duchoborci (JKI-K)
duchoborci (rus. zápolit [boroťsja] s duchem) Sekta duch. křesťanů, která vznikla v 2. pol. 18. stol. v Rusku. Prvé obce zal. „zvěstovatel“ Silujan Kolesnikov, ale za vlastního zakl. se pokládá Larion Pobirochin. D. se rozešli s pravosl. církví, neuznávají její učení, svátosti, obřady, ikony, kněze, mnišství ani bibli a vyzdvihují víru na základě vlastního přesvědčení. Jejich vyznáním víry je Kniha života, pouze ústně tradovaná formou veršů – duchoborských žalmů. Boha si d. představují jako všudypřítomného ducha, který se třemi tvářemi projevuje ve třech vlastnostech člověka: jako paměť (Bůh Otec), rozum (Bůh Syn) a vůle (Duch sv.). Zbožšťují své vůdce, protože věří, že se do nich převtělil božský rozum (Kristus). Někteří d. považují Krista za prostého člověka, ve kterém se božský duch a rozum projevovaly zvláštní silou, a jeho vzkříšení vysvětlují jako vzkříšení jeho učení v duších následovníků. Podobně křest představuje přijetí božího učení a přijímání přijetí božího slova. Věří v nesmrtelnost duše, ale odmítají učení o nebi a peklu. Odmítli rovněž dědičný hřích, neboť každý je sám v sobě hříšný i spasený. Bohoslužebná shromáždění d. probíhají jako náb. besedy s četbou žalmů a zpěvem nábožných písní a konají se v bytech nebo ve volné přírodě; zachovali pouze svatební a pohřební obřady. Protože d. nerespektovali stát. ani círk. autority, byli carskou vládou pronásledováni. Zač. 40. let 19. stol. část d. přešla k pravoslaví, ostatní přesídlili do Zakavkazska. Pod tlakem nových represálií se koncem 19. stol. mnozí vystěhovali na Kypr a odtud do Kanady, kde se udrželi dodnes. Na území Ruska přežívají jen ojedinělé skupiny.