imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:42Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:08:13Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:44:31Z

import JKI a Hind

Nová stránka

<span id="entry">křesťanství</span> Světově rozšířené monoteistické náboženství, blízké [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] a [[islám (JKI-I)|islámu]]. Vyznačuje se vírou v jediného [[Bůh (JKI-K)|Boha]] a vykupitelskou úlohu [[Ježíš (JKI-K)|Ježíše Krista]], považovaného za Božího syna a Mesiáše. Zákl. posvátným textem k. je [[bible (JKI-K)|bible]], sestávající ze Starého zákona, který křesťané sdílejí s judaismem, a Nového zákona, který je specificky kř. částí. K. je nejrozšířenějším náboženstvím světa. Dominuje především v Evropě, Americe, Austrálii, v řadě zemí Afriky a v některých zemích Asie; ve většině zbývajících států má alespoň menšinové zastoupení. Stejně tak i počtem vyznavačů je k. největším svět. náboženstvím; křesťané, jejichž počet se odhaduje přibližně na 1,5 miliardy, tvoří necelou třetinu svět. populace. Početně nejvýzn. proudy k. představují katolicismus, protestantismus a pravoslaví, které se dále štěpí do mnoha dílčích skupin. K. vzniklo ve druhé čtvrtině 1. stol. v prostředí žid. Palestiny, ovládané Římany. Pův. jádro tvořily různorodé skupiny vyznavačů Ježíše Krista, kterého v duchu žid. tradice považovaly za náb. učitele a [[mesiáš (JKI-J)|mesiáše]]. Podle převažujícího proudu byl Ježíš jako syn Boží po smrti na [[kříž (JKI-K)|kříži]] vzkříšen a vzat na [[nebe (JKI-K)|nebe]]. Ještě v 1. století, zejm. díky misijním aktivitám [[Pavel z Tarsu (JKI-K)|Pavla z Tarsu]], k. překročilo původní rámec judaismu a přiklonilo se k universálnímu pojetí [[misie (JKI-K)|misie]] šířící se antickým Středomořím. Proces vydělování z judaismu byl v zásadě ukončen během 1. pol. 2. stol., kdy již bylo k. přijímáno jako svébytné náboženství s pevnou soc. strukturou v čele s [[biskup (JKI-K)|biskupy]]. Koncem 2. stol. byla ustálena zákl. podoba Nového zákona. Přestože se křesťané pokoušeli široce oslovit většinové pohanské obyvatelstvo řím. říše, byli ze strany řím. moci sledováni s nedůvěrou. Pronásledování křesťanů mělo sice nesystematický, spíše nárazový charakter, avšak hluboce ovlivnilo raně kř. imaginaci, jež se uplatnila zejména v kultu [[mučedník (JKI-K)|mučedníků]]. Obrat v postavení k., šířícího se doposud především ve městech, nastal ve 4. stol. ([[konstantinovský obrat (JKI-K)|konstantinovský obrat]]). 313 vydali císařové [[Konstantin I. Veliký (JKI-K)|Konstantin I.]] Veliký a Licinius tzv. milánský edikt, kterým zrovnoprávnili k. s ostatními náboženstvími řím. říše. Změny završil císař Theodosius I. Veliký, který 380 prohlásil k. za státní náboženství a zahájil potlačování pohanství. Propojení k. se státní mocí přineslo rozsáhlé změny v círk. struktuře, která navázala na administrativní členění impéria a tradice řím. práva, stejně jako v kultu, který sice zachoval pův. jádro rituálního života, spočívající v [[křest (JKI-K)|křtu]] a [[eucharistie (JKI-K)|eucharistii]], avšak rozšířil se o nově ustálené svátky ([[Velikonoce (JKI-K)|Velikonoce]], [[Vánoce (JKI-K)|Vánoce]]) a uctívání narůstajícího počtu světců ([[kult svatých (JKI-K)|kult svatých]]). Intervence polit. moci také významně utvářely věroučné spory a mnohdy ovlivňovaly i průběh ekum. [[koncil (JKI-K)|koncilů]], které autoritativně vymezovaly hranici mezi [[ortodoxie (JKI-K)|ortodoxií]] a [[hereze (JKI-K)|herezí]]. Prvních sedm ekum. koncilů, konaných ve 4.-8. stol. a uznávaných záp. i vých. církví, stanovilo základy kř. dogmatiky, které zůstaly dominantní věroučnou pozicí až do současnosti. Jejich jádrem je víra v [[Trojice (JKI-K)|Trojici]] boží – Otce, Syna a Ducha svatého (odmítnutí [[arianismus (JKI-K)|arianismu]]), v božskou a lidskou přirozenost v jedné osobě Ježíše Krista (odmítnutí [[nestorianismus (JKI-K)|nestorianismu]], [[monofyzitismus (JKI-K)|monofyzitismu]] a [[monotheletismus (JKI-K)|monotheletismu]]), kanonizovaný text Nového zákona a princip apoštolské [[sukcese apoštolská (JKI-K)|sukcese]] v úřadu biskupa. V důsledku christologických sporů se od ortodoxního proudu oddělily [[staré východní církve (JKI-K)|staré východní církve]], jež se přiklonily k nestorianismu ([[nestoriánská církev (JKI-K)|nestoriánská církev]]), monofyzitismu ([[koptská církev (JKI-K)|koptská]], [[etiopská církev (JKI-K)|etiopská]] a [[arménská církev (JKI-K)|arménská církev]], [[jakobité (JKI-K)|jakobité]]) a monotheletismu ([[maronité (JKI-K)|maronité]]); jejich další rozvoj byl však záhy utlumen šířením [[islám (JKI-I)|islámu]].

Další štěpení křesťanství ovlivnila rozpadající se řím. říše. Zatímco lat. západní k. se na troskách Západořím. říše přimklo k papežství, které s centrem v Římě stabilizoval [[Řehoř Veliký (JKI-K)|Řehoř Veliký]], řec. východní k. se mohlo opřít o [[cézaropapismus (JKI-K)|cézaropapismus]] pokračující Byzantské říše s centrem v Konstantinopoli (Cařihradu, dnešním Istanbulu) a rozvinout vlastní teologii i liturg. praxi. Narůstající věroučné i liturg. rozdíly mezi kř. Západem a Východem se vyhrotily ve sporu o [[filioque (JKI-K)|filioque]], který 1054 vyústil velkým círk. [[schizma (JKI-K)|schizmatem]] mezi záp. (katolickou) církví a vých. (pravoslavnou) církví. Vzájemná klatba mezi řím. [[papež (JKI-K)|papežem]] a cařihradským [[patriarcha (JKI-K)|patriarchou]] byla odvolána až 1965. Oba proudy v té době již charakterizovalo plně rozvinuté [[mnišství (JKI-K)|mnišství]], vycházející z egypt. kořenů ve dvou základních podobách poustevnického života v individuálním odloučení ([[eremita (JKI-K)|eremita]]) a společného života v [[klášter (JKI-K)|klášteře]] ([[cenobité (JKI-K)|cenobité]]). Zatímco ve vých. církvích mnišství vycházelo z řehole Basilia Velikého a zůstalo v podstatě jednotné, v kat. církvi se zpočátku opíralo především o řeholi [[Benedikt z Nursie (JKI-K)|Benedikta z Nursie]], avšak záhy se diferencovalo do mnoha řádů s rozdílnými řeholemi. Mnišské řády sehrály významnou roli při christianizaci barbarské Evropy za hranicemi někdejší řím. říše, která byla v zásadě dokončena kol. 1000. Přibližně v téže době bylo z Byzantské říše christianizováno Rusko s pozvolna se prosazující ambicí „třetího Říma“. Narůstající moc řím. papežů vedla ke snaze obnovit kř. vliv na Předním východě, obsazeném od 7. stol. muslimy. Série [[křížové výpravy (JKI-K)|křížových výprav]], vedených od konce 11. stol. za osvobození Svaté země, však skončila neúspěchem. Stabilizace záp. křesťanství ve 13. stol., provázená rozvojem městské kultury ztělesněné ve stavbě gotických [[katedrála (JKI-K)|katedrál]], přinesla také rozkvět univerzit. Na jejich půdě se postupně formovala [[scholastika (JKI-K)|scholastika]] jako nová podoba kř. [[teologie (JKI-K)|teologie]], nahrazující pozdní [[patristika (JKI-K)|patristiku]] a vyrovnávající se s dědictvím řec. filosofie zprostředkované kř. i žid. myslitelům muslimskými učenci.

Pád Cařihradu 1453 pod tlakem osmanských Turků vedl nejen k zániku Byzantské říše a citelnému oslabení východního k., ale díky odchodu byzantských učenců vzdělaných v řečtině také zásadně ovlivnil formování záp. humanismu. Řada humanistů, zvláště v zaalpské části Evropy, spatřovala v tomto „novém učení“ možný nástroj reformy církve, zbytnělé v boji o světskou moc. Humanisté přinesli nejen intelektuální nástroje reformy v podobě překladů bible do nár. jazyků, ale také důraz na vnitřní zbožnost a etický obrat. Přes určité anticipace ve valdenství ([[valdenští (JKI-K)|valdenští]]) a [[husitství (JKI-K)|husitství]] (tzv. první reformace) přivodilo dalekosáhlé změny teprve vystoupení Martina [[Luther, Martin (JKI-K)|Luthera]] v Německu na poč. 16. století. Během 1. pol. 16. stol. změnila protest. [[reformace (JKI-K)|reformace]] mapu kř. Evropy. Reformátoři jako Jan [[Kalvín, Jan (JKI-K)|Kalvín]], Martin Bucer a Ulrich [[Zwingli, Ulrich (JKI-K)|Zwingli]] přinesli reformu do Švýcarska, odkud se [[kalvinismus (JKI-K)|kalvinismus]] dále šířil především do Nizozemí a Skotska. Podobně zasáhlo něm. [[luterství (JKI-K)|luterství]] zejména skandinávské země. V Anglii došlo 1534 k roztržce mezi papežem a angl. králem Jindřichem VIII., která vedla ke vzniku protestantsky orientované [[anglikánská církev (JKI-K)|anglikánské církve]]. Kat. reakce na reformaci jednak směřovala k vnitrocírk. reformě, jednak k potlačování [[protestantismus (JKI-K)|protestantismu]] v tradičních kat. zemích. Na obojím úsilí se valnou měrou podílel nově založený řád [[jezuité (JKI-K)|jezuitů]]. Zákl. směrnice pro vnitřní reformu i [[protireformace (JKI-K)|protireformaci]], platné v principu až do 20. stol., poskytl [[římskokatolická církev (JKI-K)|římkat. církvi]] [[tridentský koncil (JKI-K)|tridentský koncil]] (1545-1563). Nové úsilí římkat. církve směřovalo od 17. stol. do zámořských [[misie (JKI-K)|misií]] v Jižní a Stř. Americe stejně jako v Indii, Číně a Japonsku. Podobně expandovaly v 17. stol. protest. církve do Sev. Ameriky v důsledku koloniálních výbojů Anglie a Nizozemí či protireformačního tlaku v Evropě. Jak protestantismus, tak katolicismus se pak v průběhu 18. a 19. stol. podílely na koloniálním impaktu do Afriky a dalších zemí Asie. Růst empirických věd a soc.-polit. otřesy konce 18. stol. formovaly nový racionalismus v podobě [[osvícenství (JKI-K)|osvícenství]], které proměnilo pohled na vztah [[stát (JKI-K)|státu]] a náboženství a odmítlo svrchovanost teologie jako akademické disciplíny. Katolické i protestantské k. ztrácelo pod tlakem osvícenských požadavků polit. vliv a bylo zatlačováno do soukromé sféry. Zatímco protestantismus hledal východisko v [[liberální teologie (JKI-K)|liberální teologii]], katolicismus odmítl její obdobu v katolickém [[modernismus katolický (JKI-K)|modernismu]] a setrvával na tradičním pojetí církve, utvrzeném závěry 1. vatikánského koncilu (1869-1870). Průlom přineslo až jednání [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]] (1962-1965), na němž se římkat. církev v duchu [[aggiornamento (JKI-K)|aggiornamenta]] otevřela souč. světu a proklamovala aktivní podíl na řešení jeho nejtíživějších problémů stejně jako větší otevřenost vůči odlišným proudům k. a jiným náboženstvím. Přes rozsáhlé aktivity naplňující myšlenku [[ekumenismus (JKI-K)|ekumenismu]], institucionálně reprezentovaného především [[Světová rada církví (JKI-K)|Světovou radou církví]], se současné k. potýká s řadou problémů. K nejzásadnějším patří proměňující se struktura tradičních církví ve prospěch obyvatelstva rozvojových zemí, pokračující [[sekularizace (JKI-K)|sekularizace]], případně odliv stoupenců k alternativním formám religiozity ve vyspělém světě, misijní soupeření s islámem v Africe, proměny asijského k. apod.

''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor]]
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:41
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:08
(Žádný rozdíl)

křesťanství (JKI-K) - Historie editací

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind