imported>ZRN: přidán Slovník islámu

2024-11-14T14:49:37Z

přidán Slovník islámu

Nová stránka

<span id="entry">lékařství</span> (''tibb'') – významná součást středověké muslimské [[vzdělání a vzdělanost (Islam)|vzdělanosti]], navazující na antický odkaz. Obrovský rozvoj medicíny ve středověkém islámském prostředí nesporně náleží k tomu duchovnímu dědictví, jež tak zásadním způsobem v době vrcholného středověku ovlivnilo křesťanský Západ. Medicínské vzdělávání ve středověkých islámských zemích bylo umožněno zcela mimořádným rozmachem překladatelského hnutí, k němuž dochází na sklonku 8. a na počátku 9. století. Důležitým impulzem k tomuto „boomu“ byla také státní podpora zřizování nemocnic i jistého „centrálního dohledu“ nad lékařským vzděláváním i praxí. V mnoha větších [[město (Islam)|městech]] (např. v Bagdádu, Damašku, Córdobě, Bucháře, Samarkandu, Ghazně, Rajji) byly zřizovány jak nemocnice (''máristán, bimáristán''), tak také střediska medicínského vzdělávání. Součástí těchto nemocnic bývala i oddělení pro [[choromyslní (Islam)|choromyslné]]. Ve velkých centrech tehdejších islámských říší bývali obvykle určeni konkrétní úředníci zodpovědní za dozor nad nemocnicemi i dohled nad provozováním lékařských praxí. Největší proslulosti (a to již v předislámském období, od 5. stol.) dosáhla lékařská škola v Gundíšápúru, v Chúzistánu (jihozápadním Íránu). Relativně vysoká úroveň středověké medicíny v muslimských zemích přinesla lidstvu četná významná obohacení. Východní lékaři podstatně rozšířili množinu známých léčiv, a to jak rostlinného, tak i anorganického původu. Mezi nimi figurují i tak zásadní přípravky, jako jsou pižmo, kafr, rtuť, kyselina dusičná atd. Kromě formování farmakologie (''sajdala'') zodpovědné za tento přínos se medicína již tehdy začala členit do řady samostatných odvětví, z nichž můžeme jmenovat např. oftalmologii, chirurgii, dermatologii, gynekologii, neurologii a další. Samostatnou pozornost si zaslouží středověká psychologie, můžeme-li použít tento moderní termín. Ještě v raném novověku se na západních univerzitách (včetně Univerzity Karlovy) studovala díla velikánů středověkého islámského lékařství, jako byli kupříkladu Abú ʻAlí ibn Síná (Avicenna), Abú Bakr ar-Rází (Rhazes) nebo Abúʼl-Qásim az-Zahráwí, jakožto nedostižné autority, po boku spisů Galénových a Hippokratových. Významné omezení pro práci středověkých muslimských lékařů (podobně jako tomu bylo i v prostředí křesťanském) představoval islámský zákaz pitvy. Ovšem ze studia středověkých medicínských spisů jasně vyplývá, že tento imperativ nebyl nikdy (a ani nemohl být) důsledně dodržován. O tom svědčí mj. rozvoj anatomie, kde muslimští lékaři zásadním způsobem rozvinuli a v mnohém přehodnotili poznání svých starořeckých předchůdců. S rozvojem lékařské praxe úzce souvisí i zdokonalování mnoha chirurgických nástrojů (a zavádění nových typů), jako i vylepšování samotných operačních postupů. Také na tomto praktickém poli postupně dosáhli muslimští lékaři nemalých úspěchů.

Základní rámec středověkých muslimských představ o lidském organismu se odvíjel od antického konceptu, zvaného humorální teorie. Podstata těchto představ spočívá v přesvědčení o existenci čtyř základních tělních tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč), jejichž vlastnosti odrážejí čtyři základní prvky (země, voda, oheň a vzduch) a jejichž rovnováha či nerovnováha v organismu způsobuje zdraví či nemoci. Celkový poměr jednotlivých tekutin v konkrétním těle vymezuje individuální lidský temperament (''mízádž'') a jeho přechodné výkyvy se pak odrážejí ve změnách nálad, „stavu mysli“ i dlouhodobějšího rozpoložení. Všeobecně se předpokládalo, že nerovnováha tělních tekutin se dá napravit podáváním vhodných léčiv či přijímáním potravy opačného charakteru. Tak kupříkladu horečnaté stavy mělo mírnit podávání „chladných“ léků a potravin a naopak. Klíčový význam v těchto představách býval tradičně přisuzován krvi (''damm''). Lékaři věřili, že patologická nerovnováha tělních prvků se totiž odráží především v krvi a „zkažená“ krev vede mj. k četným psychickým onemocněním či záchvatům a křečím. Obecně se respektoval základní princip „léčit opačné opačným“. Středověké prameny nám potvrzují, že tehdejší medicína znala i četné a poměrně značně komplikované chirurgické zákroky. Na velmi pokročilé úrovni byla rovněž diagnostika. O středověkých medicínských představách nás snad nejdůkladněji informuje stěžejní spis tohoto odvětví, Avicennovo veledílo ''Kánon fiʼt-tibb'' (''Kánon medicíny''), jehož vliv na pozdější rozvoj lékařství lze jen stěží přecenit.

<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
* Duinová, N., a J. Sutcliffová. ''Historie medicíny – od pravěku do roku 2020''. Praha: Slovart, 1997;
* Chišti, Hakim Moinuddin. ''Kniha súfistického léčitelství''. Přel. Eva Küblbeková. Praha: Pragma, 1999;
* Ibn Síná, Abú ʻAlí. ''Z díla''. Vybrali, přeložili a poznámkami opatřili Věra Kubíčková a Karel Petráček. Praha: SNKLHU, 1954;
* Kadyrov, A. A., a kol. ''Abú Alí Ibn Síná''. Přeložil a uspořádal Pavel Janouš. Praha: Avicenum, 1988;
* Kopecký, René, a Charif Bahbouh. ''Co je dobré vědět o arabském a islámském světě''. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2014;
* Niklíček, Ladislav, a Karel Štein. ''Dějiny medicíny v datech a faktech''. Praha: Avicenum, 1985;
* Ramadan, Ivan. ''Středověká arabsko-islámská medicína: Dějiny interpretací''. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2015;
* Tureček, Břetislav. ''Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel''. Praha: Knižní klub, 2007;
* Vernet, Juan. ''Arabské Španělsko a evropská vzdělanost''. Přel. Jiří Kasl. Brno: L. Marek, 2007.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám]]

lékařství (Islam) - Historie editací

imported>ZRN: přidán Slovník islámu