cháridža (JKI-I)
cháridža (od arab. charadža – odejít, opustit) Nejstarší islám. sekta. Vznikla v době zápasu mezi Alím Ibn Abí Tálibem a Mu‘áwijou. První stavěl své nároky na rodové a duch. spřízněnosti s Muhammadem, druhý vystupoval jako mstitel chalífy Usmána. V zásadě šlo o náb.-polit. boj o vedení obce věřících. 657 se vojska utkala v bitvě u Siffínu v sev. Sýrii. Když Alí získával převahu, nechal Mu‘áwija upevnit na kopí svých mužů svitky koránu jako výzvu, aby boj byl rozhodnut smírčím soudem. Alí ustoupil, což vyvolalo rozčarování v jeho vojsku. Několik tisíc radikálů odešlo z jeho tábora do vsi Harúra (odtud i další označení sekty – harúríja) a Alího jednání bylo prohlášeno za hřích, zvláště když arbitráž dopadla ve prospěch pragmatického Mu‘áwiji. 661 padl Alí rukou cháridžovce Abd ar-Rahmána Ibn Muldžima. Sekta si zvolila chalífu ze svého středu podle zásady, že se jím může stát kdokoliv, kdo žil v přísném souladu s islámem. Svou představou o bezvýhradné volitelnosti hlavy obce a způsobu uplatňování polit. moci formou konzultace rady zasloužilých (šúrá) se ch. postavila proti sunnitům (sunna) a chalífátu, i proti ší‘itům a jejich tvrzení o Bohem posvěcené legitimitě Alího imámátu (imám, ší‘a). Přísností ve věcech dodržování zásad víry si ch. nezískala většinovou přízeň společnosti. Oddíly ch. napadaly nepřátele a trestaly vše, co považovaly za hříšné. Už od konce 7. stol. se ch. začala štěpit na frakce, které mezi sebou soupeřily (azrakovci, ibádovci, sufrité aj.). Během dějin se její militantnost otupila, ale zvláštnosti dogmatu z ní dodnes činí skupinu stojící mimo hl. proud sunny. Vedle Iráku a Íránu rozšířila ch. činnost také na území Hadramautu, Jemenu, Ománu a do sev. Afriky, kde v libyjském pohoří Džabal Nafúsa a na tuniském ostrově Džerba dodnes působí společenství nejumírněnější odnože ch. – ibádíja. Vznikla 684, její dogma však prošlo změnami pod vlivem koncepcí sunny a mu‘tazily a od ch. se značně odlišuje. K odkazu ibádíje se hlásí rovněž Mozabité.