mazhab (JKI-I)
mazhab (pl. mazáhib) Arab. termín pro hnutí, ideovou orientaci, trend, v užším islám. smyslu pro školu (ritus) islám. práva (právní věda). Během utváření šarí‘y se v sunnitském islámu stabilizovaly čtyři m.: hanífovský, šáfi‘ovský, málikovský a hanbalovský. Každý z m. je relativně nezávislý práv. systém vzniklý vně tzv. základů práva (usúl al-fikh), jimiž jsou korán a prorocká tradice. Zakladateli m. jsou Abú Hanífa (z. 767), Muhammad Ibn Idrís aš-Šáfi‘í (z. 820), Málik Ibn Anas (z. 795) a Ahmad Ibn Hanbal (z. 853). Hanífovský m. převládal v Osmanské říši a Indii, málikovská škola v sev. Africe a saharské oblasti, stř. Asii a na Kavkaze, šáfi‘ovský ritus zejm. v Egyptě a na Arab. poloostrově, zejm. však v Malajsii, Indonésii a na Filipínách, hanbalovský ritus se ve středověku neprosadil, ale byl reinterpretován a oživen Ibn Tajmíjou a inspiroval legislativu wahhábíje. Mezi ší‘itskými m. (ší‘a) vyniká dža‘farovský ritus, opřený o hist. zkušenost a praxi isná ašaríje, dále m. zajdíje. Vlastní práv. tradici má i cháridža, resp. ibádíja. Propojování a reinterpretace mezi m. se připouští (arab. talfík) a je zjevná zejm. v soudobém reformismu.