imported>ZRN: přidán Slovník islámu

2024-11-14T14:49:35Z

přidán Slovník islámu

Nová stránka

<span id="entry">etika</span> (''achláq'') – stěžejní, byť vnějšími pozorovateli často opomíjená, součást muslimské spirituality. Přestože se na první pohled může zdát, že v záplavě příkazů a zákazů islámského práva (''fiqh'', viz ''[[šaríʻa (Islam)|šaríʻa]]'') jako by se etika (''achláq'') ztrácela v pozadí, není tomu tak. Zjevení [[Korán (Islam)|Koránu]] spolu s četnými příklady z Tradice (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') přinášejí množství morálních výzev, které lze jen obtížně shrnout do formalizovaných pravidel. Na řadě míst Koránu nalezneme soubory etických imperativů nápadně připomínajících starozákonní ''Desatero''; např. ve verších 6:151–152 se píše: „Rci: ‚Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic, buďte laskaví k rodičům, nezabíjejte z nedostatku děti své, vždyť jsme uštědřili nezbytné pro vás i pro ně! Střezte se smilstva veřejného i tajného, nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva! A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete rozumní! Nepřibližujte se k majetku sirotků jinak než s dobrými úmysly, dokud nedosáhnou dospělosti! Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o příbuzného, a dodržujte úmluvu s Bohem! A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete toho pamětlivi.‘“ Jinak formulované, leč obsahově velmi podobné poselství nalezneme ve verších 17:23–37; o náležitém chování k rodičům se působivě zmiňují verše 23–25: „Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim ‚Fuj!‘ a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: ‚Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!‘ Pán váš nejlépe ví, co v duších vašich je a jste-li zbožní, On věru ke kajícníkům je odpouštějící...“ Na mnoha místech v Koránu se hovoří o střední cestě (''taríq al-wasat'') a tento veledůležitý koncept je pro islámskou etiku příznačný. Rozumí se tím cesta „uměřenosti“, která se vyhýbá nesprávným krajnostem na obou stranách. O muslimech jako o „lidu středu“ se vyjadřuje též koranický verš 2:143, kde se praví: „... a takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajnosti, abyste byli svědky o lidech a aby posel byl svědkem o vás...“ S myšlenkou „střední cesty“ se setkáváme v nejrůznějších oblastech islámského myšlení a v rozličných souvislostech. Ukázkový příklad v tomto směru představují [[sexualita (Islam)|sexualita]] a rodinný život ([[manželství a rodina (Islam)|manželství a rodina]]). Muslimští učenci (''[[ʻulamáʼ (Islam)|ʻulamáʼ]]'') v této souvislosti velmi rádi zdůrazňují, že islám se vyhýbá oběma extrémům, které vymezují lidský přístup k těmto záležitostem; odmítá jak naprosté zavrhování sexuality ze strany mnichů a asketů ([[askeze (Islam)|askeze]]), ale též nevázané sexuální chování poznamenané promiskuitou, rozvodovostí, cizoložstvím atd. Důrazně tvrdí, že islám kráčí vstříc přirozeným lidským potřebám (viz ''[[fitra (Islam)|fitra]]''), avšak zároveň stanovuje rozumná pravidla, která tyto potřeby orientují smysluplným a správným směrem. S obdobnými postoji se setkáváme rovněž např. v ekonomické oblasti ([[ekonomie (Islam)|ekonomie]]) a svého času výrazně vystupovaly do popředí v politických polemikách padesátých a šedesátých let minulého století, kdy se četní arabští ideologové pokoušeli formulovat vizi specifické „islámské cesty“ vyhýbající se dvěma extrémům: kapitalismu a komunismu. Jak tyto konstrukce tehdy obvykle označované nálepkou „arabského socialismu“ dopadly, to dobře víme ze soudobých dějin Blízkého východu; ovšem rozhodně to neznamená, že podobné úvahy občas nepřijdou na přetřes i v současném islámském diskursu. Islám nehlásá sociální rovnostářství, ovšem velmi zdůrazňuje potřebu společenské solidarity ([[charita (Islam)|charita]]), což se odráží i v hlubším smyslu některých náboženských povinností, jako jsou povinná [[almužna (Islam)|almužna]] (''zakát'') či [[půst (Islam)|půst]] (''sawm''). Na jedné straně podporuje podnikavost a obchodního ducha, na druhé straně však varuje před nestřídmostí a požitkářstvím. Správný muslim by měl nejen dodržovat veškerá ustanovení náboženského práva, tedy chovat se v intencích dalšího „okřídleného“ islámského kréda „Přikazování správného a zakazování zavrženíhodného“ (''al-amr biʼl-maʻrúf waʼn-nahj ʻan al-munkar''), a věřit v to, co mu islámská věrouka předkládá, ale měl by se v tom nejobecnějším smyslu snažit činit dobro. Konání dobra (''[[ihsán (Islam)|ihsán]]'') představuje nosné téma nejen v súfijských kruzích ([[súfismus (Islam)|súfismus]]). Mystikové často řadí ''ihsán'' mezi nezbytné součásti náboženství – hned vedle pilířů víry (''arkán ad-dín'') a dogmat (''ʻaqída''). Velmi významný koncept v islámské etice představuje upřímný úmysl, záměr, zvaný ''[[níja (Islam)|níja]]''. Tento prvek je nezbytnou podmínkou právní platnosti celé řady náboženských úkonů, jako je např. [[modlitba (Islam)|modlitba]] (''salát'') či rituály poutě (''hadždž''). Podle muslimských autorit má ''níja'' zabránit tomu, aby se z náboženských aktů, které věřící koná, nestaly jen vyprázdněné a mechanicky prováděné úkony – a je to právě ''níja'', díky níž si člověk nepřestává uvědomovat jejich hlubší smysl. Samostatnou kapitolu v islámské etice představuje súfismus, tedy islámská mystika, kterou (v její „umírněné“ podobě) včlenil do islámu vrcholný teolog, imám al-Ghazzálí ([[teologie (Islam)|teologie]]), který vysoce oceňoval súfijskou niternost i prožitek a stavěl je vysoko nad precizní dodržování všech předepsaných vnějších dokladů muslimské zbožnosti (''rusúm'').

Na etické úvahy středověkých islámských učenců měl značný vliv antický odkaz, který se v této oblasti projevoval zhruba od 10. století. Ve středověkém arabském a perském písemnictví v rámci tzv. adabové literatury (''[[adab (Islam)|adab]]'') vznikala též díla obrazně nazývaná jako „zrcadla princů“, která tvoří jakési pomyslné příručky pro výchovu a vzdělávání nejen dětí vladařů. Z těchto spisů si můžeme udělat poměrně přesnou představu o morálních představách, žebříčku hodnot i duševním světě středověkého člověka. Za vrcholné dílo středověké etiky pak bývá v islámském prostředí tradičně pokládán spis Abú ʻAlího al-Miskawajha (zemřel r. 1030) nazvaný ''Tahdhíb al-achláq'' (''Mravní výchova'').

<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
* Ahmad, Hazrat Mírzá Ghulám. ''Filosofie učení islámu''. Přel. prof. Mandel & Botho von Kopp. Praha: Nakladatelství Islám, 2003;
* Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. ''Ghazálího výklenek světel: Miškát al-anwár a význam osvícení v islámské filosofii''. Přeložila a úvodní studií opatřila Zora Hesová. Praha: Academia, 2012;
* Al-Qaradáwí, Júsuf. ''Povolené a zakázané v Islámu''. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
* Hýsek, Robert, překl. ''Sunna o chování Proroka: Kniha výroků proroka Muhammada s komentáři''. Praha: Islámská nadace v Praze, 2006;
* Kropáček, Luboš. ''Duchovní cesty islámu''. Praha: Vyšehrad, 2006;
* Mendel, Miloš, a kol. ''Islám: Ideál a skutečnost''. Praha: Baset, 2002;
* Pelikán, Petr. ''Sunna: Pramen islámského práva''. Praha: Vodnář, 1997;
* Tauer, Felix. ''Svět islámu: Dějiny a kultura''. Praha: Vyšehrad, 2006.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''

<span class="section_title">Viz též:</span> [[etika (JKI-I)|etika (JKI-I)]]<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám]]

etika (Islam) - Historie editací

imported>ZRN: přidán Slovník islámu