koncil (JKI-K)

Verze z 11. 12. 2021, 12:44, kterou vytvořil imported>ZRN (import JKI a Hind)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

koncil (z lat. concilium – schůze, shromáždění, sbor) Shromáždění představitelů římskokatolické církve, jehož cílem je projednávat závažné záležitosti víry, círk. organizace, liturgie, mravouky a dospívat k jejich závazným řešením. Obvykle se mluví o všeobecných (ekumenických) k., které jsou celocírkevní, svolávané nejvyšším představitelem církve (papež) a jejichž dekrety vstupují v platnost po podpisu papežem. Konají se i k. regionální, tj. shromáždění biskupů a duchovenstva určité země či kraje (provincie). Důvodem a současně teol. základnou k. je tzv. konciliarita církve, tzn. zplnomocnění k setkávání jejích členů, kvalifikovaných k takovým rozhodnutím, která by chránila a posilovala jednotu církve. Protest. a pravoslavné církve vykládají k. specifickým způsobem; zatímco protestantismus je chápe jako víceméně nezávazné akty, uznává vých. ortodoxie prvních sedm k. jako všeobecné, další jen jako regionální synody. S rozvojem ekumenismu význam instituce k. Vzrůstá.

Hist. přehled k.: Za první bývá někdy považován tzv. apoštolský k., schůzka představitelů raně kř. obcí konaná snad kol. 50 v Jeruzalémě; s výjimkou nz. zmínek (Sk 15, podle některých interpretací i Ga 2,1-10) pro něj nejsou doklady. Předmětem jednání zřejmě byla míra závaznosti žid. Zákona pro křesťany pocházející z pohanského prostředí (pohanokřesťané). Historicky první k. se konaly až ve 4. stol., po ediktu milánském. Byl to 1. nikajský k. (325), který pod předsednictvím císaře Konstantina (z. 337) přijal protiariánské (arianismus) vyznání víry, a 1. konstantinopolský (cařihradský) k. (381), svolaný císařem Theodosiem; ten schválil dodatek nikajského vyznání, jenž byl dílem představitelů kappadocké školy a později se stal součástí liturgie jako tzv. nikajsko-konstantinopolské vyznání víry. V 5. stol. se uskutečnil k. v Efezu (431, Celestýn I.), který zavedl titul Bohorodičky (theotokos) pro Marii a odsoudil nestorianismus, a největší starověký k. v Chalkedonu (451, Lev I.), věnovaný především christologickým otázkám (duofyzitismus). Pátým k. byl 2. konstantinopolský (553), svolaný císařem Justiniánem, který za neúčasti papeže Vigilia vymohl odsouzení tzv. tří kapitol nestoriánského učení. 3. konstantinopolský k. (680-681, též k. trullský) byl rovněž věnován boji s herezí (odsoudil monotheletismus i jeho podporovatele papeže Honoria). Sedmý ekumenický k. se opět konal v Nikaji (787, Hadrián I.) a povolil uctívání obrazů (ikonoklasmus). Osmým k. je 4. konstantinopolský (869-870, Hadrián II.), ukončující Fotiovo schizma. Všechny další k. se už konaly na kř. Západě. Byly to čtyři k. lateránské: 1. 1123, Kalixtus II. – potvrzen konkordát wormský; 2. 1139, Inocenc II.; 3. 1179, Alexandr III.; 4. 1215, Inocenc III. – přinesl první velká reformní opatření středověké církve (učení o transsubstanciaci, nařízení o roční zpovědi). Ve 13. stol. se konaly ještě dva ekumenické k., a to 1. lyonský (1245, Inocenc IV.), na němž byl v reakci na obnovené spory mezi císařem a papežem dán do klatby císař Bedřich II., a 2. lyonský (1274, Řehoř X.), který se zabýval problematikou volby papeže (zřízení instituce konkláve). 15. ekumenický k. ve Vienne (1311-1312, Klement V.) je znám rozhodnutím o zrušení řádu templářů. Pro čes. prostředí je významný k. v Kostnici (1414-1418), spojený s odsouzením Jana Husa. Tento k. však musel řešit zejm. záp. schizma tří papežů (řím. Řehoř XII., avignonský Benedikt XIII. a Jan XXIII. – kardinál Cossa; papežské schizma) volbou papeže Martina V. (1417-1431). K. kostnický přijal dekret Sacrosancta, nadřazující k. papežovi, a dekret Frequens, podle něhož se měly konat k. v pravidelných desetiletých odstupech. V pořadí sedmnáctý k., zvaný basilejsko-ferrarský (též basilejský), trval s přestávkami 18 let (1431-1449, Evžen IV.); podstatně přispěl k potlačení husitství a usiloval o unii s vých. církví, Armény a jakobity (uniatství). K círk. unii sice došlo, byla však neživotná a 1472 byla formálně zrušena. 5. lateránský k. (1512-1517, Julius II., Lev X.) byl pokusem o círk. reformu, zatímco k. tridentský (1545-1563, Pavel III., Julius III., Pius IV.) se už střetl s reformací. V konfrontaci s ní rozvinul učení o Písmu a tradici, prvotním hříchuospravedlnění, o svátostech, uctívání svatých (kult svatých) a mešní oběti. Po více než třech stoletích se pak konal 1. vatikánský k. (1869-1870, Pius IX.), který vedle konstituce o víře proslul řešením otázky primátu a papežské neomylnosti. Za jeden z nejvýzn. k. všech dob je považován druhý vatikánský k. (1962-1965, Jan XXIII., Pavel VI.). Zahájil program aggiornamenta a znamenal nejpronikavější círk. reformu od konstantinovského obratu a reformace. Vzešlo z něj celkem 16 dokumentů, z nichž nejdůležitější se týkají problematiky zjevení, liturg. reformy, církve, vztahu k nekř. náboženstvím, náb. svobody a ekumenismu. Celkem proběhlo 21 ekum. k.

Břetislav Horyna

Ekumenické koncily

Koncil Doba Zasedání Papež Předmět jednání a usnesení
1. nikajský 20. 5. – 25. 7. ?325   Silvestr protiariánské vyznání víry
1. konstantinopolský květen / červenec 381   Damasus I. božství Ducha svatého, nikajsko-konstantinopolské vyznání víry
efezský 22. 6. – 17. 7. 431 5 Celestin I. odsouzení nestorianismu, zavedení termínu theotokos
chalkedonský 8. 10. – 1. 11. 451 17 Lev I. monofyzitismus
2. konstantinopolský 5. 5. – 2. 6. 553 8 Vigilius odsouzení tří kapitol nestoriánů
3. konstantinopolský 7. 11. 680 – 16. 9. 681 16 Lev II. odsouzení monotheletismu, maronité
2. nikajský 24. 9. - 23. 10. 787 8 Hadrian I. ikonoklasmus
4. konstantinopolský 5. 10. 869 – 28. 2. 870 10 Hadrian II. ukončení Fotiova schizmatu
1. lateránský 18. 3. – 6. 4. 1123 Kalixt II. investitura
2. lateránský duben 1139   Inocenc II. odstranění papežského schizmatu, reforma
3. lateránský 5. – 11. 3. 1179 3 Alexander III. albigenští, valdenští
4. lateránský 11. – 30. 11. 1215 3 Inocenc III. kataři, nauka o svátostech, transsubstanciace
1. lyonský 28. 6. – 17. 7. 1245 3 Inocenc IV. sesazení císaře Bedřicha II.
2. lyonský 7. 5. – 17. 7. 1274 6 Řehoř X. křížová výprava, konkláve, unie s Řeky
viennský 16. 10. 1311 – 6. 5. 1312 3 Klement V. zrušení řádu templářů
kostnický 5. 11. 1414 – 22. 4. 1418 45   odstranění papežského schizmatu, J. Viklef, J. Hus, konciliarismus
basilejský 23. 7. 1431 – 24. 2. 1449   Evžen IV. unie s církví východní, arménskou, koptskou a syrskou
5. lateránský 10. 5. 1512 – 16. 3. 1517 12 Julius II. / Lev X. pokus o círk. reformu, nesmrtelnost duše – dogma
tridentský 13. 12. 1545 – 4. 12. 1563
3 zasedací období
25 Pavel III.
Julius III.
Pius IV.
vymezování církevní nauky vůči protestantismu
1. vatikánský 8. 12. 1869 – 18. 7. 1870 4 Pius IX. dekret o víře  a dekret o církvi, papežská neomylnost
2. vatikánský 11. 10. 1962 – 8. 12. 1965 4 Jan XXIII.
Pavel VI.
aggiornamento

Pravoslavné církve uznávají rozhodnutí pouze prvních sedmi koncilů (synodů).