křížové výpravy (JKI-K)
křížové výpravy Válečné výpravy záp. křesťanství v letech 1096-1270 směřující na základě papežské výzvy k osvobození Svaté země od islámu. Účastníci válek se označovali černým křížem na šatu (odtud křižáci) a jejich počet byl netušeně vysoký. Feudálové chtěli na bohatém Východě založit nové kř. státy, prostí účastníci (kromě nadšené menšiny) se chtěli obohatit. První k.v. měla davovou povahu a slavila určitý úspěch (1099 pád Jeruzaléma a vznik několika malých států). Na ochranu výbojů byly zřízeny rytířské řády křižovníků, které spojovala řádová kázeň a závazek charitativní činnosti. Další k.v. byly neúspěšné; podle konvence rozeznáváme sedm k.v., třebaže jejich počet není ustálen, protože šlo o množství samostatných vojenských útvarů bez jednotného velení. Druhé k.v. se účastnil i čes. kníže Vladislav II., který se zavčas vrátil do vlasti. Ve třetí k.v. podlehli Češi zkáze. Ve čtvrté k.v. (1204) křižáci už nepředstírali boj s nevěřícími, ale v zájmu Benátek se zmocnili Cařihradu a rozdělili byzantské území. Byzantská říše byla sice 1261 obnovena, ale už nikdy nenabyla dřívější moci a vlivu. Posledním projevem křižáckého sebevědomí byly k.v., které podporoval franc. král Ludvík IX. Všechny k.v. však v podstatě ztroskotaly. Dosáhly jen dílčích nebo přechodných úspěchů, k hl. cíli se ani nepřiblížily. Největší zisk z k.v. si odnesla ital. města a papežství, které získalo přední postavení v kř. feudální společnosti. K.v. přinesly poznání vých. výrobních technik a nových plodin. Kulturní význam k.v. je přeceňován, protože arab. překlady řec. autorů se šířily do Evropy ze Španělska a Sicílie.
Viz též: křížové výpravy (JKI-I)