nominalismus (JKI-K)
nominalismus (z lat. nomen – jméno) Koncepce poznání, podle níž obecným pojmům (jménům, znakům) v objektivní realitě nic neodpovídá, protože existují pouze v lidském myšlení a řeči; jedna z pozic středověkého sporu o universalia. Krajní formu n. vypracoval J. Roscellinus z Compiégne (z. 1125), jenž považoval obecniny za flatus vocis, vanutí dechu. Svým názorem odpovídal na dobově převažující krajní realismus, který v duchu platonské filosofie předpokládal reálnou (objektivní) existenci universalií a jednotlivinami se jako nepodstatnými a pomíjivými nezabýval. Nominalisté ovšem hájili hledisko, že universalia do jisté míry postihují vztahy mezi jednotlivinami a jejich individuálními vlastnostmi – tím připouštěli, že pojmu ve sféře reálného jsoucího přece jen něco odpovídá. Krajní n. se tak oslaboval a měnil se v umírněnou koncepci konceptualismu. Vedle Roscellina hájil vyhrocený n. již jen T. Hobbes v 17. stol. Často zmiňovaný „otec n.“ ve 14. stol., W. Occam, považoval obecniny za konvence, jež jsou přirozeným předpokladem poznání přírody (jeho nauka bývá označována za psychologický konceptualismus, tzv. mentalismus. Důsledný n., který vyloučil poznání kř. dogmat (např. o Trojici) jinak než aktem víry, vedl k rozpadu scholastiky a uvolnil cestu k novověkému empirismu a senzualismu.