šaivasiddhánta (Hind)

šaivasiddhánta [śaivasiddhānta] – „dokonalostní“ škola myšlení v hnutí středověkého šivaismu, která vyvinula, jak se zdá, vlastní svérázný druh celostního přístupu k duchovní praxi tím, že trvala na stejné důležitosti čtyř cest (pada), popsaných zčásti jako alternativy v ágamových textech šivaistické tradice: (1) mravní disciplína (čarjápada), (2) pochopení teologických a filozofických nauk (džňánapada), (3) provádění rituálu (krijápada), a (4) praxe jógy (jógapada). Šankara se o této škole zmiňuje kriticky, není však jasné, zda měla v jeho době nebo později jasnou organizační strukturu tradice nebo alespoň vymezenou definici školy. Zdá se, jako by se často překrývala s několika jinými šivaistickými liniemi, a někdy se jeví jako obecně uznávaná ústřední nauka šivaismu nebo i jako synonymum pro ni. V nedávné době byla nazvána „typickou byť i ne jedinou formulací šivaismu“. Filozoficky jde o kombinaci upanišadového myšlení se sánkhjovou naukou, jakýsi pokus o smíření monismu a pluralismu. Uznává tři kategorie (padártha) reality. Jsou to: (1) Pán (pati), jímž je Šiva; (2) společenství individuálních bytostí (pašu, dosl. „dobytek“) čili „upoutané duše“, které jsou v různých stadiích nesvobody, a (3) svět pout (páša), jímž jsou míněny všechny, i živé formy přírodního světa, včetně duševních složek lidské osobnosti. Bůh, individuální duše a svět jsou rozlišitelné entity, nejsou však ontologicky rozdílné. Proto mohou duše dosáhnout integrace v Bohu (šivabhóga), což však nepředstavuje naprosté splynutí.

Toto učení, vycházející ze sanskrtských ágamových textů, bylo dále rozpracováno v tamilských komentářích a splynulo s hnutím, které vyrostlo působením mystické poezie nájanmárů typu bhakti a existovalo pak paralelně vedle hnutí višnuistického. Význačným znakem se v něm stalo spoléhání se na milost Šivovu, již vyznavačům zprostředkoval jejich guru, skrze nějž mohli dosáhnout intimní spojení se Šivou. Posvátný kánon, zvaný Tirumurai, obsahuje antologii hymnů 63 nájanmárů, uspořádaných do 11 knih.

Literatura:
Paranjoti, V. (1954), Saiva Siddhanta, 2nd ed., London.
Sivaraman, K. (1973), Śaivism in Philosophical Perspective: A Study of the Formative Concepts, Problems and Methods of Śaiva Siddhānta, Delhi: Motilal Banarsidass.

Karel Werner