskou společností, která reprezentuje tibetský buddhismus mimo země jeho vzniku a tradičního rozšíření. Společnost přizpůsobila [[vadžrajána (Buddh)|tibetský buddhismus]] západní kultuře a náboženskému životu, je přitom jednou z největších buddhistických náboženských společností, které jsou na Západě aktivní. V České republice získala státní registraci v roce 2007 pod plným jménem Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

== Historie Buddhismu Diamantové cesty ==

Vznik společenství Buddhismus Diamantové cesty je třeba vnímat v kontextu západní vlny zájmu o tibetský buddhismus, kterou podnítil odchod řady významných představitelů této náboženské tradice z Tibetu po roce 1959. Spolu se sympatiemi ke svému politickému zápasu získávali tito představitelé na Západě také vážné zájemce o své náboženství. Jedním z nejaktivnějších misionářů se stal šestnáctý ''karmapa'' Randžung Rigpä Dordže (1924–1981), hlava linie ''karmakagjü'' školy ''kagjü'', jedné z hlavních škol tibetského buddhismu.

Roku 1959 opustil XVI. ''karmapa'' Tibet, přesídlil do Sikkimu a obnovil tam [[klášter (Buddh)|klášter]] Rumtek. Tam se s ním roku 1970 setkali dánští cestovatelé Ole Krogh Nydahl (*1941) a Hannah Nydahlová (1946–2007). Byla to již jejich třetí cesta do Himálaje; na těchto cestách se stále více zajímali o tibetský buddhismus, až k němu v přítomnosti XVI. ''karmapy'' v klášteře Rumtek konvertovali (přijali útočiště). Na karmapovo doporučení pak studovali u Kalu rinpočheho (1905–1989) v Sonadě v Západním Bengálsku a po šest měsíců prováděli přípravnou praxi ''ngöndro''. S pomocí XIV. ''šamarpy'' (druhého nejvyššího představitele školy ''kagjü'') Miphama Čhökji Lodöa (1952–2014, známého též jako Künzig Šamar rinpočhe) na sebe vzali sliby ''[[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvy]]'' působit pro dobro všech bytostí. Roku 1972 je XVI. ''karmapa'' pověřil založením meditačního centra v Dánsku.

Toto centrum Buddhismu Diamantové cesty vzniklo na jaře roku 1973 v Kodani. Ale již v listopadu 1972 Nadahl vyučoval ve Štýrském Hradci v Rakousku a poprvé tam udílel útočiště. Vznik tamního společenství se pak stal modelem pro zakládání dalších center Buddhismu Diamantové cesty v Dánsku i v jiných zemích Evropy. V Evropě vznikla také mezinárodní centra ve Španělsku a v Německu. Centrum Karma Guen ve Španělsku bylo otevřeno roku 1988 a od té doby je stále rozšiřováno (včetně vybudování ''[[stúpa (Buddh)|stúpy]]'' Kálačakry roku 1994 nebo otevření knihovny tibetské náboženské literatury). Centrum také iniciovalo vznik Mezinárodního institutu tibetských a asijských studií (ITAS) roku 2003. Pro Evropské centrum byla roku 2007 zakoupena vila u německého Immenstadtu v podhůří Alp. Její rekonstrukce a stavba přilehlých budov probíhaly od roku 2013 do roku 2015.

Centra Buddhismu Diamantové cesty začala na konci sedmdesátých let vznikat i mimo Evropu a celkem je center asi 700. Jejich provozu se pravidelně účastní několik desítek tisíc buddhistů, další desítky tisíc jsou příležitostnými návštěvníky. O relativně vysokých počtech účastníků svědčí i to, že rituál ''poa'', vedený Nydahlem, absolvovalo už asi sto tisíc lidí (pro účast na něm ovšem není nutné mít hotovu přípravnou praxi ''ngöndro''). Nejsilnější společenství je v Dánsku a v Německu, velmi úspěšné je také v dalších zemích střední a východní Evropy (především v České republice); relativně malý počet následovníků i center je naproti tomu ve Spojených státech a ve Velké Británii.

== Religionistická charakteristika Buddhismu Diamantové cesty ==

Společenství Buddhismus Diamantové cesty je západní součástí školy tibetského buddhismu ''kagjü'', která ctí jako svého zakladatele Gampopu (1079–1153), žáka slavného Milaräpy (1040–1123). Gampopa se stal učitelem prvního ''karmapy'' a řetězec dalších ''karmapů'' spoluformoval náboženské, kulturní i politické dějiny Tibetu. V osobách dvou XVII. ''karmapů'' ale došlo v této škole ke schizmatu. Až teprve 11 let po smrti výše zmíněného XVI. ''karmapy'' byl rozeznán jeho nástupce, Orgjän Trinlä Dordže (*1985). Pravost určení tohoto chlapce ale byla zpochybněna a významní představitelé školy ''kagjü'', kteří s určením nesouhlasili, nalezli převtělení XVI. ''karmapy'' v jiném chlapci a roku 1994 ho uvedly do úřadu. Ve schizmatu se Ole a Hannah Nydahlovi postavili se na stranu tohoto druhého chlapce a za XVII. ''karmapu'' uznali Thinläho Thaje Dordžeho (*1983).

Základním učením školy ''kagyü'' tak, jak je přijímá a praktikuje společenství Buddhismus Diamantové cesty, je Velká pečeť (''mahámudra''): je to cesta k osvícení tím, že adeptu je odhalena buddhovská podstata všech bytostí i jeho vlastní mysli. Před samotnou praxí Velké pečeti adept „přijímá útočiště“ (jako výraz konverze k buddhismu), přijímá nové tibetské jméno (které ovšem v běžném styku obvykle nepoužívá) a praktikuje tzv. čtyři přípravná cvičení (ngöndro). Ta spočívají jednak v osvojení čtyř základních myšlenek, jednak v provedení čtyř cvičení.

První základní myšlenka připomíná jedinečnost a vzácnost naší současné existence, neboť ji můžeme využít k vysvobození a osvícení. Druhou myšlenkou je přesvědčení o pomíjivosti všeho a třetí myšlenkou existence karmy, tedy zákona příčiny a následku. Čtvrtá základní myšlenka poukazuje na to, že osvícení je jedinou skutečnou a trvalou radostí. Čtyři cvičení, jež slouží k očištění a k hromadění zásluh, obsahují vykonávání poklon, recitaci stoslabičné mantry, provádění meditace darování mandaly a recitaci formule k uctění duchovního učitele (''lamy''). Každé z těchto čtyř cvičení musí být opakováno v počtu 111 111, a přípravná praxe tak může trvat i několik let.

Na této individuální cestě adepta doprovázejí společné meditace v centru, čtyři na sebe navazující iniciace, meditační kursy, kurs vědomého umírání ''poa'' (''phowa'') a další učení, zasvěcení a aktivity. Základní praxí je ''lamä naldžor'' (''gurujóga''), meditace na XVI. ''karmapu'', známá také jako meditace tři světla. Meditace i přednášky v centrech končí zpívaným vzýváním ochránce Mahákály, které je připisováno VIII. karmapovi. Pro každodenní praxi jsou vhodné ještě jiné meditace, práce s rušivými emocemi, identifikace s buddhovským stavem duchovního učitele a další metody.

Karmapovo pověření k zakládání center Nydahlovi nechápali jako vznik nové tradice (jako západní, anebo dokonce synkretickou verzi buddhismu), ale jako součást nyní již globální tradice karmakagyü. Po celou dobu své existence je proto společenství Buddhismus Diamantové cesty v těsném kontaktu s duchovními autoritami linie ''karmakagjü'', kromě zmíněných ''karmapů'' a XIV. ''šamarpy'' také s Džigme rinpočhem (*1949), Šerabem Gjalcchenem rinpočhem (*1960) a dalšími.

Učení ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajány]]'' (diamantové cesty), které Ole Nydahl převzal od svých učitelů a přizpůsobil svým žákům, je ve společenství Buddhismus Diamantové cesty považováno za učení samého historického Buddhy, určené Buddhovým výjimečným a schopným posluchačům, kteří jsou schopni jít rychlou, ale i nebezpečnou cestou k osvícení. Kvůli nebezpečnosti této cesty je nutné být v úzkém a důvěrném kontaktu s duchovním učitelem – ''lamou''. Ole Nydal ovšem neměl ambici vytvořit na Západě úplnou strukturu nositelů tradice ''karmakagjü'', kterou tvoří mniši, jógini a laici, nýbrž stanovil, že jeho centra budou místy laického a jógického buddhismu. V důsledku laického charakteru Nydahlovy mise může být učení a praxe v těchto centrech cíleně přizpůsobeno kultuře Západu a způsobu života mladé generace. Není vyžadována změna životního stylu a například ani celibát. Kvůli tomu, že Nydahl není mnichem, byl dříve ve škole ''kagjü'' dokonce zpochybněn jeho titul ''„lama“''.

== Buddhismus Diamantové cesty v České republice ==

Ole Nydahl již v osmdesátých letech několikrát navštívil Československo a vyučoval ''[[dharma (Buddh)#2|dharmu2]]'' v soukromých prostorách. Jeho první veřejná přednáška se konala již ve svobodných poměrech roku 1990. První centrum Karma Dubkji Ling vzniklo v Praze roku 1994, roku 1995 se konal první kurs ''poa''. Roku 1996 byl pro správu nemovitého majetku založen nadační fond Nydahl. Jednotlivá centra, která od poloviny devadesátých let rychle vznikala, byla od roku 1995 spojena v občanském sdružení Společnost Diamantové cesty (v současnosti má právní status zapsaného spolku). Roku 2007 společenství získalo registraci státu jako náboženská společnost pod jménem Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

== Organizace církve ==

=== Meditační centra a církevní zařízení ===

Buddhismus Diamantové cesty, resp. Společnost Diamantové cesty spravuje v současnosti více než dvacet meditačních center v České republice. Některá z nich, například v Brně a v Praze, získala a upravila si vlastní prostory k setkávání, meditacím a duchovním cvičením. Společenství disponuje také retreatovými centry ve Vyhlídkách u Českých Budějovic, na Trojáku u Hošťálkové (okr. Vsetín) nebo v Těnovicích na Rokycansku. Posledně jmenované centrum, budované od roku 1997, dokáže pojmout i několik tisíc buddhistů především v provizorních příbytcích. Roku 2014 v něm byla zasvěcena stúpa. Nakladatelství Bílý deštník vydává od roku 1997 hlavně spisy Oleho Nydahla a od roku 1999 reprezentativní časopis ''Buddhismus dnes'', jehož hlavní články jsou přebírány z mezinárodního vydání.

=== Počet věřících ===

K buddhismu bez bližšího určení se v rámci sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 6 817 osob, zřejmě jenom část z nich však byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou. Buddhismus Diamantové cesty, tehdy už oficiálně registrovaný jako náboženská společnost, poprvé zachytil následující census v roce 2011. Hlásilo se k němu 3 484 osob (dalších 2 617 osob se přitom hlásilo k jiným typům buddhismu), s nejvyšším podílem v Praze, Brně a Ostravě. Malé počty osob hlásících se k Buddhismu Diamantové cesty však byly rovnoměrně rozloženy prakticky ve všech okresech, přičemž je obtížné soudit, šlo-li ve všech případech o praktikující členy společenství, nebo jen o různé sympatizanty. V roce 2021 se k této náboženské společnosti přihlásilo 653 osob. Samotná náboženská společnost počet praktikujících či věřících neudává.

== Literatura ==

Kateřina HAMPLOVÁ: „Na cestě k osvícené mysli.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 87–90. 
Kamila KLINGOROVÁ: „Diamantová cesta každodenním životem.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 90–92. 
Tomek LEHNERT: ''Darebáci v rouchu. Interní kronika současných čínsko-tibetských intrik v linii Karma Kagjü buddhismu Diamantové cesty''. Bílý deštník, Brno 2000. 
Fréderic LENOIR: ''Setkávání buddhismu se Západem''. Volvox globator, Praha 2002. 
Eva MADARÁSZOVÁ: „Ngöndro a česká vadžrajána.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 17–19. 
Petra MORAVCOVÁ – Jaroslav PEŠTA: „Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.“ Pp. 108–115 in Jan Honzík (ed.): ''Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice''. DharmaGaia, Praha 2010. 
Alexandr NEUMANN: „Na slovíčko. Rozhovor s Alexandrem Neumannem.“ ''Tibetské listy'' 18, zima 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Jak se věci mají. Živé pojetí buddhismu''. Společnost Diamantové cesty, Praha 1999. 
Lama Ole NYDAHL: ''108 otázek a odpovědí. Buddhovy nauky v každodenním životě''. Bílý deštník, Brno 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Čtyři přípravná cvičení. Ngöndro – první kroky v Diamantové cestě buddhismu''. Bílý deštník, Brno 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Jízda na tygrovi. Jak se buddhové dostali na Západ. Kronika přenosu tibetského buddhismu na Západ. Rizika a radosti''. Bílý deštník, Brno 2004. 
Lama Ole NYDAHL: ''Moje cesta k lamům''. Bílý deštník, Brno 2005. 
Lama Ole NYDAHL: ''Velká pečeť: prostor a radost bez hranic''. Bílý deštník, Brno 2006. 
Lama Ole NYDAHL: ''Otázky a buddhistické odpovědi''. Bílý deštník, Brno 2010. 
Lama Ole NYDAHL: ''O smrti a znovuzrození. Pohled buddhismu na poslední okamžiky života'', Brno: Bílý deštník 2011. 
Ole NYDAHL: ''Hovory s lamou Ole Nydahlem''. Ogme, Praha 1996. 
Ole ONYDAHL: ''Moudrost okamžiku: buddhismus Diamantové cesty v otázkách a odpovědích''. Bílý deštník, Brno 2006. 
Ole NYDAHL: ''Být užitečný. Pohled buddhismu na smysluplný život''. Bílý deštník, Praha 2013. 
Hannah NYDAHLOVÁ: „Způsob, jakým nám předával učení, byl velmi zručný.“ ''Buddhismus dnes'' 14, 2007. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Jde to velmi dobře. Rozhovor s lamou Ole Nydahlem.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 94–97. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Vyslanci XVI. Karmapy.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 84–87. 

Oficiální internetové stránky: https://bdc.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=10210&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Théravádový buddhismus

2024-10-25T12:56:36Z

ZRN:

= Théravádový buddhismus =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">
__TOC__ [[Soubor:Théravádový_buddhismus_mapa1.jpg|480px]]
</div>

Náboženská společnost Théravádový buddhismus se roku 2018 stala druhou buddhistickou náboženskou společností registrovanou Ministerstvem kultury České republiky a první společností, hlásící se k tradici ''[[théraváda (Buddh)|théravády]]''. Neregistrovaných théravádových společenství ovšem působí v české společnosti více; kromě toho zde stabilně vyučuje několik théravádových [[mnich (Buddh)|mnichů]] a mnišek jak českého, tak zahraničního původu. Náboženská společnost Théravádový buddhismus zpočátku reprezentovala specifickou část théravádového buddhismu, tzv. tradici lesních mnichů. Brzy po svém vzniku ale rozšířila svůj zájem a v současnosti (2020) se orientuje již na širší spektrum théravádových učitelů a vyvíjí v rámci théravádového buddhismu širší škálu aktivit.

== Historie théravádového buddhismu v tradici lesních mnichů ==

Théravádový buddhismus je jednou z hlavních větví buddhismu; západní věda zpravidla označuje za další dvě hlavní větve ''[[mahájána (Buddh)|mahájánový]]'' a ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánový]]'' buddhismus. Výraz ''théraváda'', převzatý z jazyka páli, má význam „cesta starších“, čímž se rozumí nauka starších mnichů (''thérů''). Stoupenci této buddhistické tradice mají za to, že na rozdíl od inovativních mahájánových a vadžrajánových škol má théravádový buddhismus nejblíže k původní podobě učení a praxe Siddhatthy Gótamy, zvaného Buddha, který žil asi v letech 563–483 př. Kr., podle théravádové tradice 623–543 př. Kr. Ve shodě s akademickými buddhology předpokládají, že toto učení i pravidla mnišské kázně jsou nejvíce zachovány v kanonickém souboru textů zvaném [[Tripitaka (Buddh)|Tipitaka]] (ve významu „Trojí koš“), který vznikl patrně ve 3. století před naším letopočtem a dochoval se v jazyce páli.

Pro théravádový buddhismus je typické úzké spojení mnichů s laiky. [[mnich (Buddh)|Mniši]] musejí především dodržovat pravidla řádového života (jichž je 227), dále pak vyučovat laiky a jejich děti buddhistické nauce, praxi a morálce, a i dalšími způsoby konat v jejich prospěch. Laici naproti tomu mnišské komunity podporují materiálně, a mniši a mnišky jsou tedy na laicích závislí. [[klášter (Buddh)|Kláštery]] jsou v oblastech rozšíření théravádového buddhismu nezbytnými centry náboženského života, ale i vzdělávání a sociální pomoci. V této tradiční podobě je théravádový buddhismus rozšířen na Šrí Lance, v Thajsku, Barmě (Myanmaru), Kambodži, Laosu a velmi okrajově ve Vietnamu. Na Západě je théravádový buddhismus obvykle vyučován a praktikován v meditačních centrech, která mniši a mnišky pouze příležitostně navštěvují. Ovšem i v západních zemích bylo již založeno několik klášterů se záměrem, aby náboženský život západních théravádových buddhistů byl co nejpodobnější ideálu, odvozenému z předpokládaného [[Buddha (Buddh)|Buddhova]] života a z kánonu [[Tripitaka (Buddh)|Tipitaka]].

V tradičních zemích théravádového buddhismu se v posledních letech projevuje touha žen po mnišském životě. Svůj záměr vytvořit ženské kláštery tyto ženy opírají o tradici, podle níž Buddha existenci ženského mnišství povolil, i když mnišky v náboženských ohledech zcela podřídil mnichům. V další théravádové tradici ovšem nejsou ženské kláštery povoleny. Zatímco nově vznikající komunity mnišek jsou v těchto zemích okrajovým a velmi kontroverzním jevem, ve svobodných poměrech Západu mnišky běžně působí, ačkoli oprávněnost jejich působení je též široce diskutována. Náboženská společnost Théravádový buddhismus tuto diskusi reflektuje ve svém Základním dokumentu a nevylučuje, že by v budoucnu mohla vznik ženského kláštera iniciovat.

V širokém rámci théravádového buddhismu, tradičně žitého v oblastech dnešních výše jmenovaných států Východu, postupně vzniklo několik mnišských řádů, a to na základě různé interpretace mnišských řádových pravidel. Jeden z těchto řádů, ''dhamajuttika-nikája'', vznikl roku 1833 díky reformnímu úsilí thajského prince Mongkuta (1804–1868), který byl roku 1851 korunován králem Ramou IV. Mnichy řádu ''dhamajuttika-nikája'' byli později také zakladatelé takzvané thajské lesní tradice ''adžán'' Sao Kantasíló (1861–1941) a ''adžán'' Man Bhúridattó (1870–1949). Na počátku této tradice stála touha těchto mnichů po autentičtějším mnišském životě vedeném způsobem co nejvíce odpovídajícím Buddhovým nárokům. Thajský výraz ''adžán'' ve významu „učitel“ je titulem staršího mnicha (''théry''). Výraz „lesní“ v názvu tradice odkazuje jednak na významné momenty legendárního Buddhova života, jednak na oddělení od většinového thajského buddhismu, spjatého s královskou rodinou a podezřelého z poklesu mnišské kázně, a konečně i na asketický mnišský způsob života, věrný původnímu mnišskému ideálu. Právě k řádu dhamajuttika-nikája a k thajské lesní tradici se náboženská společnost Théravádový buddhismus výslovně přihlásila ve svém Základním dokumentu, předloženém na počátku jejího registračního procesu.

Žákem adžána Mana a významným nositelem lesní tradice v další generaci byl adžán Čá Subható (1918–1992), obvykle známý jen jako adžán Čá. Jako duchovní učitel a zakladatel klášterů se stal významnou osobností v Thajsku, a zvláště po svých návštěvách Evropy a Spojených států získal i řadu příznivců ze západních zemí. Do kláštera Wat Pah Pong, který adžán Čá roku 1954 založil a jehož byl představeným, přišel roku 1967 Američan Robert Jackman (*1934), patrně první západní mnich v této tradici. Pro další mnichy ze Západu, jichž stále přibývalo, založil adžán Čá roku 1975 klášter Wat Pah Nanachat a Robert Jackman se již jako adžán Sumédhó stal jeho představeným. Od roku 1979 začaly vznikat kláštery této tradice i na Západě. Představeným prvního z nich, který tohoto roku vznikl v obci Chithurst ve Velké Británii, se stal právě ''adžán'' Sumédhó. Další kláštery byly zřizovány ve Velké Británii (především klášter Amaravati u Londýna, založený roku 1984 též ''adžánem'' Sumédhóem), ale i v Austrálii, Itálii, na Novém Zélandě a ve Švýcarsku. Prostřednictvím misijní činnosti ''adžána'' Čáa a ''adžána'' Sumédhóa se tak thajský théravádový buddhismus lesní tradice postupně na Západě etabloval. Také thajský mnich Phrapalad Sunthon Sophap (pra Auen), první předseda náboženské společnosti Théravádový buddhismus, je žákem ''adžána'' Čáa.

Jak je řečeno již výše, v samém závěru registračního procesu se ovšem vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus k tradici lesních mnichů uvolnil. Poslední přijatá verze Základního dokumentu z 21. května 2018 o vazbě na ''dhamajuttika-nikáju'' již nehovoří.

== Religionistická charakteristika společenství Théravádový buddhismus ==

Nauka [[théraváda (Buddh)|théravádového]] buddhismu je odvozena z kanonického souboru textů [[Tripitaka (Buddh)|Tipitaka]] a z výkladů a komentářů k němu. Jádrem buddhistické nauky (''[[dharma (Buddh)#2|dhammy2]]'') jsou takzvané čtyři ušlechtilé pravdy, které podle tradice pronesl sám [[Buddha (Buddh)#1|Buddha]] brzy po svém probuzení. První z těchto ušlechtilých pravd tvrdí, že existence ve všech svých projevech a podobách neuspokojivá, neboť je strastná, není stálá a nemá žádnou podstatu. Druhá ušlechtilá pravda odhaluje, jak toto utrpení vzniká; je důsledkem touhy, žádostivosti nebo spíše „žízně“ po životě, která vytváří pevné pletivo příčin a následků (''[[karman (Buddh)|kamma]]''), jež každou bytost poutá v řetězci strastiplných narození (''samsára'') ve stále nových a dalších tělech. Třetí ušlechtilá pravda učí, že sled utrpení a strastí může být zastaven tím, že je odstraněna ona žádostivost, a tak je přerušen řetězec nových narození. Cesta, vedoucí k vyhasnutí žádostivosti (''[[nirvána (Buddh)|nibbána]]''), má osm částí a jejich vyjmenování tvoří čtvrtou ušlechtilou pravdu: je to pravé pochopení, pravý záměr, pravá řeč, pravé konání, pravý způsob života, pravé úsilí, pravá bdělost a pravé soustředění. Díky vnitřnímu pochopení a přijetí těchto čtyř pravd a prostřednictvím sledování [[osmidílná stezka (Buddh)|osmidílné cesty]] může bytost zažít zkušenost probuzení (''[[bódhi (Buddh)|bódhi]]'') a stát se probuzenou (''[[buddha (Buddh)|buddhou]]'').

Základní náboženská praxe théravádového buddhisty vychází z těchto [[árjasatja (Buddh)|čtyř ušlechtilých pravd]]. První dvě části [[osmidílná stezka (Buddh)|osmidílné stezky]] mají rozvíjet jeho poznání a moudrost formou hlubokého vhledu do strastné povahy veškeré existence a mají ho podněcovat k odhodlání, aby uskutečňoval další části osmídílné cesty a spěl k probuzení. Další tři části osmidílné stezky poskytují základ etiky: zabývají se již pohnutkami mysli a volními aktivitami, které se projevují v mluvení a jednání a které jsou završeny a uzavřeny v komplexním způsobu živobytí. Poznání i etika jsou rozvíjeny kázní (disciplínou), na niž ukazují poslední tři části osmidílné cesty: jde v nich o vědomé zapojení vůle, vědomé pozorování a sebepozorování (všímavost) a vědomé upoutání mysli na jednom předmětu. Tuto kázeň cvičí a prohlubují především tzv. meditační techniky.

Buddhistou (v nábožensky pluralitních společnostech) nebo mnichem (v buddhistických společnostech) se člověk tradičně stává obřadem přijetí Trojího útočiště nebo též Tří klenotů. Jeho jádrem je vyznání, že dotyčný nachází své útočiště v Buddhovi, v jeho učení (''[[dharma (Buddh)|dhamma]]'') a ve společenství jeho následovníků (''[[sangha (Buddh)|sanga]]''). Společenství mu poskytuje nejen naukové a etické zakotvení (především prostřednictvím vyučování ze strany mnichů), ale i účast na obřadech a znalost meditačních technik, které pak rozvíjí individuálně nebo při společných aktivitách.

Zpočátku se členové náboženské společnosti Théravádový buddhismus shromažďovali v Tygřím klášteře v Kolodějích nad Lužnicí, kde pobývali thajští mniši lesní tradice. Tam se konala mnišská vyučování laiků a ostatní duchovní služby, například veřejně přístupné [[meditace (Buddh)|meditace]], recitace [[mantra (Buddh)|manter]], požehnání po darování jídla a další obřady. Podobně jako v celém théravádovém buddhismu jsou nejčastějšími aktivitami meditace všímavosti či vhledu (''[[vipassaná (Buddh)|vipassaná]]'') a meditace laskavosti (''[[mettá (Buddh)|mettá]]''). Zvláštními příležitostmi pro setkání členů náboženské společnosti jsou svátky a slavnosti. Hlavní svátky jsou tři: Vésákha (svátek narození Buddhy, jeho probuzení a vstupu do ''[[parinirvána (Buddh)|parinibbána]]''), Mághá púdžá (Den buddhistické obce – ''[[sangha (Buddh)|sanghy]]'') a Asalha púdža (Den buddhistické nauky – ''[[dharma (Buddh)|dhammy]]''). Další významnou událostí je slavnost Kathintthára (též Kathina), při níž laici obřadně předávají mnichům roucho (''[[kathina (Buddh)#2|kathina2]]''). Jak se rozvolňoval vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus s Tygřím klášterem, dostaly se do centra náboženského života této společnosti kurzy meditace, meditační víkendy i delší pobyty, přednášky mnichů též jiné než thajské lesní tradice, série takových přednášek a mediatcí apod. Tyto aktivity se konají mimo Tygří klášter. Vedou je mniši thajské lesní tradice ze zahraničí nebo český mnich této tradice ''adžán'' Gavésakó (Jakub Bartovský, *1975), ale i théravádoví mniši, kteří v této tradici nebyli zasvěceni: Ashin Ottama (Pavel Smrčka, *1947) nebo ''bhante'' Dhammadipa (Tomáš Petr Gutman, *1949).

== Historie a organizace théravádového buddhismu v České republice ==

První česká skupina inspirovaná thajskou lesní tradicí v linii ''adžána'' Čáa a ''adžána'' Su-médhóa vznikla již před rokem 1989 kolem Libora Válka a ve svobodných poměrech působí od roku 1991 veřejně pod jménem Přátelé Dhammy. Toto společenství se podílí na vydávání kanonických textů théravádového buddhismu i textů thajské lesní tradice a několikrát se stalo hostitelem mnichů přijíždějících z ciziny. Vyšel z něj také bhikkhu Gavésakó, první český mnich zasvěcený ''adžánem'' Sumédhóem v thajské lesní tradici.

Ačkoliv tato tradice tedy byla v české společnosti přítomna (byť okrajově), thajští mniši, kteří roku 2014 přišli do České republiky z kláštera Wat Pa Luangta Bua, nebyli zpočátku s českými buddhisty v kontaktu. Lesní klášter Wat Pa Luangta Bua se nachází v provincii Kančanaburi severozápadně od thajského hlavního města Bangkoku a je díky chovatelství tygrů znám jako Tygří chrám. Představený tohoto kláštera, Phra Wisutthisarathen (*1950), zjednal roku 2013 koupi bývalého šlechtického sídla v Kolodějích nad Lužnicí za účelem založení pobočky svého kláštera. Vlastnictví sídla bylo roku 2015 převedeno do Nadace Pra Wisutthikuampi, kterou Phra Wisutthisarathenem založil. Stal se předsedou správní rady Nadace a též čestným členem rady starších náboženské společnosti Théravádový buddhismus.

První mniši z thajského kláštera Wat Pa Luangta Bua přišli do Kolodějí nad Lužnicí roku 2014. Ještě téhož roku opravili střechu budovy, fatálně poškozené při povodni o rok dříve. Brzy po příchodu mniši uspořádali zahradní slavnost v areálu budovy, již pojmenovali Tygří klášter. Vstoupili do kontaktu s obyvateli obce Koloděje nad Lužnicí i města Týn nad Vltavou, k němuž Koloděje administrativně patří. Počáteční rozvoj kláštera zastavil spor mnichů s jejich příznivci, kteří roku 2014 vytvořili zapsaný spolek The Buddhist Theravada Association of the European Region in Czech Republic. Po rozchodu s mnichy je spolek od roku 2016 v likvidaci.

Další etapu vývoje kláštera charakterizovala spolupráce thajských mnichů s českými théravádovými buddhisty, hlavně s těmi, kteří již dříve praktikovali buddhismus ve společenství Bódhi v Pardubicích a v klubu Sati v Pardubicích a kteří tvoří současně působící společenství Dóan v Pardubicích. Z této spolupráce vznikla náboženská společnost Théravádový buddhismus; založena byla roku 2015 a státem registrována jako náboženská společnost roku 2018. Pro společné aktivity byl roku 2016 zapsán také spolek Asociace théravádových buddhistů. V náboženské společnosti Théravádový buddhismus měli mít mniši z kláštera Wat Pa Luangta Bua výsadní postavení v radě starších, nejvyšším orgánu náboženské společnosti. Phrapalad Sunthon Sophap (phra Auen, *1968) měl být předsedou rady starších a Phra Niyom Thammaprakop (phra Niyom, *1965) zástupcem předsedy. Sekretářem se stal Ladislav Král (*1977).

Jak je několikrát řečeno výše, ani tato spolupráce netrvala dlouho. Thajští mniši nadále figurují ve správních úřadech Nadace Pra Wisutthikuampi, ale jejich působení v Kolodějích nad Lužnicí bylo na začátku roku 2020 přerušeno kvůli pandemii. Také ve vedení náboženské společnosti Théravádový buddhismus se thajští mniši již od roku 2018 nenacházejí. Od roku 2019 je předsedou rady starších mnich Ashin Ottama, úřad zástupce předsedy zůstává neobsazen. Kontinuitu s předchozím vedením společnosti zajišťuje sekretář Ladislav Král. Náboženská společnost založila roku 2020 Lesní poustevnu Dhammasára jako evidovanou právnickou osobu. Nachází se v Praze.

=== Počet věřících ===

Náboženská společnost Théradávový buddhismus byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2011 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 2 617 osob (vedle toho byla samostatně sčítána tehdy již registrovaná náboženská společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]]), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou. Podle sčítání lidu z roku 2021 se k této náboženské společnosti přihlásilo 54 osob.

== Literatura ==

Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Stezka klidu a jasu''. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2003. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Jádro Buddhova učení''. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2004. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Kráva, která plakala, a jiné buddhistické příběhy o štěstí''. Alternativa, Praha 2007. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Tady a teď: milující pozornost''. Euromedia, Praha 2017. 
Adžán ČÁ: ''Tiché lesní jezírko''. ADA, Praha 1994. 
Adžán ČÁ: ''Jak chutná svoboda''. Stratos, Praha 1996. 
Adžán ČÁ: ''Strom v lese''. DharmaGaia, Praha 1999. 
Jiří ČERNEGA: ''Lesní mniši''. Pragma, Praha 1995. 
Miltner MILTNER: ''Malá encyklopedie buddhismu''. Práce, Praha 1997. 
Adžán SUMEDHO – Adžán ČÁ: ''Osvobození mysli''. Stratos, Prahha 1995. 
Ajahn SUMEDHO: ''Bdělost – cesta k nesmrtelnosti''. CAD Press, Bratislava 1992. 
Libor VÁLEK: ''Buddhismus – uvedení do praxe''. Dharma, Praha 1995. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Náboženská společnost ‚Théravádový buddhismus‘ registrována.“ ''Náboženský infoservis'' 4. 8. 2018. 
Karel WERNER: ''Náboženství jižní a východní Asie''. Masarykova univerzita, Brno 1995. 

Oficiální internetové stránky: https://www.sasana.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14125&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Théravádový buddhismus

2024-10-25T12:54:27Z

ZRN:

= Théravádový buddhismus =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">
__TOC__ [[Soubor:Théravádový_buddhismus_mapa1.jpg|480px]]
</div>

Náboženská společnost Théravádový buddhismus se roku 2018 stala druhou buddhistickou náboženskou společností registrovanou Ministerstvem kultury České republiky a první společností, hlásící se k tradici ''[[théraváda (Buddh)|théravády]]''. Neregistrovaných théravádových společenství ovšem působí v české společnosti více; kromě toho zde stabilně vyučuje několik théravádových [[mnich (Buddh)|mnichů]] a mnišek jak českého, tak zahraničního původu. Náboženská společnost Théravádový buddhismus zpočátku reprezentovala specifickou část théravádového buddhismu, tzv. tradici lesních mnichů. Brzy po svém vzniku ale rozšířila svůj zájem a v současnosti (2020) se orientuje již na širší spektrum théravádových učitelů a vyvíjí v rámci théravádového buddhismu širší škálu aktivit.

== Historie théravádového buddhismu v tradici lesních mnichů ==

Théravádový buddhismus je jednou z hlavních větví buddhismu; západní věda zpravidla označuje za další dvě hlavní větve ''[[mahájána (Buddh)|mahájánový]]'' a ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánový]]'' buddhismus. Výraz ''théraváda'', převzatý z jazyka páli, má význam „cesta starších“, čímž se rozumí nauka starších mnichů (''thérů''). Stoupenci této buddhistické tradice mají za to, že na rozdíl od inovativních mahájánových a vadžrajánových škol má théravádový buddhismus nejblíže k původní podobě učení a praxe Siddhatthy Gótamy, zvaného Buddha, který žil asi v letech 563–483 př. Kr., podle théravádové tradice 623–543 př. Kr. Ve shodě s akademickými buddhology předpokládají, že toto učení i pravidla mnišské kázně jsou nejvíce zachovány v kanonickém souboru textů zvaném [[Tripitaka (Buddh)|Tipitaka]] (ve významu „Trojí koš“), který vznikl patrně ve 3. století před naším letopočtem a dochoval se v jazyce páli.

Pro théravádový buddhismus je typické úzké spojení mnichů s laiky. [[mnich (Buddh)|Mniši]] musejí především dodržovat pravidla řádového života (jichž je 227), dále pak vyučovat laiky a jejich děti buddhistické nauce, praxi a morálce, a i dalšími způsoby konat v jejich prospěch. Laici naproti tomu mnišské komunity podporují materiálně, a mniši a mnišky jsou tedy na laicích závislí. [[klášter (Buddh)|Kláštery]] jsou v oblastech rozšíření théravádového buddhismu nezbytnými centry náboženského života, ale i vzdělávání a sociální pomoci. V této tradiční podobě je théravádový buddhismus rozšířen na Šrí Lance, v Thajsku, Barmě (Myanmaru), Kambodži, Laosu a velmi okrajově ve Vietnamu. Na Západě je théravádový buddhismus obvykle vyučován a praktikován v meditačních centrech, která mniši a mnišky pouze příležitostně navštěvují. Ovšem i v západních zemích bylo již založeno několik klášterů se záměrem, aby náboženský život západních théravádových buddhistů byl co nejpodobnější ideálu, odvozenému z předpokládaného [[Buddha (Buddh)|Buddhova]] života a z kánonu [[Tripitaka (Buddh)|Tipitaka]].

V tradičních zemích théravádového buddhismu se v posledních letech projevuje touha žen po mnišském životě. Svůj záměr vytvořit ženské kláštery tyto ženy opírají o tradici, podle níž Buddha existenci ženského mnišství povolil, i když mnišky v náboženských ohledech zcela podřídil mnichům. V další théravádové tradici ovšem nejsou ženské kláštery povoleny. Zatímco nově vznikající komunity mnišek jsou v těchto zemích okrajovým a velmi kontroverzním jevem, ve svobodných poměrech Západu mnišky běžně působí, ačkoli oprávněnost jejich působení je též široce diskutována. Náboženská společnost Théravádový buddhismus tuto diskusi reflektuje ve svém Základním dokumentu a nevylučuje, že by v budoucnu mohla vznik ženského kláštera iniciovat.

V širokém rámci théravádového buddhismu, tradičně žitého v oblastech dnešních výše jmenovaných států Východu, postupně vzniklo několik mnišských řádů, a to na základě různé interpretace mnišských řádových pravidel. Jeden z těchto řádů, ''dhamajuttika-nikája'', vznikl roku 1833 díky reformnímu úsilí thajského prince Mongkuta (1804–1868), který byl roku 1851 korunován králem Ramou IV. Mnichy řádu ''dhamajuttika-nikája'' byli později také zakladatelé takzvané thajské lesní tradice ''adžán'' Sao Kantasíló (1861–1941) a ''adžán'' Man Bhúridattó (1870–1949). Na počátku této tradice stála touha těchto mnichů po autentičtějším mnišském životě vedeném způsobem co nejvíce odpovídajícím Buddhovým nárokům. Thajský výraz ''adžán'' ve významu „učitel“ je titulem staršího mnicha (''théry''). Výraz „lesní“ v názvu tradice odkazuje jednak na významné momenty legendárního Buddhova života, jednak na oddělení od většinového thajského buddhismu, spjatého s královskou rodinou a podezřelého z poklesu mnišské kázně, a konečně i na asketický mnišský způsob života, věrný původnímu mnišskému ideálu. Právě k řádu dhamajuttika-nikája a k thajské lesní tradici se náboženská společnost Théravádový buddhismus výslovně přihlásila ve svém Základním dokumentu, předloženém na počátku jejího registračního procesu.

Žákem adžána Mana a významným nositelem lesní tradice v další generaci byl adžán Čá Subható (1918–1992), obvykle známý jen jako adžán Čá. Jako duchovní učitel a zakladatel klášterů se stal významnou osobností v Thajsku, a zvláště po svých návštěvách Evropy a Spojených států získal i řadu příznivců ze západních zemí. Do kláštera Wat Pah Pong, který adžán Čá roku 1954 založil a jehož byl představeným, přišel roku 1967 Američan Robert Jackman (*1934), patrně první západní mnich v této tradici. Pro další mnichy ze Západu, jichž stále přibývalo, založil adžán Čá roku 1975 klášter Wat Pah Nanachat a Robert Jackman se již jako adžán Sumédhó stal jeho představeným. Od roku 1979 začaly vznikat kláštery této tradice i na Západě. Představeným prvního z nich, který tohoto roku vznikl v obci Chithurst ve Velké Británii, se stal právě ''adžán'' Sumédhó. Další kláštery byly zřizovány ve Velké Británii (především klášter Amaravati u Londýna, založený roku 1984 též ''adžánem'' Sumédhóem), ale i v Austrálii, Itálii, na Novém Zélandě a ve Švýcarsku. Prostřednictvím misijní činnosti ''adžána'' Čáa a ''adžána'' Sumédhóa se tak thajský théravádový buddhismus lesní tradice postupně na Západě etabloval. Také thajský mnich Phrapalad Sunthon Sophap (pra Auen), první předseda náboženské společnosti Théravádový buddhismus, je žákem ''adžána'' Čáa.

Jak je řečeno již výše, v samém závěru registračního procesu se ovšem vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus k tradici lesních mnichů uvolnil. Poslední přijatá verze Základního dokumentu z 21. května 2018 o vazbě na ''dhamajuttika-nikáju'' již nehovoří.

== Religionistická charakteristika společenství Théravádový buddhismus ==

Nauka [[théraváda (Buddh)|théravádového]] buddhismu je odvozena z kanonického souboru textů [[Tripitaka (Buddh)|Tipitaka]] a z výkladů a komentářů k němu. Jádrem buddhistické nauky (''[[dharma (Buddh)#2|dhammy2]]'') jsou takzvané čtyři ušlechtilé pravdy, které podle tradice pronesl sám [[Buddha (Buddh)#1|Buddha]] brzy po svém probuzení. První z těchto ušlechtilých pravd tvrdí, že existence ve všech svých projevech a podobách neuspokojivá, neboť je strastná, není stálá a nemá žádnou podstatu. Druhá ušlechtilá pravda odhaluje, jak toto utrpení vzniká; je důsledkem touhy, žádostivosti nebo spíše „žízně“ po životě, která vytváří pevné pletivo příčin a následků (''[[karman (Buddh)|kamma]]''), jež každou bytost poutá v řetězci strastiplných narození (''samsára'') ve stále nových a dalších tělech. Třetí ušlechtilá pravda učí, že sled utrpení a strastí může být zastaven tím, že je odstraněna ona žádostivost, a tak je přerušen řetězec nových narození. Cesta, vedoucí k vyhasnutí žádostivosti (''[[nirvána (Buddh)|nibbána]]''), má osm částí a jejich vyjmenování tvoří čtvrtou ušlechtilou pravdu: je to pravé pochopení, pravý záměr, pravá řeč, pravé konání, pravý způsob života, pravé úsilí, pravá bdělost a pravé soustředění. Díky vnitřnímu pochopení a přijetí těchto čtyř pravd a prostřednictvím sledování [[osmidílná stezka|osmidílné cesty]] může bytost zažít zkušenost probuzení (''[[bódhi (Buddh)|bódhi]]'') a stát se probuzenou (''[[buddha (Buddh)|buddhou]]'').

Základní náboženská praxe théravádového buddhisty vychází z těchto [[árjasatja (Buddh)|čtyř ušlechtilých pravd]]. První dvě části [[osmidílná stezka (Buddh)|osmidílné stezky]] mají rozvíjet jeho poznání a moudrost formou hlubokého vhledu do strastné povahy veškeré existence a mají ho podněcovat k odhodlání, aby uskutečňoval další části osmídílné cesty a spěl k probuzení. Další tři části osmidílné stezky poskytují základ etiky: zabývají se již pohnutkami mysli a volními aktivitami, které se projevují v mluvení a jednání a které jsou završeny a uzavřeny v komplexním způsobu živobytí. Poznání i etika jsou rozvíjeny kázní (disciplínou), na niž ukazují poslední tři části osmidílné cesty: jde v nich o vědomé zapojení vůle, vědomé pozorování a sebepozorování (všímavost) a vědomé upoutání mysli na jednom předmětu. Tuto kázeň cvičí a prohlubují především tzv. meditační techniky.

Buddhistou (v nábožensky pluralitních společnostech) nebo mnichem (v buddhistických společnostech) se člověk tradičně stává obřadem přijetí Trojího útočiště nebo též Tří klenotů. Jeho jádrem je vyznání, že dotyčný nachází své útočiště v Buddhovi, v jeho učení (''[[dharma (Buddh)|dhamma]]'') a ve společenství jeho následovníků (''[[sangha (Buddh)|sanga]]''). Společenství mu poskytuje nejen naukové a etické zakotvení (především prostřednictvím vyučování ze strany mnichů), ale i účast na obřadech a znalost meditačních technik, které pak rozvíjí individuálně nebo při společných aktivitách.

Zpočátku se členové náboženské společnosti Théravádový buddhismus shromažďovali v Tygřím klášteře v Kolodějích nad Lužnicí, kde pobývali thajští mniši lesní tradice. Tam se konala mnišská vyučování laiků a ostatní duchovní služby, například veřejně přístupné [[meditace (Buddh)|meditace]], recitace [[mantra (Buddh)|manter]], požehnání po darování jídla a další obřady. Podobně jako v celém théravádovém buddhismu jsou nejčastějšími aktivitami meditace všímavosti či vhledu (''[[vipassaná (Buddh)|vipassaná]]'') a meditace laskavosti (''[[mettá (Buddh)|mettá]]''). Zvláštními příležitostmi pro setkání členů náboženské společnosti jsou svátky a slavnosti. Hlavní svátky jsou tři: Vésákha (svátek narození Buddhy, jeho probuzení a vstupu do ''[[parinirvána (Buddh)|parinibbána]]''), Mághá púdžá (Den buddhistické obce – ''[[sangha (Buddh)|sanghy]]'') a Asalha púdža (Den buddhistické nauky – ''[[dharma (Buddh)|dhammy]]''). Další významnou událostí je slavnost Kathintthára (též Kathina), při níž laici obřadně předávají mnichům roucho (''[[kathina (Buddh)#2|kathina2]]''). Jak se rozvolňoval vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus s Tygřím klášterem, dostaly se do centra náboženského života této společnosti kurzy meditace, meditační víkendy i delší pobyty, přednášky mnichů též jiné než thajské lesní tradice, série takových přednášek a mediatcí apod. Tyto aktivity se konají mimo Tygří klášter. Vedou je mniši thajské lesní tradice ze zahraničí nebo český mnich této tradice ''adžán'' Gavésakó (Jakub Bartovský, *1975), ale i théravádoví mniši, kteří v této tradici nebyli zasvěceni: Ashin Ottama (Pavel Smrčka, *1947) nebo ''bhante'' Dhammadipa (Tomáš Petr Gutman, *1949).

== Historie a organizace théravádového buddhismu v České republice ==

První česká skupina inspirovaná thajskou lesní tradicí v linii ''adžána'' Čáa a ''adžána'' Su-médhóa vznikla již před rokem 1989 kolem Libora Válka a ve svobodných poměrech působí od roku 1991 veřejně pod jménem Přátelé Dhammy. Toto společenství se podílí na vydávání kanonických textů théravádového buddhismu i textů thajské lesní tradice a několikrát se stalo hostitelem mnichů přijíždějících z ciziny. Vyšel z něj také bhikkhu Gavésakó, první český mnich zasvěcený ''adžánem'' Sumédhóem v thajské lesní tradici.

Ačkoliv tato tradice tedy byla v české společnosti přítomna (byť okrajově), thajští mniši, kteří roku 2014 přišli do České republiky z kláštera Wat Pa Luangta Bua, nebyli zpočátku s českými buddhisty v kontaktu. Lesní klášter Wat Pa Luangta Bua se nachází v provincii Kančanaburi severozápadně od thajského hlavního města Bangkoku a je díky chovatelství tygrů znám jako Tygří chrám. Představený tohoto kláštera, Phra Wisutthisarathen (*1950), zjednal roku 2013 koupi bývalého šlechtického sídla v Kolodějích nad Lužnicí za účelem založení pobočky svého kláštera. Vlastnictví sídla bylo roku 2015 převedeno do Nadace Pra Wisutthikuampi, kterou Phra Wisutthisarathenem založil. Stal se předsedou správní rady Nadace a též čestným členem rady starších náboženské společnosti Théravádový buddhismus.

První mniši z thajského kláštera Wat Pa Luangta Bua přišli do Kolodějí nad Lužnicí roku 2014. Ještě téhož roku opravili střechu budovy, fatálně poškozené při povodni o rok dříve. Brzy po příchodu mniši uspořádali zahradní slavnost v areálu budovy, již pojmenovali Tygří klášter. Vstoupili do kontaktu s obyvateli obce Koloděje nad Lužnicí i města Týn nad Vltavou, k němuž Koloděje administrativně patří. Počáteční rozvoj kláštera zastavil spor mnichů s jejich příznivci, kteří roku 2014 vytvořili zapsaný spolek The Buddhist Theravada Association of the European Region in Czech Republic. Po rozchodu s mnichy je spolek od roku 2016 v likvidaci.

Další etapu vývoje kláštera charakterizovala spolupráce thajských mnichů s českými théravádovými buddhisty, hlavně s těmi, kteří již dříve praktikovali buddhismus ve společenství Bódhi v Pardubicích a v klubu Sati v Pardubicích a kteří tvoří současně působící společenství Dóan v Pardubicích. Z této spolupráce vznikla náboženská společnost Théravádový buddhismus; založena byla roku 2015 a státem registrována jako náboženská společnost roku 2018. Pro společné aktivity byl roku 2016 zapsán také spolek Asociace théravádových buddhistů. V náboženské společnosti Théravádový buddhismus měli mít mniši z kláštera Wat Pa Luangta Bua výsadní postavení v radě starších, nejvyšším orgánu náboženské společnosti. Phrapalad Sunthon Sophap (phra Auen, *1968) měl být předsedou rady starších a Phra Niyom Thammaprakop (phra Niyom, *1965) zástupcem předsedy. Sekretářem se stal Ladislav Král (*1977).

Jak je několikrát řečeno výše, ani tato spolupráce netrvala dlouho. Thajští mniši nadále figurují ve správních úřadech Nadace Pra Wisutthikuampi, ale jejich působení v Kolodějích nad Lužnicí bylo na začátku roku 2020 přerušeno kvůli pandemii. Také ve vedení náboženské společnosti Théravádový buddhismus se thajští mniši již od roku 2018 nenacházejí. Od roku 2019 je předsedou rady starších mnich Ashin Ottama, úřad zástupce předsedy zůstává neobsazen. Kontinuitu s předchozím vedením společnosti zajišťuje sekretář Ladislav Král. Náboženská společnost založila roku 2020 Lesní poustevnu Dhammasára jako evidovanou právnickou osobu. Nachází se v Praze.

=== Počet věřících ===

Náboženská společnost Théradávový buddhismus byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2011 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 2 617 osob (vedle toho byla samostatně sčítána tehdy již registrovaná náboženská společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]]), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou. Podle sčítání lidu z roku 2021 se k této náboženské společnosti přihlásilo 54 osob.

== Literatura ==

Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Stezka klidu a jasu''. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2003. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Jádro Buddhova učení''. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2004. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Kráva, která plakala, a jiné buddhistické příběhy o štěstí''. Alternativa, Praha 2007. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Tady a teď: milující pozornost''. Euromedia, Praha 2017. 
Adžán ČÁ: ''Tiché lesní jezírko''. ADA, Praha 1994. 
Adžán ČÁ: ''Jak chutná svoboda''. Stratos, Praha 1996. 
Adžán ČÁ: ''Strom v lese''. DharmaGaia, Praha 1999. 
Jiří ČERNEGA: ''Lesní mniši''. Pragma, Praha 1995. 
Miltner MILTNER: ''Malá encyklopedie buddhismu''. Práce, Praha 1997. 
Adžán SUMEDHO – Adžán ČÁ: ''Osvobození mysli''. Stratos, Prahha 1995. 
Ajahn SUMEDHO: ''Bdělost – cesta k nesmrtelnosti''. CAD Press, Bratislava 1992. 
Libor VÁLEK: ''Buddhismus – uvedení do praxe''. Dharma, Praha 1995. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Náboženská společnost ‚Théravádový buddhismus‘ registrována.“ ''Náboženský infoservis'' 4. 8. 2018. 
Karel WERNER: ''Náboženství jižní a východní Asie''. Masarykova univerzita, Brno 1995. 

Oficiální internetové stránky: https://www.sasana.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14125&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Théravádový buddhismus

2024-10-25T12:42:28Z

ZRN:

= Théravádový buddhismus =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">
__TOC__ [[Soubor:Théravádový_buddhismus_mapa1.jpg|480px]]
</div>

Náboženská společnost Théravádový buddhismus se roku 2018 stala druhou buddhistickou náboženskou společností registrovanou Ministerstvem kultury České republiky a první společností, hlásící se k tradici ''[[théraváda (Buddh)|théravády]]''. Neregistrovaných théravádových společenství ovšem působí v české společnosti více; kromě toho zde stabilně vyučuje několik théravádových [[mnich (Buddh)|mnichů]] a mnišek jak českého, tak zahraničního původu. Náboženská společnost Théravádový buddhismus zpočátku reprezentovala specifickou část théravádového buddhismu, tzv. tradici lesních mnichů. Brzy po svém vzniku ale rozšířila svůj zájem a v současnosti (2020) se orientuje již na širší spektrum théravádových učitelů a vyvíjí v rámci théravádového buddhismu širší škálu aktivit.

== Historie théravádového buddhismu v tradici lesních mnichů ==

Théravádový buddhismus je jednou z hlavních větví buddhismu; západní věda zpravidla označuje za další dvě hlavní větve ''[[mahájána (Buddh)|mahájánový]]'' a ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánový]]'' buddhismus. Výraz ''théraváda'', převzatý z jazyka páli, má význam „cesta starších“, čímž se rozumí nauka starších mnichů (''thérů''). Stoupenci této buddhistické tradice mají za to, že na rozdíl od inovativních mahájánových a vadžrajánových škol má théravádový buddhismus nejblíže k původní podobě učení a praxe Siddhatthy Gótamy, zvaného Buddha, který žil asi v letech 563–483 př. Kr., podle théravádové tradice 623–543 př. Kr. Ve shodě s akademickými buddhology předpokládají, že toto učení i pravidla mnišské kázně jsou nejvíce zachovány v kanonickém souboru textů zvaném [[Tripitaka (Buddh)|Tipitaka]] (ve významu „Trojí koš“), který vznikl patrně ve 3. století před naším letopočtem a dochoval se v jazyce páli.

Pro théravádový buddhismus je typické úzké spojení mnichů s laiky. [[mnich (Buddh)|Mniši]] musejí především dodržovat pravidla řádového života (jichž je 227), dále pak vyučovat laiky a jejich děti buddhistické nauce, praxi a morálce, a i dalšími způsoby konat v jejich prospěch. Laici naproti tomu mnišské komunity podporují materiálně, a mniši a mnišky jsou tedy na laicích závislí. [[klášter (Buddh)|Kláštery]] jsou v oblastech rozšíření théravádového buddhismu nezbytnými centry náboženského života, ale i vzdělávání a sociální pomoci. V této tradiční podobě je théravádový buddhismus rozšířen na Šrí Lance, v Thajsku, Barmě (Myanmaru), Kambodži, Laosu a velmi okrajově ve Vietnamu. Na Západě je théravádový buddhismus obvykle vyučován a praktikován v meditačních centrech, která mniši a mnišky pouze příležitostně navštěvují. Ovšem i v západních zemích bylo již založeno několik klášterů se záměrem, aby náboženský život západních théravádových buddhistů byl co nejpodobnější ideálu, odvozenému z předpokládaného [[Buddha (Buddh)|Buddhova]] života a z kánonu [[Tripitaka (Buddh)|Tipitaka]].

V tradičních zemích théravádového buddhismu se v posledních letech projevuje touha žen po mnišském životě. Svůj záměr vytvořit ženské kláštery tyto ženy opírají o tradici, podle níž Buddha existenci ženského mnišství povolil, i když mnišky v náboženských ohledech zcela podřídil mnichům. V další théravádové tradici ovšem nejsou ženské kláštery povoleny. Zatímco nově vznikající komunity mnišek jsou v těchto zemích okrajovým a velmi kontroverzním jevem, ve svobodných poměrech Západu mnišky běžně působí, ačkoli oprávněnost jejich působení je též široce diskutována. Náboženská společnost Théravádový buddhismus tuto diskusi reflektuje ve svém Základním dokumentu a nevylučuje, že by v budoucnu mohla vznik ženského kláštera iniciovat.

V širokém rámci théravádového buddhismu, tradičně žitého v oblastech dnešních výše jmenovaných států Východu, postupně vzniklo několik mnišských řádů, a to na základě různé interpretace mnišských řádových pravidel. Jeden z těchto řádů, ''dhamajuttika-nikája'', vznikl roku 1833 díky reformnímu úsilí thajského prince Mongkuta (1804–1868), který byl roku 1851 korunován králem Ramou IV. Mnichy řádu ''dhamajuttika-nikája'' byli později také zakladatelé takzvané thajské lesní tradice ''adžán'' Sao Kantasíló (1861–1941) a ''adžán'' Man Bhúridattó (1870–1949). Na počátku této tradice stála touha těchto mnichů po autentičtějším mnišském životě vedeném způsobem co nejvíce odpovídajícím Buddhovým nárokům. Thajský výraz ''adžán'' ve významu „učitel“ je titulem staršího mnicha (''théry''). Výraz „lesní“ v názvu tradice odkazuje jednak na významné momenty legendárního Buddhova života, jednak na oddělení od většinového thajského buddhismu, spjatého s královskou rodinou a podezřelého z poklesu mnišské kázně, a konečně i na asketický mnišský způsob života, věrný původnímu mnišskému ideálu. Právě k řádu dhamajuttika-nikája a k thajské lesní tradici se náboženská společnost Théravádový buddhismus výslovně přihlásila ve svém Základním dokumentu, předloženém na počátku jejího registračního procesu.

Žákem adžána Mana a významným nositelem lesní tradice v další generaci byl adžán Čá Subható (1918–1992), obvykle známý jen jako adžán Čá. Jako duchovní učitel a zakladatel klášterů se stal významnou osobností v Thajsku, a zvláště po svých návštěvách Evropy a Spojených států získal i řadu příznivců ze západních zemí. Do kláštera Wat Pah Pong, který adžán Čá roku 1954 založil a jehož byl představeným, přišel roku 1967 Američan Robert Jackman (*1934), patrně první západní mnich v této tradici. Pro další mnichy ze Západu, jichž stále přibývalo, založil adžán Čá roku 1975 klášter Wat Pah Nanachat a Robert Jackman se již jako adžán Sumédhó stal jeho představeným. Od roku 1979 začaly vznikat kláštery této tradice i na Západě. Představeným prvního z nich, který tohoto roku vznikl v obci Chithurst ve Velké Británii, se stal právě ''adžán'' Sumédhó. Další kláštery byly zřizovány ve Velké Británii (především klášter Amaravati u Londýna, založený roku 1984 též ''adžánem'' Sumédhóem), ale i v Austrálii, Itálii, na Novém Zélandě a ve Švýcarsku. Prostřednictvím misijní činnosti ''adžána'' Čáa a ''adžána'' Sumédhóa se tak thajský théravádový buddhismus lesní tradice postupně na Západě etabloval. Také thajský mnich Phrapalad Sunthon Sophap (pra Auen), první předseda náboženské společnosti Théravádový buddhismus, je žákem ''adžána'' Čáa.

Jak je řečeno již výše, v samém závěru registračního procesu se ovšem vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus k tradici lesních mnichů uvolnil. Poslední přijatá verze Základního dokumentu z 21. května 2018 o vazbě na ''dhamajuttika-nikáju'' již nehovoří.

== Religionistická charakteristika společenství Théravádový buddhismus ==

Nauka théravádového buddhismu je odvozena z kanonického souboru textů Tipitaka a z výkladů a komentářů k němu. Jádrem buddhistické nauky (''dhammy'') jsou takzvané čtyři ušlechtilé pravdy, které podle tradice pronesl sám Buddha brzy po svém probuzení. První z těchto ušlechtilých pravd tvrdí, že existence ve všech svých projevech a podobách neuspokojivá, neboť je strastná, není stálá a nemá žádnou podstatu. Druhá ušlechtilá pravda odhaluje, jak toto utrpení vzniká; je důsledkem touhy, žádostivosti nebo spíše „žízně“ po životě, která vytváří pevné pletivo příčin a následků (''kamma''), jež každou bytost poutá v řetězci strastiplných narození (''samsára'') ve stále nových a dalších tělech. Třetí ušlechtilá pravda učí, že sled utrpení a strastí může být zastaven tím, že je odstraněna ona žádostivost, a tak je přerušen řetězec nových narození. Cesta, vedoucí k vyhasnutí žádostivosti (''nibbána''), má osm částí a jejich vyjmenování tvoří čtvrtou ušlechtilou pravdu: je to pravé pochopení, pravý záměr, pravá řeč, pravé konání, pravý způsob života, pravé úsilí, pravá bdělost a pravé soustředění. Díky vnitřnímu pochopení a přijetí těchto čtyř pravd a prostřednictvím sledování osmidílné cesty může bytost zažít zkušenost probuzení (''bódhi'') a stát se probuzenou (''buddhou'').

Základní náboženská praxe théravádového buddhisty vychází z těchto čtyř ušlechtilých pravd. První dvě části osmidílné stezky mají rozvíjet jeho poznání a moudrost formou hlubokého vhledu do strastné povahy veškeré existence a mají ho podněcovat k odhodlání, aby uskutečňoval další části osmídílné cesty a spěl k probuzení. Další tři části osmidílné stezky poskytují základ etiky: zabývají se již pohnutkami mysli a volními aktivitami, které se projevují v mluvení a jednání a které jsou završeny a uzavřeny v komplexním způsobu živobytí. Poznání i etika jsou rozvíjeny kázní (disciplínou), na niž ukazují poslední tři části osmidílné cesty: jde v nich o vědomé zapojení vůle, vědomé pozorování a sebepozorování (všímavost) a vědomé upoutání mysli na jednom předmětu. Tuto kázeň cvičí a prohlubují především tzv. meditační techniky.

Buddhistou (v nábožensky pluralitních společnostech) nebo mnichem (v buddhistických společnostech) se člověk tradičně stává obřadem přijetí Trojího útočiště nebo též Tří klenotů. Jeho jádrem je vyznání, že dotyčný nachází své útočiště v Buddhovi, v jeho učení (''dhamma'') a ve společenství jeho následovníků (''sanga''). Společenství mu poskytuje nejen naukové a etické zakotvení (především prostřednictvím vyučování ze strany mnichů), ale i účast na obřadech a znalost meditačních technik, které pak rozvíjí individuálně nebo při společných aktivitách.

Zpočátku se členové náboženské společnosti Théravádový buddhismus shromažďovali v Tygřím klášteře v Kolodějích nad Lužnicí, kde pobývali thajští mniši lesní tradice. Tam se konala mnišská vyučování laiků a ostatní duchovní služby, například veřejně přístupné meditace, recitace manter, požehnání po darování jídla a další obřady. Podobně jako v celém théravádovém buddhismu jsou nejčastějšími aktivitami meditace všímavosti či vhledu (''vipassaná'') a meditace laskavosti (''mettá''). Zvláštními příležitostmi pro setkání členů náboženské společnosti jsou svátky a slavnosti. Hlavní svátky jsou tři: Vésákha (svátek narození Buddhy, jeho probuzení a vstupu do ''parinibbány''), Mághá púdžá (Den buddhistické obce – ''sanghy'') a Asalha púdža (Den buddhistické nauky – ''dhammy''). Další významnou událostí je slavnost Kathintthára (též Kathina), při níž laici obřadně předávají mnichům roucho (''kathina''). Jak se rozvolňoval vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus s Tygřím klášterem, dostaly se do centra náboženského života této společnosti kurzy meditace, meditační víkendy i delší pobyty, přednášky mnichů též jiné než thajské lesní tradice, série takových přednášek a mediatcí apod. Tyto aktivity se konají mimo Tygří klášter. Vedou je mniši thajské lesní tradice ze zahraničí nebo český mnich této tradice ''adžán'' Gavésakó (Jakub Bartovský, *1975), ale i théravádoví mniši, kteří v této tradici nebyli zasvěceni: Ashin Ottama (Pavel Smrčka, *1947) nebo ''bhante'' Dhammadipa (Tomáš Petr Gutman, *1949).

== Historie a organizace théravádového buddhismu v České republice ==

První česká skupina inspirovaná thajskou lesní tradicí v linii ''adžána'' Čáa a ''adžána'' Su-médhóa vznikla již před rokem 1989 kolem Libora Válka a ve svobodných poměrech působí od roku 1991 veřejně pod jménem Přátelé Dhammy. Toto společenství se podílí na vydávání kanonických textů théravádového buddhismu i textů thajské lesní tradice a několikrát se stalo hostitelem mnichů přijíždějících z ciziny. Vyšel z něj také bhikkhu Gavésakó, první český mnich zasvěcený ''adžánem'' Sumédhóem v thajské lesní tradici.

Ačkoliv tato tradice tedy byla v české společnosti přítomna (byť okrajově), thajští mniši, kteří roku 2014 přišli do České republiky z kláštera Wat Pa Luangta Bua, nebyli zpočátku s českými buddhisty v kontaktu. Lesní klášter Wat Pa Luangta Bua se nachází v provincii Kančanaburi severozápadně od thajského hlavního města Bangkoku a je díky chovatelství tygrů znám jako Tygří chrám. Představený tohoto kláštera, Phra Wisutthisarathen (*1950), zjednal roku 2013 koupi bývalého šlechtického sídla v Kolodějích nad Lužnicí za účelem založení pobočky svého kláštera. Vlastnictví sídla bylo roku 2015 převedeno do Nadace Pra Wisutthikuampi, kterou Phra Wisutthisarathenem založil. Stal se předsedou správní rady Nadace a též čestným členem rady starších náboženské společnosti Théravádový buddhismus.

První mniši z thajského kláštera Wat Pa Luangta Bua přišli do Kolodějí nad Lužnicí roku 2014. Ještě téhož roku opravili střechu budovy, fatálně poškozené při povodni o rok dříve. Brzy po příchodu mniši uspořádali zahradní slavnost v areálu budovy, již pojmenovali Tygří klášter. Vstoupili do kontaktu s obyvateli obce Koloděje nad Lužnicí i města Týn nad Vltavou, k němuž Koloděje administrativně patří. Počáteční rozvoj kláštera zastavil spor mnichů s jejich příznivci, kteří roku 2014 vytvořili zapsaný spolek The Buddhist Theravada Association of the European Region in Czech Republic. Po rozchodu s mnichy je spolek od roku 2016 v likvidaci.

Další etapu vývoje kláštera charakterizovala spolupráce thajských mnichů s českými théravádovými buddhisty, hlavně s těmi, kteří již dříve praktikovali buddhismus ve společenství Bódhi v Pardubicích a v klubu Sati v Pardubicích a kteří tvoří současně působící společenství Dóan v Pardubicích. Z této spolupráce vznikla náboženská společnost Théravádový buddhismus; založena byla roku 2015 a státem registrována jako náboženská společnost roku 2018. Pro společné aktivity byl roku 2016 zapsán také spolek Asociace théravádových buddhistů. V náboženské společnosti Théravádový buddhismus měli mít mniši z kláštera Wat Pa Luangta Bua výsadní postavení v radě starších, nejvyšším orgánu náboženské společnosti. Phrapalad Sunthon Sophap (phra Auen, *1968) měl být předsedou rady starších a Phra Niyom Thammaprakop (phra Niyom, *1965) zástupcem předsedy. Sekretářem se stal Ladislav Král (*1977).

Jak je několikrát řečeno výše, ani tato spolupráce netrvala dlouho. Thajští mniši nadále figurují ve správních úřadech Nadace Pra Wisutthikuampi, ale jejich působení v Kolodějích nad Lužnicí bylo na začátku roku 2020 přerušeno kvůli pandemii. Také ve vedení náboženské společnosti Théravádový buddhismus se thajští mniši již od roku 2018 nenacházejí. Od roku 2019 je předsedou rady starších mnich Ashin Ottama, úřad zástupce předsedy zůstává neobsazen. Kontinuitu s předchozím vedením společnosti zajišťuje sekretář Ladislav Král. Náboženská společnost založila roku 2020 Lesní poustevnu Dhammasára jako evidovanou právnickou osobu. Nachází se v Praze.

=== Počet věřících ===

Náboženská společnost Théradávový buddhismus byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2011 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 2 617 osob (vedle toho byla samostatně sčítána tehdy již registrovaná náboženská společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]]), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou. Podle sčítání lidu z roku 2021 se k této náboženské společnosti přihlásilo 54 osob.

== Literatura ==

Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Stezka klidu a jasu''. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2003. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Jádro Buddhova učení''. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2004. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Kráva, která plakala, a jiné buddhistické příběhy o štěstí''. Alternativa, Praha 2007. 
Adžán BRAHMAVAMSÓ: ''Tady a teď: milující pozornost''. Euromedia, Praha 2017. 
Adžán ČÁ: ''Tiché lesní jezírko''. ADA, Praha 1994. 
Adžán ČÁ: ''Jak chutná svoboda''. Stratos, Praha 1996. 
Adžán ČÁ: ''Strom v lese''. DharmaGaia, Praha 1999. 
Jiří ČERNEGA: ''Lesní mniši''. Pragma, Praha 1995. 
Miltner MILTNER: ''Malá encyklopedie buddhismu''. Práce, Praha 1997. 
Adžán SUMEDHO – Adžán ČÁ: ''Osvobození mysli''. Stratos, Prahha 1995. 
Ajahn SUMEDHO: ''Bdělost – cesta k nesmrtelnosti''. CAD Press, Bratislava 1992. 
Libor VÁLEK: ''Buddhismus – uvedení do praxe''. Dharma, Praha 1995. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Náboženská společnost ‚Théravádový buddhismus‘ registrována.“ ''Náboženský infoservis'' 4. 8. 2018. 
Karel WERNER: ''Náboženství jižní a východní Asie''. Masarykova univerzita, Brno 1995. 

Oficiální internetové stránky: https://www.sasana.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14125&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Společenství buddhismu v České republice

2024-10-25T12:36:14Z

ZRN:

= Společenství buddhismu v České republice =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Společenství buddhismu_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Společenství buddhismu v České republice je tvořeno cizinci vietnamské národnosti s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu v České republice, jednak českými občany, které k Vietnamu váží rodinné či kulturní kořeny. Někteří z vietnamské menšiny jsou buddhisty [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] směru, který je většinově přítomen ve Vietnamu a který jako tzv. vietnamský buddhismus tvoří jeho lokální verzi. Registrací této náboženské společnosti roku 2020 vznikl zajímavý stav, kdy každá ze tří v České republice registrovaných buddhistických náboženských společností patří k jinému ze tří základních směrů buddhismu: společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]] navazuje na ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánu]]'', společnost [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]] odkazuje na svůj buddhistický směr již v [[théraváda (Buddh)|názvu]] a Společenství buddhismu v České republice reprezentuje ''mahájánový'' směr buddhismu.

== Nástin historie buddhismu ve Vietnamu ==

Buddhismus je na území současného Vietnamu přítomen podle legend nejpozději již od 3. století př. Kr., tedy již před počátkem čínské vlády na severu země. Buddhistická ''[[sangha (Buddh)|sangha]]'' (pospolitost v čele s [[mnich (Buddh)|mnichy]]) hrála v některých obdobích významnou, ne-li rozhodující kulturní a politickou úlohu v zemi. Jedná se především o dobu vlády dynastií Pozdní Ly (1010–1225) a Tran (1225–1400). Buddhismus byl dobře zakořeněn ve společnosti i v době, kdy politický vliv mnichů byl slabší. [[théraváda (Buddh)|Théravádoví]] buddhisté tvoří ve Vietnamu menšinu žijící v podstatě jen v jižní části země. Se vzrůstajícím vlivem Číňanů, jejichž vláda nad Vietnamci trvala od 2. stol. př. Kr. do 10. století, se totiž od severu stále více prosazoval [[mahájána (Buddh)|mahájánový]] buddhismus čínského charakteru. Naprostá většina Vietnamců žijících v České republice a jejich potomků má přitom své kořeny na severu země.

Čínskou a v důsledku i vietnamskou podobu mahájánového buddhismu charakterizuje její prolínání s duchovními tradicemi taoismu a konfucianismu. Toto prolínání je vyjadřováno výrazem „tři cesty“ nebo spíše „trojí cesta“ ve smyslu paralelního praktikování tří učení či tří náboženství. Na území Vietnamu přitom mahájánový buddhismus pronikl ve dvou školách: ve škole ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (vietnamsky ''thiền'', na Západě známější v japonské podobě jako zen), praktikované v klášterech, a ve škole Čisté země buddhy [[Amitábha (Buddh)|Amitábhy]], oslovující široké vrstvy obyvatelstva. Právě k této škole Společenství buddhismu v České republice patří.

Školu Čisté země reprezentuje v současném Vietnamu hlavně zastřešující organizace nazvaná Buddhistická sangha Vietnamu (VBS, též Národní buddhistická sangha Vietnamu), založená roku 1981 a patřící k pětici nejvýznamnějších náboženství registrovaných vietnamským státem (spolu s římským katolicismem, protestantismem, islámem a hinduismem). Původně nepřátelský postoj vietnamských komunistů k buddhismu a k náboženství vůbec se začal v devadesátých letech v případě Buddhistické sanghy Vietnamu měnit ve smyslu tolerance a spolupráce. Ve druhém desetiletí 21. století je tento postoj už zřetelně pozitivní a státní úřady podporují prostřednictvím této organizace buddhismus jako součást národního kulturního dědictví. K buddhismu se formálně hlásí asi polovina obyvatelstva, počet praktikujících i mimo svátky a kulturní příležitosti je ovšem odhadován na celkem asi 10–14 milionů z asi devadesátimilionové populace, tedy asi na 12–16 procent obyvatelstva. Asi 80 procent buddhistů ve Vietnamu přitom patří ke škole Čisté země.

== Religionistická charakteristika vietnamského buddhismu ==

[[mahájána (Buddh)|Mahájánový]] buddhismus charakterizuje – kromě jiného – úcta k [[buddha (Buddh)|buddhům]] a [[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvům]], tedy k duchovním bytostem, které reprezentují aspekty Buddhy a ctnosti buddhovství. Nejoblíbenější školou mahájánového buddhismu je v Číně i ve Vietnamu škola čisté země buddhy Amitábhy, založená asi v 6. století. V této škole se o Amitábhovi předpokládá, že vládne dáleko na západě a umožňuje svým ctitelům zrodit se v jeho čisté zemi, odkud je možné již snadno dosáhnout cíl (''[[nirvána (Buddh)|nirvánu]]''). V jeho soucitné pomoci všem trpícím bytostem ho provází bódhisattva [[Avalókitéšvara (Buddh)|Avalókitéšvara]], a to v ženské podobě jako Kuan Jin. Historickému [[Buddha (Buddh)|Buddhovi]] (Sidhártovi Gautamovi žijícímu v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem), buddhovi budoucího věku [[Maitréja (Buddh)|Maitréjovi]], [[Amitábha (Buddh)|Amitábhovi]] a Kuan-jin je prokazována v této škole největší úcta.

Je to patrné i na posvátných místech vietnamských buddhistů v České republice, přičemž výraz „pagoda“ bývá používán pro větší chrám, který obsahuje i zázemí pro přítomnost [[mnich (Buddh)|mnicha]], zatímco „svatyní“ se rozumí spíše menší a jednodušeji zařízený posvátný prostor, než je prostor chrámu. Všechny výrazy jsou ale v běžné řeči používány záměně. Na hlavním oltáři posvátného prostoru mohou být sochy, reprezentující buddhu minulosti (Amitábhu), buddhu Přítomnosti (historického Buddhu Šakjamúniho) a buddhu budoucnosti (Maitréju). Na oltáři též bývá socha Kuan-jin, někdy v podobě s mnoha rukama připravenýma k pomoci trpícím bytostem, socha historického Buddhy v ''[[parinirvána (Buddh)|parinirváně]]'' (v okamžiku opuštění hmotného těla), socha Buddhy v podobě dítěte, sochy buddhů – léčitelů apod. Po stranách oltáře mohou být sochy trestajících, respektive milostivých buddhů či bódhisattvů. V chrámě též mohou být obrazy či sochy Amitábhy a jeho nebeských průvodců a pomocníků a mnoho jiných zpodobení duchovních bytostí. Na oltáři jsou položeny obětní dary: především květiny, ovoce, sladké potraviny a další. V řadách na zemi před tímto oltářem jsou umístěny polštářky pro účastníky obřadů se zpěvem [[sútra (Buddh)|súter]] (hlavně Lotosové sútry a Amitábhasútry), poklonami, vzýváním Amitábhova jména a modlitbami přání a požehnání všem živým bytostem. Takové bohoslužby se konají – pokud se shromáždí dostatek účastníků – obvykle ráno i večer.

Jiný oltář slouží k uctění předků, zakladatelů chrámu, významných panovníků (např. krále Trần Nhân Tônga, prezidenta Ho Či Mina nebo i prezidenta Václava Havla), národních hrdinů a podobně. Vedle fotografií těchto lidí může být i socha bódhisattvy Kšitigarbhy, který vysvobozuje živé bytosti z [[peklo (Buddh)|pekla]]. Celý posvátný chrámový prostor střeží dva strážci po stranách dveří nebo blízko vchodu. Do chrámu přichází více lidí především během prvého a patnáctého dne každého lunárního měsíce a na tři hlavní svátky: na první den nového lunárního roku, na svátek Buddhova narození Vésak a na svátek zemřelých předků Vu Lan. Během svátků se konají také jiné obřadní úkony: např. se zapalují svíčky či lampiony, je polévána socha Buddhy – dítěte (na svátek Vesak) a tak podobně. Zvláště o svátcích je důležitá přítomnost mnicha, který může příchozí poučit o nauce a odpovědět na jejich otázky.

Vietnamská podoba školy Čisté země se liší od čínské podoby jen minimálně: texty jsou sice ve vietnamštině, náboženskou autoritu mají vietnamské kláštery a připomínáni jsou vietnamští hrdinové, zasloužilí panovníci a další významné osobnosti, ale v liturgii není praxe významně odlišná.

Náboženský život vietnamských buddhistů se odehrává také doma či na pracovišti, a to za pomoci oltáře se soškami buddhů, bódhisattvů a ochranných bytostí, s obrazy, posvátnými předměty, fotografiemi předků a podobně. Ke zbožnému životu patří i půst, a to především na nov a úplněk. Uctívání u oltáře zahrnuje modlitby, prosby o ochranu, zdraví i prosperitu, vzývání buddhy Amitábhy a dalších duchovních bytostí, přinášení a obnovování obětních darů a pálení vonných tyčinek. Prostřednictvím jejich dýmu se potřebné dary včetně modelů předmětů užívaných na zemi dostávají k duchům zemřelých. Úcta k mrtvým je ovšem pro některé Vietnamce pouhou vzpomínkou a nechápou ji jako náboženský úkon.

== Historie Společenství buddhismu v České republice ==

První známky veřejného působení vietnamských buddhistů byly zaznamenány v souvislosti s pozváním mnicha Thích Thanh Phúce. Z Vietnamu přijel roku 2005 a zasloužil se o otevření první pagody ve Varnsdorfu. Do tamního Chrámu nebeského milosrdenství byly v prosinci roku 2007 slavnostně přivezeny sochy a v lednu následujícího roku byly zasvěceny. Mezitím (roku 2006) vzniklo občanské sdružení pod názvem Společenství vietnamského buddhismu v České republice. Od roku 2014 má právní subjektivitu jako zapsaný spolek. Jeho jméno je ovšem často komoleno, a to i jeho členy ve veřejných projevech a dokumentech. Nejčastěji se setkáváme s názvem Svaz buddhistických Vietnamců v ČR, Svaz vietnamských buddhistů, Sdružení vietnamských buddhistů a podobně.

Brzy po pagodě ve Varnsdorfu následovalo otevření dalších posvátných prostorů: v Praze–Písnici v areálu tržnice „Sapa“, v Praze–Malešicích, v Chebu a Chebu-Svatém Kříži, v Karlových Varech, Mostě, Teplicích, Chomutově, Plzni, Ostravě, Brně a Strážném. Kromě těchto již etablovaných míst se některé svátky slaví i v improvizovaných modlitebnách na jiných místech České republiky. V Praze-Písnici je plánována stavba nového chrámu, respektive celého chrámového komplexu. Také v Karlových Varech se staví nový chrám. Někteří členové opustili spolek Společenství vietnamského buddhismu, roku 2019 založili vlastní Vietnamský budhistický spolek (v úředních materiálech je uvedeno jedno „d“ ve slově „buddhistický“) a otevřeli nový chrám v Praze–Písnici (ovšem mimo areál tržnice „Sapa“). Dále se obřady mahájánového buddhismu příležitostně konají na soukromých pozemcích v Praze–Kolodějích, Vestci nebo v Horních Jirčanech (součást obce Jesenice u Prahy) a snad i jinde.

== Organizace církve ==

Nad rámec uvedeného spolku a neformálních, často rodinných a příbuzenských pout se Náboženská společnost Společenství buddhismu v České republice se formuje teprve v současnosti v návaznosti na oficiální státní registraci. Podle slov představitelů svého přípravného výboru počítá s tím, že v jejím rámci budou působit společenství s chrámy v Chomutově, Ostravě, Praze–Libuši, Dubí u Teplic a ve Strážném. Předpokládá se ovšem, že další chrámy se připojí a že Společenství buddhismu v České republice zahrne většinu veřejně působících vietnamských buddhistů v Česku. Zapsaný spolek Společenství vietnamského buddhismu v České republice se pak pravděpodobně rozpustí.

=== Počet věřících ===

Počet věřících hlásících se k vietnamskému buddhismu v České republice nelze prozatím určit, zavádějící by přitom bylo jak odkazování na počet osob, které se k buddhismu přihlásily v rámci sčítání lidu, tak na počet osob hlásících se k vietnamské národnosti. Počet praktikujících vietnamských buddhistů však zřejmě dosahuje několika stovek, ne-li tisíc osob. V rámci sčítání lidu v roce 2021 se ke společenství přihlásila 1 osoba.

== Literatura ==

Tereza FREIDINGEROVÁ: ''Vietnamci v Česku a ve světě''. Sociologické nakladatelství, Praha 2014. 
Ján IČO: ''Náboženství ve Vietnamu''. Muzeum hlavního města Prahy, Praha 2010. 
Barbora JIRKOVÁ: „Spiritualita Vietnamců u nás.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 19–21. 
Jiří MOTL: „Religiozita Vietnamců v ČR.“ ''Dingir'' 10, 2007, 4, s. 118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Oživení vietnamského buddhismu v Česku.“ ''Dingir'' 20, 2017, 4, s. 116–118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK – Pavel HOŠEK: „Vietnamský Vesak.“ ''Dingir'' 14, 2011, 2, s. 41. 

Náboženská společnost nemá oficiální internetové stránky. 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14663&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Společenství buddhismu v České republice

2024-10-25T12:35:05Z

ZRN:

= Společenství buddhismu v České republice =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Společenství buddhismu_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Společenství buddhismu v České republice je tvořeno cizinci vietnamské národnosti s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu v České republice, jednak českými občany, které k Vietnamu váží rodinné či kulturní kořeny. Někteří z vietnamské menšiny jsou buddhisty [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] směru, který je většinově přítomen ve Vietnamu a který jako tzv. vietnamský buddhismus tvoří jeho lokální verzi. Registrací této náboženské společnosti roku 2020 vznikl zajímavý stav, kdy každá ze tří v České republice registrovaných buddhistických náboženských společností patří k jinému ze tří základních směrů buddhismu: společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]] navazuje na ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánu]]'', společnost [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]] odkazuje na svůj buddhistický směr již v [[théraváda (Buddh)|názvu]] a Společenství buddhismu v České republice reprezentuje ''mahájánový'' směr buddhismu.

== Nástin historie buddhismu ve Vietnamu ==

Buddhismus je na území současného Vietnamu přítomen podle legend nejpozději již od 3. století př. Kr., tedy již před počátkem čínské vlády na severu země. Buddhistická ''[[sangha (Buddh)|sangha]]'' (pospolitost v čele s [[mnich (Buddh)|mnichy]]) hrála v některých obdobích významnou, ne-li rozhodující kulturní a politickou úlohu v zemi. Jedná se především o dobu vlády dynastií Pozdní Ly (1010–1225) a Tran (1225–1400). Buddhismus byl dobře zakořeněn ve společnosti i v době, kdy politický vliv mnichů byl slabší. [[théraváda (Buddh)|Théravádoví]] buddhisté tvoří ve Vietnamu menšinu žijící v podstatě jen v jižní části země. Se vzrůstajícím vlivem Číňanů, jejichž vláda nad Vietnamci trvala od 2. stol. př. Kr. do 10. století, se totiž od severu stále více prosazoval [[mahájána (Buddh)|mahájánový]] buddhismus čínského charakteru. Naprostá většina Vietnamců žijících v České republice a jejich potomků má přitom své kořeny na severu země.

Čínskou a v důsledku i vietnamskou podobu mahájánového buddhismu charakterizuje její prolínání s duchovními tradicemi taoismu a konfucianismu. Toto prolínání je vyjadřováno výrazem „tři cesty“ nebo spíše „trojí cesta“ ve smyslu paralelního praktikování tří učení či tří náboženství. Na území Vietnamu přitom mahájánový buddhismus pronikl ve dvou školách: ve škole ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (vietnamsky ''thiền'', na Západě známější v japonské podobě jako zen), praktikované v klášterech, a ve škole Čisté země buddhy [[Amitábha (Buddh)|Amitábhy]], oslovující široké vrstvy obyvatelstva. Právě k této škole Společenství buddhismu v České republice patří.

Školu Čisté země reprezentuje v současném Vietnamu hlavně zastřešující organizace nazvaná Buddhistická sangha Vietnamu (VBS, též Národní buddhistická sangha Vietnamu), založená roku 1981 a patřící k pětici nejvýznamnějších náboženství registrovaných vietnamským státem (spolu s římským katolicismem, protestantismem, islámem a hinduismem). Původně nepřátelský postoj vietnamských komunistů k buddhismu a k náboženství vůbec se začal v devadesátých letech v případě Buddhistické sanghy Vietnamu měnit ve smyslu tolerance a spolupráce. Ve druhém desetiletí 21. století je tento postoj už zřetelně pozitivní a státní úřady podporují prostřednictvím této organizace buddhismus jako součást národního kulturního dědictví. K buddhismu se formálně hlásí asi polovina obyvatelstva, počet praktikujících i mimo svátky a kulturní příležitosti je ovšem odhadován na celkem asi 10–14 milionů z asi devadesátimilionové populace, tedy asi na 12–16 procent obyvatelstva. Asi 80 procent buddhistů ve Vietnamu přitom patří ke škole Čisté země.

== Religionistická charakteristika vietnamského buddhismu ==

[[mahájána (Buddh)|Mahájánový]] buddhismus charakterizuje – kromě jiného – úcta k [[buddha (Buddh)|buddhům]] a [[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvům]], tedy k duchovním bytostem, které reprezentují aspekty Buddhy a ctnosti buddhovství. Nejoblíbenější školou mahájánového buddhismu je v Číně i ve Vietnamu škola čisté země buddhy Amitábhy, založená asi v 6. století. V této škole se o Amitábhovi předpokládá, že vládne dáleko na západě a umožňuje svým ctitelům zrodit se v jeho čisté zemi, odkud je možné již snadno dosáhnout cíl (''[[nirvána (Buddh)|nirvánu]]''). V jeho soucitné pomoci všem trpícím bytostem ho provází bódhisattva [[Avalokitéšvara (Buddh)|Avalokitéšvara]], a to v ženské podobě jako Kuan Jin. Historickému [[Buddha (Buddh)|Buddhovi]] (Sidhártovi Gautamovi žijícímu v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem), buddhovi budoucího věku [[Maitréja (Buddh)|Maitréjovi]], [[Amitábha (Buddh)|Amitábhovi]] a Kuan-jin je prokazována v této škole největší úcta.

Je to patrné i na posvátných místech vietnamských buddhistů v České republice, přičemž výraz „pagoda“ bývá používán pro větší chrám, který obsahuje i zázemí pro přítomnost [[mnich (Buddh)|mnicha]], zatímco „svatyní“ se rozumí spíše menší a jednodušeji zařízený posvátný prostor, než je prostor chrámu. Všechny výrazy jsou ale v běžné řeči používány záměně. Na hlavním oltáři posvátného prostoru mohou být sochy, reprezentující buddhu minulosti (Amitábhu), buddhu Přítomnosti (historického Buddhu Šakjamúniho) a buddhu budoucnosti (Maitréju). Na oltáři též bývá socha Kuan-jin, někdy v podobě s mnoha rukama připravenýma k pomoci trpícím bytostem, socha historického Buddhy v ''[[parinirvána (Buddh)|parinirváně]]'' (v okamžiku opuštění hmotného těla), socha Buddhy v podobě dítěte, sochy buddhů – léčitelů apod. Po stranách oltáře mohou být sochy trestajících, respektive milostivých buddhů či bódhisattvů. V chrámě též mohou být obrazy či sochy Amitábhy a jeho nebeských průvodců a pomocníků a mnoho jiných zpodobení duchovních bytostí. Na oltáři jsou položeny obětní dary: především květiny, ovoce, sladké potraviny a další. V řadách na zemi před tímto oltářem jsou umístěny polštářky pro účastníky obřadů se zpěvem [[sútra (Buddh)|súter]] (hlavně Lotosové sútry a Amitábhasútry), poklonami, vzýváním Amitábhova jména a modlitbami přání a požehnání všem živým bytostem. Takové bohoslužby se konají – pokud se shromáždí dostatek účastníků – obvykle ráno i večer.

Jiný oltář slouží k uctění předků, zakladatelů chrámu, významných panovníků (např. krále Trần Nhân Tônga, prezidenta Ho Či Mina nebo i prezidenta Václava Havla), národních hrdinů a podobně. Vedle fotografií těchto lidí může být i socha bódhisattvy Kšitigarbhy, který vysvobozuje živé bytosti z [[peklo (Buddh)|pekla]]. Celý posvátný chrámový prostor střeží dva strážci po stranách dveří nebo blízko vchodu. Do chrámu přichází více lidí především během prvého a patnáctého dne každého lunárního měsíce a na tři hlavní svátky: na první den nového lunárního roku, na svátek Buddhova narození Vésak a na svátek zemřelých předků Vu Lan. Během svátků se konají také jiné obřadní úkony: např. se zapalují svíčky či lampiony, je polévána socha Buddhy – dítěte (na svátek Vesak) a tak podobně. Zvláště o svátcích je důležitá přítomnost mnicha, který může příchozí poučit o nauce a odpovědět na jejich otázky.

Vietnamská podoba školy Čisté země se liší od čínské podoby jen minimálně: texty jsou sice ve vietnamštině, náboženskou autoritu mají vietnamské kláštery a připomínáni jsou vietnamští hrdinové, zasloužilí panovníci a další významné osobnosti, ale v liturgii není praxe významně odlišná.

Náboženský život vietnamských buddhistů se odehrává také doma či na pracovišti, a to za pomoci oltáře se soškami buddhů, bódhisattvů a ochranných bytostí, s obrazy, posvátnými předměty, fotografiemi předků a podobně. Ke zbožnému životu patří i půst, a to především na nov a úplněk. Uctívání u oltáře zahrnuje modlitby, prosby o ochranu, zdraví i prosperitu, vzývání buddhy Amitábhy a dalších duchovních bytostí, přinášení a obnovování obětních darů a pálení vonných tyčinek. Prostřednictvím jejich dýmu se potřebné dary včetně modelů předmětů užívaných na zemi dostávají k duchům zemřelých. Úcta k mrtvým je ovšem pro některé Vietnamce pouhou vzpomínkou a nechápou ji jako náboženský úkon.

== Historie Společenství buddhismu v České republice ==

První známky veřejného působení vietnamských buddhistů byly zaznamenány v souvislosti s pozváním mnicha Thích Thanh Phúce. Z Vietnamu přijel roku 2005 a zasloužil se o otevření první pagody ve Varnsdorfu. Do tamního Chrámu nebeského milosrdenství byly v prosinci roku 2007 slavnostně přivezeny sochy a v lednu následujícího roku byly zasvěceny. Mezitím (roku 2006) vzniklo občanské sdružení pod názvem Společenství vietnamského buddhismu v České republice. Od roku 2014 má právní subjektivitu jako zapsaný spolek. Jeho jméno je ovšem často komoleno, a to i jeho členy ve veřejných projevech a dokumentech. Nejčastěji se setkáváme s názvem Svaz buddhistických Vietnamců v ČR, Svaz vietnamských buddhistů, Sdružení vietnamských buddhistů a podobně.

Brzy po pagodě ve Varnsdorfu následovalo otevření dalších posvátných prostorů: v Praze–Písnici v areálu tržnice „Sapa“, v Praze–Malešicích, v Chebu a Chebu-Svatém Kříži, v Karlových Varech, Mostě, Teplicích, Chomutově, Plzni, Ostravě, Brně a Strážném. Kromě těchto již etablovaných míst se některé svátky slaví i v improvizovaných modlitebnách na jiných místech České republiky. V Praze-Písnici je plánována stavba nového chrámu, respektive celého chrámového komplexu. Také v Karlových Varech se staví nový chrám. Někteří členové opustili spolek Společenství vietnamského buddhismu, roku 2019 založili vlastní Vietnamský budhistický spolek (v úředních materiálech je uvedeno jedno „d“ ve slově „buddhistický“) a otevřeli nový chrám v Praze–Písnici (ovšem mimo areál tržnice „Sapa“). Dále se obřady mahájánového buddhismu příležitostně konají na soukromých pozemcích v Praze–Kolodějích, Vestci nebo v Horních Jirčanech (součást obce Jesenice u Prahy) a snad i jinde.

== Organizace církve ==

Nad rámec uvedeného spolku a neformálních, často rodinných a příbuzenských pout se Náboženská společnost Společenství buddhismu v České republice se formuje teprve v současnosti v návaznosti na oficiální státní registraci. Podle slov představitelů svého přípravného výboru počítá s tím, že v jejím rámci budou působit společenství s chrámy v Chomutově, Ostravě, Praze–Libuši, Dubí u Teplic a ve Strážném. Předpokládá se ovšem, že další chrámy se připojí a že Společenství buddhismu v České republice zahrne většinu veřejně působících vietnamských buddhistů v Česku. Zapsaný spolek Společenství vietnamského buddhismu v České republice se pak pravděpodobně rozpustí.

=== Počet věřících ===

Počet věřících hlásících se k vietnamskému buddhismu v České republice nelze prozatím určit, zavádějící by přitom bylo jak odkazování na počet osob, které se k buddhismu přihlásily v rámci sčítání lidu, tak na počet osob hlásících se k vietnamské národnosti. Počet praktikujících vietnamských buddhistů však zřejmě dosahuje několika stovek, ne-li tisíc osob. V rámci sčítání lidu v roce 2021 se ke společenství přihlásila 1 osoba.

== Literatura ==

Tereza FREIDINGEROVÁ: ''Vietnamci v Česku a ve světě''. Sociologické nakladatelství, Praha 2014. 
Ján IČO: ''Náboženství ve Vietnamu''. Muzeum hlavního města Prahy, Praha 2010. 
Barbora JIRKOVÁ: „Spiritualita Vietnamců u nás.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 19–21. 
Jiří MOTL: „Religiozita Vietnamců v ČR.“ ''Dingir'' 10, 2007, 4, s. 118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Oživení vietnamského buddhismu v Česku.“ ''Dingir'' 20, 2017, 4, s. 116–118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK – Pavel HOŠEK: „Vietnamský Vesak.“ ''Dingir'' 14, 2011, 2, s. 41. 

Náboženská společnost nemá oficiální internetové stránky. 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14663&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Společenství buddhismu v České republice

2024-10-25T12:33:35Z

ZRN:

= Společenství buddhismu v České republice =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Společenství buddhismu_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Společenství buddhismu v České republice je tvořeno cizinci vietnamské národnosti s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu v České republice, jednak českými občany, které k Vietnamu váží rodinné či kulturní kořeny. Někteří z vietnamské menšiny jsou buddhisty [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] směru, který je většinově přítomen ve Vietnamu a který jako tzv. vietnamský buddhismus tvoří jeho lokální verzi. Registrací této náboženské společnosti roku 2020 vznikl zajímavý stav, kdy každá ze tří v České republice registrovaných buddhistických náboženských společností patří k jinému ze tří základních směrů buddhismu: společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]] navazuje na ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánu]]'', společnost [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]] odkazuje na svůj buddhistický směr již v [[théraváda (Buddh)|názvu]] a Společenství buddhismu v České republice reprezentuje ''mahájánový'' směr buddhismu.

== Nástin historie buddhismu ve Vietnamu ==

Buddhismus je na území současného Vietnamu přítomen podle legend nejpozději již od 3. století př. Kr., tedy již před počátkem čínské vlády na severu země. Buddhistická ''[[sangha (Buddh)|sangha]]'' (pospolitost v čele s [[mnich (Buddh)|mnichy]]) hrála v některých obdobích významnou, ne-li rozhodující kulturní a politickou úlohu v zemi. Jedná se především o dobu vlády dynastií Pozdní Ly (1010–1225) a Tran (1225–1400). Buddhismus byl dobře zakořeněn ve společnosti i v době, kdy politický vliv mnichů byl slabší. [[théraváda (Buddh)|Théravádoví]] buddhisté tvoří ve Vietnamu menšinu žijící v podstatě jen v jižní části země. Se vzrůstajícím vlivem Číňanů, jejichž vláda nad Vietnamci trvala od 2. stol. př. Kr. do 10. století, se totiž od severu stále více prosazoval [[mahájána (Buddh)|mahájánový]] buddhismus čínského charakteru. Naprostá většina Vietnamců žijících v České republice a jejich potomků má přitom své kořeny na severu země.

Čínskou a v důsledku i vietnamskou podobu mahájánového buddhismu charakterizuje její prolínání s duchovními tradicemi taoismu a konfucianismu. Toto prolínání je vyjadřováno výrazem „tři cesty“ nebo spíše „trojí cesta“ ve smyslu paralelního praktikování tří učení či tří náboženství. Na území Vietnamu přitom mahájánový buddhismus pronikl ve dvou školách: ve škole ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (vietnamsky ''thiền'', na Západě známější v japonské podobě jako zen), praktikované v klášterech, a ve škole Čisté země buddhy [[Amitábha (Buddh)|Amitábhy]], oslovující široké vrstvy obyvatelstva. Právě k této škole Společenství buddhismu v České republice patří.

Školu Čisté země reprezentuje v současném Vietnamu hlavně zastřešující organizace nazvaná Buddhistická sangha Vietnamu (VBS, též Národní buddhistická sangha Vietnamu), založená roku 1981 a patřící k pětici nejvýznamnějších náboženství registrovaných vietnamským státem (spolu s římským katolicismem, protestantismem, islámem a hinduismem). Původně nepřátelský postoj vietnamských komunistů k buddhismu a k náboženství vůbec se začal v devadesátých letech v případě Buddhistické sanghy Vietnamu měnit ve smyslu tolerance a spolupráce. Ve druhém desetiletí 21. století je tento postoj už zřetelně pozitivní a státní úřady podporují prostřednictvím této organizace buddhismus jako součást národního kulturního dědictví. K buddhismu se formálně hlásí asi polovina obyvatelstva, počet praktikujících i mimo svátky a kulturní příležitosti je ovšem odhadován na celkem asi 10–14 milionů z asi devadesátimilionové populace, tedy asi na 12–16 procent obyvatelstva. Asi 80 procent buddhistů ve Vietnamu přitom patří ke škole Čisté země.

== Religionistická charakteristika vietnamského buddhismu ==

[[mahájána (Buddh)|Mahájánový]] buddhismus charakterizuje – kromě jiného – úcta k [[buddha (Buddh)|buddhům]] a [[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvům]], tedy k duchovním bytostem, které reprezentují aspekty Buddhy a ctnosti buddhovství. Nejoblíbenější školou mahájánového buddhismu je v Číně i ve Vietnamu škola čisté země buddhy Amitábhy, založená asi v 6. století. V této škole se o Amitábhovi předpokládá, že vládne dáleko na západě a umožňuje svým ctitelům zrodit se v jeho čisté zemi, odkud je možné již snadno dosáhnout cíl (''[[nirvána (Buddh)|nirvánu]]''). V jeho soucitné pomoci všem trpícím bytostem ho provází bódhisattva [[avalokitéšvara (Buddh)|Avalokitéšvara]], a to v ženské podobě jako Kuan Jin. Historickému [[Buddha (Buddh)|Buddhovi]] (Sidhártovi Gautamovi žijícímu v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem), buddhovi budoucího věku [[Maitréja (Buddh)|Maitréjovi]], [[Amitábha (Buddh)|Amitábhovi]] a Kuan-jin je prokazována v této škole největší úcta.

Je to patrné i na posvátných místech vietnamských buddhistů v České republice, přičemž výraz „pagoda“ bývá používán pro větší chrám, který obsahuje i zázemí pro přítomnost [[mnich (Buddh)|mnicha]], zatímco „svatyní“ se rozumí spíše menší a jednodušeji zařízený posvátný prostor, než je prostor chrámu. Všechny výrazy jsou ale v běžné řeči používány záměně. Na hlavním oltáři posvátného prostoru mohou být sochy, reprezentující buddhu minulosti (Amitábhu), buddhu Přítomnosti (historického Buddhu Šakjamúniho) a buddhu budoucnosti (Maitréju). Na oltáři též bývá socha Kuan-jin, někdy v podobě s mnoha rukama připravenýma k pomoci trpícím bytostem, socha historického Buddhy v ''[[parinirvána (Buddh)|parinirváně]]'' (v okamžiku opuštění hmotného těla), socha Buddhy v podobě dítěte, sochy buddhů – léčitelů apod. Po stranách oltáře mohou být sochy trestajících, respektive milostivých buddhů či bódhisattvů. V chrámě též mohou být obrazy či sochy Amitábhy a jeho nebeských průvodců a pomocníků a mnoho jiných zpodobení duchovních bytostí. Na oltáři jsou položeny obětní dary: především květiny, ovoce, sladké potraviny a další. V řadách na zemi před tímto oltářem jsou umístěny polštářky pro účastníky obřadů se zpěvem [[sútra (Buddh)|súter]] (hlavně Lotosové sútry a Amitábhasútry), poklonami, vzýváním Amitábhova jména a modlitbami přání a požehnání všem živým bytostem. Takové bohoslužby se konají – pokud se shromáždí dostatek účastníků – obvykle ráno i večer.

Jiný oltář slouží k uctění předků, zakladatelů chrámu, významných panovníků (např. krále Trần Nhân Tônga, prezidenta Ho Či Mina nebo i prezidenta Václava Havla), národních hrdinů a podobně. Vedle fotografií těchto lidí může být i socha bódhisattvy Kšitigarbhy, který vysvobozuje živé bytosti z [[peklo (Buddh)|pekla]]. Celý posvátný chrámový prostor střeží dva strážci po stranách dveří nebo blízko vchodu. Do chrámu přichází více lidí především během prvého a patnáctého dne každého lunárního měsíce a na tři hlavní svátky: na první den nového lunárního roku, na svátek Buddhova narození Vésak a na svátek zemřelých předků Vu Lan. Během svátků se konají také jiné obřadní úkony: např. se zapalují svíčky či lampiony, je polévána socha Buddhy – dítěte (na svátek Vesak) a tak podobně. Zvláště o svátcích je důležitá přítomnost mnicha, který může příchozí poučit o nauce a odpovědět na jejich otázky.

Vietnamská podoba školy Čisté země se liší od čínské podoby jen minimálně: texty jsou sice ve vietnamštině, náboženskou autoritu mají vietnamské kláštery a připomínáni jsou vietnamští hrdinové, zasloužilí panovníci a další významné osobnosti, ale v liturgii není praxe významně odlišná.

Náboženský život vietnamských buddhistů se odehrává také doma či na pracovišti, a to za pomoci oltáře se soškami buddhů, bódhisattvů a ochranných bytostí, s obrazy, posvátnými předměty, fotografiemi předků a podobně. Ke zbožnému životu patří i půst, a to především na nov a úplněk. Uctívání u oltáře zahrnuje modlitby, prosby o ochranu, zdraví i prosperitu, vzývání buddhy Amitábhy a dalších duchovních bytostí, přinášení a obnovování obětních darů a pálení vonných tyčinek. Prostřednictvím jejich dýmu se potřebné dary včetně modelů předmětů užívaných na zemi dostávají k duchům zemřelých. Úcta k mrtvým je ovšem pro některé Vietnamce pouhou vzpomínkou a nechápou ji jako náboženský úkon.

== Historie Společenství buddhismu v České republice ==

První známky veřejného působení vietnamských buddhistů byly zaznamenány v souvislosti s pozváním mnicha Thích Thanh Phúce. Z Vietnamu přijel roku 2005 a zasloužil se o otevření první pagody ve Varnsdorfu. Do tamního Chrámu nebeského milosrdenství byly v prosinci roku 2007 slavnostně přivezeny sochy a v lednu následujícího roku byly zasvěceny. Mezitím (roku 2006) vzniklo občanské sdružení pod názvem Společenství vietnamského buddhismu v České republice. Od roku 2014 má právní subjektivitu jako zapsaný spolek. Jeho jméno je ovšem často komoleno, a to i jeho členy ve veřejných projevech a dokumentech. Nejčastěji se setkáváme s názvem Svaz buddhistických Vietnamců v ČR, Svaz vietnamských buddhistů, Sdružení vietnamských buddhistů a podobně.

Brzy po pagodě ve Varnsdorfu následovalo otevření dalších posvátných prostorů: v Praze–Písnici v areálu tržnice „Sapa“, v Praze–Malešicích, v Chebu a Chebu-Svatém Kříži, v Karlových Varech, Mostě, Teplicích, Chomutově, Plzni, Ostravě, Brně a Strážném. Kromě těchto již etablovaných míst se některé svátky slaví i v improvizovaných modlitebnách na jiných místech České republiky. V Praze-Písnici je plánována stavba nového chrámu, respektive celého chrámového komplexu. Také v Karlových Varech se staví nový chrám. Někteří členové opustili spolek Společenství vietnamského buddhismu, roku 2019 založili vlastní Vietnamský budhistický spolek (v úředních materiálech je uvedeno jedno „d“ ve slově „buddhistický“) a otevřeli nový chrám v Praze–Písnici (ovšem mimo areál tržnice „Sapa“). Dále se obřady mahájánového buddhismu příležitostně konají na soukromých pozemcích v Praze–Kolodějích, Vestci nebo v Horních Jirčanech (součást obce Jesenice u Prahy) a snad i jinde.

== Organizace církve ==

Nad rámec uvedeného spolku a neformálních, často rodinných a příbuzenských pout se Náboženská společnost Společenství buddhismu v České republice se formuje teprve v současnosti v návaznosti na oficiální státní registraci. Podle slov představitelů svého přípravného výboru počítá s tím, že v jejím rámci budou působit společenství s chrámy v Chomutově, Ostravě, Praze–Libuši, Dubí u Teplic a ve Strážném. Předpokládá se ovšem, že další chrámy se připojí a že Společenství buddhismu v České republice zahrne většinu veřejně působících vietnamských buddhistů v Česku. Zapsaný spolek Společenství vietnamského buddhismu v České republice se pak pravděpodobně rozpustí.

=== Počet věřících ===

Počet věřících hlásících se k vietnamskému buddhismu v České republice nelze prozatím určit, zavádějící by přitom bylo jak odkazování na počet osob, které se k buddhismu přihlásily v rámci sčítání lidu, tak na počet osob hlásících se k vietnamské národnosti. Počet praktikujících vietnamských buddhistů však zřejmě dosahuje několika stovek, ne-li tisíc osob. V rámci sčítání lidu v roce 2021 se ke společenství přihlásila 1 osoba.

== Literatura ==

Tereza FREIDINGEROVÁ: ''Vietnamci v Česku a ve světě''. Sociologické nakladatelství, Praha 2014. 
Ján IČO: ''Náboženství ve Vietnamu''. Muzeum hlavního města Prahy, Praha 2010. 
Barbora JIRKOVÁ: „Spiritualita Vietnamců u nás.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 19–21. 
Jiří MOTL: „Religiozita Vietnamců v ČR.“ ''Dingir'' 10, 2007, 4, s. 118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Oživení vietnamského buddhismu v Česku.“ ''Dingir'' 20, 2017, 4, s. 116–118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK – Pavel HOŠEK: „Vietnamský Vesak.“ ''Dingir'' 14, 2011, 2, s. 41. 

Náboženská společnost nemá oficiální internetové stránky. 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14663&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Společenství buddhismu v České republice

2024-10-25T12:33:04Z

ZRN:

= Společenství buddhismu v České republice =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Společenství buddhismu_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Společenství buddhismu v České republice je tvořeno cizinci vietnamské národnosti s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu v České republice, jednak českými občany, které k Vietnamu váží rodinné či kulturní kořeny. Někteří z vietnamské menšiny jsou buddhisty [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] směru, který je většinově přítomen ve Vietnamu a který jako tzv. vietnamský buddhismus tvoří jeho lokální verzi. Registrací této náboženské společnosti roku 2020 vznikl zajímavý stav, kdy každá ze tří v České republice registrovaných buddhistických náboženských společností patří k jinému ze tří základních směrů buddhismu: společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]] navazuje na ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánu]]'', společnost [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]] odkazuje na svůj buddhistický směr již v [[théraváda (Buddh)|názvu]] a Společenství buddhismu v České republice reprezentuje ''mahájánový'' směr buddhismu.

== Nástin historie buddhismu ve Vietnamu ==

Buddhismus je na území současného Vietnamu přítomen podle legend nejpozději již od 3. století př. Kr., tedy již před počátkem čínské vlády na severu země. Buddhistická ''[[sangha (Buddh)|sangha]]'' (pospolitost v čele s [[mnich (Buddh)|mnichy]]) hrála v některých obdobích významnou, ne-li rozhodující kulturní a politickou úlohu v zemi. Jedná se především o dobu vlády dynastií Pozdní Ly (1010–1225) a Tran (1225–1400). Buddhismus byl dobře zakořeněn ve společnosti i v době, kdy politický vliv mnichů byl slabší. [[théraváda (Buddh)|Théravádoví]] buddhisté tvoří ve Vietnamu menšinu žijící v podstatě jen v jižní části země. Se vzrůstajícím vlivem Číňanů, jejichž vláda nad Vietnamci trvala od 2. stol. př. Kr. do 10. století, se totiž od severu stále více prosazoval [[mahájána (Buddh)|mahájánový]] buddhismus čínského charakteru. Naprostá většina Vietnamců žijících v České republice a jejich potomků má přitom své kořeny na severu země.

Čínskou a v důsledku i vietnamskou podobu mahájánového buddhismu charakterizuje její prolínání s duchovními tradicemi taoismu a konfucianismu. Toto prolínání je vyjadřováno výrazem „tři cesty“ nebo spíše „trojí cesta“ ve smyslu paralelního praktikování tří učení či tří náboženství. Na území Vietnamu přitom mahájánový buddhismus pronikl ve dvou školách: ve škole ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (vietnamsky ''thiền'', na Západě známější v japonské podobě jako zen), praktikované v klášterech, a ve škole Čisté země buddhy [[Amitábha (Buddh)|Amitábhy]], oslovující široké vrstvy obyvatelstva. Právě k této škole Společenství buddhismu v České republice patří.

Školu Čisté země reprezentuje v současném Vietnamu hlavně zastřešující organizace nazvaná Buddhistická sangha Vietnamu (VBS, též Národní buddhistická sangha Vietnamu), založená roku 1981 a patřící k pětici nejvýznamnějších náboženství registrovaných vietnamským státem (spolu s římským katolicismem, protestantismem, islámem a hinduismem). Původně nepřátelský postoj vietnamských komunistů k buddhismu a k náboženství vůbec se začal v devadesátých letech v případě Buddhistické sanghy Vietnamu měnit ve smyslu tolerance a spolupráce. Ve druhém desetiletí 21. století je tento postoj už zřetelně pozitivní a státní úřady podporují prostřednictvím této organizace buddhismus jako součást národního kulturního dědictví. K buddhismu se formálně hlásí asi polovina obyvatelstva, počet praktikujících i mimo svátky a kulturní příležitosti je ovšem odhadován na celkem asi 10–14 milionů z asi devadesátimilionové populace, tedy asi na 12–16 procent obyvatelstva. Asi 80 procent buddhistů ve Vietnamu přitom patří ke škole Čisté země.

== Religionistická charakteristika vietnamského buddhismu ==

[[mahájánový (Buddh)|Mahájánový]] buddhismus charakterizuje – kromě jiného – úcta k [[buddha (Buddh)|buddhům]] a [[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvům]], tedy k duchovním bytostem, které reprezentují aspekty Buddhy a ctnosti buddhovství. Nejoblíbenější školou mahájánového buddhismu je v Číně i ve Vietnamu škola čisté země buddhy Amitábhy, založená asi v 6. století. V této škole se o Amitábhovi předpokládá, že vládne dáleko na západě a umožňuje svým ctitelům zrodit se v jeho čisté zemi, odkud je možné již snadno dosáhnout cíl (''[[nirvána (Buddh)|nirvánu]]''). V jeho soucitné pomoci všem trpícím bytostem ho provází bódhisattva [[avalokitéšvara (Buddh)|Avalokitéšvara]], a to v ženské podobě jako Kuan Jin. Historickému [[Buddha (Buddh)|Buddhovi]] (Sidhártovi Gautamovi žijícímu v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem), buddhovi budoucího věku [[Maitréja (Buddh)|Maitréjovi]], [[Amitábha (Buddh)|Amitábhovi]] a Kuan-jin je prokazována v této škole největší úcta.

Je to patrné i na posvátných místech vietnamských buddhistů v České republice, přičemž výraz „pagoda“ bývá používán pro větší chrám, který obsahuje i zázemí pro přítomnost [[mnich (Buddh)|mnicha]], zatímco „svatyní“ se rozumí spíše menší a jednodušeji zařízený posvátný prostor, než je prostor chrámu. Všechny výrazy jsou ale v běžné řeči používány záměně. Na hlavním oltáři posvátného prostoru mohou být sochy, reprezentující buddhu minulosti (Amitábhu), buddhu Přítomnosti (historického Buddhu Šakjamúniho) a buddhu budoucnosti (Maitréju). Na oltáři též bývá socha Kuan-jin, někdy v podobě s mnoha rukama připravenýma k pomoci trpícím bytostem, socha historického Buddhy v ''[[parinirvána (Buddh)|parinirváně]]'' (v okamžiku opuštění hmotného těla), socha Buddhy v podobě dítěte, sochy buddhů – léčitelů apod. Po stranách oltáře mohou být sochy trestajících, respektive milostivých buddhů či bódhisattvů. V chrámě též mohou být obrazy či sochy Amitábhy a jeho nebeských průvodců a pomocníků a mnoho jiných zpodobení duchovních bytostí. Na oltáři jsou položeny obětní dary: především květiny, ovoce, sladké potraviny a další. V řadách na zemi před tímto oltářem jsou umístěny polštářky pro účastníky obřadů se zpěvem [[sútra (Buddh)|súter]] (hlavně Lotosové sútry a Amitábhasútry), poklonami, vzýváním Amitábhova jména a modlitbami přání a požehnání všem živým bytostem. Takové bohoslužby se konají – pokud se shromáždí dostatek účastníků – obvykle ráno i večer.

Jiný oltář slouží k uctění předků, zakladatelů chrámu, významných panovníků (např. krále Trần Nhân Tônga, prezidenta Ho Či Mina nebo i prezidenta Václava Havla), národních hrdinů a podobně. Vedle fotografií těchto lidí může být i socha bódhisattvy Kšitigarbhy, který vysvobozuje živé bytosti z [[peklo (Buddh)|pekla]]. Celý posvátný chrámový prostor střeží dva strážci po stranách dveří nebo blízko vchodu. Do chrámu přichází více lidí především během prvého a patnáctého dne každého lunárního měsíce a na tři hlavní svátky: na první den nového lunárního roku, na svátek Buddhova narození Vésak a na svátek zemřelých předků Vu Lan. Během svátků se konají také jiné obřadní úkony: např. se zapalují svíčky či lampiony, je polévána socha Buddhy – dítěte (na svátek Vesak) a tak podobně. Zvláště o svátcích je důležitá přítomnost mnicha, který může příchozí poučit o nauce a odpovědět na jejich otázky.

Vietnamská podoba školy Čisté země se liší od čínské podoby jen minimálně: texty jsou sice ve vietnamštině, náboženskou autoritu mají vietnamské kláštery a připomínáni jsou vietnamští hrdinové, zasloužilí panovníci a další významné osobnosti, ale v liturgii není praxe významně odlišná.

Náboženský život vietnamských buddhistů se odehrává také doma či na pracovišti, a to za pomoci oltáře se soškami buddhů, bódhisattvů a ochranných bytostí, s obrazy, posvátnými předměty, fotografiemi předků a podobně. Ke zbožnému životu patří i půst, a to především na nov a úplněk. Uctívání u oltáře zahrnuje modlitby, prosby o ochranu, zdraví i prosperitu, vzývání buddhy Amitábhy a dalších duchovních bytostí, přinášení a obnovování obětních darů a pálení vonných tyčinek. Prostřednictvím jejich dýmu se potřebné dary včetně modelů předmětů užívaných na zemi dostávají k duchům zemřelých. Úcta k mrtvým je ovšem pro některé Vietnamce pouhou vzpomínkou a nechápou ji jako náboženský úkon.

== Historie Společenství buddhismu v České republice ==

První známky veřejného působení vietnamských buddhistů byly zaznamenány v souvislosti s pozváním mnicha Thích Thanh Phúce. Z Vietnamu přijel roku 2005 a zasloužil se o otevření první pagody ve Varnsdorfu. Do tamního Chrámu nebeského milosrdenství byly v prosinci roku 2007 slavnostně přivezeny sochy a v lednu následujícího roku byly zasvěceny. Mezitím (roku 2006) vzniklo občanské sdružení pod názvem Společenství vietnamského buddhismu v České republice. Od roku 2014 má právní subjektivitu jako zapsaný spolek. Jeho jméno je ovšem často komoleno, a to i jeho členy ve veřejných projevech a dokumentech. Nejčastěji se setkáváme s názvem Svaz buddhistických Vietnamců v ČR, Svaz vietnamských buddhistů, Sdružení vietnamských buddhistů a podobně.

Brzy po pagodě ve Varnsdorfu následovalo otevření dalších posvátných prostorů: v Praze–Písnici v areálu tržnice „Sapa“, v Praze–Malešicích, v Chebu a Chebu-Svatém Kříži, v Karlových Varech, Mostě, Teplicích, Chomutově, Plzni, Ostravě, Brně a Strážném. Kromě těchto již etablovaných míst se některé svátky slaví i v improvizovaných modlitebnách na jiných místech České republiky. V Praze-Písnici je plánována stavba nového chrámu, respektive celého chrámového komplexu. Také v Karlových Varech se staví nový chrám. Někteří členové opustili spolek Společenství vietnamského buddhismu, roku 2019 založili vlastní Vietnamský budhistický spolek (v úředních materiálech je uvedeno jedno „d“ ve slově „buddhistický“) a otevřeli nový chrám v Praze–Písnici (ovšem mimo areál tržnice „Sapa“). Dále se obřady mahájánového buddhismu příležitostně konají na soukromých pozemcích v Praze–Kolodějích, Vestci nebo v Horních Jirčanech (součást obce Jesenice u Prahy) a snad i jinde.

== Organizace církve ==

Nad rámec uvedeného spolku a neformálních, často rodinných a příbuzenských pout se Náboženská společnost Společenství buddhismu v České republice se formuje teprve v současnosti v návaznosti na oficiální státní registraci. Podle slov představitelů svého přípravného výboru počítá s tím, že v jejím rámci budou působit společenství s chrámy v Chomutově, Ostravě, Praze–Libuši, Dubí u Teplic a ve Strážném. Předpokládá se ovšem, že další chrámy se připojí a že Společenství buddhismu v České republice zahrne většinu veřejně působících vietnamských buddhistů v Česku. Zapsaný spolek Společenství vietnamského buddhismu v České republice se pak pravděpodobně rozpustí.

=== Počet věřících ===

Počet věřících hlásících se k vietnamskému buddhismu v České republice nelze prozatím určit, zavádějící by přitom bylo jak odkazování na počet osob, které se k buddhismu přihlásily v rámci sčítání lidu, tak na počet osob hlásících se k vietnamské národnosti. Počet praktikujících vietnamských buddhistů však zřejmě dosahuje několika stovek, ne-li tisíc osob. V rámci sčítání lidu v roce 2021 se ke společenství přihlásila 1 osoba.

== Literatura ==

Tereza FREIDINGEROVÁ: ''Vietnamci v Česku a ve světě''. Sociologické nakladatelství, Praha 2014. 
Ján IČO: ''Náboženství ve Vietnamu''. Muzeum hlavního města Prahy, Praha 2010. 
Barbora JIRKOVÁ: „Spiritualita Vietnamců u nás.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 19–21. 
Jiří MOTL: „Religiozita Vietnamců v ČR.“ ''Dingir'' 10, 2007, 4, s. 118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Oživení vietnamského buddhismu v Česku.“ ''Dingir'' 20, 2017, 4, s. 116–118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK – Pavel HOŠEK: „Vietnamský Vesak.“ ''Dingir'' 14, 2011, 2, s. 41. 

Náboženská společnost nemá oficiální internetové stránky. 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14663&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Společenství buddhismu v České republice

2024-10-25T12:31:58Z

ZRN:

= Společenství buddhismu v České republice =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Společenství buddhismu_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Společenství buddhismu v České republice je tvořeno cizinci vietnamské národnosti s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu v České republice, jednak českými občany, které k Vietnamu váží rodinné či kulturní kořeny. Někteří z vietnamské menšiny jsou buddhisty [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] směru, který je většinově přítomen ve Vietnamu a který jako tzv. vietnamský buddhismus tvoří jeho lokální verzi. Registrací této náboženské společnosti roku 2020 vznikl zajímavý stav, kdy každá ze tří v České republice registrovaných buddhistických náboženských společností patří k jinému ze tří základních směrů buddhismu: společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]] navazuje na ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánu]]'', společnost [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]] odkazuje na svůj buddhistický směr již v [[théraváda (Buddh)|názvu]] a Společenství buddhismu v České republice reprezentuje ''mahájánový'' směr buddhismu.

== Nástin historie buddhismu ve Vietnamu ==

Buddhismus je na území současného Vietnamu přítomen podle legend nejpozději již od 3. století př. Kr., tedy již před počátkem čínské vlády na severu země. Buddhistická ''[[sangha (Buddh)|sangha]]'' (pospolitost v čele s [[mnich (Buddh)|mnichy]]) hrála v některých obdobích významnou, ne-li rozhodující kulturní a politickou úlohu v zemi. Jedná se především o dobu vlády dynastií Pozdní Ly (1010–1225) a Tran (1225–1400). Buddhismus byl dobře zakořeněn ve společnosti i v době, kdy politický vliv mnichů byl slabší. [[théraváda (Buddh)|Théravádoví]] buddhisté tvoří ve Vietnamu menšinu žijící v podstatě jen v jižní části země. Se vzrůstajícím vlivem Číňanů, jejichž vláda nad Vietnamci trvala od 2. stol. př. Kr. do 10. století, se totiž od severu stále více prosazoval [[mahájána (Buddh)|mahájánový]] buddhismus čínského charakteru. Naprostá většina Vietnamců žijících v České republice a jejich potomků má přitom své kořeny na severu země.

Čínskou a v důsledku i vietnamskou podobu mahájánového buddhismu charakterizuje její prolínání s duchovními tradicemi taoismu a konfucianismu. Toto prolínání je vyjadřováno výrazem „tři cesty“ nebo spíše „trojí cesta“ ve smyslu paralelního praktikování tří učení či tří náboženství. Na území Vietnamu přitom mahájánový buddhismus pronikl ve dvou školách: ve škole ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (vietnamsky ''thiền'', na Západě známější v japonské podobě jako zen), praktikované v klášterech, a ve škole Čisté země buddhy [[amitábha (Buddh)|Amitábhy]], oslovující široké vrstvy obyvatelstva. Právě k této škole Společenství buddhismu v České republice patří.

Školu Čisté země reprezentuje v současném Vietnamu hlavně zastřešující organizace nazvaná Buddhistická sangha Vietnamu (VBS, též Národní buddhistická sangha Vietnamu), založená roku 1981 a patřící k pětici nejvýznamnějších náboženství registrovaných vietnamským státem (spolu s římským katolicismem, protestantismem, islámem a hinduismem). Původně nepřátelský postoj vietnamských komunistů k buddhismu a k náboženství vůbec se začal v devadesátých letech v případě Buddhistické sanghy Vietnamu měnit ve smyslu tolerance a spolupráce. Ve druhém desetiletí 21. století je tento postoj už zřetelně pozitivní a státní úřady podporují prostřednictvím této organizace buddhismus jako součást národního kulturního dědictví. K buddhismu se formálně hlásí asi polovina obyvatelstva, počet praktikujících i mimo svátky a kulturní příležitosti je ovšem odhadován na celkem asi 10–14 milionů z asi devadesátimilionové populace, tedy asi na 12–16 procent obyvatelstva. Asi 80 procent buddhistů ve Vietnamu přitom patří ke škole Čisté země.

== Religionistická charakteristika vietnamského buddhismu ==

[[mahájánový (Buddh)|Mahájánový]] buddhismus charakterizuje – kromě jiného – úcta k [[buddha (Buddh)|buddhům]] a [[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvům]], tedy k duchovním bytostem, které reprezentují aspekty Buddhy a ctnosti buddhovství. Nejoblíbenější školou mahájánového buddhismu je v Číně i ve Vietnamu škola čisté země buddhy Amitábhy, založená asi v 6. století. V této škole se o Amitábhovi předpokládá, že vládne dáleko na západě a umožňuje svým ctitelům zrodit se v jeho čisté zemi, odkud je možné již snadno dosáhnout cíl (''[[nirvána (Buddh)|nirvánu]]''). V jeho soucitné pomoci všem trpícím bytostem ho provází bódhisattva [[avalokitéšvara (Buddh)|Avalokitéšvara]], a to v ženské podobě jako Kuan Jin. Historickému [[Buddha (Buddh)|Buddhovi]] (Sidhártovi Gautamovi žijícímu v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem), buddhovi budoucího věku [[Maitréja (Buddh)|Maitréjovi]], [[amitábha (Buddh)|Amitábhovi]] a Kuan-jin je prokazována v této škole největší úcta.

Je to patrné i na posvátných místech vietnamských buddhistů v České republice, přičemž výraz „pagoda“ bývá používán pro větší chrám, který obsahuje i zázemí pro přítomnost [[mnich (Buddh)|mnicha]], zatímco „svatyní“ se rozumí spíše menší a jednodušeji zařízený posvátný prostor, než je prostor chrámu. Všechny výrazy jsou ale v běžné řeči používány záměně. Na hlavním oltáři posvátného prostoru mohou být sochy, reprezentující buddhu minulosti (Amitábhu), buddhu Přítomnosti (historického Buddhu Šakjamúniho) a buddhu budoucnosti (Maitréju). Na oltáři též bývá socha Kuan-jin, někdy v podobě s mnoha rukama připravenýma k pomoci trpícím bytostem, socha historického Buddhy v ''[[parinirvána (Buddh)|parinirváně]]'' (v okamžiku opuštění hmotného těla), socha Buddhy v podobě dítěte, sochy buddhů – léčitelů apod. Po stranách oltáře mohou být sochy trestajících, respektive milostivých buddhů či bódhisattvů. V chrámě též mohou být obrazy či sochy Amitábhy a jeho nebeských průvodců a pomocníků a mnoho jiných zpodobení duchovních bytostí. Na oltáři jsou položeny obětní dary: především květiny, ovoce, sladké potraviny a další. V řadách na zemi před tímto oltářem jsou umístěny polštářky pro účastníky obřadů se zpěvem [[sútra (Buddh)|súter]] (hlavně Lotosové sútry a Amitábhasútry), poklonami, vzýváním Amitábhova jména a modlitbami přání a požehnání všem živým bytostem. Takové bohoslužby se konají – pokud se shromáždí dostatek účastníků – obvykle ráno i večer.

Jiný oltář slouží k uctění předků, zakladatelů chrámu, významných panovníků (např. krále Trần Nhân Tônga, prezidenta Ho Či Mina nebo i prezidenta Václava Havla), národních hrdinů a podobně. Vedle fotografií těchto lidí může být i socha bódhisattvy Kšitigarbhy, který vysvobozuje živé bytosti z [[peklo (Buddh)|pekla]]. Celý posvátný chrámový prostor střeží dva strážci po stranách dveří nebo blízko vchodu. Do chrámu přichází více lidí především během prvého a patnáctého dne každého lunárního měsíce a na tři hlavní svátky: na první den nového lunárního roku, na svátek Buddhova narození Vésak a na svátek zemřelých předků Vu Lan. Během svátků se konají také jiné obřadní úkony: např. se zapalují svíčky či lampiony, je polévána socha Buddhy – dítěte (na svátek Vesak) a tak podobně. Zvláště o svátcích je důležitá přítomnost mnicha, který může příchozí poučit o nauce a odpovědět na jejich otázky.

Vietnamská podoba školy Čisté země se liší od čínské podoby jen minimálně: texty jsou sice ve vietnamštině, náboženskou autoritu mají vietnamské kláštery a připomínáni jsou vietnamští hrdinové, zasloužilí panovníci a další významné osobnosti, ale v liturgii není praxe významně odlišná.

Náboženský život vietnamských buddhistů se odehrává také doma či na pracovišti, a to za pomoci oltáře se soškami buddhů, bódhisattvů a ochranných bytostí, s obrazy, posvátnými předměty, fotografiemi předků a podobně. Ke zbožnému životu patří i půst, a to především na nov a úplněk. Uctívání u oltáře zahrnuje modlitby, prosby o ochranu, zdraví i prosperitu, vzývání buddhy Amitábhy a dalších duchovních bytostí, přinášení a obnovování obětních darů a pálení vonných tyčinek. Prostřednictvím jejich dýmu se potřebné dary včetně modelů předmětů užívaných na zemi dostávají k duchům zemřelých. Úcta k mrtvým je ovšem pro některé Vietnamce pouhou vzpomínkou a nechápou ji jako náboženský úkon.

== Historie Společenství buddhismu v České republice ==

První známky veřejného působení vietnamských buddhistů byly zaznamenány v souvislosti s pozváním mnicha Thích Thanh Phúce. Z Vietnamu přijel roku 2005 a zasloužil se o otevření první pagody ve Varnsdorfu. Do tamního Chrámu nebeského milosrdenství byly v prosinci roku 2007 slavnostně přivezeny sochy a v lednu následujícího roku byly zasvěceny. Mezitím (roku 2006) vzniklo občanské sdružení pod názvem Společenství vietnamského buddhismu v České republice. Od roku 2014 má právní subjektivitu jako zapsaný spolek. Jeho jméno je ovšem často komoleno, a to i jeho členy ve veřejných projevech a dokumentech. Nejčastěji se setkáváme s názvem Svaz buddhistických Vietnamců v ČR, Svaz vietnamských buddhistů, Sdružení vietnamských buddhistů a podobně.

Brzy po pagodě ve Varnsdorfu následovalo otevření dalších posvátných prostorů: v Praze–Písnici v areálu tržnice „Sapa“, v Praze–Malešicích, v Chebu a Chebu-Svatém Kříži, v Karlových Varech, Mostě, Teplicích, Chomutově, Plzni, Ostravě, Brně a Strážném. Kromě těchto již etablovaných míst se některé svátky slaví i v improvizovaných modlitebnách na jiných místech České republiky. V Praze-Písnici je plánována stavba nového chrámu, respektive celého chrámového komplexu. Také v Karlových Varech se staví nový chrám. Někteří členové opustili spolek Společenství vietnamského buddhismu, roku 2019 založili vlastní Vietnamský budhistický spolek (v úředních materiálech je uvedeno jedno „d“ ve slově „buddhistický“) a otevřeli nový chrám v Praze–Písnici (ovšem mimo areál tržnice „Sapa“). Dále se obřady mahájánového buddhismu příležitostně konají na soukromých pozemcích v Praze–Kolodějích, Vestci nebo v Horních Jirčanech (součást obce Jesenice u Prahy) a snad i jinde.

== Organizace církve ==

Nad rámec uvedeného spolku a neformálních, často rodinných a příbuzenských pout se Náboženská společnost Společenství buddhismu v České republice se formuje teprve v současnosti v návaznosti na oficiální státní registraci. Podle slov představitelů svého přípravného výboru počítá s tím, že v jejím rámci budou působit společenství s chrámy v Chomutově, Ostravě, Praze–Libuši, Dubí u Teplic a ve Strážném. Předpokládá se ovšem, že další chrámy se připojí a že Společenství buddhismu v České republice zahrne většinu veřejně působících vietnamských buddhistů v Česku. Zapsaný spolek Společenství vietnamského buddhismu v České republice se pak pravděpodobně rozpustí.

=== Počet věřících ===

Počet věřících hlásících se k vietnamskému buddhismu v České republice nelze prozatím určit, zavádějící by přitom bylo jak odkazování na počet osob, které se k buddhismu přihlásily v rámci sčítání lidu, tak na počet osob hlásících se k vietnamské národnosti. Počet praktikujících vietnamských buddhistů však zřejmě dosahuje několika stovek, ne-li tisíc osob. V rámci sčítání lidu v roce 2021 se ke společenství přihlásila 1 osoba.

== Literatura ==

Tereza FREIDINGEROVÁ: ''Vietnamci v Česku a ve světě''. Sociologické nakladatelství, Praha 2014. 
Ján IČO: ''Náboženství ve Vietnamu''. Muzeum hlavního města Prahy, Praha 2010. 
Barbora JIRKOVÁ: „Spiritualita Vietnamců u nás.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 19–21. 
Jiří MOTL: „Religiozita Vietnamců v ČR.“ ''Dingir'' 10, 2007, 4, s. 118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Oživení vietnamského buddhismu v Česku.“ ''Dingir'' 20, 2017, 4, s. 116–118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK – Pavel HOŠEK: „Vietnamský Vesak.“ ''Dingir'' 14, 2011, 2, s. 41. 

Náboženská společnost nemá oficiální internetové stránky. 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14663&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Společenství buddhismu v České republice

2024-10-25T12:09:14Z

ZRN:

= Společenství buddhismu v České republice =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Společenství buddhismu_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Společenství buddhismu v České republice je tvořeno cizinci vietnamské národnosti s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu v České republice, jednak českými občany, které k Vietnamu váží rodinné či kulturní kořeny. Někteří z vietnamské menšiny jsou buddhisty [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] směru, který je většinově přítomen ve Vietnamu a který jako tzv. vietnamský buddhismus tvoří jeho lokální verzi. Registrací této náboženské společnosti roku 2020 vznikl zajímavý stav, kdy každá ze tří v České republice registrovaných buddhistických náboženských společností patří k jinému ze tří základních směrů buddhismu: společnost [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty]] navazuje na ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánu]]'', společnost [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]] odkazuje na svůj buddhistický směr již v [[théraváda (Buddh)|názvu]] a Společenství buddhismu v České republice reprezentuje ''mahájánový'' směr buddhismu.

== Nástin historie buddhismu ve Vietnamu ==

Buddhismus je na území současného Vietnamu přítomen podle legend nejpozději již od 3. století př. Kr., tedy již před počátkem čínské vlády na severu země. Buddhistická ''[[sangha (Buddh)|sangha]]'' (pospolitost v čele s [[mnich (Buddh)|mnichy]]) hrála v některých obdobích významnou, ne-li rozhodující kulturní a politickou úlohu v zemi. Jedná se především o dobu vlády dynastií Pozdní Ly (1010–1225) a Tran (1225–1400). Buddhismus byl dobře zakořeněn ve společnosti i v době, kdy politický vliv mnichů byl slabší. [[théraváda (Buddh)|Théravádoví>]] buddhisté tvoří ve Vietnamu menšinu žijící v podstatě jen v jižní části země. Se vzrůstajícím vlivem Číňanů, jejichž vláda nad Vietnamci trvala od 2. stol. př. Kr. do 10. století, se totiž od severu stále více prosazoval [[mahájána (Buddh)|mahájánový]] buddhismus čínského charakteru. Naprostá většina Vietnamců žijících v České republice a jejich potomků má přitom své kořeny na severu země.

Čínskou a v důsledku i vietnamskou podobu mahájánového buddhismu charakterizuje její prolínání s duchovními tradicemi taoismu a konfucianismu. Toto prolínání je vyjadřováno výrazem „tři cesty“ nebo spíše „trojí cesta“ ve smyslu paralelního praktikování tří učení či tří náboženství. Na území Vietnamu přitom mahájánový buddhismus pronikl ve dvou školách: ve škole ''čchan'' (vietnamsky ''thiền'', na Západě známější v japonské podobě jako zen), praktikované v klášterech, a ve škole Čisté země buddhy Amitábhy, oslovující široké vrstvy obyvatelstva. Právě k této škole Společenství buddhismu v České republice patří.

Školu Čisté země reprezentuje v současném Vietnamu hlavně zastřešující organizace nazvaná Buddhistická sangha Vietnamu (VBS, též Národní buddhistická sangha Vietnamu), založená roku 1981 a patřící k pětici nejvýznamnějších náboženství registrovaných vietnamským státem (spolu s římským katolicismem, protestantismem, islámem a hinduismem). Původně nepřátelský postoj vietnamských komunistů k buddhismu a k náboženství vůbec se začal v devadesátých letech v případě Buddhistické sanghy Vietnamu měnit ve smyslu tolerance a spolupráce. Ve druhém desetiletí 21. století je tento postoj už zřetelně pozitivní a státní úřady podporují prostřednictvím této organizace buddhismus jako součást národního kulturního dědictví. K buddhismu se formálně hlásí asi polovina obyvatelstva, počet praktikujících i mimo svátky a kulturní příležitosti je ovšem odhadován na celkem asi 10–14 milionů z asi devadesátimilionové populace, tedy asi na 12–16 procent obyvatelstva. Asi 80 procent buddhistů ve Vietnamu přitom patří ke škole Čisté země.

== Religionistická charakteristika vietnamského buddhismu ==

Mahájánový buddhismus charakterizuje – kromě jiného – úcta k buddhům a bódhisattvům, tedy k duchovním bytostem, které reprezentují aspekty Buddhy a ctnosti buddhovství. Nejoblíbenější školou mahájánového buddhismu je v Číně i ve Vietnamu škola čisté země buddhy Amitábhy, založená asi v 6. století. V této škole se o Amitábhovi předpokládá, že vládne dáleko na západě a umožňuje svým ctitelům zrodit se v jeho čisté zemi, odkud je možné již snadno dosáhnout cíl (''nirvánu''). V jeho soucitné pomoci všem trpícím bytostem ho provází bódhisattva Avalókitéšvara, a to v ženské podobě jako Kuan Jin. Historickému Buddhovi (Sidhártovi Gautamovi žijícímu v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem), buddhovi budoucího věku Maitréjovi, Amitábhovi a Kuan-jin je prokazována v této škole největší úcta.

Je to patrné i na posvátných místech vietnamských buddhistů v České republice, přičemž výraz „pagoda“ bývá používán pro větší chrám, který obsahuje i zázemí pro přítomnost mnicha, zatímco „svatyní“ se rozumí spíše menší a jednodušeji zařízený posvátný prostor, než je prostor chrámu. Všechny výrazy jsou ale v běžné řeči používány záměně. Na hlavním oltáři posvátného prostoru mohou být sochy, reprezentující buddhu minulosti (Amitábhu), buddhu Přítomnosti (historického Buddhu Šakjamúniho) a buddhu budoucnosti (Maitréju). Na oltáři též bývá socha Kuan-jin, někdy v podobě s mnoha rukama připravenýma k pomoci trpícím bytostem, socha historického Buddhy v ''parinirváně'' (v okamžiku opuštění hmotného těla), socha Buddhy v podobě dítěte, sochy buddhů – léčitelů apod. Po stranách oltáře mohou být sochy trestajících, respektive milostivých buddhů či bódhisattvů. V chrámě též mohou být obrazy či sochy Amitábhy a jeho nebeských průvodců a pomocníků a mnoho jiných zpodobení duchovních bytostí. Na oltáři jsou položeny obětní dary: především květiny, ovoce, sladké potraviny a další. V řadách na zemi před tímto oltářem jsou umístěny polštářky pro účastníky obřadů se zpěvem súter (hlavně Lotosové sútry a Amitábhasútry), poklonami, vzýváním Amitábhova jména a modlitbami přání a požehnání všem živým bytostem. Takové bohoslužby se konají – pokud se shromáždí dostatek účastníků – obvykle ráno i večer.

Jiný oltář slouží k uctění předků, zakladatelů chrámu, významných panovníků (např. krále Trần Nhân Tônga, prezidenta Ho Či Mina nebo i prezidenta Václava Havla), národních hrdinů a podobně. Vedle fotografií těchto lidí může být i socha bódhisattvy Kšitigarbhy, který vysvobozuje živé bytosti z pekla. Celý posvátný chrámový prostor střeží dva strážci po stranách dveří nebo blízko vchodu. Do chrámu přichází více lidí především během prvého a patnáctého dne každého lunárního měsíce a na tři hlavní svátky: na první den nového lunárního roku, na svátek Buddhova narození Vésak a na svátek zemřelých předků Vu Lan. Během svátků se konají také jiné obřadní úkony: např. se zapalují svíčky či lampiony, je polévána socha Buddhy – dítěte (na svátek Vesak) a tak podobně. Zvláště o svátcích je důležitá přítomnost mnicha, který může příchozí poučit o nauce a odpovědět na jejich otázky.

Vietnamská podoba školy Čisté země se liší od čínské podoby jen minimálně: texty jsou sice ve vietnamštině, náboženskou autoritu mají vietnamské kláštery a připomínáni jsou vietnamští hrdinové, zasloužilí panovníci a další významné osobnosti, ale v liturgii není praxe významně odlišná.

Náboženský život vietnamských buddhistů se odehrává také doma či na pracovišti, a to za pomoci oltáře se soškami buddhů, bódhisattvů a ochranných bytostí, s obrazy, posvátnými předměty, fotografiemi předků a podobně. Ke zbožnému životu patří i půst, a to především na nov a úplněk. Uctívání u oltáře zahrnuje modlitby, prosby o ochranu, zdraví i prosperitu, vzývání buddhy Amitábhy a dalších duchovních bytostí, přinášení a obnovování obětních darů a pálení vonných tyčinek. Prostřednictvím jejich dýmu se potřebné dary včetně modelů předmětů užívaných na zemi dostávají k duchům zemřelých. Úcta k mrtvým je ovšem pro některé Vietnamce pouhou vzpomínkou a nechápou ji jako náboženský úkon.

== Historie Společenství buddhismu v České republice ==

První známky veřejného působení vietnamských buddhistů byly zaznamenány v souvislosti s pozváním mnicha Thích Thanh Phúce. Z Vietnamu přijel roku 2005 a zasloužil se o otevření první pagody ve Varnsdorfu. Do tamního Chrámu nebeského milosrdenství byly v prosinci roku 2007 slavnostně přivezeny sochy a v lednu následujícího roku byly zasvěceny. Mezitím (roku 2006) vzniklo občanské sdružení pod názvem Společenství vietnamského buddhismu v České republice. Od roku 2014 má právní subjektivitu jako zapsaný spolek. Jeho jméno je ovšem často komoleno, a to i jeho členy ve veřejných projevech a dokumentech. Nejčastěji se setkáváme s názvem Svaz buddhistických Vietnamců v ČR, Svaz vietnamských buddhistů, Sdružení vietnamských buddhistů a podobně.

Brzy po pagodě ve Varnsdorfu následovalo otevření dalších posvátných prostorů: v Praze–Písnici v areálu tržnice „Sapa“, v Praze–Malešicích, v Chebu a Chebu-Svatém Kříži, v Karlových Varech, Mostě, Teplicích, Chomutově, Plzni, Ostravě, Brně a Strážném. Kromě těchto již etablovaných míst se některé svátky slaví i v improvizovaných modlitebnách na jiných místech České republiky. V Praze-Písnici je plánována stavba nového chrámu, respektive celého chrámového komplexu. Také v Karlových Varech se staví nový chrám. Někteří členové opustili spolek Společenství vietnamského buddhismu, roku 2019 založili vlastní Vietnamský budhistický spolek (v úředních materiálech je uvedeno jedno „d“ ve slově „buddhistický“) a otevřeli nový chrám v Praze–Písnici (ovšem mimo areál tržnice „Sapa“). Dále se obřady mahájánového buddhismu příležitostně konají na soukromých pozemcích v Praze–Kolodějích, Vestci nebo v Horních Jirčanech (součást obce Jesenice u Prahy) a snad i jinde.

== Organizace církve ==

Nad rámec uvedeného spolku a neformálních, často rodinných a příbuzenských pout se Náboženská společnost Společenství buddhismu v České republice se formuje teprve v současnosti v návaznosti na oficiální státní registraci. Podle slov představitelů svého přípravného výboru počítá s tím, že v jejím rámci budou působit společenství s chrámy v Chomutově, Ostravě, Praze–Libuši, Dubí u Teplic a ve Strážném. Předpokládá se ovšem, že další chrámy se připojí a že Společenství buddhismu v České republice zahrne většinu veřejně působících vietnamských buddhistů v Česku. Zapsaný spolek Společenství vietnamského buddhismu v České republice se pak pravděpodobně rozpustí.

=== Počet věřících ===

Počet věřících hlásících se k vietnamskému buddhismu v České republice nelze prozatím určit, zavádějící by přitom bylo jak odkazování na počet osob, které se k buddhismu přihlásily v rámci sčítání lidu, tak na počet osob hlásících se k vietnamské národnosti. Počet praktikujících vietnamských buddhistů však zřejmě dosahuje několika stovek, ne-li tisíc osob. V rámci sčítání lidu v roce 2021 se ke společenství přihlásila 1 osoba.

== Literatura ==

Tereza FREIDINGEROVÁ: ''Vietnamci v Česku a ve světě''. Sociologické nakladatelství, Praha 2014. 
Ján IČO: ''Náboženství ve Vietnamu''. Muzeum hlavního města Prahy, Praha 2010. 
Barbora JIRKOVÁ: „Spiritualita Vietnamců u nás.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 19–21. 
Jiří MOTL: „Religiozita Vietnamců v ČR.“ ''Dingir'' 10, 2007, 4, s. 118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Oživení vietnamského buddhismu v Česku.“ ''Dingir'' 20, 2017, 4, s. 116–118. 
Zdeněk VOJTÍŠEK – Pavel HOŠEK: „Vietnamský Vesak.“ ''Dingir'' 14, 2011, 2, s. 41. 

Náboženská společnost nemá oficiální internetové stránky. 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=14663&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Buddhismus Diamantové cesty

2024-10-25T12:05:13Z

ZRN:

= Buddhismus Diamantové cesty =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Buddhismus Diamantové cesty_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Buddhismus Diamantové cesty je náboženskou společností, která reprezentuje tibetský buddhismus mimo země jeho vzniku a tradičního rozšíření. Společnost přizpůsobila [[vadžrajána (Buddh)|tibetský buddhismus]] západní kultuře a náboženskému životu, je přitom jednou z největších buddhistických náboženských společností, které jsou na Západě aktivní. V České republice získala státní registraci v roce 2007 pod plným jménem Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

== Historie Buddhismu Diamantové cesty ==

Vznik společenství Buddhismus Diamantové cesty je třeba vnímat v kontextu západní vlny zájmu o tibetský buddhismus, kterou podnítil odchod řady významných představitelů této náboženské tradice z Tibetu po roce 1959. Spolu se sympatiemi ke svému politickému zápasu získávali tito představitelé na Západě také vážné zájemce o své náboženství. Jedním z nejaktivnějších misionářů se stal šestnáctý ''karmapa'' Randžung Rigpä Dordže (1924–1981), hlava linie ''karmakagjü'' školy ''kagjü'', jedné z hlavních škol tibetského buddhismu.

Roku 1959 opustil XVI. ''karmapa'' Tibet, přesídlil do Sikkimu a obnovil tam klášter Rumtek. Tam se s ním roku 1970 setkali dánští cestovatelé Ole Krogh Nydahl (*1941) a Hannah Nydahlová (1946–2007). Byla to již jejich třetí cesta do Himálaje; na těchto cestách se stále více zajímali o tibetský buddhismus, až k němu v přítomnosti XVI. ''karmapy'' v klášteře Rumtek konvertovali (přijali útočiště). Na karmapovo doporučení pak studovali u Kalu rinpočheho (1905–1989) v Sonadě v Západním Bengálsku a po šest měsíců prováděli přípravnou praxi ''ngöndro''. S pomocí XIV. ''šamarpy'' (druhého nejvyššího představitele školy ''kagjü'') Miphama Čhökji Lodöa (1952–2014, známého též jako Künzig Šamar rinpočhe) na sebe vzali sliby ''[[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvy]]'' působit pro dobro všech bytostí. Roku 1972 je XVI. ''karmapa'' pověřil založením meditačního centra v Dánsku.

Toto centrum Buddhismu Diamantové cesty vzniklo na jaře roku 1973 v Kodani. Ale již v listopadu 1972 Nadahl vyučoval ve Štýrském Hradci v Rakousku a poprvé tam udílel útočiště. Vznik tamního společenství se pak stal modelem pro zakládání dalších center Buddhismu Diamantové cesty v Dánsku i v jiných zemích Evropy. V Evropě vznikla také mezinárodní centra ve Španělsku a v Německu. Centrum Karma Guen ve Španělsku bylo otevřeno roku 1988 a od té doby je stále rozšiřováno (včetně vybudování ''[[stúpa (Buddh)|stúpy]]'' Kálačakry roku 1994 nebo otevření knihovny tibetské náboženské literatury). Centrum také iniciovalo vznik Mezinárodního institutu tibetských a asijských studií (ITAS) roku 2003. Pro Evropské centrum byla roku 2007 zakoupena vila u německého Immenstadtu v podhůří Alp. Její rekonstrukce a stavba přilehlých budov probíhaly od roku 2013 do roku 2015.

Centra Buddhismu Diamantové cesty začala na konci sedmdesátých let vznikat i mimo Evropu a celkem je center asi 700. Jejich provozu se pravidelně účastní několik desítek tisíc buddhistů, další desítky tisíc jsou příležitostnými návštěvníky. O relativně vysokých počtech účastníků svědčí i to, že rituál ''poa'', vedený Nydahlem, absolvovalo už asi sto tisíc lidí (pro účast na něm ovšem není nutné mít hotovu přípravnou praxi ''ngöndro''). Nejsilnější společenství je v Dánsku a v Německu, velmi úspěšné je také v dalších zemích střední a východní Evropy (především v České republice); relativně malý počet následovníků i center je naproti tomu ve Spojených státech a ve Velké Británii.

== Religionistická charakteristika Buddhismu Diamantové cesty ==

Společenství Buddhismus Diamantové cesty je západní součástí školy tibetského buddhismu ''kagjü'', která ctí jako svého zakladatele Gampopu (1079–1153), žáka slavného Milaräpy (1040–1123). Gampopa se stal učitelem prvního ''karmapy'' a řetězec dalších ''karmapů'' spoluformoval náboženské, kulturní i politické dějiny Tibetu. V osobách dvou XVII. ''karmapů'' ale došlo v této škole ke schizmatu. Až teprve 11 let po smrti výše zmíněného XVI. ''karmapy'' byl rozeznán jeho nástupce, Orgjän Trinlä Dordže (*1985). Pravost určení tohoto chlapce ale byla zpochybněna a významní představitelé školy ''kagjü'', kteří s určením nesouhlasili, nalezli převtělení XVI. ''karmapy'' v jiném chlapci a roku 1994 ho uvedly do úřadu. Ve schizmatu se Ole a Hannah Nydahlovi postavili se na stranu tohoto druhého chlapce a za XVII. ''karmapu'' uznali Thinläho Thaje Dordžeho (*1983).

Základním učením školy ''kagyü'' tak, jak je přijímá a praktikuje společenství Buddhismus Diamantové cesty, je Velká pečeť (''mahámudra''): je to cesta k osvícení tím, že adeptu je odhalena buddhovská podstata všech bytostí i jeho vlastní mysli. Před samotnou praxí Velké pečeti adept „přijímá útočiště“ (jako výraz konverze k buddhismu), přijímá nové tibetské jméno (které ovšem v běžném styku obvykle nepoužívá) a praktikuje tzv. čtyři přípravná cvičení (ngöndro). Ta spočívají jednak v osvojení čtyř základních myšlenek, jednak v provedení čtyř cvičení.

První základní myšlenka připomíná jedinečnost a vzácnost naší současné existence, neboť ji můžeme využít k vysvobození a osvícení. Druhou myšlenkou je přesvědčení o pomíjivosti všeho a třetí myšlenkou existence karmy, tedy zákona příčiny a následku. Čtvrtá základní myšlenka poukazuje na to, že osvícení je jedinou skutečnou a trvalou radostí. Čtyři cvičení, jež slouží k očištění a k hromadění zásluh, obsahují vykonávání poklon, recitaci stoslabičné mantry, provádění meditace darování mandaly a recitaci formule k uctění duchovního učitele (''lamy''). Každé z těchto čtyř cvičení musí být opakováno v počtu 111 111, a přípravná praxe tak může trvat i několik let.

Na této individuální cestě adepta doprovázejí společné meditace v centru, čtyři na sebe navazující iniciace, meditační kursy, kurs vědomého umírání ''poa'' (''phowa'') a další učení, zasvěcení a aktivity. Základní praxí je ''lamä naldžor'' (''gurujóga''), meditace na XVI. ''karmapu'', známá také jako meditace tři světla. Meditace i přednášky v centrech končí zpívaným vzýváním ochránce Mahákály, které je připisováno VIII. karmapovi. Pro každodenní praxi jsou vhodné ještě jiné meditace, práce s rušivými emocemi, identifikace s buddhovským stavem duchovního učitele a další metody.

Karmapovo pověření k zakládání center Nydahlovi nechápali jako vznik nové tradice (jako západní, anebo dokonce synkretickou verzi buddhismu), ale jako součást nyní již globální tradice karmakagyü. Po celou dobu své existence je proto společenství Buddhismus Diamantové cesty v těsném kontaktu s duchovními autoritami linie ''karmakagjü'', kromě zmíněných ''karmapů'' a XIV. ''šamarpy'' také s Džigme rinpočhem (*1949), Šerabem Gjalcchenem rinpočhem (*1960) a dalšími.

Učení ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajány]]'' (diamantové cesty), které Ole Nydahl převzal od svých učitelů a přizpůsobil svým žákům, je ve společenství Buddhismus Diamantové cesty považováno za učení samého historického Buddhy, určené Buddhovým výjimečným a schopným posluchačům, kteří jsou schopni jít rychlou, ale i nebezpečnou cestou k osvícení. Kvůli nebezpečnosti této cesty je nutné být v úzkém a důvěrném kontaktu s duchovním učitelem – ''lamou''. Ole Nydal ovšem neměl ambici vytvořit na Západě úplnou strukturu nositelů tradice ''karmakagjü'', kterou tvoří mniši, jógini a laici, nýbrž stanovil, že jeho centra budou místy laického a jógického buddhismu. V důsledku laického charakteru Nydahlovy mise může být učení a praxe v těchto centrech cíleně přizpůsobeno kultuře Západu a způsobu života mladé generace. Není vyžadována změna životního stylu a například ani celibát. Kvůli tomu, že Nydahl není mnichem, byl dříve ve škole ''kagjü'' dokonce zpochybněn jeho titul ''„lama“''.

== Buddhismus Diamantové cesty v České republice ==

Ole Nydahl již v osmdesátých letech několikrát navštívil Československo a vyučoval ''[[dharma (Buddh)#2|dharmu2]]'' v soukromých prostorách. Jeho první veřejná přednáška se konala již ve svobodných poměrech roku 1990. První centrum Karma Dubkji Ling vzniklo v Praze roku 1994, roku 1995 se konal první kurs ''poa''. Roku 1996 byl pro správu nemovitého majetku založen nadační fond Nydahl. Jednotlivá centra, která od poloviny devadesátých let rychle vznikala, byla od roku 1995 spojena v občanském sdružení Společnost Diamantové cesty (v současnosti má právní status zapsaného spolku). Roku 2007 společenství získalo registraci státu jako náboženská společnost pod jménem Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

== Organizace církve ==

=== Meditační centra a církevní zařízení ===

Buddhismus Diamantové cesty, resp. Společnost Diamantové cesty spravuje v současnosti více než dvacet meditačních center v České republice. Některá z nich, například v Brně a v Praze, získala a upravila si vlastní prostory k setkávání, meditacím a duchovním cvičením. Společenství disponuje také retreatovými centry ve Vyhlídkách u Českých Budějovic, na Trojáku u Hošťálkové (okr. Vsetín) nebo v Těnovicích na Rokycansku. Posledně jmenované centrum, budované od roku 1997, dokáže pojmout i několik tisíc buddhistů především v provizorních příbytcích. Roku 2014 v něm byla zasvěcena stúpa. Nakladatelství Bílý deštník vydává od roku 1997 hlavně spisy Oleho Nydahla a od roku 1999 reprezentativní časopis ''Buddhismus dnes'', jehož hlavní články jsou přebírány z mezinárodního vydání.

=== Počet věřících ===

K buddhismu bez bližšího určení se v rámci sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 6 817 osob, zřejmě jenom část z nich však byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou. Buddhismus Diamantové cesty, tehdy už oficiálně registrovaný jako náboženská společnost, poprvé zachytil následující census v roce 2011. Hlásilo se k němu 3 484 osob (dalších 2 617 osob se přitom hlásilo k jiným typům buddhismu), s nejvyšším podílem v Praze, Brně a Ostravě. Malé počty osob hlásících se k Buddhismu Diamantové cesty však byly rovnoměrně rozloženy prakticky ve všech okresech, přičemž je obtížné soudit, šlo-li ve všech případech o praktikující členy společenství, nebo jen o různé sympatizanty. V roce 2021 se k této náboženské společnosti přihlásilo 653 osob. Samotná náboženská společnost počet praktikujících či věřících neudává.

== Literatura ==

Kateřina HAMPLOVÁ: „Na cestě k osvícené mysli.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 87–90. 
Kamila KLINGOROVÁ: „Diamantová cesta každodenním životem.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 90–92. 
Tomek LEHNERT: ''Darebáci v rouchu. Interní kronika současných čínsko-tibetských intrik v linii Karma Kagjü buddhismu Diamantové cesty''. Bílý deštník, Brno 2000. 
Fréderic LENOIR: ''Setkávání buddhismu se Západem''. Volvox globator, Praha 2002. 
Eva MADARÁSZOVÁ: „Ngöndro a česká vadžrajána.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 17–19. 
Petra MORAVCOVÁ – Jaroslav PEŠTA: „Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.“ Pp. 108–115 in Jan Honzík (ed.): ''Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice''. DharmaGaia, Praha 2010. 
Alexandr NEUMANN: „Na slovíčko. Rozhovor s Alexandrem Neumannem.“ ''Tibetské listy'' 18, zima 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Jak se věci mají. Živé pojetí buddhismu''. Společnost Diamantové cesty, Praha 1999. 
Lama Ole NYDAHL: ''108 otázek a odpovědí. Buddhovy nauky v každodenním životě''. Bílý deštník, Brno 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Čtyři přípravná cvičení. Ngöndro – první kroky v Diamantové cestě buddhismu''. Bílý deštník, Brno 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Jízda na tygrovi. Jak se buddhové dostali na Západ. Kronika přenosu tibetského buddhismu na Západ. Rizika a radosti''. Bílý deštník, Brno 2004. 
Lama Ole NYDAHL: ''Moje cesta k lamům''. Bílý deštník, Brno 2005. 
Lama Ole NYDAHL: ''Velká pečeť: prostor a radost bez hranic''. Bílý deštník, Brno 2006. 
Lama Ole NYDAHL: ''Otázky a buddhistické odpovědi''. Bílý deštník, Brno 2010. 
Lama Ole NYDAHL: ''O smrti a znovuzrození. Pohled buddhismu na poslední okamžiky života'', Brno: Bílý deštník 2011. 
Ole NYDAHL: ''Hovory s lamou Ole Nydahlem''. Ogme, Praha 1996. 
Ole ONYDAHL: ''Moudrost okamžiku: buddhismus Diamantové cesty v otázkách a odpovědích''. Bílý deštník, Brno 2006. 
Ole NYDAHL: ''Být užitečný. Pohled buddhismu na smysluplný život''. Bílý deštník, Praha 2013. 
Hannah NYDAHLOVÁ: „Způsob, jakým nám předával učení, byl velmi zručný.“ ''Buddhismus dnes'' 14, 2007. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Jde to velmi dobře. Rozhovor s lamou Ole Nydahlem.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 94–97. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Vyslanci XVI. Karmapy.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 84–87. 

Oficiální internetové stránky: https://bdc.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=10210&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Buddhismus Diamantové cesty

2024-10-25T12:02:11Z

ZRN:

= Buddhismus Diamantové cesty =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Buddhismus Diamantové cesty_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Buddhismus Diamantové cesty je náboženskou společností, která reprezentuje tibetský buddhismus mimo země jeho vzniku a tradičního rozšíření. Společnost přizpůsobila [[vadžrajána (Buddh)|tibetský buddhismus]] západní kultuře a náboženskému životu, je přitom jednou z největších buddhistických náboženských společností, které jsou na Západě aktivní. V České republice získala státní registraci v roce 2007 pod plným jménem Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

== Historie Buddhismu Diamantové cesty ==

Vznik společenství Buddhismus Diamantové cesty je třeba vnímat v kontextu západní vlny zájmu o tibetský buddhismus, kterou podnítil odchod řady významných představitelů této náboženské tradice z Tibetu po roce 1959. Spolu se sympatiemi ke svému politickému zápasu získávali tito představitelé na Západě také vážné zájemce o své náboženství. Jedním z nejaktivnějších misionářů se stal šestnáctý ''karmapa'' Randžung Rigpä Dordže (1924–1981), hlava linie ''karmakagjü'' školy ''kagjü'', jedné z hlavních škol tibetského buddhismu.

Roku 1959 opustil XVI. ''karmapa'' Tibet, přesídlil do Sikkimu a obnovil tam klášter Rumtek. Tam se s ním roku 1970 setkali dánští cestovatelé Ole Krogh Nydahl (*1941) a Hannah Nydahlová (1946–2007). Byla to již jejich třetí cesta do Himálaje; na těchto cestách se stále více zajímali o tibetský buddhismus, až k němu v přítomnosti XVI. ''karmapy'' v klášteře Rumtek konvertovali (přijali útočiště). Na karmapovo doporučení pak studovali u Kalu rinpočheho (1905–1989) v Sonadě v Západním Bengálsku a po šest měsíců prováděli přípravnou praxi ''ngöndro''. S pomocí XIV. ''šamarpy'' (druhého nejvyššího představitele školy ''kagjü'') Miphama Čhökji Lodöa (1952–2014, známého též jako Künzig Šamar rinpočhe) na sebe vzali sliby ''[[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvy]]'' působit pro dobro všech bytostí. Roku 1972 je XVI. ''karmapa'' pověřil založením meditačního centra v Dánsku.

Toto centrum Buddhismu Diamantové cesty vzniklo na jaře roku 1973 v Kodani. Ale již v listopadu 1972 Nadahl vyučoval ve Štýrském Hradci v Rakousku a poprvé tam udílel útočiště. Vznik tamního společenství se pak stal modelem pro zakládání dalších center Buddhismu Diamantové cesty v Dánsku i v jiných zemích Evropy. V Evropě vznikla také mezinárodní centra ve Španělsku a v Německu. Centrum Karma Guen ve Španělsku bylo otevřeno roku 1988 a od té doby je stále rozšiřováno (včetně vybudování ''[[stúpa (Buddh)|stúpy]]'' Kálačakry roku 1994 nebo otevření knihovny tibetské náboženské literatury). Centrum také iniciovalo vznik Mezinárodního institutu tibetských a asijských studií (ITAS) roku 2003. Pro Evropské centrum byla roku 2007 zakoupena vila u německého Immenstadtu v podhůří Alp. Její rekonstrukce a stavba přilehlých budov probíhaly od roku 2013 do roku 2015.

Centra Buddhismu Diamantové cesty začala na konci sedmdesátých let vznikat i mimo Evropu a celkem je center asi 700. Jejich provozu se pravidelně účastní několik desítek tisíc buddhistů, další desítky tisíc jsou příležitostnými návštěvníky. O relativně vysokých počtech účastníků svědčí i to, že rituál ''poa'', vedený Nydahlem, absolvovalo už asi sto tisíc lidí (pro účast na něm ovšem není nutné mít hotovu přípravnou praxi ''ngöndro''). Nejsilnější společenství je v Dánsku a v Německu, velmi úspěšné je také v dalších zemích střední a východní Evropy (především v České republice); relativně malý počet následovníků i center je naproti tomu ve Spojených státech a ve Velké Británii.

== Religionistická charakteristika Buddhismu Diamantové cesty ==

Společenství Buddhismus Diamantové cesty je západní součástí školy tibetského buddhismu ''kagjü'', která ctí jako svého zakladatele Gampopu (1079–1153), žáka slavného Milaräpy (1040–1123). Gampopa se stal učitelem prvního ''karmapy'' a řetězec dalších ''karmapů'' spoluformoval náboženské, kulturní i politické dějiny Tibetu. V osobách dvou XVII. ''karmapů'' ale došlo v této škole ke schizmatu. Až teprve 11 let po smrti výše zmíněného XVI. ''karmapy'' byl rozeznán jeho nástupce, Orgjän Trinlä Dordže (*1985). Pravost určení tohoto chlapce ale byla zpochybněna a významní představitelé školy ''kagjü'', kteří s určením nesouhlasili, nalezli převtělení XVI. ''karmapy'' v jiném chlapci a roku 1994 ho uvedly do úřadu. Ve schizmatu se Ole a Hannah Nydahlovi postavili se na stranu tohoto druhého chlapce a za XVII. ''karmapu'' uznali Thinläho Thaje Dordžeho (*1983).

Základním učením školy ''kagyü'' tak, jak je přijímá a praktikuje společenství Buddhismus Diamantové cesty, je Velká pečeť (''mahámudra''): je to cesta k osvícení tím, že adeptu je odhalena buddhovská podstata všech bytostí i jeho vlastní mysli. Před samotnou praxí Velké pečeti adept „přijímá útočiště“ (jako výraz konverze k buddhismu), přijímá nové tibetské jméno (které ovšem v běžném styku obvykle nepoužívá) a praktikuje tzv. čtyři přípravná cvičení (ngöndro). Ta spočívají jednak v osvojení čtyř základních myšlenek, jednak v provedení čtyř cvičení.

První základní myšlenka připomíná jedinečnost a vzácnost naší současné existence, neboť ji můžeme využít k vysvobození a osvícení. Druhou myšlenkou je přesvědčení o pomíjivosti všeho a třetí myšlenkou existence karmy, tedy zákona příčiny a následku. Čtvrtá základní myšlenka poukazuje na to, že osvícení je jedinou skutečnou a trvalou radostí. Čtyři cvičení, jež slouží k očištění a k hromadění zásluh, obsahují vykonávání poklon, recitaci stoslabičné mantry, provádění meditace darování mandaly a recitaci formule k uctění duchovního učitele (''lamy''). Každé z těchto čtyř cvičení musí být opakováno v počtu 111 111, a přípravná praxe tak může trvat i několik let.

Na této individuální cestě adepta doprovázejí společné meditace v centru, čtyři na sebe navazující iniciace, meditační kursy, kurs vědomého umírání ''poa'' (''phowa'') a další učení, zasvěcení a aktivity. Základní praxí je ''lamä naldžor'' (''gurujóga''), meditace na XVI. ''karmapu'', známá také jako meditace tři světla. Meditace i přednášky v centrech končí zpívaným vzýváním ochránce Mahákály, které je připisováno VIII. karmapovi. Pro každodenní praxi jsou vhodné ještě jiné meditace, práce s rušivými emocemi, identifikace s buddhovským stavem duchovního učitele a další metody.

Karmapovo pověření k zakládání center Nydahlovi nechápali jako vznik nové tradice (jako západní, anebo dokonce synkretickou verzi buddhismu), ale jako součást nyní již globální tradice karmakagyü. Po celou dobu své existence je proto společenství Buddhismus Diamantové cesty v těsném kontaktu s duchovními autoritami linie ''karmakagjü'', kromě zmíněných ''karmapů'' a XIV. ''šamarpy'' také s Džigme rinpočhem (*1949), Šerabem Gjalcchenem rinpočhem (*1960) a dalšími.

Učení ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajány]]'' (diamantové cesty), které Ole Nydahl převzal od svých učitelů a přizpůsobil svým žákům, je ve společenství Buddhismus Diamantové cesty považováno za učení samého historického Buddhy, určené Buddhovým výjimečným a schopným posluchačům, kteří jsou schopni jít rychlou, ale i nebezpečnou cestou k osvícení. Kvůli nebezpečnosti této cesty je nutné být v úzkém a důvěrném kontaktu s duchovním učitelem – ''lamou''. Ole Nydal ovšem neměl ambici vytvořit na Západě úplnou strukturu nositelů tradice ''karmakagjü'', kterou tvoří mniši, jógini a laici, nýbrž stanovil, že jeho centra budou místy laického a jógického buddhismu. V důsledku laického charakteru Nydahlovy mise může být učení a praxe v těchto centrech cíleně přizpůsobeno kultuře Západu a způsobu života mladé generace. Není vyžadována změna životního stylu a například ani celibát. Kvůli tomu, že Nydahl není mnichem, byl dříve ve škole ''kagjü'' dokonce zpochybněn jeho titul ''„lama“''.

== Buddhismus Diamantové cesty v České republice ==

Ole Nydahl již v osmdesátých letech několikrát navštívil Československo a vyučoval ''dharmu'' v soukromých prostorách. Jeho první veřejná přednáška se konala již ve svobodných poměrech roku 1990. První centrum Karma Dubkji Ling vzniklo v Praze roku 1994, roku 1995 se konal první kurs ''poa''. Roku 1996 byl pro správu nemovitého majetku založen nadační fond Nydahl. Jednotlivá centra, která od poloviny devadesátých let rychle vznikala, byla od roku 1995 spojena v občanském sdružení Společnost Diamantové cesty (v současnosti má právní status zapsaného spolku). Roku 2007 společenství získalo registraci státu jako náboženská společnost pod jménem Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

== Organizace církve ==

=== Meditační centra a církevní zařízení ===

Buddhismus Diamantové cesty, resp. Společnost Diamantové cesty spravuje v současnosti více než dvacet meditačních center v České republice. Některá z nich, například v Brně a v Praze, získala a upravila si vlastní prostory k setkávání, meditacím a duchovním cvičením. Společenství disponuje také retreatovými centry ve Vyhlídkách u Českých Budějovic, na Trojáku u Hošťálkové (okr. Vsetín) nebo v Těnovicích na Rokycansku. Posledně jmenované centrum, budované od roku 1997, dokáže pojmout i několik tisíc buddhistů především v provizorních příbytcích. Roku 2014 v něm byla zasvěcena stúpa. Nakladatelství Bílý deštník vydává od roku 1997 hlavně spisy Oleho Nydahla a od roku 1999 reprezentativní časopis ''Buddhismus dnes'', jehož hlavní články jsou přebírány z mezinárodního vydání.

=== Počet věřících ===

K buddhismu bez bližšího určení se v rámci sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 6 817 osob, zřejmě jenom část z nich však byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou. Buddhismus Diamantové cesty, tehdy už oficiálně registrovaný jako náboženská společnost, poprvé zachytil následující census v roce 2011. Hlásilo se k němu 3 484 osob (dalších 2 617 osob se přitom hlásilo k jiným typům buddhismu), s nejvyšším podílem v Praze, Brně a Ostravě. Malé počty osob hlásících se k Buddhismu Diamantové cesty však byly rovnoměrně rozloženy prakticky ve všech okresech, přičemž je obtížné soudit, šlo-li ve všech případech o praktikující členy společenství, nebo jen o různé sympatizanty. V roce 2021 se k této náboženské společnosti přihlásilo 653 osob. Samotná náboženská společnost počet praktikujících či věřících neudává.

== Literatura ==

Kateřina HAMPLOVÁ: „Na cestě k osvícené mysli.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 87–90. 
Kamila KLINGOROVÁ: „Diamantová cesta každodenním životem.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 90–92. 
Tomek LEHNERT: ''Darebáci v rouchu. Interní kronika současných čínsko-tibetských intrik v linii Karma Kagjü buddhismu Diamantové cesty''. Bílý deštník, Brno 2000. 
Fréderic LENOIR: ''Setkávání buddhismu se Západem''. Volvox globator, Praha 2002. 
Eva MADARÁSZOVÁ: „Ngöndro a česká vadžrajána.“ ''Dingir'' 15, 2012, 1, s. 17–19. 
Petra MORAVCOVÁ – Jaroslav PEŠTA: „Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.“ Pp. 108–115 in Jan Honzík (ed.): ''Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice''. DharmaGaia, Praha 2010. 
Alexandr NEUMANN: „Na slovíčko. Rozhovor s Alexandrem Neumannem.“ ''Tibetské listy'' 18, zima 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Jak se věci mají. Živé pojetí buddhismu''. Společnost Diamantové cesty, Praha 1999. 
Lama Ole NYDAHL: ''108 otázek a odpovědí. Buddhovy nauky v každodenním životě''. Bílý deštník, Brno 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Čtyři přípravná cvičení. Ngöndro – první kroky v Diamantové cestě buddhismu''. Bílý deštník, Brno 2002. 
Lama Ole NYDAHL: ''Jízda na tygrovi. Jak se buddhové dostali na Západ. Kronika přenosu tibetského buddhismu na Západ. Rizika a radosti''. Bílý deštník, Brno 2004. 
Lama Ole NYDAHL: ''Moje cesta k lamům''. Bílý deštník, Brno 2005. 
Lama Ole NYDAHL: ''Velká pečeť: prostor a radost bez hranic''. Bílý deštník, Brno 2006. 
Lama Ole NYDAHL: ''Otázky a buddhistické odpovědi''. Bílý deštník, Brno 2010. 
Lama Ole NYDAHL: ''O smrti a znovuzrození. Pohled buddhismu na poslední okamžiky života'', Brno: Bílý deštník 2011. 
Ole NYDAHL: ''Hovory s lamou Ole Nydahlem''. Ogme, Praha 1996. 
Ole ONYDAHL: ''Moudrost okamžiku: buddhismus Diamantové cesty v otázkách a odpovědích''. Bílý deštník, Brno 2006. 
Ole NYDAHL: ''Být užitečný. Pohled buddhismu na smysluplný život''. Bílý deštník, Praha 2013. 
Hannah NYDAHLOVÁ: „Způsob, jakým nám předával učení, byl velmi zručný.“ ''Buddhismus dnes'' 14, 2007. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Jde to velmi dobře. Rozhovor s lamou Ole Nydahlem.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 94–97. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Vyslanci XVI. Karmapy.“ ''Dingir'' 20, 2017, 3, s. 84–87. 

Oficiální internetové stránky: https://bdc.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=10210&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Religionistická encyklopedie:Religionistická encyklopedie

2024-10-22T16:06:00Z

ZRN:

O [[Hlavní strana|Religionistické encyklopedii]]

Ke vzniku ''Religionistické encyklopedie'' vedl neočekávaný úspěch internetové ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]''. Věřili jsme, že všem, vždy a všude dostupný obsáhlý sociologický slovník bude užitečnou pomůckou pro všechny zájemce o společnost a sociální procesy, že přinese zúročení mnohaleté práce všech českých sociologických encyklopedistů a novou kvalitu prostřednictvím vzájemného propojení jejich děl, vyhledávacích mechanismů a dalších předností elektronické publikace. Skutečný zájem ovšem daleko předčil naše očekávání – ''Sociologickou encyklopedii'' každoročně využívá více než 200 tisíc individuálních uživatelů. Velký a trvalý zájem uživatelů vedl k dalšímu rozšiřování encyklopedie (2018, 2020), i k úvahám o dalších podobných projektech, v budoucnosti včlenitelných do stále připravované ''Encyklopedie české kultury''. Přitom nechceme a obvykle ani nejsme kompetentní vstupovat do výzkumných polí dalších společenskovědních a humanitních ústavů Akademie věd, cítíme se však s to koordinovat zpracování oblasti religionistiky a náboženských studií.

V České republice neexistuje žádné větší pracoviště, které by se dlouhodobě a soustavně věnovalo neteologickému studiu náboženství (religionistice). Má to své historické důvody. Spojení „trůnu a oltáře“ ve starém Rakousku-Uhersku žádné neteologické studium náboženství neumožňovalo a v meziválečném období se ujímalo jen obtížně. Došlo sice k habilitaci a brzkému jmenování Otakara Pertolda (1884–1965) profesorem „srovnávací vědy náboženské“ na Karlově univerzitě, na této pozici však zůstal osamocen, protože habilitace Františka Kováře (1888–1969) skončila kvůli plagiátorské aféře fiskem. Pertoldovu pozici dále oslabovalo nejisté postavení religionistiky mezi univerzitními disciplínami a jeho vlastní ostře protináboženské postoje, které generovaly řadu nepřátel jak osobních, tak disciplinárních. Ateistické angažmá, které se náramně hodilo komunistickým bojovníkům proti náboženství, sice Pertolda zachránilo po únoru 1948, na univerzitě však zůstal okrajovou postavou a religionistika se nadále rozvíjela prakticky jenom v rámci orientalistických studií, samozřejmě s nezbytným aprioristickým odsudkem náboženství jakožto „nedokonalého poznání světa“. Další pokus o soustavné neteologické studium náboženství a religiozity podnikla v šedesátých letech s týmem spolupracovníků socioložka Erika Kadlecová (1924–2014), ten však vzal za své s nástupem tak zvané normalizace. Místo něj nastoupili metodologicky nekorektní a argumentačně slabí „vědečtí ateisté“. Odhlédneme-li od dobového ideologického balastu, je však třeba konstatovat, že zejména později některé osobnosti a díla Ústavu pro výzkum společenského vědomí a vědecký ateismus a dalších podobných institucí mnohdy naplňovala akademické standardy a odbornou religionistiku přinejmenším suplovala.

Situace se nicméně valně nezlepšila ani po roce 1989. Došlo sice k rozšíření a obnově teologických fakult, z nichž některé zřídily i katedry religionistiky, a vedle toho vzniklo několik religionistických kateder na filosofických fakultách v Praze, Brně, Pardubicích a Olomouci, neteologickému studiu náboženství se věnují i další jednotlivci. Potíž je nicméně v tom, že jde právě jen o jednotlivce nebo malá pracoviště, která z podstaty věci musí obsáhnout různé historické i současné podoby řady náboženských kultur, religionistickou komparatistiku, stejně jako další oborové subdisciplíny a mezioborové přesahy. Na tom nic nemění skutečnost, že mezi těmito pracovišti dochází k určité, třebaže spíše implicitní „dělbě práce“. Jednotlivým formám a přístupům náboženských studií se na každém z nich věnují jenom jednotlivci nebo malé týmy. Prostřednictvím projektového financování, nezřídka i mezinárodního, přitom mohou být financovány jednotlivé výzkumné projekty a témata, čeští religionisté v těchto oblastech dosahují významných úspěchů v evropském i světovém měřítku. Chybí jim však zastřešení v podobě velké a stabilní výzkumné instituce, garantující možnost dlouhodobé systematické práce na základech oboru a zprostředkování jeho výsledků širšímu okruhu zájemců. Je jistě dobře, že již může existovat nezávislá vědecká společnost (Česká společnost pro religionistiku, zapojená do Mezinárodní asociace pro dějiny náboženství), která vydává svůj odborný časopis (revui Religio) a pořádá domácí i mezinárodní konference, ta však zázemí v podobě veřejné výzkumné instituce nahradit nemůže.

Nedostatek této institucionální podpory je přitom dílem ideologie „sekularismu“: předpokládáme-li, že náboženství postupně zaniká či brzy zanikne, není důvod k jeho hlubšímu studiu mimo historické či orientalistické disciplíny. Mezi částí liberálně orientovaných akademiků (a zaměstnanci příslušného ministerstva či dalších orgánů řídících a financujících vědu) se tento pohled uplatnil již v meziválečném období, masivně se rozšířil po roce 1948 a prokázal nebývalou životnost i po listopadovém převratu. Když už tedy „muselo dojít“ k obnově a rozšiřování teologických fakult, neviděli žádný důvod pro výraznější (institucionální) podporu jakéhokoli jiného studia náboženství.

Nehledě k tomu, jak významné je náboženství, jeho různé podoby a jejich vzájemné vztahy v současném světě, nehledě k tomu, že sekularistická perspektiva v mnoha ohledech neprokázala životnost ani v silně odcírkevněné západní Evropě, česká věda dosud nemá a zjevně ani nebude mít žádné dostatečně velké a samostatné pracoviště, které by se těmto otázkám systematicky věnovalo. Sociologický ústav AV ČR se tuto situaci rozhodl alespoň dílčím způsobem řešit podporou a koordinací spolupráce s dalšími jednotlivci a institucemi, které se věnují náboženským studiím. I proto, že soudobé a aktuální podoby náboženství a religiozity jsou společensky nejvýznamnější a lze u nich očekávat největší zájem veřejnosti a decisních orgánů. To však rozhodně neznamená, že bychom zanedbávali historické či „exotické“ podoby religiozity, nebo jiné než sociologické přístupy k jejímu studiu. Právě naopak, zejména v případě náboženství - a jeho studia - se ukazuje, jak důležité je tyto rozdílné perspektivy vzájemně propojovat a společným úsilím obohacovat. Náboženství je pojítkem mezi minulostí, přítomností a budoucností nejen pro věřící různých náboženských směrů, ale i pro všechny, kdo chtějí porozumět jeho rozličným formám. Propojující a „zastřešující“ angažmá Sociologického ústavu není ostatně v této oblasti nové. Již v šedesátých letech 20. století tým Eriky Kadlecové zakotvil na Sociologickém ústavu ČSAV, když se ukázala nemožnost zřídit samostatné religionistické pracoviště. Tento odkaz bychom rádi rozvíjeli právě prostřednictvím ''Religionistické encyklopedie''.

Stejně jako v případě ''Sociologické encyklopedie'', i ''Religionistická encyklopedie'' vzniká jenom s malou institucionální podporou, primárně prostřednictvím zpřístupnění a integrace již existujících informačních zdrojů, postupně a v dlouhodobém časovém horizontu. Všechny tyto charakteristiky mohou být chápány jako nedostatky, ale perspektivu lze i otočit: zkušenost postupného rozšiřování předchozí encyklopedie ukazuje, že dlouhodobá práce a zpětná reflexe či další podněty ze strany uživatelů významně pomáhají celkovému zkvalitnění výsledného díla. V první podobě (2020) nebyla ''Religionistická encyklopedie'' ničím víc, než zkušební a prezentační „demoverzí“, vzniklou na margu aktuálního rozšiřování ''Sociologické encyklopedie''. Z množství religionistických témat a (sub-)disciplín postihovala jenom v současnosti v České republice registrované církve a náboženské společnosti, podávala jejich charakteristiku, přibližovala historii a rozšíření ve společnosti, odkazovala na další informační zdroje. V roce 2021 byly do encyklopedie integrovány komparativní trojslovník blízkovýchodních monoteistických náboženství ''Judaismus - Křesťanství - Islám'' a ''Slovník hinduismu''. V roce 2024 k nim přibyly ''Slovník buddhismu'' a ''Slovník islámu''. Doufáme, že v následujících letech dojde k integraci ještě dalších aktualizovaných podob existujících českých religionistických encyklopedií, i ve vzniku děl nových, které by je doplnily. O tom, zda a jak se bude ''Religionistická encyklopedie'' rozšiřovat dál, rozhodne nicméně zájem uživatelů a dostupnost dalších ekonomických i odborných zdrojů.

Realizaci internetové aplikace ''Religionistické encyklopedie'' provedl [https://orcid.org/0000-0001-8985-152X Jan Dvořák]. Internetová aplikace staví na softwarové platformě MediaWiki s otevřeným zdrojovým kódem, na které je založena též Wikipedie. Pro potřeby projektu byla odladěna konkrétní sestava modulů a jejich nastavení a byly vytvořeny šablony obsahu. Navigační struktura encyklopedie se přitom snaží vzájemně propojovat obsahy všech publikovaných slovníků a přinášet tak uživateli novou hodnotu. 
Grafická podoba ''Religionistické encyklopedie'' je dílem [http://kresadlovakrupka.com/ Jiřího Krupky a Lady Krupkové Křesadlové].
Nadprezentace křesťanských symbolů na liště hlavní strany encyklopedie je záměrná – v českých zemích se přeci jen nejčastěji setkáváme s fenomény a společenstvími vycházejícími z tohoto náboženského rámce.

Budeme proto vděční za jakékoli náměty, připomínky či opravy týkající se jak obsahové, tak prezentační stránky celého projektu.

{{Religionistická_encyklopedie:Kontakty}}

----

Tiráž:
<blockquote>
{{Religionistická_encyklopedie:Tiráž}}
</blockquote>

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.| O Religionistické encyklopedii]]

Religionistická encyklopedie:Religionistická encyklopedie

2024-10-22T16:05:35Z

ZRN:

O [[Hlavní strana|Religionistické encyklopedii]]

Ke vzniku ''Religionistické encyklopedie'' vedl neočekávaný úspěch internetové ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]''. Věřili jsme, že všem, vždy a všude dostupný obsáhlý sociologický slovník bude užitečnou pomůckou pro všechny zájemce o společnost a sociální procesy, že přinese zúročení mnohaleté práce všech českých sociologických encyklopedistů a novou kvalitu prostřednictvím vzájemného propojení jejich děl, vyhledávacích mechanismů a dalších předností elektronické publikace. Skutečný zájem ovšem daleko předčil naše očekávání – ''Sociologickou encyklopedii'' každoročně využívá více než 200 tisíc individuálních uživatelů. Velký a trvalý zájem uživatelů vedl k dalšímu rozšiřování encyklopedie (2018, 2020), i k úvahám o dalších podobných projektech, v budoucnosti včlenitelných do stále připravované ''Encyklopedie české kultury''. Přitom nechceme a obvykle ani nejsme kompetentní vstupovat do výzkumných polí dalších společenskovědních a humanitních ústavů Akademie věd, cítíme se však s to koordinovat zpracování oblasti religionistiky a náboženských studií.

V České republice neexistuje žádné větší pracoviště, které by se dlouhodobě a soustavně věnovalo neteologickému studiu náboženství (religionistice). Má to své historické důvody. Spojení „trůnu a oltáře“ ve starém Rakousku-Uhersku žádné neteologické studium náboženství neumožňovalo a v meziválečném období se ujímalo jen obtížně. Došlo sice k habilitaci a brzkému jmenování Otakara Pertolda (1884–1965) profesorem „srovnávací vědy náboženské“ na Karlově univerzitě, na této pozici však zůstal osamocen, protože habilitace Františka Kováře (1888–1969) skončila kvůli plagiátorské aféře fiskem. Pertoldovu pozici dále oslabovalo nejisté postavení religionistiky mezi univerzitními disciplínami a jeho vlastní ostře protináboženské postoje, které generovaly řadu nepřátel jak osobních, tak disciplinárních. Ateistické angažmá, které se náramně hodilo komunistickým bojovníkům proti náboženství, sice Pertolda zachránilo po únoru 1948, na univerzitě však zůstal okrajovou postavou a religionistika se nadále rozvíjela prakticky jenom v rámci orientalistických studií, samozřejmě s nezbytným aprioristickým odsudkem náboženství jakožto „nedokonalého poznání světa“. Další pokus o soustavné neteologické studium náboženství a religiozity podnikla v šedesátých letech s týmem spolupracovníků socioložka Erika Kadlecová (1924–2014), ten však vzal za své s nástupem tak zvané normalizace. Místo něj nastoupili metodologicky nekorektní a argumentačně slabí „vědečtí ateisté“. Odhlédneme-li od dobového ideologického balastu, je však třeba konstatovat, že zejména později některé osobnosti a díla Ústavu pro výzkum společenského vědomí a vědecký ateismus a dalších podobných institucí mnohdy naplňovala akademické standardy a odbornou religionistiku přinejmenším suplovala.

Situace se nicméně valně nezlepšila ani po roce 1989. Došlo sice k rozšíření a obnově teologických fakult, z nichž některé zřídily i katedry religionistiky, a vedle toho vzniklo několik religionistických kateder na filosofických fakultách v Praze, Brně, Pardubicích a Olomouci, neteologickému studiu náboženství se věnují i další jednotlivci. Potíž je nicméně v tom, že jde právě jen o jednotlivce nebo malá pracoviště, která z podstaty věci musí obsáhnout různé historické i současné podoby řady náboženských kultur, religionistickou komparatistiku, stejně jako další oborové subdisciplíny a mezioborové přesahy. Na tom nic nemění skutečnost, že mezi těmito pracovišti dochází k určité, třebaže spíše implicitní „dělbě práce“. Jednotlivým formám a přístupům náboženských studií se na každém z nich věnují jenom jednotlivci nebo malé týmy. Prostřednictvím projektového financování, nezřídka i mezinárodního, přitom mohou být financovány jednotlivé výzkumné projekty a témata, čeští religionisté v těchto oblastech dosahují významných úspěchů v evropském i světovém měřítku. Chybí jim však zastřešení v podobě velké a stabilní výzkumné instituce, garantující možnost dlouhodobé systematické práce na základech oboru a zprostředkování jeho výsledků širšímu okruhu zájemců. Je jistě dobře, že již může existovat nezávislá vědecká společnost (Česká společnost pro religionistiku, zapojená do Mezinárodní asociace pro dějiny náboženství), která vydává svůj odborný časopis (revui Religio) a pořádá domácí i mezinárodní konference, ta však zázemí v podobě veřejné výzkumné instituce nahradit nemůže.

Nedostatek této institucionální podpory je přitom dílem ideologie „sekularismu“: předpokládáme-li, že náboženství postupně zaniká či brzy zanikne, není důvod k jeho hlubšímu studiu mimo historické či orientalistické disciplíny. Mezi částí liberálně orientovaných akademiků (a zaměstnanci příslušného ministerstva či dalších orgánů řídících a financujících vědu) se tento pohled uplatnil již v meziválečném období, masivně se rozšířil po roce 1948 a prokázal nebývalou životnost i po listopadovém převratu. Když už tedy „muselo dojít“ k obnově a rozšiřování teologických fakult, neviděli žádný důvod pro výraznější (institucionální) podporu jakéhokoli jiného studia náboženství.

Nehledě k tomu, jak významné je náboženství, jeho různé podoby a jejich vzájemné vztahy v současném světě, nehledě k tomu, že sekularistická perspektiva v mnoha ohledech neprokázala životnost ani v silně odcírkevněné západní Evropě, česká věda dosud nemá a zjevně ani nebude mít žádné dostatečně velké a samostatné pracoviště, které by se těmto otázkám systematicky věnovalo. Sociologický ústav AV ČR se tuto situaci rozhodl alespoň dílčím způsobem řešit podporou a koordinací spolupráce s dalšími jednotlivci a institucemi, které se věnují náboženským studiím. I proto, že soudobé a aktuální podoby náboženství a religiozity jsou společensky nejvýznamnější a lze u nich očekávat největší zájem veřejnosti a decisních orgánů. To však rozhodně neznamená, že bychom zanedbávali historické či „exotické“ podoby religiozity, nebo jiné než sociologické přístupy k jejímu studiu. Právě naopak, zejména v případě náboženství - a jeho studia - se ukazuje, jak důležité je tyto rozdílné perspektivy vzájemně propojovat a společným úsilím obohacovat. Náboženství je pojítkem mezi minulostí, přítomností a budoucností nejen pro věřící různých náboženských směrů, ale i pro všechny, kdo chtějí porozumět jeho rozličným formám. Propojující a „zastřešující“ angažmá Sociologického ústavu není ostatně v této oblasti nové. Již v šedesátých letech 20. století tým Eriky Kadlecové zakotvil na Sociologickém ústavu ČSAV, když se ukázala nemožnost zřídit samostatné religionistické pracoviště. Tento odkaz bychom rádi rozvíjeli právě prostřednictvím ''Religionistické encyklopedie''.

Stejně jako v případě ''Sociologické encyklopedie'', i ''Religionistická encyklopedie'' vzniká jenom s malou institucionální podporou, primárně prostřednictvím zpřístupnění a integrace již existujících informačních zdrojů, postupně a v dlouhodobém časovém horizontu. Všechny tyto charakteristiky mohou být chápány jako nedostatky, ale perspektivu lze i otočit: zkušenost postupného rozšiřování předchozí encyklopedie ukazuje, že dlouhodobá práce a zpětná reflexe či další podněty ze strany uživatelů významně pomáhají celkovému zkvalitnění výsledného díla. V první podobě (2020) nebyla ''Religionistická encyklopedie'' ničím víc, než zkušební a prezentační „demoverzí“, vzniklou na margu aktuálního rozšiřování ''Sociologické encyklopedie''. Z množství religionistických témat a (sub-)disciplín postihovala jenom v současnosti v České republice registrované církve a náboženské společnosti, podávala jejich charakteristiku, přibližovala historii a rozšíření ve společnosti, odkazovala na další informační zdroje. V roce 2021 byly do encyklopedie integrovány komparativní trojslovník blízkovýchodních monoteistických náboženství ''Judaismus - Křesťanství - Islám'' a ''Slovník hinduismu''. V roce 2024 k nim přibyly ''Slovník buddhismu'' a ''Slovník islámu''. Doufáme, že v dalších letech dojde k integraci ještě dalších aktualizovaných podob existujících českých religionistických encyklopedií, i ve vzniku děl nových, které by je doplnily. O tom, zda a jak se bude ''Religionistická encyklopedie'' rozšiřovat dál, rozhodne nicméně zájem uživatelů a dostupnost dalších ekonomických i odborných zdrojů.

Realizaci internetové aplikace ''Religionistické encyklopedie'' provedl [https://orcid.org/0000-0001-8985-152X Jan Dvořák]. Internetová aplikace staví na softwarové platformě MediaWiki s otevřeným zdrojovým kódem, na které je založena též Wikipedie. Pro potřeby projektu byla odladěna konkrétní sestava modulů a jejich nastavení a byly vytvořeny šablony obsahu. Navigační struktura encyklopedie se přitom snaží vzájemně propojovat obsahy všech publikovaných slovníků a přinášet tak uživateli novou hodnotu. 
Grafická podoba ''Religionistické encyklopedie'' je dílem [http://kresadlovakrupka.com/ Jiřího Krupky a Lady Krupkové Křesadlové].
Nadprezentace křesťanských symbolů na liště hlavní strany encyklopedie je záměrná – v českých zemích se přeci jen nejčastěji setkáváme s fenomény a společenstvími vycházejícími z tohoto náboženského rámce.

Budeme proto vděční za jakékoli náměty, připomínky či opravy týkající se jak obsahové, tak prezentační stránky celého projektu.

{{Religionistická_encyklopedie:Kontakty}}

----

Tiráž:
<blockquote>
{{Religionistická_encyklopedie:Tiráž}}
</blockquote>

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.| O Religionistické encyklopedii]]

Religionistická encyklopedie:Religionistická encyklopedie

2024-10-22T16:05:01Z

ZRN:

O [[Hlavní strana|Religionistické encyklopedii]]

Ke vzniku ''Religionistické encyklopedie'' vedl neočekávaný úspěch internetové ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]''. Věřili jsme, že všem, vždy a všude dostupný obsáhlý sociologický slovník bude užitečnou pomůckou pro všechny zájemce o společnost a sociální procesy, že přinese zúročení mnohaleté práce všech českých sociologických encyklopedistů a novou kvalitu prostřednictvím vzájemného propojení jejich děl, vyhledávacích mechanismů a dalších předností elektronické publikace. Skutečný zájem ovšem daleko předčil naše očekávání – ''Sociologickou encyklopedii'' každoročně využívá více než 200 tisíc individuálních uživatelů. Velký a trvalý zájem uživatelů vedl k dalšímu rozšiřování encyklopedie (2018, 2020), i k úvahám o dalších podobných projektech, v budoucnosti včlenitelných do stále připravované ''Encyklopedie české kultury''. Přitom nechceme a obvykle ani nejsme kompetentní vstupovat do výzkumných polí dalších společenskovědních a humanitních ústavů Akademie věd, cítíme se však s to koordinovat zpracování oblasti religionistiky a náboženských studií.

V České republice neexistuje žádné větší pracoviště, které by se dlouhodobě a soustavně věnovalo neteologickému studiu náboženství (religionistice). Má to své historické důvody. Spojení „trůnu a oltáře“ ve starém Rakousku-Uhersku žádné neteologické studium náboženství neumožňovalo a v meziválečném období se ujímalo jen obtížně. Došlo sice k habilitaci a brzkému jmenování Otakara Pertolda (1884–1965) profesorem „srovnávací vědy náboženské“ na Karlově univerzitě, na této pozici však zůstal osamocen, protože habilitace Františka Kováře (1888–1969) skončila kvůli plagiátorské aféře fiskem. Pertoldovu pozici dále oslabovalo nejisté postavení religionistiky mezi univerzitními disciplínami a jeho vlastní ostře protináboženské postoje, které generovaly řadu nepřátel jak osobních, tak disciplinárních. Ateistické angažmá, které se náramně hodilo komunistickým bojovníkům proti náboženství, sice Pertolda zachránilo po únoru 1948, na univerzitě však zůstal okrajovou postavou a religionistika se nadále rozvíjela prakticky jenom v rámci orientalistických studií, samozřejmě s nezbytným aprioristickým odsudkem náboženství jakožto „nedokonalého poznání světa“. Další pokus o soustavné neteologické studium náboženství a religiozity podnikla v šedesátých letech s týmem spolupracovníků socioložka Erika Kadlecová (1924–2014), ten však vzal za své s nástupem tak zvané normalizace. Místo něj nastoupili metodologicky nekorektní a argumentačně slabí „vědečtí ateisté“. Odhlédneme-li od dobového ideologického balastu, je však třeba konstatovat, že zejména později některé osobnosti a díla Ústavu pro výzkum společenského vědomí a vědecký ateismus a dalších podobných institucí mnohdy naplňovala akademické standardy a odbornou religionistiku přinejmenším suplovala.

Situace se nicméně valně nezlepšila ani po roce 1989. Došlo sice k rozšíření a obnově teologických fakult, z nichž některé zřídily i katedry religionistiky, a vedle toho vzniklo několik religionistických kateder na filosofických fakultách v Praze, Brně, Pardubicích a Olomouci, neteologickému studiu náboženství se věnují i další jednotlivci. Potíž je nicméně v tom, že jde právě jen o jednotlivce nebo malá pracoviště, která z podstaty věci musí obsáhnout různé historické i současné podoby řady náboženských kultur, religionistickou komparatistiku, stejně jako další oborové subdisciplíny a mezioborové přesahy. Na tom nic nemění skutečnost, že mezi těmito pracovišti dochází k určité, třebaže spíše implicitní „dělbě práce“. Jednotlivým formám a přístupům náboženských studií se na každém z nich věnují jenom jednotlivci nebo malé týmy. Prostřednictvím projektového financování, nezřídka i mezinárodního, přitom mohou být financovány jednotlivé výzkumné projekty a témata, čeští religionisté v těchto oblastech dosahují významných úspěchů v evropském i světovém měřítku. Chybí jim však zastřešení v podobě velké a stabilní výzkumné instituce, garantující možnost dlouhodobé systematické práce na základech oboru a zprostředkování jeho výsledků širšímu okruhu zájemců. Je jistě dobře, že již může existovat nezávislá vědecká společnost (Česká společnost pro religionistiku, zapojená do Mezinárodní asociace pro dějiny náboženství), která vydává svůj odborný časopis (revui Religio) a pořádá domácí i mezinárodní konference, ta však zázemí v podobě veřejné výzkumné instituce nahradit nemůže.

Nedostatek této institucionální podpory je přitom dílem ideologie „sekularismu“: předpokládáme-li, že náboženství postupně zaniká či brzy zanikne, není důvod k jeho hlubšímu studiu mimo historické či orientalistické disciplíny. Mezi částí liberálně orientovaných akademiků (a zaměstnanci příslušného ministerstva či dalších orgánů řídících a financujících vědu) se tento pohled uplatnil již v meziválečném období, masivně se rozšířil po roce 1948 a prokázal nebývalou životnost i po listopadovém převratu. Když už tedy „muselo dojít“ k obnově a rozšiřování teologických fakult, neviděli žádný důvod pro výraznější (institucionální) podporu jakéhokoli jiného studia náboženství.

Nehledě k tomu, jak významné je náboženství, jeho různé podoby a jejich vzájemné vztahy v současném světě, nehledě k tomu, že sekularistická perspektiva v mnoha ohledech neprokázala životnost ani v silně odcírkevněné západní Evropě, česká věda dosud nemá a zjevně ani nebude mít žádné dostatečně velké a samostatné pracoviště, které by se těmto otázkám systematicky věnovalo. Sociologický ústav AV ČR se tuto situaci rozhodl alespoň dílčím způsobem řešit podporou a koordinací spolupráce s dalšími jednotlivci a institucemi, které se věnují náboženským studiím. I proto, že soudobé a aktuální podoby náboženství a religiozity jsou společensky nejvýznamnější a lze u nich očekávat největší zájem veřejnosti a decisních orgánů. To však rozhodně neznamená, že bychom zanedbávali historické či „exotické“ podoby religiozity, nebo jiné než sociologické přístupy k jejímu studiu. Právě naopak, zejména v případě náboženství - a jeho studia - se ukazuje, jak důležité je tyto rozdílné perspektivy vzájemně propojovat a společným úsilím obohacovat. Náboženství je pojítkem mezi minulostí, přítomností a budoucností nejen pro věřící různých náboženských směrů, ale i pro všechny, kdo chtějí porozumět jeho rozličným formám. Propojující a „zastřešující“ angažmá Sociologického ústavu není ostatně v této oblasti nové. Již v šedesátých letech 20. století tým Eriky Kadlecové zakotvil na Sociologickém ústavu ČSAV, když se ukázala nemožnost zřídit samostatné religionistické pracoviště. Tento odkaz bychom rádi rozvíjeli právě prostřednictvím ''Religionistické encyklopedie''.

Stejně jako v případě ''Sociologické encyklopedie'', i ''Religionistická encyklopedie'' vzniká jenom s malou institucionální podporou, primárně prostřednictvím zpřístupnění a integrace již existujících informačních zdrojů, postupně a v dlouhodobém časovém horizontu. Všechny tyto charakteristiky mohou být chápány jako nedostatky, ale perspektivu lze i otočit: zkušenost postupného rozšiřování předchozí encyklopedie ukazuje, že dlouhodobá práce a zpětná reflexe či další podněty ze strany uživatelů významně pomáhají celkovému zkvalitnění výsledného díla. V první podobě (2020) nebyla ''Religionistická encyklopedie'' ničím víc, než zkušební a prezentační „demoverzí“, vzniklou na margu aktuálního rozšiřování ''Sociologické encyklopedie''. Z množství religionistických témat a (sub-)disciplín postihovala jenom v současnosti v České republice registrované církve a náboženské společnosti, podávala jejich charakteristiku, přibližovala historii a rozšíření ve společnosti, odkazovala na další informační zdroje. V roce 2021 byly do encyklopedie integrovány komparativní trojslovník blízkovýchodních monoteistických náboženství ''Judaismus - Křesťanství - Islám'' a ''Slovník hinduismu''. V roce 2024 k nim přibyly ''Slovník buddhismu'' a ''Slovník islámu''. Doufáme, že dalších letech dojde k integraci ještě dalších aktualizovaných podob existujících českých religionistických encyklopedií, i ve vzniku děl nových, které by je doplnily. O tom, zda a jak se bude ''Religionistická encyklopedie'' rozšiřovat dál, rozhodne nicméně zájem uživatelů a dostupnost dalších ekonomických i odborných zdrojů.

Realizaci internetové aplikace ''Religionistické encyklopedie'' provedl [https://orcid.org/0000-0001-8985-152X Jan Dvořák]. Internetová aplikace staví na softwarové platformě MediaWiki s otevřeným zdrojovým kódem, na které je založena též Wikipedie. Pro potřeby projektu byla odladěna konkrétní sestava modulů a jejich nastavení a byly vytvořeny šablony obsahu. Navigační struktura encyklopedie se přitom snaží vzájemně propojovat obsahy všech publikovaných slovníků a přinášet tak uživateli novou hodnotu. 
Grafická podoba ''Religionistické encyklopedie'' je dílem [http://kresadlovakrupka.com/ Jiřího Krupky a Lady Krupkové Křesadlové].
Nadprezentace křesťanských symbolů na liště hlavní strany encyklopedie je záměrná – v českých zemích se přeci jen nejčastěji setkáváme s fenomény a společenstvími vycházejícími z tohoto náboženského rámce.

Budeme proto vděční za jakékoli náměty, připomínky či opravy týkající se jak obsahové, tak prezentační stránky celého projektu.

{{Religionistická_encyklopedie:Kontakty}}

----

Tiráž:
<blockquote>
{{Religionistická_encyklopedie:Tiráž}}
</blockquote>

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.| O Religionistické encyklopedii]]

Religionistická encyklopedie:Religionistická encyklopedie

2024-10-22T16:04:30Z

ZRN:

O [[Hlavní strana|Religionistické encyklopedii]]

Ke vzniku ''Religionistické encyklopedie'' vedl neočekávaný úspěch internetové ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]''. Věřili jsme, že všem, vždy a všude dostupný obsáhlý sociologický slovník bude užitečnou pomůckou pro všechny zájemce o společnost a sociální procesy, že přinese zúročení mnohaleté práce všech českých sociologických encyklopedistů a novou kvalitu prostřednictvím vzájemného propojení jejich děl, vyhledávacích mechanismů a dalších předností elektronické publikace. Skutečný zájem ovšem daleko předčil naše očekávání – ''Sociologickou encyklopedii'' každoročně využívá více než 200 tisíc individuálních uživatelů. Velký a trvalý zájem uživatelů vedl k dalšímu rozšiřování encyklopedie (2018, 2020), i k úvahám o dalších podobných projektech, v budoucnosti včlenitelných do stále připravované ''Encyklopedie české kultury''. Přitom nechceme a obvykle ani nejsme kompetentní vstupovat do výzkumných polí dalších společenskovědních a humanitních ústavů Akademie věd, cítíme se však s to koordinovat zpracování oblasti religionistiky a náboženských studií.

V České republice neexistuje žádné větší pracoviště, které by se dlouhodobě a soustavně věnovalo neteologickému studiu náboženství (religionistice). Má to své historické důvody. Spojení „trůnu a oltáře“ ve starém Rakousku-Uhersku žádné neteologické studium náboženství neumožňovalo a v meziválečném období se ujímalo jen obtížně. Došlo sice k habilitaci a brzkému jmenování Otakara Pertolda (1884–1965) profesorem „srovnávací vědy náboženské“ na Karlově univerzitě, na této pozici však zůstal osamocen, protože habilitace Františka Kováře (1888–1969) skončila kvůli plagiátorské aféře fiskem. Pertoldovu pozici dále oslabovalo nejisté postavení religionistiky mezi univerzitními disciplínami a jeho vlastní ostře protináboženské postoje, které generovaly řadu nepřátel jak osobních, tak disciplinárních. Ateistické angažmá, které se náramně hodilo komunistickým bojovníkům proti náboženství, sice Pertolda zachránilo po únoru 1948, na univerzitě však zůstal okrajovou postavou a religionistika se nadále rozvíjela prakticky jenom v rámci orientalistických studií, samozřejmě s nezbytným aprioristickým odsudkem náboženství jakožto „nedokonalého poznání světa“. Další pokus o soustavné neteologické studium náboženství a religiozity podnikla v šedesátých letech s týmem spolupracovníků socioložka Erika Kadlecová (1924–2014), ten však vzal za své s nástupem tak zvané normalizace. Místo něj nastoupili metodologicky nekorektní a argumentačně slabí „vědečtí ateisté“. Odhlédneme-li od dobového ideologického balastu, je však třeba konstatovat, že zejména později některé osobnosti a díla Ústavu pro výzkum společenského vědomí a vědecký ateismus a dalších podobných institucí mnohdy naplňovala akademické standardy a odbornou religionistiku přinejmenším suplovala.

Situace se nicméně valně nezlepšila ani po roce 1989. Došlo sice k rozšíření a obnově teologických fakult, z nichž některé zřídily i katedry religionistiky, a vedle toho vzniklo několik religionistických kateder na filosofických fakultách v Praze, Brně, Pardubicích a Olomouci, neteologickému studiu náboženství se věnují i další jednotlivci. Potíž je nicméně v tom, že jde právě jen o jednotlivce nebo malá pracoviště, která z podstaty věci musí obsáhnout různé historické i současné podoby řady náboženských kultur, religionistickou komparatistiku, stejně jako další oborové subdisciplíny a mezioborové přesahy. Na tom nic nemění skutečnost, že mezi těmito pracovišti dochází k určité, třebaže spíše implicitní „dělbě práce“. Jednotlivým formám a přístupům náboženských studií se na každém z nich věnují jenom jednotlivci nebo malé týmy. Prostřednictvím projektového financování, nezřídka i mezinárodního, přitom mohou být financovány jednotlivé výzkumné projekty a témata, čeští religionisté v těchto oblastech dosahují významných úspěchů v evropském i světovém měřítku. Chybí jim však zastřešení v podobě velké a stabilní výzkumné instituce, garantující možnost dlouhodobé systematické práce na základech oboru a zprostředkování jeho výsledků širšímu okruhu zájemců. Je jistě dobře, že již může existovat nezávislá vědecká společnost (Česká společnost pro religionistiku, zapojená do Mezinárodní asociace pro dějiny náboženství), která vydává svůj odborný časopis (revui Religio) a pořádá domácí i mezinárodní konference, ta však zázemí v podobě veřejné výzkumné instituce nahradit nemůže.

Nedostatek této institucionální podpory je přitom dílem ideologie „sekularismu“: předpokládáme-li, že náboženství postupně zaniká či brzy zanikne, není důvod k jeho hlubšímu studiu mimo historické či orientalistické disciplíny. Mezi částí liberálně orientovaných akademiků (a zaměstnanci příslušného ministerstva či dalších orgánů řídících a financujících vědu) se tento pohled uplatnil již v meziválečném období, masivně se rozšířil po roce 1948 a prokázal nebývalou životnost i po listopadovém převratu. Když už tedy „muselo dojít“ k obnově a rozšiřování teologických fakult, neviděli žádný důvod pro výraznější (institucionální) podporu jakéhokoli jiného studia náboženství.

Nehledě k tomu, jak významné je náboženství, jeho různé podoby a jejich vzájemné vztahy v současném světě, nehledě k tomu, že sekularistická perspektiva v mnoha ohledech neprokázala životnost ani v silně odcírkevněné západní Evropě, česká věda dosud nemá a zjevně ani nebude mít žádné dostatečně velké a samostatné pracoviště, které by se těmto otázkám systematicky věnovalo. Sociologický ústav AV ČR se tuto situaci rozhodl alespoň dílčím způsobem řešit podporou a koordinací spolupráce s dalšími jednotlivci a institucemi, které se věnují náboženským studiím. I proto, že soudobé a aktuální podoby náboženství a religiozity jsou společensky nejvýznamnější a lze u nich očekávat největší zájem veřejnosti a decisních orgánů. To však rozhodně neznamená, že bychom zanedbávali historické či „exotické“ podoby religiozity, nebo jiné než sociologické přístupy k jejímu studiu. Právě naopak, zejména v případě náboženství - a jeho studia - se ukazuje, jak důležité je tyto rozdílné perspektivy vzájemně propojovat a společným úsilím obohacovat. Náboženství je pojítkem mezi minulostí, přítomností a budoucností nejen pro věřící různých náboženských směrů, ale i pro všechny, kdo chtějí porozumět jeho rozličným formám. Propojující a „zastřešující“ angažmá Sociologického ústavu není ostatně v této oblasti nové. Již v šedesátých letech 20. století tým Eriky Kadlecové zakotvil na Sociologickém ústavu ČSAV, když se ukázala nemožnost zřídit samostatné religionistické pracoviště. Tento odkaz bychom rádi rozvíjeli právě prostřednictvím ''Religionistické encyklopedie''.

Stejně jako v případě ''Sociologické encyklopedie'', i ''Religionistická encyklopedie'' vzniká jenom s malou institucionální podporou, primárně prostřednictvím zpřístupnění a integrace již existujících informačních zdrojů, postupně a v dlouhodobém časovém horizontu. Všechny tyto charakteristiky mohou být chápány jako nedostatky, ale perspektivu lze i otočit: zkušenost postupného rozšiřování předchozí encyklopedie ukazuje, že dlouhodobá práce a zpětná reflexe či další podněty ze strany uživatelů významně pomáhají celkovému zkvalitnění výsledného díla. V první podobě (2020) nebyla ''Religionistická encyklopedie'' ničím víc, než zkušební a prezentační „demoverzí“, vzniklou na margu aktuálního rozšiřování ''Sociologické encyklopedie''. Z množství religionistických témat a (sub-)disciplín postihovala jenom v současnosti v České republice registrované církve a náboženské společnosti, podávala jejich charakteristiku, přibližovala historii a rozšíření ve společnosti, odkazovala na další informační zdroje. V roce 2021 byly do encyklopedie integrovány komparativní trojslovník blízkovýchodních monoteistických náboženství ''Judaismus - Křesťanství - Islám'' a ''Slovník hinduismu''. V roce 2024 k nim přibyly ''Slovník buddhismu'' a ''Slovník islámu''. Doufáme, že dalších letech dojde k integraci ještě dalších aktualizovaných podob existujících českých religionistických encyklopedií, i ve vzniku děl nových, které by je doplnily. O tom, zda a jak se bude ''Religionistická encyklopedie'' rozšiřovat dál, rozhodne nicméně zájem uživatelů a dostupnost dalších ekonomických i odborných zdrojů.

Realizaci internetové aplikace ''Religionistické encyklopedie'' provedl [https://orcid.org/0000-0001-8985-152X Jan Dvořák]. Internetová aplikace staví na softwarové platformě MediaWiki s otevřeným zdrojovým kódem, na které je založena též Wikipedie. Pro potřeby projektu byla odladěna konkrétní sestava modulů a jejich nastavení a byly vytvořeny šablony obsahu. Navigační struktura encyklopedie se přitom snaží vzájemně propojovat obsahy všech publikovaných slovníků a přinášet tak uživateli novou hodnotu. 
Grafická podoba Religionistické encyklopedie je dílem [http://kresadlovakrupka.com/ Jiřího Krupky a Lady Krupkové Křesadlové].
Nadprezentace křesťanských symbolů na liště hlavní strany encyklopedie je záměrná – v českých zemích se přeci jen nejčastěji setkáváme s fenomény a společenstvími vycházejícími z tohoto náboženského rámce.

Budeme proto vděční za jakékoli náměty, připomínky či opravy týkající se jak obsahové, tak prezentační stránky celého projektu.

{{Religionistická_encyklopedie:Kontakty}}

----

Tiráž:
<blockquote>
{{Religionistická_encyklopedie:Tiráž}}
</blockquote>

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.| O Religionistické encyklopedii]]

Hlavní strana

2024-10-22T16:01:39Z

ZRN:

<div id="mainpage">
<div id="mainpage-content">
<ul id="main-roster">
<li>[[CCNS|České církve a náboženské společnosti]] (CCNS, 2020)</li>
<li>[[JKI|Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám]] (JKI, 2003)</li>
<li>[[Hind|Slovník hinduismu]] (Hind, 2008)</li>
</ul>

Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vznikla v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR. Jde o mladší sestru dnes již etablované ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]'', zkušební verze byla spuštěna na podzim 2020. K nově zpracovanému slovníku ''České církve a náboženské společnosti'' v roce 2021 dále přibyly aktualizované podoby "trojslovníku" ''Judaismus – Křesťanství – Islám'' a ''Slovníku hinduismu'' Karla Wernera. Ztráta dosavadních zdrojů financování v roce 2022 vedla k zastavení dalších prací na encyklopedii, autoři o své újmě provedli jen dílčí doplňky slovníku českých církví a náboženských společností. Další rozvoj encyklopedie od roku 2024 umožňuje nový program Strategie AV21 Identity ve světě válek a krizí, v jehož rámci bylo dílo v prvním roce rozšířeno o aktualizované podoby ''Slovníku buddhismu'' Vladimíra Miltnera a ''Slovníku islámu'' Bronislava Ostřanského. Budeme velmi rádi, [[Religionistická_encyklopedie:Kontakty|sdělíte-li nám]] svá doporučení a upozorníte-li nás na nedostatky tohoto díla.
</div>

<div id="mainpage-nav">
[[Religionistická encyklopedie:Hesla|Všechna hesla]]

[[Religionistická encyklopedie:Autoři|Všichni autoři]]

Více o [[Religionistická_encyklopedie:Religionistická_encyklopedie|Religionistické encyklopedii]]
</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>
</div>

Federace židovských obcí

2023-05-07T20:11:23Z

ZRN:

= Federace židovských obcí =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Federace židovských obcí_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Federace židovských obcí je zastřešujícím orgánem právně samostatných náboženských obcí a dalších spolků a organizací sdružujících [[Žid (JKI-J)|židy]] v České republice. Má status registrované náboženské organizace a požívá některých tzv. zvláštních práv (církevní sňatky a zřizování církevních škol). Židé přitom na českém území žijí asi od 10. století, jejich právní postavení však dlouho bylo nejisté – byli považováni za jakýsi osobní majetek panovníka a jen na něm záleželo, jak s nimi bylo nakládáno. První kroky k občanské emancipaci židů byly podniknuty na konci 18. století a jejich zrovnoprávnění umožnila tzv. Prosincová ústava v roce 1867. Postavení židů a jejich obcí jako deklasované, ale už právně uznané náboženské menšiny upravovala různá nařízení v letech 1782, 1797 a 1848–49, zvláštním zákonem č. 57/1890 ř. z. došlo k úplnému státnímu uznání židovských náboženských obcí (ŽNO). Tento stav byl recipován Československem (nový zákon č. 9/1937 Sb. z. a n. nenabyl právní moci) a trvá víceméně dodnes; suspendován byl v období tzv. druhé republiky a protektorátu, kdy byli židé pronásledováni.

== Stručná historie judaismu ==

Počátek [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] je možné spatřovat na přelomu 2. a 1. tisíciletí před naším letopočtem v oblasti Blízkého východu, později označované jako [[Palestina (JKI-J)|Palestina]]. Do této doby je kladeno působení krále [[David (JKI-J)|Davida]], jemuž se podařilo sjednotit severní a jižní kmeny, které svůj původ odvozovaly od [[patriarchové (JKI-J)|patriarchy]] [[Jákob (JKI-J)|Jákoba]], a to jak politicky, tak nábožensky: [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalém]] se stal hlavním městem s ústřední svatyní [[Bůh (JKI-J)|Boha]] [[Jahve (JKI-J)|Jahveho]] (jeho jméno se tradičně do češtiny překládá jako „Hospodin“). Tato centralizace byla dovršena za vlády jeho syna [[Šalomoun (JKI-J)|Šalamouna]] výstavbou Hospodinova [[chrám (JKI-J)|chrámu]].

Své kořeny judaismus nachází ovšem podstatně dříve, a to v příbězích patriarchů [[Abraham (JKI-J)|Abrahama]], [[Izák (JKI-J)|Izáka]] a [[Jákob (JKI-J)|Jákoba]], jakož i v příbězích Jákobových synů a jejich potomků. Zásadním předělem v dějích tradovaných o těchto patriarších bylo vyjití (exodus) potomků Jákoba (zvaného též „Izrael“) z Egypta (snad kolem roku 1250 př. Kr.), kam se dříve uchýlili před hladomorem, a jejich následná cesta pouští. Těmito událostmi, a hlavně pak smlouvou s Hospodinem na hoře [[Sínaj (JKI-J)|Sínaj]] prostřednictvím vůdce [[Mojžíš (JKI-J)|Mojžíše]] byl zformován lid Hebrejů (Izraelců) jako lid, který tomuto Bohu náleží a který ho poslušně uctívá (základem smlouvy jsou etická a rituální nařízení včetně tzv. [[Desatero (JKI-J)|Desatera přikázání]]). Formaci této pospolitosti pak završilo její usazení v prostoru [[Kanaán (JKI-J)|Kanaánu]] (v tzv. zaslíbené zemi) a později výše zmíněné Davidovo království.

Po smrti Šalomouna se území rozdělilo na severní Izraelské království s hlavním městem [[Samaří (JKI-J)|Samaří]] a na jižní [[Judsko (JKI-J)|Judské království]] s hlavním městem [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalémem]]. Severní království zaniklo roku 722/721 v důsledku vpádu Asyřanů, v Judském království panovala dynastie davidovců až do roku 587/586 př. Kr. Tehdy byl Jeruzalém dobyt Babylóňany; Šalomounův chrám byl rozbořen a obyvatelstvo (nebo přinejmenším jeho vyšší vrstvy) bylo deportováno do [[Babylónie (JKI-J)|Babylónie]]. Tam došlo k první zásadní transformaci judaismu: náhradou za znemožněnou chrámovou bohoslužbu vznikl nový typ náboženského shromáždění, které se časem vyvinulo v synagogální bohoslužbu (viz [[synagoga (JKI-J)|synagoga]]), dále se rozvinulo rituální pojetí čistoty tak, že židé (původní obyvatelé Judska) se v denní životní praxi odlišovali od svého babylónského okolí, a konečně situace jejich exilu (a také diaspory – snad už v 7. století existovala židovská komunita v nilském ostrovním městě [[Elefantiné (JKI-J)|Elefantině]]) si vynutila fixaci náboženských textů, především ''[[Tóra (JKI-J)|Tóry]]'' (Pěti knih Mojžíšových) jako jádra kanonického Písma.

Perský král [[Kýros II. Starší (JKI-J)|Kýros]] umožnil židům roku 538 návrat do Judska, a dokonce stavbu chrámu nazývaného „druhý“ nebo „Zerubábelův“ podle jejich vůdce. Společenství navrátilců nadále dbalo na svou odlišnost od okolí, a z chrámové bohoslužby dokonce vyřadilo pro nepravo-věrnost i potomky těch obyvatel, kteří nebyli deportováni (ti se stali jádrem náboženského společenství Samařanů). Snaha o přísné dodržování příkazů a zákazů Tóry způsobila po ná-vratu z babylónského zajetí vznik tradice, která určovala, jak Tóru vykládat. Od konce 4. století byla pospolitost židů vystavena helenizaci; odpor proti nejtvrdším metodám helenizace způsobil povstání pod vedením příslušníků židovského rodu [[Makabejští (JKI-J)|Makabejců]] (v letech 168–164) a díky němu umožnil i krátké období politické samostatnosti. Tlak helenizace se také podílel na vzniku náboženských hnutí uvnitř židovstva ([[farizeové (JKI-J)|farizeů]], [[zélóti (JKI-J)|zélótů]], [[saduceové (JKI-J)|saduceů]], [[esejci (JKI-J)|esejců]]); některá z nich byla mesiášská (z hnutí [[Ježíš (JKI-J)|Ježíše Nazaretského]] později vzniklo [[křesťanství (JKI-K)|křesťanství]]).

Další transformace judaismu byla vynucena porážkou protiřímského povstání („války židov-ské“), dovršenou roku 70 našeho letopočtu pádem Jeruzaléma, rozbořením chrámu a vyhnáním židů z tohoto města. Situace, v níž nemohla existovat chrámová bohoslužba, dovedla spo-lečenství k zájmu o texty a jejich výklad. Intelektuálním centrem judaismu se stalo město [[Javne (JKI-J)|Javne]], kde byl na konci 1. století uzavřen kánon [[bible (JKI-J)|Bible]] (''Tenach''), jejíž první část tvoří ''Tóra''. Tento tzv. Psaný zákon byl podle tradice judaismu ještě na Sínaji doplněn o autoritativní výklad, tedy o tzv. [[ústní tóra (JKI-J)|Ústní zákon]]. Židovští učenci v tzv. talmudickém období (od 3. do 6. století) dovršili vykladačskou tradici tím, že tento Ústní zákon písemně fixovali. Tak vznikla na počátku 3. století ''[[Mišna (JKI-J)|Mišna]]'' (ve smyslu „opakování“, „studium“), jejímž hlavním redaktorem byl snad rabi [[Jehuda ha-Nasi (JKI-J)|Jehuda ha-Nasi]]. Úspornost 63 traktátů ''Mišny'' si vynutila vznik ''[[gemara (JKI-J)|gemary]]'' („dokončení“), tedy komentářů k ''Mišně''. Vrcholný produkt tohoto procesu, ''[[Talmud (JKI-J)|Talmud]]'' („učení“, „studium“), který obsahuje ''Mišnu'' a ''gemaru'', vznikl ve dvou centrech vzdělanosti, a tedy ve dvou verzích: palestinský ''Talmud'' byl dokončen v 5. století, babylónský ''Talmud'' v 6. století.

Ve středověku se v důsledku expanze [[islám (JKI-I)|islámu]] přesunulo intelektuální těžiště judaismu na Pyrenejský poloostrov a z babylónského dědictví vznikla v tamním muslimském prostředí vyspělá, tzv. [[Sefardové (JKI-J)|sefardská kultura]] s vlastním jazykem ''[[ladino (JKI-J)|ladino]]'', v němž je základ španělštiny obohacen hebrejštinou. Díky dílům antických autorů, zprostředkovaných muslimskými učenci, se v sefardském prostředí bohatě rozvinula filosofie. Ve „zlatém věku“ židovské filosofie od 10. do 13. století vynikal rabi Moše ben Maimon ([[Maimonides, Moše ben Maimon (JKI-J)|Maimonides]], 1135–1204), který kromě mnoha jiného shrnul teologii judaismu do [[Třináct článků víry (JKI-J)|Třinácti článků víry]]. V této době je také možné nacházet v Evropě kořeny ''[[kabala (JKI-J)|kabaly]]'', židovské mystiky, založené na tajné moudrosti posvátných textů Psaného a Ústního zákona. Na konci 15. století museli sefardští židé buď konvertovat ke křesťanství, nebo opustit Pyrenejský poloostrov, postupně získaný pro jednotné Španělsko. V té době se už také [[Aškenazové (JKI-J)|aškenázští]] židé, tvořící s jazykem ''[[jidiš (JKI-J)|jidiš]]'' druhý kulturní okruh, přesouvali kvůli pogromům z Francie a Německa na východ do Pobaltí a Polska. Sefardští židé rozvinuli ve svém novém centru vzdělanosti v palestinském Safedu jednak studium Zákona, jehož vrchol znamenalo dílo Josefa Kary (1488–1575), jednak studium ''kabaly''. ''Kabala'' zvláště v podání Jicchaka [[Luria, Jicchak ben Šlomo (JKI-J)|Lurii]] (1534–1572) částečně zlidověla a způsobila vznik masového mesiánského hnutí pod vedením [[Šabtaj Cvi (JKI-J)|Šabtaje Cvi]] (1626–1676). Ve střední a východní Evropě (v Polsku, Haliči, Bělorusku a Ukrajině) přispěla ''kabala'' v 18. století také ke vzniku ''[[chasidismus (JKI-J)|chasidského]]'' hnutí, lidového hnutí spontánní, vřelé a radostné zbožnosti.

Paralelně s křesťanským osvícenstvím a snad i v odporu vůči lidovému mesianismu a ''chasi-dismu'' se od poslední třetiny 18. století prosazovalo ve střední Evropě (především v pozdějším Německu) hnutí židovských vzdělanců, nazývané ''[[haskala (JKI-J)|haskala]]''. Pod vlivem německého rabína Mosese [[Mendelssohn, Moses (JKI-J)|Mendelssohna]] (1729–1786) a mnoha dalších učenců vznikl reformní judaismus, který víru i praxi judaismu přizpůsoboval podmínkám rychle se rozvíjejích západních společností a umožnil židovskému obyvatelstvu emancipaci. Ve snaze zabránit asimilaci židů ve většinově křesťanských společnostech, k níž vlivem reformních myšlenek docházelo, se zformoval střední proud tzv. [[konzervativní judaismus (JKI-J)|konzervativního judaismu]]. Postupně se na scénu západních společností vracel i [[ortodoxní judaismus (JKI-J)|ortodoxní judaismus]]. V prostředí stále vzrůstajícího nacionalismu evropských národů a v důsledku nové vlny [[antisemitismus (JKI-J)|antisemitismu]] vzniklo na konci 19. století hnutí [[sionismus (JKI-J)|sionismu]], usilující o vytvoření židovského národního státu. Zhruba takto rozdělené židovstvo (reformní, konzervativní, asimilované, ortodoxní a sionistické) zasáhla událost ''šoa'' ([[holocaust (JKI-J)|holocaust]]), doprovázející druhou světovou válku. Po ní dosáhlo sionistické hnutí svého cíle ustavením Státu [[Izrael (JKI-J)|Izrael]] roku 1948. Od druhé poloviny 20. století na sebe strhává stále větší pozornost ''chasidské'' ultraortodoxní hnutí, pocházející ovšem nikoli z východní Evropy (kde v důsledku ''šoa'' téměř vymizelo), nýbrž ze Spojených států amerických, kam někteří chudí ''chasidé'' emigrovali hlavně na začátku 20. století.

== Religionistická charakteristika judaismu ==

Novodobý termín „judaismus“ označuje monoteistickou tradici, v níž je náboženství těsně spojeno se způsobem života a s příslušností k lidu Izraele. Předpokládá existenci [[Bůh (JKI-J)|Boha]], který je stvořitelem a vládcem světa, který si zvolil jednu etnickou skupinu za svůj zvláštní lid a který tomuto lidu stanovil pevná životní pravidla. Příslušnost k judaismu tedy znamená víru v tohoto Boha, poslušnost jeho zákonu, příslušnost k tomuto lidu (potvrzená od nejstarších dob u mužů [[obřízka (JKI-J)|obřízkou]]) a také životní praxi podle pravidel judaismu (jejichž výklad ovšem není zvláště po ''[[haskala (JKI-J)|haskale]]'' jednotný). Za vyjádření podstaty judaismu proto snad můžeme považovat provolání ''[[Šema (JKI-J)|Šema Jisra’el]]'', a zvláště jeho úvodní slova „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný.“ V nich je vyjádřena víra v Boha a příslušnost k lidu Izraele, tato slova autoritativně zakládají poslušnost tomuto Bohu, a stala se proto i základem židovské [[liturgie (JKI-J)|liturgie]]. Další slova tohoto provolání vyzývají k úsilí o uchování a mezigenerační předávání tradice judaismu; snad právě toto úsilí pomohlo zachování kontinuity judaismu v mnoha různých politických a společenských podmínkách, které vedly k vytvoření jeho mnoha podob, často vzájemně značně odlišných.

Společnou normou všech podob judaismu od středověku jsou posvátné spisy ''[[Tenach (JKI-J)|Tenachu]]'' (Bible) a ''[[Talmud (JKI-J)|Talmudu]]''. Židovská bible sestává z ''Tóry'' (v užším smyslu tohoto slova jako Pěti knih Mojžíšových), prorockých knih („Proroků“) a „Spisů“, mezi nimiž jsou [[žalmy (JKI-J)|Žalmy]], Přísloví nebo Pět svátečných svitků ([[megila (JKI-J)|megila]]). Jedná se o tu část křesťanské Bible, již křesťané nazývají Starý zákon, byť je jinak uspořádána a nejsou v ní obsaženy tzv. deuterokanonické knihy (viz [[apokryf (JKI-J)|apokryf]]), jež jsou součástí Bible v některých křesťanských tradicích.

Obsah víry není pevně a závazně stanoven; jedná se spíše o tradovanou zkušenost s Bohem než o články víry. Maimonidova formulace Třinácti článků víry je proto neobvyklá a svým způsobem zavádějící, přesto je jako určitá orientace široce přijímána. Předmětem víry v jeho pojetí je jediný Bůh jako Stvořitel s vlastnostmi, jakými je vševědoucnost, věčnost apod., dále pak zákon, daný Mojžíšovi a zjevovaný i ostatním prorokům, a nakonec eschatologické události spravedlivé odplaty, vzkříšení a příchodu [[mesiáš (JKI-J)|mesiáš]]. V prostředí stálé konfrontace s křesťanstvím jako mesiášským náboženstvím je postava mesiáše chápana jinak než v křesťanství a víra v něho někdy poněkud zatlačována do pozadí.

Pro zachování svébytnosti judaismu zvláště v podmínkách, kdy jeho příslušníci tvoří ve spo-lečnosti menšinu, hrají zásadní roli předpisy o ''[[šabat (JKI-J)|šabatu]]'' a ''kašrutu'', byť jsou po ''haskale'' dodržovány v jednotlivých větvích židovstva v různé podobě a míře. Dodržování dne odpočinku (''šabat''), s ním spojené společné synagogální bohoslužby a dodržování jídelních předpisů, především přijímání způsobilé, vhodné (''[[kašer (JKI-J)|košer]]'') stravy, představuje spolu s denními modlitbami a rituálním očišťováním běžnou praxi judaismu. Do jejího průběhu vstupují jedinečné události životního běhu, doprovázené příslušnými obřady: narození, obřízka chlapců, vykoupení prvorozeného syna, dosažení dospělosti chlapců (obřad ''[[bar micva (JKI-J)|bar micva]]'' jako výraz získání způsobilosti k plné účasti na bohoslužbě), svatba a smrt. V posledním století byl v některých směrech judaismu připojen k obřadům doprovázejícím životní přechody také obřad dospělosti dívek ''[[bat micva (JKI-J)|bat micva]]''.

Bohatý rituální doprovod mají i [[svátky ročního cyklu (JKI-J)|svátky]]. Za nejvýznamnější se přitom tradičně považuje ''[[šabat (JKI-J)|šabat]]'', sedmý den každého týdne, který je vyhrazen bohoslužbě a odpočinku. Jeho slavení motivováno jednak Božím požehnáním a posvěcením sedmého dne v týdnu stvoření, jednak ukončením otroctví lidu Izraele po jeho vyvedení z Egypta. Dbaní na den odpočinku je také čtvrtým přikázáním Desatera. Šabat začíná v pátek před západem slunce a končí po soumraku sobotního večera. Je ohraničen domácími obřady žehnání a zapalování svící. Hlavní společný obřad vede v sobotu v synagoze [[kantor (JKI-J)|kantor]] a sestává z modliteb, zpěvného čtení příslušné pasáže ''Tóry'' a případně i rabínova kázání. Tradičním jazykem bohoslužby je hebrejština; různé směry judaismu zařazují do bohoslužby v různé míře i místní jazyk.

''Tóra'' přikazuje tři tzv. poutní svátky, původně slavené poutníky do Jeruzaléma: svátek ''[[Pesach (JKI-J)|Pesach]]'' odkazuje na vyjítí lidu Izraele z Egypta, na ''[[Šavu’ot (JKI-J)|Šavu’ot]]'' (Svátek týdnů) se oslavuje zákon, který Bůh byl předal lidu Izraele prostřednictvím Mojžíše na hoře Sínaj, ''[[Sukot (JKI-J)|Sukot]]'' (Svátek stánků) připomíná přebývání tohoto lidu ve stanech při putování po poušti do zaslíbené země. Na ''Sukot'' bezprostředně navazuje ''[[Šmini aceret (JKI-J)|Šmini aceret]]'' („osmý den svátku“) jako čtvrtý svátek přikázaný ''Tórou''. Další svátky se nazývají vysoké: je to série deseti dnů pokání, kterou zahajuje svátek Nového roku (''[[Roš ha-šana (JKI-J)|Róš ha-šana]]'') a která vrcholí Dnem smíření (''[[Jom kipur (JKI-J)|Jom kipur]]''). Svátků, které nemají oporu v ''Tóře'', je více, ale nejoblíbenějšími jsou ''[[Purim (JKI-J)|Purim]]'', jímž se připomíná příběh odvrácení protižidovského pogromu zásluhou královny [[Ester (JKI-J)|Ester]], zachycený ve stejnojmenné knize Bible, a ''[[Chanuka (JKI-J)|Chanuka]]'', při níž se slaví jednak vítězství Makabejských nad vojskem Antiocha IV. Epifana roku 164 př. Kr., jednak zázrak dostatku obřadního oleje při očištění a novém zasvěcení chrámu, které toto vítězství umožnilo. Oba tyto svátky jsou radostné.

== Židé v českých zemích ==

Židovští obchodníci navštěvovali české země již v raném středověku a je možné, že se zde také dočasně nebo trvale usazovali. Trvalé židovské obyvatelstvo v českých zemích je nicméně doložitelné teprve od 10. století. Současně však platí, že jeho postavení bylo – podobně jako jinde v Evropě – nesrovnatelné s křesťanskou většinou. Židé byli tzv. panovnickým regálem, svého druhu osobním majetkem panovníka, na němž záleželo, jak s nimi bylo nakládáno (Statuta Iudaeorum Přemysla Otakara II.). Z ekonomických i dalších důvodů bylo přitom výhodné židy ve svých zemích usazovat, na druhou stranu příležitostně docházelo k jejich omezování nebo i k pogromům vůči nim. Židé byli nesmyslně obviňováni z šíření moru a dalších nemocí, z úkladů proti křesťanům a podobně. Známý je případ Karla IV., který po velkém protižidovském pogromu v Norimberku (1349) omilostnil účastníky násilí a rovnou si připravil podobný omilostňující dokument i pro Pražany – ačkoli v Praze k žádnému vraždění a násilí nakonec nedošlo a milost pro zločince nemusela být vydávána.

První století raného novověku byla obdobím značné prosperity židovské populace v českých zemích. Habsburkové z ekonomických důvodů vesměs potvrzovali nebo dokonce rozšiřovali židovská privilegia, a naopak (po porážce stavovského odboje v roce 1547 a opětovně po porážce stavovského povstání v roce 1620) výrazně omezovali jejich hlavní protivníky, měšťany, kteří v židovských řemeslnících, obchodnících a finančnících viděli nejen potenciální záškodníky, ale také přímé ekonomické konkurenty. Oslabená města nedokázala vzdorovat panovnickému a šlechtickým zájmům na usazování židů a zejména období vlády Rudolfa II. (český král 1576–1611) je považováno za jakýsi zlatý věk českého židovstva. Některým výjimečným židům, i celému společenství se ekonomicky a sociálně dařilo, ruku v ruce s tím šel i rozvoj židovské kultury a vzdělanosti, který daleko přesáhl hranice českých zemí (Jehuda Liva ben Becalel, + 1609, Jom Tov Lipmann ben Natan ha-Levi Heller, 1579–1654, Ješaja ben Avraham ha-Levi Horowitz, 1565–1630). I když všichni uvedení působili významnou část svého života v Praze, pražská židovská obec rozhodně nebyla jedinou a vysokou kulturou disponovala rovněž řada dalších českých, moravských nebo slezských židovských komunit.

Po třicetileté válce se postavení židů začalo zhoršovat a obzvlášť zlé bylo v průběhu 18. století. Karel VI. (vládl 1711–40) nařídil opětovné uzavření židů do [[ghetto (JKI-J)|ghett]] a prostřednictvím tzv. [[familiantské zákony (JKI-J)|familiantského zákona]] stanovil numerus clausus – nejvyšší možný počet židovských rodin v jednotlivých zemích habsburského soustátí (8 541 rodin v Čechách a 5 106 rodin na Moravě). Fakticky to znamenalo možnost sňatků jen pro prvorozené syny, další židé se mohli ženit a vdávat, resp. mít děti teprve, když na ně „zbylo místo“. Za Karlovy vlády tato nařízení zřejmě nebyla dodržována v úplnosti, ještě drastičtěji však proti židům zasáhla Marie Terezie (vládla 1740–80). Židé byli obviněni z pomoci nepříteli ve válce o dědictví rakouské a v roce 1744 všichni vypovězeni z Českého království, o rok později i z Moravy a Slezska. Ekonomické důsledky tohoto kroku byly ovšem katastrofální, proto ve skutečnosti došlo jen k vypovězení židů z Prahy, zatímco ostatních českých měst a Moravy a Slezska se opatření prakticky nedotklo. Vypovězení bylo zrušeno v roce 1748, za což měli židé napříště platit speciální toleranční daň, tvrdě byla nadále vymáhána i opatření familiantského zákona, uzavření židů do měst a jejich viditelné označování. Naopak určitou právní toleranci židů zavedl Josef II. (samostatně vládl 1780–90, srov. [[josefinismus (JKI-K)|josefinismus]]) prostřednictvím tzv. tolerančních ediktů na počátku roku 1782. Tato nařízení už i pro židy stanovovala jakási poddanská práva, umožňovala jim třeba přístup na univerzitu a podobně. Židé však stále nesměli vlastnit půdu, nezbavili se toleranční daně, ani familiantského zákona; současně došlo k omezení židovské samosprávy. V josefinských intencích nicméně pokračoval tzv. systemální patent z roku 1797, který alespoň zvyšoval počet povolených židovských rodin.

Další vlna právní a společenské emancipace židů přišla až ve čtyřicátých letech 19. století. V roce 1841 byl zrušen zákaz vlastnit půdu a v roce 1849 toleranční daň a především familiantský zákon. Židům byla dále umožněna svoboda pobytu, došlo k formálnímu zrušení ghett, a jejich obce dostaly povinnost vést ekvivalent matrik křesťanských vyznání. Některá z těchto emancipačních nařízení sice byla na počátku padesátých let dočasně suspendována, vývoj však směřoval k jejich celkové občanské emancipaci, završené ústavou z roku 1867 a zvláštním zákonem o židovských obcích z roku 1890 (zemské právní úpravy již v sedmdesátých letech). Přes ve společnosti existující předsudky platilo, že židé měli být považováni za rovnoprávné občany se specifickým mimokřesťanským vyznáním, jež mohli uplatňovat v rámci vlastních náboženských organizací. Již od josefinských dob tak židovské obce postupně ztrácely charakter autonomních sociálních útvarů a měnily se do podoby územně organizovaných náboženských jednotek, analogických ke křesťanským farnostem nebo sborům.

Mnozí židé se za těchto podmínek vzdávali své náboženské identity a formálně přestupovali ke křesťanským vyznáním, jiní zůstali věrni víře svých předků, ale snažili se o rychlou asimilaci v německém, případně i českém prostředí, další začali chápat židovství především jako etnickou kategorii ([[sionismus (JKI-J)|sionismus]]). Tyto proudy fungovaly vedle sebe, často zaštítěné různými spolky a neformálními sdruženími, ale současně docházelo i k jejich značnému prolínání. Reakce většinové společnosti přitom zdaleka nebyly jenom příznivé. Přístup židů ke vzdělání, jejich píle i ekonomické úspěchy jim získávaly nepřátele. Mnohé dosavadní předsudky vůči židům tak znovu nabývaly na síle, vedle dosavadních nábožensky motivovaných záští (antijudaismus) se přitom objevily i xenofobie etnické a rasové ([[antisemitismus (JKI-J)|antisemitismus]]). Drastickým příkladem z českých zemí, ačkoli bychom našli paralely v celé Evropě, byla masivní veřejná kampaň spojená s vyšetřováním vraždy Anežky Hrůzové v roce 1899 (tzv. hilsneriáda, protože z vraždy byl obviněn a odsouzen žid Leopold Hilsner, páchající údajně rituální vraždu křesťanky židem) – proti nesmyslné pověře se tehdy postavil T. G. Masaryk (1850–1937), bylo však evidentní, že reprezentoval výrazně menšinový názor. K poslednímu protižidovskému pogromu na českém území došlo až po první světové válce, v Holešově v prosinci 1918.

Přes tyto excesy platilo, že období pozdního Rakouska-Uhersko a meziválečného Československa byla další epochou všestranného rozvoje židovské komunity v českých zemích. Po odstranění vnějších omezení docházelo k rychlé a široké socializaci židů, jednotlivé proudy moderního židovství si vybudovaly a rozvíjely své instituce, moderní česká ale i německá kultura nejsou bez zásadního přínosu osob židovské víry a/nebo původu prakticky představitelné. Z nejvýznamnějších rabínů a organizátorů náboženského života lze uvést Filipa Bondyho (1830–1907), Jindřicha Brodyho (1868–1942), Aladara Deutsche (1871–1949), Isidora Hirsche (1864–1940), Tobiase Jakobovitse (1887–1944) či Ignaze Zieglera (1861–1948), zásadní byl rovněž úspěšný pokus několika mladých sekulárních židů o poznání a studium chasidismu v Haliči (Jiří [[Langer, Jiří Mordechaj (JKI-J)|Langer]], 1894–1943, Otto G. Muneles, 1894–1967). Českou a moravskou židovskou obec však představovali rovněž filosofové Hugo S. Bergmann (1883–1975), Jindřich Kohn (1874–1935), Friedrich Thieberger (1885–1958) a Felix Weltsch (1884–1964), spisovatelé Max Brod (1884–1968), Egon Hostovský (1908–1973), Franz Kafka (1883–1924), Egon Erwin Kisch (1885–1948), František Langer (1888–1965), Jiří Orten (1919–1941), Karel Poláček (1892–1945), sochař Otto Gutfreund (1889–1927) nebo podnikatelé Bohumil Bondy (1832–1907), Emil Kolben (1862–1943), Ludwig Möser (1833–1916), Ignaz Petchek (1857–1937) či Jindřich Waldes (1876–1941), mnozí lékaři, právníci a další úspěšné osobnosti. Jejich vztah k židovské víře a tradicím byl však velice různorodý, od nábožensky aktivních praktikujících židů až po liberály bez jakéhokoli zájmu o religiozitu. Naopak nejznámějšími osobnostmi, které židovské vyznání explicitně opustili, byli novinář Alfred Fuchs (1892–1941), historik Julius Glücklich (1876–1950) nebo spisovatel Franz Werfel (1890–1945).

Meziválečné Československo se stávalo i útočištěm pro židovské uprchlíky z nacistického Německa nebo z dalších evropských zemí, kde se uplatňovaly protižidovské restrikce. Nemělo to však být nadlouho. Již za tzv. druhé republiky (1938–39) začala česká vláda i některé veřejné korporace uplatňovat protižidovská opatření a po německé okupaci nastalo systematické vyřazování židů z veřejného života a postupně i jejich fyzická likvidace v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Jestliže v období vzniku Protektorátu Čechy a Morava žilo na jeho území asi 120 tisíc židů, pouhým třiceti tisícům se podařilo emigrovat a dalších asi deset tisíc [[holocaust (JKI-J)|perzekuci]] během druhé světové války přežilo – dvě třetiny českých a moravských židů byly zavražděny. Ani po válce však nebyla situace přeživších vždy záviděníhodná. Museli se domáhat vyvlastněného majetku (ne vždy úspěšně), navíc v případech, kdy se v meziválečném období hlásili k německé národnosti, s nimi bylo často zacházeno jako s (nenáviděnými) Němci. Řada přeživších proto raději volila vystěhování do [[Izrael (JKI-J)|Izraele]] nebo Spojených států. Většina před válkou existujících židovských obcí fakticky zanikla.

Ještě v průběhu čtyřicátých let bylo proto nutné provést reorganizaci židovských obcí, jako jejich zastřešující orgán vznikla Rada židovských náboženských obcí; stěžejní význam přitom nabyla pražská obec, která převzala většinu židovské náboženské a další administrativy a jednala se státními orgány (tak tomu do značné míry bylo již během druhé světové války ve vztahu k nacistickým a protektorátním úřadům). Všechny ostatní židovské náboženské obce, pokud se je vůbec podařilo obnovit, byly mnohem menší a v naprosté většině ani neměly k dispozici vlastního [[rabín (JKI-J)|rabína]]. Drtivá většina obcí však vůbec nemohla být obnovena a jejich majetek byl spravován buď z Prahy, nebo prodán či předán jiným institucím; významný podíl zachovaných synagog například převzala [[Církev československá husitská|Církev československá (husitská)]], která je adaptovala na modlitebny. Úlohu správce velké části nemovitého i (především) movitého kulturního dědictví českých a moravských židů převzalo už během druhé světové války Židovské muzeum, založené již v roce 1906 a nyní představující správce v důsledku holocaustu opuštěných předmětů závratné historické a umělecké hodnoty – pod vedením Salomona Hugo Liebena (1881–1942), T. Jakobovitse, Josefa Poláka (1886–1945) a po válce Hany Volavkové (1904–1985) se pražské muzeum stalo jednou ze světově nejvýznamnějších institucí svého druhu.

Představitelem české židovské komunity, který měl zásadní vliv na její poválečné znovuvybudování, se stal Gustav Sicher (1880–1960), vrchní zemský rabín v letech 1947–60. Úbytek drasticky sníženého počtu židů nicméně pokračoval i ve druhé polovině 20. století. V monstrprocesech na počátku padesátých let komunisté opět vyrukovali s antisemitskými předsudky, což podněcovalo židy k emigraci, další emigrační vlna pak nastala na počátku tzv. normalizace. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo některým židům doporučeno vystěhování, čehož vesměs využili. Vedle toho docházelo k mnoha konverzím a současně trval tlak státních orgánů na židovské společenství a jeho oficiální představitele. Po úmrtí moravského a později i českého zemského rabína Richarda [[Feder, Richard (JKI-J)|Federa]] (1875–1970) úřad nebyl až do roku 1984 obsazen (dalším českým rabínem se stal až konformní Daniel Mayer, * 1957). Za cenu přinejmenším vnější konformity se sice podařilo udržet židovský náboženský život, avšak počet aktivních věřících i náboženských obcí dále jednoznačně upadal.

Ke zvratu došlo po roce 1989 jednak díky masivní zahraniční pomoci, jednak i prostřednictvím nového vedení židovského společenství, které dokázalo využít ekonomických aktivit z turistického ruchu. Pražské židovské obci bylo vráceno Židovské muzeum a další nemovitosti, po složitých jednáních byl v roce 2000 přijat zákon zmírňující majetkové křivdy obětem holocaustu (č. 2012/2000 Sb.), umožňující restituci majetku židovských náboženských obcí (i osob) zabaveného v období druhé republiky a protektorátu. Hned v roce 1990 byla dosavadní Rada židovských náboženských obcí transformována do demokratičtější Federace židovských obcí, došlo k obnově několika suspendovaných náboženských obcí a byly založeny také další židovské organizace a spolky (některé z nich jsou přidruženými členy Federace, k tomu níže). Současně docházelo a nadále dochází k rozšiřování názorové palety židovského společenství. Nábožensky aktivní židé v Čechách a na Moravě už nereprezentují jen [[ortodoxní judaismus (JKI-J)|ortodoxní]] větev judaismu, ale i [[konzervativní judaismus (JKI-J)|konzervativní]] a [[reformní judaismus (JKI-J)|reformní]] proudy, objevují se i jednotlivci a společenství na hranici judaismu. Představitelé respektovaných židovských institucí (na prvním místě dlouholetý český zemský rabín Karol Sidon, * 1942, který je sám konvertitou a úřad zastává od roku 1992) byli velmi skeptičtí vůči různým podobám moderního „filojudaismu“ a fakticky zabránili otevření židovského společenství zájemcům nesplňujícím halachická kritéria.

== Organizace náboženské společnosti ==

Základní organizační jednotkou judaismu je místní obec s voleným předsedou a dalšími funkcionáři. Pokud je to možné, působí v ní [[rabín (JKI-J)|rabín]], tedy učenec, který pracuje s posvátnými texty, učí je, vykládá je a případně o nich káže při [[liturgie (JKI-J)|bohoslužbách]]. Z role kvalifikovaného učitele vyplývá i jeho pravomoc soudit spory v obci a dohlížet na školu, pokud ji obec založila. Ve městech, kde je více obcí, anebo v zemích může být zřízena funkce vrchního (nebo též zemského) rabína. Od 19. století mají obě tradiční větve judaismu, sefardští a aškenázští židé, svůj vrchní rabinát na území současného Státu Izrael.

Česká Federace židovských obcí, která v roce 1990 nahradila v tomto smyslu obdobně fungující, avšak vůči komunistickému režimu zcela konformní Radu židovských náboženských obcí, je zastřešujícím orgánem jednotlivých autonomních židovských náboženských obcí (v současnosti je jich 10) a dalších židovských organizací a spolků (Česká unie židovské mládeže, Terezínská iniciativa, náboženský spolek Bejt simcha ad.), které mají status přidružených organizací. Federaci vede rada, do níž každá náboženská obec vysílá zástupce podle své velikosti, a jejímiž členy jsou dále představitelé všech přidružených organizací. Rada ze svých řad volí na čtyři roky předsedu a tajemníka.

Jednotlivé židovské náboženské obce jsou právně samostatné, pro jejich vznik je rozhodující pravidelné konání bohoslužeb. Obec reprezentuje volený předseda. Většina obcí nemá vlastního rabína a bohoslužby v nich vede vrchní zemský rabín nebo jeho zástupce.

=== Židovské náboženské obce ===

Židovské náboženské obce (ŽNO) v moderním slova smyslu vznikaly v průběhu „dlouhého“ 19. století a k jejich definitivnímu právnímu a organizačnímu ustavení došlo prostřednictvím zákona z roku 1890. V zásadě přitom jde o židovský ekvivalent územní křesťanské farnosti, přičemž hlavním posláním obce je organizace náboženského života. V roce 1952 došlo k výraznému snížení počtu (namnoze jen formálně existujících) židovských náboženských obcí, kdy nadále zůstalo jen devět „standardních“ či „mateřských“ ŽNO a jim byla podřízena menší lokálně oddělená společenství („synagogální sbory“), vytvořená analogicky k protestantským filiálním sborům. V průběhu devadesátých let se několik dříve suspendovaných náboženských obcí osamostatnilo.

{| class="wikitable" style="border-collapse:collapse"
!
! židovských náboženských obcí
|-
| 1930
|align="right"| 153
|-
| 1940
|align="right"| --
|-
| 1950
|align="right"| 53 (1947)
|-
| 1960
|align="right"| 9
|-
| 1970
|align="right"| 5
|-
| 1980
|align="right"| 5
|-
| 1990
|align="right"| >5
|-
| 2000
|align="right"| 10
|-
| 2010
|align="right"| 10
|-
| 2020
|align="right"| 10
|}

=== Církevní zařízení ===

Jednotlivé židovské náboženské obce i jejich společenství zřizují poměrně velké množství různých podpůrných podniků, další vznikaly a vznikají z iniciativy spolků i jednotlivců; jejich výčet, natož hlubší charakteristika by si vyžádaly rozsáhlé pojednání, pro které dosud nejsou provedeny ani všechny přípravné práce.

Federace židovských obcí v současnosti zřizuje Židovské muzeum v Praze a nakladatelství Sefer, jejími přidruženými členy jsou spolky a instituce B‘ nai B‘ rith Renessaince (humanistický spolek), Bejt Praha (konzervativní náboženský spolek), Bejt Simcha (liberální náboženský spolek), Česká unie židovské mládeže, Hakoach (sportovní organizace), Sdružení židovských vojáků a odbojářů, Terezínská iniciativa (sdružení vězňů koncentračních táborů), Ukrývané dítě Hidden Child (sdružení dětí přeživších druhou světovou válku tajným umístěním v křesťanských rodinách), WIZO (ženská organizace) a [[Židovská liberální unie (JKI-J)|Židovská liberální unie]]. Pražská židovská náboženská obec prostřednictvím Nadace R. S. Laudera provozuje mateřskou a základní školu a osmileté gymnázium. Existují i další (filo-)židovské spolky a sdružení, stojící mimo tento rámec.

Prvním pokusem o židovské periodikum v českých zemích byl zřejmě německojazyčný kalendář ''Luah li-šenath'', vycházející v letech 1817–1938, od roku 1931 doplněný i českou verzí. Vedle toho vycházely ''Israelitischer Zeitbote'' (1864–66) a ''Brandeis illustrirter israelitischer Volkskalender'' (1882–1933). Zásadním periodikem židů hlásících se k české národnosti byl ''Kalendář česko-židovský'', vycházející jako ročenka v letech 1881–1938, spolek židovských akademiků vydával ''Židovský kalendář'' (1920–38). Vydávání ''Luachu'' bylo obnoveno v roce 1953 začala vycházet i ''Židovská ročenka'' (zpočátku s dvouletou periodicitou). Akademickým časopisem, vycházejícím v angličtině a němčině, je od roku 1965 fakticky ročenka ''Judaica bohemiae''. Památník holocaustu v Terezíně vydává ''Terezínské listy'' (od 1970).

Oficiálním periodikem pražské ŽNO se v roce 1934 stal čtrnáctideník a později týdeník ''Věstník Židovské obce náboženské v Praze'' (vycházel v letech 1934–39 a 1945–52), podobné, avšak kratší pokusy podniklo i několik dalších židovských obcí. Věstník byl v roce 1953 i oficiálně přeměněn na celostátní časopis (fakticky tak fungoval hned od roku 1945) s titulem ''Věstník židovských náboženských obcí v Československu'' (měsíčník, 1952–90), v rámci odstraňování vlivu komunistického státního církevního dozoru v roce 1990 přejmenovaný na dodnes vycházející ''Roš chodeš''. Časopis nadále slouží českým i slovenským židům. Jeho vydavatelem je Federace židovských obcí prostřednictvím nakladatelství Sefer, které vydává i další náboženskou a historickou židovskou literaturu.

Vedle toho existovalo a existuje množství dalších židovských periodik v českých zemích.

=== Počet věřících ===

Snahy o statistické podchycení počtu a dalších charakteristik židovského obyvatelstva jsou vlastně prvními systematickými pokusy o statistiku obyvatelstva; k prvním takovým soupisům docházelo z ekonomických a správních důvodů již v 18. století. Moderní sčítání lidu evidují židovské obyvatelstvo podle vyznání (v minulosti označovaného také jako „mojžíšské“).

{| class="wikitable" style="border-collapse:collapse"
!
! sčítání lidu
|-
| 1880
|align="right"| 147204
|-
| 1890
|align="right"| 149845
|-
| 1900
|align="right"| 148988
|-
| 1910
|align="right"| 140426
|-
| 1921
|align="right"| 125083
|-
| 1930
|align="right"| 117551
|-
| 1940
|align="right"| --
|-
| 1950
|align="right"| 8038
|-
| 1960
|align="right"| --
|-
| 1970
|align="right"| --
|-
| 1980
|align="right"| --
|-
| 1991
|align="right"| 1292
|-
| 2001
|align="right"| 1515
|-
| 2011
|align="right"| 1474
|-
| 2021
|align="right"| 1901

|}

Údaje do roku 1918 jsou za celé tehdejší české země, údaje za roky 2011 a 2021 jsou součtem osob hlásících se k Federaci židovských obcí (1129 osob v roce 2011, 474 osob v roce 2021) a k jiným formám judaismu.

== Literatura ==

Michal BUŠEK (ed.): „''Naděje je na další stránce.“ 100 let knihovny Židovského muzea v Praze''. Židovské muzeum, Praha 2007. 
Kateřina ČAPKOVÁ: „The Jewish Elites in the 19th and 20th Centuries. The B’nai B’rith Order in Central Europe.“ ''Judaica Bohemiae'' 36, 2000, s. 119–142. 
Kateřina ČAPKOVÁ: ''Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938''. Paseka, Praha 2005. 
Kateřina ČAPKOVÁ – Michal FRANKL: ''Nejisté útočiště''. ''Československo a uprchlíci před nacismem 1933–1938''. Paseka, Praha 2008. 
Marek ČEJKA – Roman KOŘAN: ''Rabíni naší doby''. Barrister & Principal, Brno 2001. 
Oskar DONATH: ''Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století''. A. Píša, Praha 1930. 
Ivana EBELOVÁ – Michal ŘEZNÍČEK – Klára WOITSCHOVÁ – Jiří WOITSCH: ''Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska V. Židovské obyvatelstvo v Čechách v letech 1792–1794''. EÚ AV ČR, Praha 2007. 
Michael A. FISHBANE: ''Judaismus. Zjevení a tradice.'' Prostor, Praha 2003. 
Michal FRANKL: ''„Emancipace od židů.“ Český antisemitismus na konci 19. století.'' Paseka, Praha – Litomyšl 2007. 
Alena HEITLINGEROVÁ: ''Ve stínu holocaustu a komunismu''. ''Čeští a slovenští židé po roce 1945''. G plus G, Praha 2007. 
Miroslav KÁRNÝ: „''Konečné řešení.“ Genocida českých židů v německé protektorátní politice''. Academia, Praha 1991. 
Hillel J. KIEVAL: ''Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918''. Paseka, Praha – Litomyšl 2011. 
Pavel KOHN: ''Kolik naděje má smrt. Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají''. L. Marek, Brno 2000. 
Jan LÁNÍČEK: ''Ve stínu šoa. Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní''. Academia, Academia 2017. 
Michael L. MILLER: ''Moravští Židé v době emancipace.'' Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015. 
Otto MUNELES: ''Bibliografický přehled židovské Prahy''. Židovské muzeum, Praha 1952. 
Zdeněk R. NEŠPOR a kol.: ''Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu?'' Scriptorium, Praha 2010. 
Ja’akov NEWMAN – Gavri’el SIVAN: ''Judaismus od A do Z''. Sefer, Praha 1992. 
Martina NIEDHAMMER: ''Jen pro peníze? Pražské židovské elity v 19. století – skupinová biografie''. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017. 
Bedřich NOSEK – Pavla DAMOHORSKÁ: ''Židovské tradice a zvyky''. Karolinum, Praha 2010. 
Leo PAVLÁT – Jiří FIEDLER – Jiřina ŠEDINOVÁ a kol.: ''Židé. Dějiny a kultura''. Kliment a Mrázek, Praha 1997. 
Tomáš PĚKNÝ: ''Historie Židů v Čechách a na Moravě''. Sefer, Praha 2011. 
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ: ''Židovská menšina v Československu v letech 1956–1968''. ''Od destalinizace k Pražskému jaru''. Židovské muzeum, Praha 2011. 
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: ''Židovská menšina v Československu ve 20. letech''. Židovské muzeum, Praha 2003. 
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: ''Židovská menšina v Československu ve 30. letech''. Židovské muzeum, Praha 2004. 
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: ''Židovská menšina za druhé republiky''. Židovské muzeum, Praha 2007. 
Rolf RENDTORFF: ''Hebrejská bible a dějiny''. Vyšehrad, Praha 1996. 
Livie ROTHKIRCHNENOVÁ – Eva SCHMIDT-HARTMANNOVÁ – Avigdor DAGAN: ''Osud Židů v protektorátu 1939–1945''. Trizonia + Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, Praha 1991. 
Vladimír SADEK: ''Židovská mystika v Praze''. Společnost židovské kultury, Praha 1992. 
Vladimír SADEK: ''Židovská mystika''. Fra, Praha 2003. 
Kurt SCHUBERT: ''Židovské náboženství v proměnách věků''. Vyšehrad, Praha 1999. 
Blanka SOUKUPOVÁ: ''Židé v českých zemích po šoa''. ''Identita poraněné paměti''. Marenčin PT, Bratislava 2016. 
Blanka SOUKUPOVÁ – Peter SALNER – Miroslava LUDVÍKOVÁ: ''Židovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě''. Židovské muzeum, Praha 2009. 
Marc STERN: ''Svátky v životě Židů''. Vyšehrad, Praha 2001. 
Jana SVOBODOVÁ: ''Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948–1992''. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994. 
Jiřina ŠEDINOVÁ a kol.: ''Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Mezi integrací a izolací''. Academia, Praha 2011. 
Veronika VESELÁ-PRUDKOVÁ: ''Židé a česká společnost v zrcadle literatury. Od středověku k počátkům emancipace''. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003. 
Magda VESELSKÁ (ed.): ''Bestii navzdory. Židovské muzeum v Praze 1906–1940''. Židovské muzeum, Praha 2006. 
Magda VESELSKÁ: ''Archa paměti''. ''Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím''. Academia + Židovské muzeum, Praha 2012. 
Martin WEIN: ''Slovanský Jeruzalém''. ''Jak Češi založili Izrael''. Academia, Praha 2018. 
Moshe YEGAR: ''Československo, sionismus, Izrael''. ''Historie vzájemných vztahů''. Victoria Publishing, Praha 1997. 
''The YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe'' I. – II. 2008. Dostupné online: yivoencyclopedia.org. 

Oficiální internetové stránky: https://www.fzo.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=956&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]

----
Viz též heslo [[Federace židovských obcí v ČR (JKI-J)]] ve slovníku [[JKI|Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)]]
[[Kategorie:CCNS]]

Federace židovských obcí

2023-05-07T19:36:48Z

ZRN:

= Federace židovských obcí =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Federace židovských obcí_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Federace židovských obcí je zastřešujícím orgánem právně samostatných náboženských obcí a dalších spolků a organizací sdružujících [[Žid (JKI-J)|židy]] v České republice. Má status registrované náboženské organizace a požívá některých tzv. zvláštních práv (církevní sňatky a zřizování církevních škol). Židé přitom na českém území žijí asi od 10. století, jejich právní postavení však dlouho bylo nejisté – byli považováni za jakýsi osobní majetek panovníka a jen na něm záleželo, jak s nimi bylo nakládáno. První kroky k občanské emancipaci židů byly podniknuty na konci 18. století a jejich zrovnoprávnění umožnila tzv. Prosincová ústava v roce 1867. Postavení židů a jejich obcí jako deklasované, ale už právně uznané náboženské menšiny upravovala různá nařízení v letech 1782, 1797 a 1848–49, zvláštním zákonem č. 57/1890 ř. z. došlo k úplnému státnímu uznání židovských náboženských obcí (ŽNO). Tento stav byl recipován Československem (nový zákon č. 9/1937 Sb. z. a n. nenabyl právní moci) a trvá víceméně dodnes; suspendován byl v období tzv. druhé republiky a protektorátu, kdy byli židé pronásledováni.

== Stručná historie judaismu ==

Počátek [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] je možné spatřovat na přelomu 2. a 1. tisíciletí před naším letopočtem v oblasti Blízkého východu, později označované jako [[Palestina (JKI-J)|Palestina]]. Do této doby je kladeno působení krále [[David (JKI-J)|Davida]], jemuž se podařilo sjednotit severní a jižní kmeny, které svůj původ odvozovaly od [[patriarchové (JKI-J)|patriarchy]] [[Jákob (JKI-J)|Jákoba]], a to jak politicky, tak nábožensky: [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalém]] se stal hlavním městem s ústřední svatyní [[Bůh (JKI-J)|Boha]] [[Jahve (JKI-J)|Jahveho]] (jeho jméno se tradičně do češtiny překládá jako „Hospodin“). Tato centralizace byla dovršena za vlády jeho syna [[Šalomoun (JKI-J)|Šalamouna]] výstavbou Hospodinova [[chrám (JKI-J)|chrámu]].

Své kořeny judaismus nachází ovšem podstatně dříve, a to v příbězích patriarchů [[Abraham (JKI-J)|Abrahama]], [[Izák (JKI-J)|Izáka]] a [[Jákob (JKI-J)|Jákoba]], jakož i v příbězích Jákobových synů a jejich potomků. Zásadním předělem v dějích tradovaných o těchto patriarších bylo vyjití (exodus) potomků Jákoba (zvaného též „Izrael“) z Egypta (snad kolem roku 1250 př. Kr.), kam se dříve uchýlili před hladomorem, a jejich následná cesta pouští. Těmito událostmi, a hlavně pak smlouvou s Hospodinem na hoře [[Sínaj (JKI-J)|Sínaj]] prostřednictvím vůdce [[Mojžíš (JKI-J)|Mojžíše]] byl zformován lid Hebrejů (Izraelců) jako lid, který tomuto Bohu náleží a který ho poslušně uctívá (základem smlouvy jsou etická a rituální nařízení včetně tzv. [[Desatero (JKI-J)|Desatera přikázání]]). Formaci této pospolitosti pak završilo její usazení v prostoru [[Kanaán (JKI-J)|Kanaánu]] (v tzv. zaslíbené zemi) a později výše zmíněné Davidovo království.

Po smrti Šalomouna se území rozdělilo na severní Izraelské království s hlavním městem [[Samaří (JKI-J)|Samaří]] a na jižní [[Judsko (JKI-J)|Judské království]] s hlavním městem [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalémem]]. Severní království zaniklo roku 722/721 v důsledku vpádu Asyřanů, v Judském království panovala dynastie davidovců až do roku 587/586 př. Kr. Tehdy byl Jeruzalém dobyt Babylóňany; Šalomounův chrám byl rozbořen a obyvatelstvo (nebo přinejmenším jeho vyšší vrstvy) bylo deportováno do [[Babylónie (JKI-J)|Babylónie]]. Tam došlo k první zásadní transformaci judaismu: náhradou za znemožněnou chrámovou bohoslužbu vznikl nový typ náboženského shromáždění, které se časem vyvinulo v synagogální bohoslužbu (viz [[synagoga (JKI-J)|synagoga]]), dále se rozvinulo rituální pojetí čistoty tak, že židé (původní obyvatelé Judska) se v denní životní praxi odlišovali od svého babylónského okolí, a konečně situace jejich exilu (a také diaspory – snad už v 7. století existovala židovská komunita v nilském ostrovním městě [[Elefantiné (JKI-J)|Elefantině]]) si vynutila fixaci náboženských textů, především ''[[Tóra (JKI-J)|Tóry]]'' (Pěti knih Mojžíšových) jako jádra kanonického Písma.

Perský král [[Kýros II. Starší (JKI-J)|Kýros]] umožnil židům roku 538 návrat do Judska, a dokonce stavbu chrámu nazývaného „druhý“ nebo „Zerubábelův“ podle jejich vůdce. Společenství navrátilců nadále dbalo na svou odlišnost od okolí, a z chrámové bohoslužby dokonce vyřadilo pro nepravo-věrnost i potomky těch obyvatel, kteří nebyli deportováni (ti se stali jádrem náboženského společenství Samařanů). Snaha o přísné dodržování příkazů a zákazů Tóry způsobila po ná-vratu z babylónského zajetí vznik tradice, která určovala, jak Tóru vykládat. Od konce 4. století byla pospolitost židů vystavena helenizaci; odpor proti nejtvrdším metodám helenizace způsobil povstání pod vedením příslušníků židovského rodu [[Makabejští (JKI-J)|Makabejců]] (v letech 168–164) a díky němu umožnil i krátké období politické samostatnosti. Tlak helenizace se také podílel na vzniku náboženských hnutí uvnitř židovstva ([[farizeové (JKI-J)|farizeů]], [[zélóti (JKI-J)|zélótů]], [[saduceové (JKI-J)|saduceů]], [[esejci (JKI-J)|esejců]]); některá z nich byla mesiášská (z hnutí [[Ježíš (JKI-J)|Ježíše Nazaretského]] později vzniklo [[křesťanství (JKI-K)|křesťanství]]).

Další transformace judaismu byla vynucena porážkou protiřímského povstání („války židov-ské“), dovršenou roku 70 našeho letopočtu pádem Jeruzaléma, rozbořením chrámu a vyhnáním židů z tohoto města. Situace, v níž nemohla existovat chrámová bohoslužba, dovedla spo-lečenství k zájmu o texty a jejich výklad. Intelektuálním centrem judaismu se stalo město [[Javne (JKI-J)|Javne]], kde byl na konci 1. století uzavřen kánon [[bible (JKI-J)|Bible]] (''Tenach''), jejíž první část tvoří ''Tóra''. Tento tzv. Psaný zákon byl podle tradice judaismu ještě na Sínaji doplněn o autoritativní výklad, tedy o tzv. [[ústní tóra (JKI-J)|Ústní zákon]]. Židovští učenci v tzv. talmudickém období (od 3. do 6. století) dovršili vykladačskou tradici tím, že tento Ústní zákon písemně fixovali. Tak vznikla na počátku 3. století ''[[Mišna (JKI-J)|Mišna]]'' (ve smyslu „opakování“, „studium“), jejímž hlavním redaktorem byl snad rabi [[Jehuda ha-Nasi (JKI-J)|Jehuda ha-Nasi]]. Úspornost 63 traktátů ''Mišny'' si vynutila vznik ''[[gemara (JKI-J)|gemary]]'' („dokončení“), tedy komentářů k ''Mišně''. Vrcholný produkt tohoto procesu, ''[[Talmud (JKI-J)|Talmud]]'' („učení“, „studium“), který obsahuje ''Mišnu'' a ''gemaru'', vznikl ve dvou centrech vzdělanosti, a tedy ve dvou verzích: palestinský ''Talmud'' byl dokončen v 5. století, babylónský ''Talmud'' v 6. století.

Ve středověku se v důsledku expanze [[islám (JKI-I)|islámu]] přesunulo intelektuální těžiště judaismu na Pyrenejský poloostrov a z babylónského dědictví vznikla v tamním muslimském prostředí vyspělá, tzv. [[Sefardové (JKI-J)|sefardská kultura]] s vlastním jazykem ''[[ladino (JKI-J)|ladino]]'', v němž je základ španělštiny obohacen hebrejštinou. Díky dílům antických autorů, zprostředkovaných muslimskými učenci, se v sefardském prostředí bohatě rozvinula filosofie. Ve „zlatém věku“ židovské filosofie od 10. do 13. století vynikal rabi Moše ben Maimon ([[Maimonides, Moše ben Maimon (JKI-J)|Maimonides]], 1135–1204), který kromě mnoha jiného shrnul teologii judaismu do [[Třináct článků víry (JKI-J)|Třinácti článků víry]]. V této době je také možné nacházet v Evropě kořeny ''[[kabala (JKI-J)|kabaly]]'', židovské mystiky, založené na tajné moudrosti posvátných textů Psaného a Ústního zákona. Na konci 15. století museli sefardští židé buď konvertovat ke křesťanství, nebo opustit Pyrenejský poloostrov, postupně získaný pro jednotné Španělsko. V té době se už také [[Aškenazové (JKI-J)|aškenázští]] židé, tvořící s jazykem ''[[jidiš (JKI-J)|jidiš]]'' druhý kulturní okruh, přesouvali kvůli pogromům z Francie a Německa na východ do Pobaltí a Polska. Sefardští židé rozvinuli ve svém novém centru vzdělanosti v palestinském Safedu jednak studium Zákona, jehož vrchol znamenalo dílo Josefa Kary (1488–1575), jednak studium ''kabaly''. ''Kabala'' zvláště v podání Jicchaka [[Luria, Jicchak ben Šlomo (JKI-J)|Lurii]] (1534–1572) částečně zlidověla a způsobila vznik masového mesiánského hnutí pod vedením [[Šabtaj Cvi (JKI-J)|Šabtaje Cvi]] (1626–1676). Ve střední a východní Evropě (v Polsku, Haliči, Bělorusku a Ukrajině) přispěla ''kabala'' v 18. století také ke vzniku ''[[chasidismus (JKI-J)|chasidského]]'' hnutí, lidového hnutí spontánní, vřelé a radostné zbožnosti.

Paralelně s křesťanským osvícenstvím a snad i v odporu vůči lidovému mesianismu a ''chasi-dismu'' se od poslední třetiny 18. století prosazovalo ve střední Evropě (především v pozdějším Německu) hnutí židovských vzdělanců, nazývané ''[[haskala (JKI-J)|haskala]]''. Pod vlivem německého rabína Mosese [[Mendelssohn, Moses (JKI-J)|Mendelssohna]] (1729–1786) a mnoha dalších učenců vznikl reformní judaismus, který víru i praxi judaismu přizpůsoboval podmínkám rychle se rozvíjejích západních společností a umožnil židovskému obyvatelstvu emancipaci. Ve snaze zabránit asimilaci židů ve většinově křesťanských společnostech, k níž vlivem reformních myšlenek docházelo, se zformoval střední proud tzv. [[konzervativní judaismus (JKI-J)|konzervativního judaismu]]. Postupně se na scénu západních společností vracel i [[ortodoxní judaismus (JKI-J)|ortodoxní judaismus]]. V prostředí stále vzrůstajícího nacionalismu evropských národů a v důsledku nové vlny [[antisemitismus (JKI-J)|antisemitismu]] vzniklo na konci 19. století hnutí [[sionismus (JKI-J)|sionismu]], usilující o vytvoření židovského národního státu. Zhruba takto rozdělené židovstvo (reformní, konzervativní, asimilované, ortodoxní a sionistické) zasáhla událost ''šoa'' ([[holocaust (JKI-J)|holocaust]]), doprovázející druhou světovou válku. Po ní dosáhlo sionistické hnutí svého cíle ustavením Státu [[Izrael (JKI-J)|Izrael]] roku 1948. Od druhé poloviny 20. století na sebe strhává stále větší pozornost ''chasidské'' ultraortodoxní hnutí, pocházející ovšem nikoli z východní Evropy (kde v důsledku ''šoa'' téměř vymizelo), nýbrž ze Spojených států amerických, kam někteří chudí ''chasidé'' emigrovali hlavně na začátku 20. století.

== Religionistická charakteristika judaismu ==

Novodobý termín „judaismus“ označuje monoteistickou tradici, v níž je náboženství těsně spojeno se způsobem života a s příslušností k lidu Izraele. Předpokládá existenci [[Bůh (JKI-J)|Boha]], který je stvořitelem a vládcem světa, který si zvolil jednu etnickou skupinu za svůj zvláštní lid a který tomuto lidu stanovil pevná životní pravidla. Příslušnost k judaismu tedy znamená víru v tohoto Boha, poslušnost jeho zákonu, příslušnost k tomuto lidu (potvrzená od nejstarších dob u mužů [[obřízka (JKI-J)|obřízkou]]) a také životní praxi podle pravidel judaismu (jejichž výklad ovšem není zvláště po ''[[haskala (JKI-J)|haskale]]'' jednotný). Za vyjádření podstaty judaismu proto snad můžeme považovat provolání ''[[Šema (JKI-J)|Šema Jisra’el]]'', a zvláště jeho úvodní slova „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný.“ V nich je vyjádřena víra v Boha a příslušnost k lidu Izraele, tato slova autoritativně zakládají poslušnost tomuto Bohu, a stala se proto i základem židovské [[liturgie (JKI-J)|liturgie]]. Další slova tohoto provolání vyzývají k úsilí o uchování a mezigenerační předávání tradice judaismu; snad právě toto úsilí pomohlo zachování kontinuity judaismu v mnoha různých politických a společenských podmínkách, které vedly k vytvoření jeho mnoha podob, často vzájemně značně odlišných.

Společnou normou všech podob judaismu od středověku jsou posvátné spisy ''[[Tenach (JKI-J)|Tenachu]]'' (Bible) a ''[[Talmud (JKI-J)|Talmudu]]''. Židovská bible sestává z ''Tóry'' (v užším smyslu tohoto slova jako Pěti knih Mojžíšových), prorockých knih („Proroků“) a „Spisů“, mezi nimiž jsou [[žalmy (JKI-J)|Žalmy]], Přísloví nebo Pět svátečných svitků ([[megila (JKI-J)|megila]]). Jedná se o tu část křesťanské Bible, již křesťané nazývají Starý zákon, byť je jinak uspořádána a nejsou v ní obsaženy tzv. deuterokanonické knihy (viz [[apokryf (JKI-J)|apokryf]]), jež jsou součástí Bible v některých křesťanských tradicích.

Obsah víry není pevně a závazně stanoven; jedná se spíše o tradovanou zkušenost s Bohem než o články víry. Maimonidova formulace Třinácti článků víry je proto neobvyklá a svým způsobem zavádějící, přesto je jako určitá orientace široce přijímána. Předmětem víry v jeho pojetí je jediný Bůh jako Stvořitel s vlastnostmi, jakými je vševědoucnost, věčnost apod., dále pak zákon, daný Mojžíšovi a zjevovaný i ostatním prorokům, a nakonec eschatologické události spravedlivé odplaty, vzkříšení a příchodu [[mesiáš (JKI-J)|mesiáš]]. V prostředí stálé konfrontace s křesťanstvím jako mesiášským náboženstvím je postava mesiáše chápana jinak než v křesťanství a víra v něho někdy poněkud zatlačována do pozadí.

Pro zachování svébytnosti judaismu zvláště v podmínkách, kdy jeho příslušníci tvoří ve spo-lečnosti menšinu, hrají zásadní roli předpisy o ''[[šabat (JKI-J)|šabatu]]'' a ''kašrutu'', byť jsou po ''haskale'' dodržovány v jednotlivých větvích židovstva v různé podobě a míře. Dodržování dne odpočinku (''šabat''), s ním spojené společné synagogální bohoslužby a dodržování jídelních předpisů, především přijímání způsobilé, vhodné (''[[kašer (JKI-J)|košer]]'') stravy, představuje spolu s denními modlitbami a rituálním očišťováním běžnou praxi judaismu. Do jejího průběhu vstupují jedinečné události životního běhu, doprovázené příslušnými obřady: narození, obřízka chlapců, vykoupení prvorozeného syna, dosažení dospělosti chlapců (obřad ''[[bar micva (JKI-J)|bar micva]]'' jako výraz získání způsobilosti k plné účasti na bohoslužbě), svatba a smrt. V posledním století byl v některých směrech judaismu připojen k obřadům doprovázejícím životní přechody také obřad dospělosti dívek ''[[bat micva (JKI-J)|bat micva]]''.

Bohatý rituální doprovod mají i [[svátky ročního cyklu (JKI-J)|svátky]]. Za nejvýznamnější se přitom tradičně považuje ''[[šabat (JKI-J)|šabat]]'', sedmý den každého týdne, který je vyhrazen bohoslužbě a odpočinku. Jeho slavení motivováno jednak Božím požehnáním a posvěcením sedmého dne v týdnu stvoření, jednak ukončením otroctví lidu Izraele po jeho vyvedení z Egypta. Dbaní na den odpočinku je také čtvrtým přikázáním Desatera. Šabat začíná v pátek před západem slunce a končí po soumraku sobotního večera. Je ohraničen domácími obřady žehnání a zapalování svící. Hlavní společný obřad vede v sobotu v synagoze [[kantor (JKI-J)|kantor]] a sestává z modliteb, zpěvného čtení příslušné pasáže ''Tóry'' a případně i rabínova kázání. Tradičním jazykem bohoslužby je hebrejština; různé směry judaismu zařazují do bohoslužby v různé míře i místní jazyk.

''Tóra'' přikazuje tři tzv. poutní svátky, původně slavené poutníky do Jeruzaléma: svátek ''[[Pesach (JKI-J)|Pesach]]'' odkazuje na vyjítí lidu Izraele z Egypta, na ''[[Šavu’ot (JKI-J)|Šavu’ot]]'' (Svátek týdnů) se oslavuje zákon, který Bůh byl předal lidu Izraele prostřednictvím Mojžíše na hoře Sínaj, ''[[Sukot (JKI-J)|Sukot]]'' (Svátek stánků) připomíná přebývání tohoto lidu ve stanech při putování po poušti do zaslíbené země. Na ''Sukot'' bezprostředně navazuje ''[[Šmini aceret (JKI-J)|Šmini aceret]]'' („osmý den svátku“) jako čtvrtý svátek přikázaný ''Tórou''. Další svátky se nazývají vysoké: je to série deseti dnů pokání, kterou zahajuje svátek Nového roku (''[[Roš ha-šana (JKI-J)|Róš ha-šana]]'') a která vrcholí Dnem smíření (''[[Jom kipur (JKI-J)|Jom kipur]]''). Svátků, které nemají oporu v ''Tóře'', je více, ale nejoblíbenějšími jsou ''[[Purim (JKI-J)|Purim]]'', jímž se připomíná příběh odvrácení protižidovského pogromu zásluhou královny [[Ester (JKI-J)|Ester]], zachycený ve stejnojmenné knize Bible, a ''[[Chanuka (JKI-J)|Chanuka]]'', při níž se slaví jednak vítězství Makabejských nad vojskem Antiocha IV. Epifana roku 164 př. Kr., jednak zázrak dostatku obřadního oleje při očištění a novém zasvěcení chrámu, které toto vítězství umožnilo. Oba tyto svátky jsou radostné.

== Židé v českých zemích ==

Židovští obchodníci navštěvovali české země již v raném středověku a je možné, že se zde také dočasně nebo trvale usazovali. Trvalé židovské obyvatelstvo v českých zemích je nicméně doložitelné teprve od 10. století. Současně však platí, že jeho postavení bylo – podobně jako jinde v Evropě – nesrovnatelné s křesťanskou většinou. Židé byli tzv. panovnickým regálem, svého druhu osobním majetkem panovníka, na němž záleželo, jak s nimi bylo nakládáno (Statuta Iudaeorum Přemysla Otakara II.). Z ekonomických i dalších důvodů bylo přitom výhodné židy ve svých zemích usazovat, na druhou stranu příležitostně docházelo k jejich omezování nebo i k pogromům vůči nim. Židé byli nesmyslně obviňováni z šíření moru a dalších nemocí, z úkladů proti křesťanům a podobně. Známý je případ Karla IV., který po velkém protižidovském pogromu v Norimberku (1349) omilostnil účastníky násilí a rovnou si připravil podobný omilostňující dokument i pro Pražany – ačkoli v Praze k žádnému vraždění a násilí nakonec nedošlo a milost pro zločince nemusela být vydávána.

První století raného novověku byla obdobím značné prosperity židovské populace v českých zemích. Habsburkové z ekonomických důvodů vesměs potvrzovali nebo dokonce rozšiřovali židovská privilegia, a naopak (po porážce stavovského odboje v roce 1547 a opětovně po porážce stavovského povstání v roce 1620) výrazně omezovali jejich hlavní protivníky, měšťany, kteří v židovských řemeslnících, obchodnících a finančnících viděli nejen potenciální záškodníky, ale také přímé ekonomické konkurenty. Oslabená města nedokázala vzdorovat panovnickému a šlechtickým zájmům na usazování židů a zejména období vlády Rudolfa II. (český král 1576–1611) je považováno za jakýsi zlatý věk českého židovstva. Některým výjimečným židům, i celému společenství se ekonomicky a sociálně dařilo, ruku v ruce s tím šel i rozvoj židovské kultury a vzdělanosti, který daleko přesáhl hranice českých zemí (Jehuda Liva ben Becalel, + 1609, Jom Tov Lipmann ben Natan ha-Levi Heller, 1579–1654, Ješaja ben Avraham ha-Levi Horowitz, 1565–1630). I když všichni uvedení působili významnou část svého života v Praze, pražská židovská obec rozhodně nebyla jedinou a vysokou kulturou disponovala rovněž řada dalších českých, moravských nebo slezských židovských komunit.

Po třicetileté válce se postavení židů začalo zhoršovat a obzvlášť zlé bylo v průběhu 18. století. Karel VI. (vládl 1711–40) nařídil opětovné uzavření židů do [[ghetto (JKI-J)|ghett]] a prostřednictvím tzv. [[familiantské zákony (JKI-J)|familiantského zákona]] stanovil numerus clausus – nejvyšší možný počet židovských rodin v jednotlivých zemích habsburského soustátí (8 541 rodin v Čechách a 5 106 rodin na Moravě). Fakticky to znamenalo možnost sňatků jen pro prvorozené syny, další židé se mohli ženit a vdávat, resp. mít děti teprve, když na ně „zbylo místo“. Za Karlovy vlády tato nařízení zřejmě nebyla dodržována v úplnosti, ještě drastičtěji však proti židům zasáhla Marie Terezie (vládla 1740–80). Židé byli obviněni z pomoci nepříteli ve válce o dědictví rakouské a v roce 1744 všichni vypovězeni z Českého království, o rok později i z Moravy a Slezska. Ekonomické důsledky tohoto kroku byly ovšem katastrofální, proto ve skutečnosti došlo jen k vypovězení židů z Prahy, zatímco ostatních českých měst a Moravy a Slezska se opatření prakticky nedotklo. Vypovězení bylo zrušeno v roce 1748, za což měli židé napříště platit speciální toleranční daň, tvrdě byla nadále vymáhána i opatření familiantského zákona, uzavření židů do měst a jejich viditelné označování. Naopak určitou právní toleranci židů zavedl Josef II. (samostatně vládl 1780–90, srov. [[josefinismus (JKI-K)|josefinismus]]) prostřednictvím tzv. tolerančních ediktů na počátku roku 1782. Tato nařízení už i pro židy stanovovala jakási poddanská práva, umožňovala jim třeba přístup na univerzitu a podobně. Židé však stále nesměli vlastnit půdu, nezbavili se toleranční daně, ani familiantského zákona; současně došlo k omezení židovské samosprávy. V josefinských intencích nicméně pokračoval tzv. systemální patent z roku 1797, který alespoň zvyšoval počet povolených židovských rodin.

Další vlna právní a společenské emancipace židů přišla až ve čtyřicátých letech 19. století. V roce 1841 byl zrušen zákaz vlastnit půdu a v roce 1849 toleranční daň a především familiantský zákon. Židům byla dále umožněna svoboda pobytu, došlo k formálnímu zrušení ghett, a jejich obce dostaly povinnost vést ekvivalent matrik křesťanských vyznání. Některá z těchto emancipačních nařízení sice byla na počátku padesátých let dočasně suspendována, vývoj však směřoval k jejich celkové občanské emancipaci, završené ústavou z roku 1867 a zvláštním zákonem o židovských obcích z roku 1890 (zemské právní úpravy již v sedmdesátých letech). Přes ve společnosti existující předsudky platilo, že židé měli být považováni za rovnoprávné občany se specifickým mimokřesťanským vyznáním, jež mohli uplatňovat v rámci vlastních náboženských organizací. Již od josefinských dob tak židovské obce postupně ztrácely charakter autonomních sociálních útvarů a měnily se do podoby územně organizovaných náboženských jednotek, analogických ke křesťanským farnostem nebo sborům.

Mnozí židé se za těchto podmínek vzdávali své náboženské identity a formálně přestupovali ke křesťanským vyznáním, jiní zůstali věrni víře svých předků, ale snažili se o rychlou asimilaci v německém, případně i českém prostředí, další začali chápat židovství především jako etnickou kategorii ([[sionismus (JKI-J)|sionismus]]). Tyto proudy fungovaly vedle sebe, často zaštítěné různými spolky a neformálními sdruženími, ale současně docházelo i k jejich značnému prolínání. Reakce většinové společnosti přitom zdaleka nebyly jenom příznivé. Přístup židů ke vzdělání, jejich píle i ekonomické úspěchy jim získávaly nepřátele. Mnohé dosavadní předsudky vůči židům tak znovu nabývaly na síle, vedle dosavadních nábožensky motivovaných záští (antijudaismus) se přitom objevily i xenofobie etnické a rasové ([[antisemitismus (JKI-J)|antisemitismus]]). Drastickým příkladem z českých zemí, ačkoli bychom našli paralely v celé Evropě, byla masivní veřejná kampaň spojená s vyšetřováním vraždy Anežky Hrůzové v roce 1899 (tzv. hilsneriáda, protože z vraždy byl obviněn a odsouzen žid Leopold Hilsner, páchající údajně rituální vraždu křesťanky židem) – proti nesmyslné pověře se tehdy postavil T. G. Masaryk (1850–1937), bylo však evidentní, že reprezentoval výrazně menšinový názor. K poslednímu protižidovskému pogromu na českém území došlo až po první světové válce, v Holešově v prosinci 1918.

Přes tyto excesy platilo, že období pozdního Rakouska-Uhersko a meziválečného Československa byla další epochou všestranného rozvoje židovské komunity v českých zemích. Po odstranění vnějších omezení docházelo k rychlé a široké socializaci židů, jednotlivé proudy moderního židovství si vybudovaly a rozvíjely své instituce, moderní česká ale i německá kultura nejsou bez zásadního přínosu osob židovské víry a/nebo původu prakticky představitelné. Z nejvýznamnějších rabínů a organizátorů náboženského života lze uvést Filipa Bondyho (1830–1907), Jindřicha Brodyho (1868–1942), Aladara Deutsche (1871–1949), Isidora Hirsche (1864–1940), Tobiase Jakobovitse (1887–1944) či Ignaze Zieglera (1861–1948), zásadní byl rovněž úspěšný pokus několika mladých sekulárních židů o poznání a studium chasidismu v Haliči (Jiří [[Langer, Jiří Mordechaj (JKI-J)|Langer]], 1894–1943, Otto G. Muneles, 1894–1967). Českou a moravskou židovskou obec však představovali rovněž filosofové Hugo S. Bergmann (1883–1975), Jindřich Kohn (1874–1935), Friedrich Thieberger (1885–1958) a Felix Weltsch (1884–1964), spisovatelé Max Brod (1884–1968), Egon Hostovský (1908–1973), Franz Kafka (1883–1924), Egon Erwin Kisch (1885–1948), František Langer (1888–1965), Jiří Orten (1919–1941), Karel Poláček (1892–1945), sochař Otto Gutfreund (1889–1927) nebo podnikatelé Bohumil Bondy (1832–1907), Emil Kolben (1862–1943), Ludwig Möser (1833–1916), Ignaz Petchek (1857–1937) či Jindřich Waldes (1876–1941), mnozí lékaři, právníci a další úspěšné osobnosti. Jejich vztah k židovské víře a tradicím byl však velice různorodý, od nábožensky aktivních praktikujících židů až po liberály bez jakéhokoli zájmu o religiozitu. Naopak nejznámějšími osobnostmi, které židovské vyznání explicitně opustili, byli novinář Alfred Fuchs (1892–1941), historik Julius Glücklich (1876–1950) nebo spisovatel Franz Werfel (1890–1945).

Meziválečné Československo se stávalo i útočištěm pro židovské uprchlíky z nacistického Německa nebo z dalších evropských zemí, kde se uplatňovaly protižidovské restrikce. Nemělo to však být nadlouho. Již za tzv. druhé republiky (1938–39) začala česká vláda i některé veřejné korporace uplatňovat protižidovská opatření a po německé okupaci nastalo systematické vyřazování židů z veřejného života a postupně i jejich fyzická likvidace v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Jestliže v období vzniku Protektorátu Čechy a Morava žilo na jeho území asi 120 tisíc židů, pouhým třiceti tisícům se podařilo emigrovat a dalších asi deset tisíc [[holocaust (JKI-J)|perzekuci]] během druhé světové války přežilo – dvě třetiny českých a moravských židů byly zavražděny. Ani po válce však nebyla situace přeživších vždy záviděníhodná. Museli se domáhat vyvlastněného majetku (ne vždy úspěšně), navíc v případech, kdy se v meziválečném období hlásili k německé národnosti, s nimi bylo často zacházeno jako s (nenáviděnými) Němci. Řada přeživších proto raději volila vystěhování do [[Izrael (JKI-J)|Izraele]] nebo Spojených států. Většina před válkou existujících židovských obcí fakticky zanikla.

Ještě v průběhu čtyřicátých let bylo proto nutné provést reorganizaci židovských obcí, jako jejich zastřešující orgán vznikla Rada židovských náboženských obcí; stěžejní význam přitom nabyla pražská obec, která převzala většinu židovské náboženské a další administrativy a jednala se státními orgány (tak tomu do značné míry bylo již během druhé světové války ve vztahu k nacistickým a protektorátním úřadům). Všechny ostatní židovské náboženské obce, pokud se je vůbec podařilo obnovit, byly mnohem menší a v naprosté většině ani neměly k dispozici vlastního [[rabín (JKI-J)|rabína]]. Drtivá většina obcí však vůbec nemohla být obnovena a jejich majetek byl spravován buď z Prahy, nebo prodán či předán jiným institucím; významný podíl zachovaných synagog například převzala [[Církev československá husitská|Církev československá (husitská)]], která je adaptovala na modlitebny. Úlohu správce velké části nemovitého i (především) movitého kulturního dědictví českých a moravských židů převzalo už během druhé světové války Židovské muzeum, založené již v roce 1906 a nyní představující správce v důsledku holocaustu opuštěných předmětů závratné historické a umělecké hodnoty – pod vedením Salomona Hugo Liebena (1881–1942), T. Jakobovitse, Josefa Poláka (1886–1945) a po válce Hany Volavkové (1904–1985) se pražské muzeum stalo jednou ze světově nejvýznamnějších institucí svého druhu.

Představitelem české židovské komunity, který měl zásadní vliv na její poválečné znovuvybudování, se stal Gustav Sicher (1880–1960), vrchní zemský rabín v letech 1947–60. Úbytek drasticky sníženého počtu židů nicméně pokračoval i ve druhé polovině 20. století. V monstrprocesech na počátku padesátých let komunisté opět vyrukovali s antisemitskými předsudky, což podněcovalo židy k emigraci, další emigrační vlna pak nastala na počátku tzv. normalizace. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo některým židům doporučeno vystěhování, čehož vesměs využili. Vedle toho docházelo k mnoha konverzím a současně trval tlak státních orgánů na židovské společenství a jeho oficiální představitele. Po úmrtí moravského a později i českého zemského rabína Richarda [[Feder, Richard (JKI-J)|Federa]] (1875–1970) úřad nebyl až do roku 1984 obsazen (dalším českým rabínem se stal až konformní Daniel Mayer, * 1957). Za cenu přinejmenším vnější konformity se sice podařilo udržet židovský náboženský život, avšak počet aktivních věřících i náboženských obcí dále jednoznačně upadal.

Ke zvratu došlo po roce 1989 jednak díky masivní zahraniční pomoci, jednak i prostřednictvím nového vedení židovského společenství, které dokázalo využít ekonomických aktivit z turistického ruchu. Pražské židovské obci bylo vráceno Židovské muzeum a další nemovitosti, po složitých jednáních byl v roce 2000 přijat zákon zmírňující majetkové křivdy obětem holocaustu (č. 2012/2000 Sb.), umožňující restituci majetku židovských náboženských obcí (i osob) zabaveného v období druhé republiky a protektorátu. Hned v roce 1990 byla dosavadní Rada židovských náboženských obcí transformována do demokratičtější Federace židovských obcí, došlo k obnově několika suspendovaných náboženských obcí a byly založeny také další židovské organizace a spolky (některé z nich jsou přidruženými členy Federace, k tomu níže). Současně docházelo a nadále dochází k rozšiřování názorové palety židovského společenství. Nábožensky aktivní židé v Čechách a na Moravě už nereprezentují jen [[ortodoxní judaismus (JKI-J)|ortodoxní]] větev judaismu, ale i [[konzervativní judaismus (JKI-J)|konzervativní]] a [[reformní judaismus (JKI-J)|reformní]] proudy, objevují se i jednotlivci a společenství na hranici judaismu. Představitelé respektovaných židovských institucí (na prvním místě dlouholetý český zemský rabín Karol Sidon, * 1942, který je sám konvertitou a úřad zastává od roku 1992) byli velmi skeptičtí vůči různým podobám moderního „filojudaismu“ a fakticky zabránili otevření židovského společenství zájemcům nesplňujícím halachická kritéria.

== Organizace náboženské společnosti ==

Základní organizační jednotkou judaismu je místní obec s voleným předsedou a dalšími funkcionáři. Pokud je to možné, působí v ní [[rabín (JKI-J)|rabín]], tedy učenec, který pracuje s posvátnými texty, učí je, vykládá je a případně o nich káže při [[liturgie (JKI-J)|bohoslužbách]]. Z role kvalifikovaného učitele vyplývá i jeho pravomoc soudit spory v obci a dohlížet na školu, pokud ji obec založila. Ve městech, kde je více obcí, anebo v zemích může být zřízena funkce vrchního (nebo též zemského) rabína. Od 19. století mají obě tradiční větve judaismu, sefardští a aškenázští židé, svůj vrchní rabinát na území současného Státu Izrael.

Česká Federace židovských obcí, která v roce 1990 nahradila v tomto smyslu obdobně fungující, avšak vůči komunistickému režimu zcela konformní Radu židovských náboženských obcí, je zastřešujícím orgánem jednotlivých autonomních židovských náboženských obcí (v současnosti je jich 10) a dalších židovských organizací a spolků (Česká unie židovské mládeže, Terezínská iniciativa, náboženský spolek Bejt simcha ad.), které mají status přidružených organizací. Federaci vede rada, do níž každá náboženská obec vysílá zástupce podle své velikosti, a jejímiž členy jsou dále představitelé všech přidružených organizací. Rada ze svých řad volí na čtyři roky předsedu a tajemníka.

Jednotlivé židovské náboženské obce jsou právně samostatné, pro jejich vznik je rozhodující pravidelné konání bohoslužeb. Obec reprezentuje volený předseda. Většina obcí nemá vlastního rabína a bohoslužby v nich vede vrchní zemský rabín nebo jeho zástupce.

=== Židovské náboženské obce ===

Židovské náboženské obce (ŽNO) v moderním slova smyslu vznikaly v průběhu „dlouhého“ 19. století a k jejich definitivnímu právnímu a organizačnímu ustavení došlo prostřednictvím zákona z roku 1890. V zásadě přitom jde o židovský ekvivalent územní křesťanské farnosti, přičemž hlavním posláním obce je organizace náboženského života. V roce 1952 došlo k výraznému snížení počtu (namnoze jen formálně existujících) židovských náboženských obcí, kdy nadále zůstalo jen devět „standardních“ či „mateřských“ ŽNO a jim byla podřízena menší lokálně oddělená společenství („synagogální sbory“), vytvořená analogicky k protestantským filiálním sborům. V průběhu devadesátých let se několik dříve suspendovaných náboženských obcí osamostatnilo.

{| class="wikitable" style="border-collapse:collapse"
!
! židovských náboženských obcí
|-
| 1930
|align="right"| 153
|-
| 1940
|align="right"| --
|-
| 1950
|align="right"| 53 (1947)
|-
| 1960
|align="right"| 9
|-
| 1970
|align="right"| 5
|-
| 1980
|align="right"| 5
|-
| 1990
|align="right"| >5
|-
| 2000
|align="right"| 10
|-
| 2010
|align="right"| 10
|-
| 2020
|align="right"| 10
|}

=== Církevní zařízení ===

Jednotlivé židovské náboženské obce i jejich společenství zřizují poměrně velké množství různých podpůrných podniků, další vznikaly a vznikají z iniciativy spolků i jednotlivců; jejich výčet, natož hlubší charakteristika by si vyžádaly rozsáhlé pojednání, pro které dosud nejsou provedeny ani všechny přípravné práce.

Federace židovských obcí v současnosti zřizuje Židovské muzeum v Praze a nakladatelství Sefer, jejími přidruženými členy jsou spolky a instituce B‘ nai B‘ rith Renessaince (humanistický spolek), Bejt Praha (konzervativní náboženský spolek), Bejt Simcha (liberální náboženský spolek), Česká unie židovské mládeže, Hakoach (sportovní organizace), Sdružení židovských vojáků a odbojářů, Terezínská iniciativa (sdružení vězňů koncentračních táborů), Ukrývané dítě Hidden Child (sdružení dětí přeživších druhou světovou válku tajným umístěním v křesťanských rodinách), WIZO (ženská organizace) a [[Židovská liberální unie (JKI-J)|Židovská liberální unie]]. Pražská židovská náboženská obec prostřednictvím Nadace R. S. Laudera provozuje mateřskou a základní školu a osmileté gymnázium. Existují i další (filo-)židovské spolky a sdružení, stojící mimo tento rámec.

Prvním pokusem o židovské periodikum v českých zemích byl zřejmě německojazyčný kalendář ''Luah li-šenath'', vycházející v letech 1817–1938, od roku 1931 doplněný i českou verzí. Vedle toho vycházely ''Israelitischer Zeitbote'' (1864–66) a ''Brandeis illustrirter israelitischer Volkskalender'' (1882–1933). Zásadním periodikem židů hlásících se k české národnosti byl ''Kalendář česko-židovský'', vycházející jako ročenka v letech 1881–1938, spolek židovských akademiků vydával ''Židovský kalendář'' (1920–38). Vydávání ''Luachu'' bylo obnoveno v roce 1953 začala vycházet i ''Židovská ročenka'' (zpočátku s dvouletou periodicitou). Akademickým časopisem, vycházejícím v angličtině a němčině, je od roku 1965 fakticky ročenka ''Judaica bohemiae''. Památník holocaustu v Terezíně vydává ''Terezínské listy'' (od 1970).

Oficiálním periodikem pražské ŽNO se v roce 1934 stal čtrnáctideník a později týdeník ''Věstník Židovské obce náboženské v Praze'' (vycházel v letech 1934–39 a 1945–52), podobné, avšak kratší pokusy podniklo i několik dalších židovských obcí. Věstník byl v roce 1953 i oficiálně přeměněn na celostátní časopis (fakticky tak fungoval hned od roku 1945) s titulem ''Věstník židovských náboženských obcí v Československu'' (měsíčník, 1952–90), v rámci odstraňování vlivu komunistického státního církevního dozoru v roce 1990 přejmenovaný na dodnes vycházející ''Roš chodeš''. Časopis nadále slouží českým i slovenským židům. Jeho vydavatelem je Federace židovských obcí prostřednictvím nakladatelství Sefer, které vydává i další náboženskou a historickou židovskou literaturu.

Vedle toho existovalo a existuje množství dalších židovských periodik v českých zemích.

=== Počet věřících ===

Snahy o statistické podchycení počtu a dalších charakteristik židovského obyvatelstva jsou vlastně prvními systematickými pokusy o statistiku obyvatelstva; k prvním takovým soupisům docházelo z ekonomických a správních důvodů již v 18. století. Moderní sčítání lidu evidují židovské obyvatelstvo podle vyznání (v minulosti označovaného také jako „mojžíšské“).

{| class="wikitable" style="border-collapse:collapse"
!
! sčítání lidu
|-
| 1880
|align="right"| 147204
|-
| 1890
|align="right"| 149845
|-
| 1900
|align="right"| 148988
|-
| 1910
|align="right"| 140426
|-
| 1921
|align="right"| 125083
|-
| 1930
|align="right"| 117551
|-
| 1940
|align="right"| --
|-
| 1950
|align="right"| 8038
|-
| 1960
|align="right"| --
|-
| 1970
|align="right"| --
|-
| 1980
|align="right"| --
|-
| 1991
|align="right"| 1292
|-
| 2001
|align="right"| 1515
|-
| 2011
|align="right"| 1474
|-
| 2021
|align="right"| 474

|}

Údaje do roku 1918 jsou za celé tehdejší české země, údaj za rok 2011 je součtem osob hlásících se k Federaci židovských obcí (1129 osob) a k jiným formám judaismu. V roce 2021 se vedle 474 osob hlásících se k Federaci židovských obcí příhlásilo dalších 1427 osob k blíže nespecifikovanému judaismu.

== Literatura ==

Michal BUŠEK (ed.): „''Naděje je na další stránce.“ 100 let knihovny Židovského muzea v Praze''. Židovské muzeum, Praha 2007. 
Kateřina ČAPKOVÁ: „The Jewish Elites in the 19th and 20th Centuries. The B’nai B’rith Order in Central Europe.“ ''Judaica Bohemiae'' 36, 2000, s. 119–142. 
Kateřina ČAPKOVÁ: ''Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938''. Paseka, Praha 2005. 
Kateřina ČAPKOVÁ – Michal FRANKL: ''Nejisté útočiště''. ''Československo a uprchlíci před nacismem 1933–1938''. Paseka, Praha 2008. 
Marek ČEJKA – Roman KOŘAN: ''Rabíni naší doby''. Barrister & Principal, Brno 2001. 
Oskar DONATH: ''Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století''. A. Píša, Praha 1930. 
Ivana EBELOVÁ – Michal ŘEZNÍČEK – Klára WOITSCHOVÁ – Jiří WOITSCH: ''Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska V. Židovské obyvatelstvo v Čechách v letech 1792–1794''. EÚ AV ČR, Praha 2007. 
Michael A. FISHBANE: ''Judaismus. Zjevení a tradice.'' Prostor, Praha 2003. 
Michal FRANKL: ''„Emancipace od židů.“ Český antisemitismus na konci 19. století.'' Paseka, Praha – Litomyšl 2007. 
Alena HEITLINGEROVÁ: ''Ve stínu holocaustu a komunismu''. ''Čeští a slovenští židé po roce 1945''. G plus G, Praha 2007. 
Miroslav KÁRNÝ: „''Konečné řešení.“ Genocida českých židů v německé protektorátní politice''. Academia, Praha 1991. 
Hillel J. KIEVAL: ''Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918''. Paseka, Praha – Litomyšl 2011. 
Pavel KOHN: ''Kolik naděje má smrt. Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají''. L. Marek, Brno 2000. 
Jan LÁNÍČEK: ''Ve stínu šoa. Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní''. Academia, Academia 2017. 
Michael L. MILLER: ''Moravští Židé v době emancipace.'' Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015. 
Otto MUNELES: ''Bibliografický přehled židovské Prahy''. Židovské muzeum, Praha 1952. 
Zdeněk R. NEŠPOR a kol.: ''Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu?'' Scriptorium, Praha 2010. 
Ja’akov NEWMAN – Gavri’el SIVAN: ''Judaismus od A do Z''. Sefer, Praha 1992. 
Martina NIEDHAMMER: ''Jen pro peníze? Pražské židovské elity v 19. století – skupinová biografie''. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017. 
Bedřich NOSEK – Pavla DAMOHORSKÁ: ''Židovské tradice a zvyky''. Karolinum, Praha 2010. 
Leo PAVLÁT – Jiří FIEDLER – Jiřina ŠEDINOVÁ a kol.: ''Židé. Dějiny a kultura''. Kliment a Mrázek, Praha 1997. 
Tomáš PĚKNÝ: ''Historie Židů v Čechách a na Moravě''. Sefer, Praha 2011. 
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ: ''Židovská menšina v Československu v letech 1956–1968''. ''Od destalinizace k Pražskému jaru''. Židovské muzeum, Praha 2011. 
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: ''Židovská menšina v Československu ve 20. letech''. Židovské muzeum, Praha 2003. 
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: ''Židovská menšina v Československu ve 30. letech''. Židovské muzeum, Praha 2004. 
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: ''Židovská menšina za druhé republiky''. Židovské muzeum, Praha 2007. 
Rolf RENDTORFF: ''Hebrejská bible a dějiny''. Vyšehrad, Praha 1996. 
Livie ROTHKIRCHNENOVÁ – Eva SCHMIDT-HARTMANNOVÁ – Avigdor DAGAN: ''Osud Židů v protektorátu 1939–1945''. Trizonia + Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, Praha 1991. 
Vladimír SADEK: ''Židovská mystika v Praze''. Společnost židovské kultury, Praha 1992. 
Vladimír SADEK: ''Židovská mystika''. Fra, Praha 2003. 
Kurt SCHUBERT: ''Židovské náboženství v proměnách věků''. Vyšehrad, Praha 1999. 
Blanka SOUKUPOVÁ: ''Židé v českých zemích po šoa''. ''Identita poraněné paměti''. Marenčin PT, Bratislava 2016. 
Blanka SOUKUPOVÁ – Peter SALNER – Miroslava LUDVÍKOVÁ: ''Židovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě''. Židovské muzeum, Praha 2009. 
Marc STERN: ''Svátky v životě Židů''. Vyšehrad, Praha 2001. 
Jana SVOBODOVÁ: ''Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948–1992''. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994. 
Jiřina ŠEDINOVÁ a kol.: ''Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Mezi integrací a izolací''. Academia, Praha 2011. 
Veronika VESELÁ-PRUDKOVÁ: ''Židé a česká společnost v zrcadle literatury. Od středověku k počátkům emancipace''. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003. 
Magda VESELSKÁ (ed.): ''Bestii navzdory. Židovské muzeum v Praze 1906–1940''. Židovské muzeum, Praha 2006. 
Magda VESELSKÁ: ''Archa paměti''. ''Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím''. Academia + Židovské muzeum, Praha 2012. 
Martin WEIN: ''Slovanský Jeruzalém''. ''Jak Češi založili Izrael''. Academia, Praha 2018. 
Moshe YEGAR: ''Československo, sionismus, Izrael''. ''Historie vzájemných vztahů''. Victoria Publishing, Praha 1997. 
''The YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe'' I. – II. 2008. Dostupné online: yivoencyclopedia.org. 

Oficiální internetové stránky: https://www.fzo.cz/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=956&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]

----
Viz též heslo [[Federace židovských obcí v ČR (JKI-J)]] ve slovníku [[JKI|Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)]]
[[Kategorie:CCNS]]

CCNS

2022-11-23T16:55:01Z

ZRN:

<h2>České církve a náboženské společnosti (2020) 
Zdeněk R. Nešpor & Zdeněk Vojtíšek</h2>

<div id="photo">
<div>[[Soubor:CCNS_obalka_1.jpg|350px]]</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|52px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|67px|link=http://av21.avcr.cz/]] [[Soubor:Logo_Karolinum_1.png|123px|link=http://www.cupress.cuni.cz/]]</div>
</div>

Encyklopedie registrovaných (ve starší terminologii státem uznaných) církví a náboženských společností je první, pilotní částí ''Religionistické encyklopedie''. Nevznikla ovšem „na zelené louce“. Základem se stala knižně vydaná ''Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice'' týchž autorů (Karolinum, Praha 2015, ISBN 978-80-246-3315-2), která obsahuje základní informace o 27 náboženských společenstvích. Část těchto informací (religionistické charakteristiky církví a skupin, jejich světová i české historie, informace o sociálním rozšíření) byla do ''Religionistické encyklopedie'' převzata a aktualizována. Část informací byla záměrně ponechána pouze v původním knižním vydání. Také v případě dalších náboženských společenství jsme mohli vyjít z již existujících děl Zdeňka Vojtíška (''Encyklopedie náboženských směrů v České republice''. Portál, Praha 2004, ISBN 80-7178-798-1) a Zdeňka R. Nešpora (''Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska''. Kalich, Praha 2009, ISBN 978-80-7017-129-5), v těchto případech však úpravy a doplňky mnohonásobně překročily podíl převzatého textu. Zhruba čtvrtina hesel byla pro ''Religionistickou encyklopedii'' zpracována úplně nově a další čtvrtina byla velmi výrazně přepracována, současně byly vytvořeny vzájemné odkazy a základ pro budoucí složitější navigační struktury. V publikované podobě tak encyklopedie ''České církve a náboženské společnosti'' přinášela základní informace o všech 42 aktuálně (2020) v České republice registrovaných církvích a náboženských společnostech. V roce 2022 byly doplněny údaje o počtu věřících ze sčítání lidu 2021 a vložena dvě hesla nově registrovaných církví a náboženských společností.

Spoluautory všech hesel jsou Zdeněk R. Nešpor a Zdeněk Vojtíšek.

Původní knižní vydání Encyklopedie menších křesťanských církví v ČR lektorovali (†) prof. ThDr. Pavel Filipi a doc. (dnes prof.) PhDr. Dana Hamplová, Ph.D.

[[:Kategorie:CCNS|Všechna hesla]]

Slované

2022-11-23T16:52:07Z

ZRN:

= Slované =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Slované_mapa1.jpg|480px]]

</div>

Náboženská společnost Slované je prvním náboženským společenstvím registrovaným českým státem, které se hlásí k [[pohan (JKI-K)|pohanství]]. Registrována byla 22. ledna 2022, a dosud jí tedy nemohla být přiznána tzv. zvláštní práva. Slovanské pohanství (též jazyčnictví, rodnověří apod.) je spolu s keltským, germánským, čarodějnickým (wiccanským) a šamanským pohanstvím jednou z pěti hlavních větví současného pohanství.


== Historie náboženské společnosti Slované ==

Snahy o obnovu slovanského pohanství se datují již do 19. století, kdy byla tato tradice využita v rámci úsilí o české národní obrození. V letech 1839–1840 (a později v podstatě tajně) působilo Bratrstvo věrníků nového náboženství slávského (tzv. stálců) inspirované buditelem Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). Také z meziválečné doby je známa existence sdružení Triglav (založeného roku 1934), jehož záměrem bylo zrození nového člověka na základě slovanské ideologie s odkazy na původní náboženství Slovanů. Skutečné obrození slovanské náboženské tradice u nás ale nastalo až v devadesátých letech 20. století. Postupně se konstituovala dvě menší společenství – Rod Mokoše a Rod Jarovíta, – která roku 2000 vytvořila skupinu Rodná víra. Jako občanské sdružení byla Rodná víra registrována roku 2001, od roku 2015 má status zapsaného spolku.

Někteří příslušníci společenství Rodná víra se roku 2014 podíleli na vzniku spolku Slovanský kruh (zapsán byl 16. dubna 2015). Společenství Rodná víra a další slovanští pohané poskytli Slovanskému kruhu základní znalosti o pořádání obřadů. Zásadní vliv měl ovšem již při vzniku spolku Zdeněk Ordelt (*1976). Podle svých slov vstoupil do tradice slovanského pohanství v roce 2006 a od roku 2007 provádí slovanské obřady. Do této doby vystupoval Zdeněk Ordelt na veřejnosti jako šaman. Znalosti o šamanismu získal u Miroslava Kašpara, Borise Davida a Kataríny Hrčkové. Jako vedoucí Šamanského kruhu Praha se dále vzdělával studiem šamanismu Latinské Ameriky a byl také do těchto tradic zasvěcen. Bádání v cizokrajném šamanismu ho přivedlo k zájmu o domácí, předkřesťanské náboženství Slovanů. To Zdeněk Ordelt považuje za místní šamanismus, spjatý s územím obývaným Čechy a s jejich kulturou. Kněží slovanského náboženství mohou být podle něho chápáni jako šamané.

Náboženská společnost Slované je prezentována jako projekt spolku Slovanský kruh. Kontinuitu spolku a náboženské společnosti deklarují také články 1.1 a 4.7 Základního dokumentu náboženské společnosti Slované (dokument je dostupný ve veřejné prezentaci Ministerstva kultury ČR) a internetová prezentace spolku Slovanský kruh. O poměru spolku a náboženské společnosti vypovídá i fakt, že internetová prezentace spolku je z dlouhodobého hlediska bohatší a aktuálnější než prezentace náboženské společnosti Slované.

Slovanské pohanství má vedle svého náboženského rozměru, který u nás nejvíce reprezentuje právě náboženská společnost Slované, také rozměr kulturní a politický. S využitím slovanské tradice pro propagaci nejen idejí hnutí [[New Age (JKI-K)|Nového věku]], ale i ruské kultury se setkáme v literárním díle Vladimíra Megreho (v sérii knih ''Zvonící cedry Ruska''), které motivují čtenáře a příznivce k navazujícím aktivitám (zakládání rodových škol, rodových statků apod.). Ideologické využití slovanského pohanství pro politické zájmy Ruska je přítomno v několika internetových prezentacích, které propagují postoje nekriticky vstřícné k Rusku, zprostředkovávají konspirační protizápadní narativy a odkazují na tzv. slovansko-árijské védy jako starobylý literární základ svého pojetí slovanství. Odborně byly tyto spisy označeny za falza. Spojení slovanství a nacionalismu je známo také z jiných zemí (hlavně z Ruska), v nichž někdy nabývá až extremistických a xenofobních rysů. Od spojení pohanství a nacionalismu se spolek Slovanský kruh a náboženská společnost Slované distancují. Zdá se jako příznačné, že mezi mnoha odkazy na slovanská společenství či slovanské aktivity, které uvádějí proruské a protizápadní prezentace, nebývá odkaz na Slovanský kruh ani na náboženskou společnost Slované uveden.


== Religionistická charakteristika náboženské společnosti Slované ==

Jedinečnou charakteristikou současných pohanů je to, že jejich náboženská přesvědčení a praxe nejsou formovány náboženskou tradicí ani náboženskými texty, nýbrž jejich základem je bádání, tedy vyhledávání informací a získávání poznatků, rozvažování nad nimi, jejich srovnávání a vyvozování závěrů. Mezi zdroji této badatelské činnosti jsou i akademické práce z historie, archeologie, etnologie, etnografie, komparativní religionistiky, slavistiky a dalších oborů. Náboženská společnost Slované se tak ve svém Základním dokumentu výslovně hlásí k dílu „Čeňka Zíbrta, Lubora Niederleho, Dušana Třeštíka, Ludovíta Štúra, Zdeňka Váni, Dagmar Dobšovičové Pintířové“ a dalších. Navzdory této akademické bázi je přístup pohanů k faktům obvykle subjektivní a uplatňují se v něm domněnky a tvořivost, někdy i hravost. Skutečnost, že zdroje přesvědčení a praxe pohanů leží mimo oblast náboženství, jsou příčinou toho, že vedle výrazu „[[pohan (JKI-K)|pohanství]]“ bývá používán i výraz „novopohanství“, jímž je zdůrazněna diskontinuita předkřesťanských pohanských tradic a jejich novodobých podob. Výraz „novopohanství“ ale mnoha pohanům asociuje neautentičnost, a snaží se proto doložit kontinuitu s předkřesťanským pohanstvím hlavně v oblasti folkloru.

Prostřednictvím spolku Slovanský kruh mají někteří členové náboženské společnosti Slované mezinárodní kontakty. Slovanský kruh je členem Evropského kongresu etnických náboženství (ECER), za etnická náboženství jsou přitom považována autochtonní náboženství (v evropském kontextu tedy předkřesťanská). Kongres byl založen roku 1998 ve Vilniusu (pod jménem Světový pohanský kongres) etnologem a pohanským knězem Jonasem Trinkūnasem. Spolek Slovanský kruh pořádal 15. kongres ECER roku 2016. Spolek je také činný v rámci Slovanského rodového sněmu, což je sdružení místních slovanských náboženských organizací z Ruska, Polska, Ukrajiny, Slovenska, Slovinska, Srbska, Chorvatska a snad i dalších zemí, založené roku 2003 ukrajinskou folkloristkou Halynou Lozkovou. Také výroční setkání těchto organizací připravil roku 2019 spolek Slovanský kruh. Mezinárodní účast má i kulturní festival domorodých tradic Rodokrug. Slovanský kruh je dále ve styku s polskou organizací Rodná víra, ruským Svazem slovanských občin slovanské rodné víry, ukrajinskou Asociací rodné víry a dalšími. Náboženská společnost Slované při svém vzniku deklarovala, že alespoň v některých těchto kontaktech časem oficiálně vystřídá spolek Slovanský kruh.

Badatelský zájem Slovanů sice přibližuje jejich společenství charakteru vzdělávacího či osvětového spolku, ale jádro činnosti společenství je přece jen v náboženské praxi. Ta spočívá hlavně ve společné oslavě svátků. Slované si uvědomují, že obsah a podobu obřadů není možné z historických a archeologických zdrojů rekonstruovat. Právě v nich se proto nejvíce uplatňuje jejich výše zmíněné bádání a tvořivost. Pro fixaci podoby obřadů pořádá spolek Slovanský kruh Školu slovanských tradic (roku 2016 pod názvem Škola ceremoniální práce v rámci slovanství). Slaví se především obřady navazující na cyklus roku (Kolovrat). Těmi základními jsou [[hromnice (JKI-K)|Hromnice]], Provoda, Noc Ohňů, Kupadla, Dožínky, Oseniny, Dušičky a Kračun. Obřady přechodu (postřižiny, předávání jména, svatba, pohřeb) fixní podobu ještě nemají.

Stejně jako u ostatních pohanů je víra Slovanů individuální. Je pro ně důležité, že poznání a názory, které vyplynou z jejich bádání, nemají nárok na platnost, natož na závaznost pro někoho jiného. Tento přístup dobře ilustrují slova Základního dokumentu náboženské společnosti Slované, která zdůrazňují, že „slovanská věrouka [nemá] žádného zakladatele, pevnou dobu vzniku ani jediný správný kodifikovaný spis, který by určoval závazná ustanovení a dogmata. Proto by také měla zůstat věroukou svobodnou, vyvíjející se a respektující různé přístupy (v rámci rodnověří a základních morálních a etických hodnot).“

Navzdory důrazu na individuálnost jsou v náboženské společnosti Slované náboženské předpoklady běžně sdíleny (nebývají ovšem verbálně formulovány). Mezi ně patří předpoklad existence božství prostupujícího celý vesmír a projevujícího se v mnohotvárnosti přírody, předpoklad existence bohů jako personifikovaných sil přírody, předpoklad specifického postavení Matky Země mezi těmito božskými bytostmi, předpoklad existence místních přírodních sil personifikovaných do skřítků, rusalek a dalších nižších nadpřirozených bytostí, předpoklad přítomnosti duší předků v tomto živém vesmíru a podobně. Ostatně i jedna z přípravných verzí Základního dokumentu deklarovala, že „my Slované věříme v naše bohy, duše našich předků, duchovní sílu matky země, nebeské síly vesmíru a další bytosti, které se slovanství týkají. … [Vesmír okolo nás] vnímáme jako živý a … bytosti, ve které věříme, vidíme jako jeho manifestaci.“

Volnost je především ve způsobu, jak jednotlivé předpokládané skutečnosti nazývat a jakým konkrétním způsobem se k nim vztahovat. „Nebeská síla vesmíru“ tak může být nazvána též „kosmické vědomí“. O přírodních silách Slované hovoří také jako o „energiích“; bozi jsou pak chápáni jako shluky „jemné“, nebo také „vyšší“ energie. Slované předpokládají, že uctíváním těchto bohů je možné se dostat na vyšší úroveň vědomí, „splynout“ s nimi prostřednictvím vzývání jejich jmen apod. Tyto energie se údajně objevují v přírodě během ročních období v různé kvalitě, takže pak je možné říci, že v zimě vládne Morana, na jaře Vesna, v létě Živa či na podzim Mokoš. Také personifikované místní přírodní síly, jako jsou lešij, hospodáříček, rusalky, stromoví duchové, ochránkyně pramenů apod., jsou chápány jako energie, které je možné „vnímat“ a „napojit“ se na ně. Podobně je podle Slované možné „vnímat“ přítomnost předků. Slovy Základního dokumentu: „Dle našeho slovanského světonázoru je celé stvoření prodchnuto vědomou božskou silou. Rodnověrec tím pádem vnímá Zemi, přírodní jemnohmotné duchy i jednotlivé aspekty veškeré přírody a Vesmíru jako živé a vědomé bytosti. Tato víra také zahrnuje existenci bohů … jakožto personifikaci jednotlivých kosmologicky – archetypálních tvořitelských energií.“

Jednotliví Slované přijímají tyto a snad i další náboženské předpoklady spíše intuitivně. Přístup ke světu, který z nich vyplývá, se realizuje především při společných obřadech a slavnostech a pravděpodobně daleko méně jiných situacích. Existence domácích [[oltář (JKI-K)|oltářů]] a domácího, soukromého uctívání není mezi pohany obvyklá. To ale neznamená, že by přesvědčení Slovanů nebyla internalizována a neprojevila se v každodenních etických postojích. Mezi nimi jsou výrazné například důrazy na individuální odpovědnost v mezilidských vztazích, na svobodu a nezávislost či na sepětí s národem, velmi časté je také vědomí kontinuity lidského rodu, úcta k předkům a rodovým kořenům nebo neagresivní přístup k životnímu prostředí.

V rétorice některých Slovanů se podobně jako v případě ostatních současných pohanů projevuje silně kritický vztah ke [[křesťanství (JKI-K)|křesťanství]]. Bývá zdůvodňován násilnou misií ze strany křesťanů, která měla na konci raného středověku potlačit ty, kdo se bránili přijetí křesťanské civilizace, a vykořenit předkřesťanská náboženství. Sama sebeidentifikace výrazem „[[pohan (JKI-K)|pohan]]“, který má v rámci křesťanské tradice silně negativní konotace, se může stát výrazem protestu proti křesťanské civilizaci a výrazem solidarity s těmi, kdo ji historicky předcházeli. To se může projevit i obřadem dekonverze, který je v Základním dokumentu

Někdy je kritický vztah vůči křesťanství přenesen i na další monoteistická náboženství ([[judaismus (JKI-J)|judaismus]] a [[islám (JKI-I)|islám]]), a to kvůli údajné netoleranci monoteismu vůči polyteismu. V protikladu k tomu je zdůrazňována údajná tolerantní schopnost polyteismu integrovat bez násilí též prvky monoteistických náboženství. Zatímco v ojedinělých zahraničních případech vedl tento postoj i k násilným činům, v souvislosti s náboženskou společností Slované nebyl žádný takový čin zaznamenán; jistě i proto, že slovanský nacionalismus je – jak je zmíněno výše – odmítán.


== Organizace náboženské společnosti ==

Základní dokument náboženské společnosti Slované předpokládá rozvinutou organizační strukturu. Statutární orgán s názvem Rada Slovanů Čech, Moravy a Slezska pracuje od samého počátku a v létě 2022 bylo ustanoveno prvních sedm slovanských obcí. Zřízení první Krajské slovanské obce se připravuje.


=== Počet věřících ===

Náboženská společnost Slované nezveřejnila údaj o počtu svých členů a vzhledem k datu registrace (22. 1. 2022) nefigurovala ve sčítání lidu roku 2021 jako samostatná položka. K pohanství v tomto sčítání celkově se přihlásilo 2 764 osob. Náboženská společnost Slované doložila při své registraci zákonem stanovený počet osob tří set osob, které se k ní hlásí.


== Literatura ==

Anna Marie DOSTÁLOVÁ: „Czech Neopagan Movements and Leadership“, in: Kaarina AITAMURTO – Scott SIMPSON (eds.), ''Modern Pagan and Native Faith Movements in Central and Eastern Europe''. Acumen Publishing, New Durham 2013, s. 164–181. 
Helena EXNEROVÁ:''Český šamanismus v rozhovorech'', Dingir, Praha 2018, s. 189–204. 
Pavel HORÁK: „Současné české novopohanství.“ ''Dingir'' 18, 2015, 1, s. 8–11. 
Pavel HORÁK: „Studium novopohanství.“ ''Dingir'' 18, 2015, 1, s. 18–20. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Nejdůležitější je obřad, rozhovor se Slovany ze společenství Rodná víra.“ ''Dingir'' 5. 2002, 1, s. 25–26. 

Oficiální internetové stránky: http://slovane.info/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15072&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Slované

2022-11-23T16:40:06Z

ZRN:

= Slované =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Slované_mapa1.jpg|480px]]

</div>

Náboženská společnost Slované je prvním náboženským společenstvím registrovaným českým státem, které se hlásí k pohanství. Registrována byla 22. ledna 2022, a dosud jí tedy nemohla být přiznána tzv. zvláštní práva. Slovanské pohanství (též jazyčnictví, rodnověří apod.) je spolu s keltským, germánským, čarodějnickým (wiccanským) a šamanským pohanstvím jednou z pěti hlavních větví současného pohanství.


== Historie náboženské společnosti Slované ==

Snahy o obnovu slovanského pohanství se datují již do 19. století, kdy byla tato tradice využita v rámci úsilí o české národní obrození. V letech 1839–1840 (a později v podstatě tajně) působilo Bratrstvo věrníků nového náboženství slávského (tzv. stálců) inspirované buditelem Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). Také z meziválečné doby je známa existence sdružení Triglav (založeného roku 1934), jehož záměrem bylo zrození nového člověka na základě slovanské ideologie s odkazy na původní náboženství Slovanů. Skutečné obrození slovanské náboženské tradice u nás ale nastalo až v devadesátých letech 20. století. Postupně se konstituovala dvě menší společenství – Rod Mokoše a Rod Jarovíta, – která roku 2000 vytvořila skupinu Rodná víra. Jako občanské sdružení byla Rodná víra registrována roku 2001, od roku 2015 má status zapsaného spolku.

Někteří příslušníci společenství Rodná víra se roku 2014 podíleli na vzniku spolku Slovanský kruh (zapsán byl 16. dubna 2015). Společenství Rodná víra a další slovanští pohané poskytli Slovanskému kruhu základní znalosti o pořádání obřadů. Zásadní vliv měl ovšem již při vzniku spolku Zdeněk Ordelt (*1976). Podle svých slov vstoupil do tradice slovanského pohanství v roce 2006 a od roku 2007 provádí slovanské obřady. Do této doby vystupoval Zdeněk Ordelt na veřejnosti jako šaman. Znalosti o šamanismu získal u Miroslava Kašpara, Borise Davida a Kataríny Hrčkové. Jako vedoucí Šamanského kruhu Praha se dále vzdělával studiem šamanismu Latinské Ameriky a byl také do těchto tradic zasvěcen. Bádání v cizokrajném šamanismu ho přivedlo k zájmu o domácí, předkřesťanské náboženství Slovanů. To Zdeněk Ordelt považuje za místní šamanismus, spjatý s územím obývaným Čechy a s jejich kulturou. Kněží slovanského náboženství mohou být podle něho chápáni jako šamané.

Náboženská společnost Slované je prezentována jako projekt spolku Slovanský kruh. Kontinuitu spolku a náboženské společnosti deklarují také články 1.1 a 4.7 Základního dokumentu náboženské společnosti Slované (dokument je dostupný ve veřejné prezentaci Ministerstva kultury ČR) a internetová prezentace spolku Slovanský kruh. O poměru spolku a náboženské společnosti vypovídá i fakt, že internetová prezentace spolku je z dlouhodobého hlediska bohatší a aktuálnější než prezentace náboženské společnosti Slované.

Slovanské pohanství má vedle svého náboženského rozměru, který u nás nejvíce reprezentuje právě náboženská společnost Slované, také rozměr kulturní a politický. S využitím slovanské tradice pro propagaci nejen idejí hnutí Nového věku, ale i ruské kultury se setkáme v literárním díle Vladimíra Megreho (v sérii knih ''Zvonící cedry Ruska''), které motivují čtenáře a příznivce k navazujícím aktivitám (zakládání rodových škol, rodových statků apod.). Ideologické využití slovanského pohanství pro politické zájmy Ruska je přítomno v několika internetových prezentacích, které propagují postoje nekriticky vstřícné k Rusku, zprostředkovávají konspirační protizápadní narativy a odkazují na tzv. slovansko-árijské védy jako starobylý literární základ svého pojetí slovanství. Odborně byly tyto spisy označeny za falza. Spojení slovanství a nacionalismu je známo také z jiných zemí (hlavně z Ruska), v nichž někdy nabývá až extremistických a xenofobních rysů. Od spojení pohanství a nacionalismu se spolek Slovanský kruh a náboženská společnost Slované distancují. Zdá se jako příznačné, že mezi mnoha odkazy na slovanská společenství či slovanské aktivity, které uvádějí proruské a protizápadní prezentace, nebývá odkaz na Slovanský kruh ani na náboženskou společnost Slované uveden.


== Religionistická charakteristika náboženské společnosti Slované ==

Jedinečnou charakteristikou současných pohanů je to, že jejich náboženská přesvědčení a praxe nejsou formovány náboženskou tradicí ani náboženskými texty, nýbrž jejich základem je bádání, tedy vyhledávání informací a získávání poznatků, rozvažování nad nimi, jejich srovnávání a vyvozování závěrů. Mezi zdroji této badatelské činnosti jsou i akademické práce z historie, archeologie, etnologie, etnografie, komparativní religionistiky, slavistiky a dalších oborů. Náboženská společnost Slované se tak ve svém Základním dokumentu výslovně hlásí k dílu „Čeňka Zíbrta, Lubora Niederleho, Dušana Třeštíka, Ludovíta Štúra, Zdeňka Váni, Dagmar Dobšovičové Pintířové“ a dalších. Navzdory této akademické bázi je přístup pohanů k faktům obvykle subjektivní a uplatňují se v něm domněnky a tvořivost, někdy i hravost. Skutečnost, že zdroje přesvědčení a praxe pohanů leží mimo oblast náboženství, jsou příčinou toho, že vedle výrazu „pohanství“ bývá používán i výraz „novopohanství“, jímž je zdůrazněna diskontinuita předkřesťanských pohanských tradic a jejich novodobých podob. Výraz „novopohanství“ ale mnoha pohanům asociuje neautentičnost, a snaží se proto doložit kontinuitu s předkřesťanským pohanstvím hlavně v oblasti folkloru.

Prostřednictvím spolku Slovanský kruh mají někteří členové náboženské společnosti Slované mezinárodní kontakty. Slovanský kruh je členem Evropského kongresu etnických náboženství (ECER), za etnická náboženství jsou přitom považována autochtonní náboženství (v evropském kontextu tedy předkřesťanská). Kongres byl založen roku 1998 ve Vilniusu (pod jménem Světový pohanský kongres) etnologem a pohanským knězem Jonasem Trinkūnasem. Spolek Slovanský kruh pořádal 15. kongres ECER roku 2016. Spolek je také činný v rámci Slovanského rodového sněmu, což je sdružení místních slovanských náboženských organizací z Ruska, Polska, Ukrajiny, Slovenska, Slovinska, Srbska, Chorvatska a snad i dalších zemí, založené roku 2003 ukrajinskou folkloristkou Halynou Lozkovou. Také výroční setkání těchto organizací připravil roku 2019 spolek Slovanský kruh. Mezinárodní účast má i kulturní festival domorodých tradic Rodokrug. Slovanský kruh je dále ve styku s polskou organizací Rodná víra, ruským Svazem slovanských občin slovanské rodné víry, ukrajinskou Asociací rodné víry a dalšími. Náboženská společnost Slované při svém vzniku deklarovala, že alespoň v některých těchto kontaktech časem oficiálně vystřídá spolek Slovanský kruh.

Badatelský zájem Slovanů sice přibližuje jejich společenství charakteru vzdělávacího či osvětového spolku, ale jádro činnosti společenství je přece jen v náboženské praxi. Ta spočívá hlavně ve společné oslavě svátků. Slované si uvědomují, že obsah a podobu obřadů není možné z historických a archeologických zdrojů rekonstruovat. Právě v nich se proto nejvíce uplatňuje jejich výše zmíněné bádání a tvořivost. Pro fixaci podoby obřadů pořádá spolek Slovanský kruh Školu slovanských tradic (roku 2016 pod názvem Škola ceremoniální práce v rámci slovanství). Slaví se především obřady navazující na cyklus roku (Kolovrat). Těmi základními jsou Hromnice, Provoda, Noc Ohňů, Kupadla, Dožínky, Oseniny, Dušičky a Kračun. Obřady přechodu (postřižiny, předávání jména, svatba, pohřeb) fixní podobu ještě nemají.

Stejně jako u ostatních pohanů je víra Slovanů individuální. Je pro ně důležité, že poznání a názory, které vyplynou z jejich bádání, nemají nárok na platnost, natož na závaznost pro někoho jiného. Tento přístup dobře ilustrují slova Základního dokumentu náboženské společnosti Slované, která zdůrazňují, že „slovanská věrouka [nemá] žádného zakladatele, pevnou dobu vzniku ani jediný správný kodifikovaný spis, který by určoval závazná ustanovení a dogmata. Proto by také měla zůstat věroukou svobodnou, vyvíjející se a respektující různé přístupy (v rámci rodnověří a základních morálních a etických hodnot).“

Navzdory důrazu na individuálnost jsou v náboženské společnosti Slované náboženské předpoklady běžně sdíleny (nebývají ovšem verbálně formulovány). Mezi ně patří předpoklad existence božství prostupujícího celý vesmír a projevujícího se v mnohotvárnosti přírody, předpoklad existence bohů jako personifikovaných sil přírody, předpoklad specifického postavení Matky Země mezi těmito božskými bytostmi, předpoklad existence místních přírodních sil personifikovaných do skřítků, rusalek a dalších nižších nadpřirozených bytostí, předpoklad přítomnosti duší předků v tomto živém vesmíru a podobně. Ostatně i jedna z přípravných verzí Základního dokumentudeklarovala, že „my Slované věříme v naše bohy, duše našich předků, duchovní sílu matky země, nebeské síly vesmíru a další bytosti, které se slovanství týkají. … [Vesmír okolo nás] vnímáme jako živý a … bytosti, ve které věříme, vidíme jako jeho manifestaci.“

Volnost je především ve způsobu, jak jednotlivé předpokládané skutečnosti nazývat a jakým konkrétním způsobem se k nim vztahovat. „Nebeská síla vesmíru“ tak může být nazvána též „kosmické vědomí“. O přírodních silách Slované hovoří také jako o „energiích“; bozi jsou pak chápáni jako shluky „jemné“, nebo také „vyšší“ energie. Slované předpokládají, že uctíváním těchto bohů je možné se dostat na vyšší úroveň vědomí, „splynout“ s nimi prostřednictvím vzývání jejich jmen apod. Tyto energie se údajně objevují v přírodě během ročních období v různé kvalitě, takže pak je možné říci, že v zimě vládne Morana, na jaře Vesna, v létě Živa či na podzim Mokoš. Také personifikované místní přírodní síly, jako jsou lešij, hospodáříček, rusalky, stromoví duchové, ochránkyně pramenů apod., jsou chápány jako energie, které je možné „vnímat“ a „napojit“ se na ně. Podobně je podle Slované možné „vnímat“ přítomnost předků. Slovy Základního dokumentu: „Dle našeho slovanského světonázoru je celé stvoření prodchnuto vědomou božskou silou. Rodnověrec tím pádem vnímá Zemi, přírodní jemnohmotné duchy i jednotlivé aspekty veškeré přírody a Vesmíru jako živé a vědomé bytosti. Tato víra také zahrnuje existenci bohů … jakožto personifikaci jednotlivých kosmologicky – archetypálních tvořitelských energií.“

Jednotliví Slované přijímají tyto a snad i další náboženské předpoklady spíše intuitivně. Přístup ke světu, který z nich vyplývá, se realizuje především při společných obřadech a slavnostech a pravděpodobně daleko méně jiných situacích. Existence domácích oltářů a domácího, soukromého uctívání není mezi pohany obvyklá. To ale neznamená, že by přesvědčení Slovanů nebyla internalizována a neprojevila se v každodenních etických postojích. Mezi nimi jsou výrazné například důrazy na individuální odpovědnost v mezilidských vztazích, na svobodu a nezávislost či na sepětí s národem, velmi časté je také vědomí kontinuity lidského rodu, úcta k předkům a rodovým kořenům nebo neagresivní přístup k životnímu prostředí.

V rétorice některých Slovanů se podobně jako v případě ostatních současných pohanů projevuje silně kritický vztah ke křesťanství. Bývá zdůvodňován násilnou misií ze strany křesťanů, která měla na konci raného středověku potlačit ty, kdo se bránili přijetí křesťanské civilizace, a vykořenit předkřesťanská náboženství. Sama sebeidentifikace výrazem „pohan“, který má v rámci křesťanské tradice silně negativní konotace, se může stát výrazem protestu proti křesťanské civilizaci a výrazem solidarity s těmi, kdo ji historicky předcházeli. To se může projevit i obřadem dekonverze, který je v Základním dokumentu

Někdy je kritický vztah vůči křesťanství přenesen i na další monoteistická náboženství (judaismus a islám), a to kvůli údajné netoleranci monoteismu vůči polyteismu. V protikladu k tomu je zdůrazňována údajná tolerantní schopnost polyteismu integrovat bez násilí též prvky monoteistických náboženství. Zatímco v ojedinělých zahraničních případech vedl tento postoj i k násilným činům, v souvislosti s náboženskou společností Slované nebyl žádný takový čin zaznamenán; jistě i proto, že slovanský nacionalismus je – jak je zmíněno výše – odmítán.


== Organizace náboženské společnosti ==

Základní dokument náboženské společnosti Slované předpokládá rozvinutou organizační strukturu. Statutární orgán s názvem Rada Slovanů Čech, Moravy a Slezska pracuje od samého počátku a v létě 2022 bylo ustanoveno prvních sedm slovanských obcí. Zřízení první Krajské slovanské obce se připravuje.


=== Počet věřících ===

Náboženská společnost Slované nezveřejnila údaj o počtu svých členů a vzhledem k datu registrace (22. 1. 2022) nefigurovala ve sčítání lidu roku 2021 jako samostatná položka. K pohanství v tomto sčítání celkově se přihlásilo 2 764 osob. Náboženská společnost Slované doložila při své registraci zákonem stanovený počet osob tří set osob, které se k ní hlásí.


== Literatura ==

Anna Marie DOSTÁLOVÁ: „Czech Neopagan Movements and Leadership“, in: Kaarina AITAMURTO – Scott SIMPSON (eds.), ''Modern Pagan and Native Faith Movements in Central and Eastern Europe''. Acumen Publishing, New Durham 2013, s. 164–181. 
Helena EXNEROVÁ:''Český šamanismus v rozhovorech'', Dingir, Praha 2018, s. 189–204. 
Pavel HORÁK: „Současné české novopohanství.“ ''Dingir'' 18, 2015, 1, s. 8–11. 
Pavel HORÁK: „Studium novopohanství.“ ''Dingir'' 18, 2015, 1, s. 18–20. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Nejdůležitější je obřad, rozhovor se Slovany ze společenství Rodná víra.“ ''Dingir'' 5. 2002, 1, s. 25–26. 

Oficiální internetové stránky: http://slovane.info/ 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15072&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Křesťanská církev esejská

2022-11-23T16:39:16Z

ZRN:

= Křesťanská církev esejská =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Křesťanská církev esejská_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou [[církev římskokatolická|římskokatolickou tradici]], ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, [[liturgie (JKI-K)|liturgii]] či [[etika křesťanská (JKI-K)|etice]] a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.


== Historie Křesťanské církve esejské ==

Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský [[rabín (JKI-J)|rabín]], dva katoličtí [[biskup (JKI-K)|biskupové]] i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský [[imám (JKI-I)|imám]] a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem [[Kumrán (JKI-J)|svitků]] na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.

Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšovi]] napsáno v [[evangelium (JKI-K)|evangeliích]], ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou [[bohoslužba (JKI-K)|bohoslužbu]]. Tím bylo nutné ustanovit [[kněz (JKI-K)|kněze]] a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.

Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.

Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.

Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět [[anděl (JKI-K)|anděly]] a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.

Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu [[anděl (JKI-K)|andělů]] sepsal a roku 1988 vydal knihu ''Andělé Atlantidy'' (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih ''Vědění mistrů z Atlantidy'' (1993), ''Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení'' (1996) a ''Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími'' (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).

V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]. Na pokyn [[Maria (JKI-K)|Marie]] pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.


== Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské ==

Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu [[církev římskokatolická|římského katolictví]], ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života [[kněz (JKI-K)|kněžím]] i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním [[misie (JKI-K)|misie]] nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí [[New Age (JKI-K)|Nového věku]].

Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo [[mesiáš (JKI-J)|mesiášské naděje]] a očekávalo [[apokalypsa (JKI-K)|apokalyptické děje]]. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané [[Kumrán (JKI-J)|Kumrán]] nedaleko Mrtvého moře.

Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil [[Ježíš (JKI-K)|Ježíš]], oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]], jakými jsou Maria, [[Josef „Tesař“ (JKI-K)|Josef]], Ježíš či [[apoštol (JKI-K)|apoštolové]], byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky [[kataři (JKI-K)|katarům]], [[templáři (JKI-K)|templářům]] a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.

Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její [[liturgie (JKI-K)|liturgii]]. Pro církev jsou důležitá [[evangelium (JKI-K)|evangelia]] (součásti křesťanského kánonu [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]]), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma ''Úplné evangelium'' upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.

Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho [[Bůh (JKI-K)|Boha]], který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.

[[Bůh (JKI-K)|Bůh]] je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a [[Duch svatý (JKI-K)|Duch svatý]]. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.

Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „[[karma (Hind)|karma]]“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).

V učebním procesu člověka hrají velkou roli [[anděl (JKI-K)|andělé]]. Přesvědčení o [[reinkarnace (Hind)|reinkarnaci]] jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s [[Bůh (JKI-K)|Bohem]] tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova a královna andělů.

Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.

Také [[etika křesťanská (JKI-K)|etika]] je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.

[[Bohoslužba (JKI-K)|Bohoslužba]] Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její [[liturgie (JKI-K)|liturgie]] je pevná s variantami [[modlitba (JKI-K)|modliteb]]. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou [[homiletika (JKI-K)|kázání]] a různé typy [[požehnání (JKI-K)|požehnání]]. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty ([[otčenáš (JKI-K)|Otčenáš]], [[Ave Maria (JKI-K)|Zdrávas Maria]]). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou [[eucharistie (JKI-K)|eucharistii]] a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. [[mudrá (Hind)|mudry]]) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.

Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.

V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: [[křest (JKI-K)|křest]], léčivá [[modlitba (JKI-K)|modlitba]] s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena [[sukcese apoštolská (JKI-K)|apoštolskou sukcesí]]; tedy že [[biskup (JKI-K)|biskupové]] stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.

V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.


== Křesťanská církev esejská v českých zemích ==

Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.


== Organizace církve ==

Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.

Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.

Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.

Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.

Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.

Křesťanská církev esejská zřídila dva [[řády a kongregace (JKI-K)|řády]]. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.


=== Počet věřících ===

Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.


== Literatura ==

''Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu''. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017. 
Marianna KOCÁKOVÁ: ''Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť''. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020. 
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ ''Materialdienst'' 8/2012, s. 292–300. 
Eckhard STROHM, ''The Complete Gospel'', ''accoding to John''. Christan Essenian Church, Erfurt 2003. 
Eckard [Eckhard] STROHM: ''Príručka ke kursu REIKI I''. Reiki Association International, Komárno: 1996. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ ''Dingir'' 17, 2014, 2, s. 45–46. 

Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15040&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Křesťanská církev esejská

2022-11-23T16:37:30Z

ZRN:

= Křesťanská církev esejská =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Křesťanská církev esejská_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou [[církev římskokatolická|římskokatolickou tradici]], ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, [[liturgie (JKI-K)|liturgii]] či [[etika křesťanská (JKI-K)|etice]] a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.


== Historie Křesťanské církve esejské ==

Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský [[rabín (JKI-J)|rabín]], dva katoličtí [[biskup (JKI-K)|biskupové]] i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský [[imám (JKI-I)|imám]] a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem [[Kumrán (JKI-J)|svitků]] na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.

Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšovi]] napsáno v [[evangelium (JKI-K)|evangeliích]], ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou [[bohoslužba (JKI-K)|bohoslužbu]]. Tím bylo nutné ustanovit [[kněz (JKI-K)|kněze]] a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.

Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.

Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.

Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět [[anděl (JKI-K)|anděly]] a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.

Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu [[anděl (JKI-K)|andělů]] sepsal a roku 1988 vydal knihu ''Andělé Atlantidy'' (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih ''Vědění mistrů z Atlantidy'' (1993), ''Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení'' (1996) a ''Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími'' (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).

V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]. Na pokyn [[Maria (JKI-K)|Marie]] pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.


== Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské ==

Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu [[církev římskokatolická|římského katolictví]], ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života [[kněz (JKI-K)|kněžím]] i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním [[misie (JKI-K)|misie]] nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí [[New Age (JKI-K)|Nového věku]].

Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo [[mesiáš (JKI-J)|mesiášské naděje]] a očekávalo [[apokalypsa (JKI-K)|apokalyptické děje]]. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané [[Kumrán (JKI-J)|Kumrán]] nedaleko Mrtvého moře.

Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil [[Ježíš (JKI-K)|Ježíš]], oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]], jakými jsou Maria, [[Josef „Tesař“ (JKI-K)|Josef]], Ježíš či [[apoštol (JKI-K)|apoštolové]], byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky [[kataři (JKI-K)|katarům]], [[templáři (JKI-K)|templářům]] a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.

Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její [[liturgie (JKI-K)|liturgii]]. Pro církev jsou důležitá [[evangelium (JKI-K)|evangelia]] (součásti křesťanského kánonu [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]]), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma ''Úplné evangelium'' upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.

Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho [[Bůh (JKI-K)|Boha]], který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.

[[Bůh (JKI-K)|Bůh]] je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a [[Duch svatý (JKI-K)|Duch svatý]]. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.

Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „[[karma (Hind)|karma]]“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).

V učebním procesu člověka hrají velkou roli [[anděl (JKI-K)|andělé]]. Přesvědčení o [[reinkarnace (Hind)|reinkarnaci]] jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s [[Bůh (JKI-K)|Bohem]] tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova a královna andělů.

Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.

Také [[etika křesťanská (JKI-K)|etika]] je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.

[[Bohoslužba (JKI-K)|Bohoslužba]] Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její [[liturgie (JKI-K)|liturgie]] je pevná s variantami [[modlitba (JKI-K)|modliteb]]b. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou [[homiletika (JKI-K)|kázání]] a různé typy [[požehnání (JKI-K)|požehnání]]. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty ([[otčenáš (JKI-K)|Otčenáš]], [[Ave Maria (JKI-K)|Zdrávas Maria]]). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou [[eucharistie (JKI-K)|eucharistii]] a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. [[mudrá (Hind)|mudry]]) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.

Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.

V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: [[křest (JKI-K)|křest]], léčivá [[modlitba (JKI-K)|modlitba]] s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena [[sukcese apoštolská (JKI-K)|apoštolskou sukcesí]]; tedy že [[biskup (JKI-K)|biskupovém]] stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.

V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.


== Křesťanská církev esejská v českých zemích ==

Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.


== Organizace církve ==

Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.

Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.

Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.

Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.

Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.

Křesťanská církev esejská zřídila dva [[řády a kongregace (JKI-K)|řády]]. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.


=== Počet věřících ===

Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.


== Literatura ==

''Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu''. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017. 
Marianna KOCÁKOVÁ: ''Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť''. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020. 
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ ''Materialdienst'' 8/2012, s. 292–300. 
Eckhard STROHM, ''The Complete Gospel'', ''accoding to John''. Christan Essenian Church, Erfurt 2003. 
Eckard [Eckhard] STROHM: ''Príručka ke kursu REIKI I''. Reiki Association International, Komárno: 1996. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ ''Dingir'' 17, 2014, 2, s. 45–46. 

Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15040&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Křesťanská církev esejská

2022-11-23T16:31:08Z

ZRN:

= Křesťanská církev esejská =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Křesťanská církev esejská_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou [[církev římskokatolická|římskokatolickou tradici]], ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, [[liturgie (JKI-K)|liturgii]] či [[etika křesťanská (JKI-K)|etice]] a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.


== Historie Křesťanské církve esejské ==

Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský [[rabín (JKI-J)|rabín]], dva katoličtí [[biskup (JKI-K)|biskupové]] i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský [[imám (JKI-I)|imám]] a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem [[Kumrán (JKI-J)|svitků]] na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.

Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšovi]] napsáno v [[evangelium (JKI-K)|evangeliích]], ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou [[bohoslužba (JKI-K)|bohoslužbu]]. Tím bylo nutné ustanovit [[kněz (JKI-K)|kněze]] a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.

Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.

Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.

Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět [[anděl (JKI-K)|anděly]] a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.

Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu [[anděl (JKI-K)|andělů]] sepsal a roku 1988 vydal knihu ''Andělé Atlantidy'' (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih ''Vědění mistrů z Atlantidy'' (1993), ''Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení'' (1996) a ''Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími'' (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).

V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]. Na pokyn [[Maria (JKI-K)|Marie]] pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.


== Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské ==

Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu [[církev římskokatolická|římského katolictví]], ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života [[kněz (JKI-K)|kněžím]] i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním [[misie (JKI-K)|misie]] nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí [[New Age (JKI-K)|Nového věku]].

Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo [[mesiáš (JKI-J)|mesiášské naděje]] a očekávalo [[apokalypsa (JKI-K)|apokalyptické děje]]. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané [[Kumrán (JKI-J)|Kumrán]] nedaleko Mrtvého moře.

Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil [[Ježíš (JKI-K)|Ježíš]], oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]], jakými jsou Maria, [[Josef „Tesař“ (JKI-K)|Josef]], Ježíš či [[apoštol (JKI-K)|apoštolové]], byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky [[kataři (JKI-K)|katarům]], [[templáři (JKI-K)|templářům]] a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.

Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její [[liturgie (JKI-K)|liturgii]]. Pro církev jsou důležitá [[evangelium (JKI-K)|evangelia]] (součásti křesťanského kánonu [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]]), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma ''Úplné evangelium'' upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.

Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho [[Bůh (JKI-K)|Boha]], který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.

[[Bůh (JKI-K)|Bůh]] je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a [[Duch svatý (JKI-K)|Duch svatý]]. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.

Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „[[karma (Hind)|karma]]“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).

V učebním procesu člověka hrají velkou roli [[anděl (JKI-K)|andělé]]. Přesvědčení o [[reinkarnace (Hind)|reinkarnaci]] jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s [[Bůh (JKI-K)|Bohem]] tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova a královna andělů.

Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.

Také [[etika křesťanská (JKI-K)|etika]] je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.

Bohoslužba Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její liturgie je pevná s variantami modliteb. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou kázání a různé typy požehnání. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty (Otčenáš, Zdrávas Maria). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou eucharistii a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. mudry) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.

Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.

V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: křest, léčivá modlitba s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena apoštolskou sukcesí; tedy že biskupové stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.

V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.


== Křesťanská církev esejská v českých zemích ==

Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.


== Organizace církve ==

Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.

Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.

Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.

Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.

Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.

Křesťanská církev esejská zřídila dva řády. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.


=== Počet věřících ===

Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.


== Literatura ==

''Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu''. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017. 
Marianna KOCÁKOVÁ: ''Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť''. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020. 
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ ''Materialdienst'' 8/2012, s. 292–300. 
Eckhard STROHM, ''The Complete Gospel'', ''accoding to John''. Christan Essenian Church, Erfurt 2003. 
Eckard [Eckhard] STROHM: ''Príručka ke kursu REIKI I''. Reiki Association International, Komárno: 1996. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ ''Dingir'' 17, 2014, 2, s. 45–46. 

Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15040&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Křesťanská církev esejská

2022-11-23T16:24:56Z

ZRN:

= Křesťanská církev esejská =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Křesťanská církev esejská_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou [[církev římskokatolická|římskokatolickou tradici]], ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, [[liturgie (JKI-K)|liturgii]] či [[etika křesťanská (JKI-K)|etice]] a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.


== Historie Křesťanské církve esejské ==

Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský [[rabín (JKI-J)|rabín]], dva katoličtí [[biskup (JKI-K)|biskupové]] i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský [[imám (JKI-I)|imám]] a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem [[Kumrán (JKI-J)|svitků]] na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.

Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšovi]] napsáno v [[evangelium (JKI-K)|evangeliích]], ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou [[bohoslužba (JKI-K)|bohoslužbu]]. Tím bylo nutné ustanovit [[kněz (JKI-K)|kněze]] a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.

Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.

Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.

Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět [[anděl (JKI-K)|anděly]] a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.

Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu [[anděl (JKI-K)|andělů]] sepsal a roku 1988 vydal knihu ''Andělé Atlantidy'' (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih ''Vědění mistrů z Atlantidy'' (1993), ''Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení'' (1996) a ''Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími'' (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).

V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]. Na pokyn [[Maria (JKI-K)|Marie]] pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.


== Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské ==

Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu [[církev římskokatolická|římského katolictví]], ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života [[kněz (JKI-K)|kněžím]] i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním [[misie (JKI-K)|misie]] nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí [[New Age (JKI-K)|Nového věku]].

Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo [[mesiáš (JKI-J)|mesiášské naděje]] a očekávalo [[apokalypsa (JKI-K)|apokalyptické děje]]. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané [[Kumrán (JKI-J)|Kumrán]] nedaleko Mrtvého moře.

Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i [[Maria (JKI-K)|Maria]], matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil [[Ježíš (JKI-K)|Ježíš]], oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]], jakými jsou Maria, [[Josef "Tesař" (JKI-K)|Josef]], Ježíš či [[apoštol (JKI-K)|apoštolové]], byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky [[kataři (JKI-K)|katarům]], [[templáři (JKI-K)|templářům]] a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.

Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její liturgii. Pro církev jsou důležitá evangelia (součásti křesťanského kánonu Nového zákona), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma ''Úplné evangelium'' upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.

Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho Boha, který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.

Bůh je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a Duch svatý. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.

Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „karma“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).

V učebním procesu člověka hrají velkou roli andělé. Přesvědčení o reinkarnaci jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s Bohem tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo Maria, matka Ježíšova a královna andělů.

Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.

Také etika je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.

Bohoslužba Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její liturgie je pevná s variantami modliteb. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou kázání a různé typy požehnání. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty (Otčenáš, Zdrávas Maria). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou eucharistii a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. mudry) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.

Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.

V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: křest, léčivá modlitba s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena apoštolskou sukcesí; tedy že biskupové stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.

V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.


== Křesťanská církev esejská v českých zemích ==

Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.


== Organizace církve ==

Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.

Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.

Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.

Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.

Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.

Křesťanská církev esejská zřídila dva řády. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.


=== Počet věřících ===

Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.


== Literatura ==

''Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu''. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017. 
Marianna KOCÁKOVÁ: ''Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť''. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020. 
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ ''Materialdienst'' 8/2012, s. 292–300. 
Eckhard STROHM, ''The Complete Gospel'', ''accoding to John''. Christan Essenian Church, Erfurt 2003. 
Eckard [Eckhard] STROHM: ''Príručka ke kursu REIKI I''. Reiki Association International, Komárno: 1996. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ ''Dingir'' 17, 2014, 2, s. 45–46. 

Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15040&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Křesťanská církev esejská

2022-11-23T16:19:00Z

ZRN:

= Křesťanská církev esejská =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Křesťanská církev esejská_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou [[církev římskokatolická|římskokatolickou tradici]], ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, [[liturgie (JKI-K)|liturgii]] či [[etika křesťanská (JKI-K)|etice]] a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.


== Historie Křesťanské církve esejské ==

Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský [[rabín (JKI-J)|rabín]], dva katoličtí [[biskup (JKI-K)|biskupové]] i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský [[imám (JKI-I)|imám]] a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem [[Kumrán (JKI-J)|svitků]] na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.

Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšovi]] napsáno v [[evangelium (JKI-K)|evangeliích]], ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou [[bohoslužba (JKI-K)|bohoslužbu]]. Tím bylo nutné ustanovit [[kněz (JKI-K)|kněze]] a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.

Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.

Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.

Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět [[anděl (JKI-K)|anděly]] a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.

Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu [[anděl (JKI-K)|andělů]] sepsal a roku 1988 vydal knihu ''Andělé Atlantidy'' (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih ''Vědění mistrů z Atlantidy'' (1993), ''Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení'' (1996) a ''Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími'' (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).

V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]. Na pokyn [[Maria (JKI-K)|Marie]] pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.


== Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské ==

Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu [[církev římskokatolická|římského katolictví]], ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života [[kněz (JKI-K)|kněžím]] i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním [[misie (JKI-K)|misie]] nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí [[New Age (JKI-K)|Nového věku]].

Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství esejců (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo mesiášské naděje a očekávalo apokalyptické děje. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané Kumrán nedaleko Mrtvého moře.

Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i Maria, matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil Ježíš, oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského Nového zákona, jakými jsou Maria, Josef, Ježíš či apoštolové, byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky katarům, templářům a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.

Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její liturgii. Pro církev jsou důležitá evangelia (součásti křesťanského kánonu Nového zákona), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma ''Úplné evangelium'' upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.

Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho Boha, který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.

Bůh je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a Duch svatý. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.

Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „karma“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).

V učebním procesu člověka hrají velkou roli andělé. Přesvědčení o reinkarnaci jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s Bohem tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo Maria, matka Ježíšova a královna andělů.

Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.

Také etika je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.

Bohoslužba Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její liturgie je pevná s variantami modliteb. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou kázání a různé typy požehnání. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty (Otčenáš, Zdrávas Maria). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou eucharistii a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. mudry) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.

Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.

V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: křest, léčivá modlitba s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena apoštolskou sukcesí; tedy že biskupové stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.

V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.


== Křesťanská církev esejská v českých zemích ==

Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.


== Organizace církve ==

Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.

Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.

Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.

Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.

Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.

Křesťanská církev esejská zřídila dva řády. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.


=== Počet věřících ===

Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.


== Literatura ==

''Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu''. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017. 
Marianna KOCÁKOVÁ: ''Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť''. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020. 
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ ''Materialdienst'' 8/2012, s. 292–300. 
Eckhard STROHM, ''The Complete Gospel'', ''accoding to John''. Christan Essenian Church, Erfurt 2003. 
Eckard [Eckhard] STROHM: ''Príručka ke kursu REIKI I''. Reiki Association International, Komárno: 1996. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ ''Dingir'' 17, 2014, 2, s. 45–46. 

Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15040&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Křesťanská církev esejská

2022-11-23T16:14:38Z

ZRN:

= Křesťanská církev esejská =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Křesťanská církev esejská_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou [[církev římskokatolická|římskokatolickou tradici]], ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, [[liturgie (JKI-K)|liturgii]] či [[etika křesťanská (JKI-K)|etice]] a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.


== Historie Křesťanské církve esejské ==

Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský [[rabín (JKI-J)|rabín]], dva katoličtí [[biskup (JKI-K)|biskupové]] i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský [[imám (JKI-I)|imám]] a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem [[Kumrán (JKI-J)|svitků]] na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.

Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšovi]] napsáno v [[evangelium (JKI-K)|evangeliích]], ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou [[bohoslužba (JKI-K)|bohoslužbu]]. Tím bylo nutné ustanovit [[kněz (JKI-K)|kněze]] a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.

Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.

Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.

Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět anděly a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.

Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu andělů sepsal a roku 1988 vydal knihu ''Andělé Atlantidy'' (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih ''Vědění mistrů z Atlantidy'' (1993), ''Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení'' (1996) a ''Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími'' (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).

V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská zjevení. Na pokyn Marie pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.


== Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské ==

Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu římského katolictví, ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života kněžím i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním misie nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí Nového věku.

Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství esejců (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo mesiášské naděje a očekávalo apokalyptické děje. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané Kumrán nedaleko Mrtvého moře.

Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i Maria, matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil Ježíš, oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského Nového zákona, jakými jsou Maria, Josef, Ježíš či apoštolové, byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky katarům, templářům a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.

Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její liturgii. Pro církev jsou důležitá evangelia (součásti křesťanského kánonu Nového zákona), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma ''Úplné evangelium'' upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.

Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho Boha, který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.

Bůh je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a Duch svatý. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.

Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „karma“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).

V učebním procesu člověka hrají velkou roli andělé. Přesvědčení o reinkarnaci jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s Bohem tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo Maria, matka Ježíšova a královna andělů.

Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.

Také etika je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.

Bohoslužba Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její liturgie je pevná s variantami modliteb. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou kázání a různé typy požehnání. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty (Otčenáš, Zdrávas Maria). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou eucharistii a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. mudry) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.

Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.

V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: křest, léčivá modlitba s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena apoštolskou sukcesí; tedy že biskupové stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.

V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.


== Křesťanská církev esejská v českých zemích ==

Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.


== Organizace církve ==

Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.

Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.

Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.

Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.

Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.

Křesťanská církev esejská zřídila dva řády. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.


=== Počet věřících ===

Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.


== Literatura ==

''Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu''. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017. 
Marianna KOCÁKOVÁ: ''Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť''. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020. 
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ ''Materialdienst'' 8/2012, s. 292–300. 
Eckhard STROHM, ''The Complete Gospel'', ''accoding to John''. Christan Essenian Church, Erfurt 2003. 
Eckard [Eckhard] STROHM: ''Príručka ke kursu REIKI I''. Reiki Association International, Komárno: 1996. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ ''Dingir'' 17, 2014, 2, s. 45–46. 

Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15040&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Křesťanská církev esejská

2022-11-23T16:13:50Z

ZRN:

= Křesťanská církev esejská =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Křesťanská církev esejská_mapa1.jpg|480px]]

</div>
Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou [[církev římskokatolická (JKI-K)|římskokatolickou tradici]], ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, [[liturgie (JKI-K)|liturgii]] či [[etika křesťanská (JKI-K)|etice]] a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Pod svým současným názvem byla registrována Ministerstvem kultury České republiky roku 2022.


== Historie Křesťanské církve esejské ==

Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma. Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský [[rabín (JKI-J)|rabín]], dva katoličtí [[biskup (JKI-K)|biskupové]] i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský [[imám (JKI-I)|imám]] a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem [[Kumrán (JKI-K)|svitků]] na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství [[esejci (JKI-J)|esejců]] (esénů). Kruh kolem Karla Borromea Strohma došel k přesvědčení, že právě ze společenství esejců vyrostla světová náboženství, a že toto společenství tedy tvoří základ pro ekumenické a mezináboženské dorozumění.

Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšovi]] napsáno v [[evangelium (JKI-K)|evangeliích]], ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou [[bohoslužba (JKI-K)|bohoslužbu]]. Tím bylo nutné ustanovit [[kněz (JKI-K)|kněze]] a vnést do neformálního společenství řád. K němu patřilo i založení církve a volba jejího prvního představitele.

Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918–2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezináboženského dialogu ve druhé polovině 20. století. Ani tuto informaci ale není možné ověřit z veřejně přístupných zdrojů.

Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Později byl představenému církve přisouzen titul „pax“ (obvykle je psán „PAX“) na znamení, že jeho úkolem je pracovat pro mír mezi příslušníky různých náboženství. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu paxe Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského. Eckard Strohm zastává úřad paxe dosud.

Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět anděly a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865–1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Roku 1987 se údajně setkal s archandělem Urielem a po tomto zážitku opustil dosavadní zaměstnání a věnoval se plně léčitelství.

Na veřejnosti je Eckard Strohm znám především jako spisovatel. Údajně na prosbu andělů sepsal a roku 1988 vydal knihu ''Andělé Atlantidy'' (česky 2005). V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky. V dalších letech se Strohm stal autorem knih ''Vědění mistrů z Atlantidy'' (1993), ''Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživení'' (1996) a ''Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími'' (2012). Stal se tedy jedním z úspěšných duchovních učitelů a podnikatelů, kteří působí v rámci hnutí Nového věku (New Age).

V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská zjevení. Na pokyn Marie pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, která patří k vestfálskému městu Windeck, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl – podle víry členů církve – na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II. K úřadu náleží titul „Jeho Svatost“.


== Religionistická charakteristika Křesťanské církve esejské ==

Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu římského katolictví, ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života kněžím i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním misie nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy. K římskokatolickému základu připojují jednotliví kněží a kněžky v různé míře prvky současného lidové necírkevní spirituality, čerpající především z hnutí Nového věku.

Zaujmout pozici alternativy ke křesťanské tradici, a zvláště k římskokatolické církvi, umožňuje Křesťanské církvi esejské příběh jejích kořenů ve společenství esejců. Židovské společenství esejců (též esénů) existovalo v době kolem přelomu letopočtu, ale vědecké závěry o něm jsou velmi opatrné. Je zřetelné, že se jednalo o odloučené, radikálně asketické společenství, které sdílelo mesiášské naděje a očekávalo apokalyptické děje. Asi dvě stě let žilo v oblasti později nazývané Kumrán nedaleko Mrtvého moře.

Křesťanská církev esejská se považuje za přímou pokračovatelku esejců, byť základní charakteristiky starověkého esejského společenství (komunitní život, askeze, izolace, mesianismus či apokalypticismus) nepřevzala. O tomto židovském společenství Křesťanská církev esejská předpokládá, že bylo na přelomu letopočtu velmi silné a že jeho komunity existovaly nejen na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře, ale i na mnoha dalších místech Předního východu a Evropy. V tomto společenství žila podle Křesťanské církve esejské na přelomu letopočtu i Maria, matka Ježíšova, do tohoto společenství se narodil Ježíš, oženil se a vychoval děti. Zemřel po odsouzení k smrti. Členové církve také věří, že postavy křesťanského Nového zákona, jakými jsou Maria, Josef, Ježíš či apoštolové, byli esejskými mistry. Společenství esejců se tak stalo nositelem skutečného Ježíšova učení. V dalším průběhu historie údajně bylo toto učení díky katarům, templářům a jiným (někdy i tajným) společnostem přeneseno až do současnosti. Na konci tohoto předpokládaného historického řetězce stojí Křesťanská církev esejská.

Z tohoto pojetí vyplývá i výběr náboženské literatury, o níž církev opírá svou nauku a jež se uplatňuje i v její liturgii. Pro církev jsou důležitá evangelia (součásti křesťanského kánonu Nového zákona), ovšem doplněná údajně podle starověkých rukopisů tak, jako je například ve spise Eckarda Strohma ''Úplné evangelium'' upraveno a doplněno křesťanské kanonické Evangelium podle Jana. Používány jsou i jiné spisy prvních staletí našeho letopočtu, včetně těch které v křesťanstvu nejsou kanonické, jako jsou tzv. gnostická evangelia, například Tomášovo evangelium. Náboženské spisy ovšem nemají v Křesťanské církvi esejské úlohu naukové normy.

Výše zmíněné chápání společenství esejců jako kolébky světových náboženství a předpoklad, že Křesťanská církev esejská je přímou pokračovatelkou tohoto společenství, poskytuje této církvi vědomí vlastního poslání stát se sjednotitelkou různých konfesí a náboženství, a tím posílit mír ve světě. Toto poslání vyjadřuje tzv. interreligiozita, tedy otevřenost Křesťanské církve esejské lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Společnou vírou těchto lidí má být pouze existence jednoho Boha, který je v duchovním smyslu otcem všech lidí.

Bůh je podle Křesťanské církve esejské jeden a všichni, kdo se nějakým způsobem vztahují k Bohu, se tedy vztahují k němu. Církev často uvádí, že je lhostejné, jak se lidé k Bohu vztahují a jakým jménem ho nazývají. Všichni lidé jsou děti Boží, které tvoří velkou rodinu. Bůh svým dětem poskytuje svobodu ve způsobu, jak se k němu vztahují; ovšem chce, aby se jeho jednotlivé děti vzájemně respektovaly. Základními obrazy Boha jsou v Křesťanské církvi esejské milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a Duch svatý. Tyto postavy ale netvoří Trojici v křesťanském smyslu: Ježíš byl podle Křesťanské církve esejské člověkem, duchovním mistrem, který disponoval Kristovou silou, a byl proto nazýván Synem Božím; trpěl na kříži, protože židovský lid se orientoval na Zákon a nikoli na lásku. Ve vyhrocené situaci utrpení a smrti Ježíš ukázal potřebu lásky a v tomto smyslu zachránil lidi, neboť prostřednictvím této lásky může člověk chápat Boha, rozvíjet lásku i v sobě a opouštět svou přirozenou tendenci rozdělovat lidi například podle náboženství. Také Duch svatý je v Křesťanské církvi esejské chápán odlišně od běžného křesťanského pojetí: reprezentuje mateřskou část osobnosti Boha. Vedle osobních rysů má přitom Bůh i neosobní charakteristiky, a může být proto nazýván Světlem: je všechno ve všem, tvoří jednotu s veškerenstvem a každá lidská duše je jeho součástí.

Člověk a Bůh je tedy podle nauky Křesťanské církve esejské jedno, ale člověk si tuto svou božskou podstatu neuvědomuje. Uvědomění si sebe samého jako součásti Boha je proto cílem člověka. K této dokonalosti duše dospívá během několika životů, a to prostřednictvím výchovného procesu, v němž duše sbírá pozitivní i negativní zkušenosti tak, aby nakonec dosáhla harmonie s božstvím. V tomto učebním procesu, zvaném též „karmický proces“ nebo prostě „karma“, nemají pojmy židovsko-křesťanské tradice jako hřích, vina či trest smysl a Křesťanská církev esejská je odmítá. Během učebního procesu se člověk má cítit Bohem přijat a milován a má pociťovat Bohem danou svobodu a nekonečné možnosti, které mu skýtá jeho božská podstata. Některé osobnosti (jako Ježíš) již dosáhly cíle a nemusejí se více převtělovat, jiné jsou pokročilými převtěleními (například Eckard Strohm je podle svých slov převtělením Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka).

V učebním procesu člověka hrají velkou roli andělé. Přesvědčení o reinkarnaci jako prostředku výchovného procesu a o andělích jako pomocnících na cestě k uvědomění jednoty s Bohem tvoří jádro praktické zbožnosti věřících Křesťanské církve esejské. Tito věřící hovoří s anděly, nechávají se jimi provázet v běžném životě a chápou je jako prostředníky mezi sebou a Bohem, i jako zvěstovatele Boží vůle do svých osobních životů. Mezi těmito pomáhajícími bytostmi má jedinečné místo Maria, matka Ježíšova a královna andělů.

Věřící Křesťanské církve esejské se mohou stát vědomými pracovníky Světla tím, že vnímají dvě oživující síly vesmíru (Kristovu sílu a Kristovu lásku), které jsou komplementární a které jako forma a obsah prostupují celý vesmír, a že s těmito silami spolupracují. Komplementaritu kosmických energií církev připodobňuje čínskému konceptu sil jin a jang. Pro lidi v současné „epoše Krista“ platí podle Křesťanské církve esejské deset pravd, jimiž k nim promlouvá Bůh: „Smíš poznat, že ty a JÁ jsme jedno; smíš poznat, že JÁ jsem tvým OTCEM i MATKOU; smíš ve společenství se MNOU a vším, co existuje, žít a milovat; smíš žít v harmonii se vším; smíš povýšit ducha nad hmotu; smíš soustavně kráčet v MÉM světle; smíš toužit po poznání; smíš se pomocí poznání osvobodit od všech lidských okovů a zlomit koloběh karmy; smíš zachovávat MŮJ klid a mír; smíš ctít Zemi a nanovo ji přetvářet podle MÉ vůle.“ – Epocha Krista přitom začala Ježíšovým životem a žádnou další epochu Křesťanská církev esejská již neočekává.

Také etika je v Křesťanské církve esejské formována perspektivou návratu člověka k Bohu. Člověka má na této cestě vést tzv. pět Božích principů. Prvním je princip rovnosti, což je „úloha poznat, že jsme si všichni rovni, všichni máme stejný původ v Bohu“. Podle druhého principu je úlohou člověka poznat, že „čistota“ znamená „mít pochopení pro všechny ostatní bytosti“. Třetím principem je „JÁ JSEM“, což je „úloha poznat, že jen díky absolutní důvěře v Boha samého můžeme být takoví, jací jsme skutečně, tedy částmi Boha“. Principem vůle je úloha poznat, že svou vírou dal sám člověk „povolení ke všem našim procesům učení“. A konečně pátým, Kristovým principem „je úloha poznat, že jsme všichni skrze naši lásku součástí Krista a pouze prostřednictvím lásky se vyvíjíme do úplnosti“. Z liturgických textů je patrné, že etickou prioritou věřících Křesťanské církve esejské je nastolení a zachování míru.

Bohoslužba Křesťanské církve esejské neprobíhá pravidelně; záleží na každém knězi, kdy bohoslužbu připraví a pozve věřící. Její liturgie je pevná s variantami modliteb. Proměnnými prvky (pokud jsou zařazeny) jsou kázání a různé typy požehnání. Liturgické formule původně vznikly v němčině. Mezi nimi jsou i upravené klasické křesťanské liturgické texty (Otčenáš, Zdrávas Maria). Důraz je při provádění liturgie dán na radost a důstojnost; silnými liturgickými prvky jsou vděčnost nebo též přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým jménem nazýváme Boha, a že jsme jedna Boží rodina. Součástí bohoslužby je společenství lásky (zvané též „proměna“), připomínající křesťanskou eucharistii a slavené ve spojení s anděly Nebes a Země. O chlebu a vínu se při této svátosti hovoří jako o obětních darech, které v sobě sjednocují v sobě sílu anděla Země, anděla Vody, anděla Vzduchu a anděla Slunce. Na prosbu kněze nastává proměna chleba a vína tím, že do nich proudí boží láska, takže jí jsou chléb a víno naplněny. Výslovně je z proměny vyloučena obecně křesťanská symbolika smrti Ježíše Nazaretského jako zástupné oběti za hříchy. Přesvědčení, že kněží při bohoslužbě pracují s energiemi, se může promítnout i do použití náboženského gesta (tzv. mudry) některým knězem. Před kázání může být zařazeno svatební požehnání partnerům, požehnání nemocných, požehnání bylin, svatoblažejské požehnání, požehnání nastávající matce, požehnání dětem či požehnání zvířectvu. Při svatebním požehnání církev neurčuje, jakého pohlaví mají žehnané osoby být ani na jakou dobu je svazek uzavírán. V závěru bohoslužby může být požehnáno bylinám, nastávající matce, dětem, přineseným předmětům nebo může být zařazeno vánoční požehnání. Bezprostředně po bohoslužbě kněz nabízí přítomným léčení Duchem svatým: je chápáno jako esejská metoda a probíhá individuálně modlitbou a vložením rukou kněze nad hlavu žehnaného. Kněží mohou vykonat též pomazání nemocných olivovým, biskupem požehnaným olejem.

Bohoslužby se v České republice konají v pronajatých, ale slavnostně vyzdobených prostorech, například sálech zámků nebo zámeckých restaurací. Kněží, čekatelé kněžství či vyšší kněžští hodnostáři se odívají do liturgických rouch. Tato roucha včetně jejich barev a oděvních doplňků, ale například také stůl, kadidlo, svíce či nádoby pro společenství lásky stejně jako celý průběh liturgie jsou inspirovány liturgickou praxí římskokatolické církve. Nekřesťanské náboženské tradice mohou být kromě výše zmíněných gest (jež pocházejí z indických tradic) reprezentovány reprodukovanou hudbou a zpěvem, které vytvářejí pozadí po celou dobu bohoslužby. Po svátosti společenství lásky se v liturgii ozývá židovský pozdrav „šalóm“ a do liturgie mohou případně vstoupit i modlitby známé z jiných církví i jiných náboženství.

V Křesťanské církvi esejské jsou kromě společenství lásky další tři svátosti: křest, léčivá modlitba s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Křest je trojího druhu: křest vodou je určen k tomu, aby křtěnec byl integrován pro svůj současný život pomocí shromáždění všech potřebných energií. Křest svatým Duchem ho má vybavit podílem na Kristově síle a lásce. Křest Světlem je úkon, při němž mají být – je-li to Boží vůle – uzavřeny křtěncovy karmické cykly, takže je osvobozen z karmického procesu. Pokud se taková duše narodí do nového těla, nebude to již v důsledku nutnosti dané karmickým procesem, ale v důsledku její potřeby pomáhat jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. – Křesťanská církev esejská je přesvědčena, že pro kněžské svěcení je vybavena apoštolskou sukcesí; tedy že biskupové stojí v přímé linii zasvěcení, na jejímž počátku je Ježíš.

V Křesťanské církvi esejské jsou slaveny adventní neděle a následující svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce, Svátek milostivé panny z Raiffershardtu, Letnice, Svátek mezinárodních náboženství, Svátek Nebeského Otce, Svátek andělů, Svátek Matky Země (svátek žní), Jom kippur (Den smíření), Svátek všech svatých a Svátek církve. V církvi mohou být vykonány i příležitostné bohoslužby, například pohřební.


== Křesťanská církev esejská v českých zemích ==

Do české společnosti byla Křesťanská církev esejská uvedena prostřednictvím slovenských kněží. Na Slovensku má církev dosud podstatně širší působnost: pro celkem 21 společenství je zřízeno sedm biskupství. Prvním knězem, působícím na území České republiky, je nynější biskup Zdeněk Janík; vysvěcen byl roku 1999. Čeští kněží byli zpočátku podřízeni biskupce Trenčínského kraje a České republiky Otce Hobžové (nyní je arcibiskupkou v Trenčíně). Po registraci českým státem se stal zemským arcibiskupem Richard Gräczer; působí zde i arcibiskup Rudolf Autner, kardinál pro regionální rozvoj na Slovensku a v Česku. Kromě biskupa Janíka je vysvěceno ještě dalších šest kněží (tři muži a tři ženy). V návaznosti na bydliště kněží a kněžek se bohoslužby konají v Letovicích (Společenství archanděla Rafaela), Uherském Brodě (Společenství svaté Anny), v obci Trpík u Lanškrouna, Ostravě, Luhačovicích (Společenství svaté Zdislavy) či Kroměříži (Společenství svatého Martina). Příležitostně jsou ale konány i na jiných místech, někdy v pronajatých prostorách, které obvykle užívají věřící římskokatolické církve. Příležitostně se také konají bohoslužby ve volné přírodě.


== Organizace církve ==

Křesťanská církev esejská udává asi dvacet zemí Evropy, Ameriky a Afriky, v nichž působí, a její internetová prezentace, která je k dispozici v několika jazykových mutacích, nabízí výběr ze 16 států. Její administrativní centrum se nachází v durynském Erfurtu.

Členy Křesťanské církve esejské jsou pouze její kněží. Za touto skutečností je myšlenka, že církev je mezináboženským (interreligiózním) společenstvím a že účastníci bohoslužeb by neměli opouštět svá původní společenství, ale naopak vnášet do nich ideál lásky, která překračuje všechny rozdíly mezi lidmi, včetně rozdílů náboženských. Nejen účastníci bohoslužeb, ale i kněží mohou zůstat příslušníky svých náboženských společenství (např. Eckard Strohm se hlásí k římskokatolické církvi), pokud to tato společenství dovolí, anebo zůstávají bez náboženské příslušnosti. Tuto případnou dvojí loajalitu podepírá Křesťanská církev esejská příkladem prvotní křesťanské církve, jejíž členové byli Židé a zároveň křesťané.

Základním prvkem struktury církve je kněz. Po vysvěcení si kněz zvolí svého patrona (patron, například archanděl Michael, představuje typ energie, který chce kněz kultivovat) a začne pořádat bohoslužby. Postupně se kolem něj může konstituovat společenství. Není vázáno na žádné místo, takže se nemusí změnit ani v případě přestěhování kněze na jiné místo. Společenství jednotlivých kněží jsou ale též prostupná; na bohoslužby přijíždějí věřící zpravidla ze širokého okolí. Kněží mají občanská povolání a nejsou za svou duchovní práci honorováni. Režie bohoslužby včetně nájmu prostor je odpovědností kněze; účastníci bohoslužby nejsou motivováni k tomu, aby poskytovali dobrovolné příspěvky.

Knězem se stává muž či žena vysvěcením poté, co obdrží patřičné vzdělání, tedy když je vyškolen v Akademii pro teologii a náboženskou nauku (Akademie für Theologie und Religionslehre byla založena roku 2005, v překladu je nazývána též Akademií pro teologii a náboženství či Akademií pro teologii a náboženské vědy). Vzdělání v Akademii je zdarma a trvá jeden a půl roku. Na prvním stupni studia se kandidát kněžství stává jáhnem (diakonem). Může vést bohoslužbu, ale nikoli provádět proměnu. Kněz je podřízen biskupovi. Jako svého pomocníka může biskup jmenovat některého kněze svého biskupství děkanem. Kromě biskupů, odpovědných za biskupství, mohou být i biskupové titulární a pomocní. Biskup se může stát arcibiskupem. Pokud je mu svěřena odpovědnost za Křesťanskou církev esejskou v některé zemi, stává se zemským arcibiskupem. Jednou z jeho povinností je evidence kněží a jáhnů. Představitelé církve mohou zastávat další úřady a získat jim odpovídající tituly – monsignora, metropolity, kardinála, děkana kurie či nuncia. Kurie jako vedoucí administrativní orgán církve je tvořena sborem kardinálů. Nuncius je předsedou Mezinárodní konference biskupů a nejbližším zástupcem paxe.

Jak už bylo uvedeno, finančními náklady na provedení bohoslužeb má být zatížen kněz, který je provádí, zatímco účastníci nejsou motivováni k tomu, aby se na nich podíleli. Tato praxe vyvolává otázku možného propojení církevních a komerčních aktivit hlavně v případě, kdy kněží veřejně působí též v oblasti alternativní medicíny. Představitelé církve ovšem trvají na tom, že podnikatelské aktivity jsou od aktivit církevních přísně odděleny.

Křesťanská církev esejská zřídila dva řády. Jedním je Ordo Templi Christi Esseniorum (zkratkou O. T. C. E.), který má navazovat na templářské řády a věnovat se humanitární práci a ochraně životního prostředí. Zemský arcibiskup ho může zřídit v zemi, v níž působí, a jmenovat jeho zemského velmistra. Velmistrem té části řádu O. T. C. E., která působí společně pro Slovensko i Českou republiku, je arcibiskup Richard Gräczer. Druhým řádem je Řád Marie nebo též Řád královny nebes, zaměřený na rozvíjení mariánské úcty a zbožnosti a založený roku 2005. Také tento řád je organizován na zemském principu: zemský arcibiskup ho zřizuje a jmenuje abatyši. Zemskou abatyší pro českou oblast je Jiřina Šťastná. Kolem sester v Řádu královny nebes vznikají také společenství. Účast na činnosti řádů neznamená život v komunitě, ani není svázána s celibátem.


=== Počet věřících ===

Při registračním řízení měla Křesťanská církev esejská povinnost doložit, že se k ní hlásí tři sta osob s trvalým bydlištěm na území České republiky. V době posledního sčítání lidu nebyla církev ještě uvedena mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Celkový počet návštěvníků bohoslužeb představitelé církve nezveřejňují a vzhledem k volné organizaci církve by tento počet patrně bylo možné pouze hrubě odhadnout.


== Literatura ==

''Cirkevný poriadok. So Svetlom Krista pre Božiu ríšu''. Cirkev Essénsko-Kresťanská 2017. 
Marianna KOCÁKOVÁ: ''Nové náboženské hnutia na Slovensku, ich vplyv a riziká pre spoločnosť''. Rkp. disertační práce obhájené na Gréckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity, Prešov 2020. 
Eva-Maria: „Die Christlich Essenische Kirche (CEK).“ ''Materialdienst'' 8/2012, s. 292–300. 
Eckhard STROHM, ''The Complete Gospel'', ''accoding to John''. Christan Essenian Church, Erfurt 2003. 
Eckard [Eckhard] STROHM: ''Príručka ke kursu REIKI I''. Reiki Association International, Komárno: 1996. 
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Podle rady andělů.“ ''Dingir'' 17, 2014, 2, s. 45–46. 

Oficiální internetové stránky: http://www.cek.eu.com/cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=15040&str_zpet=Seznam_cns.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:CCNS]]

Otčenáš (JKI-K)

2022-11-23T16:07:09Z

ZRN:

Otčenáš První slova a současně pozdější název [[modlitba (JKI-K)|modlitby]], kterou [[Ježíš (JKI-K)|Ježíš]] učil své žáky. V nepatrně odlišných verzích je dochována v evangeliu podle Matouše (6, 9-13), v evangeliu podle Lukáše (11, 2-4) a v raně kř. spisu ''Didaché'' (Učení apoštolů): „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“

Viz též: [[Fátiha (JKI-I)|Fátiha (JKI-I)]]

''[[:Kategorie:Aut: Pokorný Pavel|Pavel Pokorný]]'' 
[[Kategorie:Aut: Pokorný Pavel]]
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

Otčenáš (JKI-K)

2022-11-23T16:06:38Z

ZRN:

Otčenáš První slova a současně pozdější název [[modlitba (JKI-K)|modlitby]], kterou [[Ježíš (JKI-K)|Ježíš]] učil své žáky. V nepatrně odlišných verzích je dochována v evangeliu podle Matouše (6, 9-13), v evangeliu podle Lukáše (11, 2-4) a v raně kř. spisu ''Didaché'' (Učení apoštolů): „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“

Viz též: [[Fátiha (JKI-I)|Fátiha]]

''[[:Kategorie:Aut: Pokorný Pavel|Pavel Pokorný]]'' 
[[Kategorie:Aut: Pokorný Pavel]]
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

Hlavní strana

2022-03-31T14:38:31Z

ZRN:

<div id="mainpage">
<div id="mainpage-content">
<ul id="main-roster">
<li>[[CCNS|České církve a náboženské společnosti]] (CCNS, 2020)</li>
<li>[[JKI|Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám]] (JKI, 2003)</li>
<li>[[Hind|Slovník hinduismu]] (Hind, 2008)</li>
</ul>

Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vznikla v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR. Jde o mladší sestru dnes již etablované ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]'', zkušební verze byla spuštěna na podzim 2020. K nově zpracovanému slovníku ''České církve a náboženské společnosti'' v roce 2021 dále přibyly aktualizované podoby "trojslovníku" ''Judaismus – Křesťanství – Islám'' a ''Slovníku hinduismu'' Karla Wernera. Ztráta dosavadních zdrojů financování v roce 2022 vedla k zastavení dalších prací na encyklopedii, autoři o své újmě provedli jen dílčí doplňky slovníku českých církví a náboženských společností. Plánované další rozšiřování encyklopedie bude záviset na zájmu uživatelů a dostupných finančních prostředcích.
Budeme velmi rádi, [[Religionistická_encyklopedie:Kontakty|sdělíte-li nám]] svá doporučení a upozorníte-li nás na nedostatky tohoto díla.
</div>

<div id="mainpage-nav">
[[Religionistická encyklopedie:Hesla|Všechna hesla]]

[[Religionistická encyklopedie:Autoři|Všichni autoři]]

Více o [[Religionistická_encyklopedie:Religionistická_encyklopedie|Religionistické encyklopedii]]
</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>
</div>

CCNS

2022-03-31T14:35:18Z

ZRN:

<h2>České církve a náboženské společnosti (2020) 
Zdeněk R. Nešpor & Zdeněk Vojtíšek</h2>

<div id="photo">
<div>[[Soubor:CCNS_obalka_1.jpg|350px]]</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|52px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|67px|link=http://av21.avcr.cz/]] [[Soubor:Logo_Karolinum_1.png|123px|link=http://www.cupress.cuni.cz/]]</div>
</div>

Encyklopedie registrovaných (ve starší terminologii státem uznaných) církví a náboženských společností je první, pilotní částí ''Religionistické encyklopedie''. Nevznikla ovšem „na zelené louce“. Základem se stala knižně vydaná ''Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice'' týchž autorů (Karolinum, Praha 2015, ISBN 978-80-246-3315-2), která obsahuje základní informace o 27 náboženských společenstvích. Část těchto informací (religionistické charakteristiky církví a skupin, jejich světová i české historie, informace o sociálním rozšíření) byla do ''Religionistické encyklopedie'' převzata a aktualizována. Část informací byla záměrně ponechána pouze v původním knižním vydání. Také v případě dalších náboženských společenství jsme mohli vyjít z již existujících děl Zdeňka Vojtíška (''Encyklopedie náboženských směrů v České republice''. Portál, Praha 2004, ISBN 80-7178-798-1) a Zdeňka R. Nešpora (''Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska''. Kalich, Praha 2009, ISBN 978-80-7017-129-5), v těchto případech však úpravy a doplňky mnohonásobně překročily podíl převzatého textu. Zhruba čtvrtina hesel byla pro ''Religionistickou encyklopedii'' zpracována úplně nově a další čtvrtina byla velmi výrazně přepracována, současně byly vytvořeny vzájemné odkazy a základ pro budoucí složitější navigační struktury. V publikované podobě tak encyklopedie ''České církve a náboženské společnosti'' přináší základní informace o všech 42 aktuálně (2020) v České republice registrovaných církvích a náboženských společnostech. V roce 2022 byly doplněny údaje o počtu věřících ze sčítání lidu 2021 a připravujeme vložení hesel nově registrovaných církví a náboženských společností.

Spoluautory všech hesel jsou Zdeněk R. Nešpor a Zdeněk Vojtíšek.

Původní knižní vydání Encyklopedie menších křesťanských církví v ČR lektorovali (†) prof. ThDr. Pavel Filipi a doc. (dnes prof.) PhDr. Dana Hamplová, Ph.D.

[[:Kategorie:CCNS|Všechna hesla]]