Théravádový buddhismus
Théravádový buddhismus
Náboženská společnost Théravádový buddhismus se roku 2018 stala druhou buddhistickou náboženskou společností registrovanou Ministerstvem kultury České republiky a první společností, hlásící se k tradici théravády. Neregistrovaných théravádových společenství ovšem působí v české společnosti více; kromě toho zde stabilně vyučuje několik théravádových mnichů a mnišek jak českého, tak zahraničního původu. Náboženská společnost Théravádový buddhismus zpočátku reprezentovala specifickou část théravádového buddhismu, tzv. tradici lesních mnichů. Brzy po svém vzniku ale rozšířila svůj zájem a v současnosti (2020) se orientuje již na širší spektrum théravádových učitelů a vyvíjí v rámci théravádového buddhismu širší škálu aktivit.
Historie théravádového buddhismu v tradici lesních mnichů
Théravádový buddhismus je jednou z hlavních větví buddhismu; západní věda zpravidla označuje za další dvě hlavní větve mahájánový a vadžrajánový buddhismus. Výraz théraváda, převzatý z jazyka páli, má význam „cesta starších“, čímž se rozumí nauka starších mnichů (thérů). Stoupenci této buddhistické tradice mají za to, že na rozdíl od inovativních mahájánových a vadžrajánových škol má théravádový buddhismus nejblíže k původní podobě učení a praxe Siddhatthy Gótamy, zvaného Buddha, který žil asi v letech 563–483 př. Kr., podle théravádové tradice 623–543 př. Kr. Ve shodě s akademickými buddhology předpokládají, že toto učení i pravidla mnišské kázně jsou nejvíce zachovány v kanonickém souboru textů zvaném Tipitaka (ve významu „Trojí koš“), který vznikl patrně ve 3. století před naším letopočtem a dochoval se v jazyce páli.
Pro théravádový buddhismus je typické úzké spojení mnichů s laiky. Mniši musejí především dodržovat pravidla řádového života (jichž je 227), dále pak vyučovat laiky a jejich děti buddhistické nauce, praxi a morálce, a i dalšími způsoby konat v jejich prospěch. Laici naproti tomu mnišské komunity podporují materiálně, a mniši a mnišky jsou tedy na laicích závislí. Kláštery jsou v oblastech rozšíření théravádového buddhismu nezbytnými centry náboženského života, ale i vzdělávání a sociální pomoci. V této tradiční podobě je théravádový buddhismus rozšířen na Šrí Lance, v Thajsku, Barmě (Myanmaru), Kambodži, Laosu a velmi okrajově ve Vietnamu. Na Západě je théravádový buddhismus obvykle vyučován a praktikován v meditačních centrech, která mniši a mnišky pouze příležitostně navštěvují. Ovšem i v západních zemích bylo již založeno několik klášterů se záměrem, aby náboženský život západních théravádových buddhistů byl co nejpodobnější ideálu, odvozenému z předpokládaného Buddhova života a z kánonu Tipitaka.
V tradičních zemích théravádového buddhismu se v posledních letech projevuje touha žen po mnišském životě. Svůj záměr vytvořit ženské kláštery tyto ženy opírají o tradici, podle níž Buddha existenci ženského mnišství povolil, i když mnišky v náboženských ohledech zcela podřídil mnichům. V další théravádové tradici ovšem nejsou ženské kláštery povoleny. Zatímco nově vznikající komunity mnišek jsou v těchto zemích okrajovým a velmi kontroverzním jevem, ve svobodných poměrech Západu mnišky běžně působí, ačkoli oprávněnost jejich působení je též široce diskutována. Náboženská společnost Théravádový buddhismus tuto diskusi reflektuje ve svém Základním dokumentu a nevylučuje, že by v budoucnu mohla vznik ženského kláštera iniciovat.
V širokém rámci théravádového buddhismu, tradičně žitého v oblastech dnešních výše jmenovaných států Východu, postupně vzniklo několik mnišských řádů, a to na základě různé interpretace mnišských řádových pravidel. Jeden z těchto řádů, dhamajuttika-nikája, vznikl roku 1833 díky reformnímu úsilí thajského prince Mongkuta (1804–1868), který byl roku 1851 korunován králem Ramou IV. Mnichy řádu dhamajuttika-nikája byli později také zakladatelé takzvané thajské lesní tradice adžán Sao Kantasíló (1861–1941) a adžán Man Bhúridattó (1870–1949). Na počátku této tradice stála touha těchto mnichů po autentičtějším mnišském životě vedeném způsobem co nejvíce odpovídajícím Buddhovým nárokům. Thajský výraz adžán ve významu „učitel“ je titulem staršího mnicha (théry). Výraz „lesní“ v názvu tradice odkazuje jednak na významné momenty legendárního Buddhova života, jednak na oddělení od většinového thajského buddhismu, spjatého s královskou rodinou a podezřelého z poklesu mnišské kázně, a konečně i na asketický mnišský způsob života, věrný původnímu mnišskému ideálu. Právě k řádu dhamajuttika-nikája a k thajské lesní tradici se náboženská společnost Théravádový buddhismus výslovně přihlásila ve svém Základním dokumentu, předloženém na počátku jejího registračního procesu.
Žákem adžána Mana a významným nositelem lesní tradice v další generaci byl adžán Čá Subható (1918–1992), obvykle známý jen jako adžán Čá. Jako duchovní učitel a zakladatel klášterů se stal významnou osobností v Thajsku, a zvláště po svých návštěvách Evropy a Spojených států získal i řadu příznivců ze západních zemí. Do kláštera Wat Pah Pong, který adžán Čá roku 1954 založil a jehož byl představeným, přišel roku 1967 Američan Robert Jackman (*1934), patrně první západní mnich v této tradici. Pro další mnichy ze Západu, jichž stále přibývalo, založil adžán Čá roku 1975 klášter Wat Pah Nanachat a Robert Jackman se již jako adžán Sumédhó stal jeho představeným. Od roku 1979 začaly vznikat kláštery této tradice i na Západě. Představeným prvního z nich, který tohoto roku vznikl v obci Chithurst ve Velké Británii, se stal právě adžán Sumédhó. Další kláštery byly zřizovány ve Velké Británii (především klášter Amaravati u Londýna, založený roku 1984 též adžánem Sumédhóem), ale i v Austrálii, Itálii, na Novém Zélandě a ve Švýcarsku. Prostřednictvím misijní činnosti adžána Čáa a adžána Sumédhóa se tak thajský théravádový buddhismus lesní tradice postupně na Západě etabloval. Také thajský mnich Phrapalad Sunthon Sophap (pra Auen), první předseda náboženské společnosti Théravádový buddhismus, je žákem adžána Čáa.
Jak je řečeno již výše, v samém závěru registračního procesu se ovšem vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus k tradici lesních mnichů uvolnil. Poslední přijatá verze Základního dokumentu z 21. května 2018 o vazbě na dhamajuttika-nikáju již nehovoří.
Religionistická charakteristika společenství Théravádový buddhismus
Nauka théravádového buddhismu je odvozena z kanonického souboru textů Tipitaka a z výkladů a komentářů k němu. Jádrem buddhistické nauky (dhammy) jsou takzvané čtyři ušlechtilé pravdy, které podle tradice pronesl sám Buddha brzy po svém probuzení. První z těchto ušlechtilých pravd tvrdí, že existence ve všech svých projevech a podobách neuspokojivá, neboť je strastná, není stálá a nemá žádnou podstatu. Druhá ušlechtilá pravda odhaluje, jak toto utrpení vzniká; je důsledkem touhy, žádostivosti nebo spíše „žízně“ po životě, která vytváří pevné pletivo příčin a následků (kamma), jež každou bytost poutá v řetězci strastiplných narození (samsára) ve stále nových a dalších tělech. Třetí ušlechtilá pravda učí, že sled utrpení a strastí může být zastaven tím, že je odstraněna ona žádostivost, a tak je přerušen řetězec nových narození. Cesta, vedoucí k vyhasnutí žádostivosti (nibbána), má osm částí a jejich vyjmenování tvoří čtvrtou ušlechtilou pravdu: je to pravé pochopení, pravý záměr, pravá řeč, pravé konání, pravý způsob života, pravé úsilí, pravá bdělost a pravé soustředění. Díky vnitřnímu pochopení a přijetí těchto čtyř pravd a prostřednictvím sledování osmidílné cesty může bytost zažít zkušenost probuzení (bódhi) a stát se probuzenou (buddhou).
Základní náboženská praxe théravádového buddhisty vychází z těchto čtyř ušlechtilých pravd. První dvě části osmidílné stezky mají rozvíjet jeho poznání a moudrost formou hlubokého vhledu do strastné povahy veškeré existence a mají ho podněcovat k odhodlání, aby uskutečňoval další části osmídílné cesty a spěl k probuzení. Další tři části osmidílné stezky poskytují základ etiky: zabývají se již pohnutkami mysli a volními aktivitami, které se projevují v mluvení a jednání a které jsou završeny a uzavřeny v komplexním způsobu živobytí. Poznání i etika jsou rozvíjeny kázní (disciplínou), na niž ukazují poslední tři části osmidílné cesty: jde v nich o vědomé zapojení vůle, vědomé pozorování a sebepozorování (všímavost) a vědomé upoutání mysli na jednom předmětu. Tuto kázeň cvičí a prohlubují především tzv. meditační techniky.
Buddhistou (v nábožensky pluralitních společnostech) nebo mnichem (v buddhistických společnostech) se člověk tradičně stává obřadem přijetí Trojího útočiště nebo též Tří klenotů. Jeho jádrem je vyznání, že dotyčný nachází své útočiště v Buddhovi, v jeho učení (dhamma) a ve společenství jeho následovníků (sanga). Společenství mu poskytuje nejen naukové a etické zakotvení (především prostřednictvím vyučování ze strany mnichů), ale i účast na obřadech a znalost meditačních technik, které pak rozvíjí individuálně nebo při společných aktivitách.
Zpočátku se členové náboženské společnosti Théravádový buddhismus shromažďovali v Tygřím klášteře v Kolodějích nad Lužnicí, kde pobývali thajští mniši lesní tradice. Tam se konala mnišská vyučování laiků a ostatní duchovní služby, například veřejně přístupné meditace, recitace manter, požehnání po darování jídla a další obřady. Podobně jako v celém théravádovém buddhismu jsou nejčastějšími aktivitami meditace všímavosti či vhledu (vipassaná) a meditace laskavosti (mettá). Zvláštními příležitostmi pro setkání členů náboženské společnosti jsou svátky a slavnosti. Hlavní svátky jsou tři: Vésákha (svátek narození Buddhy, jeho probuzení a vstupu do parinibbány), Mághá púdžá (Den buddhistické obce – sanghy) a Asalha púdža (Den buddhistické nauky – dhammy). Další významnou událostí je slavnost Kathintthára (též Kathina), při níž laici obřadně předávají mnichům roucho (kathina). Jak se rozvolňoval vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus s Tygřím klášterem, dostaly se do centra náboženského života této společnosti kurzy meditace, meditační víkendy i delší pobyty, přednášky mnichů též jiné než thajské lesní tradice, série takových přednášek a mediatcí apod. Tyto aktivity se konají mimo Tygří klášter. Vedou je mniši thajské lesní tradice ze zahraničí nebo český mnich této tradice adžán Gavésakó (Jakub Bartovský, *1975), ale i théravádoví mniši, kteří v této tradici nebyli zasvěceni: Ashin Ottama (Pavel Smrčka, *1947) nebo bhante Dhammadipa (Tomáš Petr Gutman, *1949).
Historie a organizace théravádového buddhismu v České republice
První česká skupina inspirovaná thajskou lesní tradicí v linii adžána Čáa a adžána Su-médhóa vznikla již před rokem 1989 kolem Libora Válka a ve svobodných poměrech působí od roku 1991 veřejně pod jménem Přátelé Dhammy. Toto společenství se podílí na vydávání kanonických textů théravádového buddhismu i textů thajské lesní tradice a několikrát se stalo hostitelem mnichů přijíždějících z ciziny. Vyšel z něj také bhikkhu Gavésakó, první český mnich zasvěcený adžánem Sumédhóem v thajské lesní tradici.
Ačkoliv tato tradice tedy byla v české společnosti přítomna (byť okrajově), thajští mniši, kteří roku 2014 přišli do České republiky z kláštera Wat Pa Luangta Bua, nebyli zpočátku s českými buddhisty v kontaktu. Lesní klášter Wat Pa Luangta Bua se nachází v provincii Kančanaburi severozápadně od thajského hlavního města Bangkoku a je díky chovatelství tygrů znám jako Tygří chrám. Představený tohoto kláštera, Phra Wisutthisarathen (*1950), zjednal roku 2013 koupi bývalého šlechtického sídla v Kolodějích nad Lužnicí za účelem založení pobočky svého kláštera. Vlastnictví sídla bylo roku 2015 převedeno do Nadace Pra Wisutthikuampi, kterou Phra Wisutthisarathenem založil. Stal se předsedou správní rady Nadace a též čestným členem rady starších náboženské společnosti Théravádový buddhismus.
První mniši z thajského kláštera Wat Pa Luangta Bua přišli do Kolodějí nad Lužnicí roku 2014. Ještě téhož roku opravili střechu budovy, fatálně poškozené při povodni o rok dříve. Brzy po příchodu mniši uspořádali zahradní slavnost v areálu budovy, již pojmenovali Tygří klášter. Vstoupili do kontaktu s obyvateli obce Koloděje nad Lužnicí i města Týn nad Vltavou, k němuž Koloděje administrativně patří. Počáteční rozvoj kláštera zastavil spor mnichů s jejich příznivci, kteří roku 2014 vytvořili zapsaný spolek The Buddhist Theravada Association of the European Region in Czech Republic. Po rozchodu s mnichy je spolek od roku 2016 v likvidaci.
Další etapu vývoje kláštera charakterizovala spolupráce thajských mnichů s českými théravádovými buddhisty, hlavně s těmi, kteří již dříve praktikovali buddhismus ve společenství Bódhi v Pardubicích a v klubu Sati v Pardubicích a kteří tvoří současně působící společenství Dóan v Pardubicích. Z této spolupráce vznikla náboženská společnost Théravádový buddhismus; založena byla roku 2015 a státem registrována jako náboženská společnost roku 2018. Pro společné aktivity byl roku 2016 zapsán také spolek Asociace théravádových buddhistů. V náboženské společnosti Théravádový buddhismus měli mít mniši z kláštera Wat Pa Luangta Bua výsadní postavení v radě starších, nejvyšším orgánu náboženské společnosti. Phrapalad Sunthon Sophap (phra Auen, *1968) měl být předsedou rady starších a Phra Niyom Thammaprakop (phra Niyom, *1965) zástupcem předsedy. Sekretářem se stal Ladislav Král (*1977).
Jak je několikrát řečeno výše, ani tato spolupráce netrvala dlouho. Thajští mniši nadále figurují ve správních úřadech Nadace Pra Wisutthikuampi, ale jejich působení v Kolodějích nad Lužnicí bylo na začátku roku 2020 přerušeno kvůli pandemii. Také ve vedení náboženské společnosti Théravádový buddhismus se thajští mniši již od roku 2018 nenacházejí. Od roku 2019 je předsedou rady starších mnich Ashin Ottama, úřad zástupce předsedy zůstává neobsazen. Kontinuitu s předchozím vedením společnosti zajišťuje sekretář Ladislav Král. Náboženská společnost založila roku 2020 Lesní poustevnu Dhammasára jako evidovanou právnickou osobu. Nachází se v Praze.
Počet věřících
Náboženská společnost Théradávový buddhismus byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2011 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 2 617 osob (vedle toho byla samostatně sčítána tehdy již registrovaná náboženská společnost Buddhismus Diamantové cesty), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou. Podle sčítání lidu z roku 2021 se k této náboženské společnosti přihlásilo 54 osob.
Literatura
Adžán BRAHMAVAMSÓ: Stezka klidu a jasu. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2003.
Adžán BRAHMAVAMSÓ: Jádro Buddhova učení. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2004.
Adžán BRAHMAVAMSÓ: Kráva, která plakala, a jiné buddhistické příběhy o štěstí. Alternativa, Praha 2007.
Adžán BRAHMAVAMSÓ: Tady a teď: milující pozornost. Euromedia, Praha 2017.
Adžán ČÁ: Tiché lesní jezírko. ADA, Praha 1994.
Adžán ČÁ: Jak chutná svoboda. Stratos, Praha 1996.
Adžán ČÁ: Strom v lese. DharmaGaia, Praha 1999.
Jiří ČERNEGA: Lesní mniši. Pragma, Praha 1995.
Miltner MILTNER: Malá encyklopedie buddhismu. Práce, Praha 1997.
Adžán SUMEDHO – Adžán ČÁ: Osvobození mysli. Stratos, Prahha 1995.
Ajahn SUMEDHO: Bdělost – cesta k nesmrtelnosti. CAD Press, Bratislava 1992.
Libor VÁLEK: Buddhismus – uvedení do praxe. Dharma, Praha 1995.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Náboženská společnost ‚Théravádový buddhismus‘ registrována.“ Náboženský infoservis 4. 8. 2018.
Karel WERNER: Náboženství jižní a východní Asie. Masarykova univerzita, Brno 1995.
Oficiální internetové stránky: https://www.sasana.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR