scholastika (JKI-K) - Historie editací

imported>ZRN: odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

2024-11-14T20:37:45Z

odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:50Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:08:21Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:44:41Z

import JKI a Hind

Nová stránka

scholastika (z řec. scholé a lat. schola – škola; scholastikus – učitel i žák) Systém nauk vyučovaných na středověkých školách, později souhrnné označení pro teol.-fil. směry, které vycházely z myšlení předních představitelů středověké náb. spekulace. S. se pokouší navodit intelektuální proces, který by pomocí analogií, definic a systematické koordinace věroučných dat umožnil hlubší pochopení kř. doktríny. Navazuje na [[patristika (JKI-K)|patristiku]], z níž přejímá intelektuální motivy poznání ([[Boëthius, Anicius Manlius Severinus (JKI-K)|Boëthiovo]] ergo intellige ut credas, crede ut intelligas, tedy poznávej, abys věřil, a věř, abys poznával), avšak liší se od ní systematickým úsilím. Jiné interpretace považují za kredo s. [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinův]] výrok o víře jako o rozvoji myšlení založeném na přitakání [[evangelium (JKI-K)|evangeliu]] (credere nihil aliud est quam cum assesione cogitare). Scholastická učenost je vesměs knižní, pramenem studia jsou texty, které jsou soustavně komentovány, aniž by se muselo nutně přihlížet ke zkušenosti a skutečnosti. Vyhrocená spekulativnost (racionalismus) byla omezována v zásadě pouze [[mystika (JKI-K)|mystikou]], protože výzkumy přírody byly marginální. Typická pro s. je metoda, jež se odvozovala z potřeb školské výuky: základ tvořily přednášky (lectio) doplňované cvičeními (disputatio). Z disputací posléze vznikaly sbírky otázek a odpovědí (quaestiones disputationae), jež napomáhaly udržovat logickou a terminologickou formu disputací a ovlivnily i způsob výstavby velkých scholastických sum.

Vývoj s. lze členit na šest období: první čtyři časově spadají do středověku – přípravná fáze (reprezentovaná zejm. J. S. [[Eriugena, Johannes Scotus (JKI-K)|Eriugenou]]), raná, vrcholná a pozdní s., následující dvě jsou novověké – v 16. stol. tzv. druhá, někdy též barokní s., v 19. stol. třetí s. ([[novotomismus (JKI-K)|novotomismus]]). Ranou s. představuje vedle [[Anselm z Canterbury (JKI-K)|Anselma z Canterbury]] (1033-1109; formuloval scholastický program a zdůraznil právo rozumu zkoumat [[zjevení (JKI-K)|zjevení]], přičemž rozlišoval mezi rozuměním – intelligere a vírou – credere, na základě výroku credo ut intelligam – věřím, abych rozuměl; víra však musí být pojmově definovaná – fides quaerens intellectum) zvl. P. [[Abélard, Pierre (JKI-K)|Abélard]], autor dialektické metody. Značný význam pro rozkvět rané s. měla i chartreská (přírodovědný zájem) a svatoviktorská škola (zájem o [[mystika (JKI-K)|mystiku]]). Ve vrcholné s. se rozvinuly tři proudy myšlení. První, ačkoli užíval aristotelskou terminologii a přijal i některé Aristotelovy závěry, se nedokázal oprostit od augustinianismu a odmítal stavět obě koncepce proti sobě. Druhým směrem se vydali latinští averroisté vedení Sigerem z Brabantu ([[averroismus (JKI-K)|averroismus]]), kteří lpěli na arab. komentářích k Aristotelovi a dostávali se do konfliktů s kat. [[ortodoxie (JKI-K)|ortodoxií]]. Třetí proud představovali [[dominikáni, dominikánky (JKI-K)|dominikáni]] usilující o vytvoření harmonického systému, který by spíš než na platonském krajním [[realismus (JKI-K)|realismu]] stál na umírněném realismu Aristotelově. Proces předznamenal [[Albert Veliký (JKI-K)|Albert Veliký]], ale dovršil jej [[Tomáš Akvinský (JKI-K)|Tomáš Akvinský]] dílem ''Summa theologiae.'' Dílo Tomáše Akvinského podrobil kritice františkán J. [[Duns Scotus, Jan (JKI-K)|Duns Scotus]]. V protikladu k dominikánským interpretacím zdůrazňujícím roli rozumu Duns Scotus a spolu s ním další františkáni vyzdvihovali augustinovský primát vůle. V pozdní s. jsou prvořadá díla Mistra [[Eckhart (JKI-K)|Eckharta]], W. [[Occam, William (JKI-K)|Occama]], J. Buridana; celková tendence myšlení je charakteristická odklonem od textů a příklonem k [[příroda (JKI-K)|přírodě]], mění se rovněž vztah [[teologie (JKI-K)|teologie]] a filosofie, která se osamostatňuje. Po následujícím období stagnace dochází k obnově scholastické metody a myšlení se vznikem tzv. druhé s. v Itálii, Španělsku a Portugalsku. Patří sem zejm. komentátor Tomáše Akvinského Thomas Cajetanus (1469-1534), nejvýzn. představitelem je ale Francisco [[Suárez, Francisco (JKI-K)|Suárez]] (1548-1617), autor ''Disputationes metaphysicae'' (1597), které bývají považovány za nejsystematičtější scholastické dílo vůbec. V 19. a 20. stol. získala s. nové impulzy. Její význam vzrostl zvl. po encyklice ''Aeterni Patris'' (1879) papeže [[Lev XIII. (JKI-K)|Lva XIII.]], doporučující dílo Tomáše Akvinského jako věroučně závazné. [[novotomismus (JKI-K)|Novotomismus]] (třetí s.) představuje v zásadě velký, byť mnohdy nezdařený pokus o syntézu klasického odkazu s. (tomismu) s rozhodujícími směry a proudy novověké a moderní filosofie.

Viz též: [[kalám (JKI-I)|kalám (JKI-I)]]

''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]'' 
[[Kategorie:Aut: Horyna Břetislav]]
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 Vývoj s. lze členit na šest období: první čtyři časově spadají do středověku – přípravná fáze (reprezentovaná zejm. J. S. [[Eriugena, Johannes Scotus (JKI-K)|Eriugenou]]), raná, vrcholná a pozdní s., následující dvě jsou novověké – v 16. stol. tzv. druhá, někdy též barokní s., v 19. stol. třetí s. ([[novotomismus (JKI-K)|novotomismus]]). Ranou s. představuje vedle [[Anselm z Canterbury (JKI-K)|Anselma z Canterbury]] (1033-1109; formuloval scholastický program a zdůraznil právo rozumu zkoumat [[zjevení (JKI-K)|zjevení]], přičemž rozlišoval mezi rozuměním – intelligere a vírou – credere, na základě výroku credo ut intelligam – věřím, abych rozuměl; víra však musí být pojmově definovaná – fides quaerens intellectum) zvl. P. [[Abélard, Pierre (JKI-K)|Abélard]], autor dialektické metody. Značný význam pro rozkvět rané s. měla i chartreská (přírodovědný zájem) a svatoviktorská škola (zájem o [[mystika (JKI-K)|mystiku]]). Ve vrcholné s. se rozvinuly tři proudy myšlení. První, ačkoli užíval aristotelskou terminologii a přijal i některé Aristotelovy závěry, se nedokázal oprostit od augustinianismu a odmítal stavět obě koncepce proti sobě. Druhým směrem se vydali latinští averroisté vedení Sigerem z Brabantu ([[averroismus (JKI-K)|averroismus]]), kteří lpěli na arab. komentářích k Aristotelovi a dostávali se do konfliktů s kat. [[ortodoxie (JKI-K)|ortodoxií]]. Třetí proud představovali [[dominikáni, dominikánky (JKI-K)|dominikáni]] usilující o vytvoření harmonického systému, který by spíš než na platonském krajním [[realismus (JKI-K)|realismu]] stál na umírněném realismu Aristotelově. Proces předznamenal [[Albert Veliký (JKI-K)|Albert Veliký]], ale dovršil jej [[Tomáš Akvinský (JKI-K)|Tomáš Akvinský]] dílem ''Summa theologiae.'' Dílo Tomáše Akvinského podrobil kritice františkán J. [[Duns Scotus, Jan (JKI-K)|Duns Scotus]]. V protikladu k dominikánským interpretacím zdůrazňujícím roli rozumu Duns Scotus a spolu s ním další františkáni vyzdvihovali augustinovský primát vůle. V pozdní s. jsou prvořadá díla Mistra [[Eckhart (JKI-K)|Eckharta]], W. [[Occam, William (JKI-K)|Occama]], J. Buridana; celková tendence myšlení je charakteristická odklonem od textů a příklonem k [[příroda (JKI-K)|přírodě]], mění se rovněž vztah [[teologie (JKI-K)|teologie]] a filosofie, která se osamostatňuje. Po následujícím období stagnace dochází k obnově scholastické metody a myšlení se vznikem tzv. druhé s. v Itálii, Španělsku a Portugalsku. Patří sem zejm. komentátor Tomáše Akvinského Thomas Cajetanus (1469-1534), nejvýzn. představitelem je ale Francisco [[Suárez, Francisco (JKI-K)|Suárez]] (1548-1617), autor ''Disputationes metaphysicae'' (1597), které bývají považovány za nejsystematičtější scholastické dílo vůbec. V 19. a 20. stol. získala s. nové impulzy. Její význam vzrostl zvl. po encyklice ''Aeterni Patris'' (1879) papeže [[Lev XIII. (JKI-K)|Lva XIII.]], doporučující dílo Tomáše Akvinského jako věroučně závazné. [[novotomismus (JKI-K)|Novotomismus]] (třetí s.) představuje v zásadě velký, byť mnohdy nezdařený pokus o syntézu klasického odkazu s. (tomismu) s rozhodujícími směry a proudy novověké a moderní filosofie.
 ''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Horyna Břetislav]]
 [[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:41
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:08
(Žádný rozdíl)