Církev bratrská - Historie editací

imported>ZRN: import CNO + Tibet

2025-12-13T17:56:04Z

import CNO + Tibet

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:40:44Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:07:14Z

přidán Slovník buddhismu

ZRN v 29. 3. 2022, 15:38

2022-03-29T15:38:01Z

imported>JD: oprava odkazů na RCNS u MK ČR

2022-01-29T15:32:31Z

oprava odkazů na RCNS u MK ČR

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:43:17Z

import JKI a Hind

Ukázat změny

ZRN v 20. 11. 2020, 14:51

2020-11-20T14:51:58Z

ZRN v 7. 10. 2020, 11:04

2020-10-07T11:04:17Z

ZRN v 7. 10. 2020, 11:00

2020-10-07T11:00:57Z

ZRN v 7. 10. 2020, 10:57

2020-10-07T10:57:35Z

@@ Řádek 287: / Řádek 287: @@
 ----
-<span class="see-also">Viz též heslo [[Církev bratrská (JKI-K)]] ve slovníku [[JKI|Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)]]</span>
+<div class="see-also">Viz též heslo [[Církev bratrská (JKI-K)]] ve slovníku [[JKI|Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)]]</div>
 [[Kategorie:CCNS]]

@@ Řádek 253: / Řádek 253: @@
 | 2021
 |align="right"| 10762
 |align="right"|
 |align="right"|
 |align="right"|
 |}

@@ Řádek 250: / Řádek 250: @@
 |align="right"| 493
 |align="right"| 2877
 |}

@@ Řádek 273: / Řádek 273: @@
 Oficiální internetové stránky: http://portal.cb.cz/<br />
-[http://www3.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=218&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR
+[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=218&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR
 ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />

@@ Řádek 158: / Řádek 158: @@
 Církevní ústředí sídlí v Praze.
-K prvnímu déletrvajícímu pokusu zřídit učiliště pro vzdělávání kazatelů došlo po druhé světové válce, kdy v letech 1948–50 existoval Biblický ústav v Kutné Hoře, zrušený komunistickými úřady. V roce 1990 Církev bratrská zřídila v Praze Teologický seminář, v roce 1993 přejmenovaný na Evangelikální teologický seminář, od roku 1996 se statusem vyšší odborné školy. Evangelikální teologický seminář nabízí čtyřleté pomaturitní studium teologických a sociálních oborů. Několik sborů Církve bratrské v posledních letech zřídilo vlastní nebo „spřízněné“ mateřské a základní školy.
+K prvnímu déletrvajícímu pokusu zřídit učiliště pro vzdělávání kazatelů došlo po druhé světové válce, kdy v letech 1948–50 existoval Biblický ústav v Kutné Hoře, zrušený komunistickými úřady. V roce 1990 Církev bratrská zřídila v Praze Teologický seminář, v roce 1993 přejmenovaný na Evangelikální teologický seminář, od roku 1996 se statusem vyšší odborné školy. Evangelikální teologický seminář nabízí čtyřleté pomaturitní studium teologických a sociálních oborů. Několik sborů Církve bratrské v posledních letech zřídilo vlastní nebo „spřízněné“ mateřské a základní školy (Noe Pardubice, Karmel Ústí nad Labem ad).
 V dějinách církve byla významná vydavatelská činnost, soustředěná na misijně a církevně orientované časopisy a knihy. Zpočátku byla dílem jednotlivců, především významných kazatelů a církevních organizátorů. Později tato činnost přešla na spolky, které zaštiťovaly fungování církve: Betanii a Křesťanský spolek mladíků. Typickým příkladem je především Josef Kostomlatský, který od roku 1883 vydával „biblický časopis k probuzení a pěstování náboženského života“ ''Betanie'' (vycházel do roku 1920, v posledním ročníku s názvem ''Obrození''). V letech 1893/94 – 1915 byl časopis doplněn o Adlofův časopis ''Mladý křesťan'', po jehož nuceném zastavení v průběhu první světové války začal vycházet nový časopis ''Světlo'' (1918–24 jako čtrnáctideník, od druhého ročníku měsíčník), respektive ''Českobratrská rodina'' (1925–51, návrat k měsíční periodicitě). Vydávání časopisů i dalších publikací fakticky ukončil komunistický režim. Teprve v roce 1969 bylo církvi povoleno znovuvydávání časopisu (měsíčníku), nyní s názvem ''Bratrská rodina'', jež po roce 1989 převzalo církevní nakladatelství Oliva, Evangelické nakladatelství a v současnosti nakladatelství Kodex. Periodicita byla snížena na deset čísel ročně a v roce 2006 byl název časopisu „zkrácen“ na ''Brána'', číslování ročníků přitom zůstalo zachováno.

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:40
(Žádný rozdíl)

@@ Řádek 64: / Řádek 64: @@
 České svobodné evangelictví vzniklo ze tří nezávislých, i když vzájemně propojených zdrojů. Obecné podhoubí tvořila nespokojenost některých reformovaných evangelíků s postavením a vnitřním životem jejich církve, která podle nich byla ve druhé polovině 19. století příliš závislá na státu a nedostatečně orientovaná na praktickou zbožnost a její důsledky v každodenním životě. Umírněně evangelikálně orientovaní faráři a členové reformované církve (dnešní [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]), typicky Václav Šubert (1825–1885), ale rovněž Jan Janata (1825–1905), Justus E. Szalatnay (1834–1910), a dokonce i člen vrchní církevní rady Heřman z Tardy (1832–1917) a další proto podporovali zahraniční evangelikální misionáře a kazatele – do té doby, než se Svobodná reformovaná církev osamostatnila a začalo docházet ke konkurenci. Z řad nespokojených reformovaných evangelíků se později rekrutovalo několik svobodných reformovaných sborů a další z nich tvořili jejich základ, třebaže misie „svobodné“ církve úmyslně směřovaly spíše do [[Církev římskokatolická|římskokatolického prostředí]].
-Druhým, v tomto případě už přímým zdrojem bylo hnutí vedené lidovým náboženským myslitelem Janem Balcarem v severovýchodních Čechách. Balcar v roce 1856 vystoupil z [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]] a do konce padesátých let 19. století kolem sebe shromáždil kroužek asi třiceti stoupenců, s nimiž na čas zakotvil v reformované církvi ((dnes součást [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]), avšak v roce 1868 ji zase opustil a zanedlouho založil vlastní, státem neuznané evangelikální společenství. Před tímto rokem totiž Balcar přišel do styku s probuzeneckým kazatelem ve Stroužném (Pstrążna) Heinrichem W. Kurzem (1823–1889) a v letech 1864 a 1865 prošel vnitřním zápasem, jenž skončil evangelikální zkušeností obrácení. Společenství ve Stroužném bylo přitom součástí Svobodné evangelické církve Německa, již roku 1860 založil ve Vratislavi misionář Svobodné církve Skotska Daniel Edward (srov. výše v oddíle Evangelikální misie u zrodu Svobodné církve reformované). Po setkání s misionářem této tehdy poměrně nové svobodné církve se Jan Balcar roku 1866 stal kolportérem Skotské biblické společnosti (tehdy Národní biblické společnosti Skotska). Balcarovy styky s vratislavskou svobodnou reformovanou církví vedly k formování sboru Svobodné evangelické církve Německa. Sbor definitivně vznikl roku 1870 v Balcarově rodišti Horní Radechové, Balcar byl zvolen jeho kazatelem a jako kazatel byl ordinován synodou Staroreformované církve holandské. Místa kolportéra se vzdal. Roku 1873 Balcar opustil Hronovsko a nadále působil v obci Rzy v podhůří Orlických hor. Od roku 1877 sbor stavěl s velkým úsilím modlitebnu v blízké obci Bystré, a to za finanční pomoci obnovené Jednoty bratrské i vratislavského sboru Svobodné evangelické církve Německa. Přes nepřízeň úřadů se v modlitebně konala roku 1880 první bohoslužba. Růst bysterského sboru byl zpomalen krizí, která roku 1884 vedla k jeho rozdělení. Balcarovo společenství se osamostatnilo pod názvem Svobodná evanjelická církev česká. Tento útvar ale trval po Balcarově smrti jen čtyři roky – roku 1892 tato církev vplynula do Svobodné církve reformované (část sboru přitom do Svobodné reformované církve vstoupila již v roce 1888, po Balcarově smrti, kdy pražské církevní vedení do Bystrého vyslalo schopného kazatele a organizátora Josefa Kostomlatského (1848–1918)). Dočasně přitom existoval ještě jeden „svobodný evanjelický“ sbor, a to v Kladně, kam se církev rozšířila působením Václava Pázdrala (1845–1919); Pázdral se přitom současně hlásil k [[Evangelická církev metodistická|metodismu]].
+Druhým, v tomto případě už přímým zdrojem bylo hnutí vedené lidovým náboženským myslitelem Janem Balcarem v severovýchodních Čechách. Balcar v roce 1856 vystoupil z [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]] a do konce padesátých let 19. století kolem sebe shromáždil kroužek asi třiceti stoupenců, s nimiž na čas zakotvil v reformované církvi (dnes součást [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]), avšak v roce 1868 ji zase opustil a zanedlouho založil vlastní, státem neuznané evangelikální společenství. Před tímto rokem totiž Balcar přišel do styku s probuzeneckým kazatelem ve Stroužném (Pstrążna) Heinrichem W. Kurzem (1823–1889) a v letech 1864 a 1865 prošel vnitřním zápasem, jenž skončil evangelikální zkušeností obrácení. Společenství ve Stroužném bylo přitom součástí Svobodné evangelické církve Německa, již roku 1860 založil ve Vratislavi misionář Svobodné církve Skotska Daniel Edward (srov. výše v oddíle Evangelikální misie u zrodu Svobodné církve reformované). Po setkání s misionářem této tehdy poměrně nové svobodné církve se Jan Balcar roku 1866 stal kolportérem Skotské biblické společnosti (tehdy Národní biblické společnosti Skotska). Balcarovy styky s vratislavskou svobodnou reformovanou církví vedly k formování sboru Svobodné evangelické církve Německa. Sbor definitivně vznikl roku 1870 v Balcarově rodišti Horní Radechové, Balcar byl zvolen jeho kazatelem a jako kazatel byl ordinován synodou Staroreformované církve holandské. Místa kolportéra se vzdal. Roku 1873 Balcar opustil Hronovsko a nadále působil v obci Rzy v podhůří Orlických hor. Od roku 1877 sbor stavěl s velkým úsilím modlitebnu v blízké obci Bystré, a to za finanční pomoci obnovené Jednoty bratrské i vratislavského sboru Svobodné evangelické církve Německa. Přes nepřízeň úřadů se v modlitebně konala roku 1880 první bohoslužba. Růst bysterského sboru byl zpomalen krizí, která roku 1884 vedla k jeho rozdělení. Balcarovo společenství se osamostatnilo pod názvem Svobodná evanjelická církev česká. Tento útvar ale trval po Balcarově smrti jen čtyři roky – roku 1892 tato církev vplynula do Svobodné církve reformované (část sboru přitom do Svobodné reformované církve vstoupila již v roce 1888, po Balcarově smrti, kdy pražské církevní vedení do Bystrého vyslalo schopného kazatele a organizátora Josefa Kostomlatského (1848–1918)). Dočasně přitom existoval ještě jeden „svobodný evanjelický“ sbor, a to v Kladně, kam se církev rozšířila působením Václava Pázdrala (1845–1919); Pázdral se přitom současně hlásil k [[Evangelická církev metodistická|metodismu]].
 Třetím, organizačně nejvýznamnějším zdrojem byla misie amerických kongregacionistů, v roce 1872 vyslaných Americkým výborem pověřenců pro zahraniční misii. Tři misionářské rodiny Henryho A. Schaufflera, Edwina A. Adamse a Alberta W. Clarka přijaly úkol posilovat probuzeneckou misijní činností práci těch reformovaných evangelických farářů, kteří byli otevřeni evangelikálním důrazům. Od roku 1873 misie také finančně podporovala kazatele Balcara. Téhož roku misionáři zahájili veřejnou přednáškovou činnost, tedy fakticky nepovolené bohoslužby, v Praze (konaly se do roku 1876). Misie byla posílena o Němce Georga Wilhelma Freytaga (1841–1924) a následujícího roku se Henry Schauffler přesunul do Brna. Rozvíjející se misii pomohlo například zřízení knihkupectví křesťanské literatury v Praze. Vznikly nedělní školy pro děti v Praze i v Brně a v bytech misionářů a na dalších místech se konaly domácí bohoslužby. Činnost misionářů ovšem narážela na úřední omezení, na nepřátelství majoritní římskokatolické církve i na chladné přijetí ze strany vedení evangelické církve reformované. Pokutovaní a úředně šikanovaní probuzenečtí konvertité (původně římští katolíci) se dokonce prostřednictvím Amerického výboru obrátili o pomoc na Evangelikální alianci, jejíž sjezd se roku 1879 konal v Basileji. Evangelikální aliance ještě téhož roku vyslala deputaci k císaři Františku Josefovi I., která se (úspěšně) snažila vymoci větší volnost pro členy státem neuznaných církví. Situace konvertitů a možnosti misijního působení se od počátku roku 1880 výrazně zlepšily, přesto však trvalo nepřátelství [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] i [[Českobratrská církev evangelická|evangelické]] církve, která roku 1879 definitivně odmítla snahu o vytvoření vnitřní probuzenecké frakce.
@@ Řádek 72: / Řádek 72: @@
 Od počátku 20. století lze sledovat větší důraz na tradice české reformace, který se projevil postupným osamostatňováním od americké misie a v květnu 1919 také změnou názvu na Jednota českobratrská. Po první světové válce došlo i k určitému nárůstu počtu členů (a sborů) v důsledku přestupového hnutí. Církev se současně musela vyrovnávat s pentekostálním hnutím, které přicházelo z ciziny (v dobovém kontextu se kvůli glosolálii hovořilo o „jazykovém hnutí“) a v některých sborech vyvolávalo rozkol. První vlna jazykového hnutí proběhla koncem prvního desetiletí 20. století, druhá pak ve dvacátých letech, v obou případech došlo k vylučování jeho stoupenců z církve (někdy šlo o celé sbory a stanice). V některých případech byla pentekostální orientace jen dočasná a sbory se do Jednoty českobratrské po čase zase vrátily. Ve třicátých letech se dokonce uvažovalo o připojení k [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církvi evangelické]], avšak většina svobodných reformovaných je odmítla a pod vedením Františka Urbánka (1866–1948) se výrazněji orientovala na skandinávské svobodné církve. Ani pokusy o sblížení s baptisty či Jednotou bratrskou nevedly k úspěchu.
-V průběhu druhé světové války církev odmítla připojení ke Svazu německých svobodných církví, na Slovensku dočasně přestala existovat (bratislavský sbor se připojil k reformované církvi a prešovský k baptistům). Po válce došlo nicméně k obnově a dalšímu růstu, stejně jako k odmítnutí nových snah o spojení s jinými evangelickými církvemi. Jednota českobratrská se naopak stala církví absorbující některé dosud samostatné náboženské proudy mezi poválečnými reemigranty do Československa a – především po vydání (proti-)církevních zákonů v roce 1949, které nepovolovaly jejich nezávislost – tzv. rozhodnými křesťany ve Slezsku. V obdobné situaci byl na Slovensku Modrý kříž. Většina těchto nucených konvertitů již v Jednotě českobratrské / Církvi bratrské zakotvila natrvalo, i když později došlo k povolení jejich „původních“ denominací (především se jednalo o Křesťanské sbory a Apoštolskou církev). Také z tohoto důvodu církev v roce 1967 změnila svůj název na obecnější Církev bratrská. Část slezských letničních se nicméně s církví nesžila a docházelo ke konfliktům, na počátku šedesátých let řešeným i státním zásahem (nucená likvidace dvou sborů v roce 1961) – někteří vyloučení členové Církve bratrské pak v roce 1968 emigrovali do Polska. K dalším vnitrocírkvním sporům došlo v sedmdesátých letech v souvislosti s tzv. Branhamovým učením a (opětovně) letničním hnutím, i tehdy bylo přikročeno k vylučování členů a celých sborů. Také tato vlna konfliktů ovšem po čase skončila návratem podstatné části věřících do Církve bratrské.
+V průběhu druhé světové války církev odmítla připojení ke Svazu německých svobodných církví, na Slovensku dočasně přestala existovat (bratislavský sbor se připojil k reformované církvi a prešovský k baptistům). Po válce došlo nicméně k obnově a dalšímu růstu, stejně jako k odmítnutí nových snah o spojení s jinými evangelickými církvemi. Jednota českobratrská se naopak stala církví absorbující některé dosud samostatné náboženské proudy mezi poválečnými reemigranty do Československa a – především po vydání (proti-)církevních zákonů v roce 1949, které nepovolovaly jejich nezávislost – tzv. rozhodnými křesťany ve Slezsku. V obdobné situaci byl na Slovensku Modrý kříž. Většina těchto nucených konvertitů již v Jednotě českobratrské / Církvi bratrské zakotvila natrvalo, i když později došlo k povolení jejich „původních“ denominací (především se jednalo o [[Křesťanské sbory|Křesťanské sbory]] a [[Apoštolská církev|Apoštolskou církev]]). Také z tohoto důvodu církev v roce 1967 změnila svůj název na obecnější Církev bratrská. Část slezských letničních se nicméně s církví nesžila a docházelo ke konfliktům, na počátku šedesátých let řešeným i státním zásahem (nucená likvidace dvou sborů v roce 1961) – někteří vyloučení členové Církve bratrské pak v roce 1968 emigrovali do Polska. K dalším vnitrocírkvním sporům došlo v sedmdesátých letech v souvislosti s tzv. Branhamovým učením a (opětovně) letničním hnutím, i tehdy bylo přikročeno k vylučování členů a celých sborů. Také tato vlna konfliktů ovšem po čase skončila návratem podstatné části věřících do Církve bratrské.
-V období komunistické vlády se Jednota českobratrská / Církev bratrská musela vzdát své nezávislosti na státu, stejně jako (počátkem padesátých let) sociálních ústavů a celé řady spolků, které zajišťovaly jejich činnost a další církevní aktivity. Byl snížen počet sborů (z 39 na 28) a do vedení církve se dostali kazatelé konformní s komunistickým režimem – například Josef Michal (1920–1996) či Jan Urban (1920–2000), státní orgány jim ovšem současně pomáhaly při udržení vnitrocírkevní kázně, zejména ve vztahu k novým vlnám pentekostalismu. Ačkoli mezi jednotlivými sbory panovaly značné rozdíly, fungování Církve bratrské a její zbožnost se výrazněji přiblížily v rámci českého protestantismu dominantní Českobratrské církvi evangelické, což bylo dáno i studiem kazatelů na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (vlastní duchovní školu, kterou Jednota českobratrská otevřela v letech 1948–50 v Kutné Hoře, musela z rozhodnutí Státního úřadu pro věci církevní likvidovat). Teprve v osmdesátých letech a ještě výrazněji ve svobodných poměrech po roce 1989 se v Církvi bratrské mohly výrazněji prosadit moderní evangelikální proudy, které ji opětovně přiblížily jiným takto orientovaným denominacím. Mohla být rovněž obnovena církevní sociální činnost. Církev se však již nevrátila k modelu „svobodné církve“ odmítající spolupráci se státem, využívá státní podpory svých sociálních a vzdělávacích ústavů, poskytuje duchovní službu v armádě, věznicích a zdravotnických a sociálních zařízeních, její členové se účastní práce veřejnoprávních médií.
+V období komunistické vlády se Jednota českobratrská / Církev bratrská musela vzdát své nezávislosti na státu, stejně jako (počátkem padesátých let) sociálních ústavů a celé řady spolků, které zajišťovaly jejich činnost a další církevní aktivity. Byl snížen počet sborů (z 39 na 28) a do vedení církve se dostali kazatelé konformní s komunistickým režimem – například Josef Michal (1920–1996) či Jan Urban (1920–2000), státní orgány jim ovšem současně pomáhaly při udržení vnitrocírkevní kázně, zejména ve vztahu k novým vlnám pentekostalismu. Ačkoli mezi jednotlivými sbory panovaly značné rozdíly, fungování Církve bratrské a její zbožnost se výrazněji přiblížily v rámci českého protestantismu dominantní [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církvi evangelické]], což bylo dáno i studiem kazatelů na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (vlastní duchovní školu, kterou Jednota českobratrská otevřela v letech 1948–50 v Kutné Hoře, musela z rozhodnutí Státního úřadu pro věci církevní likvidovat). Teprve v osmdesátých letech a ještě výrazněji ve svobodných poměrech po roce 1989 se v Církvi bratrské mohly výrazněji prosadit moderní evangelikální proudy, které ji opětovně přiblížily jiným takto orientovaným denominacím. Mohla být rovněž obnovena církevní sociální činnost. Církev se však již nevrátila k modelu „svobodné církve“ odmítající spolupráci se státem, využívá státní podpory svých sociálních a vzdělávacích ústavů, poskytuje duchovní službu v armádě, věznicích a zdravotnických a sociálních zařízeních, její členové se účastní práce veřejnoprávních médií.
-Po roce 1989 Církev bratrská výrazně roste jak počtem věřících, tak sborů (včetně obnovy některých dříve suspendovaných či fakticky vymírajících sborů), v českých zemích přitom patří mezi relativně nejrychleji rostoucí křesťanské církve. Současně se vnitřně pluralizuje a do značné míry liberalizuje; ačkoli se Církev bratrská nepřestává považovat za evangelikální denominaci, religiozita její významné části se dnes příliš neliší od Českobratrské církve evangelické. Slovenské sbory od roku 2013 tvoří samostatnou Cirkev bratskou, která má v současnosti 17 sborů.
+Po roce 1989 Církev bratrská výrazně roste jak počtem věřících, tak sborů (včetně obnovy některých dříve suspendovaných či fakticky vymírajících sborů), v českých zemích přitom patří mezi relativně nejrychleji rostoucí křesťanské církve. Současně se vnitřně pluralizuje a do značné míry liberalizuje; ačkoli se Církev bratrská nepřestává považovat za evangelikální denominaci, religiozita její významné části se dnes příliš neliší od [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církvi evangelické]]. Slovenské sbory od roku 2013 tvoří samostatnou Cirkev bratskou, která má v současnosti 17 sborů.
 == Organizace církve ==

@@ Řádek 66: / Řádek 66: @@
 Druhým, v tomto případě už přímým zdrojem bylo hnutí vedené lidovým náboženským myslitelem Janem Balcarem v severovýchodních Čechách. Balcar v roce 1856 vystoupil z [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]] a do konce padesátých let 19. století kolem sebe shromáždil kroužek asi třiceti stoupenců, s nimiž na čas zakotvil v reformované církvi ((dnes součást [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]), avšak v roce 1868 ji zase opustil a zanedlouho založil vlastní, státem neuznané evangelikální společenství. Před tímto rokem totiž Balcar přišel do styku s probuzeneckým kazatelem ve Stroužném (Pstrążna) Heinrichem W. Kurzem (1823–1889) a v letech 1864 a 1865 prošel vnitřním zápasem, jenž skončil evangelikální zkušeností obrácení. Společenství ve Stroužném bylo přitom součástí Svobodné evangelické církve Německa, již roku 1860 založil ve Vratislavi misionář Svobodné církve Skotska Daniel Edward (srov. výše v oddíle Evangelikální misie u zrodu Svobodné církve reformované). Po setkání s misionářem této tehdy poměrně nové svobodné církve se Jan Balcar roku 1866 stal kolportérem Skotské biblické společnosti (tehdy Národní biblické společnosti Skotska). Balcarovy styky s vratislavskou svobodnou reformovanou církví vedly k formování sboru Svobodné evangelické církve Německa. Sbor definitivně vznikl roku 1870 v Balcarově rodišti Horní Radechové, Balcar byl zvolen jeho kazatelem a jako kazatel byl ordinován synodou Staroreformované církve holandské. Místa kolportéra se vzdal. Roku 1873 Balcar opustil Hronovsko a nadále působil v obci Rzy v podhůří Orlických hor. Od roku 1877 sbor stavěl s velkým úsilím modlitebnu v blízké obci Bystré, a to za finanční pomoci obnovené Jednoty bratrské i vratislavského sboru Svobodné evangelické církve Německa. Přes nepřízeň úřadů se v modlitebně konala roku 1880 první bohoslužba. Růst bysterského sboru byl zpomalen krizí, která roku 1884 vedla k jeho rozdělení. Balcarovo společenství se osamostatnilo pod názvem Svobodná evanjelická církev česká. Tento útvar ale trval po Balcarově smrti jen čtyři roky – roku 1892 tato církev vplynula do Svobodné církve reformované (část sboru přitom do Svobodné reformované církve vstoupila již v roce 1888, po Balcarově smrti, kdy pražské církevní vedení do Bystrého vyslalo schopného kazatele a organizátora Josefa Kostomlatského (1848–1918)). Dočasně přitom existoval ještě jeden „svobodný evanjelický“ sbor, a to v Kladně, kam se církev rozšířila působením Václava Pázdrala (1845–1919); Pázdral se přitom současně hlásil k [[Evangelická církev metodistická|metodismu]].
-Třetím, organizačně nejvýznamnějším zdrojem byla misie amerických kongregacionistů, v roce 1872 vyslaných Americkým výborem pověřenců pro zahraniční misii. Tři misionářské rodiny Henryho A. Schaufflera, Edwina A. Adamse a Alberta W. Clarka přijaly úkol posilovat probuzeneckou misijní činností práci těch reformovaných evangelických farářů, kteří byli otevřeni evangelikálním důrazům. Od roku 1873 misie také finančně podporovala kazatele Balcara. Téhož roku misionáři zahájili veřejnou přednáškovou činnost, tedy fakticky nepovolené bohoslužby, v Praze (konaly se do roku 1876). Misie byla posílena o Němce Georga Wilhelma Freytaga (1841–1924) a následujícího roku se Henry Schauffler přesunul do Brna. Rozvíjející se misii pomohlo například zřízení knihkupectví křesťanské literatury v Praze. Vznikly nedělní školy pro děti v Praze i v Brně a v bytech misionářů a na dalších místech se konaly domácí bohoslužby. Činnost misionářů ovšem narážela na úřední omezení, na nepřátelství majoritní římskokatolické církve i na chladné přijetí ze strany vedení evangelické církve reformované. Pokutovaní a úředně šikanovaní probuzenečtí konvertité (původně římští katolíci) se dokonce prostřednictvím Amerického výboru obrátili o pomoc na Evangelikální alianci, jejíž sjezd se roku 1879 konal v Basileji. Evangelikální aliance ještě téhož roku vyslala deputaci k císaři Františku Josefovi I., která se (úspěšně) snažila vymoci větší volnost pro členy státem neuznaných církví. Situace konvertitů a možnosti misijního působení se od počátku roku 1880 výrazně zlepšily, přesto však trvalo nepřátelství římskokatolické i evangelické církve, která roku 1879 definitivně odmítla snahu o vytvoření vnitřní probuzenecké frakce.
+Třetím, organizačně nejvýznamnějším zdrojem byla misie amerických kongregacionistů, v roce 1872 vyslaných Americkým výborem pověřenců pro zahraniční misii. Tři misionářské rodiny Henryho A. Schaufflera, Edwina A. Adamse a Alberta W. Clarka přijaly úkol posilovat probuzeneckou misijní činností práci těch reformovaných evangelických farářů, kteří byli otevřeni evangelikálním důrazům. Od roku 1873 misie také finančně podporovala kazatele Balcara. Téhož roku misionáři zahájili veřejnou přednáškovou činnost, tedy fakticky nepovolené bohoslužby, v Praze (konaly se do roku 1876). Misie byla posílena o Němce Georga Wilhelma Freytaga (1841–1924) a následujícího roku se Henry Schauffler přesunul do Brna. Rozvíjející se misii pomohlo například zřízení knihkupectví křesťanské literatury v Praze. Vznikly nedělní školy pro děti v Praze i v Brně a v bytech misionářů a na dalších místech se konaly domácí bohoslužby. Činnost misionářů ovšem narážela na úřední omezení, na nepřátelství majoritní římskokatolické církve i na chladné přijetí ze strany vedení evangelické církve reformované. Pokutovaní a úředně šikanovaní probuzenečtí konvertité (původně římští katolíci) se dokonce prostřednictvím Amerického výboru obrátili o pomoc na Evangelikální alianci, jejíž sjezd se roku 1879 konal v Basileji. Evangelikální aliance ještě téhož roku vyslala deputaci k císaři Františku Josefovi I., která se (úspěšně) snažila vymoci větší volnost pro členy státem neuznaných církví. Situace konvertitů a možnosti misijního působení se od počátku roku 1880 výrazně zlepšily, přesto však trvalo nepřátelství [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] i [[Českobratrská církev evangelická|evangelické]] církve, která roku 1879 definitivně odmítla snahu o vytvoření vnitřní probuzenecké frakce.
-Misionáři se tak postupně smiřovali s myšlenkou vzniku samostatné církve. V květnu 1880 byla do Prahy svolána schůze diskutující rozchod s reformovanou církví, opakovaná na začátku června téhož roku. Druhá schůze přitom dospěla k rozhodnutí „státní“ církev opustit a založit vlastní organizaci, Svobodnou reformovanou církev, přímou předchůdkyni dnešní Církve bratrské. Její činnost byla legalizována prostřednictvím spolkové činnosti – nejdůležitějším byl spolek Betanie, založený v roce 1882, vedle toho však existovala řada dalších, většinou lokálně omezených spolků. Již v této době nebo brzy poté se ve vedení církve začali uplatňovat domácí představitelé, mezi nejvýznamnější z nich patřili Alois Adlof (1861–1927), zakladatel Spolku křesťanských mladíků (1886), a Josef Kostomlatský. Zatímco Schaufflerovi a Adamsovi se brzy po vzniku církve vrátili do Spojených států, americkou misii až do první světové války řídil Albert Clark a v roce 1891 ji posílil John S. Porter (1862–1938). Postupnému přechodu od společenství vedeného misionáři k samostatné domácí církvi napomohlo ustavení církevní konference jako nejvyššího orgánu a Církevního výboru jako výkonného orgánu, v němž vedle misionářů Clarka a Portera působili i tři čeští kazatelé. Došlo k tomu na konferenci Svobodné církve reformované roku 1904. Předsedou výboru byl ovšem Clark, a to až do svého nuceného návratu do Spojených států v důsledku války. Roku 1917 byla také přerušena hmotná podpora Svobodné církve reformované Americkým výborem. Do Československa a do Jednoty českobratrské (jak znělo od roku 1919 nové jméno Svobodné církve reformované) se z misionářů vrátil jen Porter. Na církevní konferenci, která rozhodla o změně jména, bylo také zrušeno pravidlo o přítomnosti představitele americké misie v Církevním výboru, a církev se tak administrativně zcela osamostatnila. Finanční podpora Amerického výboru byla ovšem utlumována během několika let až po konferenčním rozhodnutí roku 1930. Hnutí přitom prakticky nezasáhlo jiné než českojazyčné prostředí: mezi českými Němci hrál podobnou úlohu spíše baptismus, zatímco v českém Slezsku se uplatnily pentekostální proudy, ať už v rámci nebo mimo etablované evangelické církve. Česká Svobodná reformovaná církev naproti tomu zřídila (malé) sbory pro zahraniční Čechy, a v meziválečném období rovněž sbory na Slovensku (Bratislava, Prešov).
+Misionáři se tak postupně smiřovali s myšlenkou vzniku samostatné církve. V květnu 1880 byla do Prahy svolána schůze diskutující rozchod s [[Českobratrská církev evangelická|reformovanou]] církví, opakovaná na začátku června téhož roku. Druhá schůze přitom dospěla k rozhodnutí „státní“ církev opustit a založit vlastní organizaci, Svobodnou reformovanou církev, přímou předchůdkyni dnešní Církve bratrské. Její činnost byla legalizována prostřednictvím spolkové činnosti – nejdůležitějším byl spolek Betanie, založený v roce 1882, vedle toho však existovala řada dalších, většinou lokálně omezených spolků. Již v této době nebo brzy poté se ve vedení církve začali uplatňovat domácí představitelé, mezi nejvýznamnější z nich patřili Alois Adlof (1861–1927), zakladatel Spolku křesťanských mladíků (1886), a Josef Kostomlatský. Zatímco Schaufflerovi a Adamsovi se brzy po vzniku církve vrátili do Spojených států, americkou misii až do první světové války řídil Albert Clark a v roce 1891 ji posílil John S. Porter (1862–1938). Postupnému přechodu od společenství vedeného misionáři k samostatné domácí církvi napomohlo ustavení církevní konference jako nejvyššího orgánu a Církevního výboru jako výkonného orgánu, v němž vedle misionářů Clarka a Portera působili i tři čeští kazatelé. Došlo k tomu na konferenci Svobodné církve reformované roku 1904. Předsedou výboru byl ovšem Clark, a to až do svého nuceného návratu do Spojených států v důsledku války. Roku 1917 byla také přerušena hmotná podpora Svobodné církve reformované Americkým výborem. Do Československa a do Jednoty českobratrské (jak znělo od roku 1919 nové jméno Svobodné církve reformované) se z misionářů vrátil jen Porter. Na církevní konferenci, která rozhodla o změně jména, bylo také zrušeno pravidlo o přítomnosti představitele americké misie v Církevním výboru, a církev se tak administrativně zcela osamostatnila. Finanční podpora Amerického výboru byla ovšem utlumována během několika let až po konferenčním rozhodnutí roku 1930. Hnutí přitom prakticky nezasáhlo jiné než českojazyčné prostředí: mezi českými Němci hrál podobnou úlohu spíše [[Bratrská jednota baptistů|baptismus]], zatímco v českém Slezsku se uplatnily pentekostální proudy, ať už v rámci nebo mimo etablované evangelické církve. Česká Svobodná reformovaná církev naproti tomu zřídila (malé) sbory pro zahraniční Čechy, a v meziválečném období rovněž sbory na Slovensku (Bratislava, Prešov).
 Od počátku 20. století lze sledovat větší důraz na tradice české reformace, který se projevil postupným osamostatňováním od americké misie a v květnu 1919 také změnou názvu na Jednota českobratrská. Po první světové válce došlo i k určitému nárůstu počtu členů (a sborů) v důsledku přestupového hnutí. Církev se současně musela vyrovnávat s pentekostálním hnutím, které přicházelo z ciziny (v dobovém kontextu se kvůli glosolálii hovořilo o „jazykovém hnutí“) a v některých sborech vyvolávalo rozkol. První vlna jazykového hnutí proběhla koncem prvního desetiletí 20. století, druhá pak ve dvacátých letech, v obou případech došlo k vylučování jeho stoupenců z církve (někdy šlo o celé sbory a stanice). V některých případech byla pentekostální orientace jen dočasná a sbory se do Jednoty českobratrské po čase zase vrátily. Ve třicátých letech se dokonce uvažovalo o připojení k [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církvi evangelické]], avšak většina svobodných reformovaných je odmítla a pod vedením Františka Urbánka (1866–1948) se výrazněji orientovala na skandinávské svobodné církve. Ani pokusy o sblížení s baptisty či Jednotou bratrskou nevedly k úspěchu.

@@ Řádek 62: / Řádek 62: @@
 == Svobodní reformovaní v českých zemích ==
-České svobodné evangelictví vzniklo ze tří nezávislých, i když vzájemně propojených zdrojů. Obecné podhoubí tvořila nespokojenost některých reformovaných evangelíků s postavením a vnitřním životem jejich církve, která podle nich byla ve druhé polovině 19. století příliš závislá na státu a nedostatečně orientovaná na praktickou zbožnost a její důsledky v každodenním životě. Umírněně evangelikálně orientovaní faráři a členové reformované církve (dnešní Českobratrské církve evangelické), typicky Václav Šubert (1825–1885), ale rovněž Jan Janata (1825–1905), Justus E. Szalatnay (1834–1910), a dokonce i člen vrchní církevní rady Heřman z Tardy (1832–1917) a další proto podporovali zahraniční evangelikální misionáře a kazatele – do té doby, než se Svobodná reformovaná církev osamostatnila a začalo docházet ke konkurenci. Z řad nespokojených reformovaných evangelíků se později rekrutovalo několik svobodných reformovaných sborů a další z nich tvořili jejich základ, třebaže misie „svobodné“ církve úmyslně směřovaly spíše do římskokatolického prostředí.
+České svobodné evangelictví vzniklo ze tří nezávislých, i když vzájemně propojených zdrojů. Obecné podhoubí tvořila nespokojenost některých reformovaných evangelíků s postavením a vnitřním životem jejich církve, která podle nich byla ve druhé polovině 19. století příliš závislá na státu a nedostatečně orientovaná na praktickou zbožnost a její důsledky v každodenním životě. Umírněně evangelikálně orientovaní faráři a členové reformované církve (dnešní [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]), typicky Václav Šubert (1825–1885), ale rovněž Jan Janata (1825–1905), Justus E. Szalatnay (1834–1910), a dokonce i člen vrchní církevní rady Heřman z Tardy (1832–1917) a další proto podporovali zahraniční evangelikální misionáře a kazatele – do té doby, než se Svobodná reformovaná církev osamostatnila a začalo docházet ke konkurenci. Z řad nespokojených reformovaných evangelíků se později rekrutovalo několik svobodných reformovaných sborů a další z nich tvořili jejich základ, třebaže misie „svobodné“ církve úmyslně směřovaly spíše do [[Církev římskokatolická|římskokatolického prostředí]].
-Druhým, v tomto případě už přímým zdrojem bylo hnutí vedené lidovým náboženským myslitelem Janem Balcarem v severovýchodních Čechách. Balcar v roce 1856 vystoupil z římskokatolické církve a do konce padesátých let 19. století kolem sebe shromáždil kroužek asi třiceti stoupenců, s nimiž na čas zakotvil v reformované církvi, avšak v roce 1868 ji zase opustil a zanedlouho založil vlastní, státem neuznané evangelikální společenství. Před tímto rokem totiž Balcar přišel do styku s probuzeneckým kazatelem ve Stroužném (Pstrążna) Heinrichem W. Kurzem (1823–1889) a v letech 1864 a 1865 prošel vnitřním zápasem, jenž skončil evangelikální zkušeností obrácení. Společenství ve Stroužném bylo přitom součástí Svobodné evangelické církve Německa, již roku 1860 založil ve Vratislavi misionář Svobodné církve Skotska Daniel Edward (srov. výše v oddíle Evangelikální misie u zrodu Svobodné církve reformované). Po setkání s misionářem této tehdy poměrně nové svobodné církve se Jan Balcar roku 1866 stal kolportérem Skotské biblické společnosti (tehdy Národní biblické společnosti Skotska). Balcarovy styky s vratislavskou svobodnou reformovanou církví vedly k formování sboru Svobodné evangelické církve Německa. Sbor definitivně vznikl roku 1870 v Balcarově rodišti Horní Radechové, Balcar byl zvolen jeho kazatelem a jako kazatel byl ordinován synodou Staroreformované církve holandské. Místa kolportéra se vzdal. Roku 1873 Balcar opustil Hronovsko a nadále působil v obci Rzy v podhůří Orlických hor. Od roku 1877 sbor stavěl s velkým úsilím modlitebnu v blízké obci Bystré, a to za finanční pomoci obnovené Jednoty bratrské i vratislavského sboru Svobodné evangelické církve Německa. Přes nepřízeň úřadů se v modlitebně konala roku 1880 první bohoslužba. Růst bysterského sboru byl zpomalen krizí, která roku 1884 vedla k jeho rozdělení. Balcarovo společenství se osamostatnilo pod názvem Svobodná evanjelická církev česká. Tento útvar ale trval po Balcarově smrti jen čtyři roky – roku 1892 tato církev vplynula do Svobodné církve reformované (část sboru přitom do Svobodné reformované církve vstoupila již v roce 1888, po Balcarově smrti, kdy pražské církevní vedení do Bystrého vyslalo schopného kazatele a organizátora Josefa Kostomlatského (1848–1918)). Dočasně přitom existoval ještě jeden „svobodný evanjelický“ sbor, a to v Kladně, kam se církev rozšířila působením Václava Pázdrala (1845–1919); Pázdral se přitom současně hlásil k metodismu.
+Druhým, v tomto případě už přímým zdrojem bylo hnutí vedené lidovým náboženským myslitelem Janem Balcarem v severovýchodních Čechách. Balcar v roce 1856 vystoupil z [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]] a do konce padesátých let 19. století kolem sebe shromáždil kroužek asi třiceti stoupenců, s nimiž na čas zakotvil v reformované církvi ((dnes součást [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]), avšak v roce 1868 ji zase opustil a zanedlouho založil vlastní, státem neuznané evangelikální společenství. Před tímto rokem totiž Balcar přišel do styku s probuzeneckým kazatelem ve Stroužném (Pstrążna) Heinrichem W. Kurzem (1823–1889) a v letech 1864 a 1865 prošel vnitřním zápasem, jenž skončil evangelikální zkušeností obrácení. Společenství ve Stroužném bylo přitom součástí Svobodné evangelické církve Německa, již roku 1860 založil ve Vratislavi misionář Svobodné církve Skotska Daniel Edward (srov. výše v oddíle Evangelikální misie u zrodu Svobodné církve reformované). Po setkání s misionářem této tehdy poměrně nové svobodné církve se Jan Balcar roku 1866 stal kolportérem Skotské biblické společnosti (tehdy Národní biblické společnosti Skotska). Balcarovy styky s vratislavskou svobodnou reformovanou církví vedly k formování sboru Svobodné evangelické církve Německa. Sbor definitivně vznikl roku 1870 v Balcarově rodišti Horní Radechové, Balcar byl zvolen jeho kazatelem a jako kazatel byl ordinován synodou Staroreformované církve holandské. Místa kolportéra se vzdal. Roku 1873 Balcar opustil Hronovsko a nadále působil v obci Rzy v podhůří Orlických hor. Od roku 1877 sbor stavěl s velkým úsilím modlitebnu v blízké obci Bystré, a to za finanční pomoci obnovené Jednoty bratrské i vratislavského sboru Svobodné evangelické církve Německa. Přes nepřízeň úřadů se v modlitebně konala roku 1880 první bohoslužba. Růst bysterského sboru byl zpomalen krizí, která roku 1884 vedla k jeho rozdělení. Balcarovo společenství se osamostatnilo pod názvem Svobodná evanjelická církev česká. Tento útvar ale trval po Balcarově smrti jen čtyři roky – roku 1892 tato církev vplynula do Svobodné církve reformované (část sboru přitom do Svobodné reformované církve vstoupila již v roce 1888, po Balcarově smrti, kdy pražské církevní vedení do Bystrého vyslalo schopného kazatele a organizátora Josefa Kostomlatského (1848–1918)). Dočasně přitom existoval ještě jeden „svobodný evanjelický“ sbor, a to v Kladně, kam se církev rozšířila působením Václava Pázdrala (1845–1919); Pázdral se přitom současně hlásil k [[Evangelická církev metodistická|metodismu]].
 Třetím, organizačně nejvýznamnějším zdrojem byla misie amerických kongregacionistů, v roce 1872 vyslaných Americkým výborem pověřenců pro zahraniční misii. Tři misionářské rodiny Henryho A. Schaufflera, Edwina A. Adamse a Alberta W. Clarka přijaly úkol posilovat probuzeneckou misijní činností práci těch reformovaných evangelických farářů, kteří byli otevřeni evangelikálním důrazům. Od roku 1873 misie také finančně podporovala kazatele Balcara. Téhož roku misionáři zahájili veřejnou přednáškovou činnost, tedy fakticky nepovolené bohoslužby, v Praze (konaly se do roku 1876). Misie byla posílena o Němce Georga Wilhelma Freytaga (1841–1924) a následujícího roku se Henry Schauffler přesunul do Brna. Rozvíjející se misii pomohlo například zřízení knihkupectví křesťanské literatury v Praze. Vznikly nedělní školy pro děti v Praze i v Brně a v bytech misionářů a na dalších místech se konaly domácí bohoslužby. Činnost misionářů ovšem narážela na úřední omezení, na nepřátelství majoritní římskokatolické církve i na chladné přijetí ze strany vedení evangelické církve reformované. Pokutovaní a úředně šikanovaní probuzenečtí konvertité (původně římští katolíci) se dokonce prostřednictvím Amerického výboru obrátili o pomoc na Evangelikální alianci, jejíž sjezd se roku 1879 konal v Basileji. Evangelikální aliance ještě téhož roku vyslala deputaci k císaři Františku Josefovi I., která se (úspěšně) snažila vymoci větší volnost pro členy státem neuznaných církví. Situace konvertitů a možnosti misijního působení se od počátku roku 1880 výrazně zlepšily, přesto však trvalo nepřátelství římskokatolické i evangelické církve, která roku 1879 definitivně odmítla snahu o vytvoření vnitřní probuzenecké frakce.