poslední skutečnost (Hind)
poslední skutečnost – též „nejvyšší skutečnost“, jiný termín pro absolutno, běžný obzvláště v anglických textech (Ultimate Reality) jako nejvyšší pojem ve filozofii náboženství, který je natolik neutrální, že pokrývá nejrůznější pojetí absolutna od osobního nebo panteistického boha po nibbánu théravádového a „prázdnotu“ mahájánového buddhismu. V kontextu hinduismu jej snad nejlépe vystihuje zkombinovaný podvojný výraz okruhu upanišadové terminologie brahma/átman, vyjadřující svým prvním komponentem neosobní či nadosobní duchovní a božskou podstatu a současně zdroj všeho, co je, a reality jako celku, a svým druhým komponentem podstatu a nejhlubší střed („já“, self, das Selbst) každé jednotlivé bytosti; ztotožnění těchto dvou výrazů pak vyjadřuje základní jednotu obou podstat, i když nikoli nutně jejich absolutní totožnost, neboť v tomto bodu se pozdější védántové školy (advaita, višištádvaita a dvaita) liší, ač se všechny odvolávají na upanišady. Termín brahma/átman však nikterak neruší pojem osobnosti, nýbrž naopak jej implicitně obsahuje. I neosobní či nadosobní brahma svými atributy božského a inteligentního zdroje vší skutečnosti předpokládá něco jako bytost či osobnost, byť i kosmických dimenzí (srovn. puruša, Rgvéd 10.90) s atributy nadčasovosti a nepostižitelnosti, a tedy nekonečně povznesenou nad omezeným postavením osobností lidských. Obdobně jeho základní jednota s átmanem neruší nutně trvalost osobnostního charakteru individuálních bytostí (pro něž populární sánkhjové myšlení užívá výrazu puruša a klasická škola jim přiznává status věčných duchů) ani na absolutní úrovni. Zmíněné védántové školy se opět v tomto bodu rozcházejí.
Přes obecnou známost upanišadové terminologie a úctu k upanišadám jako zjevenému písmu, jednotlivé školy a tradice hinduismu užívají pro „poslední skutečnost“ nejrůznějších označení, někdy neosobního rázu, např. akšaram (to, co je nezničitelné), jindy spíše osobního rázu, např. Akšara (Nezničielný), ale nejčastěji „Pán“ (íšvara) anebo přímo jméno zvoleného boha, např. Višnu, Šiva nebo některé jméno bohyně Déví, zjevně proto, že vyznavači mají potřebu osobního vztahu. To vše však v podstatě naznačuje, že absolutno či „poslední skutečnost“ se nevejde beze zbytku do žádného čistě logického pojmového rámce, nýbrž spojuje v sobě zdánlivě nesourodé a logicky protikladné formy existence. Hinduistická tradice si tento fakt záhy uvědomila, což nepochybně vysvětluje tolerantní postoj hinduismu k nejrůznějším formám jejího vyjádření, zobrazení a uctívání. Proto také uznává, že je možno se vydat na cestu za poznáním poslední skutečnosti z nejrůznějších počátečních bodů a s nejrůznější počáteční perspektivou.