Rámánudža (Hind)

Rámánudža [rāmānuja] (11. až 12. st.) – zakladatel védántové tradice „kvalifikovaného nedualismu“ (višištádvaitavédánta). Narodil se poblíže Čennaie a vyšel z tradice páňčarátrů. Když byl něco přes 30 let stár, opustil svou rodinu a nějakou dobu putoval po Indii jako sannjásin, načež se usadil v centru višnuistického bhaktického hnutí, jímž bylo tehdy Šrírangam. Když odtud dočasně odešel ve snaze uniknout nátlaku právě panujícího člena dynastie Čólů, aby přešel k šivaistickému hnutí, odebral se do Karnátaky, kde v Melukotu vytvořil středisko višnuismu. Nedoložená tradice mu připisuje neobyčejně dlouhý věk (1017–1137). Byl velmi plodným autorem a napsal mimo jiné rozsáhlé komentáře ke třem hlavním pramenům védántového myšlení, zvaným prasthánatrajá („trojí základna“, totiž upanišady, Brahmasútra a Bhagavadgíta). Jeho následovníci jej mají za vtělení Višnuova kosmického hada (Ananata/Šéša). Podle jeho učení je brahma upanišad současně transcendentním neosobním zdrojem světa a nejvyšším osobním Bohem, a tím je Višnu. Kromě své duchovní podstaty má tento Bůh také jemné tělo a z něj dal jeho přeměnou v hrubohmotné tělo vznik světu. Jedinec je sice sám sebou a má trvalou existenci i ve stavu vysvobození, ale v jádru je jen božím atributem. Osvobození dosáhne aktem sebeodevzdání (prapatti) a naprosté oddanosti Bohu na cestě bhakti, která jej dovede k přímému poznání Boha v mystickém sjednocení, jež je dovršením boží milosti (prasáda).

Literatura:
Carman, John Braisted (1974), The Theology of Ramanuja, New Haven: Yale University Press.
Yamunacharya, M. (1970), Ramanuja’s Teachings in his Own Words, Bombay: Bharatiya Vidya Bhavan.

Karel Werner