Ústředí muslimských obcí

Ústředí muslimských obcí

Ústředí muslimských obcí je zastřešujícím orgánem společenství muslimů – vyznavačů islámu v České republice. V roce 2004 získalo status registrované náboženské společnosti, bez tzv. zvláštních práv. Islám přitom patřil mezi státem uznaná náboženství už dřív, v předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1912–18 a v Čechách a na Moravě znovu v období protektorátu v letech 1941–45. Existence malé komunity muslimů, většinou zahraničního původu, přitom těmto aktům předcházela a trvala i v obdobích, kdy islám legální status neměl; jednalo se ovšem o početně nevelkou a personálně velice proměnlivou skupinu, v níž čeští konvertité k islámu tvořili menšinu.

Stručná historie islámu

Islám vznikl na Arabském poloostrově v 7. století v nábožensky pestrém prostředí, kde se víra v astrální božstva, v božstva přírodních sil a v různé démony vyskytovala vedle judaismu a ikřesťanství v několika jeho podobách. Podobně jako jinde v semitském prostředí bylo i zde povědomí o nejvyšším Bohu. Právě on jako jediný Bůh (al Láh) údajně začal roku 610 promlouvat prostřednictvím anděla Džibríla (Gabriela) k Muhammadovi Ibn Abdulláhovi (?570–632) na místě, kam se Muhammad uchyloval k rozjímání. Bylo poblíž města Mekky, kde Muhammad žil se svou manželkou Chadídžou. Muhammad prý pochyboval o pravosti svých zjevení, ale po čase je přijal jako proroctví a sděloval je v malém okruhu posluchačů. Teprve po třech letech s nimi vystoupil veřejně. Cítil se jako prorok, který svým poselstvím o jediném Bohu navazuje na předchozí proroky, jejichž slova ovšem nebyla (plně) přijata nebo byla zapomenuta. Postupem času narůstal v Mekce odpor proti jeho výlučné monoteistické zvěsti a když v roce 619 zemřela Chadídža i Muhammadův vlivný strýc Abú Tálib, který jej podporoval a chránil, musel Muhammad Mekku tajně s několika svými druhy opustit. Roku 622 využil pozvání obyvatel Jathribu, kteří mu nabídli ochranu a slíbili poslušnost jeho prorockým slovům.

Odchod do Jathribu znamenal přelom, později vyznačený i tím, že začátek roku, v němž se udál, se stal počátkem muslimského kalendář. Obec se přejmenovala na Madínat an-nabí (Město Prorokovo, Medínu), Muhammad ji politicky i vojensky konsolidoval a s vojskem muslimů roku 630 po několika střetech definitivně porazil nepřátelskou Mekku a slavně se do ní navrátil. Než roku 632 zemřel, podařilo se muslimům ovládnout a sjednotit celý Arabský poloostrov. Muhammad po sobě zanechal zjevení, která jeho stoupenci znali zpaměti a která byla nedlouho po jeho smrti shrnuta do souboru, nazvaného Korán (ve významu „přednášení“, „recitace“, popř. „čtení“).

Společenství muslimů vedli po Muhammadově smrti „náměstkové posla božího“ – chalífové. K vládě prvních čtyř se muslimové vztahují jako k ideálnímu věku jednotného a vítězného islámu. Abú Bakr as-Siddíq (vládl v letech 632–634) zvládl zmatek po Muhammadově smrti a zabránil rozpadu obce muslimů. 'Umar ibn al-Chattáb (v čele od roku 634 do roku 644) pak vedl rychlou expanzi islámu díky vítězství nad byzantskou a perskou říší. Třetí idealizovaný chalífa 'Uthmán ibn 'Affán (vládl 644–656) se sice zasloužil o vznik kanonického textu Koránu, ale preferencí příbuzných ze svého rodu Umajjovců ještě zvýšil napětí kolem způsobu volby mužů do čela muslimské pospolitosti. Po jeho násilné smrti byl zvolen chalífou 'Alí ibn Abí Tálib (vládl 656–661), Muhammadův bratranec a zeť (manžel jeho dcery Fátimy), zastupující to křídlo muslimů, které si za chalífy přálo Muhammadovy mužské příbuzné. Po vraždě 'Alího se k moci dostali Umajjovci. Do čela odporu proti jejich málo příkladnému způsobu života se postavil 'Alího syn al-Husajn; padl ale roku 680 v boji dříve, než došlo k válce Umajjovci. Jeho smrtí se obec muslimů definitivně rozdělila na následovníky 'Alího, ší'ity, a hlavní proud muslimů, jenž byl později nazván sunnity.

Umajjovci přenesli sídlo chalífátu z Medíny do Damašku. Roku 750 byla jejich dynastie vyvrácena vzbouřenci, kteří ustavili chalífát v Baghdádu a předali vedení do rukou dynastie Abbásovců. Nezávisle na Abbásovcích existoval v 10. a 11. století na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe Cordóbský chalífát. Po vyplenění Baghdádu mongolskými vojsky roku 1258 byl chalífát přenesen do Egypta. Už za Abbásovců byla moc chalífů omezována a v Egyptě se chalífát stal už spíše formální institucí. Skutečnou moc měli v rukou vládcové jednotlivých muslimských států. Mezi nimi byli i ší'ité; vrchol moci ší'itských dynastií nastal v 10. století. Na konci 15. století byli muslimové vytlačeni z Pyrenejského poloostrova. Po roce 1517 nosili titul chalífy osmanští sultáni a po vzniku Turecké republiky byl chalífát roku 1924 zrušen. Mezitím se islám stále šířil také bez mocenských zásahů, a to hlavně díky obchodním stykům, především do jihovýchodní Asie, Číny a subsaharské Afriky. Na Indický poloostrov muslimové přicházeli už od 8. století, ale ve větší míře se mocensky prosazovali od 13. století a v 16. a 17. století zde vytvořili silnou mughalskou říši. Počet muslimů na světě je v současnosti odhadován na asi 1,8 miliardy.

(Pozn.: ráz (hamza) v celém hesle přepisujeme apostrofem).

Religionistická charakteristika islámu

Islám je monoteistické náboženství a poddanost člověka jedinému Bohu je jeho základem i cílem. Kromě víry v jediného Boha předpisuje islám muslimům (těm, kteří jsou Bohu poddáni) také víru v předchozí proroky (včetně proroka 'Ísy – Ježíše), zjevené knihy, anděly a džinny a víru ve všeobecné zmrtvýchvstání a poslední soud. K tomu se někdy přidává i víra v to, že Bůh vše řídí a vše (předem) ustanovuje.

Výše zmíněnými zjevenými knihami, dochovanými až dosud, jsou Tóra (zjevená Mojžíšovi), Žalmy (Davidovi), Evangelium (Ježíšovi) a Korán, zjevený Muhammadovi. Korán má mezi těmito knihami jedinečné postavení, neboť je posledním a dokonalým zjevením, které předchozí knihy nahrazuje. Kromě úvodního textu, jenž je modlitbou (súra Fátiha), je mluvčím v ostatních súrách sám Bůh. V těch, které jsou označeny jako mekkánské, často a naléhavě volá lidi k poslušnosti, připomíná jim příběhy předchozích proroků, obvykle v jiné podobě známých i z kanonických textů judaismu a křesťanství, a líčí budoucí odměny a tresty. V medínských súrách převažují řešení praktických otázek života muslimů a jejich společenství. Při redakci za 'Uthmána bylo celkem 114 súr seřazeno od nejdelší po nejkratší (s výjimkou Fátihy) a uvozeno formulí „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ (tzv. basmala). Ve zbožnosti muslimů má Korán ústřední a zcela zásadní postavení: pasáže z něj jsou součástí modliteb, je hojně recitován a čten, muslimové ho umějí i nazpaměť, s kaligraficky provedenými verši z něho se setkávají v muslimských zemích téměř všude, jeho arabština slouží jako jazyková norma.

Vzhledem k tomu, že vztah muslima k Bohu má především podobu poslušnosti, zaobírá se islámské myšlení spíše otázkami právní povahy než otázkami věroučnými. Soubor právních norem (šarí'a), kodifikujících povinnosti člověka k Bohu i jeho vztahy k jiným lidem, má základ v Koránu a ve výrocích, které jsou více či méně věrohodně připisovány Muhammadovi a jeho druhům, ale po celou historii je s použitím stanovených pravidel rozpracováván a aktualizován v nových výkladech a aplikacích. Nachází se ve čtyřech základních podobách podle právních škol (madhabů, některé další madhaby přitom již zanikly), které se vyvinuly v odlišných historických a geografických podmínkách. Účelem islámské právní vědy vědy je přiřadit každý čin člověka do jedné z pěti kategorií: mezi činy povinné, doporučené, indiferentní (nepřikázané ani nezakázané), zavrženíhodné a zakázané (a tedy trestné).

Jádrem souboru povinností muslima vůči Bohu je tzv. pět pilířů či sloupů islámu. Především plněním těchto povinností se projevuje poddanost člověka Bohu, a tedy jeho příslušnost k islámu. Prvním pilířem je vyznání víry, které zní: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je poslem božím“. Tímto vyznáním je dovršena konverze k islámu a toto vyznání muslima provází při každé modlitbě a (spolu s basmalou) mu připomíná jeho náboženství v mnoha všedních situacích. Modlitba je dalším pilířem islámu; její platnost je ovšem vázána na řadu podmínek v rozsahu od upřímnosti srdce až k čistotě těla. Povinných je pět modliteb denně, přičemž muži mají za povinnost přijít ke společné páteční polední modlitbě do mešity či modlitebny a vyslechnout kázání. Tradičně je na třetím místě mezi pilíři islámu jmenována almužna. Její základ, povinný pro muslima disponujícího majetkem v určité výši, se v muslimských společnostech stával státní daní. Výše povinné almužny byla u každého zemědělského produktu jiná; v peněžní ekonomice je stanovena na 2,5 %. Sociální cítění, na jehož rozvinutí islám dává velký důraz, vede muslimy i k dobrovolným almužnám. Čtvrtým pilířem je půst během celého měsíce ramadánu, a to od jídla, pití a pohlavního styku v době od východu do západu slunce. Pátým pilířem je (obvykle) šestidenní pouť do Mekky, vykonaná nejméně jednou za život v určený čas a společně s ostatními poutníky. K těmto pilířům se více či méně těsně přimyká i zásada usilovat o šíření islámu (džihád), která může mít běžnou podobu snahy o prohloubení vlastní zbožnosti, ale výjimečně i podobu společné násilné aktivity.

S pilíři islámu jsou spojeny dva nejvýznamnější svátky muslimů. V době, kdy vrcholí společná pouť do Mekky, nastává svátek obětování (velký svátek), jímž si muslimové připomínají víru Ibráhíma, s níž byl připraven obětovat svého syna Isma'íla (v judaismu a v křesťanství vystupuje v tomto Abrahamově příběhu jeho syn Izák a nikoliv Izmael). Druhým svátkem je období po ukončení půstu v měsíci ramadán – oslavy konce půstu mohou trvat i tři dny. Kromě Nového roku se dalšími svátky připomínají události z Muhammadova života: jeho narození, začátek zjevování či jeho cesta do nebes a zpět. Ší'ité si navíc připomínají smrt Husajna, jejž považují za mučedníka, nebo ustanovení Alího Muhammadovým nástupcem. Existuje ovšem mnoho dalších lokálních svátků a významných dnů.

Společenství muslimů se během své historie bohatě diferencovalo. Jedna osa této různosti je na jedné straně vyznačena střízlivou a přísnou ortodoxií, zaměřenou na poslušnost, a na druhé straně otevřeností k vnitřnímu prožívání Boží existence. Islámská mystika – súfismus – je velmi různorodý proud, který tvoří bratrstva a řády obvykle nábožensky horlivých muslimů, ochotných i k askezi a toužících po osobním vztahu k Bohu. Do své mystické praxe jsou schopni integrovat prvky jiných kultur a náboženství, a súfismus se tak stává podkladem pro lidovou, často ne zcela ortodoxní, ale misijně velmi úspěšnou zbožnost. V lidové zbožnosti s její úctou ke světcům a jejich hrobům, s pověrečností či vírou v zázraky nacházejí přísně ortodoxní muslimové případy porušování zásadního požadavku na uznání jedinnosti boží, což může vést ke konfliktům. Jinou osu různosti tvoří již zmíněné počáteční rozdělení muslimské obce na menšinové ší'ity a většinové sunnity a množství schizmatických skupin v minulosti i současnosti. Další osa různosti je samozřejmě dána etnickou příslušností muslimů.

Islám v českých zemích

Nepočítáme-li ojedinělé kupce ve středověku, k prvním kontaktům českých zemí s „Turky“, „Tatary“, „machometány“ či „musulmany“ (korektní výraz „muslimové“ tehdy vůbec nebyl znám) došlo v souvislosti s invazí Osmanské říše na Balkán a do střední Evropy v 16. a 17. století. Válečná konfrontace, třebaže pro Habsburskou říši (s výjimkou většiny Uher) nakonec úspěšná, posílila starší negativní a konfrontační stereotypy vnímání muslimů. Stejně jako dlouhodobý zábor Uher a řady dalších balkánských zemí Osmanskou říší a národně osvobozovací boje tamních etnik proti turecké nadvládě, trvající v některých případech až do první světové války. K nové rakousko-turecké konfrontaci došlo po protitureckém povstání v Bosně (1875), kdy byla země obsazena rakouským vojskem a prohlášena protektorátem (1878). Po třiceti letech (1908) byl tento stav „legalizován“ formální anexí Bosny, která se tak stala „plnohodnotnou“ součástí Rakouska-Uherska. Výrazem změny stavu bylo uznání islámu „hanafitského ritu“ (sunnitského islámu podle hanafijského/hanífovského madhabu) jako jednoho z povolených náboženství v roce 1912. České země se s ním však prakticky nesetkaly, i když příležitostně docházelo k migraci jednotlivců muslimského vyznání z Bosny a odjinud, nebo k dočasné přítomnosti jiných muslimů (obchod, lázně).

Tato situace trvala bez velkých změn i po první světové válce. Zatímco prakticky všechna ostatní v Předlitavsku uznávaná vyznání byla bez dalšího recipována Československou republikou (situace v někdejších Uhrách byla složitější), islám mezi státem uznaná náboženství nepatřil. Delší čas to nikomu nevadilo, iniciativy se však začali chápat někteří zahraniční diplomaté působící v Československu spolu s (nemnoha) českými konvertity k tomuto „exotickému“ náboženství. Významnou osobností rodící se muslimské obce se stal publicista Bohdan, novým jménem Mohamed Abdalláh Brikcius (1903–1959). V prosinci 1934 se konala ustavující schůze Moslimské náboženské obce pro Československo, která začala rovněž vydávat periodikum Hlas MNO a žádala ministerstvo školství a národní osvěty o legalizaci ve smyslu obnovy platnosti původního předlitavského uznání. Ministerstvo se tomu z různých důvodů (včetně údajného praktikování polygamie českými muslimy) vzpíralo, a ani tlak početně nevelké muslimské obce nebyl soustavný, proto se do konce první republiky nic nezměnilo. Na druhou stranu, muslimům nebylo ani nikterak bráněno v jejich náboženském životě a muslimská náboženská obec fungovala jako spolek – podobně jako řada menších křesťanských společenství, která z různých důvodů o státní uznání nestála.

Vzhledem k tomu, že nacisté v rámci svého protižidovského tažení podporovali Araby (stejně jako pro ně bylo výhodné podporovat národněosvobozovací boje proti koloniálním velmocím – Francii a Spojenému království), někteří čeští muslimové inklinovali k rétorické a publicistické podpoře nacistického Německa ještě před okupací českých zemí. V protektorátu tyto tendence pokračovaly, do té míry, že Hadži Brikcius, působící i jako redaktor Vlajky, mohl být po válce právem odsouzen jako kolaborant. Současně byla za příznivějších podmínek obnovena jednání o legalizaci islámu, resp. Moslimské náboženské obce, k němuž došlo nařízením prezidia ministerské rady 18. prosince 1941. Na činnosti obce, k níž se podle některých pramenů údajně hlásilo až 700 věřících většinou nečeského původu, se tím však mnoho nezměnilo, nejsou doloženy ani její další kontakty s protektorátními či okupačními úřady. Byl-li Brikcius jako nejviditelnější představitel (ne vždy předseda) muslimské obce podporovatelem nacistického režimu, o všech českých muslimech to rozhodně neplatilo. K islámu přitom nezávisle na politických poměrech přestupovali další zájemci, včetně úředníka a pozdějšího středoškolského učitele Přemysla (Mohameda Aliho) Šilhavého (1917–2008) a orientalistů a překladatelů Ivana (Ahmeda) Hrbka (1923–1993) a Jiřího (Abdallláha) Bečky (1916–2004).

Protektorátní uznání muslimské obce přestalo platit anulováním všech protektorátních zákonů, vyhlášek a nařízení jedním z prezidentských dekretů Edvarda Beneše, Brikcius byl zatčen a odsouzen za kolaboraci (ve vazbě již od května 1945, vězněn 1946–53) a ostatní muslimové raději veřejně nevystupovali. Skrytá činnost výrazně zmenšené obce však trvala, i když není jasné, jak výrazně a jak dlouho se jí účastnili intelektuálně nejvýznamnější členové jako Hrbek a Bečka; oba dali přednost spíše akademické kariéře. Neúspěšný pokus o novou legalizaci byl podniknut v letech 1968–69. V období tzv. normalizace se do popředí miniaturního nepovoleného společenství dostal Šilhavý, který stál od roku 1990 v čele obnovených snah. V květnu 1991 se konala ustavující schůze Ústředí muslimských obcí, jehož byl Šilhavý zvolen předsedou. Jeho úloha však už zůstala spíše deklarativní, stejně jako dalších českých konvertitů k islámu – arabisty Petra Pelikána (* 1964) nebo geologa Vladimíra Sáňky (* 1959). Většinu členů několika muslimských společenství začali tvořit nově příchozí cizinci, případně jejich rodinní příslušníci (české manželky, které přestoupily na islám, viz manželství).

Postupně se vytvořilo několik muslimských center s vlastními modlitebnami či mešitami (prosazení jejich povolení nebo stavby se stalo předmětem konfliktů se vzrůstající protimuslimsky naladěnou částí společnosti), z nichž nejvýznamnější jsou v Brně, Praze (nejméně dvě) a Teplicích. Většinu jejich uživatelů a často i vedoucí představitele přitom tvoří cizinci, islám v české společnosti výraznější kořeny zatím nezapustil. Vzájemné vztahy těchto komunit, nezřídka dost malých, jsou ovšem komplikované a zdaleka ne všechny se hlásí k registrovanému Ústředí muslimských obcí. To bylo jako formální zastřešující orgán muslimů v ČR v roce 2004 registrováno jako náboženská společnost, bez tzv. zvláštních práv. O dva roky později Ústředí požádalo o výjimku v podobě přiznání některých zvláštních práv, avšak bezúspěšně. Desetiletí po oficiální registraci, kdy by teoreticky mohli žádat (při splnění dalších podmínek, především členstva odpovídajícího 1 promile české populace), což neučinili, naopak využili protiislámští aktivisté k mediálním útokům na islám i společenství muslimů.

Ústředí muslimských obcí v České republice je organizací (části) sunnistkých muslimů, jeho aktivit se ale patrně účastní i někteří ší'ité. Ti ovšem mají v Brně také svou vlastní organizaci. Podobně se k páteční modlitbě samostatně scházejí turečtí a někteří kuvajtští nebo malajští, nedávno například i kazašští muslimové. Ze schizmatických skupin u nás samostatně působí bahá'í (Bahá'í společenství); ahmadíjští muslimové se na začátku devadesátých let pokusili o misii (její součástí byl i nepříliš kvalitní překlad Koránu do češtiny), nebyli ale úspěšní.

Organizace náboženské společnosti

Ústředí muslimských obcí je formálně zastřešující organizací organizačně i ideově samostatných místních náboženských obcí, tvořenou výkonnou radou a několika dalšími orgány. Jeho reálný (i koordinační) vliv je ovšem dosti omezený kvůli komplikovaným vztahům mezi různými skupinami muslimů a jejich centry. Praktický náboženský život muslimských komunit v České republice je tak vázán právě na místní obce, včetně těch které zastřešující charakter Ústředí neuznávají. Oficiální sídlo Ústředí je v Praze.

Někdejší Moslimská náboženská obec vydávala časopis Hlas MNO (měsíčník 1937–45), obnovený jako samizdat v roce 1983. V letech 1990–2009 časopis Hlas vycházel legálně jako dvoj/měsíčník péčí Ústředí muslimských obcí. Toto společenství i jednotlivé náboženské obce vydávají další náboženskou literaturu, která vychází i v dalších spřízněných nakladatelstvích – např. Dar ibn Rushd Šarífa Bahbnúha (* 1941).

Počet věřících

	sčítání lidu
1880	3
1890	8
1900	3
1910	33
1921	--
1930	--
1940	--
1950	--
1960	--
1970	--
1980	--
1991	495
2001	3699
2011	3358
2021	5244

Tabulka zahrnuje všechny osoby, které se v příslušném sčítání lidu hlásily k islámu či muslimskému náboženství; výsledky sčítání lidu z období první republiky a vlády komunistického režimu tyto kategorie samostatně neevidovaly. V rámci posledního censu (2011) je možné rozlišit muslimy hlásící se k Ústředí muslimských obcí (1 437 osob) a ostatní muslimy (1 921 osob), v roce 2021 to bylo 112 vs. 5132 osob.

Literatura

Frederick M. DENNY: Islám a muslimská obec. Prostor, Praha 1999.
Jakub HAVLÍČEK: „Kritika islámu na českém internetu – možnosti interpretace. Případ facebookové stránky Islám v České republice nechceme.“ Lidé města 17, 2015, 3, s. 475–511.
Luboš KROPÁČEK: Duchovní cesty islámu. Vyšehrad, Praha 1993 (několik dalších vydání).
Adéla KŘIKAVOVÁ – Miloš MENDEL – Zdeněk MÜLLER: Islám – ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990 (také další vydání).
Miloš MENDEL – Jiří BEČKA: Islám a české země. Votobia, Olomouc 1998.
Miloš MENDEL – Bronislav OSTŘANSKÝ – Tomáš RATAJ: Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007.
Bronislav OSTŘANSKÝ: Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Libri, Praha 2009.
Bronislav OSTŘANSKÝ: Islamofobie po česku. Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy. Vyšehrad, Praha 2017.
Daniel TOPINKA (ed.): Muslimové v Česku. Etablování muslimů a islámu na veřejnosti. Barrister & Principal, Brno 2016.

Oficiální internetové stránky: http://www.umocr.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek