Církev adventistů sedmého dne

Církev adventistů sedmého dne

Církev adventistů sedmého dne je českou součástí celosvětového společenství, které se ve Spojených státech formálně ustavilo roku 1863, ale jehož kořeny jsou již v tzv. velkém očekávání ve třicátýcha čtyřicátých letech 19. století. Právě okolnosti očekávání druhého příchodu Krista, přesvědčenío sobotě jakoo správném dnu odpočinku podle božího přikázánía speci­fický vztah ke zdraví jsou hlavními specifiky tohoto společenství konzervativních evangelikálů. Do českého prostředí adventní hnutí vstoupilo na konci 19. stoletía k jeho plné institucionalizaci došlo v období kolem první světové války, od roku 1950 je Církev adventistů sedmého dne státem uznanou církví (s výjimkou zákazua pronásledování v letech 1952–56), v současnosti užívá institutu tzv. zvláštních práv.

Historie adventního hnutí se zvláštním zřetelem k adventismu sedmého dne

Adventisté sedmého dne tvoří nejvýznamnějšíz těch společenství, která jsou pokračovateli adventistického (adventního) hnutí. Adventistické hnutí vzniklo ve Spojených státech v prostředí rychle se rozvíjejícího evangelikalismu ve třicátých letech 19. století na základě myšlenek farmáře Williama Millera (1782–1849). Miller byl náruživým čtenářema po své konverzi roku 1816 se začal intenzivně věno­vat Bibli původně snad především proto, aby mohl oponovat námitkám svých deistic­kých přátel vůči její pravdivosti v doslovném významu. Miller byl totiž naopak přesvěd­čen, že celá Bible je bezrozporným „božím slovem“, které nese aktuálnía pravdivé poselství. Je proto třeba ji zkoumat,a to včetně růz­ných časových údajů, které nemají být vztahovány pouze k minulým událostem, ale mají být chápány jako pro­roctví budoucích dějů. Patrně již roku 1818, ale nejpoz­ději roku 1823 došel Millerk názoru, že nejvý­znamnější z těchto budoucích dějů – druhý Kristův příchod (advent) – se uskuteční roku 1843.

Stejně jako jiní vykladači také Miller vyvozovalz několika místv Bibli výkladové pravidlo, že jednomu dni uvedenému v biblickém proroctví odpovídá jeden kalendářní rok. Ze slov Knihy Daniel

Až roku 1831a teprve na výzvu svých přátel Miller vystoupil s tímto výpočtem veřejně. Roku 1833 se stal baptistickým laickým kazatelema začal být zván ke kázáníma přednáškám ve sborech amerických evangeli­kálních denominací. Jeho poselství přebírali další kazateléa stejně jako on vydávali také brožurya traktáty, psali do evangelikálních časopisů, vystupovali na táborových shromážděnícha pořádali konference. Účinek Millerova poselství zvyšovalyi přírodní úkazy, například v roce 1833 roj meteoritů považovaný za nebeské znamení „padání hvězd“, nebo velká kometa v únoru 1843.

Millerité (nebo též adventisté, jak se sami nazývali) byli příslušníky různých evangelikál­ních denomina­cí. Spojo­valo je jen přesvědčení, že Bibli musí být rozuměno doslovně, že Millerův výpočet je správnýa že římský katolicismus je nepřítelem skutečných křesťanů (a papež je samotným antikris­tem). Jedinečnou roli v šíření Millerova poselství po celých Spo­jených státech měl kazatel Joshua V. Himes (1805–1895), který roku 1840 založil Zname­ní časů, patrně nejvliv­nější z mnoha adventistických perio­dik. Vzrušená atmosféra začátku čtyřicátých let přiměla některé místní evangelikální sbory k vy­lučování milleritůa jiní adventisté tyto sbory opouštěli sami v pře­svědčení, že tak „vycházejí z Babylonu“. Tím vzniklo několik ryze adventistických sborů; Himesův bos­tonský sbor byl ro­ku 1840 mezi prvními. Celkový počet tehdejších aktiv­ních adventistů se obvykle odha­duje asi na padesát až sto tisíc. Spolus váhavě očekávajícími jich podle jiných odhadů mohl být ovšem až milion. Na naléhání svých stoupenců Miller roku 1842 upřesnil čas Kristova přícho­dua očiš­tění pozem­ské svatyně na dobu mezi 21. březnem 1843a 21. březnem 1844.

Když tato doba uplynula, Miller se nejprve domníval, že Kristus záměrně mešká s příchodem, pak ale v květnu svým následovníkům napsal, že se zmýlil. V srpnu vystoupil jeden z adventis­tických kazatelů, Samuel S. Snow (1806–1870),s myšlenkou, že definitivním datem „očištění svatyně“ je 22. říjen 1844. Millera další adventističtí kazatelé toto datum potvrdili. Po něm ovšem nastalo tzv. velké zklamání. V jeho důsledku někteří adventisté odstoupili od křesťan­ské vírya jiní podobně jako Miller uznali svůj omyl, znovu se přimkli ke svým denomi­nacíma nadále hlásali Kristův brzký příchod, aniž by ovšem stanovovali jeho datum. Patrně většina z adventistů ale setrvala ve svých původních přesvědčenícho důležitosti roku 1844a hledala přijatelné vysvětlení, proč Kristus nepři­šel tak, jak byl očeká­ván. Tito adventisté také trvali na tom, že „dveře se uzavřely“a že Kristus (ať už přijde kdyko­li) nadále po­čítá jens těmi, kteří jeho příchod čekali už v říjnu 1844.

Jedno z přijatelných vysvětlení, proč byli očekávající zklamáni, přinesl jiný z adventistických kazatelů, farmář Hiram Edson (1806–1882). Na základě svého vidění Edson tvrdil, že Kristus roku 1844 skutečně vstoupil do svatyně, nebyla to ovšem Země jako symbolická svatyně, nýbrž svatyně na nebesích. Předpokládal, že v této svatyni zůstaly v nebeských knihách zaznamenány lidské hříchya že Kristus jako velekněz začal roku 1844 ve svatyni „vyšetřující soud“, jímž jsou tyto hříchy definitivně odstra­ňovány. Tím se svatyně očišťuje. Po skončení tohoto díla nastane jeho viditelný příchod na Zemi. Někteří z adven­tistů byli přesvědčeni, že se uskuteční do sedmi let.

S myšlenkou očištění nebeské svatyně, kterou Edson publikoval roku 1845, se setkala také Ellen Gould Harmonová (později provdaná Whiteová, 1827–1915)a přijala ji – jak pozdě­ji na­psala – jako „klíč k vysvětlení zklamání“. Nedlouho předtím (roku 1842) byla pokřtěna v jed­né z metodistických denominací, ale hned následujícího roku z ní byla spolu s rodiči vylouče­na kvůli zaujetí pro Millerovy předpovědi. Harmonová měla již roku 1844 své první viděnía ještě dříve, než přijala Edsonův „klíč k vysvětlení zklamání“, povzbuzovala svými viděními ostatní zklamané adventistya potvrzovala jejich příslušnostk 144 tisícům vyvolených. Po­dobně jako Edson nebo adventistický kazatel James White (1821–1881), za nějž se roku 1846 provdala, stala se Harmonová oblíbeným hostem neformálních shromáždění adventistů, kte­ří setrvali ve své víře v Kristovo očištění svatyně. Na těchto shromážděnícha konferencích se setkala také s adventistickým kazatelem Josephem Batesem (1792–1872), který hájil myšlen­ku tzv. sobotních baptistů, že biblickým „dnem odpočinku“ je ve skutečnosti sobota,a nikoli v křes­ťanstvu obvyklá neděle. Na základě vidění zářícího čtvrtého přikázánío dni odpočinku potvr­dila roku 1847 Ellen G. Harmonová-Whiteová důležitost zachovávání soboty. Toto vidě­ní zá­roveň prokázalo selhání očekávajících v tom, že doposud měli za den odpočinku neděli,a odhalilo příčinu, proč Kristus dopustil jejich tak těžké zklamání.

Manželé Whiteovi působili mezi adventisty, kteří tvořili zbytek kdysi mohutného hnutí, velmi efektivně: Ellen jako proro­kyněa vykladačka Bible, James jako vydavatela organizátor, oba jako řečníci. Svůj vliv ještě zvýšili, když od roku 1850 začali vydávat časopis Review and Herald, který kromě jiného po­vzbuzoval adventisty k vytrvalostiv očekávání brzkého Kristova příchodua k dodržování sobotního odpočinku. Kvůli práci v neděli, kterou „sobotní adventis­té“ považovali za všední den, měli někteří z nich potíže s americkými úřady,a několik jich dokonce bylo uvězněno. Od roku 1851 proto adventisté ztotožňovali Spojené státy s biblic­kou šelmou, která sice díky ústavně zakotvené svobodě náboženství vypadala „jako berá­nek“, ale svými zákonyo neděli „mluvila jako drak“ (Zj 13,11). Zápas s touto „šelmou“ posílil víru „sobotních adventistů“a upevnil autoritu prorokyně Whiteové. V této době – po uplynutí sedmi let napjatého oče­ká­vání Kristova příchodu na Zemi – se vytrácela důležitost přesvědčení, že roku 1844 „se dveře uzavřely“. Na základě vidění tak prorokyně Whiteová potvrdila, že se „otevřely jiné dveře“a „jedna část Ježíšovy služby skončilaa začala jiná“. Adventisté proto obnovili své misijní působenía počet těch, kdo v Ellen Whiteové spatřovali boží prorokyni, poměrně rychle vzrůstal.

Dalším krokem ke vzniku kompaktního společenství se stalo velmi důležité vidění Ellen Gould Whiteové, známé jako Velký spor. Knižně bylo vydáno roku 1858 (česky kniha vychází pod názvy Velké drama věků nebo Velký spor věků)a přineslo zpracování dějin křesťanské církve se zvláštním ohle­dem na počátky adventismua na vysvětlení událostí kolem roku 1844. Velkou pozornost věno­valoi budoucím událostem lidstva. Popis okolností konečného božího vítězství ve „velkém spo­ru“ se satanem vytvořil dojem časové blízkosti, ale zdaleka už ne takové naléhavosti, s ja­kou byl Kristův příchod očekáván před patnácti či dvaceti lety. Touto knihou získalo formující se společenství jasný výklad nejen událostí, které byly doposud stále poněkud matoucí, ale také své role v křesťan­ských dějinácha budoucích událostech.

Pro tutoa mnoho dalších knih, vzniklých na základě vidění Ellen Whiteové, manželé Whiteovi založili roku 1861 nakladatelství. Z michiganského Battle Creeku, kam roku 1855 přesídlili, se stalo centrum společenství, jež roku 1860 přijalo název „adventisté sedmého dne“.A tam se také konala roku 1863 konference, na niž byla ustavena Generální konference jako řídící orgán jednotlivých sborů. Vznikla tak denominace tvořená 125 sbory s celkem asi třemia půlí tisíce členů. Vznik denominace ovšem musela Ellen Whiteová prosadit navzdory tvrdé opozici, podle níž byl tento krok „návratem do Babylonu“. Dosud totiž adventisté odmítali jakoukoli církevní organizaci jako zna­mení nepravého křesťanství.

V témže přelomovém roce 1863 měla Ellen Whiteová zásadní vidění, které se týkalo lidského zdraví. Již dřívějšími viděními se zařadila mezi významné osobnosti, které se během 19. stole­tí přičinilyo řadu sociálnícha zdravotních reforem americké společnosti, ale ve vidění v roce 1863 se jí různé dřívější podněty uspořádaly do systému zdravotní reformy. Propagovala pak jednodu­chou, pokud možno bezmasou stravu, tělesná cvičenía optimistickéa altruistické dušev­ní nastavení. Naopak odmítala alkohol, tabáka kofein jako látky, které znečiš­ťují boží chrám, jímž je lidské tělo. Vystupovala – zpočátku velmi ostře – proti soudobé medi­cíněa farmaciia dopo­ručovala raději přírodní léčbu, především vodoléčbu. Roku 1866 vzniklo v Battle Creeku první z mnoha adventistických sana­toriía dalších zdravotnických zařízení. K jeho týmu se roku 1876 připojil lékař John Har­vey Kel­logg (1852–1943), výrazná postava, která se proslavila například vynálezem kukuřičných lupínků.

Následující­ho roku po založení sanatoria byla díky dalším viděním zaháje­nai oděvní reforma. V souladu s vidě­ními Whiteová chtěla ulehčit ženám od tehdy běžného nezdravéhoa nepříjemného způsobu odí­vánía záro­veň doporučovala, aby oděvy podtrhova­ly cudnost žen. Její oděvní reforma ale nebyla mezi adventisty sedmého dne zdaleka tak dobře přijata jako refor­ma zdravotnía Whiteová ji nakonec opět na základě vidění v roce 1875 v podstatě ukončila. Naopak za úspěšné je z dnešního hlediska možné považovat školství adventistů sedmého dne. Whiteové se v téže době podařilo pře­konat nedůvěru některých z nich k vyššímu vzdě­lávání,a roku 1874 tak mohla být založena Battle Creek College, dnešní Andrews University.

Svým současným jménem univerzita odkazujek prvnímu zahraničnímu misionáři adventistů sedmého dne Johnu Nevinsu Andrewsovi (1829–1883), jenž byl v roce 1874 vyslán do Evropy. Misijních destinací pak rychle přibývalo, takže na začátku 20. století adventisté sedmého dne působili již na všech obydlených kontinentech v celkovém počtu asi 78 tisíc. K úspěchu zahraniční misie přispělai Ellen Whiteová, která po smrti manžela roku 1881 často cestovalaa na svých cestách povzbuzovala nově založené sbory.

Důležitým, možná dokonce zlomovým bodem pro vývoj církve se stal výsledek sporu, který vyvrcholil na Generální konferenci v Minneapolis roku 1888. Zástupci mladší generace adventistů sedmého dne, Alonzo T. Jones (1850–1923)a Ellet J. Waggoner (1855–1916), nakonec po velké diskusi prosadili postoje, které si více cení křesťanovy víry než úzkostlivého dodržování pravidel.V tomto ohledui v jiných sporných bodech se tak adventismus ještě více přiblížil tradičním křesťanským pojetím. Rozhodující pro výsledek diskuse patrně bylo to, že se na stranu mladších církevních činovníků postavila Ellen Whiteová.

Whiteová celkově zanechala asi dva tisíce pro­roctví, na jejichž základě vzniklo 24 kniha další desítky svazků složené z jejích kratších spi­sů, článkůa rukopisů. V době její smrti roku 1915 se počet adventistů sedmého dne již blížil 144 tisícům, což měl být podle původního adventistického přesvědčení plný počet přísluš­níků „pravé církve“. Růst celosvětového společenství ovšem pokračovala v současné době se po­čet adventistů sedmého dne odhaduje až na asi 18 milionů. Význam zahraniční misie ukazuje fakt, že Američané tvoří již méně než 9 % světového společenství. Zvláštností intenzivní misie adventistů sed­mého dne je propojení náboženských témat se zdravotními. Naznačuje se tím, že spása se má týkat celého člověkai s jeho tělesnostía sociálními vazbami.

Religionistická charakteristika adventismu

Ačkoliv se již první adventisté sedmého dne ústy Ellen Gould Whiteové zřetelně distancovali od evangelikálůa kritizovali evangelikální zbožnost jako „povrchní“, pouze „citově vzrušenou“a podobně, jejich společenství byloa je možné považovat za součást evangelikalismu. Je tomu tak nejen v důsledku meto­distického rodinného zázemí Ellen Harmonové-Whiteovéa dalších zakladatelských osob­ností, ale pře­devším v důsledku toho, že Millerovy výpočty nacházely ohlas takřka výhradně mezi evan­gelikály, kteří tak do adventistického hnutí vnesly celou škálu znaků, které evan­gelikalis­mus charakterizují. Podobně jako ostatní evangeliká­lové tak adventisté sedmého dne vyjad­řují základní křesťanská přesvědčenío Bohu jako Trojici,o poslání Ježíše Nazaretského,o roli Bible pro život křesťana apod. Díky Millerovi mají mezi evangelikály jistě nejblíže k bap­tistům, například tím že stejně jako oni křtí pouze dospělé kon­vertity,a to výhradně ponoře­ním.

S ostatními konzervativními evangelikály sdílejí adventisté sedmého dne přesvědčení, že Bibli je třeba rozumět v doslovném významu jako „psanému božímu slovu“, které neomylněa zje­vuje boží vůli. Sama Bible proto byla dlouho považována za jediné možné vy­znání adventistůa jakákoli formulace věroučných článků byla zpočátku odmítána. Teprve roku 1872 vydalo nakladatelství v Battle Creeku základní věroučné výroky formulované v úzké návaz­nosti na příslušné pasáže Bible. Jejich počet se časem ustálil na 27a byly doplněny obsáhlými výklady. Změnu těchto věroučných článků může provést pouze vrcholný orgán světového společen­ství adventistů sedmého dne, Generální konference, pokud nalezne lepší formulaci pro to, co Bible o těchto zásadních tématech vypovídá.

Jeden z věroučných článků se výslovně zmiňujeo Ellen Whiteové jakoo prorokyni, jejíž spisy jsou „trvalýma významným ukazatelem k pravdě“,a odráží tak skutečnost, že proroctví, jež tato žena přinesla, jsou pro adventisty sedmého dne vedle Bible druhou autoritativní směr­nicí náboženského života.A skutečně: proroctví Ellen Whiteové jev základech patrně všeho, co je pro adventisty sedmého dne v rámci křesťanstva specifické. Whiteová totiž vykládala Bibli na základě svých vidění natolik originálním způsobem, že detailní líčení budoucích udá­lostí světa, idea náboženských dějin jako „velkého sporu“a mnoho dalších věroučných bodů zřetel­ně odděluje adventisty sedmého dne od přesvědčení ostatních křesťanů. Na druhou stranu ovšem od šedesátých let mnohokrát vy­užila svou autoritu, aby přesvědčení adventistů sedmé­ho dne přiblížila většinovému křesťan­ství. Týkalo se to například trojičního dogmatu, jehož pro­saze­ní pro ni nebylo vůbec snadné, ne­boť raní adventisté tvrdě odmítali církevní tradicia vše, co nenašli explicitně napsánov Bibli.

Jak je naznačeno výše, věroučných specifik má adventismus sedmého dne celou řadua patr­ně nejvíce je jich koncentrováno do oblasti kolektivní eschatologie. Světové děje se majíi v budoucnosti odehrávat ve schématu „velkého sporu“ mezi Bohema satanem. V posledním čase má na jedné straně sporu stát pozůstatek božího lidu (tzv. „církev ostatku“), který pře­čkal pronásledování ze strany božích odpůrcůa zachovává všechna boží přikázánía víru v Je­žíše. Na druhé straně pak má stát koalice satanaa jeho stoupenců: římského katolicismu („papežského systému“), odpadlých protestantů, americké vlády, spiritistůa dalších. Poslední fáze sporu má nastat velmi brzy: nyní již Ježíš v nebeské svatyni vede „vyšetřující soud“ se všemi věřícímia na Zemi již nyní také zaznívá tzv. trojandělské poselství tomuto světu, které je zároveň posláním „církve ostatku“: kázat evangelium, oddělit se od odpadlého křes­ťanstvaa provádět pravou bohoslužbu včetně zachovávání dne odpočinkuv sobotu. Očekávaný brzký druhý Kristův příchod na Zem má být podle článků víry adventistů sedmého dne „doslovný, osobní, viditelnýa celosvětový“a po něm má pro boží lid nastat jeho nebeské království. Po tisíci letech toto království sestoupí na Zema definitiv­ně ji očistí od všech hříšníkůi hříchů.

Velký „spor věků“a jeho budoucí finále jasně určují adventistům sedmého dne roli „církve ostatku“ (nebo též „církve ostatků“). Ostře je proto vymezují vůči křesťanstvu, jež považují za „odpadlé“. Silně kritický postoj vůči římskokatolické církvi, který zaujali již millerité (a který není mezi evangelikály nijak výjimečný), byl v proroctvích Ellen G. Whiteové ještě vystupňován. Kromě mocenského sepjetí se státem, pronásledování odpůrcůa mnohého dalšího kladou adventisté římskokatolické hierarchii za vinu zavedení neděle jako křesťanského dne odpočinku. Zachovávání soboty je přitom v očích adventistů sedmého dne hlavním odlišují­cím znakem pravých křesťanů (církve ostatku) od nepravých (falešného, odpadlého křesťanstva).

Kritický pohled na církvea církevní tradice vedl adventisty k zásadní revizi těch křesťanských přesvědčení, která nevyplývají z doslovného významu Bible. Vedle již výše zmíněné naukyo Trojici je to například přesvědčenío nesmrtelnosti lidské duše. Adventisté mají naopak za to, že nekající hříšníci budou navždy zničeni. Ostrá kritika až odmítnutí křesťan­ských tradic (např.i včetně oslav křesťanských svátků) spojuje adventisty sedmého dne s ostatními dědici Mille­rova hnutí, tedy hlavně se svědky Jehovovýmia Světovou církví boží (dnes nazvanou Meziná­rodní společenství milosti).I od těchto denominací se ovšem adven­tisté sedmého dne dis­tancují, byť druhá z nich uznávala sobotu jako den odpočinku až do roku 1995. Podobně ostře kritický postoj zaujali adventisté sedmého vůči Spojeným státům,a to především kvůli tzv. nedělním zákonům. Jejich zápas proti přijetí federálních zákonůo neděli byl úspěšně zakončen roku 1889a dodal adventistům sedmého dne zkušenosti, kte­ré dodnes zúročují v roli ochránců náboženské svobody. Původní neochota jakkoli se podílet na záležitostech státu, která se projevovala například odmítáním vojenské služby (podobně jakov případě svědků Jehovo­vých), se postupně vytrácela především v souvislosti s tím, jak se adventistickým zdravotnickýma vzdělávacím institucím dařilo zapojit se do sítě veřejných služeb. V současnosti se odstup adventistů sedmého dne od společnosti projevuje nejvýraz­něji v jejich angažmá ve prospěch kreacionismu, které bývá promyšlenějšía velkorysejší nežu ostatních konzervativních evangelikálů. Proměnu od původního odmítání okolní společnos­ti směrem ke snaze jí prospívat dokumentuje vysoké nasazení, s nímž pracu­je světová adven­tistická charitativní organizace ADRA, založená (pod jiným jménem) roku 1956. Do jisté míry se během let proměnili vztah adventistů sedmého dne k některým jiným křesťanským deno­minacím: od roku 1968 mají adventisté status pozorovatele ve Světové radě církvía bylii mezi oficiálními pozorovateli II. Vatikánského koncilu.

V praktickém duchovním životě adventistů sedmého dne se uplatňujíi pravidla odvozená ze starozákonní části křesťanské Bible. Není to jen sobota jako den odpočinku, ale napříkladi ode­vzdávání desátků (desetiny finančnícha jiných příjmů)a dalších darů ve prospěch církve, které je výslovně zakotveno v jednom z věroučných výroků adventistů. Za platné pro sebe adventisté sedmého dne také obvykle považují židovské rozlišování mezi živočichy čis­týmia nečistými,a tedy vhodnýmia nevhodnými k jídlu; doporučují proto jíst pouze maso přežvýkavců, kteří mají rozdělená kopyta. Zároveň je ale v adventismu silnái tradice vegetariánství. Adventistickým přístupem ke zdravía stravě jsou ostatně motivovány služby řady podnikatel­ských aktivit;u nás to jsou například vegetariánské restaurace Country Life.

Nejviditelnějším specifikem života sborů adventistů sedmého dne je konání bohoslužebného shromáždění v sobotu. Shromáždění sestává nejméně ze dvou částí. První je tzv. sobotní škola, v níž adventisté sedmého dne ve skupinách studujíi diskutují témata na základě osobní přípravy v předchozím týdnu. V témže čase probíhá tzv. sobotní školka pro děti. Druhou částí je pak samo bohoslužebné shromáždění, v jehož centru je – stejně jakou jiných protestantů – kázání na biblické téma. Po tomto shromáždění může být ještěi společný oběda někdyi odpolední sborový program. Obvykle čtyřikrát do roka slaví každé společenství adventistů Večeři Páně (eucharistii),a to s nekvašenou vinnou šťávoua nekvašeným chlebem jako symboly Kristovy krvea těla. Před touto slavností probíhá obřad umývání nohou. Třetím obřadem (adventisté sedmého dne nepoužívají výraz „svátost“) je výše zmíněný křest. V soukromémi společném duchovním životě jsou vedle slov Bible pro inspiraci hojně používány též výroky Ellen Gould Whiteové.

V jednom z předchozích odstavců je zmíněna proměna vztahu ke státu, společnostii jiným křesťanským denominacím, k níž ve sborech adventistů sedmého dne v průběhu doby došlo. Patrně nejvýraznější změnou je ovšem pokles naléhavosti, s níž je očekáván druhý, viditelný Kristův příchod na Zemi. Tato událost bývá zvěstována naléhavě především v misijní činnostia při katechezi dětía dospívajících. Je ovšem třeba připomenout, že všechny tytoa jistěi další změny ve společenství adventistů sedmého dne probíhají velmi nerovnoměrně. Zatímco pro některé adventisty je běžné „číst znamení času“a dokonce se soustředit k někte­rým rokům jako k možným datům viditelného Kristova příchodu, jiným se v každodenním životě tato událost ztrácí ze zřetele.V denominaci adventistů sedmého dne se tedy můžeme set­kat s velkou pluralitou postojů,a to napříkladi vůči dědictví Ellen Whiteové nebo vůči působení jiných evangelikálních denominací. Přiblížení adventistů sedmého dne ostatním evangelikálům je možné zaznamenati v české společnosti.

Adventismus v českých zemích

Prvním českým adventistou se stal Antonín Šimon z Nové Vsi (později z Prahy), který se s touto vírou seznámil v Německua později byl dlouho starším prvního českého sboru. Adventistická misie řízená z Německa v českých zemích začala velmi skromně působit v devadesátých letech 19. století, zpočátku oslovovala hlavně věřící jiných svobodných církví. K adventismu se přihlásil kazatel svobodné reformované církve František Novák (1842–?), který se asi v roce 1898 stal prvním českým vysvěceným kazatelem, brzy však odešel do Spojených států. První, zhruba dvacetičlenný adventistický sbor se zformoval v Praze v roce 1902, další působení oslovovalo především německé (Liberec, Vídeň)a polské (Bílsko, dnes Bielsko-Biała) obyvatele habsburské monarchie. Bílský sbor, založený v roce 1906, se stal základem šíření adventismu ve Slezskua později v celém Polsku, sbory českého jazyka fungovaly jen v Prazea ve východočeské Luži. V roce 1903 začal vycházet časopis Hlasatel Pravdy, jeho ohlas mimo adventistické kruhy však byl mizivýa celospolečenská recepce „sobotistů“ nebo „sobotářů“, jak byli svým okolím nazýváni, velmi špatná.

Centrem rakouského misijního pole se stalo především české Slezsko, kde v té době působilyi další evangelikální a/nebo eschatologicky orientované misie, většina adventistů přitom byla německého jazyka. Na rozdíl od jiných církví, v nichž se projevovaly nacionalistické tendence, adventismus jich zůstal ušetřena věřící všech jazyků dokázali spolupracovat ve společných sborechi v rámci celé církve. V období před první světovou válkou jich v celém Předlitavsku byla necelá tisícovka. Církev se přitom organizovala prostřednictvím Spolku křesťanských mužůa žen, založeného v Čechách v dubnu 1908, ve Slezskuo rok pozdějia na Moravě roku 1910. Kvůli nechuti (některých) adventistů k vojenské službě byl jejich spolek na počátku první světové války zakázán, adventisté roku 1916 kontrovali žádostío státní uznání své církve, avšak nedosáhli jej.

V listopadu 1919 se v Brně sešla konference adventistů z českých zemía Slovenska, na níž byla založena nezávislá Československá jednota adventistů sedmého dne (původně Misijní společnost adventistů sedmého dne), sestávající z moravskoslezského, severočeskéhoa polsko-slezského obvodu (ten se v roce 1921 osamostatnil)a ze středočeskéhoa slovensko-podkarpatoruského misijního pole, jež se později staly také obvody (1931, 1948). Přes počáteční neochotu vyplývající z náboženského charakteru organizace státní orgány Československou jednotu registrovaly jako spolek v listopadu 1922. V tomtoa následujícím roce došlo také k přesunu církevního ústředía nakladatelství z Opavy do Brna, začal vycházet další církevní časopis Stráž Sionská. V říjnu 1925 byla v Loděniciu Berouna zřízena tříletá církevní střední škola (Misijní ústav), která fungovala do roku 1936; školu absolvovala necelá stovka budoucích kazatelůa misionářů, část z nich ze zahraničí. Ačkoli se adventisté později snažilio její obnovení (Misijní ústav zanikl z ekonomických důvodů), pro odpor státních orgánů k tomu již nedošlo; toto úsilí zaniklo v období protektorátu. Neúspěchem skončily rovněž oficiální žádosti církveo volné soboty, které by její členové nahrazovali v jiné dny, neboo beztrestnost odpíračů vojenské služby (těch ovšem nebylo mnohoa i když byli odsuzováni, jednalo seo mírné tresty).

Československá jednota adventistů sedmého dne se rozpadla po Mnichovu, když dosavadní severočeský obvod – přejmenovaný na sudetský – vstoupil do Východoněmecké unie (jednoty). Již v červnu 1939 však bylo sudetské sdružení z moci úřední likvidováno, což sice zastavil odpor říšských adventistů, sdružení však nadále pociťovalo silné restrikce. Slovenské sdružení bylo zakázáno v srpnu 1940. Zbývající obvody vytvořily nezávislé Českomoravské sdružení, ale ani jeho situace nebyla dobrá. V květnu 1939 bylo uzavřeno brněnské nakladatelství (do roku 1942 fungovalo nové nakladatelství Josefa Cepla v Praze)a vedení církve se muselo přesunout do Prahy, v srpnu 1942 se spolek na nátlak úřadů „dobrovolně“ rozpustil. Jeho likvidace však byla oddalována, takže do konce války nebyla prodána žádná z šestnácti budov, které církev v té době vlastnila. To samozřejmě usnadnilo poválečnou obnovu, k níž došlo formálním znovuzaložením spolku v květnu 1946. Severočeské sdružení, které kvůli vyhnání/odsunu českých Němců ztratilo naprostou většinu členů, zaniklo koncem roku 1946a jeho majetek byl převeden na české sdružení.

Válečnéa poválečné ztráty věřících byly rychle vyrovnány novými konverzemi, takže v roce 1947 církev překročila počet tří tisíc věřících. Zatímco se nepodařilo obnovit vydávání církevního časopisua církevní nakladatelství jen skomíralo (oficiálně kvůli nedostatku papíru, který nebyl církvi přidělován), v říjnu 1946 došlo ke znovuotevření misijní školy, nyní pod názvem Škola biblických naukv Praze. Tato škola se měla stát základem mezinárodního vzdělávacího centra pro celou střední Evropu, čemuž ovšem zabránil komunistický převrat. Ministerstvo školstvía osvěty vydalo v červenci 1947 výnos, na jehož základě mohli rodiče žádato uvolňování dětí ze sobotní výuky; podobná žádost pro vojáky skončila neúspěchem. Výnos ministerstva školství platil ovšem jen do února 1951.

Ačkoli se po komunistickém převratu církevní vedení snažilo vycházet novému režimu vstříc, záhy se dostavila první omezení činnosti. Škola biblických nauk musela být v roce 1950 uzavřena – budoucí duchovní nadále studovali na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnešní Evangelické teologické fakultě UK) –a jižo rok dříve bylo zrušeno nakladatelství, církev proto nejdůležitější náboženské pomůcky tiskla ilegálně (až do roku 1952). Adventistická církev naopak využila nové situace k obnovení žádostio státní uznání, k němuž došlo v červenci 1950. Již předtím na ni však byly vztaženy (proti-)církevní zákony z předchozího rokua adventistickým kazatelům byly proti jejich vůli zaslány první „státní“ platy. Počet kazatelů byl ovšem zanedlouho státním zásahem snížen (zhrubao čtvrtinu), další „nepohodlní“ pak byli posláni do důchodu. Snížen byl rovněž počet sborů (z 89 na 22), menší sbory přitom byly prohlášeny kazatelskými stanicemi. Na jaře 1951 došlo k vynucené rezignaci církevního vedení, které bylo nahrazeno provizorním, jehož většina prokazovala sympatie ke komunistickému režimu. Ani to však nestačiloa adventistická církev se ze státního uznání dlouho netěšila.

K 1. říjnu 1952 byla Církev adventistů sedmého dne z rozhodnutí Státního úřadu pro věci církevní zakázána (zbavena „státního souhlasu k činnosti“), její majetek zabaven, kazatelé posláni do občanských povolání v oblastech bez adventistických věřícícha věřící nadále sledováni. Odebrání státního souhlasu celé církvi bylo zdůvodňováno především sobotními absencemi v zaměstnánía školách, přestože se je adventisté snažili nahrazovat,a nechutí některých z nich k určitým zemědělským činnostem (chov vepřů, konía králíků)a k vojenské službě. Ve skutečnosti šlo pravděpodobněo „zkušební zátah“ proti všem menším církvím, které měly být postupně likvidovány obdobným způsobem. Adventisté se však ukázali tvrdším soupeřem, než architekti státní (proti-)církevní politiky čekali.I po zabavení bohoslužebných prostor se sbory nadále tajně scházelya kazatelé jim sloužili,a toi přes represivní zásahy mocenských složek – odsouzeno bylo několik desítek kazatelůi věřících, v ojedinělých případech došlo také k odebrání dětí rodičům kvůli jejich školním absencím. Likvidace církve proto byla hodnocena jako neúspěšnáa nové vedení Státního úřadu pro věci církevní upustilo nejen od jejího opakování v případě dalších církví, ale rozhodlo rovněžo obnovení adventistické církve k 18. září 1956.

Obnovení církevních struktur, k němuž došlo v zásadě v obdobném rozsahu jako před jejím zrušením (vzhledem k povýšení některých dřívějších kazatelských stanic stoupl počet sborů na 38), skýtalo ovšem problematické body. Církvi nebyl vrácen žádný zabavený majetek – později se jeho část snažila získat zpět koupěmi, stejně jako v případě nových objektů –, její představitelé se museli zaručit, že věřící nebudou narušovat „socialistickou morálku“ sobotními absencemi,a církevní vedení nadále zůstalo pod bedlivým dohledem státních orgánů. Ten měli podobu přímé spolupráce se Státní bezpečností, k níž se jako faktické podmínce získání státního souhlasu k duchovní činnosti musela uvolit část kazatelů. Režimní podpora na druhou stranu umožnila církevnímu vedení zbavit se nepohodlných kazatelů, kteří obvykle prosazovali svěcení soboty formou absencí dětí ve škole,a prosadit vlastní vizi církevního provozu,i když k tomu leckdy docházelo proti vůli podstatné části věřících. To se projevovalo také snížením jejich ekonomické obětavosti. Některé sbory nebo věřící nadále podléhali autoritě kazatelů zbavených státního souhlasua ve výjimečných případech došloi k jejich úplnému rozchodu s církví (bohumínskýa ostravský sbor „Kubovců“ v roce 1967).

Třebaže došlo ke změnám ve vedení církve, její vnitřní problémy přetrvávaly po většinu šedesátých let, také kvůli opozici početně nejsilnějšího moravskoslezského sdružení vůči oficiálnímu církevnímu vedení (sdružení přitom v letech 1956–68 fungovala jen fakticky, formálně byla obnovena teprve na konci šedesátých let). Vnějším důvodem, který je otupil, se nicméně stal přechod na pětidenní pracovní týden, stejně jako nástup nové generace kazatelů. Církev do jisté míry využila Pražského jara – v letech 1968–73 byl obnoven teologický seminář, v roce 1968 začal vycházet církevní časopis Znamení doby –, avšakv „obrodném procesu“ sei z náboženských důvodů nijak zvlášť neangažovala. Nepřipojila se ani k protestu některých dalších církví proti srpnové okupaci, což ji postavilo do relativně příznivé situace vůči hybným silám tzv. normalizace. Případy odnětí státního souhlasu duchovním byly výjimečné, časopis Znamení doby získal ze všech církevních časopisů druhý největší náklad (po Katolických novinách), církvi bylo povoleno získání řady bohoslužebných prostor darem, koupí neboi novou výstavbou. To rovněž řešilo neuspokojivou situaci způsobenou absencí modliteben, které si adventistická církev musela pronajímat – převážně od jiných církví, často spíše proti jejich vůli z rozhodnutí okresních církevních tajemníků.

Ke skutečnému rozvoji adventistické církve došlo nicméně až v podmínkách svobodné společnosti po listopadu 1989, kdy již volby církevních představitelůa další organizačnía věroučné otázky neovlivňovaly zásahy státních orgánů. Církev přitom dost výrazně vstoupila do veřejného prostoru (humanitární společnost ADRA, občanské sdružení Maranatha), volně s ní souvisí rovněž soukromé podniky – síť restaurací Country Life, sdružení na pomoc osobám postiženým celiakiía další. Současně se bez větších diskusí rozhodla zachovat česko-slovenskou jednotui po rozdělení společného státu; v současnosti má Slovenské sdružení 54 sborů. Počet jejích věřících se však nijak zásadně nezměnil. K největšímu růstu adventistické církve v českých zemích došlo v období bezprostředně po druhé světové válcea ukončil jej (dočasný) zákaz církve v roce 1952.

Organizace církve

Základní organizační jednotkou je sbor, spravovaný kazatelema voleným (laickým) sborovým výborem. Ordinovaným kazatelem přitom může být pouze muž,o možné ordinaci žen se v současnosti diskutuje. Sbory mohou zřizovat kazatelské stanice (v současnosti se hovoří spíšeo „skupinách“) nebo se naopak spojovat do okrsků, které mají společného kazatele. Sbory na regionální úrovni tvoří sdružení (v meziválečném období se hovořiloo „obvodech“), které vede volený výbor v čele s předsedou z řad kazatelů. V meziválečném Československu působily čtyři obvody: severočeský se sídlem v Teplicícha pozdějiv Jablonci nad Nisou (převážně německojazyčný), středočeský se sídlem v Praze (převážně českojazyčný), moravskoslezský se sídlem v Opavěa pozdějiv Brně (jazykově smíšený)a slovenskýa podkarpatoruský se sídlem v Bratislavě. Zahraničními součástmi církve byly sbory ve Vídnia v Zelowě. V poválečném období byl severočeský obvod zrušena ustavila se dodnes existující organizace v podobě českého, moravsko-slezskéhoa slovenského sdružení se sídly v Praze, Ostravěa Bratislavě. Všechna tři sdružení zastřešuje Česko-Slovenská unie Církve adventistů sedmého dne, vedená církevním výborem se sídlem v Praze.

Česko-Slovenská unie je součástí Interevropské (dříve Euro-africké divize) Církve adventistů sedmého dne, jednoho z dvanácti vyšších útvarů církve ve světě. Sídlo Interevropské divize je v Bernu. Nejvyšší orgán celosvětové církve představuje Generální konference, která se schází v pětiletých intervalech.

Církev hospodařís vlastními finančními zdroji, které získává formou povinného desátku (jeho neplacení ovšem nevede ke kázeňským opatřením)a prostřednictvím sbíreka darů. Státní příspěvek užívá na provoz, nikoli na platy duchovních;v období po svém znovupovolení v roce 1956 přitom z obav před státními zásahy odmítala zahraniční příspěvkya dary, toto ustanovení po pádu komunistického režimu samozřejmě přestalo platit. Církev adventistů sedmého dne participuje na současném ekonomickém vypořádání se státem v rámci tzv. církevních restitucí.

Církevní sbory

	sbory
1910	--
1920	50
1930	82
1940	78
1950	114
1960	50
1970	125
1980	110
1990	127
2000	141
2010	142
2020	149

Církevní statistiky jsou uváděny podle Annual Statistic Reports, dostupných na www.adventistarchives.org. V letech 1920a 1950–70 zahrnují celé Československo (v roce 1920 včetně Polsko-slezského sdružení), v roce 1940 součet sborů Českomoravské jednoty (unie)a Sudetského sdružení v rámci Východoněmecké unie.

Církevní zařízení

Církevní ústředí sídlilov meziválečném období v Brně, po protizákonném zabrání prostor v roce 1939 se přesunulo do Prahy. Jeho mezinárodní česko-slovenský dosah přitom zůstal zachováni po rozdělení společného státu.

Pro výchovu svých duchovních,i zahraničních, českoslovenští adventisté v roce 1925 zřídili teologický seminář, Misijní ústav v Loděnici. V roce 1927 získal státní souhlas k činnosti, avšak roku 1936 byl z ekonomických důvodů zrušen. Po druhé světové válce byl seminář založen znovu, tentokrát v Praze, k prozatímnímu povolení ministerstvem školstvía osvěty došlo v říjnu 1946a k definitivnímu povolení v lednu následujícího roku. Nesl jméno Škola biblických nauka později Biblický seminář, status školy se přitom nijak nezměnil. Výuka v semináři musela skončit v roce 1950, v roce 1968 byla obnovena, avšak seminář fungoval jen do roku 1973. Na rozdíl od dřívějších seminářů, které měly středoškolský charakter, přitom seminář z let 1968–73 odpovídal spíše charakteru vyšší odborné školy. Teologický seminář byl znovu obnoven v říjnu 1990, zpočátku sídlil v Praze, později krátce v Klínci a Zlenicích, od roku 1995 v Radvanicích (součást Sázavy). Seminář měl zpočátku status pomaturitního studia, v roce 1996 se stal střední odbornou školoua v roce 1998 vyšší odbornou školou. Od roku 2009 seminář prostřednictvím zahraničních vysokých škol udělujei titul Bc.

První adventistické nakladatelství vzniklo jako odbočka (sklad kniha časopisů) hamburského církevního nakladatelství v Opavě v roce 1919. Nakladatelství distribuovalo především traktátovoua náboženskou literaturu, převážně v němčině. V roce 1922 jej Československá jednota přesunula do Brna, zemská politická správa se přitom snažila činnosti nakladatelství zabránit, ministerstvo obchodu však tento zákaz zrušilo. V roce 1923 tak v Brně vzniklo nezávislé Adventní nakladatelství, které vydávalo církevní tisk včetně obou tehdy vycházejících časopisů. Po záboru budovy se nakladatelská činnost přesunula do Prahy, v roce 1942 však musela být ukončena. Pražské Nakladatelství Josefa Cepla obnovilo činnost v roce 1945, avšak s účinností nového tiskového zákona v březnu 1949 ztratilo povolení k činnosti. Církev byla nucena využívat (restringovaných) zařízení jiných náboženských organizací, respektive později komunisty plně kontrolovaného Ústředního církevního nakladatelství. V roce 1993 bylo založeno církevní nakladatelství Advent – Orion, sídlící v Prazea vydávající kromě náboženské také psychologickoua zdravotní literaturu.

Prvním českým adventistickým časopisem byl Hlasatel Pravdy, vycházející jako dvouměsíčník od roku 1903. Časopis měl velmi malý náklada nuceně zanikl brzy po začátku první světové války. Obnoven byl v roce 1919 s dvouměsíční periodicitou, vycházel do roku 1941. V roce 1922 začal vycházet druhý církevní časopis Stráž sionská, zprvu jako čtvrtletník, od roku 1924 jako dvouměsíčník. Časopis vycházel asi do roku 1939. V poválečném období se vydávání církevních časopisů nepodařilo obnovit, teprve v roce 1968 vyšlo mimořádné čísloa od roku 1969 pravidelně vychází oficiální církevní dvouměsíčník Znamení doby. V roce 1994 byla jeho periodicita snížena na čtyřikrát ročněa v roce 2000 na dvakrát ročně; v letech 2002–03 časopis nevyšel vůbec. Charakter oficiálního časopisu namísto toho získal měsíčník Advent, vydávaný od roku 1990. Adventistická církev vydává rovněž ročenku (v letech 1936–38 čtvrtletník) Biblické úkoly, od roku 1990 opět čtvrtletně se samostatnými názvy.

V roce 2004 začala církev provozovat rovněž Rádio Hlas naděje (AW Radio).

S Československou jednotou byl úzce spojen Spolek pro péčio zdraví v ČSR, založený v září 1922. Prvotním cílem jeho založení bylo zabezpečení církevního majetku v případě likvidace Spolku křesťanských mužůa žen, ve druhé polovině dvacátých let však spolek začal rozvíjet samostatnou činnost na poli zdravotnické osvěty. V roce 1929 byla zřízena církevní ozdravovna ve Vojkovicích, později byla k témuž účelu užívánai budova bývalého misijního ústavu v Loděnici (tam se již na konci dvacátých let uvažovaloo zřízení sirotčince, avšak nedošlo k němu). Roku 1937 byla vybudována další ozdravovna v Jansperku (dnešní Janov nad Nisou)a v roce 1945 byl k témuž účelu zakoupen pozemek v Hlubokéu Skutče. Tato zařízení církev ztratila na počátku padesátých let v souvislosti se zákonemo jednotné zdravotní péči. K obnově církevní sociální činnosti mohlo dojít až po pádu komunistického režimu. Mezinárodní adventistická organizace sociální pomoci ADRA byla v Československu registrována v květnu 1992 jako Adventistická agentura pro pomoc a rozvoj, v prosinci 1994 bylo založeno občanské sdružení ADRA. Jeho centrála sídlí v Praze, vedle toho má 11 dobrovolnických center. Některá z nich mají povahu poraden, v dalších případech jdeo zařízení sociální péče; ADRA vedle toho organizuje rozsáhlou pomoc obětem přírodníchi sociálních katastrof v zahraničíi v České republice.

S adventistickou církví je spojen také skautský klub Pathfinder, organizovaný vesměs jako sdružení dětía mládeže z jednotlivých sborů. Volně je s církví spojena síť vegetariánských restaurací Country Lifea projekt zdravého životného stylu Newstart, velmi výrazně se angažuje také na poli pomoci osobám postiženým celiakií.

Počet věřících

	sčítání lidu	církevní statistika
1910	--	--
1921	--	*1493
1930	2964	2104
1940	--	2493
1950	--	*5694
1960	--	*7505
1970	--	*7056
1980	--	5994
1991	7674	6321
2001	9757	7759
2011	7394	7455

Církevní statistiky jsou uváděny podle veřejných Annual Statistic Reports, dostupných na www.adventistarchives.org. V letech 1921a 1950–70 zahrnují celé Československo (*), v roce 1940 součet členstva Českomoravské jednoty (unie)a Sudetského sdružení v rámci Východoněmecké unie.

Literatura

Adventisté sedmého dne věří… Advent – Orion, Praha 1999.
Církevní řád adventistů sedmého dne. Česko-Slovenská unie adventistů s. d., Praha 2002.
Jiří DREJNAR: Počátkya vývoj Církve adventistů sedmého dne v Čechách. Luxpress, Praha 2008.
George R. KNIGHT: Adventismus v proměnách času. Advent – Orion, Praha 2003.
George R. KNIGHT: Hledání identity. Vývoj věrouky adventistů sedmého dne. Luxpress, Praha 2007.
Josef KUTÝ: „Tak nás Bůh vedl.“ Znamení doby 8, 1976, 1, s. 15; 2, s. 7, 10; 3, s. 6–7, 10; 4, s. 10–11; 5, s. 6–7; 6, s. 6–7; 9, 1977, 1, s. 6; 2, s. 5–6; 3, s. 5–6; 4, s. 5–6; 5, s. 5–6; 6, s. 7.
Ronald LAWSON: „Seventh-Day Adventists.“ Pp. 380–386 in Richard Landes (ed.): Encyclopedia of Millennialism and Millennial Movements. Routledge, New York – London 2000.
Branislav MARTINEK: „Církev adventistů sedmého dne v Československu po roce 1945.“ Pp. 251–257 in Vývoj církevní správy na Moravě. SOkA Břeclav, Brno 2003.
Jiří PIŠKULA: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravěa ve Slezsku. Advent – Orion, Praha 2009.
David L. ROWE: „Millerites.“ Pp. 265–270 in Richard Landes (ed.): Encyclopedia of Millennialism and Millennial Movements. Routledge, New York – London 2000.
Petr VELECHOVSKÝ – Zdeněk VOJTÍŠEK: „Adventisté stále na křižovatce.“ Dingir 2, 1999, 2, s. 2–3.
Ellen Gould WHITEOVÁ: Velké drama věků. Advent-Orion, Praha 1995.

Oficiální internetové stránky: http://www.casd.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek