višištádvaita (Hind)

višištádvaita [viśiṣṭādvaita] – „kvalifikovaný nedualismus“. Škola védántového myšlení, kterou založil Rámánudža a která se stala teologickým základem tzv. hinduistických teistických hnutí a bývá občas, ne zcela právem, přirovnávána ke křesťanskému teismu. (Spíše by bylo možno hovořit o panenteismu.) Podle ní je brahma nejvyšší skutečností a současně osobním bohem a svrchovaným Pánem, který existuje od věčnosti a stvořil svět tím, že své vlastní jemné tělo přetvořil v tělo hrubohmotné, tj. svět. Touto transformací se mu však toto tělo natolik odcizilo, že Bůh nemůže zabránit jeho chátrání, takže v něm a tedy ve světě vzniká zlo a utrpení. Motivací pro tento akt stvoření, či spíše částečného sebepřetvoření (srovn. puruša Rgvédu 10.90) je boží spontánní hravost (lílá). Jednotlivé bytosti jsou popsány jako odnože či atributy boží. Přesto mají i svou vlastní svéprávnou vědomou existenci, která je jim zachována též ve stavu osvobození od koloběhu znovuzrozování ve světě (tedy vlastně od účasti na boží spontánní hravosti). Cesta k tomuto osvobození je pro vyznavače naprosté odevzdání se Bohu na cestě bhakti, která vyústí v mystické sjednocení (nikoli splynutí) s Bohem, jehož konzumace je zčásti závislá od boží milosti (prasáda). Ze strany vyznavače zde musí být snaha o odstranění jeho nevědomosti (avidjá). V konkrétních termínech Rámánudža ztotožnil brahma a nejvyššího Pána s Višnuem, takže se jeho filozofie stala základnou pro další vývoj višnuistické teologie a pozadím pro bhaktická hnutí také kršnovského typu.

Literatura:
Chari, S. M. Srinivasa (1976), Advaita and Viśiṣṭādvaita, Delhi: Motilal Banarsidass.

Karel Werner