vihára (Buddh) - Historie editací

imported>ZRN: odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

2024-11-14T20:37:54Z

odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:40:40Z

přidán Slovník buddhismu

imported>ZRN: přidán Slovník buddhismu

2024-10-24T17:07:09Z

přidán Slovník buddhismu

Nová stránka

vihára [vihāra] – klášter, původně shluk prostých chýší (''kutí'', ''kutiká'') v nějakém háji, později už to byly zděné budovy. [[Süan-cang (Buddh)|Süan-cang]] odhadoval, že v době jeho putování v první polovině 7. století bylo v Indii na pět tisíc klášterů, zvaných též ''sangháráma'', a mnohdy se rozkládaly na ploše několika hektarů. Jak ukazují vykopávky a různé náznaky v textech, lze oprávněně soudit, že buddhistická obec měla velkou moc nejen duchovní, leč i světskou, a to politickou i ekonomickou. To lze snadno vysvětlit. Mniši žili život velmi skromný a nenáročný. Mezi laiky byli však lidé úspěšní a bohatí, jejichž hlavní povinností k řádu bylo hmotně zajištovat existenci mnichů a klášterů a dávat obci mnišské dary (''[[dána (Buddh)|dána]]''). Mnichové to všechno nemohli ani spotřebovat, nebyli s to to utratit, protože neměli za co. Jídlo si vyžebrávali a i jinak byly jejich nároky minimální. Majetek se tedy v klášteřích neustále hromadil. S mírnou nadsázkou lze říci, že od prvních staletí našeho letopočtu působily buddhistické kláštery jako první bankovní společnosti v Indii, protože poskytovaly ﬁnanční půjčky a peníze se jim vrátily i s úrokem. Velké mnišské obce držely v majetku nejen rozsáhlé klášterní budovy a přilehlé pozemky, nýbrž i jiný majetek, šperky, mince, drahocenné předměty, polnosti, rýžoviště, zahrady, ba i celé vesnice se vším všudy; stáda dobytka a bravu, nevolníky a otroky, zkrátka všechno to, čeho mnišská obec nabyla během času. Udržování a správa toho všeho si ovšem vyžádaly změnu struktury obce, její administrativní rozvoj směrem k hospodářské prosperitě. Funkce se množily. V klášteře už nebyl jen opat představený (san. ''mahásthavira'', pál. ''maháthéra''), učitelé (san. ''[[upádhjája (Buddh)|upádhjája]]'', pál. ''upadždžhája'') a Mistři (san. ''[[áčárja (Buddh)|áčárja]]'', pál. ''áčarija'') jako v původní obci, nýbrž i hospodářští správci, účetní, pokladníci, vedoucí odborů aj. Vrchní administrativní správu vykonával „klášterní pán“ (san. ''vihárasvámin'', pál. ''vihárasámin''). Nad výstavbou a údržbou budov bděl stavitel (san. ''navakarmika'', pál. ''navakammika'') a mimoklášterní jednání a styky vedl a zařizoval agent (san. ''vaijávrtjaka'', ''véjávaččaka''); to všechno mohli být i laici (''[[upásaka (Buddh)|upásaka]]''). Zásada, že mnich se nesmí dotknout peněz ani vzácných kovů, byla stále přísně dodržována, a proto bylo nutno zaměstnávat laiky, kteří v zájmu kláštera a za řízení a dohledu příslušných mnichů prováděli obchodní transakce, nakupovali a prodávali, pronajímali klášterní pozemky a polnosti, a neustále tak rozmnožovali klášterní jmění.

Viz též: ''[[čaitja (Buddh)|čaitja]]'', ''[[mandira (Buddh)|mandira]]'', ''[[stúpa (Buddh)|stúpa]]''

''[[:Kategorie:Aut: Miltner Vladimír|Vladimír Miltner]]'' 
[[Kategorie:Aut: Miltner Vladimír]]
[[Kategorie:Buddhismus]]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">vihára</span> [vihāra] – klášter, původně shluk prostých chýší (''kutí'', ''kutiká'') v nějakém háji, později už to byly zděné budovy. [[Süan-cang (Buddh)|Süan-cang]] odhadoval, že v době jeho putování v první polovině 7. století bylo v Indii na pět tisíc klášterů, zvaných též ''sangháráma'', a mnohdy se rozkládaly na ploše několika hektarů. Jak ukazují vykopávky a různé náznaky v textech, lze oprávněně soudit, že buddhistická obec měla velkou moc nejen duchovní, leč i světskou, a to politickou i ekonomickou. To lze snadno vysvětlit. Mniši žili život velmi skromný a nenáročný. Mezi laiky byli však lidé úspěšní a bohatí, jejichž hlavní povinností k řádu bylo hmotně zajištovat existenci mnichů a klášterů a dávat obci mnišské dary (''[[dána (Buddh)|dána]]''). Mnichové to všechno nemohli ani spotřebovat, nebyli s to to utratit, protože neměli za co. Jídlo si vyžebrávali a i jinak byly jejich nároky minimální. Majetek se tedy v klášteřích neustále hromadil. S mírnou nadsázkou lze říci, že od prvních staletí našeho letopočtu působily buddhistické kláštery jako první bankovní společnosti v Indii, protože poskytovaly ﬁnanční půjčky a peníze se jim vrátily i s úrokem. Velké mnišské obce držely v majetku nejen rozsáhlé klášterní budovy a přilehlé pozemky, nýbrž i jiný majetek, šperky, mince, drahocenné předměty, polnosti, rýžoviště, zahrady, ba i celé vesnice se vším všudy; stáda dobytka a bravu, nevolníky a otroky, zkrátka všechno to, čeho mnišská obec nabyla během času. Udržování a správa toho všeho si ovšem vyžádaly změnu struktury obce, její administrativní rozvoj směrem k hospodářské prosperitě. Funkce se množily. V klášteře už nebyl jen opat představený (san. ''mahásthavira'', pál. ''maháthéra''), učitelé (san. ''[[upádhjája (Buddh)|upádhjája]]'', pál. ''upadždžhája'') a Mistři (san. ''[[áčárja (Buddh)|áčárja]]'', pál. ''áčarija'') jako v původní obci, nýbrž i hospodářští správci, účetní, pokladníci, vedoucí odborů aj. Vrchní administrativní správu vykonával „klášterní pán“ (san. ''vihárasvámin'', pál. ''vihárasámin''). Nad výstavbou a údržbou budov bděl stavitel (san. ''navakarmika'', pál. ''navakammika'') a mimoklášterní jednání a styky vedl a zařizoval agent (san. ''vaijávrtjaka'', ''véjávaččaka''); to všechno mohli být i laici (''[[upásaka (Buddh)|upásaka]]''). Zásada, že mnich se nesmí dotknout peněz ani vzácných kovů, byla stále přísně dodržována, a proto bylo nutno zaměstnávat laiky, kteří v zájmu kláštera a za řízení a dohledu příslušných mnichů prováděli obchodní transakce, nakupovali a prodávali, pronajímali klášterní pozemky a polnosti, a neustále tak rozmnožovali klášterní jmění.
 ''[[:Kategorie:Aut: Miltner Vladimír|Vladimír Miltner]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Miltner Vladimír]]
 [[Kategorie:Buddhismus]]

← Starší verze	Verze z 24. 10. 2024, 17:40
(Žádný rozdíl)