kanonizace (JKI-K)

Verze z 11. 12. 2021, 12:44, kterou vytvořil imported>ZRN (import JKI a Hind)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

kanonizace 1. Ustavení bibl. kánonu. 2. Prohlášení zemřelého člena římskokatolické církve nebo pravoslavné církve za svatého, spojené se schválením jeho veřejného kultu. Pro uctívání světců byla zpočátku rozhodující pouze jejich popularita stvrzená – často až dodatečně – místním biskupem. Papežské schválení veřejného kultu svatých bylo kodifikováno až 1170 Alexandrem III. (1159-1181) a dále rozpracováno Řehořem IX. (1227-1241). Vzhledem k tomu, že někteří biskupové dále provozovali kult svatých bez formálního potvrzení papežem, začalo se fakticky rozlišovat mezi biskupským blahořečením (beatifikací) a papežským svatořečením (k.). Komplikující se proces k. převzala 1588 Kongregace posvátných obřadů, nově založená Sixtem V. (1585-1590) a od 1625 provádějící z rozhodnutí Urbana VIII. (1623-1644) i beatifikace. Celkové shrnutí práv. norem k. bylo provedeno 1917 v Kodexu kanonického práva (Codex iuris canonici, can. 1999-2141). Nejnovější úpravy inspirované jednáním druhého vatikánského koncilu provedl Pavel VI. (1963-1978), který 1969 rozdělil dosavadní Kongregaci posvátných obřadů na Kongregaci pro kult a Kongregaci pro svatořečení, a Jan Pavel II., jenž 1983 proces k. nově vymezil apoštolskou konstitucí Divinus perfectionis Magister. Vlastní procedura kanonizačního šetření probíhá ve dvou stupních. Nejprve je vedeno v diecézi kandidáta pod záštitou biskupa, který pak postupuje všechny dokumenty Kongregaci pro svatořečení. Proces vrcholí konfrontací soudců a promotora fidei, jenž vystupuje v roli žalobce (advocatus diaboli) i obhájce (advocatus Dei) současně. Předmětem celého šetření je život kandidáta (vita), jeho ctnosti (virtutes), případně mučednictví (martyrium) a zázraky (miracula), jež se staly na jeho přímluvu. Konečné rozhodnutí náleží papeži, který může omezit veřejný kult kandidáta na určitou círk. oblast, tj. prohlásit ho za blahoslaveného (beatus), nebo schválit jeho uctívání bez omezení, tj. prohlásit ho za svatého (sanctus). V pravosl. církvi k. zpravidla provádí biskupská synoda dané autokefální církve, často jsou však svatí uctíváni bez jakékoli formální k.

Dalibor Papoušek