Zobrazení zdroje stránky mystická cesta (Islam)

<span id="entry">mystická cesta</span> (''taríq'') – jedna ze stěžejních oblastí súfijské spirituality. Tento moment úzce souvisí s institucionální stránkou islámské mystiky, neboť [[súfismus (Islam)|súfismus]] to nejsou pouze hluboké myšlenky a poezie plná symbolů, ale též organizované [[mystický řád (Islam)|mystické řády]] (''taríqa''), jež sehrály v historii „světa islámu“ roli, již můžeme jen stěží přecenit. Většina velkých súfijských mistrů ([[šajch (Islam)|šajch]]) se shodovala na tom, že adept mystické cesty musí mít svého průvodce. V súfismu má pouto mezi žákem a učitelem zcela zásadní důležitost. Je totiž dobrovolnou smlouvou dvou lidí, která obnovuje původní smlouvu, vedoucí přes řetězec Tradice (''silsila''), až k proroku [[Muhammad (Islam)|Muhammadovi]]. Stejně jako se člověk aktem uvědomnělého rozhodnutí a pronesením [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]] stává muslimem, tak i jeho pevné rozhodnutí změnit vlastní život (pokání, ''tawba'') jej může přivést do řad súfijů. Východiskem Cesty je hledání toho správného mistra, neboť – jak praví okřídlená súfijská moudrost – „ten, kdo nemá svého mistra, toho mistrem je satan“. Mistr se nazývá různě, ''muršid'' (průvodce), ''šajch'' (stařec), ''ustádh'' (mistr) či ''pír''. Naopak adept mystické cesty byl nejčastěji označován jako ''muríd'', což je v arabštině participium aktivní doslova znamenající “ten, kdo (něco) chce“. Súfijský mistr nebyl v pravém slova smyslu vůdcem na mystické Cestě, neboť tím je jedině Bůh ([[Alláh (Islam)|Alláh]]), ale na rozdíl od svého žáka si díky vlastní vyšší spirituální vyspělosti dokázal toto vedení lépe uvědomovat a zprostředkovávat. Učedník by nikdy neměl putovat sám, neboť bez průvodce by mohl snadno zbloudit. Súfijský šajch není pro učedníka pouhým průvodcem, bývá zároveň jeho mistrem a učitelem (''muʻallim''). Důraz, jenž většina súfijů kladla na [[vzdělání a vzdělanost (Islam)|vzdělávání]], však nikterak neprotiřečí jejich přesvědčení, že opravdové poznání je nesdělitelné a nelze je získat z knih, nýbrž jen prostřednictvím vlastního autentického a nezprostředkovaného zážitku (''dhawq''). Súfijští učitelé svým žákům rozhodně nenabízeli pečlivě připravený soubor dogmat a věroučných témat, ale snažili se jim umožnit, aby „se stali tím, čím skutečně jsou“, tedy aby odhalili světu ducha, který se skrývá v hlubinách jejich vlastních bytostí. Súfijové totiž věřili, že lidé se rodí čistí a neposkvrnění, a že až teprve v průběhu života je jejich obrovský duchovní potenciál potlačen a jejich povaha pokřivena. V každém člověku tedy dřímá určitá duchovní „jisřička“ a úkolem súfijského šajcha není nic menšího, než z ní učinit plamen. Cesta duchovního vzestupu ''murída'' je tedy zároveň návratem do nejhlubších rovin vlastního Já. Súfijští učitelé přistupovali ke svým žákům vždy individuálně a věřili, že ne učedník by se měl přizpůsobit svému mistrovi, ale především mistr učedníkovi, což však nikterak nepopírá základní pouto, které je oba pojí, a tím je pouto již zdůrazňované absolutní poslušnosti. Učitel se tedy sníží na úroveň toho, koho má učit, aby mu pomohl znovu nalézt (!) poznání, ne aby do něj „vpravil“ nějaké své vlastní učení. Cesta poznávání (''maʻrifa'') tedy spočívá v jistém rozpomínání se, jež nám nemůže nepřipemenout slavné Platónovo podobenství. Učitel by měl postupovat především tak, aby se žák co nejdříve dokázal obejít i bez něj, a to není možné, dokud žák nepozná sebe sama, neboť jak praví další ze slavných súfijských moudrostí, „ten, kdo pozná sebe sama, pozná i svého Pána“. Vzdělávání adepta mystické cesty však nezahrnovalo pouze učení súfijů; to byla ostatně jen jistá „nástavba“. Aby se učedník vůbec mohl pustit do bádání o skrytých pravdách (''haqáʼiq''), musel se nejprve důkladně obeznámit s náboženskými vědami a jejich vnějšími ustanoveními (''marásim''). Súfijové často zdůrazňovali dvě stránky poznání, tu vnější představující Boží přikázání (''[[šaríʻa (Islam)|šaríʻa]]''), a tu vnitřní, kterou označovali jako ''[[haqíqa (Islam)|haqíqa]]'' (podstata, pravda), jež teprve vyjevuje pravý význam všeho. Jedna rovina se přitom neobejde bez té druhé a jedna bez druhé ztrácí význam. Aby se učedník mohl vydat na cestu, musí se především podřídit kázni ''taríqy'' a vyznačovat se naprostou poslušností svému mistrovi, což jsou základní ctnosti nezbytné pro dosažení cíle. Pravidla cesty zahrnují především výčet etap, jimiž musí poutník projít. Naukou o mystické cestě se zabýval prakticky každý z velkých mistrů středověkého súfijského písemnictví. Poutník, aby dospěl k „nejzazšímu cíli“, musí na své cestě překonat různé etapy, v jejichž výčtu i charakteristikách se však jednotliví mistři různili. Například velký súfijský „encyklopedista“ Abúʼl-Qásim al-Qušajrí jich vypočítává celkem 47. Tyto etapy obecně můžeme rozdělit na dva typy: stupně (''[[maqám (Islam)|maqám]]'', pl. ''maqámát'') a stavy (''[[hál (Islam)|hál]]'', pl. ''ahwál''). Velmi zjednodušeně můžeme konstatovat, že zatímco stupeň představuje výsledek cílevědomého úsilí súfije o vlastní spirituální sebezdokonalení, stav si nelze nijak zasloužit, neboť je v pravém smyslu darem od Boha, který na věřícího sestupuje jako jeden z projevů Jeho milosrdenství (''rahma''). Al-Qušajrí to lakonicky vyjádřil takto: „Stavy jsou dary, zatímco stupně jsou výdobytky.“ V al-Qušajrího pojetí věřící nejpve prochází stupni a teprve až dosáhne jisté úrovně duchovního vzestupu, pokračuje na své cestě provázen stavy, přičemž hranicí mezi oběma formami představuje pro něj etapa ''zalíbení'' (''ridáʼ'').

<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
* Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. ''Zachránce bloudícího''. Přeložil a doslovem opatřil Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 2005;
* Kropáček, Luboš. ''Súfismus: Dějiny islámské mystiky''. Praha: Vyšehrad, 2008;
* Nasafí, ʻAzíz ibn Muhammad. ''Průvodce poutníka na cestě za nejzazším cílem: Úvod do súfismu''. Přeložil, předmluvou a poznámkami opatřil Jaromír Kozák. Praha: Volvox Globator, 2007;
* Ostřanský, Bronislav. ''Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky: „Úradky Boží pro nápravu lidského království“ šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího''. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2004;
* Ostřanský, Bronislav. ''Qušajrího pojednání o nauce súfismu''. Praha: Academia, 2024;
* Witteveen, H. J. ''Univerzální súfismus''. Praha: Alternativa, 1998.

''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
[[Kategorie:Islám]]