imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:49Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:08:21Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:44:40Z

import JKI a Hind

Nová stránka

<span id="entry">římskokatolická církev</span> Kř. církev vyznačující se vysokou uniformitou a rozvinutou doktrinální a organizační strukturou. S pravoslavím ([[pravoslavná církev (JKI-K)|pravoslavná církev]]) a [[protestantismus (JKI-K)|protestantismem]] patří ke třem nejvýzn. proudům [[křesťanství (JKI-K)|křesťanství]].

Dějiny: Ř.c. vznikla postupným sjednocováním původních kř. komunit na základě myšlenky obecné církve (řec. katholiké ekklésiá) objevující se už v mladší rovině nz. spisů datovaných k přelomu 1. a 2. století. Její růst byl na jedné straně umožněn relativní tolerancí řím. moci (přes občasné pronásledování, zejména za Decia, Valeriana a Diocletiana), na druhé straně přílivem konvertitů, které nové náboženství přitahovalo. Do konce 2. stol. byla vytvořena zákl. doktrína ustálením bibl. [[kánon (JKI-K)|kánonu]]. Zároveň byla vybudována správní struktura církve opírající se o třístupňovou [[hierarchie (JKI-K)|hierarchii]] ([[biskup (JKI-K)|biskup]], [[kněz (JKI-K)|kněz]], [[jáhen (JKI-K)|jáhen]]) a vzrůstající moc řím. biskupa ([[papež (JKI-K)|papeže]]). Vláda císaře [[Konstantin I. Veliký (JKI-K)|Konstantina I.]] znamenala novou etapu. Tzv. [[edikt milánský (JKI-K)|ediktem milánským]] 313 legalizoval křesťanství a vytvořil tak důležitý předpoklad k tomu, aby se koncem 4. stol. stalo státním náboženstvím impéria. To umožnilo církvi dobudovat hierarchii po vzoru provinciální a metropolitní správy s centrem v Římě, ale zároveň rozšířilo možnosti rozvoje [[hereze (JKI-K)|herezí]], jež v té či oné podobě provázely ř.c. od počátku. Zánik záp. části impéria 476 a vpád barbarů zanechaly řím. papeže v pozici jediného garanta soc. řádu. V následujících stoletích papežství s pomocí mimořádně aktivních mnišských komunit christianizovalo někdejší nájezdníky a postupně zahladilo nejhlubší rozpory mezi řím. formou křesťanství a kulturou záp. Evropy. Během středověku byl vliv církve na vzdělání, soc. a polit. život téměř monopolní. Rozkol 1054 znamenal v životě církve zásadní obrat, teprve [[schizma (JKI-K)|schizmatem]] vlastně vznikla ř.c. Během následující doby (až do reformace) papežství za pomoci kanonických právníků a teologů formulovalo propracovanou doktrínu papežské autority. S vrcholem papežské moci však vzrůstala i její kritika ze strany světských vládců, univerzitních vzdělanců i heretiků. Prestiž papežské moci poklesla hlavně v důsledku avignonského exilu ([[avignonské zajetí církve (JKI-K)|avignonské zajetí církve]], 1309-1377) a [[papežské schizma (JKI-K)|papežského schizmatu]] (1378-1417). V 15. stol. zachvátila ř.c. další vlna herezí, předznamenávající už [[reformace (JKI-K)|reformaci]]. Papežství zmítané korupcí už nebylo schopno dále účinně čelit vzrůstajícímu tlaku. Během 16. stol. rozhodný požadavek zevrubné reformy církve, prosazované zejména Martinem [[Luther, Martin (JKI-K)|Lutherem]], Janem [[Kalvín, Jan (JKI-K)|Kalvínem]] a Ulrichem [[Zwingli, Ulrich (JKI-K)|Zwinglim]], otřásl celým kř. Západem. Reformace rozbila duch. hegemonii ř.c. na západě v době, kdy už vypracovala program vnitřního přerodu. Jeho vrcholem se stal [[tridentský koncil (JKI-K)|tridentský koncil]] (1545-1563) a s ním spojená [[protireformace (JKI-K)|protireformace]], která proměnila ř.c. ve více centralizovanou, autoritářskou a tradicionální instituci. Protireformací se ř.c. snažila získat zpět oblasti vlivu, které ztratila, ale zároveň se pokusila nahradit ztráty rozsáhlou misijní aktivitou v Novém světě a Orientě. Byla přitom podporována některými novými řády, zvláště [[jezuité (JKI-K)|jezuity]]. Po náb. válkách 17. stol. přišel vleklý náb. úpadek, v němž byla během 18. stol. konfrontována s racionalismem a [[osvícenství (JKI-K)|osvícenstvím]], ohrožujícím nejen círk. doktrínu, ale i právo na existenci. V tomto ohrožení zaujala v 19. stol. nepřátelský postoj vůči modernímu světu, jenž se projevil větším důrazem na uniformitu víry a striktní poslušnost autoritě. 1. vatikánský [[koncil (JKI-K)|koncil]] (1869-1870), který schválil dogma o [[papežská neomylnost (JKI-K)|papežské neomylnosti]] ve věcech víry a mravů, byl jen dalším prohlubováním krize. 1870 byl ztracen papežský stát. Círk. neschopnost vyrovnat se s narůstajícími soc. problémy vedla k odlivu dělnictva. Další ohrožení znamenal vznik antiklerikálních režimů. Zásadní změnu přinesl až [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhý vatikánský koncil]] (1962-1965), který zmírnil círk. opozici vůči modernímu světu ([[aggiornamento (JKI-K)|aggiornamento]]) a zčásti demokratizoval i její vnitřní strukturu. Současná ř.c. stojí především před problémem, jak se vyrovnat s prohlubujícím se rozporem mezi vyspělým a rozvojovým světem, který zasahuje i její vlastní organismus.

Struktura a učení: Po většinu doby své existence ř.c. vycházela z přesvědčení, že ostatní kř. církve, které během historie vznikly, s ní nesdílejí viditelnou kontinuitu s apoštolskou církví nebo znatelnou věrnost ortodoxní interpretaci kř. [[víra (JKI-K)|víry]]. Zákl. hierarchická struktura, kterou ř.c. během staletí vyvinula, aby chránila svou integritu a depozitum víry, má kořeny v apoštolské a poapoštolské době, kdy byly vymezeny povinnosti a vzájemné vztahy tří hlavních úřadů církve – biskupa, kněze a jáhna. V čele hierarchie stojí papež, řím. biskup, který jako nástupce sv. Petra má primát mezi všemi biskupy. Ve světle 1. vatikánského koncilu má nejvyšší zákonodárnou moc a neomylnost ve věcech víry a mravů. Je volen doživotně kolegiem [[kardinál (JKI-K)|kardinálů]] ([[konkláve (JKI-K)|konkláve]]). Teologicky se ř.c. odlišuje od ostatních kř. církví pojetím [[milost (JKI-K)|milosti]] a pramenů [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]. Na rozdíl od [[protestantismus (JKI-K)|protestantismu]], který v bibli tradičně spatřuje jediný zdroj kř. víry a normy pro kř. chování a círk. politiku, ř.c. věří, že ačkoliv má bible zvláštní postavení autority v záležitostech zjevení, ústní [[tradice (JKI-K)|tradice]] bibli předcházející, doprovázející a na ni navazující musí být též uznána jako jeden z pramenů víry. Zatímco protestantismus uznává pouze dvě [[svátosti (JKI-K)|svátosti]] – [[křest (JKI-K)|křest]] a [[eucharistie (JKI-K)|eucharistii]], katolicismus k nim připojuje na základě tradice dalších pět – [[biřmování (JKI-K)|biřmování]], [[pomazání nemocných (JKI-K)|pomazání nemocných]], [[pokání (JKI-K)|pokání]] ([[zpověď (JKI-K)|zpověď]]), kněžství a [[manželství (JKI-K)|manželství]]. Obřad eucharistie přitom zaujímá centrální pozici, neboť ř.c. věří, že v jeho rámci probíhá [[transsubstanciace (JKI-K)|transsubstanciace]]. Důležitou složku kultovního života ř.c. tvoří [[kult svatých (JKI-K)|kult svatých]]. Světci jsou považováni za vzory kř. života a přímluvce. Po 2. vatikánském koncilu byla rozsáhlá obřadnost poněkud omezena a v centru [[kult (JKI-K)|kultu]] potvrzena eucharistie.

''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor]]
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

----
<span class="see-also">Viz též heslo [[Církev římskokatolická]] v encyklopedii [[CCNS|České církve a náboženské společnosti (2020)]]</span>

<div id="photo">[[Soubor:JKI_římskokatolická církev.jpg|upright|Svatopetrské náměstí s bazilikou sv. Petra]]</div>

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:41
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:08
(Žádný rozdíl)

římskokatolická církev (JKI-K) - Historie editací

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind