kult svatých (JKI-K) - Historie editací

imported>ZRN: odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

2024-11-14T20:37:43Z

odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:42Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:08:14Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:44:31Z

import JKI a Hind

Nová stránka

kult svatých Veřejné uctívání svatých a blahoslavených v [[římskokatolická církev (JKI-K)|římskokatolické církvi]] a [[pravoslavná církev (JKI-K)|pravoslavné církvi]].

Teol. pojetí světce: Ze svatosti, která je tradičně považována za jeden ze čtyř zákl. znaků [[církev (JKI-K)|církve]] (notae ecclesiae), je odvozováno povolání všech jejích členů být svatými. Dosažení osobní svatosti je však podle toho možné cestou [[askeze (JKI-K)|askeze]], tj. konáním kř. [[ctnost (JKI-K)|ctností]] „v hrdinském stupni“. Na tomto základě může daný „služebník boží“ (servus Dei) posmrtně stanout v boží blízkosti a na přímluvu u Boha vykonat [[zázrak (JKI-K)|zázrak]]. Teprve poté jej [[církev (JKI-K)|církev]] může prohlásit za svatého ([[kanonizace (JKI-K)|kanonizace]]) nebo blahoslaveného ([[beatifikace (JKI-K)|beatifikace]]), pokud ovšem už nepodal důkaz o své svatosti prolitím krve jako největšího svědectví víry, tj. nestal se [[mučedník (JKI-K)|mučedníkem]]. Kanonizace je z tohoto hlediska potvrzením pozemské církve, že se daný „služebník boží“ nachází v boží blízkosti (v [[nebe (JKI-K)|nebi]]) a může vystupovat jako přímluvce ve vztahu člověka a [[Bůh (JKI-K)|Boha]].

Dějiny k.s.: Uctívání světců, mající přímé předlohy v kultu antických héroů, představuje jistý ústupek polyteismu. Jeho vznik stimulovaný lidovou oblibou znamenal určité prolomení universální svatosti [[Ježíš (JKI-K)|Ježíše Krista]], na druhé straně byl však interpretován jako spojnice mezi pozemskou (ecclesia militans) a nebeskou církví (ecclesia triumphans). Nejstarší doklady k.s. jsou spojeny vedle [[apoštol (JKI-K)|apoštolů]] a Panny [[Maria (JKI-K)|Marie]] především s uctíváním mučedníků. Křesťané už od 2. (na Východě) nebo 3. stol. (na Západě) slavili na hrobech mučedníků [[eucharistie (JKI-K)|eucharistii]]. V souladu s tehdejšími představami byl zesnulý mučedník ochráncem komunity, která nad jeho hrobem kult vykonávala. S datem jeho smrti byl spojen výroční svátek chápaný jako den zrození (dies natalis) k novému životu a současně byly při této příležitosti zřejmě přednášeny události jeho života, sepsané později v martyriích (nejstarší martyrium Polykarpa ze Smyrny datováno 156). Nad hroby mučedníků byly postupně budovány [[oltář (JKI-K)|oltáře]] a [[kostel (JKI-K)|kostely]] nesoucí jejich [[patrocinium (JKI-K)|patrocinia]]. Vzhledem k přežívajícím magickým zvyklostem pův. nebylo možno tělo pohřbeného mučedníka dělit a kamkoliv přemisťovat, neboť by to ohrozilo bezpečí dané obce. Teprve s postupným prosazením kř. mentality a potlačením starobylých magických představ se rozvinula čilá obchodní činnost s [[relikvie (JKI-K)|relikviemi]], umožňující šíření patrocinií, zakládání kostelů a tím i postupnou universalizaci některých světců. Vyzdvižení ostatků světce z hrobu (elevatio) a jeho přenesení do oltářní tumby nebo skříně jiného kostela (translatio) se na novém místě stávalo podkladem výročního svátku a zároveň počátkem kanonizace, tedy biskupského schválení veřejného kultu. Na poč. 4. stol., kdy s nástupem císaře [[Konstantin I. Veliký (JKI-K)|Konstantina I.]] skončilo pronásledování křesťanů řím. mocí, začal být pociťován tíživý nedostatek nových mučedníků. Vedle mučedníka (martyr) se tak v k.s. objevily dva nové typy – panna (virgo) a [[vyznavači (JKI-K)|vyznavač]] (confessor), jež byly buď vzorem asketického života, nebo mimořádných zásluh o církev. Růst k.s. a jeho infiltrace různými [[hereze (JKI-K)|herezemi]] si posléze vynutily centralizaci jeho schvalování; oficiálně byla zavedena 1170 dekretem ''Audivimus'' papeže Alexandra III. (1159-1181). Formalizovaný proces kanonizace provázel i nárůst hagiografické literatury, zejména legend sloužících často jako pokladový materiál kanonizačního šetření. Rozvětvená struktura k.s., pokrývající beze zbytku celý kř. svět sítí universálních světců (svatých) a jejich lokálních kolegů (blahoslavených), sloužila církvi jako jeden z nosníků jejího středověkého kulturního monopolu. Rozsáhlou hagiograficku produkci nashromážděnou za staletí začal 1643 kriticky vydávat s řadou spolupracovníků belgický jezuita Jean Bolland (1596-1665, [[bollandisté (JKI-K)|bollandisté]]). Edice členěná podle svátků jednotlivých světců na měsíce a nazvaná ''Acta sanctorum'' vyšla ve třech vydáních v Antverpách-Bruselu (1643-1894), v Benátkách (1734-1770) a v Paříži (od 1863). Rázný zásah do oblasti praktického chodu k.s. zatíženého řadou neživotných prvků provedl až [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhý vatikánský koncil]] (1962-1965), který vyzval k určité koncentraci kultovního života církve. Na jeho podnět provedl 1969 papež [[Pavel VI. (JKI-K)|Pavel VI.]] (1963-1978) rozsáhlou reformu k.s. Projevila se nejen reorganizací [[kongregace (JKI-K)|Kongregace]] posvátných obřadů, ale i přezkoumáním liturg. [[kalendář (JKI-K)|kalendáře]] a redukcí tradičního seznamu svatých. Současné podoby nabyl k.s. v římkat. církvi 1983 na základě dokončení dvacetileté revize Kodexu kanonického práva (''[[Codex iuris canonici (JKI-K)|Codex iuris canonici]]'') a vydání apoštolské konstituce ''Divinus perfectionis Magister'', v níž papež [[Jan Pavel II. (JKI-K)|Jan Pavel II.]] nově vymezil zásady kanonizačního procesu a činnosti Kongregace pro svatořečení.

Viz též: [[světci (JKI-I)|světci (JKI-I)]]

''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor]]
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 Dějiny k.s.: Uctívání světců, mající přímé předlohy v kultu antických héroů, představuje jistý ústupek polyteismu. Jeho vznik stimulovaný lidovou oblibou znamenal určité prolomení universální svatosti [[Ježíš (JKI-K)|Ježíše Krista]], na druhé straně byl však interpretován jako spojnice mezi pozemskou (ecclesia militans) a nebeskou církví (ecclesia triumphans). Nejstarší doklady k.s. jsou spojeny vedle [[apoštol (JKI-K)|apoštolů]] a Panny [[Maria (JKI-K)|Marie]] především s uctíváním mučedníků. Křesťané už od 2. (na Východě) nebo 3. stol. (na Západě) slavili na hrobech mučedníků [[eucharistie (JKI-K)|eucharistii]]. V souladu s tehdejšími představami byl zesnulý mučedník ochráncem komunity, která nad jeho hrobem kult vykonávala. S datem jeho smrti byl spojen výroční svátek chápaný jako den zrození (dies natalis) k novému životu a současně byly při této příležitosti zřejmě přednášeny události jeho života, sepsané později v martyriích (nejstarší martyrium Polykarpa ze Smyrny datováno 156). Nad hroby mučedníků byly postupně budovány [[oltář (JKI-K)|oltáře]] a [[kostel (JKI-K)|kostely]] nesoucí jejich [[patrocinium (JKI-K)|patrocinia]]. Vzhledem k přežívajícím magickým zvyklostem pův. nebylo možno tělo pohřbeného mučedníka dělit a kamkoliv přemisťovat, neboť by to ohrozilo bezpečí dané obce. Teprve s postupným prosazením kř. mentality a potlačením starobylých magických představ se rozvinula čilá obchodní činnost s [[relikvie (JKI-K)|relikviemi]], umožňující šíření patrocinií, zakládání kostelů a tím i postupnou universalizaci některých světců. Vyzdvižení ostatků světce z hrobu (elevatio) a jeho přenesení do oltářní tumby nebo skříně jiného kostela (translatio) se na novém místě stávalo podkladem výročního svátku a zároveň počátkem kanonizace, tedy biskupského schválení veřejného kultu. Na poč. 4. stol., kdy s nástupem císaře [[Konstantin I. Veliký (JKI-K)|Konstantina I.]] skončilo pronásledování křesťanů řím. mocí, začal být pociťován tíživý nedostatek nových mučedníků. Vedle mučedníka (martyr) se tak v k.s. objevily dva nové typy – panna (virgo) a [[vyznavači (JKI-K)|vyznavač]] (confessor), jež byly buď vzorem asketického života, nebo mimořádných zásluh o církev. Růst k.s. a jeho infiltrace různými [[hereze (JKI-K)|herezemi]] si posléze vynutily centralizaci jeho schvalování; oficiálně byla zavedena 1170 dekretem ''Audivimus'' papeže Alexandra III. (1159-1181). Formalizovaný proces kanonizace provázel i nárůst hagiografické literatury, zejména legend sloužících často jako pokladový materiál kanonizačního šetření. Rozvětvená struktura k.s., pokrývající beze zbytku celý kř. svět sítí universálních světců (svatých) a jejich lokálních kolegů (blahoslavených), sloužila církvi jako jeden z nosníků jejího středověkého kulturního monopolu. Rozsáhlou hagiograficku produkci nashromážděnou za staletí začal 1643 kriticky vydávat s řadou spolupracovníků belgický jezuita Jean Bolland (1596-1665, [[bollandisté (JKI-K)|bollandisté]]). Edice členěná podle svátků jednotlivých světců na měsíce a nazvaná ''Acta sanctorum'' vyšla ve třech vydáních v Antverpách-Bruselu (1643-1894), v Benátkách (1734-1770) a v Paříži (od 1863). Rázný zásah do oblasti praktického chodu k.s. zatíženého řadou neživotných prvků provedl až [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhý vatikánský koncil]] (1962-1965), který vyzval k určité koncentraci kultovního života církve. Na jeho podnět provedl 1969 papež [[Pavel VI. (JKI-K)|Pavel VI.]] (1963-1978) rozsáhlou reformu k.s. Projevila se nejen reorganizací [[kongregace (JKI-K)|Kongregace]] posvátných obřadů, ale i přezkoumáním liturg. [[kalendář (JKI-K)|kalendáře]] a redukcí tradičního seznamu svatých. Současné podoby nabyl k.s. v římkat. církvi 1983 na základě dokončení dvacetileté revize Kodexu kanonického práva (''[[Codex iuris canonici (JKI-K)|Codex iuris canonici]]'') a vydání apoštolské konstituce ''Divinus perfectionis Magister'', v níž papež [[Jan Pavel II. (JKI-K)|Jan Pavel II.]] nově vymezil zásady kanonizačního procesu a činnosti Kongregace pro svatořečení.
 ''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor]]
 [[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:41
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:08
(Žádný rozdíl)