prvorozený (JKI-J)
prvorozený (hebr. bechor) První mužský potomek nebo první samec narozený dobytku. Prvorozenectví představovalo ve starověkém Izraeli význ. instituci, která prostupovala různými úrovněmi života. S ohledem na pův. polygamii bylo pojímáno v dvojím smyslu podle toho, zda se jednalo o p. po otci, nebo po matce. Výraz rešit on (hebr. prvotina [mužské] síly; Gn 49, 3; Dt 21, 17) označoval p. v otcovské linii, který dědil po otci vůdčí postavení v rodu (Gn 27, 29.40), dostával v dědictví dvojnásobný díl (Dt 21, 17) a přijímal zvláštní otcovské požehnání (Gn 27, 33-36). V kultovním smyslu se souběžně používal širší výraz peter rechem (hebr. otvírající lůno; Ex 13, 12.15), který označoval p. v linii matky, ať už se jednalo o prvního mužského potomka nebo p. samce z dobytka. Vše p. v tomto smyslu náleželo Bohu a principiálně bylo určeno k oběti; proto byli prvorození samci skotu a bravu odděleni od stáda a posléze obětováni (Ex 13, 2; 34, 19-20). Vzhledem k tomu, že lidské oběti byly v Izraeli přísně zapovězeny (Izák, akeda), byli prvorození synové vykupováni pěti šekely stříbra, které se předávalo kněžím (Ex 34, 20; Nu 3, 46-50). Toto ustanovení vycházelo z vyprávění o zabití p. v Egyptě, kdy Bůh prostřednictvím Mojžíše ušetřil pouze p. Izraele (Ex 13, 14-15; Nu 3, 13). Kolektivní vyplacení v této souvislosti představovali levité, kteří nahradili v zasvěcení Bohu všechny p. Izraele (Nu 3, 41-50; 8, 16-19). Ve vztahu k pohanům byl však celý Izrael jako vyvolené společenství (vyvolení) považován za p. mezi pronárody (Ex 4, 22; Sír 36, 18; Jr 31, 9). Po pádu jeruzalémského chrámu 70, kdy ustal obětní provoz, se uchoval pouze zvyk vykupování p. syna (hebr. pidjon ha-ben). Specifickou modifikaci prvorozenectví představovalo přinášení prvotin.