logos (JKI-K): Porovnání verzí

Aktuální verze z 14. 11. 2024, 21:37

logos (řec. pův. sběr, soubor, od legein, číst, sbírat, sečítat, později ve významu slovo, řeč, vypravování, ale také rozum, racionální kosmický řád, smysl, důvod aj.) Ústřední pojem řec. filosofie s konstitutivním významem pro celkový vývoj evrop. intelektuální kultury. Jako fil. termín je l. doložen už ve zlomcích Herakleita z Efezu (kol. 540-480 př.n.l.), kde má několik významů: kosmologický, kde pravděpodobně označuje všeobecný zákon, podle kterého probíhá dění ve světě (pořádající princip kosmu), a epistemologický, kdy je l. zákl. zákonem myšlení, které chce vystupovat s nárokem na pravdivost, verifikovatelnost, rozumnost a správnost. Teprve tato vymezení mohla vést k formulaci klasického protikladu mýtu a l. U Aristotela má l. zprvu čtyři významy: slovo, myšlení, rozum a poměr (ve smyslu proporce). V těsné návaznosti na Herakleita rozpracovala fil. představy o l. stoická škola v helénistické době. Stoikové chápali v rámci své monistické a panteistické filozofie l. jako aktivní a řídící stránku kosmického praohně. V jejich pojetí je l. světový rozum, jenž proniká a řídí celý kosmos; je zároveň universálním zákonem, prozřetelností, osudem i nejvyšším božstvem. Pojem l. od stoiků převzal a podstatně transformoval filosof helénistického Židovstva Filón Alexandrijský. V jeho koncepci se stal l. zprostředkujícím článkem mezi transcendentním Bohem a hmotným světem. Filón pojímal l. jako souhrn (platonsky chápaných) idejí v mysli Boha, jako koncentrovanou boží moudrost, a obrazně jej označoval jako prvorozeného syna, jehož prostřednictvím Bůh působí na svět. Jeho zásluhou také získal význam boží moudrosti, božího rozumu: v koncepci tzv. spermatického l. (logos spermatikos), dle níž v sobě každý živý tvor nese zárodek, semeno božského l. Významová různost pojmu l. vedla již antické učence k tomu, aby strukturovali jeho možná užití: Dionýsios z Alexandrie stanovil dvacet tři odlišných významů ve filosofii. Spekulace o l. pronikly prostřednictvím zřejmě helénistické filosofie nebo některého směru gnóze do kř. teologie, jak o tom svědčí prolog Janova evangelia. Pokračuje tak tradice výkladu l. jako božího slova, božího sdělení, resp. zjevení; tento význam je odvozen ze starších, zejm. řec. mysterijních náboženství, užívajících spojení hieros logos, tj. svatý příběh, svaté vyprávění o počátečním božském dění. V pozdějším dogmatu o Trojici se z Logu (Syna Božího) stala druhá božská osoba soupodstatná s Bohem Otcem. Alexandrijský presbyter Areios a jeho stoupenci soupodstatnost Boha Otce a Syna (Logu) popírali (arianismus); tento problém se stal předmětem věroučných sporů.

Břetislav Horyna

Viz též: logos (JKI-J)

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">logos</span> (řec. pův. sběr, soubor, od ''legein'', číst, sbírat, sečítat, později ve významu slovo, řeč, vypravování, ale také rozum, racionální kosmický řád, smysl, důvod aj.) Ústřední pojem řec. filosofie s konstitutivním významem pro celkový vývoj evrop. intelektuální kultury. Jako fil. termín je l. doložen už ve zlomcích Herakleita z Efezu (kol. 540-480 př.n.l.), kde má několik významů: kosmologický, kde pravděpodobně označuje všeobecný zákon, podle kterého probíhá dění ve světě (pořádající princip kosmu), a epistemologický, kdy je l. zákl. zákonem myšlení, které chce vystupovat s nárokem na pravdivost, verifikovatelnost, rozumnost a správnost. Teprve tato vymezení mohla vést k formulaci klasického protikladu mýtu a l. U Aristotela má l. zprvu čtyři významy: slovo, myšlení, rozum a poměr (ve smyslu proporce). V těsné návaznosti na Herakleita rozpracovala fil. představy o l. stoická škola v helénistické době. Stoikové chápali v rámci své monistické a panteistické filozofie l. jako aktivní a řídící stránku kosmického praohně. V jejich pojetí je l. světový rozum, jenž proniká a řídí celý kosmos; je zároveň universálním zákonem, prozřetelností, osudem i nejvyšším božstvem. Pojem l. od stoiků převzal a podstatně transformoval filosof helénistického Židovstva [[Filón Alexandrijský (JKI-J)|Filón Alexandrijský]]. V jeho koncepci se stal l. zprostředkujícím článkem mezi transcendentním [[Bůh (JKI-K)|Bohem]] a hmotným světem. Filón pojímal l. jako souhrn (platonsky chápaných) idejí v mysli Boha, jako koncentrovanou boží moudrost, a obrazně jej označoval jako prvorozeného syna, jehož prostřednictvím Bůh působí na svět. Jeho zásluhou také získal význam boží moudrosti, božího rozumu: v koncepci tzv. spermatického l. (logos spermatikos), dle níž v sobě každý živý tvor nese zárodek, semeno božského l. Významová různost pojmu l. vedla již antické učence k tomu, aby strukturovali jeho možná užití: Dionýsios z Alexandrie stanovil dvacet tři odlišných významů ve filosofii. Spekulace o l. pronikly prostřednictvím zřejmě helénistické filosofie nebo některého směru [[gnóze (JKI-K)|gnóze]] do kř. teologie, jak o tom svědčí prolog Janova evangelia. Pokračuje tak tradice výkladu l. jako božího slova, božího sdělení, resp. zjevení; tento význam je odvozen ze starších, zejm. řec. mysterijních náboženství, užívajících spojení hieros logos, tj. svatý příběh, svaté vyprávění o počátečním božském dění. V pozdějším dogmatu o [[Trojice (JKI-K)|Trojici]] se z Logu (Syna Božího) stala druhá božská osoba soupodstatná s Bohem Otcem. Alexandrijský presbyter Areios a jeho stoupenci soupodstatnost Boha Otce a Syna (Logu) popírali ([[arianismus (JKI-K)|arianismus]]); tento problém se stal předmětem věroučných sporů.
-<span class="section_title">Viz též:</span> [[logos (JKI-J)|logos (JKI-J)]]
 ''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br />
+<span class="section_title">Viz též:</span> [[logos (JKI-J)|logos (JKI-J)]]
 [[Kategorie:Aut: Horyna Břetislav]]
 [[Kategorie:JKI/Křesťanství]]