Církev Křesťanská společenství - Historie editací

imported>ZRN: import CNO + Tibet

2025-12-13T17:56:03Z

import CNO + Tibet

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:40:44Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:07:14Z

přidán Slovník buddhismu

ZRN v 29. 3. 2022, 15:41

2022-03-29T15:41:46Z

imported>JD: oprava odkazů na RCNS u MK ČR

2022-01-29T15:32:30Z

oprava odkazů na RCNS u MK ČR

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:43:17Z

import JKI a Hind

Ukázat změny

ZRN v 6. 10. 2020, 13:46

2020-10-06T13:46:34Z

Ukázat změny

imported>ZRN v 5. 10. 2020, 23:00

2020-10-05T23:00:29Z

imported>ZRN v 5. 10. 2020, 22:57

2020-10-05T22:57:55Z

imported>ZRN v 5. 10. 2020, 22:50

2020-10-05T22:50:36Z

@@ Řádek 141: / Řádek 141: @@
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
 [[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
 [[Kategorie:CCNS]]

@@ Řádek 118: / Řádek 118: @@
 | 2021
 |align="right"| 2306
 |align="right"|
 |}

@@ Řádek 115: / Řádek 115: @@
 |align="right"| 9387
 |align="right"| 2046
 |}

@@ Řádek 131: / Řádek 131: @@
 Oficiální internetové stránky: http://www.kaes.cz/<br />
-[http://www3.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=5043&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR
+[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=5043&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR
 ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 Za symbolický počátek charismatického hnutí je možné považovat události následující poté, co Dennis J. Bennett (1917–1991), rektor episkopálního sboru ve Van Nuys na předměstí Los Angeles, jeho kolega vikář a někteří z jeho farníků měli roku 1959 pentekostální zážitek křtu svatým Duchem a začali se modlit v neznámém jazyce. Poté, co se Bennett se svým zážitkem v dubnu 1960 svěřil svému sboru, byl vyzván k rezignaci a biskup losangeleské diecéze modlitby v jazycích zakázal. Nebyl to ovšem první případ zkušenosti křtu Duchem svatým v nepentekostální denominaci – o tomto zážitku hovořili ve Spojených státech již roku 1953 například duchovní Učedníků Kristových Don Wilson Basham (1926–1989) nebo v téže době Agnes Mary Sanfordová (1897–1982), manželka episkopálního duchovního a pozdější významná uzdravovatelka. Ovšem pozornost vzbudil až teprve Bennetův případ, a to díky časopiseckým článkům, které sledovaly jak kontroverzi v losangeleské diecézi, tak pozvání Bennetta na nové místo rektora do malé farnosti nedaleko Seattlu. Také další události včetně rychlého růstu nové Bennettovy farnosti se staly předmětem velké pozornosti amerických médií. Křest svatým Duchem a jiné prvky pentekostální zbožnosti přijímaly i další osobnosti nepentekostálních církví a některé z nich chtěly a směly podobně jako Bennett ve svých denominacích nadále působit.
-Podobnou zdatnost ve vztahu s médii projevili vůdci vznikajícího amerického charismatického hnutí v šedesátých letech 20. století Harald Bredesen (1918–2006) a Laurence Donald („Larry“) Christenson (1928–2017), oba luterští duchovní. Bredesen založil charismatické modlitební společenství v New Yorku již roku 1957 a o čtyři roky později získal pro charismatické hnutí episkopálního křesťana Johna Lewise Sherrilla (1923–2017), budoucího autora populárních knih, které v příznivém světle popisovaly pentekostální zbožnost a její praktické důsledky. Sherrill spolupracoval s pastorem Davidem Rayem Wilkersonem (1931–2011) na slavné knize ''Dýka a kříž'' (1963) o pentekostální misii mezi kriminální mládeží a se svou manželkou Elizabeth (*1928) na další známé knize s autobiografickými prvky ''Oni hovoří jinými jazyky'' (1964).
+Podobnou zdatnost ve vztahu s médii projevili vůdci vznikajícího amerického charismatického hnutí v šedesátých letech 20. století Harald Bredesen (1918–2006) a Laurence Donald („Larry“) Christenson (1928–2017), oba luterští duchovní. Bredesen založil charismatické modlitební společenství v New Yorku již roku 1957 a o čtyři roky později získal pro charismatické hnutí episkopálního křesťana Johna Lewise Sherrilla (1923–2017), budoucího autora populárních knih, které v příznivém světle popisovaly pentekostální zbožnost a její praktické důsledky. Sherrill spolupracoval s pastorem Davidem Rayem Wilkersonem (1931–2011) na slavné knize ''Dýka a kříž'' (1963) o pentekostální misii mezi kriminální mládeží a se svou manželkou Elizabeth (*1928) na další známé knize s autobiografickými prvky ''Oni hovoří jinými jazyky'' (1964).
 Také v Evropě měli duchovní nepentekostálních církví zážitek křtu svatým Duchem ojediněle i dříve, ale faktické počátky charismatického hnutí jsou spojeny s farářem německé evangelické církve Arnoldem Bittlingerem (*1928), který se s hnutím seznámil při cestě do Spojených států roku 1962 a následujícího roku pozval Larryho Christensona na první evropskou charismatickou konferenci ve falckém městečku Enkenbach. Christenson pak navštívil i Velkou Británii na pozvání tamního organizátora raného charismatického hnutí Michaela Clauda Harpera (1931–2010) a ještě téhož roku 1963 se k charismatickému způsobu zbožnosti přiklonil první sbor anglikánské církve.
@@ Řádek 26: / Řádek 26: @@
 Misijní a částečně i charitativní poslání má organizace Mládež s misií (YWAM), založená roku 1961 Američanem Lorenem Cunninghamem (*1935), původně pro klasicky pentekostální církev Shromáždění boží. Během šedesátých let ale tato organizace rozšířila svou působnost na stoupence charismatického hnutí v mnoha dalších denominacích. Misijní význam, a to zvláště díky demonstraci jednoty křesťanů z mnoha denominací, mají městské Pochody pro Ježíše. První z nich se konal roku 1987 v Londýně a dosud snad největší, v brazilském São Paolu roku 1996, přivedl do ulic na dva milióny křesťanů. Ovšem nejdůležitější z misijních aktivit podnícených charismatickým hnutím je bezesporu kurs Alfa. Vznikl v anglikánské farnosti svaté Trojice v londýnské čtvrti Brompton roku 1973 jako kurs pro nově konvertované křesťany, ale úspěch mu přinesla až transformace vikářem Nicholasem („Nickym“) Gumbelem (*1955) roku 1990 na misijně zaměřený kurs. Nekřesťané jsou na něj zváni místními evangelikály (nebo katolickými charismatiky) a vytvoří s nimi nevelké smíšené společenství. V období deseti týdnů se mají v neformálním prostředí a v kontextu jiných činností (např. společného jídla či sledování filmu o Ježíšovi) seznámit se základy křesťanství prostřednictvím patnácti diskusí. Od roku 1993, kdy byly materiály kursu zveřejněny, se postupně rozšířily v podstatě do celého světa; jen v roce 1997 kurs absolvovalo asi půl milionu lidí.
-Už v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, tedy v době, kdy charismatické hnutí prožívalo svůj vrchol, se začala utvářet další vlna pentekostalismu. V posloupnosti ke klasickému pentekostalismu a charismatickému hnutí se zpočátku nazývala „třetí vlna“; později se ovšem pro ni ujal název neocharismatické hnutí (více o něm v úvodní kapitole Evangelikalismus). Jeho nové důrazy pronikaly do charismatického hnutí již v osmdesátých letech. V důsledku takových událostí, jakými bylo „probuzení“ v Argentině roku 1992, takzvané torontské požehnání roku 1994 nebo takzvané pensacolské probuzení v následujícím roce, se samostatná charismatická společenství ve velké většině proměnila na neocharismatická. Étos původního charismatického hnutí tak zůstal zachován v charismatických enklávách uprostřed nepentekostálních církví a pouze v menšině samostatných charismatických sborů a denominací (jednou z nich je i Církev Křesťanská společenství). Kvůli této změně je těžké odhadnout počet příslušníků charismatického hnutí; může to být asi 200 miliónů. Každopádně více než polovina tohoto počtu patří ke katolické charismatické obnově.
+Už v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, tedy v době, kdy charismatické hnutí prožívalo svůj vrchol, se začala utvářet další vlna pentekostalismu. V posloupnosti ke klasickému pentekostalismu a charismatickému hnutí se zpočátku nazývala „třetí vlna“; později se ovšem pro ni ujal název neocharismatické hnutí (více o něm v úvodní kapitole Evangelikalismus). Jeho nové důrazy pronikaly do charismatického hnutí již v osmdesátých letech. V důsledku takových událostí, jakými bylo „probuzení“ v Argentině roku 1992, takzvané torontské požehnání roku 1994 nebo takzvané pensacolské probuzení v následujícím roce, se samostatná charismatická společenství ve velké většině proměnila na neocharismatická. Étos původního charismatického hnutí tak zůstal zachován v charismatických enklávách uprostřed nepentekostálních církví a pouze v menšině samostatných charismatických sborů a denominací (jednou z nich je i Církev Křesťanská společenství). Kvůli této změně je těžké odhadnout počet příslušníků charismatického hnutí; může to být asi 200 miliónů. Každopádně více než polovina tohoto počtu patří ke katolické charismatické obnově.
 == Religionistická charakteristika Křesťanských společenství ==
@@ Řádek 42: / Řádek 42: @@
 Česká Církev Křesťanská společenství je bezpochyby součástí charismatického hnutí, ale její profil je zřetelnější až od počátku nového tisíciletí a značná rozdílnost mezi jednotlivými sbory v ní dosud přetrvává. Tato církev je totiž tvořena samostatnými, nezávislými sbory, jejichž směřování se od počátku poněkud lišilo v závislosti na původní církevní příslušnosti jejich zakládajících členů. K malé počáteční ukotvenosti Křesťanských společenství přispěla rovněž vytrvalá snaha vedoucích představitelů (především Dana Drápala) zapojit tyto sbory do některé již fungující organizace: do Apoštolské církve roku 1989, do mezinárodního společenství Vinice na začátku devadesátých let, do Jednoty bratrské mezi lety 1993 a 1997 a nakonec do mezinárodní sítě charismatických sborů Dove roku 2003. Nakonec ale církev zůstala samostatnou.
-Různost mezi sbory je způsobena také rozdílnou recepcí neocharismatických vlivů, jimž byly a jsou vystaveny. Ačkoli svými kořeny v osmdesátých letech 20. století jsou česká Křesťanská společenství pevně zasazena do charismatického hnutí, nikdy nepřestala být ovlivňována hnutím neocharismatickým. Díky pluralitě názorů a postojů charismatických křesťanů a díky značné samostatnosti jednotlivých místních společenství i skupinek uprostřed nich se míra tohoto ovlivňování v čase i v místě značně liší. V zásadě je ale možné říci, že od neocharismatického hnutí víry se Křesťanská společenství od počátku devadesátých let odkláněla a projevila kritičnost vůči Kennethu Haginovi (1917–2003), Wolfhardtu Margiesovi (*1938), Stevu Ryderovi (*1937) a dalším jeho hlavním postavám. K tomuto odstupu patrně přispělo na počátku této dekády i napětí ve vztahu s nově vzniklým společenstvím Voda života (dnes Církev Slovo života, více o ní ve stejnojmenné kapitole), které tehdy reprezentovalo hnutí víry a které se vůči Křesťanským společenstvím vymezovalo. Ostražitost vůči autoritativnímu vedení, typickému pro neocharismatické hnutí, se v Křesťanských společenstvích dále zvýšila po zápase v Jednotě bratrské o její další směřování, který vyvrcholil roku 1999 dokončením změny orientace Jednoty ve prospěch neocharismatických důrazů (více v kapitole Jednota bratrská).
+Různost mezi sbory je způsobena také rozdílnou recepcí neocharismatických vlivů, jimž byly a jsou vystaveny. Ačkoli svými kořeny v osmdesátých letech 20. století jsou česká Křesťanská společenství pevně zasazena do charismatického hnutí, nikdy nepřestala být ovlivňována hnutím neocharismatickým. Díky pluralitě názorů a postojů charismatických křesťanů a díky značné samostatnosti jednotlivých místních společenství i skupinek uprostřed nich se míra tohoto ovlivňování v čase i v místě značně liší. V zásadě je ale možné říci, že od neocharismatického hnutí víry se Křesťanská společenství od počátku devadesátých let odkláněla a projevila kritičnost vůči Kennethu Haginovi (1917–2003), Wolfhardtu Margiesovi (*1938), Stevu Ryderovi (*1937) a dalším jeho hlavním postavám. K tomuto odstupu patrně přispělo na počátku této dekády i napětí ve vztahu s nově vzniklým společenstvím Voda života (dnes Církev Slovo života, více o ní ve stejnojmenné kapitole), které tehdy reprezentovalo hnutí víry a které se vůči Křesťanským společenstvím vymezovalo. Ostražitost vůči autoritativnímu vedení, typickému pro neocharismatické hnutí, se v Křesťanských společenstvích dále zvýšila po zápase v Jednotě bratrské o její další směřování, který vyvrcholil roku 1999 dokončením změny orientace Jednoty ve prospěch neocharismatických důrazů (více v kapitole Jednota bratrská).
 Na druhou stranu Křesťanská společenství některé podněty neocharismatického hnutí přijímala. Hned zpočátku devadesátých let je ovlivňovalo hnutí Vinice, vedené Johnem Wimberem, a zvláště pastor Drápal byl nakloněn myšlence, aby se Křesťanská společenství k tomuto hnutí připojila. Také vliv takzvaných kansaských proroků byl značný. Jednalo se o skupinu proroků, kterou od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let vedli i u nás známí američtí pastoři Mike Bickle (*1955) a Paul Cain (1929–2019). Jeden z těchto proroků, James W. („Jim“) Goll (*1952), byl už počátku dekády častým hostem Křesťanské misijní společnosti a Křesťanských společenství a pomáhal formovat dlouhodobé zaujetí těchto společenství pro takzvanou prorockou službu, kterou dnes v českém charismatickém i neocharismatickém hnutí reprezentují Rick Joyner (*1949), Francis Frangipane (*1946) a další. Prorocká služba je zvláště u některých autorů spojena s povzbuzováním k aktivnímu duchovnímu boji se „silami temnoty“, což je další důležitá součást zbožnosti Křesťanských společenství už od počátku devadesátých let, kdy byly myšlenky duchovního boje do českého prostředí uváděny díky spisu ''Teritoriální duchové''. Jeho editorem byl Peter C. Wagner (1930–2016), významná postava neocharismatického hnutí. Křesťanská společenství také pozitivně přijímala neocharismatické události a jevy, jakými jsou torontské požehnání a pensacolské probuzení. Spolu s dalšími pentekostálními církvemi se Křesťanská společenství podílela na hromadných veřejných misijních akcích s kazateli neocharismatického zaměření, naposledy roku 2001 na evangelizacích s kolumbijským kazatelem Carlosem Jiménezem (*1937), původně pastorem klasické pentekostální denominace Shromáždění boží, a jeho spolupracovníky.

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:40
(Žádný rozdíl)