Vrtra (Hind)

Vrtra [vṛtra], Vrtrásura [vṛtrāsura] – prapůvodní démon-had či drak, védský protivník Indrův, který symbolizuje setrvačnost a stagnaci v životě. V kontextu kosmogonie představuje latentní realitu před manifestací neboli prapůvodní chaos, který v sobě potenciálně obsahuje uspořádaný vesmír čili kosmos. Ve védském mýtu Vrtra zadržuje plodivé vody života (obvykle symbolizované dívčinami). Indra napadne Vrtru a propíchne jej kopím, čímž vysvobodí kosmické vody/dívky, oplodní je a tím zahájí proces manifestace světa. Tento kosmogonický mýtus koření v dávné indoevropské minulosti, jak naznačují lidové pověsti a pohádky, zachované v evropském folklóru o rytíři v lesklé zbroji, který zabije draka, osvobodí zajatou princeznu, ožení se s ní a získá království. (Variantou této legendy je naše pohádka o Bajajovi, v níž je zachována mnohost vodních žínek alespoň v počtu tří princezen.) Indoevropský původ tohoto mýtu dosvědčuje též chetitská mytologie, kde bůh bouří Tarchunza bojuje s hadím démonem jménem Illujankaš. Když byzantská říše ovládla Kappadocii, dostal tento mýtus křesťanskou podobu v legendě o sv. Jiřím, a prostřednictvím křižáckých výprav se vrátil do Evropy, kde nyní existuje ve dvou verzích. (V řecké mytologii lze objevit stopy tohoto mýtu v Diově boji s hadím démonem Týfónem, hlavně však v mýtu o Perseovi a Andromedě a též o Théseovi a Ariadně. Jeho pozdější literární variantou je epizoda z básnického díla Orlando furioso od Ariosta – známá též z Ingresova obrazu – v níž rytíř Ruggiero zachrání Angeliku, upoutanou ke skále, před mořským netvorem.)

Démonická a zdánlivě negativní role Vrtrova by neměla být interpretována jako úplné popření života či nebytí nebo jako ztělesnění zla. Je na ni spíše třeba hledět jako na opačný pól v polaritním vztahu, který je základem reality, jež pulzuje existencí a neexistencí, manifestací a latencí. Vrtrův titul asura je doložen již v proto-indoíránském kontextu a staví jej na úroveň vysokých bohů, kteří původně nesli stejný titul, např. Varuna (a v íránské tradici Ahura Mazda). Indra tedy představuje aktivní a Vrtra pasivní princip v procesu věčného střídání manifestace a stagnace vesmíru a životního cyklu, a tedy též to, co purány popisují jako Brahmův den a Brahmovu noc, nebo v širší perspektivě jako velký kosmický den, zahrnující celé trvání Brahmova života, během nějž vesmír pulzuje mezi obdobími expanze a kontrakce, a jako velkou kosmickou noc po smrti Brahmově, během níž je veškeré jsoucno vstřebáno do transcendentna, nežli z něj opět emanuje po zrození nového Brahmy. Nekonečná a repetitivní povaha tohoto gigantického procesu je naznačena ve védském mýtu již tím, že Indrův boj s Vrtrou není nikdy zcela ukončen naprostým vítězstvím a odehrává se znovu a znovu. Vrtra, stejně jako ostatní vysocí bohové, nemůže být zabit, nebo je-li zabit, ihned se znovuzrodí. Také oslavy tohoto věčného procesu měly periodický charakter; byl vzpomínán každého rána, když noc ustoupila dni a vyšlo slunce (ve védském mýtu je též zmínka o tom, že Indra svým činem umožnil také východ slunce), a každoročně o zimním slunovratu. Svým způsobem jej dosud oslavujeme vánocemi a vítáním nového roku. Na jiné úrovni byl tento mýtus v Indii interpretován jako tropické drama příchodu monzunových dešťů: Vrtra v podobě mraku zadržuje životodárné vody a Indra jej svým kopím – bleskem – propíchne, vody osvobodí a tím učiní zemi plodnou v novém růstu vegetace.

Literatura:
Chaubey, Braj Bihari (1979), „Myth and Reality in the Rgveda with special reference to Indra-Vrtra myth“, Vishveshvaranand Indological Journal 17, str. 9–22.
Lahiri, Ajoy Kumar (1984), Vedic Vṛtra, Delhi: Motilal Banarsidass.

Karel Werner