imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:24Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:07:55Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:44:08Z

import JKI a Hind

Nová stránka

<span id="entry">judaismus</span> Žid. náboženství (hebr. jahadut); spolu s [[křesťanství (JKI-K)|křesťanstvím]] a [[islám (JKI-I)|islámem]] patří ke světově rozšířeným monoteistickým soustavám, jež spojuje nejen víra v jediného [[Bůh (JKI-J)|Boha]], ale také sdílená tradice hebr. [[bible (JKI-J)|bible]] (Tenach). Přes vnitřní rozrůzněnost j. zůstává důraz na posvátný bibl. text, zejména [[Tóra (JKI-J)|Tóru]], nejvýzn. svorníku žid. náb. identity, formované v průběhu dějin biblicky zakotveným vzorcem exilu a návratu. Oproti křesťanství, které klade zvláštní důraz na pravověrnost ([[ortodoxie (JKI-K)|ortodoxie]]), se j. – podobně jako islám – opírá především o náb. právo a dodržování jeho příkazů ([[micva (JKI-J)|micva]]). Identita j. je budována na příslušnosti k lidu [[Izrael (JKI-J)|Izraele]], který byl Bohem vyvolen a uzavřel s ním [[smlouva (JKI-J)|smlouvu]], na jejímž základě se mu dostalo božích zaslíbení a současně povinnosti dodržovat boží zákon. Důraz na příslušnost k žid. pospolitosti, díky kterému j. nikdy zásadně neprolomil svoji etnickou uzavřenost, vedl k tomu, že se v j. v podstatě nerozlišuje mezi náb. a světskými aspekty židovství.

1. Staroizr. náboženství. Počátky žid. náboženství jsou spojeny s hebr. kmeny, které přibližně od pol. 2. tis. př.n.l. postupně pronikaly podél Eufratu do [[Kanaán (JKI-J)|Kanaánu]]. V bibli odrážejí toto nejstarší období příběhy patriarchů [[Abraham (JKI-J)|Abraháma]], [[Izák (JKI-J)|Izáka]] a [[Jákob (JKI-J)|Jákoba]] a další tradice spojené s „domem [[Josef (JKI-J)|Josefovým]]“ ve stř. části Kanaánu, z něhož pocházel i [[Jozue (JKI-J)|Jozue]], vůdce Hebrejců při osidlování země a zakl. kmenového svazu Izrael. Tato skupina zřejmě propojila pův. typ kmenového božstva uctívaného jako bůh předků (Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův) s lokálními manifestacemi nejvyššího kanaánského boha [[El (JKI-J)|Ela]], jehož jméno posléze převzala v bibl. podobě [[Elohim (JKI-J)|Elohim]] (čes. Bůh). Druhé krystalizační jádro tvořila část již. kmenů, které – snad již s vpádem Hyksósů (kol. 1650-1540 př.n.l.) nebo později – pronikaly do Egypta a kol. 1250 př.n.l. podle tradičního podání Egypt pod vedením [[Mojžíš (JKI-J)|Mojžíše]] opustily a vydaly se do Kanaánu, kam přinesly kult nového boha jménem [[Jahve (JKI-J)|Jahve]] (čes. Hospodin), jenž starší představy absorboval a převládl jako Bůh Izraele. Rozdílné kořeny obou celků se projevovaly i v rozporech pozdějšího království, které kol. roku 1000 př.n.l. stabilizoval [[David (JKI-J)|David]] a jež se již po smrti jeho syna [[Šalomoun (JKI-J)|Šalomouna]] rozpadlo na sev. Izraelské království a již. Judské království. Zatímco Izr. království s centrem v [[Samaří (JKI-J)|Samaří]] zaniklo pod asyrským tlakem již 722/721 př.n.l., Judské království ovládané davidovskou dynastií v [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalémě]] trvalo až do 587/586 př.n.l., kdy je vyvrátila vojska Nabukadnezara II. Rozboření Šalomounova [[chrám (JKI-J)|chrámu]] a rozsáhlé deportace do [[Babylónie (JKI-J)|Babylónie]] přivodily zásadní proměny náb. života, které vymezují vlastní počátek j.

2. Raný judaismus. Židé, tj. někdejší obyvatelé [[Judsko (JKI-J)|Judska]], byli poprvé v masovém měřítku nuceni žít v [[diaspora (JKI-J)|diaspoře]]. Přerušení chrámové [[bohoslužba (JKI-J)|bohoslužby]] vyvolalo potřebu písemně fixovat do té doby převážně ústně tradované posvátné texty, jež se staly základem Tóry a dalších částí bible. Nemožnost přinášení [[oběť (JKI-J)|obětí]] v chrámu současně vedla ke vzniku nového typu bohoslužebných shromáždění vedených vzdělanými laiky a spojených s [[modlitba (JKI-J)|modlitbou]], zpěvem a proslovem, jež se staly zárodkem pozdějších [[synagoga (JKI-J)|synagog]]. Tyto změny provázely v teol. rovině první monoteistické proklamace ([[Izajáš (JKI-J)|Izajáš]]) a prolomení lokativního charakteru izr. Boha ([[Ezechiel (JKI-J)|Ezechiel]]), ale také důraz na rituální odlišení od babylónského okolí ([[obřízka (JKI-J)|obřízka]], [[šabat (JKI-J)|šabat]]). Po návratu z babilónského [[exil (JKI-J)|exilu]] (538 př.n.l.), povoleného per. králem [[Kýros II. Starší (JKI-J)|Kýrem II.]], byl tento rys náb. výlučnosti dále posilován díky zákonické rigoróznosti navrátilců ([[Ezdráš (JKI-J)|Ezdráš]], [[Nehemjáš (JKI-J)|Nehemjáš]]), jež se projevila již při obnově jeruzalémského chrámu Zerubábelem, za níž již byli [[Samaritáni (JKI-J)|Samaritáni]] z rámce j. vyloučeni. Hist. zkušenost exilu a neexistence království se odrazily také v novém pojetí [[spása (JKI-J)|spásy]], jež začala být na rozdíl od předchozích zaslíbení vztahována ke kosmickému přelomu dvou věků ([[eschatologie (JKI-J)|eschatologie]]) a příchodu [[mesiáš (JKI-J)|mesiáše]] z Davidova rodu. Proces helenizace, iniciovaný koncem 4. stol. př.n.l. výboji Alexandra Makedonského, vnesl do j. universálnější rozměr vrcholící snahami o propojení žid. učenosti s helénistickou filosofií ([[Filón Alexandrijský (JKI-J)|Filón Alexandrijský]]), avšak současně vyvolal kritickou odezvu, jež vyvrcholila povstáním [[Makabejští (JKI-J)|Makabejských]] (168-164 př.n.l.) proti syrské helenizované dynastii Seleukovců ([[Antiochos IV. Epifanés (JKI-J)|Antiochos IV. Epifanés]]). Za vlády [[Hasmoneovci (JKI-J)|Hasmoneovců]], kteří z makabejských válek vzešli jako nová žid. dynastie, vznikala v j. četná hnutí ([[saduceové (JKI-J)|saducejové]], [[farizeové (JKI-J)|farizejové]], [[esejci (JKI-J)|esejci]]), jejichž diferenciace pokračovala i za řím. nadvlády, nastolené v Palestině 63 př.n.l. Tragický pád Jeruzaléma a zničení jeruzalémského chrámu 70 n.l., jako důsledek neúspěšné protiřím. války vedené [[zélóti (JKI-J)|zélóty]], vynesl do popředí hnutí farizejů, kteří díky své vazbě na synagogální prostředí a rozvíjení výkladové tradice Tóry nabízeli další náb. perspektivu i bez existence chrámového kultu a početného kněžstva. Po pádu Jeruzaléma bylo centrum žid. vzdělanosti přeneseno do [[Javne (JKI-J)|Javne]], kde byl koncem 1. stol. ustaven palestinský [[kánon (JKI-J)|kánon]] bible. Ústní komentáře k zákonným ustanovením Tóry ([[halacha (JKI-J)|halacha]]) a zčásti i k jejím výpravným pasážím ([[agada (JKI-J)|agada]]) byly počátkem 3. stol. [[Jehuda ha-Nasi (JKI-J)|Jehudou ha-Nasim]] utříděny a sebrány v [[Mišna (JKI-J)|Mišně]]. Z jejího dalšího výkladu, rozvíjeného vedle zvolna upadajících středisek v [[Galilea (JKI-J)|Galileji]], také v [[Babylónie (JKI-J)|Babylónii]], postupně krystalizovaly dva soubory zvané [[gemara (JKI-J)|gemara]], jejichž spojením s Mišnou vznikl [[Talmud (JKI-J)|Talmud]] v jeruzalémské (5. stol.) a babylónské verzi (6. stol.). Pro další vývoj j. se stal Talmud a jeho studium jedním z konstitutivních prvků, třebaže některé skupiny jeho autoritu popíraly a uznávaly pouze bibli ([[karaité (JKI-J)|karaité]]).

3. Středověký judaismus. Babylónská centra žid. vzdělanosti, konfrontovaná od 8. stol. s islám. kulturou, si udržela dominantní postavení až do 10. stol. ([[Sa’adja ben Josef al-Fajúmí (JKI-J)|Sa’adja Ga’on]]), kdy se v návaznosti na muslim. expanzi přesunula na Iberský poloostrov. Relativní tolerance ze strany muslimů umožnila tamějším Židům ([[Sefardové (JKI-J)|Sefardům]]) rozvinout babylónské dědictví především v oblasti liturg. poezie, halachického studia a náb. filosofie. Vrcholným představitelem tohoto „zlatého věku“ žid. vzdělanosti 11.-12. stol. byl [[Maimonides, Moše ben Maimon (JKI-J)|Maimonides]], který proslul zejména svébytnou recepcí aristotelismu a systematickým shrnutím žid. věrouky ([[Třináct článků víry (JKI-J)|Třináct článků víry]]). Židé, usídlení od raného středověku v kř. prostředí Německa a Francie ([[Aškenazové (JKI-J)|Aškenazové]]), byli vystaveni podstatně tvrdším podmínkám kulturní segregace ([[ghetto (JKI-J)|ghetto]]), a soustředili se proto na integrační sílu talmudických studií, v nichž vynikl zvláště [[Raši, Šlomo ben Jicchak (JKI-J)|Raši]] a jeho následovníci ([[tosafisté (JKI-J)|tosafisté]]). Ve 12.-13. stol. se v něm. obcích rozvinulo hnutí vroucí zbožnosti ([[chasidej Aškenaz (JKI-J)|chasidej Aškenaz]]), které na rozdíl od sefardských Židů odmítalo fil. spekulaci. Vedle talmudických studií a náb. filosofie tvořila třetí nejvýzn. proud středověkého j. mystika ([[kabala (JKI-J)|kabala]]), jež se na starověkých základech zformovala ve 12. stol. na jihu Francie, odkud během 13. stol. přešla do Španělska (kniha ''[[Zohar (JKI-J)|Zohar]]''). Zatímco aškenázští Židé se pod tlakem vzrůstajících represí přesouvali od 14. stol. stále více na východ – do Polska a Pobaltí, kde v 16. stol. získali jistou autonomii ([[Rada čtyř zemí (JKI-J)|Rada čtyř zemí]]), sefardští Židé byli po dokončení kř. [[reconquista (JKI-I)|rekonquisty]] vyhnáni ze Španělska (1492) i Portugalska (1497) a rozptýlili se zejm. ve Středomoří. V palestinském [[Safed (JKI-J)|Safedu]] vytvořili v 16. stol. význ. centrum halachických studií (Josef [[Karo, Josef ben Efrajim (JKI-J)|Karo]]) a kabaly (Moše [[Cordovero, Moše (JKI-J)|Cordovero]], Jicchak [[Luria, Jicchak ben Šlomo (JKI-J)|Luria]]). Zvláště luriánská kabala posléze inspirovala mesianistickou vlnu, která v 17. stol. zasáhla především území Osmanské říše ([[Šabtaj Cvi (JKI-J)|Šabtaj Cvi]]) a v průběhu 18. stol. se rozšířila i do vých. a stř. Evropy (Jaʹákov [[Frank, Ja’akov ben Jehuda Löb (JKI-J)|Frank]]). Kabala, prosycená lidovou [[magie (JKI-J)|magií]], ovlivnila v 18. stol. také vznik východoevrop. [[chasidismus (JKI-J)|chasidismu]], který se odvracel od formalistního talmudismu k spontánnímu prožívání víry a charismatickým postavám [[cadik (JKI-J)|cadiků]].

4. Novověký judaismus. Zásadní význam pro další utváření judaismu mělo něm. [[osvícenství (JKI-K)|osvícenství]] 18. stol., jehož emancipační ideje se ve svébytném žid. přetavení ([[haskala (JKI-J)|haskala]]) staly hl. faktorem diferenciace j. v průběhu 19. stol. Nejblíže haskale stál [[reformní judaismus (JKI-J)|reformní j.]] usilující o sblížení žid. bohoslužby s křesťanskou; vůči němu se z obavy před asimilací zformoval [[ortodoxní judaismus (JKI-J)|ortodoxní j.]], zatímco střední pozici zaujal [[konzervativní judaismus (JKI-J)|konzervativní j.]] zdůrazňující tradiční hodnoty. V konfrontaci s narůstajícím [[antisemitismus (JKI-J)|antisemitismem]] vznikl koncem 19. stol. [[sionismus (JKI-J)|sionismus]] jako náb. zabarvená forma žid. nacionalismu usilujícího o založení samostatného žid. státu v [[Palestina (JKI-J)|Palestině]]. Dlouholeté úsilí sionistů, tragicky poznamenané masovým vyvražďováním evrop. Židů v letech 1935-1945 ([[holocaust (JKI-J)|holocaust]], šo’a), bylo 1948 završeno vyhlášením Státu Izrael.

''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor]]
[[Kategorie:JKI/Judaismus]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:41
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:07
(Žádný rozdíl)

judaismus (JKI-J) - Historie editací

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind