pohřeb (JKI-J) - Historie editací

imported>ZRN: odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

2024-11-14T20:37:40Z

odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:27Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:07:58Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:44:12Z

import JKI a Hind

Nová stránka

pohřeb (hebr. kvura) Uložení zesnulého do země. Význam přikládaný důstojnému p. ve starověkém [[Izrael (JKI-J)|Izraeli]] vyplýval podle četných zmínek v [[bible (JKI-J)|bibli]] ze strachu zůstat nepohřben (Dt 28, 26; Jer 22, 19). Archeologie dokládá, že Izraelité spíše přijali způsob pohřbívání od pův. obyvatel [[Palestina (JKI-J)|Palestiny]] a více než náb. právem byli pohřební praktiky ovlivňovány zvyklostmi. Z náb. hlediska nešlo ani tak o problém pohřbívání jako spíše o zabránění znečišťujícímu kontaktu s mrtvým. Byla zřejmá snaha i po [[smrt (JKI-J)|smrti]] udržet nějaké pouto s náb. společenstvím a tradicí, tj. p. v rodné zemi a pokud možno ve společném hrobu s předky, jak dokládá např. Gn 49, 29. Ačkoliv se v bibli nevyskytují výslovná doporučení, jak brzy po smrti má p. následovat, bylo a je tak činěno druhého dne po smrti, především kvůli klimatickým podmínkám a také proto, že Židé své mrtvé nebalzamovali. Kremace (spalování mrtvých) se neprováděla, vyjma poprav provinilců upálením. V časech [[Talmud (JKI-J)|Talmudu]] byl stanoven zákaz pohřbívat hříšníka a spravedlivého podobně jako znepřátelené mrtvé vedle sebe. Tento příkaz vychází ze zvyku nechávat zvláštní úseky pohřebiště vyhrazené pro [[rabín (JKI-J)|rabíny]], učence a význ. osoby. Důraz na neodkladný p. je projevem úcty k mrtvému, v některých případech je zpoždění omluvitelné, např. při náročnější přípravě výpravného p. významné osoby. Avšak i v takovém případě je povolené zdržení jen několik hodin. Platí zákaz pohřbívat na [[šabat (JKI-J)|šabat]] a [[Jom kipur (JKI-J)|Jom kipur]]. Povinnost p. byla vždy prvořadou povinností celého společenství. Doprovodit mrtvého, zvláště zesnulého učence, je považováno za velkou [[micva (JKI-J)|micvu]], která ospravedlňuje i přerušení studia [[Tóra (JKI-J)|Tóry]]. Starobylé pohřební zvyky buďto vymizely, nebo byly přizpůsobeny dnešku. Platí, že domácí recitace [[žalmy (JKI-J)|žalmů]] má přednost před vlastním p., je zakázáno oblékat mrtvé do drahých a zdobených šatů. Také je zvykem, že muži jsou pohřbíváni v [[talit (JKI-J)|talitu]], který nosili za svého života a z něhož jsou odstřiženy třásně ([[cicit (JKI-J)|cicit]]). Pohřbívání v rakvích nebylo pův. mezi Židy obvyklé. Mrtvola ležela na márách tváří nahoru. Zvyk pohřbívat význ. osobnosti v rakvích vznikl později. V Izraeli se rakve obvykle nepoužívají. V zemích [[diaspora (JKI-J)|diaspory]] je zvykem rozsypat půdu z Erec Jisra’el mrtvému na hlavu a tvář. Před obřadem si truchlící roztrhnou část svého vrchního oděvu na znamení smutku (keria). Pohřební obřad se liší dle místa a obce. Mnohé zvyky sefardských Židů jsou bližší zvykům talmudické doby než zvyky Židů aškenázských. Sefardší Židé nosívají máry nikoli na ramenou, ale v rukou, v [[Safed (JKI-J)|Safedu]] bylo zvykem mrtvého před obřadem ponořit do [[mikve (JKI-J)|mikve]]. V Egyptě se pohřební obřad konal v [[synagoga (JKI-J)|synagoze]], [[tfilin (JKI-J)|tfilin]] byly dány mrtvému do hrobu a mrtvý směřoval hlavou k [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalému]]. Reformovaní rabíni obecně povolují kremaci, která je stále mezi židovstvem výjimkou.

Viz též: [[pohřeb (JKI-K)|pohřeb (JKI-K)]], [[pohřeb (JKI-I)|pohřeb (JKI-I)]]

''[[:Kategorie:Aut: Nosek Bedřich|Bedřich Nosek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nosek Bedřich]]
[[Kategorie:JKI/Judaismus]]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">pohřeb</span> (hebr. kvura) Uložení zesnulého do země. Význam přikládaný důstojnému p. ve starověkém [[Izrael (JKI-J)|Izraeli]] vyplýval podle četných zmínek v [[bible (JKI-J)|bibli]] ze strachu zůstat nepohřben (Dt 28, 26; Jer 22, 19). Archeologie dokládá, že Izraelité spíše přijali způsob pohřbívání od pův. obyvatel [[Palestina (JKI-J)|Palestiny]] a více než náb. právem byli pohřební praktiky ovlivňovány zvyklostmi. Z náb. hlediska nešlo ani tak o problém pohřbívání jako spíše o zabránění znečišťujícímu kontaktu s mrtvým. Byla zřejmá snaha i po [[smrt (JKI-J)|smrti]] udržet nějaké pouto s náb. společenstvím a tradicí, tj. p. v rodné zemi a pokud možno ve společném hrobu s předky, jak dokládá např. Gn 49, 29. Ačkoliv se v bibli nevyskytují výslovná doporučení, jak brzy po smrti má p. následovat, bylo a je tak činěno druhého dne po smrti, především kvůli klimatickým podmínkám a také proto, že Židé své mrtvé nebalzamovali. Kremace (spalování mrtvých) se neprováděla, vyjma poprav provinilců upálením. V časech [[Talmud (JKI-J)|Talmudu]] byl stanoven zákaz pohřbívat hříšníka a spravedlivého podobně jako znepřátelené mrtvé vedle sebe. Tento příkaz vychází ze zvyku nechávat zvláštní úseky pohřebiště vyhrazené pro [[rabín (JKI-J)|rabíny]], učence a význ. osoby. Důraz na neodkladný p. je projevem úcty k mrtvému, v některých případech je zpoždění omluvitelné, např. při náročnější přípravě výpravného p. významné osoby. Avšak i v takovém případě je povolené zdržení jen několik hodin. Platí zákaz pohřbívat na [[šabat (JKI-J)|šabat]] a [[Jom kipur (JKI-J)|Jom kipur]]. Povinnost p. byla vždy prvořadou povinností celého společenství. Doprovodit mrtvého, zvláště zesnulého učence, je považováno za velkou [[micva (JKI-J)|micvu]], která ospravedlňuje i přerušení studia [[Tóra (JKI-J)|Tóry]]. Starobylé pohřební zvyky buďto vymizely, nebo byly přizpůsobeny dnešku. Platí, že domácí recitace [[žalmy (JKI-J)|žalmů]] má přednost před vlastním p., je zakázáno oblékat mrtvé do drahých a zdobených šatů. Také je zvykem, že muži jsou pohřbíváni v [[talit (JKI-J)|talitu]], který nosili za svého života a z něhož jsou odstřiženy třásně ([[cicit (JKI-J)|cicit]]). Pohřbívání v rakvích nebylo pův. mezi Židy obvyklé. Mrtvola ležela na márách tváří nahoru. Zvyk pohřbívat význ. osobnosti v rakvích vznikl později. V Izraeli se rakve obvykle nepoužívají. V zemích [[diaspora (JKI-J)|diaspory]] je zvykem rozsypat půdu z Erec Jisra’el mrtvému na hlavu a tvář. Před obřadem si truchlící roztrhnou část svého vrchního oděvu na znamení smutku (keria). Pohřební obřad se liší dle místa a obce. Mnohé zvyky sefardských Židů jsou bližší zvykům talmudické doby než zvyky Židů aškenázských. Sefardší Židé nosívají máry nikoli na ramenou, ale v rukou, v [[Safed (JKI-J)|Safedu]] bylo zvykem mrtvého před obřadem ponořit do [[mikve (JKI-J)|mikve]]. V Egyptě se pohřební obřad konal v [[synagoga (JKI-J)|synagoze]], [[tfilin (JKI-J)|tfilin]] byly dány mrtvému do hrobu a mrtvý směřoval hlavou k [[Jeruzalém (JKI-J)|Jeruzalému]]. Reformovaní rabíni obecně povolují kremaci, která je stále mezi židovstvem výjimkou.
 ''[[:Kategorie:Aut: Nosek Bedřich|Bedřich Nosek]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nosek Bedřich]]
 [[Kategorie:JKI/Judaismus]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:41
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:07
(Žádný rozdíl)