averroismus (JKI-K)

Verze z 11. 12. 2021, 11:44, kterou vytvořil imported>ZRN (import JKI a Hind)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

averroismus Teol-fil. směr středověkého a renesančního myšlení, jakož i žid. filosofie 13. a 14. stol., jež navazovalo na specifickou interpretaci Aristotela a dílo arab. učence Averroese – Ibn Rušda (1126-1198; hl. dílo Destructio destructionis – Taháfut al-Taháfut). Zhruba od 1230 byl Averroes uznávaná autorita v Paříži a Oxfordu, značná část polemik o a. se však mylně netýkala jeho osoby, ale Avicenny (Ibn Síná). Rovněž círk. odsouzení averroistických „bludů“ (errores) 1270 a 1277 (biskup É. Tempier) se týkalo více Aristotela a dalších nekř. filosofů než přímo Averroa, do jehož komentářů k Aristotelovi pronikaly prvky novoplatonismu. A. uznává prvotnost rozumu před teologií a Bohem, který je oddělen od světa; staví na monopsychismu, tj. názoru, že lidský intelekt (duše) je součástí obecného intelektu; považuje hmotu za věčnou a potencionálně nevyčerpatelnou. Znakem a. je rovněž teze o věčnosti světa (a. disponuje dualistickým pojetím materiálního a duch. světa), který se chápe jako stvořený, avšak bez počátku a konce. Nauka o tzv. dvojí pravdě, která se pojí s a., je současně jeho nejproblematičtější součástí. Ve vlastním smyslu (1. dvě vzájemně rozporné věty o téže věci mohou být pravdivé, jestliže jedna věta je filosofická a druhá teologická; 2. víra může mít za pravdivé to, co je pro rozum chybné, a naopak, tzn. platí buď logica naturalis nebo logica fidei) se týká tzv. paduánského aristotelismu, radikálního a. Jana z Jandunu a pojetí vědy v renesanci (např. u P. Pomponazziho). Teorie dvojí pravdy sloužila obhajobě svébytnosti rozumu a nárokům na věd. poznání, zatímco např. představitel a. v Paříži Siger z Brabantu (1240- kol. 1284) hájil primát víry, třebaže na základě teze o jediném intelektu nejen (jako Averroes) odmítl představu osobní nesmrtelnosti, ale popřel i svobodu vůle a osobní odpovědnost. Ačkoli církví potlačován, přežil a. až do 17. stol.; za jeho posledního stoupence v Padově je považován C. Cremonini (1550-1631). Značně rozšířen byl a. v prostředí žid., zvláště špan. filosofie; jeho hl. představitelem byl Levi Ben Gerson (1288-1344).

Viz též: filosofie (JKI-I)

Břetislav Horyna