čas a prostor (Buddh): Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla) |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<span id="entry">čas a prostor</span> – podle učení staroindických realistů jsou čas a prostor jakási „receptákula“, ohromné schránky obsahující všechen vesmír se vším, co v něm je. Buddhisté však popírají samostatnou reálnost času a prostoru, protože podle jejich přesvědčení skutečně reálné je jen to, co má svou vlastní účinnost. To „receptákula“ nejsou. Čas a prostor nelze oddělit od věcí a jevů, které v nich jsou a trvají v časově bodových okamžicích; nejsou to zvlášť vydělené entity. Díky své tvůrčí představivosti jsou lidé schopni vyabstrahovat si věci a jevy z jejich „receptákul“, ale vpravdě to není nic než pouhá představa, byť na každý bodový moment lze nazírat jako na nulovou částečku všeho času nebo na nulovou částečku všeho prostoru. V raném období brali buddhističtí filozofové prostor (san. ''[[ákáša (Buddh)|ákáša]]'', pál. ''ákása'') za jeden z pěti veleprvků (''[[mahábhúta (Buddh)|mahábhúta]]'') všehomíra. V tom se shodovali s ortodoxními školami, zejména ''njáji'' a ''vaišéšiky''; prostor či éter byl spojován se zvukem a sluchem. Později však zjistili, že reálnost vnějších předmětů uniká důkazům a definicím. Prostor jako podstatu zavrhli; obdobně učinili s časem, s „velečasem“ (''mahákála''). Soustředili se na skutečně nicotné, nulové okamžiky bytí. |
<span id="entry">čas a prostor</span> – podle učení staroindických realistů jsou čas a prostor jakási „receptákula“, ohromné schránky obsahující všechen vesmír se vším, co v něm je. Buddhisté však popírají samostatnou reálnost času a prostoru, protože podle jejich přesvědčení skutečně reálné je jen to, co má svou vlastní účinnost. To „receptákula“ nejsou. Čas a prostor nelze oddělit od věcí a jevů, které v nich jsou a trvají v časově bodových okamžicích; nejsou to zvlášť vydělené entity. Díky své tvůrčí představivosti jsou lidé schopni vyabstrahovat si věci a jevy z jejich „receptákul“, ale vpravdě to není nic než pouhá představa, byť na každý bodový moment lze nazírat jako na nulovou částečku všeho času nebo na nulovou částečku všeho prostoru. V raném období brali buddhističtí filozofové prostor (san. ''[[ákáša (Buddh)|ákáša]]'', pál. ''ákása'') za jeden z pěti veleprvků (''[[mahábhúta (Buddh)|mahábhúta]]'') všehomíra. V tom se shodovali s ortodoxními školami, zejména ''njáji'' a ''vaišéšiky''; prostor či éter byl spojován se zvukem a sluchem. Později však zjistili, že reálnost vnějších předmětů uniká důkazům a definicím. Prostor jako podstatu zavrhli; obdobně učinili s časem, s „velečasem“ (''mahákála''). Soustředili se na skutečně nicotné, nulové okamžiky bytí. |
||
− | |||
− | <span class="section_title">Viz též:</span> ''[[kšanatva (Buddh)|kšanatva]]'' |
||
''[[:Kategorie:Aut: Miltner Vladimír|Vladimír Miltner]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Miltner Vladimír|Vladimír Miltner]]''<br /> |
||
+ | |||
+ | <span class="section_title">Viz též:</span> ''[[kšanatva (Buddh)|kšanatva]]'' |
||
[[Kategorie:Aut: Miltner Vladimír]] |
[[Kategorie:Aut: Miltner Vladimír]] |
||
[[Kategorie:Buddhismus]] |
[[Kategorie:Buddhismus]] |
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 21:37
čas a prostor – podle učení staroindických realistů jsou čas a prostor jakási „receptákula“, ohromné schránky obsahující všechen vesmír se vším, co v něm je. Buddhisté však popírají samostatnou reálnost času a prostoru, protože podle jejich přesvědčení skutečně reálné je jen to, co má svou vlastní účinnost. To „receptákula“ nejsou. Čas a prostor nelze oddělit od věcí a jevů, které v nich jsou a trvají v časově bodových okamžicích; nejsou to zvlášť vydělené entity. Díky své tvůrčí představivosti jsou lidé schopni vyabstrahovat si věci a jevy z jejich „receptákul“, ale vpravdě to není nic než pouhá představa, byť na každý bodový moment lze nazírat jako na nulovou částečku všeho času nebo na nulovou částečku všeho prostoru. V raném období brali buddhističtí filozofové prostor (san. ákáša, pál. ákása) za jeden z pěti veleprvků (mahábhúta) všehomíra. V tom se shodovali s ortodoxními školami, zejména njáji a vaišéšiky; prostor či éter byl spojován se zvukem a sluchem. Později však zjistili, že reálnost vnějších předmětů uniká důkazům a definicím. Prostor jako podstatu zavrhli; obdobně učinili s časem, s „velečasem“ (mahákála). Soustředili se na skutečně nicotné, nulové okamžiky bytí.
Viz též: kšanatva