zpěv církevní (JKI-K)
zpěv církevní Oficiální zpěv v římkat. církvi se nazývá chorál (lat. cantus choralis, cantus firmus). Není pochyb, že byl spojen s bohoslužbou už od dob apoštolské církve. Pův. přednes žalmů měl povahu jednoduchého recitativu s uměřenou modulací hlasu. Jak se však křesťanství šířilo, přibralo do svého hudebního projevu i řec. zkušenosti a projev se zdokonalil. Z.c. obstarávali předem určení pěvci, věřícím připadl úkol odpovědí (responsorií). Později se vyvinul antifonální zpěv (antifona), kdy se střídaly dva sbory (chóry); na zač. 4. stol. bylo v Alexandrii doporučeno, aby lid zpíval žalmy a hymny střídavým (antifonálním) způsobem. Záměna hlasů byla hudebně přitažlivá; Ambrož ji uvedl do Milána, Augustinus do sev. Afriky a za papeže Celestina I. (422-432) dostihla Řím. Ambrož zasáhl ovšem i do samé hudební struktury zpěvů a z diatonického systému Řeků vyňal čtyři tónové řady a zpěv podřídil mluvené metrice. Na tomto zázemí uskutečnil epochální, do současnosti závaznou reformu z.c. Řehoř Veliký. Důležité je omezení Ambrožových tónových řad a vytvoření systému čtyř autentických a čtyř z nich odvozených stupnic (dórské a hypodórské, frygické a hypofrygické, lydické a hypolydické, mixolydické a hypomixolydické). Autentické i odvozené stupnice budují své melodie na stejném zákl. tónu (d, e, f, g), rozdíl spočívá jen v odlišné výstavbě melodie. V 16. stol. připojil učený Glarean (Jindřich Loritus) k osmi gregoriánským tóninám ještě čtyři nové (aiolskou a hypoaiolskou, iónskou a hypoiónskou); zákl. tóny byly a a c. Podle svého obsahu se chorál členil na accentus a concentus. Accentus se prezentoval jako způsob hudební recitace na základě povahy a pravidel gramatických distinkcí (modus legendi choraliter – způsob čtení chorálním způsobem). Concentus byly naopak zpěvy lidu nebo chóru, který lidové hlasy zastupoval. Další vývoj chorálu neměl rysy zvratu, ale postupného zdokonalování. Z.c. se shromažďovaly v antifonáři a melodie byla znamenána pomocí zvláštních značek zv. neumy (řec. neuma – pokyn).
Gregoriánský chorál (tj. z. c.) se úspěšně šířil po celé záp. Evropě; jeho mocným ochráncem se zejm. ukázal Karel Veliký (z. 814), který dbal o sjednocení z. c. na základě řím. liturgie. Přesto nepřesnosti neumových zápisů a nedbalost vedly k stupňujícím se rozdílům, které zmírnila až notační reforma, zakládající pomocné linie F (červená) a C (žlutá). Guido z Arezza (11. stol.) přidal další notační linky a neumy řadil do vzniklé osnovy; postupně se tak vyvinula chorální notace, určující přesné vzájemné intervaly, a tzv. mensurální notace, určující délku tónů. Potřeba slavnostnosti bohoslužeb vedla i k obohacování z.c. Melodie obsahovala melismatické ozdoby, pod něž kladla slova; neměla-li metrickou formu, nazývala se prózou, vyplňovala-li aleluja, nazývala se sekvencí. Důležitými proměnami prošel z.c. (chorál) prosazením vícehlasu (figurální zpěv); začínal se rozvíjet ke konci 13. stol. a papež Jan XXII. (1316-1334) cítil dokonce povinnost chránit osvědčený jednohlas dekretem. Přesto se polyfonie uplatňovala a gregoriánský chorál sloužil jako základ (cantus firmus) rozvíjejícímu se vícehlasu (cantus figuralis), pracujícímu už s harmonickými účinky. Také proti pravidelnosti recitativního zpěvu (cantus planus) se prosazovala časově strukturovaná kompozice (cantus mensuratus). Nakonec gregoriánský chorál upadl tak, že byl v špatném provedení udržován jen v některých klášterních a kolegiátních kostelích.
Tridentský koncil přinesl reformu z.c., odrážející se v nových redakcích liturg. knih. Řada pravomocí byla přenesena na provinciální synody a z.c. se rozrůzňoval. Význ. hudebníkem byl např. G. P. da Palestrina (z. 1594), kapelník v chrámu sv. Petra v Římě, který byl vynikajícím polyfonikem a hudebním reformátorem, opírajícím cantus firmus o gregoriánský chorál. Mezi největší skladatele své doby patřil i Orlando di Lasso (z. 1594) a G. B. Pergolesi (z. 1736). V konkurenci s vícehlasem stál chorál jen v pozadí a pokusy jej obnovit měly spíše věd. než praktický význam; přesto gregoriánský chorál zůstal integrální součástí z.c. dodnes. Kromě hudby související bezprostředně s liturgií prosazoval se při bohoslužbách i lidový zpěv. Věřící zpívají při mši svaté nábožné písně v nár. jazyku. Potřebu aktivní hudební spoluúčasti věřících dosvědčuje v čes. prostředí už volání krleš (Kyrie eleison) v době christianizace země. Jako doprovodný nástroj zpěvu jsou v kostele doporučovány varhany; moderní doba však užívá i jiných nástrojů, kytary, orchestru, někdy i rockových hudebních skupin.
V pravosl. církvi má z. velký význam, neboť při svaté liturgii se zásadně neužívají žádné hudební nástroje. V autentickém byzantském z.c. setrvává pův. homofonní styl, kdy zpívá jeden zpěvák nebo sbor jednohlasně. Místo polyfonie (vícehlasu) a nástrojů jsou užívány jemnější prostředky, tzv. izokratemata, tj. noty držené v zákl. tónině, k nimž pěvec zpívá melodii. Antifonní (střídavý) zpěv dvou pěvců či sborů se uplatňuje na celém kř. Východě od přelomu 1. a 2. století. Později (od 8. stol.) spočíval z.c. na 8 tónech neboli hlasech. Byzantská liturgie po syrskoantiochejském vzoru oblibovala zejm. hymny. Pův. krátké předzpěvy, vsuvky a dozpěvy v žalmech, k úvodnímu Kyrie i závěrečnému Amen (tropary) se rozrůstaly ve strofické hymny, kondaky (pův. poémy na bibl. náměty; patří k nim také chvalozpěv akafist), a posléze v celé cykly hymnů, kánony (tj. tropary zarámované 9 ikosy). Kánony se koncem 7. stol. rozšířily zvl. v prostředí jeruzalémských klášterů, odkud je podle byzantské tradice přenesl do Konstantinopole Andreas z Kréty (650-720). Jejich soubor, uspořádaný podle círk. byzantských tónin, obsahuje liturg. kniha oktoich (osmihlasník), sestavená v 8. stol. patrně Janem z Damašku. Byzantský obřad přejali také vých. a jižní Slované. Ruský liturgický z.c. vycházející z byzantských a starobulharských vzorů má svébytné rysy. Pravosl. círk. sbory, hymny a kantáty komponovali v Rusku téměř všichni skladatelé, např. D. S. Bortnjanskij (1751-1825), P. I. Čajkovskij, A. T. Grečaninov, S. Rachmaninov. Staré zásady z.c. zachovali v pravoslaví staroobřadníci s pův. záznamy v tzv. krjukové (neumové) notaci.
Specifikem luterských bohoslužeb (luterství) je zpívaná liturgie téměř všech jejích částí (kromě kázání a společné recitace vyznání víry), jejímž středem se stala lidová duch. (reformační) píseň – protest. chorál. Chorál se opíral mj. o gregoriánský vzor a mnohdy přejímal melodiku stávajících náb. (husitský chorál) i světských písní. Z nových nápěvů je nejznámější Lutherova píseň Ein feste Burg ist unser Gott, zpívaly se i písně na slova žalmů. Lidový z.c. pomáhala od prvých let reformace rozvíjet chrámová tělesa zv. Kantorei, protest. chrámovou hudbu (kantáty, oratoria, pašije) přivedli k dokonalosti Heinrich Schütz (1585-1672) a J. S. Bach (1685-1750). Reformované církve (zwingliánství, kalvinismus) nezařazovaly zpěv do bohoslužeb. V jednotě bratrské byl z.c. vedle čtení bible hl. částí bohoslužby; úpravou písní, které bratří od 16. stol. vydávali v četných kancionálech, se zabývali i biskupové Jan Blahoslav (1523-1571) a J. A. Komenský.
Viz též: zpěv (JKI-J), recitace koránu (JKI-I)