Zobrazení zdroje stránky mýtus o původu světa (Tibet)

<span id="entry">mýtus o původu světa</span> – podle starých tibetských bájí se v době, kdy ještě vůbec nic neexistovalo, nejdříve zjevila dvě světla – jedno černé, nazývané Ňalwanagpo (''dmyal ba nag po''), „Černé utrpení“, a druhé bílé, nazývané Özerdän (''’od zer ldan''), „Světlo s paprsky“. Potom vytryskly z chaosu proudy světel o mnoha barvách, které se slily do duhy, z jejíchž jednotlivých barev povstala tvrdost (prvek sa – země), tekutost (prvek čhu – voda), žár (prvek me – oheň), pohyb (prvek lung – vítr) a prostor (prvek namkha [''nam-mkha‘''] – „nebesa“). Těchto pět prvků se posléze spojilo do tvaru obrovského vejce. Když se pak bohové (potomci bílého světla) a démoni (potomci černého světla) setkávali a spolu obcovali, rodili se z vajec vzešlých z tohoto páření nejrůznější tvorové. Příběhy o těchto bytostech začaly být spojovány s konkrétními místy – v horách, stromech, skalách, jezerech byly spatřovány buď příbytky těchto bohů a démonů, nebo přímo sami tito bohové a démoni.

Buddhistická mytologie postupně tyto původní představy vytlačila. Podle buddhistických představ, přejatých i v Tibetu, je tento svět reziduálním výsledkem [[lä (Tibet)|lä]], tj. skutků vykonaných již nežijícími obyvateli vesmíru. Je to „karmický vítr“, který jako první rozhýbal prázdný vesmír, nikoli stvořitelský rozmar nějakého demiurga. Tento vítr se nakonec stal tak hustým a mocným, že dokázal zadržet déšť snášející se shůry, z čehož vznikl kosmický oceán, v jehož středu se vztyčila velká hora [[Rirab (Tibet)|Rirab]]. Když byla tato nádoba univerza hotova, začala být naplňována zpočátku bytostmi duchovými a poté bytostmi pevných tvarů z masa a kostí, které pak zabydlily celou hmotnou zem.

<span class="section_title">Literatura:</span><br />
Sönam Gjalcchän: ''Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století'', Praha 1998, s. 11–12. ISBN 80-7205-006-0.<br />

''[[:Kategorie:Aut: Kolmaš Josef|Josef Kolmaš]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Kolmaš Josef]]
[[Kategorie:Tibet]]