oběť (JKI-J)
oběť (hebr. korban – obětní dar, zevach – obětní porážka) Dar Bohu předkládaný zpravidla ritualizovaným způsobem. Ve starověkém Izraeli se vesměs jednalo o domácí zvířata, drůbež, polní plodiny a víno. Lidské o. byly s odvoláním na bibl. příběh o obětování Izáka (22, 1-18) přísně zapovězeny. Mytickým základem obětního rituálu byla vyprávění o patriarších, kteří přinášením o. na posvátných návrších (bama) zabírali kanaánská kultovní místa ve prospěch Jahva. Počínaje Davidem, který přenesl oltář do Jeruzaléma, probíhala centralizace obětního kultu, který byl posléze spojen především s provozem jeruzalémského chrámu a převeden do výhradní kompetence kněží. Detailní pokyny k provádění o. obsahuje bibl. kniha Leviticus. Přestože úlitba a předkládání zemědělských plodin měly v obětním rituálu pevné místo, hl. pozornost se soustředila na o. zvířat, zřejmě pro jejich životní sílu spočívající v krvi. Proto byla krev tabuizována a jako nositelka života (tj. duše, hebr. nefeš) určena výhradně Bohu (Lv 17, 10-12). K o. mohlo být přivedeno pouze rituálně čisté zvíře, bez tělesných vad (Lv 22, 17-25) a ne mladší osmi dní (Lv 22, 26-30). V bibli je uváděna řada výrazů pro konkrétní typ o., přičemž ne vždy je lze přesně rozlišit. K nejvýznamnějším o. patřila zápalná o. (hebr. ola – stoupající vzhůru [v podobě libé vůně]), k níž se podle okolností přiváděl býk, beran nebo kozel, případně jako náhrada pro nemajetné mohly být obětovány hrdličky nebo holoubata. Obětující nejprve na hlavu zvířete položil ruku, čímž byl zproštěn viny, potom je předal knězi, který zvíře rituálně usmrtil. Krví zvířete pokropil dokola oltář, oddělil tuk a vnitřnosti, maso nasekal na přirozené díly, omyl a pak vše na oltáři spálil. V Chrámu byla dvakrát denně přinášena nepřerušená zápalná o. (hebr. ola ha-tamid), o některých svátcích i častěji. Při oběti společenství se spálila jen nejcennější část oběti, tj. tuk a vybrané vnitřnosti, zatímco maso bylo předloženo zúčastněným k obětnímu hodu. Tento druh o. provozovaný pův. v rámci rodiny však s prosazením kněžských obětníků ustoupil do pozadí. K nekrvavým o., které zpravidla sestávaly z rostlinných darů, patřily moučná o. (mincha) a úlitba (nesech) čili o. vína (šechar), oleje nebo jen vody; zvláštní druh v tomto rámci tvořily prvotiny. Mezi smírčí o. lze zařadit o. za hřích (chatat) a o. za vinu (ašam). O. byly přinášeny také ke zvláštním účelům a za zvláštních okolností nebo s použitím dalších zvláštních úkonů, např. votivní o. (neder), dobrovolná o. (nedava), o. mávání (tnufa), oběť pozdvihování (truma; desátek), o. za mír (šlamim) atd. V období Druhého chrámu, kdy se obětní rituál rozbujel a stal se lukrativní záležitostí, vystupovali proti formalismu a vnitřnímu vyprázdnění o. četní kritikové. K nejvýzn. oponentům pozemského chrámu v tomto smyslu patřili esejci. Po zničení jeruzalémského chrámu 70 se systém o. zhroutil a žid. učenci hledali náhradu v modlitbě chápané jako o. slova.
Viz též: oběť (JKI-K), oběť (JKI-I)