ekumenismus (JKI-K) - Historie editací

imported>ZRN: odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

2024-11-14T20:37:42Z

odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:36Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:08:08Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:44:24Z

import JKI a Hind

Nová stránka

ekumenismus (z řec. oikúmené – obývaný, obydlený svět) Jedna z forem náb. integrace, úsilí o překonání konfesijních a rituálních rozdílů mezi křesťany. Dějiny kř. [[církev (JKI-K)|církve]] jsou od nz. dob až do současnosti poznamenány tříštěním věroučné jednoty i opětovnými snahami nalézt ve víře prvky podněcující ke vzájemné spolupráci mezi církvemi a k círk. jednotě. Od konce 19. stol. nabývalo ekum. hnutí organizovaných podob (Mezinárodní misijní rada, 1921, Life and Work, 1925, Faith and Order – Lausanne 1927, Oxfordská konference 1937 aj.) a četné pokusy vyústily 1948 v založení [[Světová rada církví (JKI-K)|Svět. rady církví]]. Během jejího vývoje se postupně zpřesňovaly i cíle ekum. hnutí; místo úsilí o překonání konfesijních rozdílů v křesťanství a nalezení círk. jednoty stojí dnes v popředí především snaha církví společně čelit problémům soudobého lidstva ([[válka a mír (JKI-K)|válka a mír]], soc. nespravedlnost, rasová diskriminace, národnostní a náb. konflikty). E. se tedy neomezuje na ryze náb. problémy, ale snaží se o jednotu na základě soc. programu vyhovujícímu křesťanům různých vyznání a národností. V 50. letech vznikla vedle SRC celá řada ekum. hnutí, mnohdy regionálního charakteru ([[Křesťanská mírová konference (JKI-K)|Křesťanská mírová konference]], [[Ekumenická rada církví v ČR (JKI-K)|Ekumenická rada církví v ČR]], [[Konference evropských církví (JKI-K)|Konference evrop. církví]], Východoasijská círk. konference, Všeafrická konference církví aj.); v těchto formách se e. stal téměř výlučně záležitostí nekat. církví. Zvláštní podoby nabyla iniciativa Rogera [[Schutz, Roger (JKI-K)|Schutze]], který 1940 založil v [[Taizé (JKI-K)|Taizé]] ekum. řeholní komunitu šířící myšlenku kř. jednoty a míru; ekum. charakter mají i [[hnutí fokoláre (JKI-K)|hnutí fokoláre]] a [[hnutí charismatické obnovy (JKI-K)|hnutí charismatické obnovy]]. Zdrženlivý postoj římkat. církve k e. doznal výraznější změny až v době [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]], kdy se e. stal součástí oficiální politiky. Dekret ''Unitatis redintegratio'' (O ekumenismu, 1964) teol. zdůvodnil postoj římkat. církve k e. a zvláštní pozornost věnoval pravoslaví a protestantismu, které poprvé uznal za církve. Deklarace ''Nostra aetate'' (O vztahu církve k mimokř. náboženstvím, 1965) nově upravila vztah katolicismu k islámu, hinduismu, buddhismu a judaismu a zavrhla jejich dřívější diskriminace a perzekuce. [[Pavel VI. (JKI-K)|Pavel VI.]] zřídil Sekretariát pro nekř. náboženství a 1965 Sekretariát pro nevěřící. Za jeho pontifikátu se rozpory mezi vých. církvemi a záp. katolicismem začaly řešit i prakticky. Papež se několikrát setkal s pravosl. patriarchou Athénagorem (1886-1972) a v závěru 2. vatikánského koncilu zrušili [[exkomunikace (JKI-K)|exkomunikaci]], která vedla k vých. círk. [[schizma (JKI-K)|schizmatu]] (1054); rozvíjely se i diskuse s protest. církvemi. V soudobé římkat. církvi koordinuje všechny ekum. vztahy s neřím. církvemi Sekretariát pro jednotu křesťanů, zal. 1960 [[Jan XXIII. (JKI-K)|Janem XXIII.]] (A. [[Bea, Augustin (JKI-K)|Bea]]); dialog probíhá na úrovni [[hierarchie (JKI-K)|hierarchie]]. V duchu e. iniciuje římkat. církev pravidelné ekum. modlitby za mír, v Assisi je činné Mezinárodní středisko pro mír mezi národy.

Viz též: [[dialog židovsko-křesťanský (JKI-J)|dialog židovsko-křesťanský (JKI-J)]], [[ekumenismus (JKI-I)|ekumenismus (JKI-I)]]

''[[:Kategorie:Aut: Pavlincová Helena|Helena Pavlincová]]'' 
[[Kategorie:Aut: Pavlincová Helena]]
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">ekumenismus</span> (z řec. oikúmené – obývaný, obydlený svět) Jedna z forem náb. integrace, úsilí o překonání konfesijních a rituálních rozdílů mezi křesťany. Dějiny kř. [[církev (JKI-K)|církve]] jsou od nz. dob až do současnosti poznamenány tříštěním věroučné jednoty i opětovnými snahami nalézt ve víře prvky podněcující ke vzájemné spolupráci mezi církvemi a k círk. jednotě. Od konce 19. stol. nabývalo ekum. hnutí organizovaných podob (Mezinárodní misijní rada, 1921, Life and Work, 1925, Faith and Order – Lausanne 1927, Oxfordská konference 1937 aj.) a četné pokusy vyústily 1948 v založení [[Světová rada církví (JKI-K)|Svět. rady církví]]. Během jejího vývoje se postupně zpřesňovaly i cíle ekum. hnutí; místo úsilí o překonání konfesijních rozdílů v křesťanství a nalezení círk. jednoty stojí dnes v popředí především snaha církví společně čelit problémům soudobého lidstva ([[válka a mír (JKI-K)|válka a mír]], soc. nespravedlnost, rasová diskriminace, národnostní a náb. konflikty). E. se tedy neomezuje na ryze náb. problémy, ale snaží se o jednotu na základě soc. programu vyhovujícímu křesťanům různých vyznání a národností. V 50. letech vznikla vedle SRC celá řada ekum. hnutí, mnohdy regionálního charakteru ([[Křesťanská mírová konference (JKI-K)|Křesťanská mírová konference]], [[Ekumenická rada církví v ČR (JKI-K)|Ekumenická rada církví v ČR]], [[Konference evropských církví (JKI-K)|Konference evrop. církví]], Východoasijská círk. konference, Všeafrická konference církví aj.); v těchto formách se e. stal téměř výlučně záležitostí nekat. církví. Zvláštní podoby nabyla iniciativa Rogera [[Schutz, Roger (JKI-K)|Schutze]], který 1940 založil v [[Taizé (JKI-K)|Taizé]] ekum. řeholní komunitu šířící myšlenku kř. jednoty a míru; ekum. charakter mají i [[hnutí fokoláre (JKI-K)|hnutí fokoláre]] a [[hnutí charismatické obnovy (JKI-K)|hnutí charismatické obnovy]]. Zdrženlivý postoj římkat. církve k e. doznal výraznější změny až v době [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]], kdy se e. stal součástí oficiální politiky. Dekret ''Unitatis redintegratio'' (O ekumenismu, 1964) teol. zdůvodnil postoj římkat. církve k e. a zvláštní pozornost věnoval pravoslaví a protestantismu, které poprvé uznal za církve. Deklarace ''Nostra aetate'' (O vztahu církve k mimokř. náboženstvím, 1965) nově upravila vztah katolicismu k islámu, hinduismu, buddhismu a judaismu a zavrhla jejich dřívější diskriminace a perzekuce. [[Pavel VI. (JKI-K)|Pavel VI.]] zřídil Sekretariát pro nekř. náboženství a 1965 Sekretariát pro nevěřící. Za jeho pontifikátu se rozpory mezi vých. církvemi a záp. katolicismem začaly řešit i prakticky. Papež se několikrát setkal s pravosl. patriarchou Athénagorem (1886-1972) a v závěru 2. vatikánského koncilu zrušili [[exkomunikace (JKI-K)|exkomunikaci]], která vedla k vých. círk. [[schizma (JKI-K)|schizmatu]] (1054); rozvíjely se i diskuse s protest. církvemi. V soudobé římkat. církvi koordinuje všechny ekum. vztahy s neřím. církvemi Sekretariát pro jednotu křesťanů, zal. 1960 [[Jan XXIII. (JKI-K)|Janem XXIII.]] (A. [[Bea, Augustin (JKI-K)|Bea]]); dialog probíhá na úrovni [[hierarchie (JKI-K)|hierarchie]]. V duchu e. iniciuje římkat. církev pravidelné ekum. modlitby za mír, v Assisi je činné Mezinárodní středisko pro mír mezi národy.
 ''[[:Kategorie:Aut: Pavlincová Helena|Helena Pavlincová]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Pavlincová Helena]]
 [[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:41
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:08
(Žádný rozdíl)