Newman, John Henry (JKI-K)

Newman, John Henry (1801-1890) Angl. představitel novoscholastické teologie a filosofie, konvertita (1845), od 1879 kardinál, stoupenec reformního katolicismu a přímý předchůdce kat. modernismu. Vycházel z principu absolutní autority svědomí (zejm. v tomto ohledu přejímal ideje protest. teologie, které oživily anglokatolicismus a odlišily ho od dobové kontinentální teologie) a z principu, že rozumem můžeme dosáhnout pouze jistého stupně pravděpodobnosti, nikdy ale plné jistoty poznání. Východisko nacházel v principu vnější autority, která stojí nad lidským rozumem a tvoří podstatu náb. zjevení (při jeho charakteristice se opíral o hlediska prvotních kř. církví). Vliv na modernismus měla jeho snaha o skloubení myšlenky evoluce s kat. dogmatem o stvoření. Pod vlivem angl. romantismu se stal spoluzakl. tzv. oxfordského hnutí a předním reprezentantem jeho první fáze, tzv. traktarianismu (spolu s Edwardem Puseyem, 1800-1882; další dvě fáze hnutí se označují puseyismus a ritualismus). Název traktarianismus se odvozuje od Tracts for the time, jež N. vydával od 1833 a jejichž prostřednictvím šířil zákl. teze své teologie: ostré antiosvícenství, odpor proti liberalismu a jeho nahrazení dogmatickým círk. principem. Traktarianismus byl zprvu círk. přijímán, kvůli důrazu na striktní předěl mezi kněžími a laiky a vyhrocený sakramentalismus byl posléze odmítnut. Hl. díla: The Arians in the Fourth Century, 1833; Development of Doctrine, 1870; Apologia pro vita sua, 1865; Grammar of Assent, 1871.

Břetislav Horyna