Federace židovských obcí

Federace židovských obcí

Federace židovských obcí je zastřešujícím orgánem právně samostatných náboženských obcí a dalších spolků a organizací sdružujících židy v České republice. Má status registrované náboženské organizace a požívá některých tzv. zvláštních práv (církevní sňatky a zřizování církevních škol). Židé přitom na českém území žijí asi od 10. století, jejich právní postavení však dlouho bylo nejisté – byli považováni za jakýsi osobní majetek panovníka a jen na něm záleželo, jak s nimi bylo nakládáno. První kroky k občanské emancipaci židů byly podniknuty na konci 18. století a jejich zrovnoprávnění umožnila tzv. Prosincová ústava v roce 1867. Postavení židů a jejich obcí jako deklasované, ale už právně uznané náboženské menšiny upravovala různá nařízení v letech 1782, 1797 a 1848–49, zvláštním zákonem č. 57/1890 ř. z. došlo k úplnému státnímu uznání židovských náboženských obcí (ŽNO). Tento stav byl recipován Československem (nový zákon č. 9/1937 Sb. z. a n. nenabyl právní moci) a trvá víceméně dodnes; suspendován byl v období tzv. druhé republiky a protektorátu, kdy byli židé pronásledováni.

Stručná historie judaismu

Počátek judaismu je možné spatřovat na přelomu 2. a 1. tisíciletí před naším letopočtem v oblasti Blízkého východu, později označované jako Palestina. Do této doby je kladeno působení krále Davida, jemuž se podařilo sjednotit severní a jižní kmeny, které svůj původ odvozovaly od patriarchy Jákoba, a to jak politicky, tak nábožensky: Jeruzalém se stal hlavním městem s ústřední svatyní Boha Jahveho (jeho jméno se tradičně do češtiny překládá jako „Hospodin“). Tato centralizace byla dovršena za vlády jeho syna Šalamouna výstavbou Hospodinova chrámu.

Své kořeny judaismus nachází ovšem podstatně dříve, a to v příbězích patriarchů Abrahama, Izáka a Jákoba, jakož i v příbězích Jákobových synů a jejich potomků. Zásadním předělem v dějích tradovaných o těchto patriarších bylo vyjití (exodus) potomků Jákoba (zvaného též „Izrael“) z Egypta (snad kolem roku 1250 př. Kr.), kam se dříve uchýlili před hladomorem, a jejich následná cesta pouští. Těmito událostmi, a hlavně pak smlouvou s Hospodinem na hoře Sínaj prostřednictvím vůdce Mojžíše byl zformován lid Hebrejů (Izraelců) jako lid, který tomuto Bohu náleží a který ho poslušně uctívá (základem smlouvy jsou etická a rituální nařízení včetně tzv. Desatera přikázání). Formaci této pospolitosti pak završilo její usazení v prostoru Kanaánu (v tzv. zaslíbené zemi) a později výše zmíněné Davidovo království.

Po smrti Šalomouna se území rozdělilo na severní Izraelské království s hlavním městem Samaří a na jižní Judské království s hlavním městem Jeruzalémem. Severní království zaniklo roku 722/721 v důsledku vpádu Asyřanů, v Judském království panovala dynastie davidovců až do roku 587/586 př. Kr. Tehdy byl Jeruzalém dobyt Babylóňany; Šalomounův chrám byl rozbořen a obyvatelstvo (nebo přinejmenším jeho vyšší vrstvy) bylo deportováno do Babylónie. Tam došlo k první zásadní transformaci judaismu: náhradou za znemožněnou chrámovou bohoslužbu vznikl nový typ náboženského shromáždění, které se časem vyvinulo v synagogální bohoslužbu (viz synagoga), dále se rozvinulo rituální pojetí čistoty tak, že židé (původní obyvatelé Judska) se v denní životní praxi odlišovali od svého babylónského okolí, a konečně situace jejich exilu (a také diaspory – snad už v 7. století existovala židovská komunita v nilském ostrovním městě Elefantině) si vynutila fixaci náboženských textů, především Tóry (Pěti knih Mojžíšových) jako jádra kanonického Písma.

Perský král Kýros umožnil židům roku 538 návrat do Judska, a dokonce stavbu chrámu nazývaného „druhý“ nebo „Zerubábelův“ podle jejich vůdce. Společenství navrátilců nadále dbalo na svou odlišnost od okolí, a z chrámové bohoslužby dokonce vyřadilo pro nepravo-věrnost i potomky těch obyvatel, kteří nebyli deportováni (ti se stali jádrem náboženského společenství Samařanů). Snaha o přísné dodržování příkazů a zákazů Tóry způsobila po ná-vratu z babylónského zajetí vznik tradice, která určovala, jak Tóru vykládat. Od konce 4. století byla pospolitost židů vystavena helenizaci; odpor proti nejtvrdším metodám helenizace způsobil povstání pod vedením příslušníků židovského rodu Makabejců (v letech 168–164) a díky němu umožnil i krátké období politické samostatnosti. Tlak helenizace se také podílel na vzniku náboženských hnutí uvnitř židovstva (farizeů, zélótů, saduceů, esejců); některá z nich byla mesiášská (z hnutí Ježíše Nazaretského později vzniklo křesťanství).

Další transformace judaismu byla vynucena porážkou protiřímského povstání („války židov-ské“), dovršenou roku 70 našeho letopočtu pádem Jeruzaléma, rozbořením chrámu a vyhnáním židů z tohoto města. Situace, v níž nemohla existovat chrámová bohoslužba, dovedla spo-lečenství k zájmu o texty a jejich výklad. Intelektuálním centrem judaismu se stalo město Javne, kde byl na konci 1. století uzavřen kánon Bible (Tenach), jejíž první část tvoří Tóra. Tento tzv. Psaný zákon byl podle tradice judaismu ještě na Sínaji doplněn o autoritativní výklad, tedy o tzv. Ústní zákon. Židovští učenci v tzv. talmudickém období (od 3. do 6. století) dovršili vykladačskou tradici tím, že tento Ústní zákon písemně fixovali. Tak vznikla na počátku 3. století Mišna (ve smyslu „opakování“, „studium“), jejímž hlavním redaktorem byl snad rabi Jehuda ha-Nasi. Úspornost 63 traktátů Mišny si vynutila vznik gemary („dokončení“), tedy komentářů k Mišně. Vrcholný produkt tohoto procesu, Talmud („učení“, „studium“), který obsahuje Mišnu a gemaru, vznikl ve dvou centrech vzdělanosti, a tedy ve dvou verzích: palestinský Talmud byl dokončen v 5. století, babylónský Talmud v 6. století.

Ve středověku se v důsledku expanze islámu přesunulo intelektuální těžiště judaismu na Pyrenejský poloostrov a z babylónského dědictví vznikla v tamním muslimském prostředí vyspělá, tzv. sefardská kultura s vlastním jazykem ladino, v němž je základ španělštiny obohacen hebrejštinou. Díky dílům antických autorů, zprostředkovaných muslimskými učenci, se v sefardském prostředí bohatě rozvinula filosofie. Ve „zlatém věku“ židovské filosofie od 10. do 13. století vynikal rabi Moše ben Maimon (Maimonides, 1135–1204), který kromě mnoha jiného shrnul teologii judaismu do Třinácti článků víry. V této době je také možné nacházet v Evropě kořeny kabaly, židovské mystiky, založené na tajné moudrosti posvátných textů Psaného a Ústního zákona. Na konci 15. století museli sefardští židé buď konvertovat ke křesťanství, nebo opustit Pyrenejský poloostrov, postupně získaný pro jednotné Španělsko. V té době se už také aškenázští židé, tvořící s jazykem jidiš druhý kulturní okruh, přesouvali kvůli pogromům z Francie a Německa na východ do Pobaltí a Polska. Sefardští židé rozvinuli ve svém novém centru vzdělanosti v palestinském Safedu jednak studium Zákona, jehož vrchol znamenalo dílo Josefa Kary (1488–1575), jednak studium kabaly. Kabala zvláště v podání Jicchaka Lurii (1534–1572) částečně zlidověla a způsobila vznik masového mesiánského hnutí pod vedením Šabtaje Cvi (1626–1676). Ve střední a východní Evropě (v Polsku, Haliči, Bělorusku a Ukrajině) přispěla kabala v 18. století také ke vzniku chasidského hnutí, lidového hnutí spontánní, vřelé a radostné zbožnosti.

Paralelně s křesťanským osvícenstvím a snad i v odporu vůči lidovému mesianismu a chasi-dismu se od poslední třetiny 18. století prosazovalo ve střední Evropě (především v pozdějším Německu) hnutí židovských vzdělanců, nazývané haskala. Pod vlivem německého rabína Mosese Mendelssohna (1729–1786) a mnoha dalších učenců vznikl reformní judaismus, který víru i praxi judaismu přizpůsoboval podmínkám rychle se rozvíjejích západních společností a umožnil židovskému obyvatelstvu emancipaci. Ve snaze zabránit asimilaci židů ve většinově křesťanských společnostech, k níž vlivem reformních myšlenek docházelo, se zformoval střední proud tzv. konzervativního judaismu. Postupně se na scénu západních společností vracel i ortodoxní judaismus. V prostředí stále vzrůstajícího nacionalismu evropských národů a v důsledku nové vlny antisemitismu vzniklo na konci 19. století hnutí sionismu, usilující o vytvoření židovského národního státu. Zhruba takto rozdělené židovstvo (reformní, konzervativní, asimilované, ortodoxní a sionistické) zasáhla událost šoa (holocaust), doprovázející druhou světovou válku. Po ní dosáhlo sionistické hnutí svého cíle ustavením Státu Izrael roku 1948. Od druhé poloviny 20. století na sebe strhává stále větší pozornost chasidské ultraortodoxní hnutí, pocházející ovšem nikoli z východní Evropy (kde v důsledku šoa téměř vymizelo), nýbrž ze Spojených států amerických, kam někteří chudí chasidé emigrovali hlavně na začátku 20. století.

Religionistická charakteristika judaismu

Novodobý termín „judaismus“ označuje monoteistickou tradici, v níž je náboženství těsně spojeno se způsobem života a s příslušností k lidu Izraele. Předpokládá existenci Boha, který je stvořitelem a vládcem světa, který si zvolil jednu etnickou skupinu za svůj zvláštní lid a který tomuto lidu stanovil pevná životní pravidla. Příslušnost k judaismu tedy znamená víru v tohoto Boha, poslušnost jeho zákonu, příslušnost k tomuto lidu (potvrzená od nejstarších dob u mužů obřízkou) a také životní praxi podle pravidel judaismu (jejichž výklad ovšem není zvláště po haskale jednotný). Za vyjádření podstaty judaismu proto snad můžeme považovat provolání Šema Jisra’el, a zvláště jeho úvodní slova „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný.“ V nich je vyjádřena víra v Boha a příslušnost k lidu Izraele, tato slova autoritativně zakládají poslušnost tomuto Bohu, a stala se proto i základem židovské liturgie. Další slova tohoto provolání vyzývají k úsilí o uchování a mezigenerační předávání tradice judaismu; snad právě toto úsilí pomohlo zachování kontinuity judaismu v mnoha různých politických a společenských podmínkách, které vedly k vytvoření jeho mnoha podob, často vzájemně značně odlišných.

Společnou normou všech podob judaismu od středověku jsou posvátné spisy Tenachu (Bible) a Talmudu. Židovská bible sestává z Tóry (v užším smyslu tohoto slova jako Pěti knih Mojžíšových), prorockých knih („Proroků“) a „Spisů“, mezi nimiž jsou Žalmy, Přísloví nebo Pět svátečných svitků (megila). Jedná se o tu část křesťanské Bible, již křesťané nazývají Starý zákon, byť je jinak uspořádána a nejsou v ní obsaženy tzv. deuterokanonické knihy (viz apokryf), jež jsou součástí Bible v některých křesťanských tradicích.

Obsah víry není pevně a závazně stanoven; jedná se spíše o tradovanou zkušenost s Bohem než o články víry. Maimonidova formulace Třinácti článků víry je proto neobvyklá a svým způsobem zavádějící, přesto je jako určitá orientace široce přijímána. Předmětem víry v jeho pojetí je jediný Bůh jako Stvořitel s vlastnostmi, jakými je vševědoucnost, věčnost apod., dále pak zákon, daný Mojžíšovi a zjevovaný i ostatním prorokům, a nakonec eschatologické události spravedlivé odplaty, vzkříšení a příchodu mesiáš. V prostředí stálé konfrontace s křesťanstvím jako mesiášským náboženstvím je postava mesiáše chápana jinak než v křesťanství a víra v něho někdy poněkud zatlačována do pozadí.

Pro zachování svébytnosti judaismu zvláště v podmínkách, kdy jeho příslušníci tvoří ve spo-lečnosti menšinu, hrají zásadní roli předpisy o šabatu a kašrutu, byť jsou po haskale dodržovány v jednotlivých větvích židovstva v různé podobě a míře. Dodržování dne odpočinku (šabat), s ním spojené společné synagogální bohoslužby a dodržování jídelních předpisů, především přijímání způsobilé, vhodné (košer) stravy, představuje spolu s denními modlitbami a rituálním očišťováním běžnou praxi judaismu. Do jejího průběhu vstupují jedinečné události životního běhu, doprovázené příslušnými obřady: narození, obřízka chlapců, vykoupení prvorozeného syna, dosažení dospělosti chlapců (obřad bar micva jako výraz získání způsobilosti k plné účasti na bohoslužbě), svatba a smrt. V posledním století byl v některých směrech judaismu připojen k obřadům doprovázejícím životní přechody také obřad dospělosti dívek bat micva.

Bohatý rituální doprovod mají i svátky. Za nejvýznamnější se přitom tradičně považuje šabat, sedmý den každého týdne, který je vyhrazen bohoslužbě a odpočinku. Jeho slavení motivováno jednak Božím požehnáním a posvěcením sedmého dne v týdnu stvoření, jednak ukončením otroctví lidu Izraele po jeho vyvedení z Egypta. Dbaní na den odpočinku je také čtvrtým přikázáním Desatera. Šabat začíná v pátek před západem slunce a končí po soumraku sobotního večera. Je ohraničen domácími obřady žehnání a zapalování svící. Hlavní společný obřad vede v sobotu v synagoze kantor a sestává z modliteb, zpěvného čtení příslušné pasáže Tóry a případně i rabínova kázání. Tradičním jazykem bohoslužby je hebrejština; různé směry judaismu zařazují do bohoslužby v různé míře i místní jazyk.

Tóra přikazuje tři tzv. poutní svátky, původně slavené poutníky do Jeruzaléma: svátek Pesach odkazuje na vyjítí lidu Izraele z Egypta, na Šavu’ot (Svátek týdnů) se oslavuje zákon, který Bůh byl předal lidu Izraele prostřednictvím Mojžíše na hoře Sínaj, Sukot (Svátek stánků) připomíná přebývání tohoto lidu ve stanech při putování po poušti do zaslíbené země. Na Sukot bezprostředně navazuje Šmini aceret („osmý den svátku“) jako čtvrtý svátek přikázaný Tórou. Další svátky se nazývají vysoké: je to série deseti dnů pokání, kterou zahajuje svátek Nového roku (Róš ha-šana) a která vrcholí Dnem smíření (Jom kipur). Svátků, které nemají oporu v Tóře, je více, ale nejoblíbenějšími jsou Purim, jímž se připomíná příběh odvrácení protižidovského pogromu zásluhou královny Ester, zachycený ve stejnojmenné knize Bible, a Chanuka, při níž se slaví jednak vítězství Makabejských nad vojskem Antiocha IV. Epifana roku 164 př. Kr., jednak zázrak dostatku obřadního oleje při očištění a novém zasvěcení chrámu, které toto vítězství umožnilo. Oba tyto svátky jsou radostné.

Židé v českých zemích

Židovští obchodníci navštěvovali české země již v raném středověku a je možné, že se zde také dočasně nebo trvale usazovali. Trvalé židovské obyvatelstvo v českých zemích je nicméně doložitelné teprve od 10. století. Současně však platí, že jeho postavení bylo – podobně jako jinde v Evropě – nesrovnatelné s křesťanskou většinou. Židé byli tzv. panovnickým regálem, svého druhu osobním majetkem panovníka, na němž záleželo, jak s nimi bylo nakládáno (Statuta Iudaeorum Přemysla Otakara II.). Z ekonomických i dalších důvodů bylo přitom výhodné židy ve svých zemích usazovat, na druhou stranu příležitostně docházelo k jejich omezování nebo i k pogromům vůči nim. Židé byli nesmyslně obviňováni z šíření moru a dalších nemocí, z úkladů proti křesťanům a podobně. Známý je případ Karla IV., který po velkém protižidovském pogromu v Norimberku (1349) omilostnil účastníky násilí a rovnou si připravil podobný omilostňující dokument i pro Pražany – ačkoli v Praze k žádnému vraždění a násilí nakonec nedošlo a milost pro zločince nemusela být vydávána.

První století raného novověku byla obdobím značné prosperity židovské populace v českých zemích. Habsburkové z ekonomických důvodů vesměs potvrzovali nebo dokonce rozšiřovali židovská privilegia, a naopak (po porážce stavovského odboje v roce 1547 a opětovně po porážce stavovského povstání v roce 1620) výrazně omezovali jejich hlavní protivníky, měšťany, kteří v židovských řemeslnících, obchodnících a finančnících viděli nejen potenciální záškodníky, ale také přímé ekonomické konkurenty. Oslabená města nedokázala vzdorovat panovnickému a šlechtickým zájmům na usazování židů a zejména období vlády Rudolfa II. (český král 1576–1611) je považováno za jakýsi zlatý věk českého židovstva. Některým výjimečným židům, i celému společenství se ekonomicky a sociálně dařilo, ruku v ruce s tím šel i rozvoj židovské kultury a vzdělanosti, který daleko přesáhl hranice českých zemí (Jehuda Liva ben Becalel, + 1609, Jom Tov Lipmann ben Natan ha-Levi Heller, 1579–1654, Ješaja ben Avraham ha-Levi Horowitz, 1565–1630). I když všichni uvedení působili významnou část svého života v Praze, pražská židovská obec rozhodně nebyla jedinou a vysokou kulturou disponovala rovněž řada dalších českých, moravských nebo slezských židovských komunit.

Po třicetileté válce se postavení židů začalo zhoršovat a obzvlášť zlé bylo v průběhu 18. století. Karel VI. (vládl 1711–40) nařídil opětovné uzavření židů do ghett a prostřednictvím tzv. familiantského zákona stanovil numerus clausus – nejvyšší možný počet židovských rodin v jednotlivých zemích habsburského soustátí (8 541 rodin v Čechách a 5 106 rodin na Moravě). Fakticky to znamenalo možnost sňatků jen pro prvorozené syny, další židé se mohli ženit a vdávat, resp. mít děti teprve, když na ně „zbylo místo“. Za Karlovy vlády tato nařízení zřejmě nebyla dodržována v úplnosti, ještě drastičtěji však proti židům zasáhla Marie Terezie (vládla 1740–80). Židé byli obviněni z pomoci nepříteli ve válce o dědictví rakouské a v roce 1744 všichni vypovězeni z Českého království, o rok později i z Moravy a Slezska. Ekonomické důsledky tohoto kroku byly ovšem katastrofální, proto ve skutečnosti došlo jen k vypovězení židů z Prahy, zatímco ostatních českých měst a Moravy a Slezska se opatření prakticky nedotklo. Vypovězení bylo zrušeno v roce 1748, za což měli židé napříště platit speciální toleranční daň, tvrdě byla nadále vymáhána i opatření familiantského zákona, uzavření židů do měst a jejich viditelné označování. Naopak určitou právní toleranci židů zavedl Josef II. (samostatně vládl 1780–90, srov. josefinismus) prostřednictvím tzv. tolerančních ediktů na počátku roku 1782. Tato nařízení už i pro židy stanovovala jakási poddanská práva, umožňovala jim třeba přístup na univerzitu a podobně. Židé však stále nesměli vlastnit půdu, nezbavili se toleranční daně, ani familiantského zákona; současně došlo k omezení židovské samosprávy. V josefinských intencích nicméně pokračoval tzv. systemální patent z roku 1797, který alespoň zvyšoval počet povolených židovských rodin.

Další vlna právní a společenské emancipace židů přišla až ve čtyřicátých letech 19. století. V roce 1841 byl zrušen zákaz vlastnit půdu a v roce 1849 toleranční daň a především familiantský zákon. Židům byla dále umožněna svoboda pobytu, došlo k formálnímu zrušení ghett, a jejich obce dostaly povinnost vést ekvivalent matrik křesťanských vyznání. Některá z těchto emancipačních nařízení sice byla na počátku padesátých let dočasně suspendována, vývoj však směřoval k jejich celkové občanské emancipaci, završené ústavou z roku 1867 a zvláštním zákonem o židovských obcích z roku 1890 (zemské právní úpravy již v sedmdesátých letech). Přes ve společnosti existující předsudky platilo, že židé měli být považováni za rovnoprávné občany se specifickým mimokřesťanským vyznáním, jež mohli uplatňovat v rámci vlastních náboženských organizací. Již od josefinských dob tak židovské obce postupně ztrácely charakter autonomních sociálních útvarů a měnily se do podoby územně organizovaných náboženských jednotek, analogických ke křesťanským farnostem nebo sborům.

Mnozí židé se za těchto podmínek vzdávali své náboženské identity a formálně přestupovali ke křesťanským vyznáním, jiní zůstali věrni víře svých předků, ale snažili se o rychlou asimilaci v německém, případně i českém prostředí, další začali chápat židovství především jako etnickou kategorii (sionismus). Tyto proudy fungovaly vedle sebe, často zaštítěné různými spolky a neformálními sdruženími, ale současně docházelo i k jejich značnému prolínání. Reakce většinové společnosti přitom zdaleka nebyly jenom příznivé. Přístup židů ke vzdělání, jejich píle i ekonomické úspěchy jim získávaly nepřátele. Mnohé dosavadní předsudky vůči židům tak znovu nabývaly na síle, vedle dosavadních nábožensky motivovaných záští (antijudaismus) se přitom objevily i xenofobie etnické a rasové (antisemitismus). Drastickým příkladem z českých zemí, ačkoli bychom našli paralely v celé Evropě, byla masivní veřejná kampaň spojená s vyšetřováním vraždy Anežky Hrůzové v roce 1899 (tzv. hilsneriáda, protože z vraždy byl obviněn a odsouzen žid Leopold Hilsner, páchající údajně rituální vraždu křesťanky židem) – proti nesmyslné pověře se tehdy postavil T. G. Masaryk (1850–1937), bylo však evidentní, že reprezentoval výrazně menšinový názor. K poslednímu protižidovskému pogromu na českém území došlo až po první světové válce, v Holešově v prosinci 1918.

Přes tyto excesy platilo, že období pozdního Rakouska-Uhersko a meziválečného Československa byla další epochou všestranného rozvoje židovské komunity v českých zemích. Po odstranění vnějších omezení docházelo k rychlé a široké socializaci židů, jednotlivé proudy moderního židovství si vybudovaly a rozvíjely své instituce, moderní česká ale i německá kultura nejsou bez zásadního přínosu osob židovské víry a/nebo původu prakticky představitelné. Z nejvýznamnějších rabínů a organizátorů náboženského života lze uvést Filipa Bondyho (1830–1907), Jindřicha Brodyho (1868–1942), Aladara Deutsche (1871–1949), Isidora Hirsche (1864–1940), Tobiase Jakobovitse (1887–1944) či Ignaze Zieglera (1861–1948), zásadní byl rovněž úspěšný pokus několika mladých sekulárních židů o poznání a studium chasidismu v Haliči (Jiří Langer, 1894–1943, Otto G. Muneles, 1894–1967). Českou a moravskou židovskou obec však představovali rovněž filosofové Hugo S. Bergmann (1883–1975), Jindřich Kohn (1874–1935), Friedrich Thieberger (1885–1958) a Felix Weltsch (1884–1964), spisovatelé Max Brod (1884–1968), Egon Hostovský (1908–1973), Franz Kafka (1883–1924), Egon Erwin Kisch (1885–1948), František Langer (1888–1965), Jiří Orten (1919–1941), Karel Poláček (1892–1945), sochař Otto Gutfreund (1889–1927) nebo podnikatelé Bohumil Bondy (1832–1907), Emil Kolben (1862–1943), Ludwig Möser (1833–1916), Ignaz Petchek (1857–1937) či Jindřich Waldes (1876–1941), mnozí lékaři, právníci a další úspěšné osobnosti. Jejich vztah k židovské víře a tradicím byl však velice různorodý, od nábožensky aktivních praktikujících židů až po liberály bez jakéhokoli zájmu o religiozitu. Naopak nejznámějšími osobnostmi, které židovské vyznání explicitně opustili, byli novinář Alfred Fuchs (1892–1941), historik Julius Glücklich (1876–1950) nebo spisovatel Franz Werfel (1890–1945).

Meziválečné Československo se stávalo i útočištěm pro židovské uprchlíky z nacistického Německa nebo z dalších evropských zemí, kde se uplatňovaly protižidovské restrikce. Nemělo to však být nadlouho. Již za tzv. druhé republiky (1938–39) začala česká vláda i některé veřejné korporace uplatňovat protižidovská opatření a po německé okupaci nastalo systematické vyřazování židů z veřejného života a postupně i jejich fyzická likvidace v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Jestliže v období vzniku Protektorátu Čechy a Morava žilo na jeho území asi 120 tisíc židů, pouhým třiceti tisícům se podařilo emigrovat a dalších asi deset tisíc perzekuci během druhé světové války přežilo – dvě třetiny českých a moravských židů byly zavražděny. Ani po válce však nebyla situace přeživších vždy záviděníhodná. Museli se domáhat vyvlastněného majetku (ne vždy úspěšně), navíc v případech, kdy se v meziválečném období hlásili k německé národnosti, s nimi bylo často zacházeno jako s (nenáviděnými) Němci. Řada přeživších proto raději volila vystěhování do Izraele nebo Spojených států. Většina před válkou existujících židovských obcí fakticky zanikla.

Ještě v průběhu čtyřicátých let bylo proto nutné provést reorganizaci židovských obcí, jako jejich zastřešující orgán vznikla Rada židovských náboženských obcí; stěžejní význam přitom nabyla pražská obec, která převzala většinu židovské náboženské a další administrativy a jednala se státními orgány (tak tomu do značné míry bylo již během druhé světové války ve vztahu k nacistickým a protektorátním úřadům). Všechny ostatní židovské náboženské obce, pokud se je vůbec podařilo obnovit, byly mnohem menší a v naprosté většině ani neměly k dispozici vlastního rabína. Drtivá většina obcí však vůbec nemohla být obnovena a jejich majetek byl spravován buď z Prahy, nebo prodán či předán jiným institucím; významný podíl zachovaných synagog například převzala Církev československá (husitská), která je adaptovala na modlitebny. Úlohu správce velké části nemovitého i (především) movitého kulturního dědictví českých a moravských židů převzalo už během druhé světové války Židovské muzeum, založené již v roce 1906 a nyní představující správce v důsledku holocaustu opuštěných předmětů závratné historické a umělecké hodnoty – pod vedením Salomona Hugo Liebena (1881–1942), T. Jakobovitse, Josefa Poláka (1886–1945) a po válce Hany Volavkové (1904–1985) se pražské muzeum stalo jednou ze světově nejvýznamnějších institucí svého druhu.

Představitelem české židovské komunity, který měl zásadní vliv na její poválečné znovuvybudování, se stal Gustav Sicher (1880–1960), vrchní zemský rabín v letech 1947–60. Úbytek drasticky sníženého počtu židů nicméně pokračoval i ve druhé polovině 20. století. V monstrprocesech na počátku padesátých let komunisté opět vyrukovali s antisemitskými předsudky, což podněcovalo židy k emigraci, další emigrační vlna pak nastala na počátku tzv. normalizace. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo některým židům doporučeno vystěhování, čehož vesměs využili. Vedle toho docházelo k mnoha konverzím a současně trval tlak státních orgánů na židovské společenství a jeho oficiální představitele. Po úmrtí moravského a později i českého zemského rabína Richarda Federa (1875–1970) úřad nebyl až do roku 1984 obsazen (dalším českým rabínem se stal až konformní Daniel Mayer, * 1957). Za cenu přinejmenším vnější konformity se sice podařilo udržet židovský náboženský život, avšak počet aktivních věřících i náboženských obcí dále jednoznačně upadal.

Ke zvratu došlo po roce 1989 jednak díky masivní zahraniční pomoci, jednak i prostřednictvím nového vedení židovského společenství, které dokázalo využít ekonomických aktivit z turistického ruchu. Pražské židovské obci bylo vráceno Židovské muzeum a další nemovitosti, po složitých jednáních byl v roce 2000 přijat zákon zmírňující majetkové křivdy obětem holocaustu (č. 2012/2000 Sb.), umožňující restituci majetku židovských náboženských obcí (i osob) zabaveného v období druhé republiky a protektorátu. Hned v roce 1990 byla dosavadní Rada židovských náboženských obcí transformována do demokratičtější Federace židovských obcí, došlo k obnově několika suspendovaných náboženských obcí a byly založeny také další židovské organizace a spolky (některé z nich jsou přidruženými členy Federace, k tomu níže). Současně docházelo a nadále dochází k rozšiřování názorové palety židovského společenství. Nábožensky aktivní židé v Čechách a na Moravě už nereprezentují jen ortodoxní větev judaismu, ale i konzervativní a reformní proudy, objevují se i jednotlivci a společenství na hranici judaismu. Představitelé respektovaných židovských institucí (na prvním místě dlouholetý český zemský rabín Karol Sidon, * 1942, který je sám konvertitou a úřad zastává od roku 1992) byli velmi skeptičtí vůči různým podobám moderního „filojudaismu“ a fakticky zabránili otevření židovského společenství zájemcům nesplňujícím halachická kritéria.

Organizace náboženské společnosti

Základní organizační jednotkou judaismu je místní obec s voleným předsedou a dalšími funkcionáři. Pokud je to možné, působí v ní rabín, tedy učenec, který pracuje s posvátnými texty, učí je, vykládá je a případně o nich káže při bohoslužbách. Z role kvalifikovaného učitele vyplývá i jeho pravomoc soudit spory v obci a dohlížet na školu, pokud ji obec založila. Ve městech, kde je více obcí, anebo v zemích může být zřízena funkce vrchního (nebo též zemského) rabína. Od 19. století mají obě tradiční větve judaismu, sefardští a aškenázští židé, svůj vrchní rabinát na území současného Státu Izrael.

Česká Federace židovských obcí, která v roce 1990 nahradila v tomto smyslu obdobně fungující, avšak vůči komunistickému režimu zcela konformní Radu židovských náboženských obcí, je zastřešujícím orgánem jednotlivých autonomních židovských náboženských obcí (v současnosti je jich 10) a dalších židovských organizací a spolků (Česká unie židovské mládeže, Terezínská iniciativa, náboženský spolek Bejt simcha ad.), které mají status přidružených organizací. Federaci vede rada, do níž každá náboženská obec vysílá zástupce podle své velikosti, a jejímiž členy jsou dále představitelé všech přidružených organizací. Rada ze svých řad volí na čtyři roky předsedu a tajemníka.

Jednotlivé židovské náboženské obce jsou právně samostatné, pro jejich vznik je rozhodující pravidelné konání bohoslužeb. Obec reprezentuje volený předseda. Většina obcí nemá vlastního rabína a bohoslužby v nich vede vrchní zemský rabín nebo jeho zástupce.

Židovské náboženské obce

Židovské náboženské obce (ŽNO) v moderním slova smyslu vznikaly v průběhu „dlouhého“ 19. století a k jejich definitivnímu právnímu a organizačnímu ustavení došlo prostřednictvím zákona z roku 1890. V zásadě přitom jde o židovský ekvivalent územní křesťanské farnosti, přičemž hlavním posláním obce je organizace náboženského života. V roce 1952 došlo k výraznému snížení počtu (namnoze jen formálně existujících) židovských náboženských obcí, kdy nadále zůstalo jen devět „standardních“ či „mateřských“ ŽNO a jim byla podřízena menší lokálně oddělená společenství („synagogální sbory“), vytvořená analogicky k protestantským filiálním sborům. V průběhu devadesátých let se několik dříve suspendovaných náboženských obcí osamostatnilo.

	židovských náboženských obcí
1930	153
1940	--
1950	53 (1947)
1960	9
1970	5
1980	5
1990	>5
2000	10
2010	10
2020	10

Církevní zařízení

Jednotlivé židovské náboženské obce i jejich společenství zřizují poměrně velké množství různých podpůrných podniků, další vznikaly a vznikají z iniciativy spolků i jednotlivců; jejich výčet, natož hlubší charakteristika by si vyžádaly rozsáhlé pojednání, pro které dosud nejsou provedeny ani všechny přípravné práce.

Federace židovských obcí v současnosti zřizuje Židovské muzeum v Praze a nakladatelství Sefer, jejími přidruženými členy jsou spolky a instituce B‘ nai B‘ rith Renessaince (humanistický spolek), Bejt Praha (konzervativní náboženský spolek), Bejt Simcha (liberální náboženský spolek), Česká unie židovské mládeže, Hakoach (sportovní organizace), Sdružení židovských vojáků a odbojářů, Terezínská iniciativa (sdružení vězňů koncentračních táborů), Ukrývané dítě Hidden Child (sdružení dětí přeživších druhou světovou válku tajným umístěním v křesťanských rodinách), WIZO (ženská organizace) a Židovská liberální unie. Pražská židovská náboženská obec prostřednictvím Nadace R. S. Laudera provozuje mateřskou a základní školu a osmileté gymnázium. Existují i další (filo-)židovské spolky a sdružení, stojící mimo tento rámec.

Prvním pokusem o židovské periodikum v českých zemích byl zřejmě německojazyčný kalendář Luah li-šenath, vycházející v letech 1817–1938, od roku 1931 doplněný i českou verzí. Vedle toho vycházely Israelitischer Zeitbote (1864–66) a Brandeis illustrirter israelitischer Volkskalender (1882–1933). Zásadním periodikem židů hlásících se k české národnosti byl Kalendář česko-židovský, vycházející jako ročenka v letech 1881–1938, spolek židovských akademiků vydával Židovský kalendář (1920–38). Vydávání Luachu bylo obnoveno v roce 1953 začala vycházet i Židovská ročenka (zpočátku s dvouletou periodicitou). Akademickým časopisem, vycházejícím v angličtině a němčině, je od roku 1965 fakticky ročenka Judaica bohemiae. Památník holocaustu v Terezíně vydává Terezínské listy (od 1970).

Oficiálním periodikem pražské ŽNO se v roce 1934 stal čtrnáctideník a později týdeník Věstník Židovské obce náboženské v Praze (vycházel v letech 1934–39 a 1945–52), podobné, avšak kratší pokusy podniklo i několik dalších židovských obcí. Věstník byl v roce 1953 i oficiálně přeměněn na celostátní časopis (fakticky tak fungoval hned od roku 1945) s titulem Věstník židovských  náboženských obcí v Československu (měsíčník, 1952–90), v rámci odstraňování vlivu komunistického státního církevního dozoru v roce 1990 přejmenovaný na dodnes vycházející Roš chodeš. Časopis nadále slouží českým i slovenským židům. Jeho vydavatelem je Federace židovských obcí prostřednictvím nakladatelství Sefer, které vydává i další náboženskou a historickou židovskou literaturu.

Vedle toho existovalo a existuje množství dalších židovských periodik v českých zemích.

Počet věřících

Snahy o statistické podchycení počtu a dalších charakteristik židovského obyvatelstva jsou vlastně prvními systematickými pokusy o statistiku obyvatelstva; k prvním takovým soupisům docházelo z ekonomických a správních důvodů již v 18. století. Moderní sčítání lidu evidují židovské obyvatelstvo podle vyznání (v minulosti označovaného také jako „mojžíšské“).

	sčítání lidu
1880	147204
1890	149845
1900	148988
1910	140426
1921	125083
1930	117551
1940	--
1950	8038
1960	--
1970	--
1980	--
1991	1292
2001	1515
2011	1474
2021	1901

Údaje do roku 1918 jsou za celé tehdejší české země, údaje za roky 2011 a 2021 jsou součtem osob hlásících se k Federaci židovských obcí (1129 osob v roce 2011, 474 osob v roce 2021) a k jiným formám judaismu.

Literatura

Michal BUŠEK (ed.): „Naděje je na další stránce.“ 100 let knihovny Židovského muzea v Praze. Židovské muzeum, Praha 2007.
Kateřina ČAPKOVÁ: „The Jewish Elites in the 19th and 20th Centuries. The B’nai B’rith Order in Central Europe.“ Judaica Bohemiae 36, 2000, s. 119–142.
Kateřina ČAPKOVÁ: Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938. Paseka, Praha 2005.
Kateřina ČAPKOVÁ – Michal FRANKL: Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem 1933–1938. Paseka, Praha 2008.
Marek ČEJKA – Roman KOŘAN: Rabíni naší doby. Barrister & Principal, Brno 2001.
Oskar DONATH: Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století. A. Píša, Praha 1930.
Ivana EBELOVÁ – Michal ŘEZNÍČEK – Klára WOITSCHOVÁ – Jiří WOITSCH: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska V. Židovské obyvatelstvo v Čechách v letech 1792–1794. EÚ AV ČR, Praha 2007.
Michael A. FISHBANE: Judaismus. Zjevení a tradice. Prostor, Praha 2003.
Michal FRANKL: „Emancipace od židů.“ Český antisemitismus na konci 19. století. Paseka, Praha – Litomyšl 2007.
Alena HEITLINGEROVÁ: Ve stínu holocaustu a komunismu. Čeští a slovenští židé po roce 1945. G plus G, Praha 2007.
Miroslav KÁRNÝ: „Konečné řešení.“ Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Academia, Praha 1991.
Hillel J. KIEVAL: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918. Paseka, Praha – Litomyšl 2011.
Pavel KOHN: Kolik naděje má smrt. Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají. L. Marek, Brno 2000.
Jan LÁNÍČEK:  Ve stínu šoa. Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní. Academia, Academia 2017.
Michael L. MILLER: Moravští Židé v době emancipace. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015.
Otto MUNELES: Bibliografický přehled židovské Prahy. Židovské muzeum, Praha 1952.
Zdeněk R. NEŠPOR a kol.: Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Scriptorium, Praha 2010.
Ja’akov NEWMAN – Gavri’el SIVAN: Judaismus od A do Z. Sefer, Praha 1992.
Martina NIEDHAMMER: Jen pro peníze? Pražské židovské elity v 19. století – skupinová biografie. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017.
Bedřich NOSEK – Pavla DAMOHORSKÁ: Židovské tradice a zvyky. Karolinum, Praha 2010.
Leo PAVLÁT – Jiří FIEDLER – Jiřina ŠEDINOVÁ a kol.: Židé. Dějiny a kultura. Kliment a Mrázek, Praha 1997.
Tomáš PĚKNÝ: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Sefer, Praha 2011.
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ: Židovská menšina v Československu v letech 1956–1968. Od destalinizace k Pražskému jaru. Židovské muzeum, Praha 2011.
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: Židovská menšina v Československu ve 20. letech. Židovské muzeum, Praha 2003.
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: Židovská menšina v Československu ve 30. letech. Židovské muzeum, Praha 2004.
Miloš POJAR – Blanka SOUKUPOVÁ – Marie ZAHRADNÍKOVÁ: Židovská menšina za druhé republiky. Židovské muzeum, Praha 2007.
Rolf RENDTORFF: Hebrejská bible a dějiny. Vyšehrad, Praha 1996.
Livie ROTHKIRCHNENOVÁ – Eva SCHMIDT-HARTMANNOVÁ – Avigdor DAGAN: Osud Židů v protektorátu 1939–1945. Trizonia + Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, Praha 1991.
Vladimír SADEK: Židovská mystika v Praze. Společnost židovské kultury, Praha 1992.
Vladimír SADEK: Židovská mystika. Fra, Praha 2003.
Kurt SCHUBERT: Židovské náboženství v proměnách věků. Vyšehrad, Praha 1999.
Blanka SOUKUPOVÁ: Židé v českých zemích po šoa. Identita poraněné paměti. Marenčin PT, Bratislava 2016.
Blanka SOUKUPOVÁ – Peter SALNER – Miroslava LUDVÍKOVÁ: Židovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě. Židovské muzeum, Praha 2009.
Marc STERN: Svátky v životě Židů. Vyšehrad, Praha 2001.
Jana SVOBODOVÁ: Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948–1992. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994.
Jiřina ŠEDINOVÁ a kol.: Dialog myšlenkových  proudů středověkého judaismu. Mezi integrací a izolací. Academia, Praha 2011.
Veronika VESELÁ-PRUDKOVÁ: Židé a česká společnost v zrcadle literatury. Od středověku k počátkům emancipace. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003.
Magda VESELSKÁ (ed.): Bestii navzdory. Židovské muzeum v Praze 1906–1940. Židovské muzeum, Praha 2006.
Magda VESELSKÁ: Archa paměti. Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím. Academia + Židovské muzeum, Praha 2012.
Martin WEIN: Slovanský Jeruzalém. Jak Češi založili Izrael. Academia, Praha 2018.
Moshe YEGAR: Československo, sionismus, Izrael. Historie vzájemných vztahů. Victoria Publishing, Praha 1997.
The YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe I. – II. 2008. Dostupné online: yivoencyclopedia.org.

Oficiální internetové stránky: https://www.fzo.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

---

Viz též heslo Federace židovských obcí v ČR (JKI-J) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)