Aurobindo Ghóš (Hind)

Aurobindo Ghóš [aravinda ghoṣ] (angl. též Ghosh, Ghose, Sri Aurobindo) (1872–1950) – filozof, jógin a guru, který byl zakladatelem ášramového společenství a inspirátorem na duchovních zásadách organizovaného „města budoucnosti“, zvaného po něm Auroville. Narodil se v Kolkatě v rodině lékaře, člena Bráhmasamádže, byl od svého sedmého roku vychováván v Anglii a vystudoval univerzitu v Cambridgi. Podle otcova přání měl vstoupit do vládní služby v indické koloniální správě, nebyl však pro ni uznán za způsobilého, a od r. 1893 pracoval ve službách baródského mahárádži, nejprve ve státní správě, později jako učitel a posléze jako principál v baródské učební koleji. Od r. 1906 zastával obdobnou funkci v kolkatské národní koleji. Za svých studií v Anglii nijak nepřilnul k anglickému způsobu života, jak doufal jeho otec, nýbrž počal naopak jevit zájem o situaci a budoucnost Indie a po návratu se počal angažovat v politickém boji o indickou samostatnost a stal se členem tajné revoluční organizace, kde se cvičil i ve střelbě a domácké výrobě bomb. Aby zvýšil svou tělesnou zdatnost a schopnost koncentrace, počal od r. 1904 cvičit jógu, brzy však začal zažívat stavy vnitřního ponoření, jež ho naplnily pocitem hlubokého míru. Když byl r. 1908 zatčen a na rok uvězněn, jeho meditační zážitky se prohloubily natolik, že se mu události vnějšího světa počaly jevit jako méně skutečné než jeho komunikace s vnitřním světem duchovna. Po propuštění z vězení uveřejnil cosi jako svůj politický testament, v němž zdůraznil právo Indie na samostatnost v rámci sbratření lidstva a zamítl veškeré násilí. Aby unikl pozornostem koloniální správy, jež jeho „obrácení“ nevěřila (a snad i svým bývalým revolučním soudruhům), usadil se r. 1910 ve francouzské enklávě v Pondichérry, a od r. 1914 počal vydávat časopis Árja, který plnil esejemi na základě své nově nalezené kosmické filozofie duchovního evolucionismu. Brzy byl obklopen žáky a tak vznikl jeho ášram, který existuje dosud. R. 1920 se jeho žačka Mirra Alfassa (Richards) stala „Matkou“ ášramu a vedla jej od r. 1926, kdy se Aurobindo zcela uzavřel do ústraní, až do své smrti r. 1973. Aurobindo vyvinul vlastní verzi tzv. integrální jógy a ve svých spisech nastínil možnost nového vývojového stupně lidstva, jestliže se dostatečný počet jedinců připraví jógou a duchovním způsobem života na to, aby byli schopni v sobě zažít sestup a probuzení kosmického vědomí, což by pak vedlo ke zduchovnění celé země či celého kosmu. Nadhazuje tím myšlenku o možnosti univerzálního vysvobození, která se v tradičních systémech hinduismu nikde nevyskytuje, je však implicitně obsažena v jistém typu cesty mahájánového bódhisattvy. Nenajde-li se však podle Aurobinda dostatečný počet jedinců, kteří by vytvořili v rozhodném období potřebnou duchovní elitu, bude to mít pro svět neblahé následky, a evoluční cyklus bude muset začít znovu. Vzhledem k jeho vzdělání jsou Aurobindovy spisy psány stylem přijatelným západním akademickým kruhům, v nichž s ním je často srovnáván Teilhard de Chardin.

Literatura:
Bolle, Kees W. (1965), The Persistence of Religion: An Essay on Tantrism and Sri Aurobindo’s Philosophy, Leiden: Brill.
Chaudhuri, Haridas (1967), The Philosophy of Integralism: The Metaphysical Synthesis in Sri Aurobindo’s Teaching, Pondicherry: Sri Aurobindo Ashram.
Chaudhuri, Haridas – F. Spiegelberg (1960), The Integral Philosophy of Sri Aurobindo: A Commemorative Symposium, London.
Wolff, Otto (1967), Sri Aurobindo in Selbstzeugnissen und Bilddokumenten, Hamburg: Rowohlt.

Karel Werner