pelagianismus (JKI-K)
pelagianismus Učení irského kř. askety Pelagia, rozšířené koncem 3. a poč. 4. stol. v Itálii. Pelagius inspirován stoicismem zdůraznil význam rozumu a Bohem darované přirozenosti v lidském úsilí o mravní dobro a spásu. Ve své volbě mezi dobrem a zlem je člověk zcela svobodný, sebeovládáním dosahuje dokonalosti. Proti p. rozvinul Augustinus svou nauku o hříchu, jehož následky tíží jednotlivce i celé lidské společenství, a vyzvedl v lidském rozhodnutí pro dobro prvek boží milosti, a to až k nauce o predestinaci. Africký episkopát v čele s Augustinem p. na koncilech v Kartágu (411 a 418) odsoudil; přes odpor vých. církve a jeho řím. přívrženců zavrhli p. římští biskupové Inocenc a Zosimus (417 a 418) i císař Honorius (418). Kampaň vedená 419-420 Julianem z Eclanu za rehabilitaci p. skončila klatbou, exilem a odsouzením (431) tohoto ital. biskupa. Jihofranc. teologové Cassian, Vincent z Lérina a Faustus z Riezu hledali střední pozici mezi oběma krajnostmi, jejich pokus byl však odmítnut na koncilu v Orange (429) ve prospěch učení Augustinova. Snaha Augustinovo řešení zmírnit je patrná u P. Abélarda, Erasma Rotterdamského, L. Moliny, trvá na něm naopak reformace a jansenismus. Kř. teologie 20. stol. usiluje v otázce svobody a milosti o diferencovanější pohled.