válka a mír (JKI-K) - Historie editací

imported>ZRN: odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

2024-11-14T20:37:45Z

odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:41:52Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:08:24Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: import JKI a Hind

2021-12-11T10:44:44Z

import JKI a Hind

Nová stránka

válka a mír Vztah křesťanství k v.m. se vyvíjel a proměňoval. V raně kř. období byla v. považována za neslučitelnou s kř. vírou, se sz. přikázáním nezabíjet ([[Desatero (JKI-K)|Desatero]]) a Ježíšovým přikázáním lásky (Mt 22). Pův. důsledně odmítavé stanovisko, patrné např. ve spisech círk. Otců rané [[patristika (JKI-K)|patristiky]] ([[Tertullian (JKI-K)|Tertullian]], Órigenés, Lactantius), však koncem 3. stol. zastávali už jen někteří křesťané ([[manicheismus (JKI-K)|manicheismus]]). K význ. přeměně dochází po [[edikt milánský (JKI-K)|ediktu milánském]] (313), který připoutal církev pevně ke státu a vytvořil tak podmínky pro formulování hl. zásad kř. učení o spravedlivé v. (bellum iustum), z něhož vychází celá středověká teorie válek. Autor této teorie [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinus]] (354-430) považoval v. za součást svět. dějin, za prostředek, jehož Bůh užívá ke svým záměrům; spravedlivá v. napravuje bezpráví a směřuje k m. jako svému cíli. V období vrcholné [[scholastika (JKI-K)|scholastiky]] Augustinovo učení rozvinul a systematizoval [[Tomáš Akvinský (JKI-K)|Tomáš Akvinský]]. Přiznal státu právo bránit se zbraněmi proti nepřátelům a stanovil podmínky pro spravedlivou válku. Jedním z důvodů takové v. mohla být i urážka Boha, způsobená nevírou [[pohan (JKI-K)|pohanů]] a kacířů ([[hereze (JKI-K)|hereze]]). V této době se ujímá pojem „svatá v.“, vznikají [[rytířské řády (JKI-K)|rytířské řády]] ([[johanité (JKI-K)|johanité]], [[templáři (JKI-K)|templáři]], [[němečtí rytíři (JKI-K)|němečtí rytíři]] aj.), církev organizuje [[křížové výpravy (JKI-K)|křížové výpravy]] proti [[albigenští (JKI-K)|albigenským]], [[valdenští (JKI-K)|valdenským]] i [[husitství (JKI-K)|husitství]]. Teorie spravedlivé v. sehrávala důležitou úlohu i při zdůvodňování mocenských nároků papežství. Reformace přijala v hl. rysech tradiční teol. učení o ospravedlňování válek, Martin [[Luther, Martin (JKI-K)|Luther]] zdůvodňoval vztah křesťanství k v. učením o „dvojí říši“, boží a světské. V. považoval za světskou záležitost, odmítal náboženské v. i křižácká tažení. Podle ''[[Augsburské vyznání víry (JKI-K)|Augsburského vyznání víry]]'' (1530) měla vrchnost právo vést spravedlivou válku. Také U. [[Zwingli, Ulrich (JKI-K)|Zwingli]] připouštěl možnost bránit a šířit víru mečem a [[kalvinismus (JKI-K)|kalvinismus]] přiznával vrchnosti právo užít legitimního násilí. Konečným cílem v. však měl být m. a obnovení práv. řádu. Některé církve vzešlé z reformace, např. [[jednota bratrská (JKI-K)|jednota bratrská]], [[novokřtěnci (JKI-K)|novokřtěnci]], [[mennonité (JKI-K)|mennonité]], jsou pro svůj výslovně odmítavý postoj k násilí a praktikovaný kř. pacifismus označovány jako „historické mírové církve“. V návaznosti na ně zastávají kř. motivovaný pacifismus i [[kvakeři (JKI-K)|kvakeři]], vojenskou službu odmítají [[Svědci Jehovovi (JKI-K)|svědci Jehovovi]].

Současné kř. teol.-filosofické reflexe m. jsou diferencovány a konfesijně rozlišené. V protest. světě začal v návaznosti na předválečné snahy proces přehodnocování tradice bezprostředně po skončení 2. svět. války. Protiválečné postoje jednotlivců (K. [[Barth, Karl (JKI-K)|Bartha]], D. [[Bonhoeffer, Dietrich (JKI-K)|Bonhoeffera]], M. [[Niemoeller, Martin (JKI-K)|Niemoellera]], H. Gollwitzera ad.) vyústily 1948 v zal. [[Světová rada církví (JKI-K)|Světové rady církví]], orientované na mírovou ekumenu, odmítající z teol.-etických důvodů koncepci atomového vyzbrojování a přitakávající praktické angažovanosti za mír ([[ekumenismus (JKI-K)|ekumenismus]]). Oficiální katolicismus setrvával na tradičních pozicích v podstatě do [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]]. [[Jan XXIII. (JKI-K)|Jan XXIII.]] (1958-1963) se distancoval od tradičního učení o spravedlivých v. a podpořil mírové řešení mezinár. problémů. V encyklice ''Pacem in terris'' (1963) zazněl požadavek úplného zákazu pokusů s jadernými zbraněmi. V koncilní konstituci ''Gaudium et spes'' (1965) se odsuzuje každá válečná akce jako zločin proti Bohu a člověku, přežívají tu však momenty etického ospravedlňování vlastnictví zbraní za účelem odstrašení. K mírové linii 2. vatikánského koncilu se přihlásil i [[Jan Pavel II. (JKI-K)|Jan Pavel II.]] encyklikami ''Redemptor hominis'' (1975), ''Laborem exercens'' (1981) a ''Sollicitudo rei socialis'' (1987). Prohlášení [[Apoštolský stolec (JKI-K)|Apoštolského stolce]], adresované OSN (25. 10. 1993), radikálně zpochybňují nukleární odstrašení a vyzývají k trvalému zákazu nukleárních pokusů a ke zničení nukleárních zbraní. M. má širokou podporu i mezi řadovými věřícími v kat. církvi. Hnutí Pax Christi, zal. po 2. svět. válce ve Francii několika jedinci na usmíření s něm. národem, získalo 1952 od Pia XII. statut mezinár. kat. hnutí pro mír. Význ. náplň jejich činnosti tvoří výchova k m. a praktické kroky týkající se odzbrojení, konfliktů ve světě i lidských práv.

Viz též: [[šalom (JKI-J)|šalom (JKI-J)]], [[mír (JKI-I)|mír (JKI-I)]], [[džihád (JKI-I)|džihád (JKI-I)]]

''[[:Kategorie:Aut: Pavlincová Helena|Helena Pavlincová]]'' 
[[Kategorie:Aut: Pavlincová Helena]]
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 Současné kř. teol.-filosofické reflexe m. jsou diferencovány a konfesijně rozlišené. V protest. světě začal v návaznosti na předválečné snahy proces přehodnocování tradice bezprostředně po skončení 2. svět. války. Protiválečné postoje jednotlivců (K. [[Barth, Karl (JKI-K)|Bartha]], D. [[Bonhoeffer, Dietrich (JKI-K)|Bonhoeffera]], M. [[Niemoeller, Martin (JKI-K)|Niemoellera]], H. Gollwitzera ad.) vyústily 1948 v zal. [[Světová rada církví (JKI-K)|Světové rady církví]], orientované na mírovou ekumenu, odmítající z teol.-etických důvodů koncepci atomového vyzbrojování a přitakávající praktické angažovanosti za mír ([[ekumenismus (JKI-K)|ekumenismus]]). Oficiální katolicismus setrvával na tradičních pozicích v podstatě do [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]]. [[Jan XXIII. (JKI-K)|Jan XXIII.]] (1958-1963) se distancoval od tradičního učení o spravedlivých v. a podpořil mírové řešení mezinár. problémů. V encyklice ''Pacem in terris'' (1963) zazněl požadavek úplného zákazu pokusů s jadernými zbraněmi. V koncilní konstituci ''Gaudium et spes'' (1965) se odsuzuje každá válečná akce jako zločin proti Bohu a člověku, přežívají tu však momenty etického ospravedlňování vlastnictví zbraní za účelem odstrašení. K mírové linii 2. vatikánského koncilu se přihlásil i [[Jan Pavel II. (JKI-K)|Jan Pavel II.]] encyklikami ''Redemptor hominis'' (1975), ''Laborem exercens'' (1981) a ''Sollicitudo rei socialis'' (1987). Prohlášení [[Apoštolský stolec (JKI-K)|Apoštolského stolce]], adresované OSN (25. 10. 1993), radikálně zpochybňují nukleární odstrašení a vyzývají k trvalému zákazu nukleárních pokusů a ke zničení nukleárních zbraní. M. má širokou podporu i mezi řadovými věřícími v kat. církvi. Hnutí Pax Christi, zal. po 2. svět. válce ve Francii několika jedinci na usmíření s něm. národem, získalo 1952 od Pia XII. statut mezinár. kat. hnutí pro mír. Význ. náplň jejich činnosti tvoří výchova k m. a praktické kroky týkající se odzbrojení, konfliktů ve světě i lidských práv.
 ''[[:Kategorie:Aut: Pavlincová Helena|Helena Pavlincová]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Pavlincová Helena]]
 [[Kategorie:JKI/Křesťanství]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:08
(Žádný rozdíl)