milost boží (Hind)
milost boží – teologický výraz, který je v různých teistických systémech definován různě. V základu jde o vyjádření postoje nebo vztahu Boha k člověku, který mu dává jistotu nebo naději na osobní spásu na věčnosti, přestože je v důsledku své nedokonalosti neschopen si ji plně zasloužit. Některé systémy teologie trvají na tezi o lidské nedokonalosti v tom smyslu, že spasení vůbec nelze dosáhnout individuálním úsilím, nýbrž že je možné pouze jako důsledek boží milosti, které se podle některých dostane jenom „vyvoleným“. V tradici hinduismu neexistuje přesný protějšek pojmu „milost boží“. Zhruba řečeno, v hinduistickém pojetí je vždy třeba k dosažení spásy splnit určité podmínky, mezi nimiž jsou: rozhodnutí nalézt pravdu, oddanost cíli a neustále obnovované úsilí na cestě k jeho dosažení. Určité pomoci je ovšem zapotřebí. Tu mohou představovat instrukce a povzbuzování zkušeného učitele, spolu s mohutnou tradicí formulovaných nauk a vyzkoušených metod pro osobní praxi, a nábožensky orientovaným jedincům mohou posloužit za vodítko svatá písma, pokládaná za boží zjevení. V některých pozdějších tradicích, jejichž středem je kult osobního boha (např. trika v Kašmíru, vallabhovci nebo šaivasiddhánta), lze nalézt jisté přiblížení se pojmu boží milosti v tom smyslu, že boží pomoc na cestě k vysvobození je pokládána za žádoucí, prospěšnou nebo i nezbytnou. Výrazy, pro ni používané, se různí, např. karuná (základní význam „soucit“), prasáda (přízeň, laskavost) nebo varada (dobrodiní). Avšak žádný výraz běžný v hinduistických pramenech nevyjadřuje ideu spásy, poskytnuté věřícímu ve smyslu „nezaslouženého daru“ od Boha, o který by neusiloval z vlastního rozhodnutí, nebo bez důsledného a vědomého putování po „stezce k Bohu“ a bez snahy žít čistý život a aktivně si zajišťovat boží přízeň.