Jednota bratrská: Porovnání verzí

imported>ZRN
 
(Není zobrazeno 10 mezilehlých verzí od 4 dalších uživatelů.)
Řádek 6: Řádek 6:
   
 
</div>
 
</div>
Jednota bratrská je českou součástí celosvětové protestantské církve Unitas fratrum, zvané též obnovená Jednota bratrská, církev moravských bratří nebo ochranovská Jednota bratrská (podle svého původního sídla – Herrnhutu/Ochranova). Obnovená Jednota bratrská byla založena moravskými exulanty a dalšími náboženskými nonkonformisty na půdě saského pietismu v 18. století a přihlásila se k odkazu původní (staré) Jednoty bratrské, která v Čechách a na Moravě působila v 15.–17. století a nuceně zanikla pod tlakem protireformace. Potomci staré Jednoty se přitom podíleli na vzniku Jednoty obnovené, například vnuk Komenského a biskup původní Jednoty Daniel Arnošt Jablonský konsekroval první dva biskupy obnovené Jednoty bratrské; k odkazu původní Jednoty bratrské se však hlásí rovněž několik dalších součas­ných českých denominací. Unitas fratrum se postupně rozšířila v podsta­tě do celého světa, ve druhé polovině 19. století se mohla vrátit také do české společnosti. Česká Jednota bratrská se ovšem v období 1999–2000 rozdělila; její větší část nadále funguje pod tímto názvem, zatímco menšina vstoupila do Českobratrské církve evangelické, v níž vytvořila svébytný Ochranovský seniorát, při zachování členství světové Unitas fratrum (viz heslo Českobratrská církev evangelická).
+
Jednota bratrská je českou součástí celosvětové [[protestantismus (JKI-K)|protestantské]] církve Unitas fratrum, zvané též obnovená Jednota bratrská, církev [[moravští bratří (JKI-K)|moravských bratří]] nebo ochranovská Jednota bratrská (podle svého původního sídla – Herrnhutu/Ochranova). Obnovená Jednota bratrská byla založena moravskými exulanty a dalšími náboženskými nonkonformisty na půdě saského pietismu v 18. století a přihlásila se k odkazu původní (staré) [[jednota bratrská (JKI-K)|Jednoty bratrské]], která v Čechách a na Moravě působila v 15.–17. století a nuceně zanikla pod tlakem [[protireformace (JKI-K)|protireformace]]. Potomci staré Jednoty se přitom podíleli na vzniku Jednoty obnovené, například vnuk [[Komenský, Jan Amos (JKI-K)|Komenského]] a biskup původní Jednoty Daniel Arnošt Jablonský konsekroval první dva biskupy obnovené Jednoty bratrské; k odkazu původní Jednoty bratrské se však hlásí rovněž několik dalších součas­ných českých [[denominace (JKI-K)|denominací]]. Unitas fratrum se postupně rozšířila v podsta­tě do celého světa, ve druhé polovině 19. století se mohla vrátit také do české společnosti. Česká Jednota bratrská se ovšem v období 1999–2000 rozdělila; její větší část nadále funguje pod tímto názvem, zatímco menšina vstoupila do [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]], v níž při zachování členství světové Unitas fratrum vytvořila svébytný Ochranovský seniorát.
   
 
== Historie Jednoty bratrské ==
 
== Historie Jednoty bratrské ==
   
V době po husitských válkách působila v Čechách a na Moravě vedle majoritní utrakvistické círk­ve (církve podobojí) také celá řada reformních duchovních společen­ství. Tato volná a přede­vším laická společenství byla inspirována Husem a jeho předchůdci i následovníky: kázáními pražského arcibiskupa Jana Rokycany (1397–1471), myšlenkami Petra Chelčického (?1390–?1460), valdenskými a řadou místních kněží a kazatelů. V tomto prostředí, které bylo sice různorodé, ale vždy zaměřené k hlubší reformě církve, se pohyboval bratr Řehoř (+1471), později zvaný Krajčí, tehdy správ­ce v pražském husitském klášteře na Slovanech. Na přelomu let 1457 a 1458 se spolu s další­mi „bratry a sestrami Kristova zákona“ odebral na litické panství v orlickém podhůří. Na své panství tyto zbožné a pilné pracovníky pozval Jiří z Poděbrad (1420–1471; v březnu roku 1458 zvolený českým králem), aby tam ob­novili hospodářství a vytvo­řili společenství podle svého ideálu. Založení sboru v Kunvaldu, k němuž došlo snad ještě roku 1457, se proto považuje za událost vzniku církevního spole­čenství, později zvaného Jednota bratrská.
+
V době po [[husitství (JKI-K)|husitských]] válkách působila v Čechách a na Moravě vedle majoritní [[utrakvismus (JKI-K)|utrakvistické]] círk­ve (církve podobojí) také celá řada reformních duchovních společen­ství. Tato volná a přede­vším laická společenství byla inspirována [[Hus, Jan (JKI-K)|Husem]] a jeho předchůdci i následovníky: kázáními pražského arcibiskupa Jana Rokycany (1397–1471), myšlenkami [[Chelčický Petr (JKI-K)|Petra Chelčického]] (?1390–?1460), [[valdenští (JKI-K)|valdenskými]] a řadou místních kněží a kazatelů. V tomto prostředí, které bylo sice různorodé, ale vždy zaměřené k hlubší reformě církve, se pohyboval bratr Řehoř (+1471), později zvaný Krajčí, tehdy správ­ce v pražském husitském klášteře na Slovanech. Na přelomu let 1457 a 1458 se spolu s další­mi „bratry a sestrami Kristova zákona“ odebral na litické panství v orlickém podhůří. Na své panství tyto zbožné a pilné pracovníky pozval Jiří z Poděbrad (1420–1471; v březnu roku 1458 zvolený českým králem), aby tam ob­novili hospodářství a vytvo­řili společenství podle svého ideálu. Založení sboru v Kunvaldu, k němuž došlo snad ještě roku 1457, se proto považuje za událost vzniku církevního spole­čenství, později zvaného Jednota bratrská.
   
Ideálem bratří a sester Kristova zákona bylo selské hospodaření v ústraní, které by jim umožňovalo prostým a důsledným způsobem následovat Krista na základě evangelijního Kázání na hoře a podle řádů a ustanovení prvotní církve. Cítili se jako společenství („jednota“) v rámci utrakvistické církve, a to pod duchovní správou žambereckého faráře Michala. Jejich zásady ovšem překračovaly hranice, vymezené Basilejskými kompaktáty z roku 1436, a bratři a sestry byli proto neprávem označováni za pikarty nebo val­denské a v šedesátých letech 15. století někteří z nich zažili výslechy a věznění. Pronásledování však netrvalo dlouho a nezastavilo početní růst Jednoty a vznik nových sborů. Roku 1464 se bratři shodli na sborovém řádu. Ještě daleko důležitějším krokem k oddělení od utrakvistické církve bylo ovšem zřízení vlastního kněžství roku 1467, k němuž asi dalo přímý podnět upálení jednoho z bratří na příkaz olomouckého biskupa. K rozhodnutí o volbě kněží, k samotné volbě prvních tří kněží a k volbě jednoho z nich biskupem došlo na základě losování, které bratři považovali za projev boží vůle.
+
Ideálem bratří a sester Kristova zákona bylo selské hospodaření v ústraní, které by jim umožňovalo prostým a důsledným způsobem následovat Krista na základě evangelijního [[kázání na hoře (JKI-K)|Kázání na hoře]] a podle řádů a ustanovení prvotní církve. Cítili se jako společenství („jednota“) v rámci utrakvistické církve, a to pod duchovní správou žambereckého faráře Michala. Jejich zásady ovšem překračovaly hranice, vymezené Basilejskými kompaktáty z roku 1436, a bratři a sestry byli proto neprávem označováni za pikarty nebo val­denské a v šedesátých letech 15. století někteří z nich zažili výslechy a věznění. Pronásledování však netrvalo dlouho a nezastavilo početní růst Jednoty a vznik nových sborů. Roku 1464 se bratři shodli na sborovém řádu. Ještě daleko důležitějším krokem k oddělení od utrakvistické církve bylo ovšem zřízení vlastního kněžství roku 1467, k němuž asi dalo přímý podnět upálení jednoho z bratří na příkaz olomouckého biskupa. K rozhodnutí o volbě [[kněz (JKI-K)|kněží]], k samotné volbě prvních tří kněží a k volbě jednoho z nich biskupem došlo na základě losování, které bratři považovali za projev boží vůle.
   
Oddělení od utrakvistické církve způsobilo Jednotě ztrátu přízně Jana Rokycany i Jiřího z Poděbrad, a tím nové a tvrdší pronásledování. Až s nástupem Jagellonců na český trůn roku 1471 se situace zklidnila a Jednota rychle rostla. Získala příznivce mezi měšťany a na univerzitě a byli to především vzdělanci, kdo ji v osmdesátých letech začali proměňovat. Namísto odloučení od „světa“ začala Jednota hledat způsoby, jak v něm užitečně působit, a umožnila proto vstup i šlechticům a dovolila svým členům přísahat. Tím jim otevřela možnost podílet se na správě veřejného života. Mezi čtyřmi biskupy, které sněm zvolil roku 1494, byl i Lukáš Praž­ský (?1458–1528), nejvýraznější postava Jednoty následujících tří desetiletí. Díky jemu Jednota opustila nejen Chelčického protikladné pojetí církve a „světa“, ale oslabila i mora­listní a asketické důrazy, které zdědila z doby bratra Řehoře. Jednota tak dříve než Luther zdůraznila boží milost oproti lopotnému dodržování zbožných příkazů.
+
Oddělení od utrakvistické církve způsobilo Jednotě ztrátu přízně Jana Rokycany i Jiřího z Poděbrad, a tím nové a tvrdší pronásledování. Až s nástupem Jagellonců na český trůn roku 1471 se situace zklidnila a Jednota rychle rostla. Získala příznivce mezi měšťany a na univerzitě a byli to především vzdělanci, kdo ji v osmdesátých letech začali proměňovat. Namísto odloučení od „světa“ začala Jednota hledat způsoby, jak v něm užitečně působit, a umožnila proto vstup i šlechticům a dovolila svým členům přísahat. Tím jim otevřela možnost podílet se na správě veřejného života. Mezi čtyřmi biskupy, které sněm zvolil roku 1494, byl i Lukáš Praž­ský (?1458–1528), nejvýraznější postava Jednoty následujících tří desetiletí. Díky jemu Jednota opustila nejen Chelčického protikladné pojetí církve a „světa“, ale oslabila i mora­listní a asketické důrazy, které zdědila z doby bratra Řehoře. Jednota tak dříve než [[Luther, Martin (JKI-K)|Luther]] zdůraznila boží milost oproti lopotnému dodržování zbožných příkazů.
   
Tato změna přinesla střet se zastánci Chelčického a Řehořova pojetí, kteří se ovšem ocitli v menšině. Tato tzv. Malá stránka byla nadále nedůvěřivá ke vzdělání, nadále preferovala vesnický způsob života a odklon od „světa“ a nadále úzkostlivě dbala na dodržování přísných pravidel. Navzdory několika pokusům o smíření došlo kolem přelomu století k definitivnímu rozdělení. Malá stránka pak přebývala na okraji společnosti snad celé následující století, ale další dějiny Jed­noty jsou dějinami její Velké stránky. Té se na konci 15. století podařilo konsolidovat například i díky tomu, že podstatně novelizovala své řády. Přečkala také silnou perzekuci, která nastala po vydání Vladislavova mandátu roku 1503 a jejímž nejtragičtějším projevem bylo upálení šesti bratří na hranici v Boru u Tachova. Pronásledování zase zesílilo roku 1508 po vydání svatojakubského mandátu, ale zákazy bratrských shromáždění a příkazy pálit knihy a trestat duchovní a učitele Jednoty brzy začaly být naplňovány jen zřídka a váhavě. I v této době se Jednotě podařilo prohloubit teologické myšlení a rozvinout vztahy s Erasmem Rot­terdamským (1469–1536) a později i s Martinem Lutherem (1483–1546, více o Lutherovi a luterství v kapitole Evangelická církev augsburského vyznání). Tlak na Jednotu ustal po smrti Vladislava Jagel­lonského (1456–1516).
+
Tato změna přinesla střet se zastánci Chelčického a Řehořova pojetí, kteří se ovšem ocitli v menšině. Tato tzv. Malá stránka byla nadále nedůvěřivá ke vzdělání, nadále preferovala vesnický způsob života a odklon od „světa“ a nadále úzkostlivě dbala na dodržování přísných pravidel. Navzdory několika pokusům o smíření došlo kolem přelomu století k definitivnímu rozdělení. Malá stránka pak přebývala na okraji společnosti snad celé následující století, ale další dějiny Jed­noty jsou dějinami její Velké stránky. Té se na konci 15. století podařilo konsolidovat například i díky tomu, že podstatně novelizovala své řády. Přečkala také silnou perzekuci, která nastala po vydání Vladislavova mandátu roku 1503 a jejímž nejtragičtějším projevem bylo upálení šesti bratří na hranici v Boru u Tachova. Pronásledování zase zesílilo roku 1508 po vydání svatojakubského mandátu, ale zákazy bratrských shromáždění a příkazy pálit knihy a trestat duchovní a učitele Jednoty brzy začaly být naplňovány jen zřídka a váhavě. I v této době se Jednotě podařilo prohloubit teologické myšlení a rozvinout vztahy s Erasmem Rot­terdamským (1469–1536) a později i s [[Luther, Martin (JKI-K)|Martinem Lutherem]] (1483–1546, více o Lutherovi a [[luterství (JKI-K)|luterství]]hesle [[Evangelická církev augsburského vyznání| Evangelická církev a. v.]]). Tlak na Jednotu ustal po smrti Vladislava Jagel­lonského (1456–1516).
   
Také nová orientace Jednoty na luterství po smrti Lukáše Pražského roku 1528 znamenala další krok v jejím odklonu od radikalismu. Přispěla k tomu i výrazná osobnost Jana Augusty (1500–1572), který byl biskupem zvolen roku 1532. Vliv luterství se projevil například plným přijímáním příslušníků panského stavu nebo myšlen­kou, že účast na veřejném dění je vlastně službou bližnímu. Patrně v touze distancovat se od radikalismu novokřtěnců se Jednota zřekla překřtívání dospělých konvertitů. Intenzivní styky nejprve s Martinem Luthe­rem, pak s Martinem Bucerem  (1491–1551), Janem Kalvínem (1509–1564) a dalšími významnými reformátory, a také formulace Bratrské konfese roku 1535 a její rozšíření též v latinské a německé verzi přinesly Jednotě uznání jako respektované „sestry“ evrop­ských reformačních církví. Spolu s nimi pak Jednota také těžce prožívala porážku evangelických říšských stavů ve šmalkaldské válce. V jejím důsledku byla po roce 1547 vystavena silnému pronásledování, které zahrnovalo i popravy bratří, šestnáctileté vězení Jana Augusty, násilné rozpouštění sborů a podobně. V této situaci část bratří a sester odešla do emigrace do Pruska a Polska, a centrem působení Jednoty se stala Morava, která nebyla pronásledováním zasažena a kde bylo i více bratrských sborů (snad 80–90) než v Čechách (asi 60 sborů).
+
Také nová orientace Jednoty na luterství po smrti Lukáše Pražského roku 1528 znamenala další krok v jejím odklonu od radikalismu. Přispěla k tomu i výrazná osobnost Jana Augusty (1500–1572), který byl biskupem zvolen roku 1532. Vliv luterství se projevil například plným přijímáním příslušníků panského stavu nebo myšlen­kou, že účast na veřejném dění je vlastně službou bližnímu. Patrně v touze distancovat se od radikalismu [[novokřtěnci (JKI-K)|novokřtěnců]] se Jednota zřekla překřtívání dospělých konvertitů. Intenzivní styky nejprve s Martinem Luthe­rem, pak s Martinem Bucerem  (1491–1551), Janem [[Kalvín, Jan (JKI-K)|Kalvínem]] (1509–1564) a dalšími významnými reformátory, a také formulace [[Bratrské vyznání (JKI-K)|Bratrské konfese]] roku 1535 a její rozšíření též v latinské a německé verzi přinesly Jednotě uznání jako respektované „sestry“ evrop­ských reformačních církví. Spolu s nimi pak Jednota také těžce prožívala porážku evangelických říšských stavů ve šmalkaldské válce. V jejím důsledku byla po roce 1547 vystavena silnému pronásledování, které zahrnovalo i popravy bratří, šestnáctileté vězení Jana Augusty, násilné rozpouštění sborů a podobně. V této situaci část bratří a sester odešla do emigrace do Pruska a Polska, a centrem působení Jednoty se stala Morava, která nebyla pronásledováním zasažena a kde bylo i více bratrských sborů (snad 80–90) než v Čechách (asi 60 sborů).
   
Klidnější období pro Jednotu bratrskou nastalo po uzavření augsburského míru roku 1555. Jako přední postava se začal uplatňovat Jan Blahoslav (1523–1571), biskup a humanistický vzdělanec. Jeho překlad Nového zákona do češtiny byl poprvé vytištěn roku 1564. V reakci na vyhrocení sporu mezi evropskými luterány a kalvinisty se Jednota raději přiklonila ke kalvinis­mu než ke zradikalizovanému (ortodoxnímu) luterství. Pod kalvínským vlivem obnovila svůj důraz na praktic­kou osobní zbožnost, mravně příkladný život a kázeň ve sborovém společenství. Generace Blahoslavových současníků a žáků připravila kultur­ně a spole­čensky mimořádné dílo: v letech 1579–94 postupně vydala překlad zbýva­jících částí křes­ťanské Bible, opatřený výkladovými poznámkami, a nakonec zrevidovala a po­znám­kami do­plnila i Blahoslavův překlad Nového zákona. Bible v šesti dílech, známá jako Bible kralická či kra­lická šestidílka, pak byla vydávána souborně. Poslední Bible kralická revidovaná bratrskými učenci vyšla roku 1613 a několik století pak sloužila jako náboženská, ale i jazyková norma.
+
Klidnější období pro Jednotu bratrskou nastalo po uzavření augsburského míru roku 1555. Jako přední postava se začal uplatňovat Jan Blahoslav (1523–1571), biskup a humanistický vzdělanec. Jeho překlad [[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]] do češtiny byl poprvé vytištěn roku 1564. V reakci na vyhrocení sporu mezi evropskými luterány a kalvinisty se Jednota raději přiklonila ke kalvinis­mu než ke zradikalizovanému (ortodoxnímu) luterství. Pod kalvínským vlivem obnovila svůj důraz na praktic­kou osobní zbožnost, mravně příkladný život a kázeň ve sborovém společenství. Generace Blahoslavových současníků a žáků připravila kultur­ně a spole­čensky mimořádné dílo: v letech 1579–94 postupně vydala překlad zbýva­jících částí křes­ťanské Bible, opatřený výkladovými poznámkami, a nakonec zrevidovala a po­znám­kami do­plnila i Blahoslavův překlad Nového zákona. [[bible (JKI-K)|Bible]] v šesti dílech, známá jako Bible kralická či kra­lická šestidílka, pak byla vydávána souborně. Poslední Bible kralická revidovaná bratrskými učenci vyšla roku 1613 a několik století pak sloužila jako náboženská, ale i jazyková norma.
   
Mezitím se českým nekatolickým stavům podařilo odvrátit tlak římskokatolické církve na císaře Rudolfa II. (1552–1612, panoval od roku 1576) a naopak ho roku 1609 přinutit k vydání Majestátu, který spolu s následným Porovnáním stavů pod jednou a pod obojí garanto­val svobodu víry i všem poddaným a do mezí této náboženské tolerance zahrnoval také Jednotu bratrskou. V důsledku Majestátu, na jehož přípravě se výrazně podílel také člen Jednoty Václav Budovec z Budova (1551–1621), začalo docházet k propojování utrakvistické církve a Jednoty bratrské, ačkoli ta si zachovala vnitřní autonomii i vlastní bohoslužebné řády. Po boku ostatních českých evangelíků musela ale Jednota bratrská v konkrétních případech těžce zápasit o na­plňování smyslu Majestátu, a to až do dočasného vítězství nekatolických stavů roku 1618. Svo­boda víry ovšem byla hned na začátku třicetileté války ztracena a po bitvě na Bílé hoře roku 1620 museli členové a příznivci Jednoty bratrské postupně opustit české země. Společně s dvaceti šesti dalšími vůdci po­vstání českých nekatolických stavů byl Václav Budovec popra­ven. Mezi emigranty, kteří odcházeli do Uher, Polska i do dalších zemí, byl i Jan Amos Komenský (1592–1670), humanista evropského významu a poslední úřadující biskup staré Jednoty bratrské. Roku 1628 odešel do polského Lešna, které sloužilo jako centrum polské větve Jednoty bratrské.
+
Mezitím se českým nekatolickým stavům podařilo odvrátit tlak římskokatolické církve na císaře Rudolfa II. (1552–1612, panoval od roku 1576) a naopak ho roku 1609 přinutit k vydání Majestátu, který spolu s následným Porovnáním stavů pod jednou a pod obojí garanto­val svobodu víry i všem poddaným a do mezí této náboženské tolerance zahrnoval také Jednotu bratrskou. V důsledku Majestátu, na jehož přípravě se výrazně podílel také člen Jednoty Václav Budovec z Budova (1551–1621), začalo docházet k propojování utrakvistické církve a Jednoty bratrské, ačkoli ta si zachovala vnitřní autonomii i vlastní bohoslužebné řády. Po boku ostatních českých evangelíků musela ale Jednota bratrská v konkrétních případech těžce zápasit o na­plňování smyslu Majestátu, a to až do dočasného vítězství nekatolických stavů roku 1618. Svo­boda víry ovšem byla hned na začátku třicetileté války ztracena a po bitvě na Bílé hoře roku 1620 museli členové a příznivci Jednoty bratrské postupně opustit české země. Společně s dvaceti šesti dalšími vůdci po­vstání českých nekatolických stavů byl Václav Budovec popra­ven. Mezi emigranty, kteří odcházeli do Uher, Polska i do dalších zemí, byl i Jan Amos [[Komenský, Jan Amos (JKI-K)|Komenský]] (1592–1670), humanista evropského významu a poslední úřadující biskup staré Jednoty bratrské. Roku 1628 odešel do polského Lešna, které sloužilo jako centrum polské větve Jednoty bratrské.
   
Právě polská Jednota bratrská se ukázala jako nejživotaschopnější ze všech církevních útvarů, které bratři v cizině vytvořili, byť se tam její sbory staly součástí větší a více etablované církve reformované a postupně s ní splývaly. V polské Jednotě byli nadále svěceni bratrští biskupo­vé; jedním z nich byl Daniel Arnošt Jablonský (1660–1741), vnuk Komenského, teolog a kaza­tel reformované církve. Emigrace tajných nekatolíků z Čech a Moravy do protestantských zemí v kolísající míře po­kra­čovala i ve druhé polovině 17. a pak i v 18. století. Jedna ze skupin těchto emigrantů měla mimořádný význam pro další dějiny Jednoty bratrské: skupinu šesti dospělých a čtyř dětí vy­vedl roku 1722 tesař Kristián David (1692–1751) z Moravy a usadil ji na panství hraběte Zin­zendorfa v Lužici (Sasku). Vytvořila tam jádro osady, kterou Zinzendorf pojme­noval Herrnhut (Ochranov).
+
Právě polská Jednota bratrská se ukázala jako nejživotaschopnější ze všech církevních útvarů, které bratři v cizině vytvořili, byť se tam její sbory staly součástí větší a více etablované církve reformované a postupně s ní splývaly. V polské Jednotě byli nadále svěceni bratrští biskupo­vé; jedním z nich byl Daniel Arnošt Jablonský (1660–1741), vnuk Komenského, teolog a kaza­tel reformované církve. Emigrace tajných nekatolíků z Čech a Moravy do protestantských zemí v kolísající míře po­kra­čovala i ve druhé polovině 17. a pak i v 18. století. Jedna ze skupin těchto emigrantů měla mimořádný význam pro další dějiny Jednoty bratrské: skupinu šesti dospělých a čtyř dětí vy­vedl roku 1722 tesař Kristián David (1692–1751) z Moravy a usadil ji na panství hraběte Zin­zendorfa v Lužici (Sasku). Vytvořila tam jádro osady, kterou Zinzendorf pojme­noval Herrnhut (Ochranov).
   
Německý šlechtic Mikuláš Ludvík hrabě z Zinzendorfu a z Pottendorfu (1700–1760) byl aktivní stoupenec pietis­mu (hnutí vnitřní obnovy, které se rozšířilo v protestantských církvích v 17. a 18. století; více o něm v kapitole Luterská evangelická církev a. v.). Zinzendorfův zbožný život vykazoval typické pietistické charakteristiky: emocionálně vře­lý, osobní vztah k Ježíši, mravní bezúhonnost, aktivní zájem o „bližní“, účast na domácích po­božnostech i ukázněnost v bohatém denním programu modli­teb, čtení Bible a rozhovorů na duchovní témata. Tímto způsobem zbožnosti byl hrabě spolu s ostatními pietisty vědo­mě v opo­zici vůči tehdy obvyklé protestantské zbožnosti, která se formalizovala a do značné míry vyčerpávala diskusemi nad jednotlivými články víry. Niterná pietistická zbožnost v Zinzendorfovi asi pro­budila i neobvyklou míru empatie, s níž se vztahoval k lidem v nouzi, nižších stavů, jiných ras a národností, stejně jako k nábožensky pronásledovaným. Osadu Herrnhut Zinzendorf zpočátku patrně nepovažoval za nic mimořádnějšího než za sou­část své péče o náboženské uprchlíky. Podobně jako v začátcích české Jednoty bratrské před třemi sty lety v Kunvaldu tvořili i zdejší osadníci enklávu v rámci státní církve, v tomto přípa­dě saské luterské. S jejich narůstajícím počtem se ovšem rozšiřovalo spektrum jejich nábo­ženských přesvědčení a situace hrozila konfliktem. Tomu předešlo přijetí ústavy herrnhut­ského sboru v duchu řádů staré Jednoty bratrské všemi asi třemi sty osadníky a obnova duchovního života v následujících měsících. Společná eucharistie v srpnu 1727 pak dovršila proces, kdy se z osadníků stalo kompaktní duchovní společenství, a je proto považována za symbolický počátek obnovené Jednoty bratrské. Dalším krokem k pevnému navázání toho­to společenství na dědictví staré Jednoty bratrské se roku 1735 stalo biskupské svěcení herrnhutského osadníka Davida Nitschmanna (1695/6–1772) biskupem Jablonským. O dva roky později se biskupem obnovené Jednoty stal i Zinzendorf, který již dříve přijal luter­skou duchovní ordinaci.
+
Německý šlechtic Mikuláš Ludvík hrabě z Zinzendorfu a z Pottendorfu (1700–1760) byl aktivní stoupenec [[pietismus (JKI-K)|pietismu]] (hnutí vnitřní obnovy, které se rozšířilo v protestantských církvích v 17. a 18. století; k pietismu viz [[Slezská církev evangelická augsburského vyznání|Slezská církev evangelická a. v.]]). Zinzendorfův zbožný život vykazoval typické pietistické charakteristiky: emocionálně vře­lý, osobní vztah k Ježíši, mravní bezúhonnost, aktivní zájem o „bližní“, účast na domácích po­božnostech i ukázněnost v bohatém denním programu modli­teb, čtení Bible a rozhovorů na duchovní témata. Tímto způsobem zbožnosti byl hrabě spolu s ostatními pietisty vědo­mě v opo­zici vůči tehdy obvyklé protestantské zbožnosti, která se formalizovala a do značné míry vyčerpávala diskusemi nad jednotlivými články víry. Niterná pietistická zbožnost v Zinzendorfovi asi pro­budila i neobvyklou míru empatie, s níž se vztahoval k lidem v nouzi, nižších stavů, jiných ras a národností, stejně jako k nábožensky pronásledovaným. Osadu Herrnhut Zinzendorf zpočátku patrně nepovažoval za nic mimořádnějšího než za sou­část své péče o náboženské uprchlíky. Podobně jako v začátcích české Jednoty bratrské před třemi sty lety v Kunvaldu tvořili i zdejší osadníci enklávu v rámci státní církve, v tomto přípa­dě saské luterské. S jejich narůstajícím počtem se ovšem rozšiřovalo spektrum jejich nábo­ženských přesvědčení a situace hrozila konfliktem. Tomu předešlo přijetí ústavy herrnhut­ského sboru v duchu řádů staré Jednoty bratrské všemi asi třemi sty osadníky a obnova duchovního života v následujících měsících. Společná eucharistie v srpnu 1727 pak dovršila proces, kdy se z osadníků stalo kompaktní duchovní společenství, a je proto považována za symbolický počátek obnovené Jednoty bratrské (viz [[moravští bratří (JKI-K)|moravští bratří]]). Dalším krokem k pevnému navázání toho­to společenství na dědictví staré Jednoty bratrské se roku 1735 stalo biskupské svěcení herrnhutského osadníka Davida Nitschmanna (1695/6–1772) biskupem Jablonským. O dva roky později se biskupem obnovené Jednoty stal i Zinzendorf, který již dříve přijal luter­skou duchovní ordinaci.
   
 
Mezitím vznikaly další bratrské sbory a osady na evropském kontinentu a začala se rozvíjet misie k domorodým národům. Roku 1732 vyjeli první misionáři z Herrnhutu za černými otroky na Ostrov sv. Tomáše v Karibském moři a počet misionářů i misijních destinací dále strmě narůstal. Ve vlasti Zinzendorf ovšem čelil silné kritice kvůli svému způsobu života neobvyklé­mu v jeho společen­ském postavení, kvůli silnému náboženskému zaujetí ve prospěch ne­uznávaného společen­ství, kvůli neutuchajícímu proudu imigrantů na svá panství a podobně, takže byl dokonce na celé desetiletí ze Saska vypovězen. Ve čtyřicátých letech také prošla Jednota bratrská krizí, když její ně­která společenství podléhala sentimentálnímu náboženskému blouznění (Zinzendorf měl na těchto excesech zásadní podíl). Také se mu nepodařilo přesvědčit luterskou církev, že Jednota bratrská je její součástí, a od roku 1742 bylo zřetelné, že tehdy již světová Unitas fratrum směřuje k vytvoření samostatné denominace. Ta byla v době Zinzendorfovy smrti roku 1760 již zcela stabilní. V následujícím století se díky intenzivní misii bratrské sbory rozšířily v podstatě po celém světě, i když značně nestejno­měrně. V některých oblastech, například mezi původními obyvateli Severní Ameriky nebo v Grónsku, byla bratrská misie historicky mimořádně úspěšná, a na některých místech se tento úspěch dokonce odrazil ve vysokém počtu místních příslušníků Jednoty: v Tanzánii se jejich počet odhaduje na téměř půl miliónu, což je možná až skoro polovina celkového počtu světové církve Unitas fratrum. I v současné době se misionáři Jednoty angažují v neobvyklých oblastech, například mezi tibetskými uprchlíky v severní Indii nebo v Ramalláhu na západním břehu Jordánu.
 
Mezitím vznikaly další bratrské sbory a osady na evropském kontinentu a začala se rozvíjet misie k domorodým národům. Roku 1732 vyjeli první misionáři z Herrnhutu za černými otroky na Ostrov sv. Tomáše v Karibském moři a počet misionářů i misijních destinací dále strmě narůstal. Ve vlasti Zinzendorf ovšem čelil silné kritice kvůli svému způsobu života neobvyklé­mu v jeho společen­ském postavení, kvůli silnému náboženskému zaujetí ve prospěch ne­uznávaného společen­ství, kvůli neutuchajícímu proudu imigrantů na svá panství a podobně, takže byl dokonce na celé desetiletí ze Saska vypovězen. Ve čtyřicátých letech také prošla Jednota bratrská krizí, když její ně­která společenství podléhala sentimentálnímu náboženskému blouznění (Zinzendorf měl na těchto excesech zásadní podíl). Také se mu nepodařilo přesvědčit luterskou církev, že Jednota bratrská je její součástí, a od roku 1742 bylo zřetelné, že tehdy již světová Unitas fratrum směřuje k vytvoření samostatné denominace. Ta byla v době Zinzendorfovy smrti roku 1760 již zcela stabilní. V následujícím století se díky intenzivní misii bratrské sbory rozšířily v podstatě po celém světě, i když značně nestejno­měrně. V některých oblastech, například mezi původními obyvateli Severní Ameriky nebo v Grónsku, byla bratrská misie historicky mimořádně úspěšná, a na některých místech se tento úspěch dokonce odrazil ve vysokém počtu místních příslušníků Jednoty: v Tanzánii se jejich počet odhaduje na téměř půl miliónu, což je možná až skoro polovina celkového počtu světové církve Unitas fratrum. I v současné době se misionáři Jednoty angažují v neobvyklých oblastech, například mezi tibetskými uprchlíky v severní Indii nebo v Ramalláhu na západním břehu Jordánu.
Řádek 32: Řádek 32:
 
== Religionistická charakteristika Jednoty bratrské ==
 
== Religionistická charakteristika Jednoty bratrské ==
   
Jednota bratrská je protestantskou církví s typickými reformačními rysy: základy křesťanské víry nachází v Bibli, v jejím duchu kriticky zhodnocuje jednotlivé prvky tradice a kontinuitu církve od Ježíšovy doby chápe spíše jako předávání zvěsti evangelia než jako posloup­nost liturgickou. Z Bible odvozuje zásady individuálního i bohoslužebného života a u svých přísluš­níků předpokládá její četbu a znalost. Ačkoliv v rámci protestantismu vytvořila Jednota bratr­ská své­bytnou tradici, její jedinečnost netkví v teologických specifikách, ale spíše v jejím prak­tickém zaměření a v mimo­řádně prozíravém přístupu k běžným úkonům, vyplývajícím z ná­boženských přesvědčení. Jed­nota je tradičně spíše zdrženlivá vůči hlubokému promýšlení nuancí křesťanské teologie a od počátku projevovala nechuť k polemikám. Přístup Jednoty k doktrinálním otázkám ukazuje Augustinova zásada: „v podstatném svornost, v nepodstatném volnost, ve všem láska“.
+
Jednota bratrská je [[protestantismus (JKI-K)|protestantskou]] církví s typickými reformačními rysy: základy křesťanské víry nachází v Bibli, v jejím duchu kriticky zhodnocuje jednotlivé prvky tradice a kontinuitu církve od Ježíšovy doby chápe spíše jako předávání zvěsti [[evangelium (JKI-K)|evangelia]] než jako posloup­nost liturgickou. Z [[bible (JKI-K)|Bible]] odvozuje zásady individuálního i bohoslužebného života a u svých přísluš­níků předpokládá její četbu a znalost. Ačkoliv v rámci protestantismu vytvořila Jednota bratr­ská své­bytnou tradici, její jedinečnost netkví v teologických specifikách, ale spíše v jejím prak­tickém zaměření a v mimo­řádně prozíravém přístupu k běžným úkonům, vyplývajícím z ná­boženských přesvědčení. Jed­nota je tradičně spíše zdrženlivá vůči hlubokému promýšlení nuancí křesťanské teologie a od počátku projevovala nechuť k polemikám. Přístup Jednoty k doktrinálním otázkám ukazuje [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinova]] zásada: „v podstatném svornost, v nepodstatném volnost, ve všem láska“.
   
Ačkoli základní charakteristiky duchovního života Jednoty bratrské zůstávají po staletí stejné, v jejím současném profilu můžeme zaznamenat tři hlavní vlivy: téměř dvě stě let byla stará, převážně česká Jednota bratrská radikálně reformační církví, byť během této doby byly její radikální charakteristiky oslabeny. Po zániku Jednoty v českých zemích se k její tradi­ci přihlá­sila obnovená, ochranovská Unitas fratrum a rozvinula ji pod vlivem luterského pietismu. A konečně třetím výrazným vlivem je evangelikalismus, kte­rý ve 20. sto­letí ovlivnil Unitas frat­rum na řadě míst světa, takže je dnes počítána mezi evangelikál­ní církve a mnohdy se mezi ně i sama hlásí. Na několika málo místech včetně české provincie se tato novější orientace projevila jako evangelikalis­mus charismatického či (v menší míře) neocharismatického typu (více o charismatickém hnutí v hesle Církev Křesťanská společenství).
+
Ačkoli základní charakteristiky duchovního života Jednoty bratrské zůstávají po staletí stejné, v jejím současném profilu můžeme zaznamenat tři hlavní vlivy: téměř dvě stě let byla stará, převážně česká Jednota bratrská radikálně reformační církví, byť během této doby byly její radikální charakteristiky oslabeny. Po zániku Jednoty v českých zemích se k její tradi­ci přihlá­sila obnovená, ochranovská Unitas fratrum a rozvinula ji pod vlivem luterského pietismu. A konečně třetím výrazným vlivem je [[evangelikálové (JKI-K)|evangelikalismus]], kte­rý ve 20. sto­letí ovlivnil Unitas frat­rum na řadě míst světa, takže je dnes počítána mezi evangelikál­ní církve a mnohdy se mezi ně i sama hlásí. Na několika málo místech včetně české provincie se tato novější orientace projevila jako evangelikalis­mus charismatického či (v menší míře) neocharismatického typu (více o charismatickém hnutí v hesle [[Církev Křesťanská společenství|Církev Křesťanská společenství]]).
   
Od svého počátku v prostředí české radikální reformace si Jednota bratrská drží svůj důraz na Písmo jako základ osobního i církevního života. Písmo má sice služebnou roli odkazovat k „věcem podstatným“ a je uchováváno a vykládáno církví, zároveň je ale pro církev a jednotlivé křesťany nezpochybnitelnou normou. Pro první generaci bratří a sester byl tímto Písmem především Nový zákon, protože jim poskytoval pevná doktrinální, liturgická, etická i organi­zační pravidla, zatímco Starý zákon začala brát vážně teprve nová generace na konci 15. sto­letí. Tato tehdy nová generace také založila důležitou bratrskou tradici důrazu na vzdělání a připravila podmínky k tomu, aby míra kulturního vlivu ze strany početně malé Jednoty na českou společnost 16. století byla mimořádně velká. Vzdělávání je zvláště v rámci misijní­ho působení Unitas fratrum velmi důležité dodnes. Není ale na pře­kážku prostému a praktické­mu čtení a výkladu Bible.
+
Od svého počátku v prostředí české radikální reformace si Jednota bratrská drží svůj důraz na Písmo jako základ osobního i církevního života. Písmo má sice služebnou roli odkazovat k „věcem podstatným“ a je uchováváno a vykládáno církví, zároveň je ale pro církev a jednotlivé křesťany nezpochybnitelnou normou. Pro první generaci bratří a sester byl tímto Písmem především [[Nový zákon (JKI-K)|Nový zákon]], protože jim poskytoval pevná doktrinální, liturgická, etická i organi­zační pravidla, zatímco Starý zákon začala brát vážně teprve nová generace na konci 15. sto­letí. Tato tehdy nová generace také založila důležitou bratrskou tradici důrazu na vzdělání a připravila podmínky k tomu, aby míra kulturního vlivu ze strany početně malé Jednoty na českou společnost 16. století byla mimořádně velká. Vzdělávání je zvláště v rámci misijní­ho působení Unitas fratrum velmi důležité dodnes. Není ale na pře­kážku prostému a praktické­mu čtení a výkladu Bible.
   
Reformační vymezení vůči majoritní římskokatolické církvi Jednota bratrská založila na origi­nálním domyšlení scholastické zásady oddělování podstatného od případného. Na základě kon­cepce bratrského teologa Lukáše Pražského bratří rozlišovali záležitosti podstatné, slu­žebné a případné. Zatímco „podstatné věci“ (boží milost, události Ježíšova života a působení sva­tého Ducha) jsou neměnné a pro spasení nepostradatelné, služebné záležitosti jsou na pod­statných závislé a slouží k tomu, aby lidé mohli podstatné záležitosti poznat a prožít. Mezi služebnými záležitostmi má prvořadé posta­vení Písmo; služebné jsou i svátosti a také církev, která má těmito svátostmi, kázáním i svým spo­lečenst­vím ukazovat k podstatným záležitostem. Jako služebný nástroj proto církev musí být stále obnovována a reformována. Případnými záležitostmi jsou pak pro Jednotu řá­dy a obřa­dy, které mohou být přizpůsobovány potřebám místa a doby. Příčinu zmatků v křesťan­stvu a také důvod svého oddělení od římské církve Jednota bratrská shledala v nerozlišování kate­gorií, čímž byla jednotlivým záležitostem přikládána nenáležitá role a nesprávná míra vý­znamu.
+
Reformační vymezení vůči majoritní [[římskokatolická církev (JKI-K)|římskokatolické církvi]] Jednota bratrská založila na origi­nálním domyšlení [[scholastika (JKI-K)|scholastické]] zásady oddělování podstatného od případného. Na základě kon­cepce bratrského teologa Lukáše Pražského bratří rozlišovali záležitosti podstatné, slu­žebné a případné. Zatímco „podstatné věci“ (boží milost, události [[Ježíš (JKI-K)|Ježíšova]] života a působení [[Duch svatý (JKI-K)|sva­tého Ducha]]) jsou neměnné a pro spasení nepostradatelné, služebné záležitosti jsou na pod­statných závislé a slouží k tomu, aby lidé mohli podstatné záležitosti poznat a prožít. Mezi služebnými záležitostmi má prvořadé posta­vení Písmo; služebné jsou i svátosti a také církev, která má těmito svátostmi, kázáním i svým spo­lečenst­vím ukazovat k podstatným záležitostem. Jako služebný nástroj proto církev musí být stále obnovována a reformována. Případnými záležitostmi jsou pak pro Jednotu řá­dy a obřa­dy, které mohou být přizpůsobovány potřebám místa a doby. Příčinu zmatků v křesťan­stvu a také důvod svého oddělení od římské církve Jednota bratrská shledala v nerozlišování kate­gorií, čímž byla jednotlivým záležitostem přikládána nenáležitá role a nesprávná míra vý­znamu.
   
Podobně originální (a dodnes živé) je bratrské pojetí církve. Je chápána jako jediný univerzální útvar, slože­ný z mnoha společenství („jednot“, jednou z nich je i Jednota bratrská, jinou např. „jednota římská“, tedy církev římskokatolická apod.). Tato společenství se od sebe samo­zřejmě liší v míře, kterou naplňují novozákonní ideál, ale sou­časně se i dopl­ňují, neboť jsou schopna oslovit různé lidi na různých místech a v různých do­bách. Tento nekomplikovaný a vstřícný postoj Jednotě umožňoval praktickou spolupráci s jinými „jednotami“ – církvemi, a přispí­val tak ke křesťanskému eku­menismu ještě před vznikem moderního ekumenického hnutí. Proto také světová Jednota bratrská mohla některou svoji rozvinutou misijní práci mezi místním obyvatelstvem předat jiné „jednotě“ – církvi; k tomu došlo například v Grónsku nebo v případě nativních Austrálců (Aboriginců). V historii Jednota bratrská věno­vala značné úsilí hledání funkčního modelu církevního života co nejbližší­ho bib­lickým zásadám. Zvláště na přelomu 15. a 16. století bratrští učenci hledali tento mo­del vy­trvale i v cizině. Zároveň se ale Jednota bratrská bránila sebepojetí jako nejlepší, neřku­li jedi­né pravé ze všech „jednot“.
+
Podobně originální (a dodnes živé) je bratrské pojetí [[církev (JKI-K)|církve]]. Je chápána jako jediný univerzální útvar, slože­ný z mnoha společenství („jednot“, jednou z nich je i Jednota bratrská, jinou např. „jednota římská“, tedy [[Církev římskokatolická|církev římskokatolická]] apod.). Tato společenství se od sebe samo­zřejmě liší v míře, kterou naplňují novozákonní ideál, ale sou­časně se i dopl­ňují, neboť jsou schopna oslovit různé lidi na různých místech a v různých do­bách. Tento nekomplikovaný a vstřícný postoj Jednotě umožňoval praktickou spolupráci s jinými „jednotami“ – církvemi, a přispí­val tak ke křesťanskému [[ekumenismus (JKI-K)|ekumenismu]] ještě před vznikem moderního ekumenického hnutí. Proto také světová Jednota bratrská mohla některou svoji rozvinutou misijní práci mezi místním obyvatelstvem předat jiné „jednotě“ – církvi; k tomu došlo například v Grónsku nebo v případě nativních Austrálců (Aboriginců). V historii Jednota bratrská věno­vala značné úsilí hledání funkčního modelu církevního života co nejbližší­ho bib­lickým zásadám. Zvláště na přelomu 15. a 16. století bratrští učenci hledali tento mo­del vy­trvale i v cizině. Zároveň se ale Jednota bratrská bránila sebepojetí jako nejlepší, neřku­li jedi­né pravé ze všech „jednot“.
   
Vstřícnost k jiným církevním „jednotám“ není v rozporu se sebepojetím Jednoty bratrské jako menšinového, „výběrového“ společenství, určeného těm, kdo na sebe vezmou břemeno sborového řádu a kázně. Předpokládá se, že „údy“ (členy) Jednoty jsou ti, kdo se rozhodně přihlásili k vyznání, že Ježíš je jejich spasitelem, a kdo z tohoto vyznání odvodili jak osobní mravní závazky, tak i závazek poslušnosti řádům, na nichž se jejich Jednota shodla. Nároky kladené na příslušníky Jednoty ukazuje i trojí stupeň členství, a to například jak ve znění řádu z počátku 17. století, který uvádí členy „počínající“, „prospívající“ a „k dokonalosti se nesoucí“, tak v současné Ústavě české Jednoty bratrské, která rozeznává „přicházející“, „zůstávající“ a „sloužící“ příslušníky, přičemž pokřtěnými a plnoprávnými členy jsou pouze ti „slou­žící“. Byly to především právě řády Jednoty a její nároky na členy, které tomuto společenství umožnily zachovat si svéráz i v průběhu staletí, během nichž mělo pouze vratké menšinové postavení. Nároky na členy ovšem vystavily Jednotu také pokušení moralismu a elitářství.
+
Vstřícnost k jiným církevním „jednotám“ není v rozporu se sebepojetím Jednoty bratrské jako menšinového, „výběrového“ společenství, určeného těm, kdo na sebe vezmou břemeno sborového řádu a kázně. Předpokládá se, že „údy“ (členy) Jednoty jsou ti, kdo se rozhodně přihlásili k vyznání, že Ježíš je jejich spasitelem, a kdo z tohoto vyznání odvodili jak osobní mravní závazky, tak i závazek poslušnosti řádům, na nichž se jejich Jednota shodla. Nároky kladené na příslušníky Jednoty ukazuje i trojí stupeň členství, a to například jak ve znění řádu z počátku 17. století, který uvádí členy „počínající“, „prospívající“ a „k dokonalosti se nesoucí“, tak v současné Ústavě české Jednoty bratrské, která rozeznává „přicházející“, „zůstávající“ a „sloužící“ příslušníky, přičemž pokřtěnými a plnoprávnými členy jsou pouze ti „slou­žící“. Byly to především právě řády Jednoty a její nároky na členy, které tomuto společenství umožnily zachovat si svéráz i v průběhu staletí, během nichž mělo pouze vratké menšinové postavení. Nároky na členy ovšem vystavily Jednotu také pokušení moralismu a elitářství.
   
 
Uprostřed náročného společenství Jednoty bratrské se uplatňuje protestantský ideál všeobecného kněž­ství a rovnosti před Bohem, takže již stará, a zvláště pak obnovená Jednota bratrská byla prostředím, v němž se – podle měřítek tehdejší doby – mimořádně stíraly roz­díly mezi stavy, v postavení mužů a žen, i mezi národy a rasami. Například v současné církvi Unitas fratrum jsou ženy ordinovány jako duchovní i biskupové. Již v ochranovské Jednotě bratrské měly ženy řadu vedoucích rolí; také i jako vedoucí jednotlivých sborových skupin (např. ne­provdaných žen apod.). Jednota bratrská totiž zachovala a dodnes různým způso­bem obno­vuje pietistickou praxi tzv. „církviček v církvi“ tím, že příslušníci sborů bývají zapo­jeni do ně­které z malých skupin, v nichž se uskutečňují domácí vzdělávací setkání, rozhovory na duchovní témata či pobož­nosti.
 
Uprostřed náročného společenství Jednoty bratrské se uplatňuje protestantský ideál všeobecného kněž­ství a rovnosti před Bohem, takže již stará, a zvláště pak obnovená Jednota bratrská byla prostředím, v němž se – podle měřítek tehdejší doby – mimořádně stíraly roz­díly mezi stavy, v postavení mužů a žen, i mezi národy a rasami. Například v současné církvi Unitas fratrum jsou ženy ordinovány jako duchovní i biskupové. Již v ochranovské Jednotě bratrské měly ženy řadu vedoucích rolí; také i jako vedoucí jednotlivých sborových skupin (např. ne­provdaných žen apod.). Jednota bratrská totiž zachovala a dodnes různým způso­bem obno­vuje pietistickou praxi tzv. „církviček v církvi“ tím, že příslušníci sborů bývají zapo­jeni do ně­které z malých skupin, v nichž se uskutečňují domácí vzdělávací setkání, rozhovory na duchovní témata či pobož­nosti.
   
Zaměřením na osobní i sborovou denní duchovní praxi inspiruje Jednota bratrská – jak je uvedeno výše – ostatní křesťanstvo více než propracovanou teologií. Typický příkladem jsou Hesla Jednoty bratrské, tedy vyňaté části Bible vylosované pro jednotlivé dny roku a sloužící jako prostá každodenní duchovní inspirace. Poprvé je hrabě Zinzendorf připravil roku 1728 a dnes vy­cházejí ve více než 50 jazycích v celkovém nákladu, který výrazně převyšuje počet členů Jed­noty bratrské. Podobně je pro Jednotu typické bohatství písňové tvorby, která také našla řadu uživatelů mimo tuto denominaci. I tzv. modlitební stráže, tedy zapojení lidí, kteří se in­tenzivně modlí za určitou záležitost, do řetězce časové posloupnosti, mají patrně svůj počá­tek v prostředí Jednoty. Další tradicí, v různých obměnách rozšířenou zvláště mezi evangeli­kály, jsou tzv. hody lásky, což bývá jednoduchá sborová hostina například při příležitosti církev­ních svátků, spojená se zpěvem, popřípadě s modlitbami. Typická praxe zjišťování boží vůle (např. při volbě biskupa nebo i v denních záležitostech) prostřednictvím losů byla během 20. století naopak téměř úplně opuštěna i v samé Jednotě.
+
Zaměřením na osobní i sborovou denní duchovní praxi inspiruje Jednota bratrská – jak je uvedeno výše – ostatní křesťanstvo více než propracovanou teologií. Typický příkladem jsou ''Hesla Jednoty bratrské'', tedy vyňaté části Bible vylosované pro jednotlivé dny roku a sloužící jako prostá každodenní duchovní inspirace. Poprvé je hrabě Zinzendorf připravil roku 1728 a dnes vy­cházejí ve více než 50 jazycích v celkovém nákladu, který výrazně převyšuje počet členů Jed­noty bratrské. Podobně je pro Jednotu typické bohatství písňové tvorby, která také našla řadu uživatelů mimo tuto denominaci. I tzv. modlitební stráže, tedy zapojení lidí, kteří se in­tenzivně modlí za určitou záležitost, do řetězce časové posloupnosti, mají patrně svůj počá­tek v prostředí Jednoty. Další tradicí, v různých obměnách rozšířenou zvláště mezi evangeli­kály, jsou tzv. hody lásky, což bývá jednoduchá sborová hostina například při příležitosti církev­ních svátků, spojená se zpěvem, popřípadě s modlitbami. Typická praxe zjišťování boží vůle (např. při volbě [[biskup (JKI-K)|biskupa]] nebo i v denních záležitostech) prostřednictvím losů byla během 20. století naopak téměř úplně opuštěna i v samé Jednotě.
   
Praktická víra příslušníků se uplatnila i v další činnosti, velmi typické pro Jednotu bratrskou – v zahraniční misii. Ochranovská Jednota bratrská konala od druhé třetiny 18. století rozsáhlou misii k domorodým obyvatelům. Vysílala misionáře, kteří byli díky řemeslným dovednostem schop­ni samostatné obživy a přirozeného kontaktu s původ­ními obyvateli. Zinzendorfovým záměrem bylo, aby bratrští misionáři byli kulturně citliví a pokoušeli se původní obyvatele do misie co nejrychleji zapojit. Pokud to bylo možné, v rámci misijní činnosti byly stavěny nemocnice, školy, hospodářská zařízení a podobně. Právě díky rozsáhlé misii i do doposud odlehlých míst se Unitas fratrum stala celosvětově úspěšnou denominací, jejíž členské těžiště je v současné době v Africe, zatímco podíl evropských pří­slušníků je velmi malý. Přitom je třeba připomenout, že působení Jednoty bylo vůči domorodým obyvatelům v řadě případů vstřícnější než v případě misionářů větších křesťanských církví, o kolonizátorech nemluvě, a někdy bylo zásadním prvkem pro zachování identity domorodého obyvatelstva (Grónsko, Surinam, indiáni Miskito).
+
Praktická víra příslušníků se uplatnila i v další činnosti, velmi typické pro Jednotu bratrskou – v zahraniční [[misie (JKI-K)|misii]]. Ochranovská Jednota bratrská konala od druhé třetiny 18. století rozsáhlou misii k domorodým obyvatelům. Vysílala misionáře, kteří byli díky řemeslným dovednostem schop­ni samostatné obživy a přirozeného kontaktu s původ­ními obyvateli. Zinzendorfovým záměrem bylo, aby bratrští misionáři byli kulturně citliví a pokoušeli se původní obyvatele do misie co nejrychleji zapojit. Pokud to bylo možné, v rámci misijní činnosti byly stavěny nemocnice, školy, hospodářská zařízení a podobně. Právě díky rozsáhlé misii i do doposud odlehlých míst se Unitas fratrum stala celosvětově úspěšnou denominací, jejíž členské těžiště je v současné době v Africe, zatímco podíl evropských pří­slušníků je velmi malý. Přitom je třeba připomenout, že působení Jednoty bylo vůči domorodým obyvatelům v řadě případů vstřícnější než v případě misionářů větších křesťanských církví, o kolonizátorech nemluvě, a někdy bylo zásadním prvkem pro zachování identity domorodého obyvatelstva (Grónsko, Surinam, indiáni Miskito).
   
Patrně největšího vlivu ovšem Jednota bratrská dosáhla nepřímo tím, že její zbožností byl roku 1735 zásadně ovlivněn zakladatel metodismu John Wesley (více v kapitole Evangelická církev metodistická). Ačkoli při dalších kontaktech Wesley hleděl na obnovenou Jednotu bratrskou daleko kritičtěji a nakonec roku 1741 došlo mezi ním a hrabě­tem Zinzendorfem k zásadní roztržce, metodisté se k Jednotě hlásí jako k Wesleyově učitelce. K odkazu a tradici (staré) Jednoty bratrské, především k jejímu způsobu sboro­vého života a církevního řádu, se hlásí rovněž další (české) denominace: Bratrská jednota baptistů, Církev bratrská a Českobratrská církev evangelická. Posledně jmenovaná přijala Bratrskou konfesi z roku 1662 za jedno ze svých čtyř vyznání.
+
Patrně největšího vlivu ovšem Jednota bratrská dosáhla nepřímo tím, že její zbožností byl roku 1735 zásadně ovlivněn zakladatel [[metodisté (JKI-K)|metodismu]] John Wesley (viz [[Evangelická církev metodistická|Evangelická církev metodistická]]). Ačkoli při dalších kontaktech Wesley hleděl na obnovenou Jednotu bratrskou daleko kritičtěji a nakonec roku 1741 došlo mezi ním a hrabě­tem Zinzendorfem k zásadní roztržce, metodisté se k Jednotě hlásí jako k Wesleyově učitelce. K odkazu a tradici (staré) Jednoty bratrské, především k jejímu způsobu sboro­vého života a církevního řádu, se hlásí rovněž další (české) denominace, především [[Bratrská jednota baptistů|Bratrská jednota baptistů]], [[Církev bratrská|Církev bratrská]][[Českobratrská církev evangelická|Českobratrská církev evangelická]]. Posledně jmenovaná přijala Bratrskou konfesi z roku 1662 za jedno ze svých čtyř vyznání.
   
 
== Jednota bratrská v českých zemích ==
 
== Jednota bratrská v českých zemích ==
   
Původní (stará) Jednota bratrská vznikla z radikálních proudů husitství v návaznosti na učení Petra Chelčického po polovině 15. století. Nehledě na to, že v předbělohorských Čechách zejména na Moravě zapustila kořeny a stala se nábožensky a intelektuálně – nikoli početně – významnou stranou vedle luteranizovaných utrakvistů a římských katolíků, její právní postavení bylo až do Majestátu Rudolfa II. nejisté a Jednota musela přečkat několik vln pronásledování. Po vydání Majestátu (1609) se formálně spojila s utrakvistickou církví na podkladě České konfese z roku 1575, i když si ponechala vlastní bohoslužebný řád a další specifika, především v oblasti sborové kázně. Po Bílé hoře byla ovšem likvidována, stejně jako další protestantské skupiny v zemi, a členové Jednoty ve velké míře odešli do zahraničního exilu. I když byl exil bratří nepochybně relativně větší než v případě jiných, rozsáhlejších nekatolických skupin, většina jich jistě zůstala v českých zemích a někteří z nich si vzpomínku na víru svých otců udrželi po celé protireformační období. Návaznost (části) tolerančního evangelictví na tuto tradici je však krajně nejistá, respektive pramenně nedoložitelná. Uplynulo příliš mnoho času bez řádného duchovního vedení a církevní organizace a do hry vstoupila celá řada dalších vnitřních i vnějších vlivů, včetně obnovy Jednoty bratrské v Zinzendorfově Herrnhutu (Ochranově), takže můžeme jen spekulovat, nakolik by případné povolení Jednoty bratrské na konci 18. století vedlo ke znovuetablování „autentické“ bratrské zbožnosti v Čechách a na Moravě. Josefinská náboženská tolerance (1781) každopádně nic takového neumožnila.
+
Původní (stará) Jednota bratrská vznikla z radikálních proudů husitství v návaznosti na učení [[Chelčický Petr (JKI-K)|Petra Chelčického]] po polovině 15. století. Nehledě na to, že v předbělohorských Čechách zejména na Moravě zapustila kořeny a stala se nábožensky a intelektuálně – nikoli početně – významnou stranou vedle luteranizovaných [[utrakvismus (JKI-K)|utrakvistů]][[Církev římskokatolická|římských katolíků]], její právní postavení bylo až do Majestátu Rudolfa II. nejisté a Jednota musela přečkat několik vln pronásledování. Po vydání Majestátu (1609) se formálně spojila s utrakvistickou církví na podkladě [[Česká konfese (JKI-K)|České konfese]] z roku 1575, i když si ponechala vlastní bohoslužebný řád a další specifika, především v oblasti sborové kázně. Po Bílé hoře byla ovšem likvidována, stejně jako další protestantské skupiny v zemi ([[protireformace (JKI-K)|protireformace]]), a členové Jednoty ve velké míře odešli do zahraničního exilu. I když byl exil bratří nepochybně relativně větší než v případě jiných, rozsáhlejších nekatolických skupin, většina jich jistě zůstala v českých zemích a někteří z nich si vzpomínku na víru svých otců udrželi po celé protireformační období. Návaznost (části) tolerančního evangelictví na tuto tradici je však krajně nejistá, respektive pramenně nedoložitelná. Uplynulo příliš mnoho času bez řádného duchovního vedení a církevní organizace a do hry vstoupila celá řada dalších vnitřních i vnějších vlivů, včetně obnovy Jednoty bratrské v Zinzendorfově Herrnhutu (Ochranově), takže můžeme jen spekulovat, nakolik by případné povolení Jednoty bratrské na konci 18. století vedlo ke znovuetablování „autentické“ bratrské zbožnosti v Čechách a na Moravě. [[josefinismus (JKI-K)|Josefinská]] náboženská tolerance (1781) každopádně nic takového neumožnila.
   
Obnovená Jednota bratrská o působení v českých zemích na konci 18. a na počátku 19. století ani příliš nestála, nehledě k jeho ilegalitě, protože považovala za důležitější misijní činnost mezi pohany. Úvahy o návratu do „země otců“ a praktické pokusy v tomto směru (kontakty s českými a moravskými evangelíky, jednání s vídeňským dvorem) byly nanejvýš záležitostí jednotlivců. Situace se začala měnit až kolem poloviny 19. století. O Jednotu bratrskou projevilo zájem několik probuzenců původem z římskokatolického prostředí v německé vsi Růžová na Děčínsku a v jejím okolí. Po určitém náboženském hledání vstoupili do kontaktu s Herrnhutem, získali odtud finanční pomoc a později i vikáře, formálně se však přihlásili k evangelické církvi augsburského vyznání a vytvořili filiální sbor s mateřskou církví v Habřině (1863). Tak tomu zůstalo i po povolení Jednoty bratrské v českých zemích.
+
Obnovená Jednota bratrská o působení v českých zemích na konci 18. a na počátku 19. století ani příliš nestála, nehledě k jeho ilegalitě, protože považovala za důležitější misijní činnost mezi pohany. Úvahy o návratu do „země otců“ a praktické pokusy v tomto směru (kontakty s českými a moravskými evangelíky, jednání s vídeňským dvorem) byly nanejvýš záležitostí jednotlivců. Situace se začala měnit až kolem poloviny 19. století. O Jednotu bratrskou projevilo zájem několik probuzenců původem z [[Církev římskokatolická|římskokatolického prostředí]] v německé vsi Růžová (Rosendorf) na Děčínsku a v jejím okolí. Po určitém náboženském hledání vstoupili do kontaktu s Herrnhutem, získali odtud finanční pomoc a později i vikáře, formálně se však přihlásili k evangelické církvi augsburského vyznání a vytvořili filiální sbor s mateřskou církví v Habřině (1863). Tak tomu zůstalo i po povolení Jednoty bratrské v českých zemích.
   
 
O povolení začali němečtí bratří usilovat již od počátku šedesátých let, také v souvislosti s rozdělením církve na provincie (1857), které umožňovalo efektivnější organizační řízení. O evangelizační práci v Čechách a na Moravě – vzhledem k rakouským zákonům formálně samozřejmě ilegální – rozhodl synod Kontinentální provincie v roce 1862. Z dobových dokumentů není ovšem zřejmé, zda již tehdy bylo cílem zřízení vlastní církevní organizace, nebo jen pomoc v českých zemích existujícím evangelickým církvím. Do Čech bylo následně vysláno několik tajných misionářů, Friedrich E. Kleinschmidt, Andreas Köther, Wilhelm Hartwig a Karl O. Bernhardt, kteří rozšiřovali bratrskou literaturu a/nebo začali působit jako učitelé na evangelických školách. Organizačně nejúspěšnější z nich byl Wilhelm (Vilém) Hartwig (1830–1904), který se nejpozději období prusko-rakouské války (1866, možná již dříve) usadil ve východních Čechách jako evangelický učitel a který v roce 1867 v (Horní) Čermné založil evangelický sirotčinec, vůbec první takovýto (nekatolický) ústav v rakouském císařství. Sirotčinec se zprvu nehlásil k žádné konkrétní konfesi, k Jednotě bratrské se připojil teprve po jejím povolení a stal se sídlem jejího filiálního sboru. Další misijní aktivity mezi českojazyčným i německojazyčným obyvatelstvem vedly dokonce ke vzniku dvou prvních novobratrských sborů ve východočeském Potštejně (1870) a v severočeské Dubé (1872) – oficiálně sice nelegálních, avšak nijak nepronásledovaných. Věřící v počtu několika desítek osob měli právo jen na „soukromý kult“, nesměli se svojí vírou vystupovat veřejně a bohoslužeb se formálně nesměly účastnit ani jejich nedospělé děti.
 
O povolení začali němečtí bratří usilovat již od počátku šedesátých let, také v souvislosti s rozdělením církve na provincie (1857), které umožňovalo efektivnější organizační řízení. O evangelizační práci v Čechách a na Moravě – vzhledem k rakouským zákonům formálně samozřejmě ilegální – rozhodl synod Kontinentální provincie v roce 1862. Z dobových dokumentů není ovšem zřejmé, zda již tehdy bylo cílem zřízení vlastní církevní organizace, nebo jen pomoc v českých zemích existujícím evangelickým církvím. Do Čech bylo následně vysláno několik tajných misionářů, Friedrich E. Kleinschmidt, Andreas Köther, Wilhelm Hartwig a Karl O. Bernhardt, kteří rozšiřovali bratrskou literaturu a/nebo začali působit jako učitelé na evangelických školách. Organizačně nejúspěšnější z nich byl Wilhelm (Vilém) Hartwig (1830–1904), který se nejpozději období prusko-rakouské války (1866, možná již dříve) usadil ve východních Čechách jako evangelický učitel a který v roce 1867 v (Horní) Čermné založil evangelický sirotčinec, vůbec první takovýto (nekatolický) ústav v rakouském císařství. Sirotčinec se zprvu nehlásil k žádné konkrétní konfesi, k Jednotě bratrské se připojil teprve po jejím povolení a stal se sídlem jejího filiálního sboru. Další misijní aktivity mezi českojazyčným i německojazyčným obyvatelstvem vedly dokonce ke vzniku dvou prvních novobratrských sborů ve východočeském Potštejně (1870) a v severočeské Dubé (1872) – oficiálně sice nelegálních, avšak nijak nepronásledovaných. Věřící v počtu několika desítek osob měli právo jen na „soukromý kult“, nesměli se svojí vírou vystupovat veřejně a bohoslužeb se formálně nesměly účastnit ani jejich nedospělé děti.
   
Státní uznání Jednoty bratrské umožnil zákon o uznání společností náboženských z května 1874; německá Jednota bratrská požádala o povolení v Rakousku dva měsíce po jeho vydání. Ačkoli se pro povolení vyslovila příslušná ministerstva a Jednota ani nežádala státní příspěvek na svůj provoz, jednání se táhla kvůli (ne zcela neoprávněným) konkurenčním obavám evangelíků. K oficiálnímu uznání obnovené Jednoty bratrské proto došlo až v roce 1880, církev nadále měla užívat název Evanjelická církev bratrská (v německé verzi ''Herrnhuter Brüderkirche''). Tím se otevřela možnost oficiální misijní činnosti a vzniku dalších novobratrských sborů, církev však nijak výrazně početně nerostla. Ve sborech vládla přísná kázeň a důsledný biblicismus, které většinu společnosti spíše odrazovaly, sociální práce byla omezena především na (potenciální) členy církve. Jednota bratrská si tím až do první světové války zachovala značnou výlučnost, třebaže zároveň šlo (vedle starokatolíků) o jedinou povolenou menší křesťanskou církev. K většímu nárůstu počtu členů došlo až v důsledku přestupového hnutí po první světové válce, částečně už v jejím průběhu, což však zároveň vyvolalo obavy tradičněji orientovaných členů před přílišnou liberalizací. Tyto obavy posilovaly i (nakonec neuskutečněné) snahy o spojení všech českých evangelíků do jediné církve, které se opakovaly během druhé světové války a po jejím skončení.
+
Státní uznání Jednoty bratrské umožnil zákon o uznání společností náboženských z května 1874; německá Jednota bratrská požádala o povolení v Rakousku dva měsíce po jeho vydání. Ačkoli se pro povolení vyslovila příslušná ministerstva a Jednota ani nežádala státní příspěvek na svůj provoz, jednání se táhla kvůli (ne zcela neoprávněným) konkurenčním obavám [[Českobratrská církev evangelická|evangelíků]]. K oficiálnímu uznání obnovené Jednoty bratrské proto došlo až v roce 1880, církev nadále měla užívat název Evanjelická církev bratrská (v německé verzi ''Herrnhuter Brüderkirche''). Tím se otevřela možnost oficiální misijní činnosti a vzniku dalších novobratrských sborů, církev však nijak výrazně početně nerostla. Ve sborech vládla přísná kázeň a důsledný biblicismus, které většinu společnosti spíše odrazovaly, sociální práce byla omezena především na (potenciální) členy církve. Jednota bratrská si tím až do první světové války zachovala značnou výlučnost, třebaže zároveň šlo (vedle [[Starokatolická církev|starokatolíků]]) o jedinou povolenou menší křesťanskou církev. K většímu nárůstu počtu členů došlo až v důsledku přestupového hnutí po první světové válce, částečně už v jejím průběhu, což však zároveň vyvolalo obavy tradičněji orientovaných členů před přílišnou liberalizací. Tyto obavy posilovaly i (nakonec neuskutečněné) snahy o spojení všech českých evangelíků do jediné církve, které se opakovaly během druhé světové války a po jejím skončení.
   
Od roku 1921 české sbory obnovené Jednoty bratrské užívaly název Jednota bratrská, německojazyčné dávaly přednost názvu Evangelische Brüderkirche. Církev přitom fakticky zůstala omezena na oblast severovýchodních Čech a českomoravského pomezí; jinde v Čechách působila jen výjimečně (Duchcov, Praha) a na Moravě prakticky vůbec (jediný sbor byl v Holešově). Církvi se zcela nevyhnulo nacionalistické napětí, které v roce 1935 vedlo k vnitřnímu rozdělení na českou a německou část. Českojazyčné sbory, které fungovaly v odstoupeném pohraničí, přitom během druhé světové války namnoze zanikly, zatímco německojazyčné sbory zcela zanikly po válce v souvislosti s odsunem/vyhnáním českých Němců (v některých případech byly nahrazeny sbory českými, složenými převážně z novoosídlenců). V poválečném období zároveň vzniklo několik nových sborů v novoosídleneckých oblastech (Liberec), další sbory vznikly povýšením dosavadních filiálek a kazatelských stanic. V roce 1946 byl ordinován první český biskup obnovené Jednoty Václav Vančura (1857–1952) a v roce 1957 byla zřízena samostatná československá provincie, již schválil už generální synod Unitas fratrum v roce 1931.
+
Od roku 1921 české sbory obnovené Jednoty bratrské užívaly název Jednota bratrská, německojazyčné dávaly přednost názvu ''Evangelische Brüderkirche''. Církev přitom fakticky zůstala omezena na oblast severovýchodních Čech a českomoravského pomezí; jinde v Čechách působila jen výjimečně (Duchcov, Praha) a na Moravě prakticky vůbec (jediný sbor byl v Holešově). Církvi se zcela nevyhnulo nacionalistické napětí, které v roce 1935 vedlo k vnitřnímu rozdělení na českou a německou část. Českojazyčné sbory, které fungovaly v odstoupeném pohraničí, přitom během druhé světové války namnoze zanikly, zatímco německojazyčné sbory zcela zanikly po válce v souvislosti s vyhnáním ("odsunem") českých Němců (v některých případech byly nahrazeny sbory českými, složenými převážně z novoosídlenců). V poválečném období zároveň vzniklo několik nových sborů v novoosídleneckých oblastech (Liberec), další sbory vznikly povýšením dosavadních filiálek a kazatelských stanic. V roce 1946 byl ordinován první český [[biskup (JKI-K)|biskup]] obnovené Jednoty Václav Vančura (1857–1952) a v roce 1957 byla zřízena samostatná československá provincie, již schválil už generální synod Unitas fratrum v roce 1931.
   
Komunistické církevní zákony Jednotu bratrskou recipovaly jako jednu ze státem uznaných církví, nově jí byl přiznán státní příspěvek na provoz a platy duchovních. Náboženský život však slábl, stejně jako zahraniční církevní styky, což architekti státní (proti-)náboženské politiky kvitovali s povděkem. Nedošlo sice k úplnému zániku sborů, jejich členstvo se však ztenčovalo, stárlo a vymíralo. Podstatnou výjimku tvořil především liberecký sbor vedený Josefem Votrubcem (1919–1986) a později Evaldem Ruckým (*1959), který se v průběhu osmdesátých let stal centrem evangelikálně orientované části Jednoty bratrské a díky rozsáhlým misijním aktivitám početně velice vzrostl. Tento růst pokračoval i po roce 1989 a zasáhl rovněž řadu dalších sborů včetně nově založených. Výraznou a relativně úspěšnou misijní činnost církev postavila na sepětí bratrské tradice (legitimizační souvislost se starou Jednotou bratrskou) s evangelikálními a někdy i charismatickými či neocharismatickými formami víry, projevujícími se rovněž rozsáhlou výchovnou a vzdělávací (církevní školy, kluby mládeže atd.) a sociální činností (integrace sociálně vyloučených, mateřská a rodinná centra). Výrazné byly v tomto směru především aktivity libereckého sboru vedeného Evaldem Ruckým.
+
Komunistické církevní zákony Jednotu bratrskou recipovaly jako jednu ze státem uznaných církví, nově jí byl přiznán státní příspěvek na provoz a platy duchovních. Náboženský život však slábl, stejně jako zahraniční církevní styky, což architekti státní (proti-)náboženské politiky kvitovali s povděkem. Nedošlo sice k úplnému zániku sborů, jejich členstvo se však ztenčovalo, stárlo a vymíralo. Podstatnou výjimku tvořil především liberecký sbor vedený Josefem Votrubcem (1919–1986) a později Evaldem Ruckým (*1959), který se v průběhu osmdesátých let stal centrem evangelikálně orientované části Jednoty bratrské a díky rozsáhlým misijním aktivitám početně velice vzrostl. Tento růst pokračoval i po roce 1989 a zasáhl rovněž řadu dalších sborů včetně nově založených. Výraznou a relativně úspěšnou misijní činnost církev postavila na sepětí bratrské tradice (legitimizační souvislost se starou Jednotou bratrskou) s [[evangelikálové (JKI-K)|evangelikálními]] a někdy i charismatickými či neocharismatickými formami víry, projevujícími se rovněž rozsáhlou výchovnou a vzdělávací (církevní školy, kluby mládeže atd.) a sociální činností (integrace sociálně vyloučených, mateřská a rodinná centra). Výrazné byly v tomto směru především aktivity libereckého sboru vedeného Evaldem Ruckým.
   
Evangelikální orientace větší a rychle rostoucí části církve se ovšem neobešla bez kontroverzí. V kombinaci se zápasem o budoucí podobu církve se projevily také osobní střety a ambice. Zřetelnými předměty sporu se staly důsledky skutečnosti, že někteří evangelikálně orientovaní věřící hlavně z oblasti libereckého sboru začali recipovat podněty tzv. neocharismatického hnutí. Jednalo se především o tzv. evan­gelizaci boží mocí (tedy o misii se spektakulár­ními zázračnými pro­jevy), o snahu zavést neformál­ní úřad apoštolů a o vliv tzv. teologie prosperity. Tyto tendence vzbudily pozornost i mimo církev. V Jednotě bratrské vyvolaly odpor, který vedl ve druhé polovině devadesátých let k rozkolu. Roku 1998 dva členové tříčlenného vedení Jednoty bratrské (Úzké rady) bez vědomí třetího člena (a tedy v rozporu s církevním řádem) zbavili Evalda Ruckého oprávnění k duchovenské činnosti na základě obvinění z autoritářství. Odvolání Ruckého také oslabilo vliv libereckého sboru, a tím i evangelikální části církve, jejíž představitelé v té době intenzivně, i když neoficiálně jednali o spojení Jednoty bratrské s výrazně charismaticky i neocharismaticky orientovanými Křesťanskými společenstvími (více o nich v kapitole Církev Křesťanská společenství).
+
Evangelikální orientace větší a rychle rostoucí části církve se ovšem neobešla bez kontroverzí. V kombinaci se zápasem o budoucí podobu církve se projevily také osobní střety a ambice. Zřetelnými předměty sporu se staly důsledky skutečnosti, že někteří evangelikálně orientovaní věřící hlavně z oblasti libereckého sboru začali recipovat podněty tzv. neocharismatického hnutí. Jednalo se především o tzv. evan­gelizaci boží mocí (tedy o misii se spektakulár­ními zázračnými pro­jevy), o snahu zavést neformál­ní úřad apoštolů a o vliv tzv. teologie prosperity. Tyto tendence vzbudily pozornost i mimo církev. V Jednotě bratrské vyvolaly odpor, který vedl ve druhé polovině devadesátých let k rozkolu. Roku 1998 dva členové tříčlenného vedení Jednoty bratrské (Úzké rady) zbavili Evalda Ruckého oprávnění k duchovenské činnosti na základě obvinění z autoritářství. Odvolání Ruckého také oslabilo vliv libereckého sboru, a tím i evangelikální části církve, jejíž představitelé v té době intenzivně, i když neoficiálně jednali o spojení Jednoty bratrské s výrazně charismaticky i neocharismaticky orientovanými [[Církev Křesťanská společenství|Křesťanskými společenstvími]].
   
Synod jako vrcholný orgán Jednoty bratr­ské ovšem odvolání Evalda Ruckého odmítl a změnil složení Úzké rady. Ustanovil také komisi, která měla prošetřit obvinění Ruckého. Komise dospěla k závěru, že obvinění se nezakládají na pravdě. Tento vývoj vedl k odchodům z církve a k vyloučením z ní na základě projevů nesouhlasu s její novou oficiální orientací. Sbory, které neakceptovaly nové složení Úzké rady (bylo jich sedm z celkového počtu 22 sborů), roku 1999 kolektivně vstoupily do Českobratrské církve evangelické a vytvořily v ní vlastní Ochranovský seniorát. K Jednotě bratrské se naproti tomu připojily některé sbory Křesťanských společenství (Jirkov a dočasně Hradec Králové). Jednota bratrská nadále relativně rychle rostla, i když většina nově zakládaných sborů – nyní již i na Moravě – nemá příliš početnou členskou základnu.
+
[[synod(a) (JKI-K)|Synod]] jako vrcholný orgán Jednoty bratr­ské ovšem odvolání Evalda Ruckého odmítl a změnil složení Úzké rady. Ustanovil také komisi, která měla prošetřit obvinění Ruckého. Komise dospěla k závěru, že obvinění se nezakládají na pravdě. Tento vývoj vedl k odchodům z církve a k vyloučením z ní na základě projevů nesouhlasu s její novou oficiální orientací. Sbory, které neakceptovaly nové složení Úzké rady (bylo jich sedm z celkového počtu 22 sborů), roku 1999 kolektivně vstoupily do [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]] a vytvořily v ní vlastní Ochranovský seniorát (viz tam). V rámci světové Jednoty bratrské jsou tyto sbory samostatným distriktem (světová Jednota bratrská tak má v Česku dva útvary). K Jednotě bratrské se naproti tomu připojily některé sbory [[Církev Křesťanská společenství|Křesťanských společenství]] (Jirkov a dočasně Hradec Králové). Jednota bratrská nadále relativně rychle rostla, i když většina nově zakládaných sborů – nyní již i na Moravě – nemá příliš početnou členskou základnu.
   
 
== Organizace církve ==
 
== Organizace církve ==
   
Základní jednotkou církve je místní sbor. Sbor vede ordinovaný správce sboru (kazatel), povolávaný Úzkou radou. Kazatel rovněž jmenuje členy sborové rady starších, kteří jsou následně „uvedeni do služby členským shromážděním sboru“; dříve šlo o orgán volený všemi plnoletými členy sboru. V minulosti přitom převažovaly presbyterně-synodní prvky církevního zřízení, církev na českém území neměla žádného biskupa (k první biskupské ordinaci došlo teprve v roce 1946). I později byla biskupská funkce spíše formální a liturgická (ordinace kazatelů), její význam se začal zvyšovat teprve v souvislosti s vnitrocírkevními spory v devadesátých letech 20. století, kdy se tehdejší biskup angažoval ve prospěch jedné ze stran. Po rozdělení církve se proto počet jejích biskupů zvýšil (v letech 2011–12 došlo ke třem biskupským ordinacím); podstatným důvodem byla i snaha o zmenšení vzdálenosti mezi biskupy a řadovými věřícími, o zdůraznění služebného postavení biskupů.
+
Základní jednotkou církve je místní sbor. Sbor vede ordinovaný správce sboru (kazatel), povolávaný Úzkou radou. Kazatel rovněž jmenuje členy sborové rady starších, kteří jsou následně „uvedeni do služby členským shromážděním sboru“; dříve šlo o orgán volený všemi plnoletými členy sboru. V minulosti přitom převažovaly presbyterně-synodní prvky církevního zřízení, církev na českém území neměla žádného [[biskup (JKI-K)|biskupa]] (k první biskupské ordinaci došlo teprve v roce 1946). I později byla biskupská funkce spíše liturgická ([[ordinace (JKI-K)|ordinace]] kazatelů), pastorační a reprezentativní než exekutivní. Její význam se začal zvyšovat teprve v souvislosti s vnitrocírkevními spory v devadesátých letech 20. století, kdy se tehdejší biskup angažoval ve prospěch jedné ze stran. Po rozdělení církve se proto počet jejích biskupů zvýšil (v letech 2011–12 došlo ke třem biskupským ordinacím); podstatným důvodem byla i snaha o zmenšení vzdálenosti mezi biskupy a řadovými věřícími, o zdůraznění služebného postavení biskupů.
   
Všechny české sbory Jednoty bratrské tvoří Českou (dříve Československou) provincii, jejímž nejvyšším orgánem je Rada Jednoty bratrské (dříve: Úzká rada, která dnes tvoří součást Rady), volená synodem složeným ze všech kazatelů, laických zástupců sborů a dalších osob delegovaných na zádě církevní ústavy Radou. Synod Jednoty bratrské se v současnosti schází každoročně, dříve se scházel jednou za tři roky a v mezisynodních letech se konaly výroční konference.
+
Všechny české sbory Jednoty bratrské tvoří Českou (dříve Československou) provincii, jejímž nejvyšším orgánem je Rada Jednoty bratrské (dříve: Úzká rada, která dnes tvoří součást Rady), volená synodem složeným ze všech kazatelů, [[laik (JKI-K)|laických]] zástupců sborů a dalších osob delegovaných na zádě církevní ústavy Radou. Synod Jednoty bratrské se v současnosti schází každoročně, dříve se scházel jednou za tři roky a v mezisynodních letech se konaly výroční konference.
   
 
Česká Jednota bratrská byla od svého (novodobého) vzniku součástí Kontinentální (evropské) provincie. Na generálním synodu  celé církve v roce 1957 byla primárně z historicko-legitimizačních důvodů ustavena jako samostatná (tehdy jen pátá) církevní provincie, záhy však začalo docházet k osamostatňování dalších provincií, jichž je v současnosti 21, zpravidla ještě rozdělených na distrikty; Unitas fratrum dále čítá šest misijních provincií a 13 misijních oblastí. Z těchto kategorií jsou organizačně samostatné pouze provincie, jejichž zástupci tvoří světovou radu, což je výkonný orgán generálního synodu. Generální synod je jako shromáždění vole­ných zástupců, reprezentujících celou církev Unitas fratrum, svoláván každých sedm let.
 
Česká Jednota bratrská byla od svého (novodobého) vzniku součástí Kontinentální (evropské) provincie. Na generálním synodu  celé církve v roce 1957 byla primárně z historicko-legitimizačních důvodů ustavena jako samostatná (tehdy jen pátá) církevní provincie, záhy však začalo docházet k osamostatňování dalších provincií, jichž je v současnosti 21, zpravidla ještě rozdělených na distrikty; Unitas fratrum dále čítá šest misijních provincií a 13 misijních oblastí. Z těchto kategorií jsou organizačně samostatné pouze provincie, jejichž zástupci tvoří světovou radu, což je výkonný orgán generálního synodu. Generální synod je jako shromáždění vole­ných zástupců, reprezentujících celou církev Unitas fratrum, svoláván každých sedm let.
Řádek 154: Řádek 154:
 
První organizační složkou budoucí obnovené Jednoty bratrské v českých zemích byl evangelický chlapecký sirotčinec v Horní Čermné, který založil Wilhelm (Vilém) Hartwig v roce 1867. Na provozu se později začala podílet česká Jednota bratrská, po jejím oficiálním povolení byla v sirotčinci zřízena kazatelská stanice/filiálka sboru v Lanškrouně/Ústí nad Orlicí. Další, tentokrát dívčí sirotčinec Jednota zřídila v Potštejně v roce 1886, a dívčí i chlapecký sirotčinec pro děti německé národnosti v Dubé (nejpozději v roce 1900). Ve všech případech šlo o relativně malá zařízení. V Mladé Boleslavi založila Anna Kučerová v roce 1923 novobratrskou diakonii. Jednalo se o ošetřovnu určenou především nemajetným ženám, v dalších letech byla činnost rozšířena na starobinec a útulek pro vysloužilé kazatele. Všechna tato zařízení musela církev opustit na počátku padesátých let, většinou byla pro nedostatečnou velikost zrušena bez náhrady. Výjimku tvoří sirotčinec v Horní Čermné, který v roce 1951 převzala státní zdravotnická péče a podstatně jej rozšířila; dnes funguje jako dětský domov. Po roce 1989 se Jednota bratrská k tomuto typu sociální činnosti vrátila a zřídila Diakonii Beránek (1991), zabývající se péčí o seniory, a Diakonii Dubá (2002), soustředěnou na sociální rehabilitaci tělesně postižených. Vedle toho byly při téměř všech sborech zřízeny kluby mládeže, seniorů a podobně, vesměs v prostorách jednotlivých sborů; církev spolupracuje i s místními samosprávami ve vedení nízkoprahových center mládeže.
 
První organizační složkou budoucí obnovené Jednoty bratrské v českých zemích byl evangelický chlapecký sirotčinec v Horní Čermné, který založil Wilhelm (Vilém) Hartwig v roce 1867. Na provozu se později začala podílet česká Jednota bratrská, po jejím oficiálním povolení byla v sirotčinci zřízena kazatelská stanice/filiálka sboru v Lanškrouně/Ústí nad Orlicí. Další, tentokrát dívčí sirotčinec Jednota zřídila v Potštejně v roce 1886, a dívčí i chlapecký sirotčinec pro děti německé národnosti v Dubé (nejpozději v roce 1900). Ve všech případech šlo o relativně malá zařízení. V Mladé Boleslavi založila Anna Kučerová v roce 1923 novobratrskou diakonii. Jednalo se o ošetřovnu určenou především nemajetným ženám, v dalších letech byla činnost rozšířena na starobinec a útulek pro vysloužilé kazatele. Všechna tato zařízení musela církev opustit na počátku padesátých let, většinou byla pro nedostatečnou velikost zrušena bez náhrady. Výjimku tvoří sirotčinec v Horní Čermné, který v roce 1951 převzala státní zdravotnická péče a podstatně jej rozšířila; dnes funguje jako dětský domov. Po roce 1989 se Jednota bratrská k tomuto typu sociální činnosti vrátila a zřídila Diakonii Beránek (1991), zabývající se péčí o seniory, a Diakonii Dubá (2002), soustředěnou na sociální rehabilitaci tělesně postižených. Vedle toho byly při téměř všech sborech zřízeny kluby mládeže, seniorů a podobně, vesměs v prostorách jednotlivých sborů; církev spolupracuje i s místními samosprávami ve vedení nízkoprahových center mládeže.
   
Školská činnost Jednoty bratrské začala v devadesátých letech 20. století. První církevní základní a mateřská škola J. A. Komenského byla otevřena v Liberci v roce 1995, další v roce 2007 v Nové Pace. V Liberci byla zřízena také misijní škola M. L. Zinzendorfa pro kazatele. Církev rovněž v souvislosti se vstupem královéhradeckého sboru dočasně převzala základní a mateřskou školu Sion v Hradci Králové, k nimž později přibyla i střední škola; sbor Sion nicméně v roce 2014 Jednotu bratrskou (i se svými školami) opustil. Církev dlouhodobě připravuje otevření střední sociální a pedagogické školy v Chrastavě. Pro vzdělávání správců sborů a dalších církevních pracovníků slouží Akademie Jana Blahoslava v Liberci.
+
Školská činnost Jednoty bratrské začala v devadesátých letech 20. století. První církevní základní a mateřská škola J. A. Komenského byla otevřena v Liberci v roce 1995, další v roce 2007 v Nové Pace. V Liberci byla zřízena také misijní škola M. L. Zinzendorfa pro kazatele. Církev rovněž v souvislosti se vstupem královéhradeckého sboru dočasně převzala základní a mateřskou školu Sion v Hradci Králové, k nimž později přibyla i střední škola; sbor Sion nicméně v roce 2014 Jednotu bratrskou (i se svými školami) opustil. Církev dlouhodobě připravuje otevření střední sociální a pedagogické školy v Chrastavě. Pro vzdělávání správců sborů a dalších církevních pracovníků slouží Akademie Jana Blahoslava v Liberci.
   
 
Třebaže se členové Jednoty bratrské věnovali kolportáži náboženské literatury, česká církev nikdy nevlastnila samostatné nakladatelství a vlastní knihy vydávala jenom omezeně. Zásadní výjimku ovšem tvoří každoroční ''Hesla Jednoty bratrské'', v češtině vydávaná od roku 1758 (zprvu novobratrskými exulanty v Lužici). Ročenka přitom navazuje na Zinzendorfovu tradici výběru biblického citátu na každý den v roce, kterou od obnovené Jednoty bratrské přejaly i další církve. Česká Jednota pro své členy tiskla také měsíčník ''Jednota bratrská'' (1921–2002), který byl později nahrazen internetovým magazínem ''J-Bulletin''.
 
Třebaže se členové Jednoty bratrské věnovali kolportáži náboženské literatury, česká církev nikdy nevlastnila samostatné nakladatelství a vlastní knihy vydávala jenom omezeně. Zásadní výjimku ovšem tvoří každoroční ''Hesla Jednoty bratrské'', v češtině vydávaná od roku 1758 (zprvu novobratrskými exulanty v Lužici). Ročenka přitom navazuje na Zinzendorfovu tradici výběru biblického citátu na každý den v roce, kterou od obnovené Jednoty bratrské přejaly i další církve. Česká Jednota pro své členy tiskla také měsíčník ''Jednota bratrská'' (1921–2002), který byl později nahrazen internetovým magazínem ''J-Bulletin''.
Řádek 230: Řádek 230:
 
| 2011
 
| 2011
 
|align="right"| 2156
 
|align="right"| 2156
|align="right"| přicházející 41287, zůstávající 3291, sloužící 758
+
|colspan="2" align="center"| přicházející 41287, zůstávající 3291, sloužící 758
  +
|-
|align="right"|
 
  +
| 2021
  +
|align="right"| 1257
  +
|colspan="2" align="center"|
 
|}
 
|}
   
Řádek 238: Řádek 241:
 
== Literatura ==
 
== Literatura ==
   
  +
Olga FEJTOVÁ: ''Jednota bratrská v městech pražských v době předbělohorské a rejstřík členů pražského sboru.'' Scriptorium, Praha – Ústí nad Labem 2014.<br />
 
Miroslav HLOUŠEK: „Jednota bratrská a císař Josef II.“ ''Jednota  bratrská'' 30, 1953, 8–9, s. 91–92.<br />
 
Miroslav HLOUŠEK: „Jednota bratrská a císař Josef II.“ ''Jednota  bratrská'' 30, 1953, 8–9, s. 91–92.<br />
 
''Jednota bratrská''. Jednota bratrská, Praha 1938.<br />
 
''Jednota bratrská''. Jednota bratrská, Praha 1938.<br />
 
Radim KALFUS (ed.): ''Jednota bratrská v obrazech. 1457–1957''. ÚCN, Praha 1957.<br />
 
Radim KALFUS (ed.): ''Jednota bratrská v obrazech. 1457–1957''. ÚCN, Praha 1957.<br />
Jiřina KUBÍKOVÁ: ''Křesťanská misie v 16.–18. století''. L. Marek, Brno 2001.<br />
+
Jiřina KUBÍKOVÁ: ''Křesťanská misie v 16.–18. století''. L. Marek, Brno 2001.<br />
 
Josef MACEK: ''Víra a zbožnost jagellonského věku''. Argo, Praha 2001.<br />
 
Josef MACEK: ''Víra a zbožnost jagellonského věku''. Argo, Praha 2001.<br />
 
''Obrazy z dějin Jednoty Bratrské II. Jednota Bratrská obnovená''. Praha 1911.<br />
 
''Obrazy z dějin Jednoty Bratrské II. Jednota Bratrská obnovená''. Praha 1911.<br />
  +
Jiří PEŠEK: „Pražské kontexty tvorby české konfese 1575.“ ''Documenta Pragensia'' XXXIII, 2014, s. 95–103.<br />
 
Evald RUCKÝ (ed.): ''555 let Jednoty bratrské v datech. 1457–2012''. Jednota Bratrská, Liberec 2015.<br />
 
Evald RUCKÝ (ed.): ''555 let Jednoty bratrské v datech. 1457–2012''. Jednota Bratrská, Liberec 2015.<br />
 
Rudolf ŘÍČAN: ''Dějiny Jednoty bratrské''. ÚCN (Kalich), Praha 1957.<br />
 
Rudolf ŘÍČAN: ''Dějiny Jednoty bratrské''. ÚCN (Kalich), Praha 1957.<br />
Řádek 257: Řádek 262:
   
 
Oficiální internetové stránky: http://www.jbcr.info/<br />
 
Oficiální internetové stránky: http://www.jbcr.info/<br />
[http://www3.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=968&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR
+
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=968&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR
   
 
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
Řádek 263: Řádek 268:
 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
 
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
 
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
  +
  +
----
  +
<span class="see-also">Viz též heslo [[moravští bratří (JKI-K)]] ve slovníku [[JKI|Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)]]</span>
 
[[Kategorie:CCNS]]
 
[[Kategorie:CCNS]]
 
 

Aktuální verze z 29. 3. 2022, 16:58

Jednota bratrská

Jednota bratrská je českou součástí celosvětové protestantské církve Unitas fratrum, zvané též obnovená Jednota bratrská, církev moravských bratří nebo ochranovská Jednota bratrská (podle svého původního sídla – Herrnhutu/Ochranova). Obnovená Jednota bratrská byla založena moravskými exulanty a dalšími náboženskými nonkonformisty na půdě saského pietismu v 18. století a přihlásila se k odkazu původní (staré) Jednoty bratrské, která v Čechách a na Moravě působila v 15.–17. století a nuceně zanikla pod tlakem protireformace. Potomci staré Jednoty se přitom podíleli na vzniku Jednoty obnovené, například vnuk Komenského a biskup původní Jednoty Daniel Arnošt Jablonský konsekroval první dva biskupy obnovené Jednoty bratrské; k odkazu původní Jednoty bratrské se však hlásí rovněž několik dalších součas­ných českých denominací. Unitas fratrum se postupně rozšířila v podsta­tě do celého světa, ve druhé polovině 19. století se mohla vrátit také do české společnosti. Česká Jednota bratrská se ovšem v období 1999–2000 rozdělila; její větší část nadále funguje pod tímto názvem, zatímco menšina vstoupila do Českobratrské církve evangelické, v níž při zachování členství světové Unitas fratrum vytvořila svébytný Ochranovský seniorát.

Historie Jednoty bratrské

V době po husitských válkách působila v Čechách a na Moravě vedle majoritní utrakvistické círk­ve (církve podobojí) také celá řada reformních duchovních společen­ství. Tato volná a přede­vším laická společenství byla inspirována Husem a jeho předchůdci i následovníky: kázáními pražského arcibiskupa Jana Rokycany (1397–1471), myšlenkami Petra Chelčického (?1390–?1460), valdenskými a řadou místních kněží a kazatelů. V tomto prostředí, které bylo sice různorodé, ale vždy zaměřené k hlubší reformě církve, se pohyboval bratr Řehoř (+1471), později zvaný Krajčí, tehdy správ­ce v pražském husitském klášteře na Slovanech. Na přelomu let 1457 a 1458 se spolu s další­mi „bratry a sestrami Kristova zákona“ odebral na litické panství v orlickém podhůří. Na své panství tyto zbožné a pilné pracovníky pozval Jiří z Poděbrad (1420–1471; v březnu roku 1458 zvolený českým králem), aby tam ob­novili hospodářství a vytvo­řili společenství podle svého ideálu. Založení sboru v Kunvaldu, k němuž došlo snad ještě roku 1457, se proto považuje za událost vzniku církevního spole­čenství, později zvaného Jednota bratrská.

Ideálem bratří a sester Kristova zákona bylo selské hospodaření v ústraní, které by jim umožňovalo prostým a důsledným způsobem následovat Krista na základě evangelijního Kázání na hoře a podle řádů a ustanovení prvotní církve. Cítili se jako společenství („jednota“) v rámci utrakvistické církve, a to pod duchovní správou žambereckého faráře Michala. Jejich zásady ovšem překračovaly hranice, vymezené Basilejskými kompaktáty z roku 1436, a bratři a sestry byli proto neprávem označováni za pikarty nebo val­denské a v šedesátých letech 15. století někteří z nich zažili výslechy a věznění. Pronásledování však netrvalo dlouho a nezastavilo početní růst Jednoty a vznik nových sborů. Roku 1464 se bratři shodli na sborovém řádu. Ještě daleko důležitějším krokem k oddělení od utrakvistické církve bylo ovšem zřízení vlastního kněžství roku 1467, k němuž asi dalo přímý podnět upálení jednoho z bratří na příkaz olomouckého biskupa. K rozhodnutí o volbě kněží, k samotné volbě prvních tří kněží a k volbě jednoho z nich biskupem došlo na základě losování, které bratři považovali za projev boží vůle.

Oddělení od utrakvistické církve způsobilo Jednotě ztrátu přízně Jana Rokycany i Jiřího z Poděbrad, a tím nové a tvrdší pronásledování. Až s nástupem Jagellonců na český trůn roku 1471 se situace zklidnila a Jednota rychle rostla. Získala příznivce mezi měšťany a na univerzitě a byli to především vzdělanci, kdo ji v osmdesátých letech začali proměňovat. Namísto odloučení od „světa“ začala Jednota hledat způsoby, jak v něm užitečně působit, a umožnila proto vstup i šlechticům a dovolila svým členům přísahat. Tím jim otevřela možnost podílet se na správě veřejného života. Mezi čtyřmi biskupy, které sněm zvolil roku 1494, byl i Lukáš Praž­ský (?1458–1528), nejvýraznější postava Jednoty následujících tří desetiletí. Díky jemu Jednota opustila nejen Chelčického protikladné pojetí církve a „světa“, ale oslabila i mora­listní a asketické důrazy, které zdědila z doby bratra Řehoře. Jednota tak dříve než Luther zdůraznila boží milost oproti lopotnému dodržování zbožných příkazů.

Tato změna přinesla střet se zastánci Chelčického a Řehořova pojetí, kteří se ovšem ocitli v menšině. Tato tzv. Malá stránka byla nadále nedůvěřivá ke vzdělání, nadále preferovala vesnický způsob života a odklon od „světa“ a nadále úzkostlivě dbala na dodržování přísných pravidel. Navzdory několika pokusům o smíření došlo kolem přelomu století k definitivnímu rozdělení. Malá stránka pak přebývala na okraji společnosti snad celé následující století, ale další dějiny Jed­noty jsou dějinami její Velké stránky. Té se na konci 15. století podařilo konsolidovat například i díky tomu, že podstatně novelizovala své řády. Přečkala také silnou perzekuci, která nastala po vydání Vladislavova mandátu roku 1503 a jejímž nejtragičtějším projevem bylo upálení šesti bratří na hranici v Boru u Tachova. Pronásledování zase zesílilo roku 1508 po vydání svatojakubského mandátu, ale zákazy bratrských shromáždění a příkazy pálit knihy a trestat duchovní a učitele Jednoty brzy začaly být naplňovány jen zřídka a váhavě. I v této době se Jednotě podařilo prohloubit teologické myšlení a rozvinout vztahy s Erasmem Rot­terdamským (1469–1536) a později i s Martinem Lutherem (1483–1546, více o Lutherovi a luterství v hesle Evangelická církev a. v.). Tlak na Jednotu ustal po smrti Vladislava Jagel­lonského (1456–1516).

Také nová orientace Jednoty na luterství po smrti Lukáše Pražského roku 1528 znamenala další krok v jejím odklonu od radikalismu. Přispěla k tomu i výrazná osobnost Jana Augusty (1500–1572), který byl biskupem zvolen roku 1532. Vliv luterství se projevil například plným přijímáním příslušníků panského stavu nebo myšlen­kou, že účast na veřejném dění je vlastně službou bližnímu. Patrně v touze distancovat se od radikalismu novokřtěnců se Jednota zřekla překřtívání dospělých konvertitů. Intenzivní styky nejprve s Martinem Luthe­rem, pak s Martinem Bucerem  (1491–1551), Janem Kalvínem (1509–1564) a dalšími významnými reformátory, a také formulace Bratrské konfese roku 1535 a její rozšíření též v latinské a německé verzi přinesly Jednotě uznání jako respektované „sestry“ evrop­ských reformačních církví. Spolu s nimi pak Jednota také těžce prožívala porážku evangelických říšských stavů ve šmalkaldské válce. V jejím důsledku byla po roce 1547 vystavena silnému pronásledování, které zahrnovalo i popravy bratří, šestnáctileté vězení Jana Augusty, násilné rozpouštění sborů a podobně. V této situaci část bratří a sester odešla do emigrace do Pruska a Polska, a centrem působení Jednoty se stala Morava, která nebyla pronásledováním zasažena a kde bylo i více bratrských sborů (snad 80–90) než v Čechách (asi 60 sborů).

Klidnější období pro Jednotu bratrskou nastalo po uzavření augsburského míru roku 1555. Jako přední postava se začal uplatňovat Jan Blahoslav (1523–1571), biskup a humanistický vzdělanec. Jeho překlad Nového zákona do češtiny byl poprvé vytištěn roku 1564. V reakci na vyhrocení sporu mezi evropskými luterány a kalvinisty se Jednota raději přiklonila ke kalvinis­mu než ke zradikalizovanému (ortodoxnímu) luterství. Pod kalvínským vlivem obnovila svůj důraz na praktic­kou osobní zbožnost, mravně příkladný život a kázeň ve sborovém společenství. Generace Blahoslavových současníků a žáků připravila kultur­ně a spole­čensky mimořádné dílo: v letech 1579–94 postupně vydala překlad zbýva­jících částí křes­ťanské Bible, opatřený výkladovými poznámkami, a nakonec zrevidovala a po­znám­kami do­plnila i Blahoslavův překlad Nového zákona. Bible v šesti dílech, známá jako Bible kralická či kra­lická šestidílka, pak byla vydávána souborně. Poslední Bible kralická revidovaná bratrskými učenci vyšla roku 1613 a několik století pak sloužila jako náboženská, ale i jazyková norma.

Mezitím se českým nekatolickým stavům podařilo odvrátit tlak římskokatolické církve na císaře Rudolfa II. (1552–1612, panoval od roku 1576) a naopak ho roku 1609 přinutit k vydání Majestátu, který spolu s následným Porovnáním stavů pod jednou a pod obojí garanto­val svobodu víry i všem poddaným a do mezí této náboženské tolerance zahrnoval také Jednotu bratrskou. V důsledku Majestátu, na jehož přípravě se výrazně podílel také člen Jednoty Václav Budovec z Budova (1551–1621), začalo docházet k propojování utrakvistické církve a Jednoty bratrské, ačkoli ta si zachovala vnitřní autonomii i vlastní bohoslužebné řády. Po boku ostatních českých evangelíků musela ale Jednota bratrská v konkrétních případech těžce zápasit o na­plňování smyslu Majestátu, a to až do dočasného vítězství nekatolických stavů roku 1618. Svo­boda víry ovšem byla hned na začátku třicetileté války ztracena a po bitvě na Bílé hoře roku 1620 museli členové a příznivci Jednoty bratrské postupně opustit české země. Společně s dvaceti šesti dalšími vůdci po­vstání českých nekatolických stavů byl Václav Budovec popra­ven. Mezi emigranty, kteří odcházeli do Uher, Polska i do dalších zemí, byl i Jan Amos Komenský (1592–1670), humanista evropského významu a poslední úřadující biskup staré Jednoty bratrské. Roku 1628 odešel do polského Lešna, které sloužilo jako centrum polské větve Jednoty bratrské.

Právě polská Jednota bratrská se ukázala jako nejživotaschopnější ze všech církevních útvarů, které bratři v cizině vytvořili, byť se tam její sbory staly součástí větší a více etablované církve reformované a postupně s ní splývaly. V polské Jednotě byli nadále svěceni bratrští biskupo­vé; jedním z nich byl Daniel Arnošt Jablonský (1660–1741), vnuk Komenského, teolog a kaza­tel reformované církve. Emigrace tajných nekatolíků z Čech a Moravy do protestantských zemí v kolísající míře po­kra­čovala i ve druhé polovině 17. a pak i v 18. století. Jedna ze skupin těchto emigrantů měla mimořádný význam pro další dějiny Jednoty bratrské: skupinu šesti dospělých a čtyř dětí vy­vedl roku 1722 tesař Kristián David (1692–1751) z Moravy a usadil ji na panství hraběte Zin­zendorfa v Lužici (Sasku). Vytvořila tam jádro osady, kterou Zinzendorf pojme­noval Herrnhut (Ochranov).

Německý šlechtic Mikuláš Ludvík hrabě z Zinzendorfu a z Pottendorfu (1700–1760) byl aktivní stoupenec pietismu (hnutí vnitřní obnovy, které se rozšířilo v protestantských církvích v 17. a 18. století; k pietismu viz Slezská církev evangelická a. v.). Zinzendorfův zbožný život vykazoval typické pietistické charakteristiky: emocionálně vře­lý, osobní vztah k Ježíši, mravní bezúhonnost, aktivní zájem o „bližní“, účast na domácích po­božnostech i ukázněnost v bohatém denním programu modli­teb, čtení Bible a rozhovorů na duchovní témata. Tímto způsobem zbožnosti byl hrabě spolu s ostatními pietisty vědo­mě v opo­zici vůči tehdy obvyklé protestantské zbožnosti, která se formalizovala a do značné míry vyčerpávala diskusemi nad jednotlivými články víry. Niterná pietistická zbožnost v Zinzendorfovi asi pro­budila i neobvyklou míru empatie, s níž se vztahoval k lidem v nouzi, nižších stavů, jiných ras a národností, stejně jako k nábožensky pronásledovaným. Osadu Herrnhut Zinzendorf zpočátku patrně nepovažoval za nic mimořádnějšího než za sou­část své péče o náboženské uprchlíky. Podobně jako v začátcích české Jednoty bratrské před třemi sty lety v Kunvaldu tvořili i zdejší osadníci enklávu v rámci státní církve, v tomto přípa­dě saské luterské. S jejich narůstajícím počtem se ovšem rozšiřovalo spektrum jejich nábo­ženských přesvědčení a situace hrozila konfliktem. Tomu předešlo přijetí ústavy herrnhut­ského sboru v duchu řádů staré Jednoty bratrské všemi asi třemi sty osadníky a obnova duchovního života v následujících měsících. Společná eucharistie v srpnu 1727 pak dovršila proces, kdy se z osadníků stalo kompaktní duchovní společenství, a je proto považována za symbolický počátek obnovené Jednoty bratrské (viz moravští bratří). Dalším krokem k pevnému navázání toho­to společenství na dědictví staré Jednoty bratrské se roku 1735 stalo biskupské svěcení herrnhutského osadníka Davida Nitschmanna (1695/6–1772) biskupem Jablonským. O dva roky později se biskupem obnovené Jednoty stal i Zinzendorf, který již dříve přijal luter­skou duchovní ordinaci.

Mezitím vznikaly další bratrské sbory a osady na evropském kontinentu a začala se rozvíjet misie k domorodým národům. Roku 1732 vyjeli první misionáři z Herrnhutu za černými otroky na Ostrov sv. Tomáše v Karibském moři a počet misionářů i misijních destinací dále strmě narůstal. Ve vlasti Zinzendorf ovšem čelil silné kritice kvůli svému způsobu života neobvyklé­mu v jeho společen­ském postavení, kvůli silnému náboženskému zaujetí ve prospěch ne­uznávaného společen­ství, kvůli neutuchajícímu proudu imigrantů na svá panství a podobně, takže byl dokonce na celé desetiletí ze Saska vypovězen. Ve čtyřicátých letech také prošla Jednota bratrská krizí, když její ně­která společenství podléhala sentimentálnímu náboženskému blouznění (Zinzendorf měl na těchto excesech zásadní podíl). Také se mu nepodařilo přesvědčit luterskou církev, že Jednota bratrská je její součástí, a od roku 1742 bylo zřetelné, že tehdy již světová Unitas fratrum směřuje k vytvoření samostatné denominace. Ta byla v době Zinzendorfovy smrti roku 1760 již zcela stabilní. V následujícím století se díky intenzivní misii bratrské sbory rozšířily v podstatě po celém světě, i když značně nestejno­měrně. V některých oblastech, například mezi původními obyvateli Severní Ameriky nebo v Grónsku, byla bratrská misie historicky mimořádně úspěšná, a na některých místech se tento úspěch dokonce odrazil ve vysokém počtu místních příslušníků Jednoty: v Tanzánii se jejich počet odhaduje na téměř půl miliónu, což je možná až skoro polovina celkového počtu světové církve Unitas fratrum. I v současné době se misionáři Jednoty angažují v neobvyklých oblastech, například mezi tibetskými uprchlíky v severní Indii nebo v Ramalláhu na západním břehu Jordánu.

Religionistická charakteristika Jednoty bratrské

Jednota bratrská je protestantskou církví s typickými reformačními rysy: základy křesťanské víry nachází v Bibli, v jejím duchu kriticky zhodnocuje jednotlivé prvky tradice a kontinuitu církve od Ježíšovy doby chápe spíše jako předávání zvěsti evangelia než jako posloup­nost liturgickou. Z Bible odvozuje zásady individuálního i bohoslužebného života a u svých přísluš­níků předpokládá její četbu a znalost. Ačkoliv v rámci protestantismu vytvořila Jednota bratr­ská své­bytnou tradici, její jedinečnost netkví v teologických specifikách, ale spíše v jejím prak­tickém zaměření a v mimo­řádně prozíravém přístupu k běžným úkonům, vyplývajícím z ná­boženských přesvědčení. Jed­nota je tradičně spíše zdrženlivá vůči hlubokému promýšlení nuancí křesťanské teologie a od počátku projevovala nechuť k polemikám. Přístup Jednoty k doktrinálním otázkám ukazuje Augustinova zásada: „v podstatném svornost, v nepodstatném volnost, ve všem láska“.

Ačkoli základní charakteristiky duchovního života Jednoty bratrské zůstávají po staletí stejné, v jejím současném profilu můžeme zaznamenat tři hlavní vlivy: téměř dvě stě let byla stará, převážně česká Jednota bratrská radikálně reformační církví, byť během této doby byly její radikální charakteristiky oslabeny. Po zániku Jednoty v českých zemích se k její tradi­ci přihlá­sila obnovená, ochranovská Unitas fratrum a rozvinula ji pod vlivem luterského pietismu. A konečně třetím výrazným vlivem je evangelikalismus, kte­rý ve 20. sto­letí ovlivnil Unitas frat­rum na řadě míst světa, takže je dnes počítána mezi evangelikál­ní církve a mnohdy se mezi ně i sama hlásí. Na několika málo místech včetně české provincie se tato novější orientace projevila jako evangelikalis­mus charismatického či (v menší míře) neocharismatického typu (více o charismatickém hnutí v hesle Církev Křesťanská společenství).

Od svého počátku v prostředí české radikální reformace si Jednota bratrská drží svůj důraz na Písmo jako základ osobního i církevního života. Písmo má sice služebnou roli odkazovat k „věcem podstatným“ a je uchováváno a vykládáno církví, zároveň je ale pro církev a jednotlivé křesťany nezpochybnitelnou normou. Pro první generaci bratří a sester byl tímto Písmem především Nový zákon, protože jim poskytoval pevná doktrinální, liturgická, etická i organi­zační pravidla, zatímco Starý zákon začala brát vážně teprve nová generace na konci 15. sto­letí. Tato tehdy nová generace také založila důležitou bratrskou tradici důrazu na vzdělání a připravila podmínky k tomu, aby míra kulturního vlivu ze strany početně malé Jednoty na českou společnost 16. století byla mimořádně velká. Vzdělávání je zvláště v rámci misijní­ho působení Unitas fratrum velmi důležité dodnes. Není ale na pře­kážku prostému a praktické­mu čtení a výkladu Bible.

Reformační vymezení vůči majoritní římskokatolické církvi Jednota bratrská založila na origi­nálním domyšlení scholastické zásady oddělování podstatného od případného. Na základě kon­cepce bratrského teologa Lukáše Pražského bratří rozlišovali záležitosti podstatné, slu­žebné a případné. Zatímco „podstatné věci“ (boží milost, události Ježíšova života a působení sva­tého Ducha) jsou neměnné a pro spasení nepostradatelné, služebné záležitosti jsou na pod­statných závislé a slouží k tomu, aby lidé mohli podstatné záležitosti poznat a prožít. Mezi služebnými záležitostmi má prvořadé posta­vení Písmo; služebné jsou i svátosti a také církev, která má těmito svátostmi, kázáním i svým spo­lečenst­vím ukazovat k podstatným záležitostem. Jako služebný nástroj proto církev musí být stále obnovována a reformována. Případnými záležitostmi jsou pak pro Jednotu řá­dy a obřa­dy, které mohou být přizpůsobovány potřebám místa a doby. Příčinu zmatků v křesťan­stvu a také důvod svého oddělení od římské církve Jednota bratrská shledala v nerozlišování kate­gorií, čímž byla jednotlivým záležitostem přikládána nenáležitá role a nesprávná míra vý­znamu.

Podobně originální (a dodnes živé) je bratrské pojetí církve. Je chápána jako jediný univerzální útvar, slože­ný z mnoha společenství („jednot“, jednou z nich je i Jednota bratrská, jinou např. „jednota římská“, tedy církev římskokatolická apod.). Tato společenství se od sebe samo­zřejmě liší v míře, kterou naplňují novozákonní ideál, ale sou­časně se i dopl­ňují, neboť jsou schopna oslovit různé lidi na různých místech a v různých do­bách. Tento nekomplikovaný a vstřícný postoj Jednotě umožňoval praktickou spolupráci s jinými „jednotami“ – církvemi, a přispí­val tak ke křesťanskému ekumenismu ještě před vznikem moderního ekumenického hnutí. Proto také světová Jednota bratrská mohla některou svoji rozvinutou misijní práci mezi místním obyvatelstvem předat jiné „jednotě“ – církvi; k tomu došlo například v Grónsku nebo v případě nativních Austrálců (Aboriginců). V historii Jednota bratrská věno­vala značné úsilí hledání funkčního modelu církevního života co nejbližší­ho bib­lickým zásadám. Zvláště na přelomu 15. a 16. století bratrští učenci hledali tento mo­del vy­trvale i v cizině. Zároveň se ale Jednota bratrská bránila sebepojetí jako nejlepší, neřku­li jedi­né pravé ze všech „jednot“.

Vstřícnost k jiným církevním „jednotám“ není v rozporu se sebepojetím Jednoty bratrské jako menšinového, „výběrového“ společenství, určeného těm, kdo na sebe vezmou břemeno sborového řádu a kázně. Předpokládá se, že „údy“ (členy) Jednoty jsou ti, kdo se rozhodně přihlásili k vyznání, že Ježíš je jejich spasitelem, a kdo z tohoto vyznání odvodili jak osobní mravní závazky, tak i závazek poslušnosti řádům, na nichž se jejich Jednota shodla. Nároky kladené na příslušníky Jednoty ukazuje i trojí stupeň členství, a to například jak ve znění řádu z počátku 17. století, který uvádí členy „počínající“, „prospívající“ a „k dokonalosti se nesoucí“, tak v současné Ústavě české Jednoty bratrské, která rozeznává „přicházející“, „zůstávající“ a „sloužící“ příslušníky, přičemž pokřtěnými a plnoprávnými členy jsou pouze ti „slou­žící“. Byly to především právě řády Jednoty a její nároky na členy, které tomuto společenství umožnily zachovat si svéráz i v průběhu staletí, během nichž mělo pouze vratké menšinové postavení. Nároky na členy ovšem vystavily Jednotu také pokušení moralismu a elitářství.

Uprostřed náročného společenství Jednoty bratrské se uplatňuje protestantský ideál všeobecného kněž­ství a rovnosti před Bohem, takže již stará, a zvláště pak obnovená Jednota bratrská byla prostředím, v němž se – podle měřítek tehdejší doby – mimořádně stíraly roz­díly mezi stavy, v postavení mužů a žen, i mezi národy a rasami. Například v současné církvi Unitas fratrum jsou ženy ordinovány jako duchovní i biskupové. Již v ochranovské Jednotě bratrské měly ženy řadu vedoucích rolí; také i jako vedoucí jednotlivých sborových skupin (např. ne­provdaných žen apod.). Jednota bratrská totiž zachovala a dodnes různým způso­bem obno­vuje pietistickou praxi tzv. „církviček v církvi“ tím, že příslušníci sborů bývají zapo­jeni do ně­které z malých skupin, v nichž se uskutečňují domácí vzdělávací setkání, rozhovory na duchovní témata či pobož­nosti.

Zaměřením na osobní i sborovou denní duchovní praxi inspiruje Jednota bratrská – jak je uvedeno výše – ostatní křesťanstvo více než propracovanou teologií. Typický příkladem jsou Hesla Jednoty bratrské, tedy vyňaté části Bible vylosované pro jednotlivé dny roku a sloužící jako prostá každodenní duchovní inspirace. Poprvé je hrabě Zinzendorf připravil roku 1728 a dnes vy­cházejí ve více než 50 jazycích v celkovém nákladu, který výrazně převyšuje počet členů Jed­noty bratrské. Podobně je pro Jednotu typické bohatství písňové tvorby, která také našla řadu uživatelů mimo tuto denominaci. I tzv. modlitební stráže, tedy zapojení lidí, kteří se in­tenzivně modlí za určitou záležitost, do řetězce časové posloupnosti, mají patrně svůj počá­tek v prostředí Jednoty. Další tradicí, v různých obměnách rozšířenou zvláště mezi evangeli­kály, jsou tzv. hody lásky, což bývá jednoduchá sborová hostina například při příležitosti církev­ních svátků, spojená se zpěvem, popřípadě s modlitbami. Typická praxe zjišťování boží vůle (např. při volbě biskupa nebo i v denních záležitostech) prostřednictvím losů byla během 20. století naopak téměř úplně opuštěna i v samé Jednotě.

Praktická víra příslušníků se uplatnila i v další činnosti, velmi typické pro Jednotu bratrskou – v zahraniční misii. Ochranovská Jednota bratrská konala od druhé třetiny 18. století rozsáhlou misii k domorodým obyvatelům. Vysílala misionáře, kteří byli díky řemeslným dovednostem schop­ni samostatné obživy a přirozeného kontaktu s původ­ními obyvateli. Zinzendorfovým záměrem bylo, aby bratrští misionáři byli kulturně citliví a pokoušeli se původní obyvatele do misie co nejrychleji zapojit. Pokud to bylo možné, v rámci misijní činnosti byly stavěny nemocnice, školy, hospodářská zařízení a podobně. Právě díky rozsáhlé misii i do doposud odlehlých míst se Unitas fratrum stala celosvětově úspěšnou denominací, jejíž členské těžiště je v současné době v Africe, zatímco podíl evropských pří­slušníků je velmi malý. Přitom je třeba připomenout, že působení Jednoty bylo vůči domorodým obyvatelům v řadě případů vstřícnější než v případě misionářů větších křesťanských církví, o kolonizátorech nemluvě, a někdy bylo zásadním prvkem pro zachování identity domorodého obyvatelstva (Grónsko, Surinam, indiáni Miskito).

Patrně největšího vlivu ovšem Jednota bratrská dosáhla nepřímo tím, že její zbožností byl roku 1735 zásadně ovlivněn zakladatel metodismu John Wesley (viz Evangelická církev metodistická). Ačkoli při dalších kontaktech Wesley hleděl na obnovenou Jednotu bratrskou daleko kritičtěji a nakonec roku 1741 došlo mezi ním a hrabě­tem Zinzendorfem k zásadní roztržce, metodisté se k Jednotě hlásí jako k Wesleyově učitelce. K odkazu a tradici (staré) Jednoty bratrské, především k jejímu způsobu sboro­vého života a církevního řádu, se hlásí rovněž další (české) denominace, především Bratrská jednota baptistů, Církev bratrskáČeskobratrská církev evangelická. Posledně jmenovaná přijala Bratrskou konfesi z roku 1662 za jedno ze svých čtyř vyznání.

Jednota bratrská v českých zemích

Původní (stará) Jednota bratrská vznikla z radikálních proudů husitství v návaznosti na učení Petra Chelčického po polovině 15. století. Nehledě na to, že v předbělohorských Čechách zejména na Moravě zapustila kořeny a stala se nábožensky a intelektuálně – nikoli početně – významnou stranou vedle luteranizovaných utrakvistůřímských katolíků, její právní postavení bylo až do Majestátu Rudolfa II. nejisté a Jednota musela přečkat několik vln pronásledování. Po vydání Majestátu (1609) se formálně spojila s utrakvistickou církví na podkladě České konfese z roku 1575, i když si ponechala vlastní bohoslužebný řád a další specifika, především v oblasti sborové kázně. Po Bílé hoře byla ovšem likvidována, stejně jako další protestantské skupiny v zemi (protireformace), a členové Jednoty ve velké míře odešli do zahraničního exilu. I když byl exil bratří nepochybně relativně větší než v případě jiných, rozsáhlejších nekatolických skupin, většina jich jistě zůstala v českých zemích a někteří z nich si vzpomínku na víru svých otců udrželi po celé protireformační období. Návaznost (části) tolerančního evangelictví na tuto tradici je však krajně nejistá, respektive pramenně nedoložitelná. Uplynulo příliš mnoho času bez řádného duchovního vedení a církevní organizace a do hry vstoupila celá řada dalších vnitřních i vnějších vlivů, včetně obnovy Jednoty bratrské v Zinzendorfově Herrnhutu (Ochranově), takže můžeme jen spekulovat, nakolik by případné povolení Jednoty bratrské na konci 18. století vedlo ke znovuetablování „autentické“ bratrské zbožnosti v Čechách a na Moravě. Josefinská náboženská tolerance (1781) každopádně nic takového neumožnila.

Obnovená Jednota bratrská o působení v českých zemích na konci 18. a na počátku 19. století ani příliš nestála, nehledě k jeho ilegalitě, protože považovala za důležitější misijní činnost mezi pohany. Úvahy o návratu do „země otců“ a praktické pokusy v tomto směru (kontakty s českými a moravskými evangelíky, jednání s vídeňským dvorem) byly nanejvýš záležitostí jednotlivců. Situace se začala měnit až kolem poloviny 19. století. O Jednotu bratrskou projevilo zájem několik probuzenců původem z římskokatolického prostředí v německé vsi Růžová (Rosendorf) na Děčínsku a v jejím okolí. Po určitém náboženském hledání vstoupili do kontaktu s Herrnhutem, získali odtud finanční pomoc a později i vikáře, formálně se však přihlásili k evangelické církvi augsburského vyznání a vytvořili filiální sbor s mateřskou církví v Habřině (1863). Tak tomu zůstalo i po povolení Jednoty bratrské v českých zemích.

O povolení začali němečtí bratří usilovat již od počátku šedesátých let, také v souvislosti s rozdělením církve na provincie (1857), které umožňovalo efektivnější organizační řízení. O evangelizační práci v Čechách a na Moravě – vzhledem k rakouským zákonům formálně samozřejmě ilegální – rozhodl synod Kontinentální provincie v roce 1862. Z dobových dokumentů není ovšem zřejmé, zda již tehdy bylo cílem zřízení vlastní církevní organizace, nebo jen pomoc v českých zemích existujícím evangelickým církvím. Do Čech bylo následně vysláno několik tajných misionářů, Friedrich E. Kleinschmidt, Andreas Köther, Wilhelm Hartwig a Karl O. Bernhardt, kteří rozšiřovali bratrskou literaturu a/nebo začali působit jako učitelé na evangelických školách. Organizačně nejúspěšnější z nich byl Wilhelm (Vilém) Hartwig (1830–1904), který se nejpozději období prusko-rakouské války (1866, možná již dříve) usadil ve východních Čechách jako evangelický učitel a který v roce 1867 v (Horní) Čermné založil evangelický sirotčinec, vůbec první takovýto (nekatolický) ústav v rakouském císařství. Sirotčinec se zprvu nehlásil k žádné konkrétní konfesi, k Jednotě bratrské se připojil teprve po jejím povolení a stal se sídlem jejího filiálního sboru. Další misijní aktivity mezi českojazyčným i německojazyčným obyvatelstvem vedly dokonce ke vzniku dvou prvních novobratrských sborů ve východočeském Potštejně (1870) a v severočeské Dubé (1872) – oficiálně sice nelegálních, avšak nijak nepronásledovaných. Věřící v počtu několika desítek osob měli právo jen na „soukromý kult“, nesměli se svojí vírou vystupovat veřejně a bohoslužeb se formálně nesměly účastnit ani jejich nedospělé děti.

Státní uznání Jednoty bratrské umožnil zákon o uznání společností náboženských z května 1874; německá Jednota bratrská požádala o povolení v Rakousku dva měsíce po jeho vydání. Ačkoli se pro povolení vyslovila příslušná ministerstva a Jednota ani nežádala státní příspěvek na svůj provoz, jednání se táhla kvůli (ne zcela neoprávněným) konkurenčním obavám evangelíků. K oficiálnímu uznání obnovené Jednoty bratrské proto došlo až v roce 1880, církev nadále měla užívat název Evanjelická církev bratrská (v německé verzi Herrnhuter Brüderkirche). Tím se otevřela možnost oficiální misijní činnosti a vzniku dalších novobratrských sborů, církev však nijak výrazně početně nerostla. Ve sborech vládla přísná kázeň a důsledný biblicismus, které většinu společnosti spíše odrazovaly, sociální práce byla omezena především na (potenciální) členy církve. Jednota bratrská si tím až do první světové války zachovala značnou výlučnost, třebaže zároveň šlo (vedle starokatolíků) o jedinou povolenou menší křesťanskou církev. K většímu nárůstu počtu členů došlo až v důsledku přestupového hnutí po první světové válce, částečně už v jejím průběhu, což však zároveň vyvolalo obavy tradičněji orientovaných členů před přílišnou liberalizací. Tyto obavy posilovaly i (nakonec neuskutečněné) snahy o spojení všech českých evangelíků do jediné církve, které se opakovaly během druhé světové války a po jejím skončení.

Od roku 1921 české sbory obnovené Jednoty bratrské užívaly název Jednota bratrská, německojazyčné dávaly přednost názvu Evangelische Brüderkirche. Církev přitom fakticky zůstala omezena na oblast severovýchodních Čech a českomoravského pomezí; jinde v Čechách působila jen výjimečně (Duchcov, Praha) a na Moravě prakticky vůbec (jediný sbor byl v Holešově). Církvi se zcela nevyhnulo nacionalistické napětí, které v roce 1935 vedlo k vnitřnímu rozdělení na českou a německou část. Českojazyčné sbory, které fungovaly v odstoupeném pohraničí, přitom během druhé světové války namnoze zanikly, zatímco německojazyčné sbory zcela zanikly po válce v souvislosti s vyhnáním ("odsunem") českých Němců (v některých případech byly nahrazeny sbory českými, složenými převážně z novoosídlenců). V poválečném období zároveň vzniklo několik nových sborů v novoosídleneckých oblastech (Liberec), další sbory vznikly povýšením dosavadních filiálek a kazatelských stanic. V roce 1946 byl ordinován první český biskup obnovené Jednoty Václav Vančura (1857–1952) a v roce 1957 byla zřízena samostatná československá provincie, již schválil už generální synod Unitas fratrum v roce 1931.

Komunistické církevní zákony Jednotu bratrskou recipovaly jako jednu ze státem uznaných církví, nově jí byl přiznán státní příspěvek na provoz a platy duchovních. Náboženský život však slábl, stejně jako zahraniční církevní styky, což architekti státní (proti-)náboženské politiky kvitovali s povděkem. Nedošlo sice k úplnému zániku sborů, jejich členstvo se však ztenčovalo, stárlo a vymíralo. Podstatnou výjimku tvořil především liberecký sbor vedený Josefem Votrubcem (1919–1986) a později Evaldem Ruckým (*1959), který se v průběhu osmdesátých let stal centrem evangelikálně orientované části Jednoty bratrské a díky rozsáhlým misijním aktivitám početně velice vzrostl. Tento růst pokračoval i po roce 1989 a zasáhl rovněž řadu dalších sborů včetně nově založených. Výraznou a relativně úspěšnou misijní činnost církev postavila na sepětí bratrské tradice (legitimizační souvislost se starou Jednotou bratrskou) s evangelikálními a někdy i charismatickými či neocharismatickými formami víry, projevujícími se rovněž rozsáhlou výchovnou a vzdělávací (církevní školy, kluby mládeže atd.) a sociální činností (integrace sociálně vyloučených, mateřská a rodinná centra). Výrazné byly v tomto směru především aktivity libereckého sboru vedeného Evaldem Ruckým.

Evangelikální orientace větší a rychle rostoucí části církve se ovšem neobešla bez kontroverzí. V kombinaci se zápasem o budoucí podobu církve se projevily také osobní střety a ambice. Zřetelnými předměty sporu se staly důsledky skutečnosti, že někteří evangelikálně orientovaní věřící hlavně z oblasti libereckého sboru začali recipovat podněty tzv. neocharismatického hnutí. Jednalo se především o tzv. evan­gelizaci boží mocí (tedy o misii se spektakulár­ními zázračnými pro­jevy), o snahu zavést neformál­ní úřad apoštolů a o vliv tzv. teologie prosperity. Tyto tendence vzbudily pozornost i mimo církev. V Jednotě bratrské vyvolaly odpor, který vedl ve druhé polovině devadesátých let k rozkolu. Roku 1998 dva členové tříčlenného vedení Jednoty bratrské (Úzké rady) zbavili Evalda Ruckého oprávnění k duchovenské činnosti na základě obvinění z autoritářství. Odvolání Ruckého také oslabilo vliv libereckého sboru, a tím i evangelikální části církve, jejíž představitelé v té době intenzivně, i když neoficiálně jednali o spojení Jednoty bratrské s výrazně charismaticky i neocharismaticky orientovanými Křesťanskými společenstvími.

Synod jako vrcholný orgán Jednoty bratr­ské ovšem odvolání Evalda Ruckého odmítl a změnil složení Úzké rady. Ustanovil také komisi, která měla prošetřit obvinění Ruckého. Komise dospěla k závěru, že obvinění se nezakládají na pravdě. Tento vývoj vedl k odchodům z církve a k vyloučením z ní na základě projevů nesouhlasu s její novou oficiální orientací. Sbory, které neakceptovaly nové složení Úzké rady (bylo jich sedm z celkového počtu 22 sborů), roku 1999 kolektivně vstoupily do Českobratrské církve evangelické a vytvořily v ní vlastní Ochranovský seniorát (viz tam). V rámci světové Jednoty bratrské jsou tyto sbory samostatným distriktem (světová Jednota bratrská tak má v Česku dva útvary). K Jednotě bratrské se naproti tomu připojily některé sbory Křesťanských společenství (Jirkov a dočasně Hradec Králové). Jednota bratrská nadále relativně rychle rostla, i když většina nově zakládaných sborů – nyní již i na Moravě – nemá příliš početnou členskou základnu.

Organizace církve

Základní jednotkou církve je místní sbor. Sbor vede ordinovaný správce sboru (kazatel), povolávaný Úzkou radou. Kazatel rovněž jmenuje členy sborové rady starších, kteří jsou následně „uvedeni do služby členským shromážděním sboru“; dříve šlo o orgán volený všemi plnoletými členy sboru. V minulosti přitom převažovaly presbyterně-synodní prvky církevního zřízení, církev na českém území neměla žádného biskupa (k první biskupské ordinaci došlo teprve v roce 1946). I později byla biskupská funkce spíše liturgická (ordinace kazatelů), pastorační a reprezentativní než exekutivní. Její význam se začal zvyšovat teprve v souvislosti s vnitrocírkevními spory v devadesátých letech 20. století, kdy se tehdejší biskup angažoval ve prospěch jedné ze stran. Po rozdělení církve se proto počet jejích biskupů zvýšil (v letech 2011–12 došlo ke třem biskupským ordinacím); podstatným důvodem byla i snaha o zmenšení vzdálenosti mezi biskupy a řadovými věřícími, o zdůraznění služebného postavení biskupů.

Všechny české sbory Jednoty bratrské tvoří Českou (dříve Československou) provincii, jejímž nejvyšším orgánem je Rada Jednoty bratrské (dříve: Úzká rada, která dnes tvoří součást Rady), volená synodem složeným ze všech kazatelů, laických zástupců sborů a dalších osob delegovaných na zádě církevní ústavy Radou. Synod Jednoty bratrské se v současnosti schází každoročně, dříve se scházel jednou za tři roky a v mezisynodních letech se konaly výroční konference.

Česká Jednota bratrská byla od svého (novodobého) vzniku součástí Kontinentální (evropské) provincie. Na generálním synodu  celé církve v roce 1957 byla primárně z historicko-legitimizačních důvodů ustavena jako samostatná (tehdy jen pátá) církevní provincie, záhy však začalo docházet k osamostatňování dalších provincií, jichž je v současnosti 21, zpravidla ještě rozdělených na distrikty; Unitas fratrum dále čítá šest misijních provincií a 13 misijních oblastí. Z těchto kategorií jsou organizačně samostatné pouze provincie, jejichž zástupci tvoří světovou radu, což je výkonný orgán generálního synodu. Generální synod je jako shromáždění vole­ných zástupců, reprezentujících celou církev Unitas fratrum, svoláván každých sedm let.

Provoz církve je financován z darů věřících, církevní ekonomické činnosti a státního příspěvku, který jí byl přiznán na základě církevních zákonů z roku 1949. Do té doby církev hospodařila výlučně z vlastních zdrojů, hlavně v počátcích pro ni byly velmi důležité sbírky a dary z ciziny. V současnosti nabývají na významu podnikatelské aktivity církve.

Církevní sbory

sbory kazatelské stanice / misijní místa
1880 2 --
1890 2 --
1900 3 --
1910 7 --
1920 8 --
1930 12 --
1940 9 11 stanic
1950 20 13 stanic
1960 18 --
1970 17 17  stanic
1980 17 15 stanic
1990 18 24 misijních míst
2000 14 26 misijních míst
2010 26 3 misijní místa
2020 29 1 misijní místo

Církevní zařízení

Ústředí české (československé) Jednoty bratrské vzniklo v roce 1957 v souvislosti s osamostatněním provincie. Formálně sice sídlilo v Praze, faktickým sídlem však byl sborový dům v Nové Pace, jež tvořila přirozené centrum většiny novobratrských sborů na českém území. Po roce 2000 bylo centrum ze stejného důvodu přeneseno do sborového domu v Liberci.

První organizační složkou budoucí obnovené Jednoty bratrské v českých zemích byl evangelický chlapecký sirotčinec v Horní Čermné, který založil Wilhelm (Vilém) Hartwig v roce 1867. Na provozu se později začala podílet česká Jednota bratrská, po jejím oficiálním povolení byla v sirotčinci zřízena kazatelská stanice/filiálka sboru v Lanškrouně/Ústí nad Orlicí. Další, tentokrát dívčí sirotčinec Jednota zřídila v Potštejně v roce 1886, a dívčí i chlapecký sirotčinec pro děti německé národnosti v Dubé (nejpozději v roce 1900). Ve všech případech šlo o relativně malá zařízení. V Mladé Boleslavi založila Anna Kučerová v roce 1923 novobratrskou diakonii. Jednalo se o ošetřovnu určenou především nemajetným ženám, v dalších letech byla činnost rozšířena na starobinec a útulek pro vysloužilé kazatele. Všechna tato zařízení musela církev opustit na počátku padesátých let, většinou byla pro nedostatečnou velikost zrušena bez náhrady. Výjimku tvoří sirotčinec v Horní Čermné, který v roce 1951 převzala státní zdravotnická péče a podstatně jej rozšířila; dnes funguje jako dětský domov. Po roce 1989 se Jednota bratrská k tomuto typu sociální činnosti vrátila a zřídila Diakonii Beránek (1991), zabývající se péčí o seniory, a Diakonii Dubá (2002), soustředěnou na sociální rehabilitaci tělesně postižených. Vedle toho byly při téměř všech sborech zřízeny kluby mládeže, seniorů a podobně, vesměs v prostorách jednotlivých sborů; církev spolupracuje i s místními samosprávami ve vedení nízkoprahových center mládeže.

Školská činnost Jednoty bratrské začala v devadesátých letech 20. století. První církevní základní a mateřská škola J. A. Komenského byla otevřena v Liberci v roce 1995, další v roce 2007 v Nové Pace. V Liberci byla zřízena také misijní škola M. L. Zinzendorfa pro kazatele. Církev rovněž v souvislosti se vstupem královéhradeckého sboru dočasně převzala základní a mateřskou školu Sion v Hradci Králové, k nimž později přibyla i střední škola; sbor Sion nicméně v roce 2014 Jednotu bratrskou (i se svými školami) opustil. Církev dlouhodobě připravuje otevření střední sociální a pedagogické školy v Chrastavě. Pro vzdělávání správců sborů a dalších církevních pracovníků slouží Akademie Jana Blahoslava v Liberci.

Třebaže se členové Jednoty bratrské věnovali kolportáži náboženské literatury, česká církev nikdy nevlastnila samostatné nakladatelství a vlastní knihy vydávala jenom omezeně. Zásadní výjimku ovšem tvoří každoroční Hesla Jednoty bratrské, v češtině vydávaná od roku 1758 (zprvu novobratrskými exulanty v Lužici). Ročenka přitom navazuje na Zinzendorfovu tradici výběru biblického citátu na každý den v roce, kterou od obnovené Jednoty bratrské přejaly i další církve. Česká Jednota pro své členy tiskla také měsíčník Jednota bratrská (1921–2002), který byl později nahrazen internetovým magazínem J-Bulletin.

Počet věřících

Obnovená Jednota bratrská nikdy nebyla početně velkým společenstvím a ani o to nestála, dávala přednost uplatňování přísné sborové kázně. Počet jejích členů po obnově působení v českých zemích dosahoval nanejvýš několika stovek v oblastech, kde byla s to tvořit samostatné sbory (východní a částečně i severní Čechy), výrazněji se zvýšil teprve v meziválečném období. Ani tehdy však Jednota bratrská prakticky nepronikla na Moravu. Plošnější rozložení členstva a sborů na celém území republiky je teprve záležitostí současné, respektive nedávné misijní činnosti.

sčítání lidu církevní statistika: neplnoprávní členové církevní statistika: plnoprávní členové
1890 340 -- --
1900 541 -- --
1910 1022 -- 1239 (1911)
1921 3863 -- 1896
1930 5649 -- 6728
1940 -- -- 5374
1950 5401 -- 6352
1960 -- -- 8000
1970 -- -- 6389
1980 -- -- 5535
1991 2269 -- 2787
2001 3426 487 1482
2011 2156 přicházející 41287, zůstávající 3291, sloužící 758
2021 1257

Obnovená Jednota bratrská dlouho rozlišovala mezi plnoprávnými a neplnoprávnými členy (dětmi), v současnosti se pokusila o návrat k starobratrskému trojstupňovému členství; plnoprávnými členy jsou přitom pouze „sloužící“.

Literatura

Olga FEJTOVÁ: Jednota bratrská v městech pražských v době předbělohorské a rejstřík členů pražského sboru. Scriptorium, Praha – Ústí nad Labem 2014.
Miroslav HLOUŠEK: „Jednota bratrská a císař Josef II.“ Jednota  bratrská 30, 1953, 8–9, s. 91–92.
Jednota bratrská. Jednota bratrská, Praha 1938.
Radim KALFUS (ed.): Jednota bratrská v obrazech. 1457–1957. ÚCN, Praha 1957.
Jiřina KUBÍKOVÁ: Křesťanská misie v 16.–18. století. L. Marek, Brno 2001.
Josef MACEK: Víra a zbožnost jagellonského věku. Argo, Praha 2001.
Obrazy z dějin Jednoty Bratrské II. Jednota Bratrská obnovená. Praha 1911.
Jiří PEŠEK: „Pražské kontexty tvorby české konfese 1575.“ Documenta Pragensia XXXIII, 2014, s. 95–103.
Evald RUCKÝ (ed.): 555 let Jednoty bratrské v datech. 1457–2012. Jednota Bratrská, Liberec 2015.
Rudolf ŘÍČAN: Dějiny Jednoty bratrské. ÚCN (Kalich), Praha 1957.
Jindřich SCHILLER: Jednota bratrská, její učení a řád. Jednota bratrská, Praha 1921.
Ladislav SMEJKAL: „Proč vznikla Jednota bratrská v Dubé.“ Bezděz, Vlastivědný sborník Českolipska 17/2007, s. 93–101.
Barbora SPALOVÁ: Bůh ví proč. Studie pamětí a režimů moci v křesťanských církvích v severních Čechách. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012.
Adolf VACOVSKÝ: „Do země otců.“ Jednota bratrská 36, 1959, s. 6–8, 26–30, 40–43, 62–63, 70–71, 88–89, 99–101, 114–115, 128–129.
Adolf VACOVSKÝ: „V zemi otců.“ Jednota bratrská 37, 1960, s. 24–25, 34, 53–56, 85–87, 102–104, 117–119, 132–133, 151–153; 38, 1961, s. 11–14, 29–31, 44–47, 55–56, 72–75, 91–94, 107–111, 120–123, 137–140, 150–152.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Rozdělení dokonáno.“ Dingir 3, 2000, 3, s. 11–12.
John R. WEINLICK: Hrabě Zinzendorf. Stefanos, Jindřichův Hradec 2000.
Rudolf WIERER: Uznání náboženské společnosti Jednoty bratrské roku 1880. Studie sepsaná podle úředních akt bývalého ministerstva kultu a vyučování ve Vídni. Vl. n., Praha 1936.
Václav ZEMAN: „Nekatolíci v Růžové na Děčínsku na cestě mezi herrnhutskou a evangelickou církví (1840–1875).“ Lidé města 11, 2009, 1, s. 69–97.

Oficiální internetové stránky: http://www.jbcr.info/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek


Viz též heslo moravští bratří (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)