imported>ZRN: přidán Slovník islámu

2024-11-14T14:49:39Z

přidán Slovník islámu

Nová stránka

<span id="entry">šaríʻa</span> – soubor ustanovení Božího řádu. ''Šaríʻa'' bývá velmi často vykládána přímo jako islámské právo, avšak její skutečný obsah je mnohem širší a islámské právo v tom vlastním slova smyslu (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') představuje „pouze“ disciplínu, která šaríʻu rozebírá a vykládá. Slovo šaríʻa původně znamenalo cestu, především k vodnímu zdroji. V té nejobecnější rovině se dělí na dvě kategorie: ''ʻibádát'' a ''muʻámalát''.

Do kategorie ''ʻibádát'' patří vše, co je mezi člověkem a Bohem ([[Alláh (Islam)|Alláh]]), tedy veškerá ustanovení regulující vztah věřícího k jeho Stvořiteli, čili záležitosti, jež můžeme rozdělit do dvou základních okruhů: na ortodoxii a ortopraxi. Ortodoxie vymezuje závazné články víry, a protože muslimové postrádají jediné autoritativní věroučné znění (jaké mají kupříkladu katolíci), ve středověku vznikla celá řada sbírek dogmat (''ʻaqáʼid''), z nichž nejproslulejší napsal [[šajch (Islam)|šajch]] ʻUmar an-Nasafí. Tyto dogmatiky vymezují jednotlivé „články víry“ (víru v jediného Boha, jeho Posla [[Muhammad (Islam)|Muhammada]], v [[andělé (Islam)|anděly]] a [[džinnové (Islam)|džinny]], v [[prorokové a profécie (Islam)|proroky]] a zjevené knihy, [[Den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]] a tělesné zmrtvýchvstání i posmrtnou odměnu, v [[ráj (Islam)|ráji]], či odplatu, v [[peklo (Islam)|pekle]]). Ortodoxie zase stanovuje, jak se má věřící správně chovat, neboť (jak muslimové věří) víra (''[[imán (Islam)|ímán]]'') bez odpovídajících skutků je mrtvá. Zde patří nejen známých pět pilířů islámu (''arkán ad-dín al-chamsa''), tedy [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]] (''šaháda''), [[modlitba (Islam)|modlitba]] (''salát''), [[almužna (Islam)|almužna]] (''zakát''), [[půst (Islam)|půst]] (''sawm'') a [[pouť (Islam)|pouť]] do Mekky (''hadždž''), ale rovněž celá řada zákazů a příkazů týkající se [[jídlo a pití (Islam)|jídla]] a pítí, chování ([[etika (Islam)|etika]]) atd. Někteří muslimští myslitelé do této kategorie řadí také ''[[džihád (Islam)|džihád]]''.

Oblast ''muʻámalát'' zase stanovuje pravidla pro mezilidské vztahy, a právě do této kategorie patří záležitosti, které jsme obecně zvyklí vnímat jako „vlastní“ právo: například právo rodinné ([[manželství a rodina (Islam)|manželství a rodina]]), trestní, dříve i otročí ([[otroci a otroctví (Islam)|otroci]] a otroctví) a válečné atd. Islámské právo obecně rozděluje veškeré lidské činny do pěti kategorií: na ''fard'' (povinné; zde patří pět pilířů islámu a řada dalších skutků), ''[[sunna (Islam)|sunna]]'' (doporučené; činy, které nejsou přímo předepsané, ale jsou jednoznačně bohulibé), ''džáʼiz'' (povolené, tedy to, co je vnímáno jako „neutrální“), ''makrúh'' (zavrženíhodné; nikoliv však přímo zakázané) a konečně ''harám'' (zakázané). Za základní kořeny islámského práva (tzv. ''usúl al-fiqh'') bývají tradičně považovány [[Korán (Islam)|Korán]], sunna (Tradice), ''qijás'' (analogie) a ''idžmáʻ'' (konsensus právních kapacit). Podle zásad pro jejich používání se ''fiqh'' rozdělil do několika směrů, právních škol (''madhhab''), z nichž se v sunnitském islámu dodnes dochovaly čtyři, nazvané podle svých zakladatelů: hanafijský, šáfiʻovský, málikovský a hanbalovský. Tyto právní směry se navzájem respektují a odlišují se převážně v metodologii a jednotlivostech.

Nejstarší z těchto směrů, hanafijský, je zároveň v současnosti tím nejrozšířenějším. Jeho zakladatelem byl [[imám (Islam)|imám]] Abú Hanífa, celým jménem Abú Hanífa an-Nuʻmán ibn Thábit (zemřel r. 767). Tento směr se vyznačuje tolerantností a převažuje v Turecku, v Syropalestině, na Balkáně a v Indii. Abú Hanífá pocházel z irácké Kúfy, kde obchodoval s textilem, a přitom studoval teologii a právo. Jeho praktické obchodní zkušenosti patrně přispěly k tomu, že při řešení právních problému hojně využíval svobodný racionální úsudek (''raʼj''). Dalšími z právních nástrojů, na něž kladl důraz, byly analogie (''qijás'') a volba vhodnější alternativy (''istihsán''). Abú Hanífa jako první v islámu zformuloval pravidla týkající se smluv. Ve svém systému bral v úvahu i zvykové právo (''[[ʻurf (Islam)|ʻurf]]''). V trestně-právních záležitostech se jeho směr vyznačuje umírněností, především vůči [[jinověrci (Islam)|jinověrcům]] (''ahl al-kitáb''). O vznik druhého nejstaršího směru se zasloužil imám Málik ibn Anas (zemřel r. 795). Ten je dnes rozšířený především v zemích Maghribu, ale též v Bahrajnu a Spojených arabských emirátech (SAE). Imám Málik se narodil v Medíně, kde prožil celý život. Dochované zprávy o jeho životě obsahují množství legendárního materiálu. Sestavil rozsáhlou sbírku ''[[hadíth (Islam)|hadíthů]]'', nazvanou ''Vyšlapaná cesta'' (''al-Muwattaʼ''), která bývá často řazena po bok šesti autoritativním knihám Tradice (''sunny''). Zároveň se jedná o nejstarší dochované kompendium islámského práva vůbec. Málikovy názory odpovídají konzervativním postupům medínských pietistů, z jejichž řad sám vzešel. Právní argumenty odvozuje především z koranického textu a hadíthů, ale ve sporných případech připouští i konsensus (''idžmáʻ'') medínských právních autorit. Jako první ''faqíh'' aplikoval princip obecného zájmu (''istisláh'') jako právní směrnici.

Zakladatel dalšího madhhabu, imám aš-Šáfiʻí, celým jménem Muhammad ibn Idrís (767–820), byl právník a teolog, který se ve svém systému snažil spojit přednosti madhhabů svých dvou velkých předchůdců – Abú Hanífy a Málika ibn Anas. Narodil se v Gaze, studoval u Málika ibn Anas v Medíně, ale též v Mekce a v Iráku. Usiloval (a úspěšně) o dosažení kompromisu mezi těmi, kdo prosazovali rozhodující úlohu Tradice (''asháb al-hadíth''), a stoupenci práva na vlastní názor (''asháb ar-raʼj''). Ve svém ''Traktátu o základech fiqhu'' (''Risála fí ʻusúl al-fiqh'') vymezil přípustnost využití každého ze čtyř základních zdrojů islámského práva. Předložil rovněž souhrnný výklad doktrín jednotlivých právních škol, a proto bývá někdy nazýván „architektem islámského práva“. Jeho hlavním přínosem byla autoritativní definice Tradice (''sunny'') a systematizace úsudků na základě analogie (''qijás''), na níž především kladl důraz. Imám aš-Šáfiʻí se usadil v Káhiře, kde také zemřel. Imám Ahmad ibn Hanbal (780–855) byl posledním ze čtyř velkých zakladatelů madhhabů. Jeho právní směr je obecně považován za nejrigidnější ze všech. V dnešní době je rozšířený především v Saúdské Arábii a některých dalších zemích Arabského poloostrova. Ibn Hanbal patří mezi ty nejvlivnější osobnosti islámu vůbec a jeho odkaz ovlivnil i četné obrodné snahy muslimů. Oponenti jej nezřídka obviňovali z přehnaného tradicionalismu, nesnášenlivosti a neschopnosti přizpůsobit se. Důsledně odmítal tezi o stvořenosti Koránu, jíž hlásali ''[[muʻtazila (Islam)|muʻtazilité]]'', a spolu s ní i veškeré racionalistické dědictví antické civilizace, které muslimové převzali. Pro své názory se střetl s chalífou al-Maʼmúnem. Ten jej dal uvěznit a bičovat. Chalífa al-Mutawakkil jej později rehabilitoval. Imám Ibn Hanbal zdůrazňoval, že vladařovým posláním je dbát o blaho muslimské obce (''umma''), nikoliv se plést do teologicko-právních otázek. Podle jeho učení člověk musí věřit v Boha, aniž by se pokoušel chápat způsob jeho Bytí. Jeho doktrína spočívá v doslovném chápání Koránu (''tašbíh''), nepřipouštějícím žádný alegorický výklad. Korán a ''sunna'' mají (dle Ibn Hanbalova přesvědčení) své volné „pokračování“ ve třetím pramenu islámského práva, a tím jsou výroky Prorokových druhů (''sahába''); ti totiž byli přímo vedeni jeho příkladem, a tudíž sami mohou být pokládáni za jisté vzory. Ahmad ibn Hanbal se do historie islámu zapsal především jako nekompromisní bojovník proti nežádoucím novotám (''[[bidʻa (Islam)|bidʻa]]'').

<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
* Bezoušková, Lenka. ''Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské''. Praha: Leges, 2013;
* Hourani, Albert. ''Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost''. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
* Osina, Petr. ''Základy islámského práva''. Praha: Leges, 2012;
* Pelikán, Petr. ''Sunna: Pramen islámského práva''. Praha: Vodnář, 1997;
* Philips, Abu Ameenah Bilal. ''Vývoj islámské právní vědy (fiqhu)''. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec v Praze, 2024;
* Potměšil, Jan. ''Šaríʻa: Úvod do islámského práva''. Praha: Grada, 2012;
* Robinson, Francis. ''Svět islámu''. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''

<span class="section_title">Viz též:</span> [[šarí‘a (JKI-I)|šarí‘a (JKI-I)]]<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám]]

šaríʻa (Islam) - Historie editací

imported>ZRN: přidán Slovník islámu