nesmrtelnost (JKI-J)
nesmrtelnost Žid. náboženství je obecně charakterizováno vírou v posmrtnou existenci, avšak její pojetí se v průběhu dějin výrazně proměňovalo a vzhledem k tomu, že judaismus není sevřen jednotným teol. systémem, zůstávalo vždy poměrně rozvolněné. Posmrtný osud člověka byl pův. spojován s pochmurným přebýváním v še’olu (Nu 16, 33; Ž 6, 6; Iz 38, 18) a teprve až na sklonku bibl. období se objevily první jasné zmínky o zmrtvýchvstání a posmrtné odplatě (Da 12, 2). V apokryfech a pseudepigrafech byla víra ve vzkříšení propojena s eschatologií, podle níž se tělesné zmrtvýchvstání a boží soud mají odehrát na prahu budoucího věku (hebr. olam ha-ba). Četné diskuse se soustředily na to, zda se zmrtvýchvstání týká pouze spravedlivých, nebo všech lidí (2Mak 7, 14.23; 4Mak 9, 8; 17, 5.18). Problém zmrtvýchvstání byl jedním z klíčových bodů, na němž se rozcházeli farizeové se saduceji, kteří zmrtvýchvstání odmítali. V helénistickém judaismu, reprezentovaném především Filónem Alexandrijským, bylo eschatologické pojetí obohaceno platonským učením o nesmrtelné duši, která po smrti opouští vězení těla a v případě spravedlivých se vrací na nebe k Bohu. Pův. nezávislé koncepty zmrtvýchvstání a nesmrtelné duše pak byly kombinovány a dále rozpracovávány ve středověké žid. filosofii a zvláště v kabale, která rozvinula svébytné učení o převtělování duší (gilgul). Naproti ortodoxnímu pojetí reformní judaismus víru ve zmrtvýchvstání odmítl, avšak věří v n. duše.
Viz též: nesmrtelnost (JKI-K)