imported>ZRN: import CNO + Tibet

2025-12-13T17:56:12Z

import CNO + Tibet

Nová stránka

= Černý Adolf =
 <time datetime="1864-08-19">19. srpna 1864</time> v Hradci Králové
 <time datetime="1952-12-27">27. prosince 1952</time> v Praze

Slavista a spisovatel, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Od roku 1894 vydával své literární díla pod pseudonymem Jan Rokyta (po knězi Jednoty bratrské z 16. stol.). Pocházel z rodiny krejčího, studoval reálku (1875–79) a učitelský ústav v rodišti (maturita 1883). Jako učitel působil tamtéž a v Praze (1895–1900), kde se stal správcem Národopisného muzea, vzešlého z výstavy 1895 (1898–1904) a lektorem polštiny a lužické srbštiny (1901–20) a později i srbochorvatštiny (1911–20) na české Karlo-Ferdinandově univerzitě / Univerzitě Karlově. Zároveň vydával časopis ''Slovanský přehled'' (1898–1914, opětovně 1925–32). Po první světové válce nastoupil na ministerstvo zahraničí, účastnil se mírové konference ve Versailles (1919), v letech 1922–23 byl legačním radou ve Varšavě, 1923–25 v Římě. Penzionován byl v roce 1927. V roce 1916 se stal mimořádným a 1923 řádným členem České akademie věd a umění, obdržel čestné doktoráty Karlovy univerzity (1946) a Jagellonské univerzity v Krakově (1947). Ačkoli se zajímal i o jiné slovanské národy a zprostředkovával o nich informace, akademicky nejvýznamnější je jeho přínos české sorabistice, kterou fakticky založil (''Wobydlenje Łužiskich Serbow'', 1889; ''Lužické obrázky'', 1890; ''Svatba u Lužických Srbů'', 1893; ''Mythiske bytosće Łužiskich Serbow I.'', 1893; ''Stawizny basnistwa hornjołužiskich Serbow'', 1910; ''Lužice a Lužičtí Srbové'', 1912). Zároveň se profiloval jako evangelicky orientovaný básník a spisovatel intimní spirituální lyriky (''Když se připozdívá'', 1897; Světla a bludičky, 1898; ''Lekníny na hlubinách'', 1900; ''Za Kristem'', 1903; ''Pouta a peruti'', 1905; ''Království ticha a smíru'', 1907; ''Jadranské dojmy'', 1915) i epických oslav české reformace a obrození (''Zpěvník pozdního husity'', 1918; ''Hus'', 1919; ''Písně osvobozeného otroka'', 1919; ''Věrní a odhodlaní'', 1938). V tomto duchu psal i jako publicista.

Literatura: 
Otakar Bartoš: „Adolf Černý a Polsko.“ ''Acta Universitatis Carolinae – HUCP'' 5, 1964, 1-2, s. 211–231; Marcel Černý a kol: ''Pražské sorabistické studie. K 60. výročí úmrtí Adolfa Černého (1864–1952) a 70. výročí úmrtí Josefa Páty (1886–1942).'' Společnost přátel Lužice, Praha 2013; Petr Kaleta: ''Češi o Lužických Srbech. Český vědecký, publicistický a umělecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo Adolfa Černého''. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2006; ''Praha a Lužičtí Srbové''. Společnost přátel Lužice, Praha 2005; Petr Kaleta: „Adolf Černý – etnograf Serbołużyczan.“ In: ''Slovanský svět očima badatelů a publicistů 19. a 20. století''. Etnologický ústav AV ČR, Praha 2007 s. 89–103; Jan Chodějovský: „Adolf Černý (1864–1952).“ In: ''Česká polonistická studia – tradice a současnost''. Historický ústav AV ČR, Praha 2014, s. 392–398.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

Černý Adolf - Historie editací

imported>ZRN: import CNO + Tibet