ismá‘ílíja (JKI-I) - Historie editací

imported>ZRN: odkazy do Slovníku islámu

2024-11-14T21:37:09Z

odkazy do Slovníku islámu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:11Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:07:42Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:43:52Z

import JKI a Hind

Nová stránka

<span id="entry">ismá‘ílíja</span> Extrémistická odnož [[ší‘a (JKI-I)|ší‘y]]. Vznikla jako důsledek sporu o osobu [[imám (JKI-I)|imáma]], který v 8. stol. vedl k rozkolu. Šestý imám Dža‘far as-Sádik ([[isná ašaríja (JKI-I)|isná ašaríja]]) stanovil za svého nástupce a 7. imáma mladšího ze svých synů, Músu al-Kázima (z. 799), a nikoli staršího Ismá‘íla. Tato linie (zvaná též músávíja) pokračovala dále ke 12. imámovi Muhammmadovi al-Mahdímu (z. 873), který byl podle hl. proudu ší‘y posledním veřejně působícím imámem, který posléze odešel do skrytu ([[ghajba (JKI-I)|ghajba]]). Toto rozhodnutí bylo přijato větší částí stoupenců ší‘y. Starší Ismá‘íl přenesl titul 7. imáma na svého syna Muhammada. Jeho stoupenci, rozhořčení Dža‘farovým rozhodnutím, považovali Ismá‘íla za právoplatného sedmého a zároveň posledního veřejně působícího imáma. Proto je tato odnož ší‘y rovněž nazývána sab‘íja (sedmíci). Pro i. je typický radikalismus provázený soustavnou agresivní propagandou (da‘wa, [[výzva ke konverzi (JKI-I)|výzva ke konverzi]]) a sklon konspirativně ovlivňovat polit. dění [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]]. I. se uplatnila za dynastie [[Fátimovci (JKI-I)|Fátimovců]] v sev. Africe a v Egyptě (909-1171). Řídila se učením o imámátu, práv. systém v zásadě odpovídal ší'itskému dža‘farovskému [[mazhab (JKI-I)|mazhabu]]. Islám však spíše přizpůsobovala svým potřebám. Výklad dogmatu se členil do stupňů, z nichž jen některé byly určeny širšímu okruhu věřících ([[bátin (JKI-I)|bátin]], záhir). Učení i. je eklektické, během 9. a 10. stol. do sebe vstřebalo mnoho vnějších vlivů (z novoplatonismu, indických zdrojů a pythagorejské symboliky čísel). Polit. ambice se projevily agresivitou [[karmaté (JKI-I)|karmatů]], [[asasínové (JKI-I)|asasínů]] a dalších [[ghulát (JKI-I)|ghulát]]. Do moderní doby se udrželi [[alawité (JKI-I)|alawité]] (nusajríja), kteří se stejně jako [[drúzové (JKI-I)|drúzové]] prosadili na polit. scéně v Sýrii, Libanonu a Izraeli. Obě tyto sekty se od i. oddělily už ve středověku a vyvinuly vlastní učení i organizační struktury, jež mají s normativním islámem málo společného. Ismá‘ílovi jako svému imámovi zůstávají věrni [[chodžové (JKI-I)|chodžové]] a další přívrženci rodiny [[Aga Chán (JKI-I)|Aga Chána]], kteří museli v 18. stol. za kádžárovského šáha Muhammada opustit Írán a trvale sídlí v Indii (hl. Bombaj), Sýrii, Libanonu a vých. Africe (Keňa, Tanzánie).

''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]]
[[Kategorie:JKI/Islám]]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">ismá‘ílíja</span> Extrémistická odnož [[ší‘a (JKI-I)|ší‘y]]. Vznikla jako důsledek sporu o osobu [[imám (JKI-I)|imáma]], který v 8. stol. vedl k rozkolu. Šestý imám Dža‘far as-Sádik ([[isná ašaríja (JKI-I)|isná ašaríja]]) stanovil za svého nástupce a 7. imáma mladšího ze svých synů, Músu al-Kázima (z. 799), a nikoli staršího Ismá‘íla. Tato linie (zvaná též músávíja) pokračovala dále ke 12. imámovi Muhammmadovi al-Mahdímu (z. 873), který byl podle hl. proudu ší‘y posledním veřejně působícím imámem, který posléze odešel do skrytu ([[ghajba (JKI-I)|ghajba]]). Toto rozhodnutí bylo přijato větší částí stoupenců ší‘y. Starší Ismá‘íl přenesl titul 7. imáma na svého syna Muhammada. Jeho stoupenci, rozhořčení Dža‘farovým rozhodnutím, považovali Ismá‘íla za právoplatného sedmého a zároveň posledního veřejně působícího imáma. Proto je tato odnož ší‘y rovněž nazývána sab‘íja (sedmíci). Pro i. je typický radikalismus provázený soustavnou agresivní propagandou (da‘wa, [[výzva ke konverzi (JKI-I)|výzva ke konverzi]]) a sklon konspirativně ovlivňovat polit. dění [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]]. I. se uplatnila za dynastie [[Fátimovci (JKI-I)|Fátimovců]] v sev. Africe a v Egyptě (909-1171). Řídila se učením o imámátu, práv. systém v zásadě odpovídal ší'itskému dža‘farovskému [[mazhab (JKI-I)|mazhabu]]. Islám však spíše přizpůsobovala svým potřebám. Výklad dogmatu se členil do stupňů, z nichž jen některé byly určeny širšímu okruhu věřících ([[bátin (JKI-I)|bátin]], záhir). Učení i. je eklektické, během 9. a 10. stol. do sebe vstřebalo mnoho vnějších vlivů (z novoplatonismu, indických zdrojů a pythagorejské symboliky čísel). Polit. ambice se projevily agresivitou [[karmaté (JKI-I)|karmatů]], [[asasínové (JKI-I)|asasínů]] a dalších [[ghulát (JKI-I)|ghulát]]. Do moderní doby se udrželi [[alawité (JKI-I)|alawité]] (nusajríja), kteří se stejně jako [[drúzové (JKI-I)|drúzové]] prosadili na polit. scéně v Sýrii, Libanonu a Izraeli. Obě tyto sekty se od i. oddělily už ve středověku a vyvinuly vlastní učení i organizační struktury, jež mají s normativním islámem málo společného. Ismá‘ílovi jako svému imámovi zůstávají věrni [[chodžové (JKI-I)|chodžové]] a další přívrženci rodiny [[Aga Chán (JKI-I)|Aga Chána]], kteří museli v 18. stol. za kádžárovského šáha Muhammada opustit Írán a trvale sídlí v Indii (hl. Bombaj), Sýrii, Libanonu a vých. Africe (Keňa, Tanzánie).
-''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]''
 [[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]]
 [[Kategorie:JKI/Islám]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:41
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:07
(Žádný rozdíl)