Starokatolická církev - Historie editací

imported>ZRN: import CNO + Tibet

2025-12-13T17:56:07Z

import CNO + Tibet

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:40:45Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:07:15Z

přidán Slovník buddhismu

ZRN v 29. 3. 2022, 16:19

2022-03-29T16:19:15Z

imported>JD: oprava odkazů na RCNS u MK ČR

2022-01-29T15:32:32Z

oprava odkazů na RCNS u MK ČR

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:43:20Z

import JKI a Hind

Ukázat změny

ZRN v 9. 12. 2020, 14:12

2020-12-09T14:12:33Z

ZRN v 7. 10. 2020, 11:54

2020-10-07T11:54:25Z

ZRN v 7. 10. 2020, 09:09

2020-10-07T09:09:38Z

ZRN v 7. 10. 2020, 09:08

2020-10-07T09:08:28Z

@@ Řádek 254: / Řádek 254: @@
 ----
-<span class="see-also">Viz též heslo [[starokatolická církev (JKI-K)]] ve slovníku [[JKI|Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)]]</span>
+<div class="see-also">Viz též heslo [[starokatolická církev (JKI-K)]] ve slovníku [[JKI|Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)]]</div>
 [[Kategorie:CCNS]]

@@ Řádek 227: / Řádek 227: @@
 | 2021
 |align="right"| 672
 |align="right"|
 |}

@@ Řádek 224: / Řádek 224: @@
 |align="right"| 1736
 |align="right"| 2000
 |}

@@ Řádek 242: / Řádek 242: @@
 Oficiální internetové stránky: http://www.starokatolici.cz/<br />
-[http://www3.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=1299&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR
+[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=1299&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR
 ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />

@@ Řádek 16: / Řádek 16: @@
 Snahy omezit moc papežství a podržet si, anebo vydobýt zpět určitou míru nezávislosti na něm obvykle vyznívaly naprázdno. Pro pozdější starokatolické hnutí byl velmi důležitý relativní úspěch, který v těchto snahách dosáhla arcidiecéze v nizozemském Utrechtu. Příběh její nezávislosti (byť za cenu exkomunikace) začal na konci 17. století, kdy do ní – jako do nábožensky svobodnějšího prostředí – přicházeli jansenisté, příslušníci obnovného římskokatolického hnutí, které bylo inspirováno dílem Conelia Jansena (1585–1638), biskupa z flanderských Yper. Jansenova kniha ''Augustinus'' (1640) byla papežem zakázána a jansenistické hnutí pronásledováno, na některých místech a v některých dobách obzvláště tvrdě, především ze strany jeho jezuitských odpůrců a jejich spojenců. Z jansenismu papež podezíral i utrechtského arcibiskupa Pietera Coddeho (1648–1710), roku 1702 ho suspendoval a o dva roky později definitivně odvolal. Jeho ustanovený nástupce v postavení pouhého apoštolského vikáře ovšem nebyl místním duchovenstvem ani laiky přijat. Spor, při němž utrechtští pociťovali hrozbu ztráty arcibiskupství i ztráty práva volit svého duchovního představitele, vyvrcholil roku 1723, kdy se proti vůli papeže uskutečnila volba Cornelia Steenovena (?1661–1725) sedmým utrechtským arcibiskupem. Steenovena roku 1725 a po jeho smrti další utrechtské biskupy konsekroval francouzský římskokatolický misijní biskup Dominique-Marie Varlet (1678–1742), od roku 1719 ovšem papežem suspendovaný. Papež Benedikt XIII. (1649–1730) na tuto volbu reagoval exkomunikací arcibiskupa. Jeho příznivci vytvořili nezávislou Římskokatolickou církev starobiskupského kléru (duchovenstva), která se nadále považovala za katolickou, oficiálně se odřekla jansenismu a nadále uznávala papeže i většinu dokumentů, které vydával. Její pozdější vůle spojit se znovu s římskou církví se nesetkala s příznivou odezvou. Byla ale nadále schopna samostatné existence a od poloviny 19. století se profilovala v souladu s tehdy nově vznikajícím starokatolickým hnutím: roku 1854 utrechtská církev odmítla dogma o neposkvrněném početí Panny Marie a roku 1870 odmítla výsledky I. vatikánského koncilu. Podobně jako jiné starokatolické církve (i když zpravidla později než ony) pak přijímala další zásadní charakteristiky starokatolického hnutí: roku 1909 zavedla v celé liturgii mateřský jazyk, roku 1922 zrušila povinnost kněžského celibátu a podobně.
-Mezitím se zformovalo starokatolické hnutí jako další z mnoha pokusů o revizi centralistického a autoritativního způsobu vedení církve, a to v době, kdy tento způsob vedení měl být výrazně upevněn. Na začátku 19. století, po otřesech způsobených Francouzskou revolucí, se po pádu Napoleona roku 1814 a v důsledku dalších politických událostí totiž zdálo, že vliv papeže ve státních útvarech a mezinárodní politice posiluje. Na druhou stranu ale sílila i národní hnutí a to italské ohrožovalo samu existenci papežského státu. Podobně rozporná byla i situace v církvi: obnova jezuitského řádu signalizovala upevnění moci papeže a dařilo se i lidovému emocionálnímu kultu papeže spojenému s absolutizací jeho autority, na druhé straně byly nepřehlédnutelné liberální a reformní postoje některých katolických intelektuálů, jimiž se snažili reagovat na rychlou modernizaci evropských společností. V této situaci se papež Pius IX. (1792–1878) rozhodl ke dvěma krokům, jimiž své liberální kritiky popudil. Prvním bylo roku 1854 vyhlášení dogmatu, že Marie, matka Ježíše Nazaretského, byla uchráněna před dědičným hříchem (dogma o neposkvrněném početí Panny Marie). Papežovi kritici se obávali, že vyhlášením této nauky papež vlastně vznesl nárok na neomylnost v oblasti věrouky. Druhým, ještě více kontroverzním jeho krokem pak bylo roku 1864 vydání encykliky, v jejíž''Syllabus errorum'' jsou do seznamu osmdesáti zavržených bludů shrnuta předchozí papežova negativní vyjádření o ideách provázejících moderní dobu. V jednom dokumentu je tak odsouzena například svoboda víry a svědomí, oddělení státu a církve, racionalismus, kritická teologická práce s Biblí, socialismus a komunismus či myšlenka, že smíření církve s pokrokem, liberalismem a moderní společností je možné a žádoucí. Odpůrci shledávali ve vydání tohoto seznamu papežův zatím skrytý nárok na univerzální primát.
+Mezitím se zformovalo starokatolické hnutí jako další z mnoha pokusů o revizi centralistického a autoritativního způsobu vedení církve, a to v době, kdy tento způsob vedení měl být výrazně upevněn. Na začátku 19. století, po otřesech způsobených Francouzskou revolucí, se po pádu Napoleona roku 1814 a v důsledku dalších politických událostí totiž zdálo, že vliv papeže ve státních útvarech a mezinárodní politice posiluje. Na druhou stranu ale sílila i národní hnutí a to italské ohrožovalo samu existenci papežského státu. Podobně rozporná byla i situace v církvi: obnova jezuitského řádu signalizovala upevnění moci papeže a dařilo se i lidovému emocionálnímu kultu papeže spojenému s absolutizací jeho autority, na druhé straně byly nepřehlédnutelné liberální a reformní postoje některých katolických intelektuálů, jimiž se snažili reagovat na rychlou modernizaci evropských společností. V této situaci se papež Pius IX. (1792–1878) rozhodl ke dvěma krokům, jimiž své liberální kritiky popudil. Prvním bylo roku 1854 vyhlášení dogmatu, že Marie, matka Ježíše Nazaretského, byla uchráněna před dědičným hříchem (dogma o neposkvrněném početí Panny Marie). Papežovi kritici se obávali, že vyhlášením této nauky papež vlastně vznesl nárok na neomylnost v oblasti věrouky. Jeho druhým, ještě více kontroverzním krokem pak bylo vydání encykliky ''Quanta cura'' spolu se seznamem osmdesáti zavržených bludů (''Syllabus errorum''). V těchto textech z roku 1864 jsou shrnuta předchozí papežova negativní vyjádření o ideách provázejících moderní dobu. V jednom dokumentu je tak odsouzena například svoboda víry a svědomí, oddělení státu a církve, racionalismus, kritická teologická práce s Biblí, socialismus a komunismus či myšlenka, že smíření církve s pokrokem, liberalismem a moderní společností je možné a žádoucí. Odpůrci shledávali ve vydání tohoto seznamu papežův zatím skrytý nárok na univerzální primát.
 Trvající vlna nesouhlasu s těmito činy patrně přispěla k papežovu rozhodnutí svolat koncil, který by je potvrdil. Vyhlášení sněmu roku 1868 a neoficiální zveřejnění jeho agendy roznítilo v [[Církev římskokatolická|katolických kruzích]] nové znepokojení. V čele laické opozice proti potvrzení papežových nároků byli profesoři katolických univerzit; argumentací mezi nimi vynikal mnichovský profesor dogmatiky Ignaz von Döllinger (1799–1890). Na konci roku 1869 byl I. vatikánský koncil zahájen za účasti více než sedmi set hlasujících biskupů. Ideovým vůdcem odporu proti chystanému vyhlášení dogmat se stal pražský arcibiskup Bedřich kardinál ze Schwarzenbergu (1809–1885); jeho stoupenci ovšem tvořili pouze menšinu koncilu (i když reprezentující podstatnou část církve). V červenci 1870 tak byla prostřednictvím konstituce ''Pastor aeternus'' římskému biskupovi předána plná moc celou církev „pást“, řídit ji a vládnout jí, a připsána neomylnost ve výrocích týkajících se víry a mravů, pokud je papež vyhlašuje v apoštolské autoritě (''ex cathedra''). Taková rozhodnutí jsou podle konstituce nezměnitelná, a to aniž by byl nutný souhlas církve (dogma o papežské neomylnosti). Rozhodnutí koncilu se biskupové brzy podřídili; patrně hlavně proto, aby byla zachována jednota církve. Odpor ke koncilním rozhodnutím tak vyjadřovali pouze katoličtí intelektuálové a další laici především v německy hovořících zemích. Jejich bezprostřední reakcí na I. vatikánský koncil byla dvě prohlášení (z porýnského Königswinteru a z Norimberku) vydaná v srpnu 1870. V diskusi ovšem nešlo jen o odpor k obsahu koncilních rozhodnutí, ale o zásadní odpor k tomu, že usnesení nebyla založena na konsensu celé církve. Značný souhlas tak získalo Döllingerovo přesvědčení, že takto vznikla v církvi zcela nová situace, i vyjádření jeho touhy žít nadále v církvi „staré“. Kriticky se diskuse také obracela ke směřování církve po tridentském koncilu (konal se v letech 1545–1563). Souhlas získávala myšlenka, že v církvi je platné to, na čem se shodla na prvních sedmi ekumenických koncilech v prvním tisíciletí své existence, tedy před rozdělením na východní a západní křesťanstvo roku 1054. Zatím ovšem nebylo pochyb o tom, že toto starokatolické hnutí zápasí o podobu stávající církve, nikoli o vytvoření jiného církevního útvaru.

@@ Řádek 56: / Řádek 56: @@
 V poválečném období fakticky přestala existovat většina starokatolických náboženských obcí s výjimkou Prahy a situaci dále komplikovalo úmrtí biskupa Paschka v roce 1946. Církev tehdy řídil dlouholetý představitel pražského sboru Václav Jaromír Ráb (1877–1956) a po jeho nucené abdikaci v roce 1950 Augustin Podolák (1912–1991), který ovšem nemohl získat státní souhlas k biskupskému svěcení a byl odsunut do prakticky neexistující varnsdorfské farnosti. Ačkoli formálně zůstala starokatolická církev státem uznanou církví, její náboženský život jen skomíral a byl negativně ovlivňován komunistickými orgány. To se změnilo jenom v letech 1968–71, kdy se do vedení církve mohl vrátit Podolák, který byl současně vysvěcen na biskupa. Pak však následovaly nové intervence vedoucí k jeho odstranění a „náhradě“ představiteli blízkými komunistickému režimu. Ve správě biskupství, jehož počet věřících trvale klesal, se v období tzv. normalizace vystřídali Jan Heger (1909–1978), Rudolf Trousil (1905–1982) a Miloš J. Pulec (1923–1991, otec pozdějšího [[Pravoslavná církev|pravoslavného]] arcibiskupa Radima Pulce – Kryštofa), který byl i dříve vlivným členem synodní rady. Státního souhlasu zbavený biskup Augustin Podolák se pokusil zřídit podzemní církev, pro niž vysvětil několik kněží, výraznější úspěchy však v tomto směru neslavil a do svého úřadu se mohl vrátit teprve v roce 1990.
-V dubnu 1990 proběhla tzv. synoda obnovy, která potvrdila kontinuitu a autoritu Podolákova episkopátu a distancovala se od dřívějších stanovisek (i přestavitelů) církve vynucených komunistickým režimem. Po Podolákově brzkém úmrtí byl v roce 1991 zvolen správcem biskupství a vzápětí i biskupem Dušan Hejbal (*1951); sídlo biskupství bylo v roce 1995 přeneseno do Prahy. Obnova standardního náboženského života vedla k jistému přílivu nových věřících a ke vzniku řady náboženských obcí, včetně faktické obnovy některých dříve existujících. Svou roli přitom hrály rovněž přestupy několika všeobecně známých bývalých [[Církev římskokatolická|římskokatolických duchovních]] (Odilo I. Štampach, *1946, ve starokatolické církvi se angažoval jen v letech 1999–2002; Jan Jandourek, *1965) nebo duchovních s lokální autoritou (Grzegorz Zywczok, *1968, v jižních Čechách)
+V dubnu 1990 proběhla tzv. synoda obnovy, která potvrdila kontinuitu a autoritu Podolákova episkopátu a distancovala se od dřívějších stanovisek (i přestavitelů) církve vynucených komunistickým režimem. Po Podolákově brzkém úmrtí byl v roce 1991 zvolen správcem biskupství a vzápětí i biskupem Dušan Hejbal (*1951); sídlo biskupství bylo v roce 1995 přeneseno do Prahy. Obnova standardního náboženského života vedla k jistému přílivu nových věřících a ke vzniku řady náboženských obcí, včetně faktické obnovy některých dříve existujících. Svou roli přitom hrály rovněž přestupy několika všeobecně známých bývalých [[Církev římskokatolická|římskokatolických duchovních]] (Odilo I. Štampach, *1946, ve starokatolické církvi se angažoval jen v letech 1999–2002; Jan Jandourek, *1965) nebo duchovních s lokální autoritou (Grzegorz Zywczok, *1968, v jižních Čechách).
 == Organizace církve ==

@@ Řádek 50: / Řádek 50: @@
 == Starokatolicismus v českých zemích ==
 Starokatolické hnutí se v českých zemích a v celém Předlitavsku objevilo již v roce 1871, přičemž zjevně navazovalo na ideové vlivy pozdního osvícenství i na neúspěšný pokus slezského kaplana Johannese Rongeho o vytvoření „národní“ německokatolické církve ze čtyřicátých let 19. století (mnozí Rongeho stoupenci z německých zemí tehdy odešli do exilu, především do Spojených států, kde jejich komunity existovaly až do počátku 20. století); nutno ovšem konstatovat, že starokatolická církev jakoukoli přímou návaznost, natož spolupráci s Rongeho hnutím odmítla. Hnutí získalo pozornost mezi některými českými Němci, z liberálních a nacionálních důvodů nespokojenými s dobovou podobou [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]] – další z nich ovšem přestupovali také k evangelické církvi augsburského vyznání nebo zůstávali čistě formálními členy římskokatolické církve. Hnutí, jež bylo součástí šířeji pojatého hnutí ''Los-von-Rom'' (Pryč od Říma), se objevilo především na Ústecku, Varnsdorfsku a v Jizerských horách a na moravskoslezském pomezí. Dlouhodoběji však zakotvilo jenom ve Šluknovském výběžku, kde se o jeho rozšíření zasloužil bývalý římskokatolický katecheta Anton Nittel (1826–1907). Okolí Varnsdorfu pak zůstalo centrem celého předlitavského starokatolicismu až do konce Rakousko-Uherské monarchie, Varnsdorf se v roce 1896 stal i sídlem biskupství (samostatná rakouská starokatolická církev se oddělila po první světové válce). Přes výrazný odpor [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]] dosáhla starokatolická církev v roce 1877 státního uznání, dotace na provoz jí však byly zadržovány až do roku 1917. Obdobně Nittel nemohl získat státní souhlas se svojí biskupskou volbou a nezískal jej ani žádný další zvolený církevní představitel, v čele církve proto od roku 1888 stál jen „správce biskupství“ Amandus Czech (1855–1922; Czech byl mladším bratrem spisovatele Svatopluka Čecha, dával ovšem přednost německé verzi jména).
 Starokatolicismus zůstal okrajovým vyznáním severočeských a severomoravských Němců, jedinou výjimku přitom tvořilo pražské společenství kolem Františka Išky (1863–1924). Iška se na přelomu 19. a 20. století pokoušel založit „národní církev českoslovanskou“, jakousi „národní katolickou“ církev, již po určitém váhání včlenil do jurisdikce starokatolické církve. Iškovi a jeho nástupcům (Josef Peřina, František Loskot, V. J. Ráb) se však jen obtížně vysvětlovalo, že dosažení ideálu „národní Husovy církve“ je možné prostřednictvím převážně německého starokatolicismu. Proto zůstalo české starokatolické hnutí až do konce druhé světové války jenom velice okrajovým. Ve dvacátých letech část českých starokatolíků přestoupila do nově založené [[Církev československá husitská|Církve československé (husitské)]] a ve třicátých letech probíhaly podobné přestupy do [[Pravoslavná církev|pravoslavné církve]], pražská česká starokatolická obec však zůstala zachována. V meziválečném období došlo rovněž ke konsolidaci německojazyčné většiny církve, která v roce 1923 získala prvního vysvěceného biskupa Aloise Pascheka (též Alois Pašek, 1869–1946). Církev jako celek přivítala odstoupení Sudet a proklamovala svoji věrnost Německé říši a jejímu Vůdci, v řadě případů však nešlo o víc než o deklarativní záležitost. Proto také v období po druhé světové válce nebyla starokatolická církev zrušena, ačkoli existovaly snahy v tomto směru (i precedenty v podobě likvidace Německé evangelické církve a dočasné likvidace [[Novoapoštolská církev|Novoapoštolské církve]]), výrazně ji však postihl odsun/vyhnání naprosté většiny jejích členů z Československa.

@@ Řádek 46: / Řádek 46: @@
 Důraz na křesťanskou tradici před rozdělením církve učinil z Utrechtské unie důležitého činitele rozvíjení ekumenických vztahů: jednotlivé starokatolické církve se obvykle aktivně podílejí na činnosti Světové rady církví a Konference evropských církví. Již před vznikem Utrechtské unie byli na mnichovském kongresu starokatolíků roku 1871 přítomni zástupci pravoslavných a anglikánských církví. Pro rozhovory s nimi uspořádal Ignaz von Döllinger dvě konference v Bonnu v letech 1874 a 1875. V dalších desetiletích se vztahy rozvíjely především s pravoslavnými církvemi; jistě i díky tomu, že již první z těchto konferencí uznala způsob vsunutí ''filioque'' do nikajsko-cařihradského vyznání za „nezákonný“. Bohaté dějiny rozhovorů mezi pravoslavnými a starokatolickými teology sice prokázaly velkou míru shody v teologických otázkách, k uzavření plného svátostného společenství (interkomunia) však zatím nedošlo. Od devadesátých let 20. století se jako překážka sbližování projevilo rozhodnutí západoevropských starokatolických církví udělovat kněžské svěcení ženám. Interkomunia bylo naopak dosaženo s anglikánskými církvemi na základě dohody v Bonnu roku 1931. Připravila ji komise ustanovená Utrechtskou unií a anglikánským arcibiskupstvím v Canterbury a přistoupili k ní i ostatní členové anglikánského společenství církví. Praktickým důsledkem těchto ekumenických vztahů je například společná jurisdikce nad anglicky hovořící pražskou obcí, která je součástí evropské diecéze anglikánské církve a zároveň farní obcí Starokatolické církve v České republice. Taková dohoda je zatím v evropských zemích ojedinělá. Byla podepsána roku 2000. Plné církevní společenství mají starokatolické církve od roku 1965 také s Filipínskou nezávislou katolickou církví a s dvěma církvemi ve Španělsku a Portugalsku, které jsou pod jurisdikcí anglikánského arcibiskupa v Canterbury. Vstup do svátostného společenství připravuje Utrechtská unie i s několika dalšími církvemi. Prostřednictvím anglikánské církve a zmíněných církví ve Španělsku a Portugalsku, které roku 1992 uzavřely ve finském městě Porvoo svátostné společenství s evropskými luterskými církvemi, se s těmito církvemi sblížila i Utrechtská unie. Pozvání k eucharistii si roku 1985 vyměnili němečtí starokatolíci s evangelíky (Katolické biskupství starokatolíků v Německu a Evangelická církev v Německu).
 Představitelé [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]] se po II. vatikánském koncilu setkávají s představiteli církví Utrechtské unie na místní úrovni podobně jako s ostatními církevními hodnostáři. Od roku 2004 do roku 2009 proběhlo jedenáct setkání Mezinárodní římskokatolické a starokatolické komise pro dialog (IRAD), jež byla zřízena roku 2003 Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Mezinárodní starokatolickou biskupskou konferencí. Výsledkem je zpráva komise ''Církev a církevní společenství''. Roku 2014 papež František navázal kontakt přímo se starokatolickými biskupy s výhledem ke spolupráci. Povzbuzením pro možnosti takové spolupráce je „omezené interkomunio“, které roku 1996 vytvořila konference římskokatolických biskupů ve Spojených státech s Polskou národní katolickou církví Severní Ameriky, která byla v letech 1907–2003 členem Utrechtské unie.
 == Starokatolicismus v českých zemích ==