bahušrutíja (Buddh)

bahušrutíja [bahuśrutīya] – škol těch, kteří „hodně vyslechli“, nastudovali; vznikla odloučením od gókuliků. Vypráví se, že světec Jádžňavalkja setrvával v hluboké meditaci od časů Buddhových, a když z ní po dvou staletích vyšel, zjistil, že mahásanghikové vykládají Trojí koš (san. Tripitaka, pál. Tipitaka) jen velmi povrchně. Začal tedy šířit svůj vlastní výklad blížící se učení sarvástivádinů a pomalu sklouzávající k mahájáně. Z této školy vzešel Harivarman a jeho spis Satjasiddhišástra či Tattvasidhišástra, Traktát o dokonalosti pravdy či podstaty; bylo to ve 3.–4. století n. l. Bahušrutíjovci, rozšíření jak na jihu v Ándhře (velké území kolem dnešního Hajdarábádu), tak i na severozápadě kolem Purušapury (dnešní Pešávar v Pákistánu), uznávali pět zásad Mahádévových¹ a také to, že Buddhova nauka obsahuje dvě pravdy, a to jednu úplnou, vznešenou a ušlechtilou (san. árjasatja, pál. arijasačča), druhou neúplnou, relativní, skrytou (san. sanvrtisatja, pál. sanvutisačča). Jednou z jejich základních tezí bylo, že všechno, co vnímáme a prožíváme, je strastné, všechny jevy jsou neskutečné a jedinou skutečností je vyvanutí (san. nirvána, pál. nibbána). Nelišili se příliš od sarvástivádinů.

Vladimír Miltner